Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mech

Sheya se z toho lovu nejdřív moc nadšeně netvářila, ale nakonec se uvolila, že půjde s námi a já za to byl vážně rád. Nechtěl jsem, aby ještě odcházela. Nechci, aby vůbec odcházela. Ale teď jsem na to nemusel myslet, protože šla s námi a to znamenalo, že spolu ještě nějaký ten čas strávit můžeme. "Když už se probudila jednou... proč by to neudělala znovu?" opáčil jsem trochu zamyšleně. Launee to také potvrdila. Při lovu jsem magii asi ještě nepoužíval, maximálně když jsme minule táhli toho jelena zpět a já měl natržené rameno od parohu, na což jsem si už dávno nevzpomněl. Nenápadně jsem se na něj ohlédl, ale nic jsem pořádně neviděl. Jestli tam byla nějaká jizva, asi zarostla pod chlupy... nebo jsem si tam prostě jen nedohlédl.
Meinere jakožto vrchní lovec Sheye připadal poněkud podivný, ale pro mě to nic tak zvláštního nebylo. Že by věděla něco, co já ne? Nebo o tom možná jenom víc přemýšlela - pravda, bylo poněkud zvláštní, že se z kořisti, na jejímž lovu se podílí, nikdy pořádně nenají. Proč mě to nikdy dřív nenapadlo? "To je," přitakal jsem Launee chvále na černobílého, zatímco jsme se už blížili k řece. Trvalo nám to nějak déle, než obvykle, nebo se mi to jen zdálo? Nejspíš to druhé. Přece byla hloupost, aby byla řeka najednou dál. Meinere tu byl také, ovšem nebyl sám. Měl společnost. "Budeme je rušit?" otázal jsem se, ale Launee to vyřešila. Zkrátka zavyla, aby na nás černobílého upozornila a tak jsem se do toho dále nemotal. Jen jsem se po straně ohlédl na Sheyu a lehce se na ni pousmál. Nějak jsem se na ten lov těšil víc, než obvykle, a to i s těmi novými starostmi, co mi ležely na duši.

Sheya nejdřív vypadala lovem celkem nejistá a už jsem si začínal myslet, že nepůjde. Což by samozřejmě nebyl konec světa, má taky věci, o které se musí postarat, smiřoval jsem se s tím a s trochu těžkým srdcem se připravoval na loučení, které nevyhnutelně přijde... Ale to by to nesměla být Sheya, která v sobě vždycky nějak najde odvahu pustit se i do věcí, kterými si třeba nebyla jistá. Na tváři se mi objevil potěšený úsměv a zvesela jsem zamával ocasem, jakmile potvrdila, že tedy půjde s námi. "To zvládneme," prohlásil jsem s nezvyklým optimismem. Lov bylo aspoň něco, co jsem znal, a i když to byl občas trochu adrenalin, už se nám úspěšně povedl mnohokrát. "Když jsem se to naučil já, tak to pro tebe bude jako nic," pronesl jsem k Sheye polohlasně a myslel to zcela vážně. Nebyla takový trouba jako já. Byla šikovná, statečná... to se při lovu rozhodně počítalo.
Launee se culila jako měsíček, což jsem sledoval lehce zmateně, netušil jsem, co je tady tak zábavného. Navrhla ale, že najdeme Meinera, který se k nám snad jakožto lovec připojí, což by se určitě hodilo - a třeba by Sheye vážně dokázal poradit ohledně její rodiny, což by bylo taky skvělé. "Snad ano," vydechl jsem a směřoval to tak nějak k oběma záležitostem, než jsem se zařadil Sheye po bok a vyrazili jsme k řece, k Meinerovi a pak dál na lov. Očima jsem opět zabloudil na ty plamínky, které se světlé vlčici v moři písku vykreslily na kožichu. Byly moc hezké. Svrběl mě jazyk to říct, ale před Launee jsem se kdoví proč styděl, takže jsem svoje slova zase spolknul a jen si za chůze spokojeně pohupoval ocasem. Na chviličku jsem i zapomněl, že se vlastně strachuju ohledně budoucnosti.

//Kiërb

"To nevadí," pousmál jsem se, když se Launee opět začala omlouvat. "Nějak... si to srovnám." Možná. Snad. Zatím jsem z toho měl v hlavě akorát tak pořádný motanec, ale to ostatně nebylo nic nového. Pořád jsem měl tak trochu problém představit si sebe v čele smečky, ale s Biancou po boku a s pomocí Launee a ostatních by to snad jít mohlo. Zkusíme to, zopakoval jsem si a jen lehce přikývl. "Snad se zjeví brzy," povzdechl jsem si. "Už jsem ji neviděl vážně dlouho." Věděl jsem, že se sestra vždycky ze svých dobrodružství vrátila v jednom kuse, ale zatím ještě nikdy se mezi její odchod a návrat nevložil výbuch sopky, výpadek magie a kdoví, co dalšího se ještě dělo. Rozhlédl jsem se, jako bych čekal, že se šedý kožíšek prostě jen tak zjeví mezi stromy, ovšem ať byla, kde byla, Bianca se nikde na dohled nenacházela.
Launee mínila hned začít s dalšími činnostmi. Lov byl ovšem asi tak stokrát méně děsivou záležitostí, jako náhlé zjištění, že se máte stát alfou. "To je dobrý nápad," zamával jsem ocasem. "Ale jestli půjde i Sheya, to nevím, museli bychom se zeptat jí-" Jenže to už jsem musel natáhnout krok, abych zkrátil vzdálenost mezi mnou a Launee, která si to štrádovala zpět k Sheye, kterou jsme tam chudáka nechali čekat. Při zmínce o oné urgentní záležitosti jsem k Sheye vrhl pohledem v naději, že to nechá pro tuto chvíli plavat a nebude to chtít hned rozebírat. "Nechtěla by ses k nám připojit na lovu?" vyhrkl jsem radši, aby se to co nejdřív zamluvilo. A taky protože bych byl rád, kdyby se přidala a ještě zůstala chvíli kolem, než zase na kdoví jak dlouho zmizí na toulky. Pak jsem ale nervózně přešlápl. "Tedy, vím, že musíš jít hledat Thiu a tak... no prostě... jak chceš," vykoktal jsem nakonec - ještě aby si tak myslela, že ji k tomu nutím... Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev. S Sheyou bylo někdy tak snadné a příjemné mluvit a jindy jsem si zase před ní připadal jako úplný koktavý pitomec.

Samozřejmě, že Launee hned poznala, že si tím vším nejsem vůbec jistý, i když jsem na to celé kývnul celkem záhy. Poznala to vždycky. Povzdechl jsem si. "To není, že bych nechtěl," vydechl jsem. "Jenom... z toho mám strach," přiznal jsem, protože to už stejně bylo jasné. Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, ale stejně jsem to nedokázal skrýt. Pokýval jsem, když mě ujistila, že bychom na to s Biancou nebyli úplně sami, nenechali by nás v tom prostě plavat. "Já vím. Jen je to... i tak je to... nečekal jsem to," špitl jsem, ale už mi bylo jasné, že ono těch jiných možností zase tak moc není. Kdo jiný by si mohl smečku vzít? Netušil jsem, jestli by Meinere o něco takového stál, pak tu ještě byli Sigy a Lywin, tedy Lylwelin, ale ani o nich jsem netušil, jak by se na něco takového tvářili. Já s Biancou jsme tu byli od začátku a byl to náš domov už tak dlouho. Zdálo se správné, abychom její vedení převzali my - jen bych si přál, abych byl někým, kdo takovou pozici dokáže přijmout lépe. Zvládnout ji lépe. "Nechci, aby se smečka musela rozpustit," zavrtěl jsem hlavou. "Promyslím si to, ale... chtěl bych to zkusit. Alespoň zkusit." Chci? Nechci? Nechtěl jsem hlavně zase jen utíkat před tím, z čeho mám strach. "Vlastně ani nevím, kde Bianca je," špitl jsem, už jsem sestřičku neviděl zase strašně dlouho, od té doby, co mi prostě jen tak zmizela před čenichem. Netušil jsem, co na tohle řekne, až se vrátí a mluvit za ni jsem samozřejmě nemohl ani nechtěl.
Pousmál jsem se, když mi Launee olízla čenich a lehce jsem zavrtěl hlavou, když pronesla, že by nechtěla být šťastná na úkor našeho vlastního štěstí: "Tak to není. Nebude. Nikdo nemusí být nešťastný." Nemohl jsem tušit, jestli bych jako alfa byl nebo nebyl nešťastný, ale to se asi dalo těžko odhadovat dopředu. Na jednu stranu mě i těšila ta důvěra, která tím byla do mě s Biancou vkládána. Nemuselo by to být tak hrozné, jak se v první moment šoku zdálo... Stočil jsem pohled po Sheye, která stála opodál. Ona by se něčemu takovému určitě postavila čelem. Kdyby se jí tak chtělo tady zůstat. S Sheyou jsem se vždycky cítil statečnější. Ale ona měla svůj život a rodinu jinde a nikdo ji tu nemohl držet. Zamrkal jsem a otočil se zpátky na Launee. Nikam neodejde. Budeme tu pořád všichni spolu. A spolu jsme zatím všechno vždycky zvládli. Nic jsem neříkal, ale mírně jsem se pousmál, i když jsem uvnitř pořád cítil klubko strachu. Bude to v pořádku. Nějak.

Trochu jsem se obával, jestli se třeba něco nestalo, když Launee řekla, že si chce o něčem promluvit. Uklidnila mě ale, že se jen chce na něco zeptat. Týkalo se to smečky. Jen jsem přikývl a tiše poslouchal, co má na srdci. To moje trochu ztěžklo, když řekla, že už je unavená vedením smečky, že ji už nebaví povinnosti, které se s ním pojí. A že to vlastně ani nebylo něco, co by kdy doopravdy chtěla dělat. Věděl jsem, že smečka vznikla hlavně pro nás - mě a Biancu, Lorenza, Jamie, Raye... ale byla pravda, že už jsme dávno nebyli vlčata a většina těch, kteří sem tehdy přišli, se už rozutekla po světě a někde si žili vlastní životy. Nikdy mě ale nenapadlo, že vůdcovstí na Launee tolik doléhá. Nevšiml jsem si? Nebo to opravdu přišlo až teď, v poslední době, kdy i Isma a Santé už byli skoro dospělí a kolem jsem je tolik nevídal? A co to vlastně znamená? Je tohle konec smečky? Nasucho jsem polkl. To snad ne. I když bydlet bychom tu mohli i dál-
Jenže jsem se ve své úvaze spletl a když mě Launee z omylu vyvedla, div jsem se nezalkl. "Nám? Já a Bianca... alfy?" vyhrkl jsem a vytřeštil modrá kukadla. Představil jsem si všechnu tu zodpovědnost, všechnu tu práci, všechny ty věci, kterým jsem vůbec nerozuměl a hrdlo se mi stáhlo. Jakpak bych já mohl být alfa? Nedokázal jsem s nikým cizím mluvit, aniž bych se zakoktal. Chtělo se mi to všechno říct nahlas - že nejsem žádný vůdce, že tohle je tolik zodpovědnosti, až moc, až příliš, že musí být někdo jiný, kdo by to zvládl lépe... ale neřekl jsem nic z toho. Díval jsem se Launee do očí s růžovými světýlky a viděl i cítil jsem, že je vážně unavená. Nechtěl jsem, aby to tak bylo. Chtěl jsem, aby byla šťastná. Tolik toho pro nás udělala a obětovala. Postarala se o nás, když jsme byli maličcí a neměli kam jít. Její laskavost prostupovala celým mým dětstvím i dospíváním a já věděl, že si zaslouží být šťastná, nedělat si starosti, odpočívat, užívat si světa.
Cítil jsem, že mě lehce pálí oči a zamrkal jsem. Necítil jsem se připravený na nic podobného, ani zdaleka ne. V nitru mi vířily tisíce myšlenek, pochybností, strachů. Nechtěl jsem tu zodpovědnost. Bál jsem se, že to všechno zkazím... ale v srdci jsem asi cítil, co je správné. Zhluboka jsem se roztřeseně nadechl, než jsem konečně promluvil: "Udělám to. P... převezmu smečku, jestli si to tak přeješ." Hlas se mi chvěl, jak jsem se snažil statečně bojovat se slzami. "Nechci, abys dělala něco, z čeho jsi nešťastná. Za- zasloužíš si klid. Po tom... všem." Sklopil jsem pohled k mechu pod svými tlapami. Alfa? Já? A co na to řekne Bianca? Co když nebude chtít, co když na to zůstanu sám? Kde vůbec Bianca je? Pohled, který jsem věnoval Launee, když jsem odlepil oči od země, byl tak trochu zoufalý. Nevím, jestli tohle zvládnu.

Sheye se moc nechtělo jít dál do lesa, zdálo se, že je z toho jaksi nervózní. Já ale věděl, že jsem ji sem klidně přivést mohl. Věděl jsem, že by nám tu nic neprovedla a nikdy mi nebylo zakázáno si sem vodit kamarády. Nicméně, na nějaké rozjímání o tom, či jít dál nebo zůstat na hranicích, stejně nebyl moc čas. Do čenichu se mi totiž otřel známý pach. Ten, který jsem už tak dlouho necítil. Ten z nejmilejších pachů, které si už napořád budu spojovat s domovem a bezpečím... "Launee," vydechl jsem a rozzářeně pohlédl na Sheyu, ocas se mi rozhoupal sem tam. "Je tu Launee, vrátila se!"
A netrvalo dlouho, už tu byla, hnědý kožich se vynořil mezi stromy. "Mami! Ahoj!" zvolal jsem na ni radostně a hned jsem byl u ní, otřel jsem se o její bok - tohle se jaksi od mých vlčecích let nezměnilo, snad jen tím, že jsem teď už byl o něco vyšší. "Taky tě moc rád vidím," broukl jsem tiše, ale velmi potěšeně, oháňka se mi mrskala divoce ze strany na stranu. Ulevilo se mi, opravdu. Než jsem ale stačil říct či udělat cokoliv jiného, než jsem stihl třeba jen představit Sheyu a vysvětlit její přítomnost, už mě zarazila Launee žádost. Promluvit? Měl bych se bát? "Jistě. Co se děje?" pronesl jsem už vážněji, kmitání mého ocasu se zvolnilo do rozpačitého pohupování. O co jen mohlo jít?

"Mhm," odsouhlasil jsem, že jsme tam vážně dřív bydleli. "Ale vlastně nevím, jestli je moc co vyprávět. Smečku vedla vlčice Skylieth, to právě ona mě našla, když jsem sem poprvé přišel." Lehce jsem se otřásl, jako bych sklepával nepříjemné vzpomínky. Ne tedy na to nalezení, spíš na to, co mu předcházelo. "Ale v močálech nebylo úplně nejlepší místo na život. Měli jsme tam záplavy, vlastně nikdo tam ke konci už nebyl moc spokojený, takže Launee s Therionem nás nakonec přestěhovali sem, i s ostatními vlčaty ze smečky a po cestě se k nám ještě připojil i Meinere." Nevěděl jsem, jestli na tom příběhu bylo vůbec něco zajímavého. Myslet na to bylo poněkud hořkosladké. Mechový lesík ale byl mnohem lepším domovem, než vlhké močály.
Že les přežil, neshořel a nepohřbila ho láva, to bylo štěstí hraničící se zázrakem. Opravdu těžko se tomu dalo uvěřit, ale bylo to tak. Že by třeba Život nad naším lesem podržel ochranou tlapu? Rád bych tomu věřil, že na nás někdo dohlíží alespoň trošku. "Myslím, že to tak bylo. Asi se vrátil jako první a všichni ještě byli pryč." Všichni byli ještě pořád pryč, kromě nás dvou jsem tu necítil živou duši. "Asi se mu nechtělo jen tak čekat." Já tu tedy mínil počkat, nechtěl jsem riskovat, že se s Meinerem a ostatními budu prostě jen tak míjet. Sheya se nicméně zdráhala vstoupit dál do lesa. "Nemusíš tu čekat," ujistil jsem ji trochu zmateně. "Klidně můžeš jít se mnou." Jistě, nebyla členem smečky, ale komu by to vadilo? I kdyby tu někdo byl, pochyboval jsem, že by z toho byly nějaké problémy.

//Mahat přes Ještěří lučinu

Samozřejmě Sheye neuniklo, že se nebořím do bláta až po uši, aspoň ne tolik jako ona. "Vlastně znám," přiznal jsem. "Dřív jsme tady se smečkou žili, než jsme se přestěhovali do Mechového lesíka." Už to ale taky bylo nějaký ten pátek. Čas hrozně letěl. Když jsme se vydali z močálů hledat jiné místo k životu, byli jsme s Biancou jen trochu odrostlejší vlčata a teď? Už jsme byli dospělí, i když já si tak příliš nepřipadal. Možná jsem vyrostl, ale pořád mi přišlo, že toho spoustu nechápu a cítil jsem se čas od času podobně ztraceně, jako když jsem byl docela mrňavý...
Jako třeba teď, když jsme se pomalu blížili k lesu, který nějakým zázrakem neskončil pohřbený pod lávou. Co nás tam jen čekalo? Hrozně jsem se bál, že tam spatřím něco hrozného. Les možná neshořel, ale musel tam být hrozný žár a kouř, to taky mohlo někomu ublížit. Ani jsem si neuvědomil, že se hrnu trochu napřed, ale jakmile jsme překročili hranice, zastavil jsem se. Sheya byla za chvíli vedle mě. Zavětřil jsem. Pach smečky se tu stále držel a zdálo se mi, že hranice jsou cítit celkem čerstvě. A nejen to. "Byli! Jsou naživu!" Alespoň Meinere se tedy do lesa vrátil a Sheye se její máma taky objevila, ať už předtím zmizela kamkoliv. Oddechl jsem si a zvesela zavrtěl ocasem, ovšem úplně v klidu jsem nebyl. Necítil jsem Biancu, Launee ani nikoho dalšího. "Snad se brzy vrátí i ostatní, když to les přežil," pronesl jsem znovu trochu nervózně, ale rozhodně jsem byl už mnohem klidnější, než před chvílí. "Je to... asi skoro zázrak, že to tady sopka nepohřbila, že?" zauvažoval jsem.

//Narrské vršky přes Ježší mýtinu

Písky byly za námi a před námi se naopak rozprostíraly močály. Pokaždé mě píchlo u srdce, když jsem tudy procházel, i když už to nebyl můj domov a vlastně jím nikdy pořádně nebyl. I tak bylo cosi tíživého na tom vidět močály úplně prázdné a opuštěné. Nemohl jsem si nevzpomenout na Skylieth, která tady zůstala nejspíš úplně sama. Jak se jí asi vedlo? Dlouho jsem ji neviděl. Teď ale nebyl čas na návštěvy starých známých. Naše kroky vedly k domovu a moje srdce mi připadalo s každým krokem těžší obavami.
"Hm, to asi ne," zasmál jsem se i tak, když Sheya poukázala na fakt, že ryba už byla někde vážně docela dlouho. "Ale kdyby se s ní vrátilo všechno do pořádku, klidně bych to přežil." Vybíral jsem si pokud možno co nejpevnější cestu přes močál, ovšem Sheye se to příliš nedařilo a každou chvíli se bořila do bláta. "Není to tu zrovna snadné na cestování," pronesl jsem omluvně, jako bych za to snad mohl osobně sám. Snažil jsem se jí trochu ukazovat cestu, přece jen jsem se tu trochu orientoval, ale vzít to přes okolní louky bylo nakonec snazší. Krajina se ale začínala měnit. Planoucímu světlu na obloze jsem věnoval jen krátký pohled, spíš mou pozornost přitahoval sílící pach kouře a spálená místa, která se začínala objevovat kolem nás. "Doufám, že ano," špitl jsem se staženým hrdlem. "Les... les ale asi ještě stojí," kývl jsem hlavou ke stromům, které se tyčily v dáli před námi. "Snad není úplně zničený..." Natáhl jsem krok, aniž bych si to pořádně uvědomoval. Sice mě to děsilo, ale potřeboval jsem vědět, co se stalo.

//Mecháč přes Ještěří lučinu

//Poušť Ararat přes Tmavé smrčiny

Vyrazili jsme z moře písku směrem zase na pevnější zem a do krajiny, na jakou jsme byli zvyklí. "Určitě," přikývl jsem. "Přece to nemůže být záhada napořád." Cesta ubíhala celkem snadno a písek jsme brzy nechali za sebou. Ale co bylo před námi? Co nás čekalo? Z toho jsem měl strach. Co bych si počal, kdyby Mechový les už nebyl? napadlo mě a ta otázka byla, jako by mi někdo vrazil facku. Zatřásl jsem hlavou, i když už jsem dávno věděl, že to z ní nepříjemné myšlenky nevytřepe. Alespoň prozatím se mi je ale podařilo zarazit.
Sheya mezitím přemítala, koho bychom tam mohli potkat. Cítil jsem z ní jakési rozpaky, ale nebyl jsem si jistý, jestli to je kvůli něčemu, co jsem řekl, nebo kvůli něčemu úplně jinému. Nevěděl jsem ale, jak se na něco takového zeptat. "Mohli by tam být oba, to by bylo úplně nejlepší," povzdechl jsem si. A taky Bianca a Launee a Isma a Santé a všichni ostatní. Cítil jsem, jak se mi obavy znovu vkrádají do duše. Sheyina máma byla pořád ztracená kdoví kde, osud mého lesa a všech mých blízkých byl zcela nejistý... Jestli nám nebylo líp tam na písku. Skrývat před skutečností jsme se ale prostě napořád nemohli. Pokusil jsem se myslet na něco trochu pozitivnějšího. "Když se znovu objevila magie, třeba se objevili i ti vlci, co zmizeli. A... ryby."

//Mahar přes Ježčí mýtinu

//dammit, to se mi stává furt :D

Teorie, že by to mohlo být Životovo dílo, se mi líbila a navíc mi zněla ze všeho nejpravděpodobněji. Byl jediný, o kom jsem věděl, že dokáže obarvit vlčí kožich. Udělal to i mně, tak proč ne Sheye? "Možná ano. Třeba je tohle území taky pod jeho mocí, nějaké jeho druhé sídlo, kde se někdy schovává?" Byla to taková menší záhada, ale aspoň to pro jednou byla záhada příjemná. Nic, z čeho by na mě šla zase akorát hrůza a děs. Nad tímhle bylo skoro i zábavné přemýšlet a snažit se přijít na kloub tomu, co se to tady vlastně událo.
Sheya pořád nemohla uvěřit tomu, že by to mohla být vážně její magie, co ji zachránilo před rozmáznutím se na zemi. Jistotu jsme mít sice nemohli, ale co jiného by za to mělo být zodpovědné? "Myslím, že to je dost pravděpodobné," usmál jsem se a zamával ocasem. Pak jsem se zahleděl do jejích očí - ale ty byly pořád stejné, zlaté jako sluneční paprsky. "Pořád jsou zlaté, ale třeba se to ještě změní. Těm mým to taky chvíli trvalo," stříhl jsem ušima. Barva očí by nám mohla hodně napovědět v tom, jaká že magie tady vlastně zapůsobila, protože z toho, co se stalo, jsem to vážně nepoznal. "Určitě na to přijdeme. Když už se jednou probudila, třeba se bude ukazovat častěji a pak to rozluštíme," pronesl jsem s nadějí, protože se náhle všechno zdálo tak prosté, až mě z toho zachvátil náhlý nečekaný optimismus.
Tedy až do chvíle, než jsem si připomněl, že se nemůžeme v poušti zaseknout navěky. Sheya se mnou souhlasila, že je na čase vyrazit. Nechtěl jsem jí nijak kazit její radost, sám jsem byl rád, že se její magie konečně ozvala, ale nemohli jsme tu zůstat. Nešlo to. "To by byl asi dobrý nápad," přikývl jsem a trochu neochotně s ní vykročil směrem, který nás vyvede z písků, ve kterých jistě dřímalo jejich vlastní kouzlo. Musel jsem si to pamatovat. Bylo to podivné území, slunce tu nemilosrdně pálilo a na první pohled to vyhlíželo jako naprostá nudná pustina, ale nebylo to tak. Bylo tu i cosi dalšího... nebo to možná bylo tím, že jsme tady trávili čas spolu? "Asi ano. Tedy, aspoň já tam musím. Ale..." Trochu jsem se zakoktal, představa, že bychom se měli teď loučit, se mi vůbec nelíbila. "Ale budu moc rád, když půjdeš taky," dokončil jsem a opatrně se na Sheyu pousmál. Věděl jsem, že ji nemůžu nutit, aby se se mnou vlekla až domů, kde možná bude čekat kdoví jaká zkáza, ale opravdu moc jsem doufal, že půjdeme společně.

//Narrské kopce přes Tmavé smrčiny

Naštěstí se zdálo, že Sheya nepřišla k úhoně, jen z toho celého byla viditelně zmatená. Ale kdo by se mohl divit? Mně samotnému z toho šla hlava kolem a to jsem jenom přihlížel. "Hlavně, že se ti nic nestalo," vydechl jsem a jakmile jsem si tím byl vážně jist, hned bylo v mé mysli víc místa na podivné záhady.
Sheyu samozřejmě udivilo, když jsem jí sdělil, že se jí na tváři objevilo cosi nového. "No... takový barevný plamínek?" Přemýšlel jsem, co se to vlastně stalo, zatímco jsem usilovně hrabal, aby už Sheya byla co nejdřív z písku venku. Postupně se přitom odkrývaly další barvy, které předtím její kožíšek rozhodně nezdobily. "Páni," podivil jsem se, když z písku vyprostila celé své tlapy a mohli jsme ty znaky spatřit v celé jejich kráse. "Vypadá to trochu jako ty obrázky, co umí udělat Život," přemítal jsem nahlas. Že by v tom měl tlapky? Obýval snad kromě pískových kopců i pískové moře, proto jsme ho tam nemohli najít? Nebo to bylo dílo nějaké jiné magie? "Vypadá to ale hezky. Sluší ti," pronesl jsem, zatímco jsem stále z těch přechodů růžové a žluté nemohl spustit oči.
A pak tu samozřejmě byla ta divná věc, co se stala s pískem. "Nenapadá mě, co jiného by to mohlo být. Určitě to byla tvoje magie! Jen netuším, jaká to mohla způsobit. Ten písek jako by se úplně... roztekl? Byla to jen vteřina, pořádně jsem to neviděl," vrtěl jsem nad tím hlavou a ještě pořád jsem zamyšleně krčil čelo, když se Sheya nad tím vším prostě rozesmála. Pohlédl jsem na ni a na tváři se mi objevil nejistý úsměv, než jsem se také zasmál, třebaže krátce. "Tohle je určitě zkrátka jedno z místních zakouzlených míst," zamával jsem ocasem a prohrábl tlapkou jemný písek. Na tváři mi pořád hrál úsměv, ale trochu jsem zvážněl, když jsem pohlédl, jak slunce šplhá po obloze. Začínalo se zase oteplovat. Kéž bychom tu mohli zůstat navždy. Navždy v té podivné krásné noci, blesklo mi hlavou a srdce mi poskočilo, když jsem si znovu vybavil, jak mi Sheya olízla tvář. Jenže zůstat navždy v jednom krásném okamžiku, to bohužel nešlo. "Chceš zkoušet ještě něco?" otázal jsem se a lehce si povzdechl: "Protože... jinak bychom asi měli vyrazit zpět." Alespoň já jsem musel a z celého srdce jsem doufal, že Sheya se ke mně připojí.

Sledoval jsem Sheyu, jak se drápe na kopec a zadržoval dech. Vážně jsem doufal, že se její magie probudí. Přál jsem jí to. Ale co když ne? Příšerně si natluče, jestli... Rázně jsem zavrtěl hlavou, abych tyhle myšlenky uťal. Určitě se to povede. Možná jsou tyhle písky taky magické. Každý tu objeví, jaká magie v něm dřímá. Uklidňoval jsem se podobnými myšlenkami, ale přesto se ve mně všechno napjalo až k prasknutí, když se Sheya odrazila a začala se řítit z výšky k zemi. Čekal jsem, že se něco stane - chytí ji vítr, nějaký šlahoun, vyletí vodotrysk nebo něco podobného, ale nedělo se nic, prostě letěla přímo k zemi. "Sheyo!" vykřikl jsem a ani jsem si neuvědomil, kdy jsem vyskočil na nohy. Jenže když dopadla, stalo se s pískem cosi divného. Co? Můj mozek jako by napoprvé ani nechtěl věřit tomu, co vidí. Když jsem zamrkal, už to bylo pryč, jen Sheya vězela skoro celá v písku.
Hned jsem se hnal k ní. "Jsi v pořádku? Nestalo se ti něco? Ten písek se... jako by se... co se to stalo?" blekotal jsem zmateně. Písek teď už vypadal zase normálně, třebaže ještě před chvílí vypadal úplně jinak. Jenže se to stalo tak hrozně rychle... Byla to magie, nebo ne? A jestli ano, pak jaká? Sám jsem vůbec nechápal, čeho jsem byl vlastně právě svědkem. Ale tím to nekončilo. Na Sheyině tváři se objevilo zvláštní znamení. Jakoby plamínek v růžové a žluté barvě. "Něco se rozhodně muselo stát. Obarvila se ti srst, tadyhle," poklepal jsem si tlapkou na příslušné místo a začal odhrabávat písek kolem Sheyi, aby se mohla dostat ven. "Cítila jsi nějakou magii? Tohle... bylo vážně zvláštní."

Hvězdy visely nad námi v nekonečném moři černi. Bylo uklidňující vědět, že cokoliv se stane, alespoň ony vždy zůstanou na svém místě. "Trochu," řekl jsem. "Někdy... ti o nich můžu povědět, kdybys chtěla," nabídl jsem. Byl bych rád, kdyby chtěla. Teď ale obzor už začínal růžovět svítáním a hvězdy budou za chvíli pryč. "Netuším. Vypadá to jako... jako nějaký oheň letící oblohou," zavrtěl jsem hlavou. Netušil jsem, co ta podivná hvězda-nehvězda může ve skutečnosti být. Krásná ale byla.
Rozhostilo se mezi námi na delší chvíli mlčení, které ale vůbec nebylo nepříjemné. Jen jsme tam tak vedle sebe leželi v tichu, zatímco pomalu začínal další den a první sluneční paprsky začínaly opět na moře písku vnášet svoje teplo. Nakonec to byla Sheya, kdo promluvil jako první. Chtěla něco vyzkoušet. Taky probudit svoji magii. "To by se mohlo povést," připustil jsem a převalil se na břicho, když se začala zvedat. Má magie se tu taky probrala zpět k životu. "Jistě, počkám," slíbil jsem a posadil se, zatímco Sheya už si vybírala, na jaký kopec se vydrápe. "Hodně štěstí," usmál jsem se. Hlavně buď opatrná, pomyslel jsem si úzkostně, ale ona už se odhodlaně škrábala do dalšího pískového kopečka. Napjatě jsem ji sledoval. Bylo mi jasné, že nesmím zpanikařit a začít ji chytat větrem, abych jí to nepokazil a tak jsem se jen zhluboka nadechl a čekal, co bude.

Vážně to fungovalo! V jednom okamžiku už jsem tomu ani nevěřil, ale přistání bylo opravdu měkké, i když jsme se při něm oba svalili do vyhřátého písku. Rozesmál jsem se se Sheyou, na chvíli všechna ta tíha z mého nitra kamsi zmizela. Byli jsme jen my dva, rozesmátí a rozvalení na písku a Sheya mi věnovala olíznutí na tvář, ze kterého mě zamrazilo až v polštářcích tlapek. Ne ale nepříjemně, ba naopak. Úsměv na mé tváři se ještě rozšířil a olíznutí jsem jí oplatil, než si jakékoliv zaváhaní našlo cestu do mé mysli. "Vážně to fungovalo," opakoval jsem znova a široce se zubil, vrtěl jsem ocasem a uhlazoval tím písek pod ním. "Třeba bude všechno vážně zase v pořádku." Když se napravila magie, proč ne i všechno ostatní? Tady, vleže pod hvězdami na sluncem vyhřátém písku a se Sheyou po boku se všechno náhle zdálo mnohem růžovější. Jak dlouho tenhle dojem vydrží, to jsem nemohl tušit, ale prozatím jsem si jej užíval a vychutnával.
Vzhlédl jsem ke hvězdám, když mě na ně Sheya upozornila. Jasně zářily, všechna souhvězdí byla na svém místě. "Jsou krásné," špitl jsem a skoro nevědomky se přišoupl blíže k ní. "Ale támhleta... Tu nepoznávám," namířil jsem tlapkou zamyšleně k veliké planoucí hvězdě, která zářila skoro jasněji než měsíc. Zdálo se, jako by hořela. "Nic podobného jsem ještě neviděl. Myslím, že to ani není hvězda." Otočil jsem hlavu trochu na bok a pohlédl koutkem oka na Sheyu. Ve zlatých očích se jí odráželo světlo měsíce a té podivné hvězdy a... a hrozně jí to slušelo. Možná trochu přihlouple jsem se uculil. Nechtěl jsem myslet na to, co budeme dělat dál, přál jsem si, aby tahle chvíle šla natahovat donekonečna.