Gallirea - Příspěvky uživatele

Bylo dobře, že les nám zůstal stát. Oproti výbuchu sopky byl nějaký zacpaný úkryt úplnou procházkou růžovou zahradou. I tak bych ale byl raději, kdyby se nám vyhýbaly i tyto menší katastrofy. Cítil jsem se celý rozlámaný a unavený a nepochyboval jsem o tom, že Bianca je na tom podobně, ne-li ještě hůř, ale místo odpočinku jsme museli vyklízet ten hrozný nepořádek, zatímco nás shora bombardovaly veverky.
Hrabal jsem a každou chvíli schytal nějaký zásah, ať už šiškou, žaludem nebo další houbou, která se mi vždy nepříjemně rozpleskla v kožichu. Přitiskl jsem uši těsně k hlavě a rozhodl se to prostě tiše snášet, protože kdybych se měl kvůli každé ráně zastavovat, nedodělali bychom to asi nikdy. I tak se mi zdálo, že je postup dosti pomalý a brzy jsem se cítil ještě zmlácenější, než na začátku. Nehledě na to, že hrabat lesní plody a větvičky bylo mnohem těžší, než hrabat hlínu, takže jsem brzo do nohou chytal slušnou křeš. Aspoň, že větve lesa nás povětšinou chránily před kroupami, které se začaly hrnout z nebe. Kdyby totiž kroupy spojily svoje síly s veverkami, nejspíš bychom za chvíli byli úplně zamlácení do země. Přišlo mi ale už vážně jako hloupý vtip, že i počasí se rozhodlo připojit k našim útrapám. Asi, abychom toho neměli málo.
Bianca navrhla použít magii, což by rozhodně mohlo být dobré usnadnění. "Asi by to bylo snazší," přikývl jsem. "Akorát... ji asi nedokážu využít úplně v plné síle." Byl jsem už unavený z lovu a soba jsem sem také dovlekl pomocí magie, takže možnost, že bych všechen nepořádek z úkrytu dokázal vyzvednout najednou, jsem mohl klidně vyloučit. "Můžu zkusit aspoň zahnat ty veverky," navrhnul jsem a pořádně zafoukal do koruny stromu, kde se usadily. Větve se rozhoupaly a veverky byly aspoň tolik vyvedené z rovnováhy, že přestaly házet. Na chvíli. Některé z nich málem popadaly na zem. Ještě jsem s větrem trochu přidal a ony vyběhly po kmeni až úplně nahoru do koruny, kam jsem na ně už neviděl. Nespoléhal jsem, že zmizely nadobro a navíc se mi teď pěkně točila hlava. "Asi jsou na chvilku pryč," hlesl jsem a zavřel oči, aby se svět kolem mě ustálil, než se pustím zase do práce. Moc dlouho už to ale asi bez odpočinku dělat nevydržím.

Docela jsem si oddechl, když Bianca pronesla, že byla daleko a všechno přestála v pořádku. Zdálo se mi ale, že z ní přitom všem vyzařuje cosi zvláštního. Lehce jsem se ošil - byly to její pocity, co jsem vnímal, nebo moje? "To je dobře. Tady nejspíš všichni zvládli také utéct včas a láva se lesu vyhnula. Bylo to docela štěstí. Skoro zázrak," potřásl jsem hlavou. Zdálo se, že les se z toho všeho vzpamatovává docela dobře. Místy byl pořád trochu očouzený, ale mech už se zase zelenal. Naštěstí jsme z toho vyvázli celkem lehce. Na rozdíl od jiných míst na severu, která byla pořádně poničená. Na pořádnou obhlídku jsem ještě nešel a nevěděl jsem, jestli to vůbec vidět chci. Bylo to celé prostě strašné. Ale už je po všem, připomněl jsem si.
Bianca se pustila do jídla a já se zatím vrátil k čištění úkrytu. Rozhodl jsem se změnit taktiku a místo nošení žaludů, kaštanů a ořechů v tlamě po hrstičkách, jsem je začal vyhrabávat ven. Dělalo to sice kolem větší nepořádek, ale rozhodně to šlo mnohem rychleji. Obzvlášť, když se i Bianca nabídla, že se přidá. "To budeš hodná, aspoň nám to půjde líp od tlapky," zamával jsem ocasem a pousmál se, jen abych mezi oči schytal salvu žaludů, která mi úsměv zase smázla. "Au!" houkl jsem rozhořčeně do větví a obrátil se na sestru: "Už jsem jim to taky nabízel, ale buď to mi nerozuměly anebo se jim to tady prostě líbí nejvíc. Asi ale máme štěstí, že tu jsou zatím jen veverky, protože ty zásoby určitě patří i jiným zvířatům." Samotné veverky by toho sem takové množství nenatahaly. Asi bude lepší si s tím pospíšit, než sem naběhne divočák nebo něco podobného.

Byl jsem tak rád, že ji vidím. Hrozně, hrozně rád. Po tom všem, co se přihodilo se světem během posledních měsíců... no, mohlo se jí stát cokoliv. Ale teď byla tady, naživu, skutečná a doma. Snad i v pořádku. I když jak jsem tak na sestřičku koukal, došel jsem k závěru, že musí být přinejmenším pěkně vyčerpaná z toulek. Nic vážnějšího to snad nebylo. "No, však víš," přešlápl jsem, když Bianca prohodila otázku, proč by něco mělo být v nepořádku. "Děly se poslední dobou všechny ty podivné věci. Ten výbuch sopky a tak? Měl jsem... strach, jestli se ti přitom něco nestalo. Ale netušil jsem, kde tě mám hledat." Tím jsem Biance nechtěl nic vyčítat, jen jsem zkrátka konstatoval pravdu a ona vzápětí potvrdila mé domněnky o tom, že je jen unavená z cestování. Neměl jsem důvod se domnívat, že by v tom mělo vězet něco víc.
"Jestli máš hlad, posluž si, je skoro úplně čerstvý," kývl jsem hlavou k sobovi, ze kterého byl ujedený jen ten kousek, co jsem si dal já. "S úkrytem je to bohužel poněkud... horší." Samozřejmě, že ta katastrofa Biančině pozornosti neunikla. "Myslím, že si z něj divoká zvěř udělala spižírnu, zatímco jsme byli na lovu. Zrovna se to tady snažím nějak dát do pořádku, abychom mohli zase úkryt normálně používat." Sám bych si rád odpočinul a když tu teď byla Bianca zmožená putováním po kdoví jakých zákoutích, měl jsem ještě o důvod víc, abych si s tím pospíšil. "Problém je, že to nechtějí dát jen tak lacino," povzdechl jsem si a vzhlédl k veverkám, které tam ale teď nebyly. Asi bylo naivní doufat, že se vzdálily natrvalo. To už si spíš šly natrhat novou munici k házení. Sklopil jse zrak zpět k Biance a mírně se pousmál, avšak odmlčel jsem se. Přemýšlel jsem totiž - byly tu novinky, o kterých by měla vědět, ale úplně jsem si nebyl jist, jestli to na ni mám vybalit teď hned, z ničeho nic, když sotva přišla. Pro mě samotného to byl dost velký šok. A taky jsem se možná trošku bál. Co když nebude chtít být alfa se mnou? Sám to v životě nedokážu.

"Nechte toho," zamračil jsem se na veverky, jako by mi snad mohly rozumět. Třeba mohly? Netušil jsem, jak to na veverkách mám poznat. "My ten úkryt potřebujeme, budete si muset najít jinou spíž." Možná mi přece jen rozuměly, protože mi uprostřed čela přistál lískový ořech jako reakce na to, co si o mém plánu myslí. "Je mi to líto. Třeba vám pomůžu najít nějaké lepší místo, až- au!" Veverky se nezdály být ochotné vyjednávat. Stáhl jsem uši dozadu, nahrbil záda, do kterých jsem schytal pár dalších hub a ořechů, a zahleděl se na zaházený úkryt. Když to budu vynášet v tlamě, potrvá mi to věčnost. Možná bylo na čase změnit strategii. Třeba by bylo snazší to prostě vyhrabat a... A dál jsem se nedostal, protože jsem zaslechl, jak se lesem někdo blíží. Zvedl jsem hlavu. Kdoví proč má první myšlenka směřovala k tomu, jestli se náhodou nevrací Sheya. Ale nebyla to ona.
Vyvalil jsem oči mezi stromy a oháňka se mi rozkmitala sem tam, když jsem poznal ten šedivý kožíšek. "Bianco!" vyhrkl jsem nadšeně a přiskočil hned k sestře blíž. "Jsi zpět! To už je doba, ani nevíš, jak rád tě vidím." Přečkala tedy celou tu záležitost se sopkou v pořádku? Byl jsem vážně, vážně rád že je tu. Stalo se toho tolik od doby, co jsme se naposledy viděli a už jsem opravdu začínal mít starost, jestli se jí něco nestalo. Teď však byla tu, živá a zdravá, ačkoliv vypadala poněkud... unaveně? A roztřeseně. "Je všechno v pořádku?" zeptal jsem se a úsměv na mé tváři se začal lehce vytrácet. Co když jí vážně něco bylo? A ani jsme neměli funkční úkryt, kde by si mohla odpočinout! Vrhl jsem nespokojeným pohledem na veverky ve větvích. Koukejte, co jste vyvedly.

Meinerovi asi nezáleželo na tom, jak se co nazývá, ale mě celkem ano. Nějakým divným názvem se i z příjemných věcí dalo udělat cosi, s čím bych nechtěl mít vůbec nic společného. Nechal jsem to ale být - konec konců byla pravda, že jsem všemu mohl říkat, jak jsem jenom chtěl. Navíc se naštěstí zdálo, že má odpověď byla konečně pro černobílého dostatečná, aby dané téma nebylo třeba dále rozebírat. Nepopiratelně se mi ulevilo a jen jsem pokýval hlavou, a potom ještě jednou, když jsem byl žádán, abych soba dotáhl k úkrytu. "Jistě." Zvíře bylo veliké, ale pomocí magie si s tím snad nějak poradím i sám. Meinere byl na odchodu a já ho nechtěl zdržovat - ještě bych se mohl dočkat nějakých dalších zkoumavých otázek a o ty jsem nijak moc nestál. Vlastně bych chvíli samoty ocenil. "Tak... se měj," rozloučil jsem se s ním krátce a když on zamířil mezi stromy, také jsem vstal. Čas dát se zas do práce.
Magií vzduchu jsem soba lehce nadzdvihl nad zem, popadl ho za stejnou nohu, kde jsem ho svíral už předtím a začal ho táhnout k úkrytu. Šlo to nejdřív celkem ztuha, ale jak se dal jednou do pohybu, už se to dalo zvládnout. Vyhlídka na to, že si v úkrytu odpočinu a taky se najím mě motivovala pokračovat vpřed. Udržovat magii a zároveň vléct zvíře sice bylo náročné, ale k úkrytu jsme oba dorazili v jednom kuse. Tam jsem soba nechal žuchnout k zemi a zahleděl se na vchod do nory. "Co to je?" zeptal jsem se zmateně, ale nebyl tu nikdo, kdo by mi mohl odpovědět. Nora vypadala z větší části zarovnaná žaludy, ořechy, klacky a vůbec všemožným lesním harampádím. Zíral jsem na to jako vyjevený. Byl to snad nějaký vtip? Těšil jsem se, že dám svému tělu rozlámanému po putování všude možně, po lovu a vůbec po všem odpočinout na měkkém mechu, ale teď byl celý náš úkryt zaházený. Ale kdo by to udělal? Kolem se vznášela spousta pachů lesní zvěře. To ona si z naší nory udělala spíž? Ztěžka jsem si povzdechl. To se bude muset napravit. Nejdřív jsem se ale rozhodl na to trochu posilnit. Ze soba se vlastně nikdo ani nenajedl. Sheya hned prchla, Launee se rozplynula a Meinere zvířata běhající po souši nežral. Tak jsem si svůj díl z lovu vzal alespoň já a jakmile jsem se pořádně najedl a trochu si přitom oddechl, obrátil jsem svou pozornost k té katastrofě, která se tu udála, zatímco jsme byli pryč.
Chytil jsem do tlamy olistěnou větev, která trčela ze vchodu, a pořádně zabral, abych ji vytáhl ven. Lesní zvířena si holt bude svou spíž zařídit někde jinde. Odtáhl jsem větev stranou pod stromy a nabral plnou tlamu ořechů a kaštanů. Tohle bude trvat věčnost, pomyslel jsem si, zatímco jsem je odnášel na malou hromádku k té první větvi. Samotný nad tím asi strávím mládí. V lese jsem ale cítil jenom Lindasu s nějakým cizincem. Hádám, že jako alfa bych to měl asi prozkoumat, že? povzdechl jsem si s tlamou znovu naplněnou oslintanými lesními plody a otřásl se. Nechtělo se mi do toho. Můžu to udělat potom. Až všechno tohle odnosím, pomyslel jsem si hořce a vracel se pro další dávku, když se mi na hlavě cosi rozpláclo. "Au," smetl jsem si z hlavy onen předmět, který se ukázal být rozprsknutými zbytky muchomůrky, a vzhlédl ke korunám stromů, ze kterých mi pohled zlostně oplácela celá veverčí rodina.

Co jestli bych chtěl? Lozit po Sheye? Když se to řeklo takhle, tak rozhodně ne. Znělo to slizce. Nepříjemně. Jako něco, z čeho by měla naskakovat husí kůže. Po ničem takovém jsem vůbec netoužil. Po žádném lezení, plazení ani ničem podobném. Chtěl jsem ale, aby byla tady, to ano. Aby byla nablízku. Zatřásl jsem hlavou. "Já... nevím," pípl jsem nakonec, vědom si toho, že Meinere asi nedostává takové odpovědi, jaké by si představoval. Říkal, že je to celé jen ze zvědavosti, avšak mě ani tak moc nesešlo na tom, proč se vlastně vyptává a nimrá v tom, co mezi mnou a Sheyou a je nebo není. Prostě jsem si přál, aby to nedělal. Ale už se to dělo. "Možná?" hlesl jsem nakonec, protože odmlka, která nastala, mi připadala nekonečně dlouhá a měl jsem potřebu ji nějak ukončit. "Ale ne, když se to řekne takhle," dodal jsem ještě polohlasem, který se ke konci věty div že nevytrácel do ztracena.
Můj pokus se proti tomu výslechu trochu obrnit příliš dlouho nevydržel. "To ne, jen-" Pokrčil jsem rameny. Prostě mi to tak přišlo. "Neřekl." Zase jsem něco nepochopil? Zase jsem si jednou přál, aby mluvit s druhými bylo snazší - nezdálo se, že by pro ostatní kolem mě byla obyčejná konverzace takovým problémem. "No... mám dojem, že tady ale také není nic moc zajímavého k vyšťourání," podotkl jsem. Neměl jsem dojem, že by se mezi mnou a Sheyou událo cokoliv, co by někomu jinému mohlo přijít tak hrozně zajímavé. Pro mě to jistě zajímavé bylo, to ano, ale jinak... to vše zvenčí muselo působit úplně normálně. Ale co já vím, že? Jen v duchu jsem se ještě pozastavil nad tím, že Meinere svůj život považuje za nezajímavý. Nebylo to poněkud smutné?

Doufal jsem, že tohle téma nějak rychle uzavřeme. Nebylo mi příjemné rozebírat něco, čemu jsem sám úplně nerozuměl. Navíc... co na tom vůbec bylo zajímavého? Spousta vlků se přece spolu baví, tráví spolu čas... nebylo to snad úplně normální? Nejspíš bych to měl prostě Meinerovi vmést do tváře a ukončit ten hovor hned v začátku, avšak momentálně mi akorát tak vysychalo v tlamě a celého mě zaplavoval nepříjemný, podivně zahanbený pocit. Jako bych něco provedl. Nejprve se mi ulevilo, když se zdálo, že černobílý prostě vezme za hotový fakt, že jsme se Sheyou kamarádi. Tak bychom s tím mohli být hotovi, dotáhnout soba až k úkrytu a dál se o tom nebavit. Jenže tak snadné to být nemělo. "Cože?" vyvalil jsem oči. "Já... po Sheye přece nelezu," zaprotestoval jsem, ač poněkud chabě. To by přece přeháněl! Nějaký letmý dotyk sem tam přece nebylo žádné lezení po sobě. Stočil jsem uši mírně vzad. Pakt? Jaký pakt? Řekl to jako nějakou narážku nebo možná vtip, ale pokud to tak bylo, mě unikala celá pointa. Obzvlášť, když k tomu přidal ten atletický výkon. "Nerozumím, co tím myslíš." Možná jsem to spíš schválně nechtěl chápat. Touha propadnout se do země byla každou chvíli silnější. Kde byly obří žížaly s jejich vratkými tunely, když je jeden potřeboval? Obával jsem se, že tahle konverzace vede k něčemu, co rozhodně rozebírat netoužím. Zvažoval jsem, jestli na další otázku vůbec odpovídat. Zahleděl jsem se krátce do nevidomých očí mrtvého soba, ale ten mi nepřinesl žádné rady ani odpovědi. Jen prázdně zíral zpět na mě. "Jistě, že chci," řekl jsem nakonec po odmlce. "Na tom přece není nic špatného, ne?" pokusil jsem se konečně trochu ohradit.

//Kiërb přes Gejzíry

Držel jsem se soba jako tonoucí stébla, ale s každým krokem, kterým jsme byli blíže k lesu, jsem si jasněji a jasněji uvědomoval, že ho nakonec budu muset pustit a pak taky budu muset mluvit. Jenže já ani netušil, co bych měl říkat. Se Sheyou jsme byli kamarádi. Na tom nebylo nic špatného. Ani zajímavého. Samotnému mi sice bylo jasné, že to, co je mezi námi, je možná trochu jiné, než přátelství, že je to něco... intenzivnějšího, ale prozatím jsem to v duchu ani nijak nenazýval. Tak co bych měl Meinerovi říct? Stromy lesa se blížily a mě polévalo čím dál větší horko. Kdybych mohl prchnout nebo se propadnout do země, asi bych to udělal, ačkoliv bylo poněkud nejasné, čeho vlastně se tak hrozně obávám. Nečekal jsem přece, že mi černobílý nafackuje nebo něco podobného. Možná jsem se spíš styděl. Ať to bylo cokoliv, prostě se mi o tom nechtělo mluvit.
Zastavili jsme za hranicemi smečky a hned jsem si málem vyrazil zuby, když sob najednou žuchl na zem a já ho pořád ještě svíral v tlamě. Pustil jsem ho, jazykem si přejel po celé tlamě, jestli mi tam vážně žádný zub nezůstal, pak jsem si ji tlapou pomalu osahal a vůbec dělal všechno pro to, aby moje tlama byla nadále příliš zaneprázdněná, než aby mohla mluvit. Takže to byl Meinere, kdo mlčení přerušil jako první. "Vztahy...?" hekl jsem polekaně a konečně se přiměl na něj pohlédnout, i když jen krátce. "Ale to- my přece- já a Sheya..." začal jsem vykoktávat asi tři věty najednou a nedostal se na konec žádné z nich. Odkašlal jsem si a zkusil to znovu: "Ale my se Sheyou jsme blízcí přátelé. Proč... bychom nemohli být?" Žaludek se mi z toho hovoru stahoval do uzlu a to teprve začal. Proč by to nemělo fungovat? A vztah...? Tak to přece není.

//Tundra

"Pardon za zdržení, už jsem tu," vyhrkl jsem lehce udýchaně, když jsem se připojil k Meinerovi a co nejvíc se snažil skrýt mírný úsměv, který se mi stále tlačil na tvář. Docela tomu pomohl fakt, že jsem chytil soba za přední nohu, takže jsem si tlamu zacpal a bylo poněkud těžší měnit výrazy a přiblble se uculovat. Dalším faktorem, který mě o chuť se nasmívat jako trouba připravoval, byl pocit, že mě Meinere pozorně sleduje. Jako by mě propaloval pohledem. Což, když jsem se na něj podíval, vůbec nebyla pravda. Ale pokukoval po mě a já měl pocit, že mi vidí až do žaludku. Měl bych něco říct? Ožužlával jsem nervózně sobí nohu. Ale co bych měl vlastně říkat? Co... tím vším Meinere vůbec myslel? Přece neděláme nic špatného, nebo ano? Ne. Je to přece naše věc. Nemusím to nijak ospravedlňovat, nebo ano? V duchu jsem tohle možná chápal, ale bylo jasné, že pod sebemenším nátlakem se nějaké rozhodnutí stát si za svým nejspíš rozsype jako ztrouchnivělý kmen. Prozatím jsem ale mlčel - měl jsem přece v tlamě toho soba a rozhodně jsem ho teď nemínil pouštět, když fungoval jako dokonalá výmluva k prodlužování mlčení. Jen jsem občas stáčel pohled k černobílému, stejně jako on ke mně a tak jsme nějak postupovali vpřed. Bylo mi jasné, že něco nakonec budu muset říct.

//Mech přes Gejzíry

Jakmile zvíře padlo na zem, mělo to spočítané. Pod náporem čtyř vlků už nemělo nejmenší šanci se znovu vyhrabat na nohy a i když bojovalo, jeho pokusy slábly a slábly, až ustaly úplně. Když se sob dohýbal, zhluboka jsem vydechl, pustil jeho stehno a slezl ze zvířete dolů. Bylo po všem. Srdce mi ještě bušilo, ale tentokrát to bylo spíš dlouhým během, než nervy. Jaksi se ten lov tentokrát odehrál tak rychle, že jsem se ani pořádně bát nestačil. Sedl jsem si na zadek poblíž Sheyi - snad ne příliš blízko, aby to zase přimělo Meinera dělat nějaké poznámky a oddechoval. Ovšem o nějakou přílišnou blízkost jsem si nemusel dělat starosti o moc déle, protože Sheya byla na odchodu. Ucítil jsem bodnutí u srdce, i když jsem chápal, že musí svou rodinu jít nalézt. "Nechceš se s námi alespoň ještě najíst?" stočil jsem k ní modré zraky v naději, že kývne a zůstane ještě chvíli. Příliš jsem tomu ale nevěřil. Vypadala odhodlaně.
Povzdechl jsem si a hned se zarazil, protože jsem se nyní cítil jako pod drobnohledem Meinerova oka. Určitě viděl všechny ty pohledy a slyšel, jak nechci, aby odcházela a vyvozoval z toho závěry, které jsou určitě strašlivě přemrštěné a- "Ano, určitě se kdykoliv zastav," odkýval jsem spěšně slova Launee. "A... hodně štěstí s hledáním." Launee pronesla, že se od nás také odpojí a rozplynula se v chladném podzimním větru. Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Sice to nebylo poprvé, co jsem to viděl, ale to neznamenalo, že mi to bylo příjemné. Meinere se zase pustil do zvedání a kopání soba směrem k domovu. Věděl jsem, že mu musím pomoci, ale ještě jsem využil tu rychlou chvíli, abych se naklonil k Sheye. "Stav se zase brzy," špitl jsem tiše a střelil pohledem sem tam. Když to vypadalo, že se nikdo nedívá, lípl jsem jí rychlé kradmé olíznutí na čenich, blýskl plachým úsměvem a pronesl poslední: "Ahoj," než jsem se obrátil a spěchal za Meinerem, abych mu pomohl odtáhnout soba do lesa. Začínalo se ochlazovat, ale já ve svém nitru cítil příjemné teplo. Jen jsem doufal, že Sheya svou rodinu najde v pohodě a že se znovu uvidíme co nejdřív.

//Kiërb

Sheya se chtěla připojit k někomu, kdo soby už lovil, ale já netušil, jestli to vůbec někdo z nás už dělal. Možná Launee, která to celé původně vymyslela. Když se o mě lehce bokem otřela, na chvíli mě to úplně vytrhlo ze soustředění. Bylo to... příjemné. Meinere však už měl plán, jak nás všechny rozdělit a podle všeho mu neuniklo vůbec nic, navzdory tomu, že na svět hleděl jen jedním okem. Cítil jsem, jak pod kožichem opět rudnu. S tim hezkym? "Bude... to určitě lepší tak, jak jsi to vymyslel," vyhrkl jsem co nejrychleji, aby se to pokud možno okamžitě zamluvilo a nikdo už se k tomu nevracel. Střelil jsem po Sheye omluvným pohledem, protože mi vzápětí došlo, že to vůči ní nemuselo vyznít zrovna nejlépe. Nebylo to tak, že bych s ní nechtěl jít. Ale ta Meinerova poznámka mě vyvedla z míry. Bylo tak očividné, že...? Že co? Teď nebyl čas nad tím dumat. Byl čas pustit se do lovu.
Připojil jsem se tedy k Launee na pravé straně a vyrazili jsme za stádem. Jakmile lov začal, už nebyl čas myslet na cokoliv jiného, než na valící se stádo zvířat, dusot kopyt a masu těl, která se hnala kupředu. Bylo potřeba oddělit toho vyhlédnutého soba od ostatních a Meinere se do toho pustil vážně šikovně. Sob zamířil směrem ke mně s Launee, já se mu snažil nadbíhat, aby se nestočil někam úplně mimo a snažil jsem se odhadnout, kdy by mohla být vhodná šance k útoku. Jako první se ale na zvíře vrhl Meinere, následován Launee. Také jsem se připojil, čapl jsem pevně sobí stehno a pověsil se na něj. Na Sheyu jsem neviděl, ale jistě i ona tu někde byla a bojovala. Sob pod vahou nás všech neměl šanci a i když se vzpíral a snažil se ještě uprchnout, jeho osud byl zpečetěn.

//Kiërb

Launee se divila, jak dlouho už se já i Meinere se Sheyou známe. Že bych se nikdy nezmínil...? I to bylo možné. Launee ovšem posmutněla, když se zmínila o mých mladších sourozencích. Sheya se pořád naháněla po světě se svojí mamkou a Isma se Santém taky pořád pobíhali kdoví kde. "Také jsem je už dlouho nezahlédl," odpověděl jsem na nevyřčenou otázku s povzdechem. Ti dva měli zkrátka toulavé tlapky. Doufal jsem, že se nezatoulali až tak daleko, že už bychom se nikdy neměli potkat. Přece by jen tak neodešli, bez rozloučení? Kdepak. Určitě jen vyrazili za nějakým dobrodružstvím... To bylo volání, které já nikdy úplně nepocítil, alespoň ne v takové míře. "To ano," pohlédl jsem s úsměvem do modro-růžových oček. "Já se ztrácet neplánuji." Jako bys něco takového mohl plánovat. Kdoví, co všechno se může stát, neodpustil si hlásek v mé hlavě kousavou poznámku.
To už jsme ale byli na pláních. V tundře. Meinere s Launee začali vymýšlet strategii a já jenom naslouchal a po očku pokukoval po Sheye. Launee rozhodla, že budeme lovit soba jen jednoho - byla z ní tady s námi totiž jenom půlka. Kde asi pobíhala ta druhá? A jaký to vůbec je pocit, být napůl? Zatřásl jsem hlavou. Musel jsem se soustředit, nenechat se rozptylovat takovými věcmi. Stádo sobů jsme spatřili brzy a bylo vskutku veliké. Už z dálky ale sobi nevypadali tak, jak jsem si je představoval. Myslel jsem, že to budou spíš takové koule chlupů na nožičkách, ale oni vážně vypadali spíš jako jelenův bratranec zpoza kopce. Nabrali jsme trochu jiný směr, aby si nás stádo hned nevšimlo a já napínal zrak, jestli neuvidím nějakého toho mrzáka, kterého bychom mohli skolit. Stádo bylo ale vážně obrovské a zvířata se mi v něm trochu míhala jedno přes druhé. Toužil jsem ale také nějak přispět. "Co třeba... támhleten na kraji?" zeptal jsem se polohlasně a kývl hlavou přibližně ve směru soba (nebo to byla sobice?), který se nacházel na okraji stáda blíže k nám. Nevypadal úplně na umření, ale asi už ani nebyl v nejlepších letech.

Sob měl být čímsi podobným jako jelen, akorát v zimním kabátě, jak to popsal Meinere. Takže hodně huňatý jelen? pokoušel jsem se představit si ona zvířata, zatímco Launee ještě doplnila, že rozdíl je i v paroží, které nosí i samice. A také že žijí v obrovských stádech. Tisícihlavých, dokonce. Už i jen tenhle kousek informace mi docela stačil k tomu, aby se mi nechtělo je jít hledat a držet se zaběhlého pořádku na místě, které už známe, ale Meinere i Launee už se vydávali na cestu, takže jsem se rozhodl neprotestovat a jít s proudem. "Tak dobrá." Aspoň se něco nového přiučím, snažil jsem se sám v sobě probudit alespoň trochu nadšení. Bude to zajímavé a poučné. A ještě se přitom najíme. Vůbec nevadí, že tam bude tisíc sobů, kteří mají všichni paroží a- No, příliš to nefungovalo.
Sheya se k nám navrátila zpět a hned se zajímala o svou mámu. Meinere o ní skutečně něco věděl. Ucítil jsem, jak se mi do tváří valí krev, když se náhle obrátil ke mně. Jak jako, "ví, že se flákáš se Saturnem?" Jak... fláká? My přece... nic spolu... a jak by to vůbec mohla vědět? Hlavní samozřejmě bylo, že Sheyina mamka byla v pořádku a nejspíš někde v okolí, avšak tahle nevinná poznámka od Meinera by mě neměla rozhodit tak, jak se to stalo. Však tím ani nemusel nic myslet, ne? Ne. Určitě ne. Jen to, že se s Sheyou kamarádíme a občas se někde poflakujeme. Nikdo určitě nemohl vědět o té horkosti, co se mi valila do tváří, když se přiblížila, nebo jak se mi přitom zrychlilo srdce a celkově o všech těch zvláštních pocitech, které ve mne vyvolávala. Nepochybně jsem to všechno skrýval zcela mistrně.
"Jdem," potrvdil jsem polohlasně a vyrazil s ostatními směrem k tundře. Launee vypadala celkem nadšeně a prohodila za chůze i další otázku, takže nám konverzace nemohla odumřít. "No, my už se s Sheyou známe dlouho," odpověděl jsem a obrátil se krátce na pískovou vlčici s mírným úsměvem. "Vlastně... od té doby, co jsme ještě bydleli v močálech?" přemýšlel jsem, jestli to tak vážně bylo. Ale ano, určitě. Tehdy, když jsme se s Biancou zatoulali a pak lítali po všech čertech za mluvícím motýlem a hledali jeho poklad. Přišlo mi to už vážně hodně dávno.

//Tundra

"Snad to nebude třeba," odpověděl jsem Sheye. "Ještě se mi asi nestalo, že bych při lovu magii potřeboval." Pokaždé jsme to nějak zvládli. Navíc jsme tentokrát byli čtyři, takže by to mělo být ještě o to snazší. Zatímco jsme čekali na Meinera, Sheya se zamířila shlédnout v hladině jezera a já si uvědomil, že vlastně ještě neměla moc příležitost prohlédnout si ty svoje obrázky od Života. Oplatil jsem jí úsměv a následoval ji pohledem, ale když se před námi zjevil černobílý vlk, upřel jsem svou pozornost na něj. Nic neříkal a vypadal... no, vypadal stejně, jako vždycky. Což bylo asi dobře. Byl jsem rád, že jsem ho viděl naživu a vcelku - sopka ho nedostala. "Ahoj," pozdravil jsem ho a párkrát mávl ocasem, ale do větších řečí se hned vzápětí pustila Launee. To mi pochopitelně vyhovovalo. Doufal jsem ale, že Meinera vážně od něčeho nerušíme a že se k nám připojí. Asi bychom to zvládli i tak, ale rozhodně bych si s ním byl v lovu jistější.
Launee navrhla, že bychom se mohli vydat do tundry na soby. Přešlápl jsem. Měl bych o tomhle teď rozhodovat já? Asi bych měl vědět, co dělám? Ale kdepak bych to mohl vědět. "Já asi soba ani nikdy neviděl," přiznal jsem. V těch končinách jsem se nikdy moc nepotuloval. Vrhl jsem pohledem po Meinerovi, pak zpět po Launee a nakonec i po Sheye. "A v tundře jsem taky nebyl. Je to daleko?" Alfa s takovýmhle přehledem? ozvýval se ten kousavý hlásek v mojí hlavě. "Vlastně jsem myslel, že půjdeme tam co vždycky? Do lesa?"