Gallirea - Příspěvky uživatele

Snaha nechat Rybu a Daemona, aby se seznámili, úplně moc... nefungovala? Daemon na to zkrátka nějak nebyl. Mírně jsem si povzdechl - chápal jsem ho, to ano, jen mě mrzelo, že mu nedovedu nějak pomoci. Musel jsem jen doufat, že se to časem nějak vytříbí. Přál jsem si, abych tady nebyl na dva nové vlčky sám, ale vůbec jsem netušil, kam se ostatní poděli. Snad jsou v pořádku. Tušil jsem, že před zimou se opět objeví, jak tomu bývalo.
Daemon nadhodil, že bychom měli jít. Pokývnutí hlavy naznačovalo, že měl na mysli úkryt. "Asi ano. Pojďme. Aspoň se podíváš, kde je náš úkryt," otočil jsem se na Rybu a máchl ocasem, než jsem pomalu vykročil směrem, kde zel vstup do nory. Nemuseli jsme jít příliš daleko. "V noře se můžeš schovat, kdy budeš chtít. Většinou tam taky najdeš něco k jídlu," řekl jsem Rybovi a pousmál se.
Čas ovšem kvapil a na mysli mne tížily i další povinnosti. Opět bylo třeba označkovat hranice, které jsem už sotva cítil. Nerad bych, aby sem vtrhla divá zvěř či tuláci, když tu teď byli dva mladí vlci, kteří nutně potřebovali ochranu smečky. "Budu muset jít obejít hranice a obnovit značkování," řekl jsem vlčatům. "Pokud chce jít některý z vás se mnou, budu jen rád, ale klidně můžete zůstat tady v noře a odpočinout si, nebo se jít podívat po lese. Jen nechoďte za hranice," upozornil jsem je a pak vykročil skrz les, ať už se ke mně některý z vlčků chtěl připojit či ne.
Bylo to stejné jako vždy, rutina, na kterou už jsem si zvykl. Drbal jsem se o kmeny i kameny, každou chvíli jsem někde zvedl nožku a nechal loužičku. Byla to monotónní činnost, ale mně to nevadilo. Při značkování a obchůzkách lesa jako bych si vždy skvěle vyčistil myšlenky a všechno si urovnal v hlavě. Tentokrát jsem v ní však měl spoustu věcí. Co bude s Rybou? Co když jeho rodinu nenajdeme? Samozřejmě, že mohl zůstat tu, ale doufal jsem, že se nám podaří ho vrátit domů. Ztracená vlčata byla vždy velmi smutnou záležitostí a nepřál bych mu, aby se mu to stalo. Na moment jsem se u kraje lesa, kde se rozkládalo jezero, zastavil a snažil se vyhlížet Biancu nebo kohokoliv dalšího ze smečky, avšak marně. Ani Mitsurugi tu už není. Možná šli na lov? Byl bych jim velmi vděčný, kdyby se o to postarali. Prázdná spíž mne začínala trápit.

S vlčkovým "nevadí" jsem se příliš neztotožňoval a ani jsem mu moc nevěřil, že to myslí upřímně. Či jsem to spíše cítil. "Hlavu vzhůru, to ještě neznamená, že je nemůžeme najít," prohlásil jsem s větším sebevědomím, než jaké jsem cítil. Když se nějaké ztracené vlče zatoulalo na gallirejskou půdu, docela často to znamenalo, že už zůstane. Určité zkušenosti už jsem s tím měl, však i mně se to přihodilo.
Pochopitelně, že Rybovi jeho jméno připadalo normální. Tam, odkud přichází, klidně normální být může, napomenul jsem se, že nemám být předpojatý. "Jistě, neříkám, že je nenormální. Jen jsou tu taková jména nezvyklá, to je vše," vysvětlil jsem své myšlenkové pochody.
Počasí už bylo příjemnější, ale ani tak mi nevadilo schovat se hlouběji v lese. Částečně jsem doufal, že tu na někoho narazíme, protože tu byl až trochu moc velký klid. Nevěděl jsem, kam se všichni poděli. Pravděpodobně si užívali posledních letních dní a až se trochu ochladí, vrátí se zase do lesa. Tedy aspoň jsem doufal. Chtělo to i podniknout smečkový lov, ale... s kým bych ho asi tak dělal? S Rybou a Daemonem těžko. Možná se o to postará Bianca nebo Mitsu. Možná lovili právě teď.
Dva vlčci se pak začali seznamovat a tak jsem se trochu stáhl, jen jsem sledoval, jak se bude Daemon tvářit. Popravdě to nevypadalo, že by ho nově příchozí nějak nadchl, ale už jsem se asi smiřoval s tím, že je černé vlče dost uzavřené. Přemýšlel jsem zatím, co dál. Ryba si možná bude chtít trochu odpočinout a najíst se... a pak můžeme zkusit projít okolí, jestli nenajde místo, co poznává? Zatím jsem se ale kousl do jazyka a mlčel, nechal jsem vlčata, aby se družila spolu. Jen jsem se povzbudivě pousmál na Daemona, aby se tolik neostýchal.

Takže šedivé vlče nepocházelo z Borůvkové smečky a jména jeho rodičů mi nebyla vůbec povědomá. Co víc, nepotkal jsem tu nikdy žádné vlky, kteří by byli pojmenováni podobným způsobem. "Tak ty bohužel neznám," nakrčil jsem čelo v zamyšlení. "Alfa je vlk, který vede smečku." Jenže z jeho další otázky mi došlo, že tohle vlče možná o smečkách vůbec neví. "No... ano, smečka. Skupina vlků, co spolu žije na jednom území a pomáhá si. Ty tedy z žádné nejsi?" Že by byl tuláckým vlčetem? Rozhodně to vysvětlovalo, že nevěděl, kdo jsou alfy... Ale najít jeho rodinu tak mohlo být ještě těžší.
Dopídit se po jeho jméně také nebylo nijak jednoduché. "A... Aha. Takže- Takže ty se prostě jmenuješ Ryba?" ujišťoval jsem se. Musel jsem mu asi připadat poněkud zabržděně, ale fakt, že by své vlče někdo pojmenoval Ryba mi přišel skoro neuvěřitelný.
Zamířili jsme hlouběji do lesa, dokud jsme se neoctli ve skrytu stromů. Pokoušel jsem se trochu povzbudit Daemona, aby se s Rybou seznámil, ale příliš se k tomu neměl. Černý vlček mi dělal docela starosti, ale doufal jsem, že jen potřebuje čas, aby se trochu otevřel. Tu se ozval Ryba s přiznáním ke "zločinu", o kterém jsem předstíral, že nevím. "Opravdu?" pronesl jsem překvapeně a přemáhal se, abych se neusmál. "No, protože ses přiznal, odpustím ti to. A klidně si ten mech nechej. Máme ho tu hromady."
Jakmile se Ryba začal ochomýtat kolem Daemona, přestal jsem se do jejich interakce nějak plést. Doufal jsem, že se černé vlče osmělí. Třeba by pro něj mohlo být dobré mít někoho, kdo je bližší jeho věku... Tedy, pokud by tu Ryba měl zůstat. Nejprve bylo samozřejmě potřeba zkusit zjistit, kde mohla skončit jeho rodina.

Daemon zůstal schovaný za mnou a před námi přešlapoval ten šedivý vlček, který se tu zjevil skutečně nečekaně. A ani on sám pořádně nevěděl, odkud vlastně. "Ach tak," kývl jsem hlavou a překotně přemýšlel. "Hmm, bylo tam u vás třeba hodně borůvčí? Nepamatuješ si alespoň, jak se jmenovali rodiče nebo alfy?" snažil jsem se přijít na to, odkud by mohl být. Borůvková smečka byla první, která mi přišla na mysl, neboť byla skutečně blízko řeky. Ovšem protože řeky nebyly nijak zvláštní jev, příliš se ten výběr nezúžil.
"Odtud," odvětil jsem s úsměvem. "Tady žiju já a moje smečka." Vzápětí jsem překvapeně zamrkal, když mi vlče řeklo, že je ryba, než mi došlo, že samozřejmě musí jít o nějakou hru. Nechtěl jsem mu ji kazit. "No jasně. A jakpak ti říkají, rybko?" snažil jsem se zjistit alespoň jeho jméno. Přes rameno jsem zkontroloval Daemona - byl tak tiše, že jsem si ani nebyl jistý, jestli tam pořád je, ale nikam nezmizel.
"Nu, podle mechu se konec konců náš les jmenuje. A jestli si chceš nějaký odnést, stačí říct," mrkl jsem na vlčkovy tlapky, které momentáně skrývaly kus mechu. Dělal jsem, že to nevidím. "Dobře, že nekradeš, není to hezké. Stačí se zeptat," máchl jsem ocasem.
Protože se ale počasí tvářilo všelijak, vstal jsem a začal nás vést hlouběji do lesa, kde bychom pod stromy mohli být více schovaní. "V pohodě?" otočil jsem se cestou na Daemona, měl jsem trochu starost, jestli to na něj není moc. "Nechceš se zkusit seznámit?" zeptal jsem se ho šeptem s povzbudivým úsměvem, ale nutit jsem ho nehodlal. Dobře jsem věděl, že to někdy není jen tak. "Tady by nám mohlo být líp," pronesl jsem už nahlas, když jsme konečně zašli do skrytu starých stromů. Bouřka se mezitím stačila přehnat, ale aspoň jsme byli ve stínu.

"Ah, tak to se omlouvám," kývl jsem, když mě Daemon opravil, asi se moje úvahy neubíraly úplně správným směrem. Pak dodal ještě jedno slovo, které mi nebylo nijak známé. "Tam odtud jsi? Bohužel jsem o takovém místě nikdy neslyšel," zavrtěl jsem lehce hlavou. Jenže Daemon stejně říkal, že nemá ke komu jít. Něco se v tom Farrghanu muselo stát... ať už to je kdekoliv.
Obchůzku hranic jsme téměř dokončili a Daemon za celou dobu nevznesl jedinou otázku. Cítil jsem se trošku jako nějaký turistický průvodce, avšak počasí se rychle zhoršovalo a nechtěl jsem se příliš zdržovat na krajích lesa. Zvedal se vítr, deště přibývalo a hlasité zapraštění hromu občas vylekalo i mě.
Jenže jít se schovat také nepřicházelo v úvahu, neboť nám do cesty vítr zavál další vlče. Zkoumavě jsem se podíval na Daemona, neb jsem si je hned v hlavě spojil, ovšem černý vlk zavrtěl hlavou, že toho druhého nezná. Upřel jsem tedy svoji pozornost na pihovatého vlčka, který tu trhal mech, jako by nic. Jako bych z něj neměl šok a jako by mi hlavou neletělo milion myšlenek na to, co se to děje a proč tu náhle vlčata pučí z mechu jako houby po dešti. Zhluboka jsem se nadechl ve snaze se uklidnit. Hlavně neztrácet hlavu.
"Možná ano," pousmál jsem se na šedého vlčka. "Odkud jsi?" zeptal jsem se, protože to bylo k cestě zpátky domů dost podstatné. "Já jsem Saturnus a tady jsi došel do Mechového lesa," řekl jsem mu, aby aspoň věděl, kde je teď. Daemon se mi schovával u zadních nohou a zdálo se, že s tímhle nechce mít nic společného. "Možná bychom se měli jít schovat aspoň hlouběji do lesa, kde jsou hustší stromy, takhle budeme za chvíli všichni promočení," řekl jsem s poněkud úzkostlivým pohledem k obloze, protože bouřka se nijak neuklidňovala. Spíš naopak.

27.7. Saturnus https://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-240058
Další termín 27.9.

//Mechové dno

Daemon prý nikdy u značení hranic nebyl. Rozhodl jsem se, že se zkusím opatrně vyptávat dál. Chtěl jsem přece jen vědět něco o tom, co se mu přihodilo, že skončil tady, sám a bez rodiny. "Takže jsi nebyl ve smečce?" zjišťoval jsem a mířil přitom ven, do dne, který se tvářil mnohem chladněji a deštivěji, než ty předešlé. Začínalo pršet a někde nad horami už duněl hrom. Bouřka. Po těch vedrech nebylo vůbec divu.
"Dělá se to proto, aby všichni vlci, kteří sem přijdou hned věděli, že tohle je území smečky a nemůžou se tu jen tak potulovat nebo lovit, jak je zrovna napadne. Je to taková první ochrana smečky," vysvětlil jsem Daemonovi. Zamířil jsem ke kraji lesa a začal se svou obvyklou rutinou otírání se o stromy i kameny, zarývání drápů do kůry a nechávání loužiček pod kdejakým křovím. Chtěl jsem si pospíšit, než začne opravdový liják. Už se zvedal vítr.
"Tamhletím směrem jsou gejzíry," kývl jsem, když jsme se dostali do míst, odkud byla pláň mezi stromy na dohled. "Kdyby ses tam někdy zatoulal, dávej si pozor, protože tam ze země tryská horká voda." Podrbal jsem se o další strom, už jsem to dělal tolikrát, že jsem nad tím ani nepřemýšlel. Jen jsem většinou chodil sám, takže tohle byla docela příjemná změna rutiny. I když toho Daemon moc nenamluvil. "A tenhle kopec je zase sopka. Hora, ve které spí oheň a dým. Většinu času je však klidná, už se dlouho nestalo, že by prováděla nějaké divoké kousky," objasnil jsem, když jsme obcházeli po jejím úpatí. I tam jsem nechal svoje značky.
Nadechoval jsem se, že černému vlčkovi povím i o řece, v níž teče horká voda páchnoucí po síře, ale místo toho se mi dech zadrhnul v hrdle, protože právě v těch místech jsem spatřil... vlče. Několikrát jsem zamrkal, přejel pohledem z Daemona na šedivé vlče a zase zpátky. Mohli být tak podobně staří, i když moc podobní si nebyli. "Uhm. Neznáte se?" zeptal jsem se nejdřív Daemona, protože možnost, že by se tu objevila dvě vlčata zcela nezávisle na sobě mi přišla ne snad nemožná, ale hodně nepravděpodobná. A poněkud znepokojivá. "Ahoj," broukl jsem potom směrem ke kropenatému, šedivému a rezavému vlčeti, které si čmuchalo v mechu a kdoví, jestli si nás vůbec všimlo.

734 (38)

Daemon pokývl hlavou, že se vyspal dobře. Podle jeho probuzení ho asi pronásledovaly nějaké nepříjemné sny, ale doufal jsem, že je to aspoň trochu pravda a odpočinul si. "To jsem rád," máchl jsem ocasem.
Na mě teď čekaly smečkové povinnosti. Bylo by fajn, kdybychom narazili na Biancu, abych jí o Daemonovi mohl říct a věděla o tom, že tu je. Sice jsem si byl jistý, že by neměla nic proti, ale stejně bych byl raději, aby se to dozvěděla. Kde vlastně byla? Cítil jsem ji pořád někde v lese, ale slabě. Jako by se schovávala někde v samých hlubinách hvozdu...
Potřásl jsem hlavou, abych se vytrhl z myšlenek a upřel jsem pohled na Daemona. "Tak fajn. Nebude to nic náročného, neboj, hlavní práci udělám já." ujišťoval jsem ho s úsměvem. "Aspoň uvidíš, kde jsou hranice našeho území, aby ses omylem nezatoulal někam mimo. Už jsi někdy byl u značení hranic?" zkoušel jsem (jistě velmi nenápadně) vyzjistit, jestli Daemon pocházel ze smečky nebo byl vlče tuláků. S tím jsem pomalu zamířil z nory ven do barevného večera. Kdybych jen tušil, co za překvapení na nás čeká v lese...

//Mech

733 (37)

Tiše jsem ležel, přejížděl pohledem po mechu a čekal, až se černé vlče vzbudí. Zatím jsem si v hlavě probíral, co by bylo třeba udělat. Nalovit... Určitě i značkování by zase sneslo obnovení, pokyvoval jsem si pro sebe bradou, když tu sebou náhle Daemon se zafuněním cuknul. Ohlédl jsem se po něm a viděl, že už kouká všude kolem, akorát se možná ještě tak úplně neprobral. Jeho neklidné sny jsem předtím vycítil, aniž bych se snažil nebo aniž bych se na to nějak soustředil, takže jsem teď chvíli počkal, než se úplně probudí.
Když už na mě ale vlček jen upíral zlatá očka a vypadalo to, že už je plně ve světě bdění, pousmál jsem se. "Dobré ráno," broukl jsem. "Nebo... možná spíš večer," usoudil jsem podle světla, které se měnilo v chodbě vedoucí do úkrytu, ačkoliv pod zemí se čas určoval dost těžce. "Vyspal ses dobře?" zeptal jsem se, vstal a protáhl si hřbet. Plánoval jsem se vypravit do lesa, obejít hranice a přesvědčit se, že to vytí jsem si vážně jenom představoval, že někdo nestojí u hranic a nevolá o pozornost. "Půjdu se teď podívat, co se děje v lese, zkontrolovat hranice a jestli někdo něco nepotřebuje," řekl jsem Daemonovi a střihl ušima. "Můžeš jít se mnou, jestli chceš, ale klidně můžeš zůstat tady nebo prozkoumat okolí nory, je to na tobě." Daemon byl ještě mrně a trochu by se mi určitě příčilo ho tady někde nechat, ale zase jsem se nechtěl vnucovat a nemyslel jsem si, že by mu v lese hrozilo nějaké nebezpečí. Navíc to nebylo tak, že bych ho tady zahodil a už se nevrátil.

732 (36)

Daemn si zalezl na své vybrané místečko a uložil se do mechu. "Není za co," broukl jsem, ovšem tak trochu jsem tušil, že už mluvím spíš do prázdna. Vlče usnulo snad v tom momentě, co zavřelo oči. Chvíli jsem ho sledoval, ale potom jsem si složil hlavu na přední tlapy a i když jsem si sliboval, že neusnu, za moment se mi už oči také klížily. Otázky bez odpovědí mi vířily hlavou, ale teď jsem je nemohl žádným způsobem vyřešit. Daemon spal... A já ani nevěděl, jestli budu mít dost odvahy se ho zeptat, až se probudí. Měli bychom vědět, odkud se tu vzal. Ale je to tak důležité? Je dobrý nápad ho nutit, aby to prožíval znovu? Párkrát jsem se neklidně ošil, během chvíle jsem však i já začal podřimovat a na své neklidné myšlenky jsem na chvíli zapomněl.
Až po nějaké době jsem trhl ušima a zvedl hlavu. Slyšel jsem něco, nebo se mi to jen zdálo? Vytí? Zaposlouchal jsem se do ticha, které však nebylo ničím narušeno. Dost možná bylo cokoliv, co jsem možná zaslechl, jen součástí mého snu. Široce jsem zívl, ospalost ze mě zcela spadla, ale nechtěl jsem budit Daemona svým štracháním kolem.

731 (35)

Daemon se k mým slovům nikterak obsáhle nevyjádřil, ovšem nebylo to něco, co bych od něj očekával. Už mi došlo, že je zkrátka jedním z těch tišších vlčat. Možná se časem rozkouká a začne se více projevovat... A možná také ne. To bude muset ukázat jen čas.
Zavedl jsem ho do hlavního prostoru nory, kde bylo dost místa k odpočinku, povídání a jiným aktivitám, ovšem většinou tady panoval především klid, jako tomu bylo i dnes. Sklopil jsem pohled k Daemonovi, který se na moment přiblížil, jako by se něčeho lekl a pak zase odskočil zpět. Střihl jsem ušima, ale zůstal jsem ticho.
Nedivil jsem se, že si chce odpočinout. Kdoví, odkud sem došel, kolik toho jeho krátké nožky musely nachodit? "Jak je libo," broukl jsem a podíval se do koutku, který si pro sebe vyhlédl. Kývl jsem hlavou: "Jistě, klidně běž. Já budu někde tady," dodal jsem, neplánoval jsem se vypařit. Pomýšlel jsem už nějaký čas na lov, ale to určitě počká alespoň než se Daemon vyspí. Sám jsem se natáhl do mechu opodál a protáhl si tlapy dopředu. Tak měla tedy naše smečka dalšího člena... Alespoň na nějaký čas.

730 (34)

//Mech

Pokýval jsem hlavou v odpověď na Daemonovu otázku. "Ano. Když se sem nějaké zatoulá, je tu pro ně bezpečné útočiště. Často zůstanou i v dospělosti. Vlastně i já a moje sestra, která je druhou alfou, jsme kdysi byli vlčata bez domova, než jsme si našli místo zde." Bylo to celé samozřejmě mnohem složitější, v té době bylo ještě sídlo smečky v močálech a do Mechového lesa jsme se přestěhovali až o něco málo později, ale nechtěl jsem tím prozatím moc Daemonovi motat hlavu. Nakonec to vyšlo skoro nastejno.
Potěšilo mě, když jsem viděl, že i trochu máchl ocáskem. Však ono to půjde. Nechtěl jsem ho zahltit plány a vyvíjet na něj nátlak, že cokoliv z toho, co říkám, taky budeme muset přesně tak udělat. Bylo to teď už hlavně na něm. Ovšem začít ukázkou úkrytu mi přišlo jako dobrý nápad.
"Tady je naše nora," ukázal jsem čenichem na otvor pod kořeny velikého stromu. "Můžeš se sem kdykoliv schovat a taky se tam vzadu schovává kořist z lovů, která je pro všechny." Teď tam byla ta napůl snězená laň, ale nevěděl jsem, jak by se na ni Daemon tvářil - nebyla to sice srna, ale bylo to trochu podobné. Nicméně prozatím snad hlad na chvíli zahnal.
Pomalu jsem sestupoval chodbou až na dno nory. Kouzelný mech nám světélkoval na cestu. "Tak jsme tu," hlesl jsem, když jsme stanuli dole. Finnickův pach už se vytrácel, ale zdálo se, že Isma tu pořád někde je. Jinak tu panoval naprostý klid. Všichni byli kdesi pryč. Jako obvykle. "Jestli si chceš odpočinout, můžeš si vybrat kterýkoliv kout," řekl jsem vlčkovi a sám se usadil do měkkých mechových polštářů.

Daemon toho zrovna moc nenamluvil. Připomínal mi trošku mého synovce, který byl také na vlče až nezvykle klidný. Možná by si spolu rozuměli? Ale Matteo byl teď kdoví kde. Nenaléhal jsem na černého vlčka, nechal jsem ho, ať si všecko v klidu promyslí, protože času jsme měli na všechno dost. Ticho se táhlo dál a dál. Poslouchal jsem zpěv ptáků ve větvích, na kterých se v naprostém bezvětří horkého dne nepohnul ani lísteček, a čekal jsem.
"Vážně," kývl jsem hlavou, když se Daemon nakonec ozval. "Jak jsem říkal, kdejaká osamělá dušička už tu našla domov - nebo aspoň na čas trochu bezpečí," ujistil jsem ho znovu a máchl pomalu ocasem sem tam, i když jsem se tvářil vážně. Popravdě mi spadl kámen ze srdce, když černý vlček souhlasil, že se tu zdrží. "Skvělé," pousmál jsem se. "Tak domluveno. Ukážu ti, kde máme noru, chceš? Tam si můžeš odpočinout a pak bychom se mohli podívat na zbytek lesa... Pokud tedy nechceš dělat něco jiného," dodal jsem, aby věděl, že to je na něm. Nehodlal jsem ho k ničemu nutit. Pokud ale souhlasil, už jsem se vydal pomalu k místům, kde zel vstup do naší mechové nory.

//Mechové dno

Daemon ohledával slepici a já tak úplně nevěděl, co čeká, že na ní najde. Až jsem z toho trochu znervózněl, ovšem zřejmě to nebylo na místě. Šlo zkrátka o běžnou vlčecí zvědavost. Zamával jsem ocasem, cožpak už jsem zapomněl, jaké to bylo poprvé poznávat svět? Nebo jaké to bylo, když byly Proxi a Saelind maličké? "Aha, no jasně, vlk moc nemá šanci si je jinak prohlédnout, když hned uletí, co?" Snažil jsem se brát to všechno s lehkostí, ale uvnitř jsem úplně tak v klidu nebyl. Daemona osud zavedl do našeho lesa a byl jsem rád, že se to tak přihodilo, protože jinde mohl dojít dost nešťastného konce. Teď ale bylo potřeba postarat se, aby byl v pořádku - nakrmit ho byl jen první krok. A bude tu vůbec chtít zůstat?
Mezitím vlče už spořádalo jídlo. Z bažanta zbyla jen trocha peří. "Není zač," broukl jsem. "Chceš si teď chvíli odpočinout? Můžeš, ehm, totiž, můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Nikdo tě nebude vyhánět." Krátce jsem se odmlčel, předtím to vypadalo, že je Daemon už na odchodu a pořád jsem měl obavu, že si to znovu rozmyslí a zamíří kdoví kam. Držet ho tu násilím jsem nemohl, ale pustit ho do světa? To taky ne. "Byl bych rád, kdybys zůstal," dodal jsem tedy po chvilce.