Gallirea - Příspěvky uživatele

//Zrádný průchod

Ať už byla ta chechtající se stvoření kýmkoliv nebo čímkoliv, ven z údolí mě naštěstí nepronásledovala. Pokud mě tenhle výlet v něčem utvrdil, pak v tom, že jih Gallirei je podivné, divoké místo, se kterým není vůbec radno si zahrávat. Bylo nejspíš hodně hloupé vydat se tam sám a vzít to okružní cestou přes neprobádaná území, kam vlci zavítají jednou za čas - a nejspíš jenom když zabloudí. Nemyslel jsem, že tam jsou nějaké vlčí smečky, i když asi nebylo vyloučené, že se tam čas od času upíchne nějaký ten tulák. Teď v zimě by se tam možná dalo přežívat i snáz, než v chladnějších oblastech, když je vlk jen sám, bez smečky, uvažoval jsem. Ale musel by se vyznat v té zvěři, co tam žije. Jinak by z něj určitě byl dost brzy oběd. Já osobně byl rád, když jsem pod tlapami znovu ucítil sníh a octl se v krajích, které jsem alespoň trochu znal. Teď už zbývalo jen dojít k domovu.

//Ohnivé jezero

//Savana

Oddechl jsem si, když zůstala placatá louka za mnou. Ovšem neoddechl jsem si zase tolik, protože... kde jsem se to octl teď? Nejdřív se mi zdálo, že "zkratka" vedoucí přímo mezi dvěma lesy bude dobrou volbou, protože jsem se nechtěl prodírat nějakým hustým pralesem, kde by navíc mohla žít kdovíjaká vzteklá havěť, avšak když jsem do údolí mezi lesy vkročil, už jsem si tím tak jistý nebyl. Ve vysoké trávě leželo něco, co jsem nejdřív považoval za léty vybělené klacky nebo kameny, ale co se při bližším ohledáním ukázalo být kostmi. Jenže jaké strašlivé monstrum by to muselo být, aby za sebou zanechalo takhle obrovské ostatky? S hrůzou jsem hleděl na bělostnou lebku, ze které trčely ty největší kly, jaké jsem kdy viděl. Jasně. Takže tady opravdu být nechci, otřásl jsem se od hlavy až k patě a poklusem to vzal co nejrychleji skrz průchod. A když se mi za zády ozval šílený chechot neznámých zvířat (či nadpřirozených bytostí?), přidal jsem radši rovnou do cvalu.

//Ježčí plácek

//Poušť

Suchá tráva písek nahrazovala sice jen pomalu, ale přece. Z pouště jsem se pomalu dostal na místo, které by se dalo nazvat takovou vysušenou loukou. Ani tady ještě nebyl sníh, jen neznámé stromy. A vůně nejrůznějších tvorů, které jsem neznal. Pár z nich jsem zahlédl v dálce, kráčela tam podivná zvířata s dlouhýma nohama a ještě delšími krky. Asi tu nikdy nemrzlo ani nesněžilo a zdálo se, že o zvěř tu není nouze - ale nevypadalo to, že by sem vlci často chodili a to určitě mělo svoje důvody. Nejen pachy býložravců se vznášely vzduchem. Byl tu i ostřejší pach, pach predátorů. A jestli to byli predátoři, kteří lovili něco tak obřího, jako ta zvířata, která jsem viděl v dálce... Pak jsem se nimi vážně, vážně setkat nechtěl. Přešel jsem do klusu a nechal savanu co nejrychleji za sebou, ani jsem se neohlédl.

//Zrádný průchod

//Narrské kopce

Od Života jsem to vzal trochu jinou cestou, než kudy jsem přišel - tedy přímo přes písky pouště. Nezamířil jsem až do samého jejího srdce, nechtěl jsem se ztratit v nekonečných dunách, držel jsem se v blízkosti hor, které jsem musel překonat cestou sem. I tak jsem měl dobrý výhled na tu podivnou, zdánlivě neživou krajinu a musel jsem přešplhat několik dun. Vzpomínal jsem si, jak jsem před několika lety poušť navštívil se Sheyou a jak se tu poprvé projevila její magie. Už si ani nevzpomínám, jestli jsme někdy přišli na to, co za magii to bylo nebo ne. Musel bych se jí zeptat... Jenže to by se musela občas ukázat doma! Povzdechl jsem si. Sheya měla toulavé tlapky, ale vážně moc mi chyběla. Doufal jsem, že až se vrátím do lesa, narazím někde na ni. Na ni a na Saelind. Bál jsem se o ně.

//Savana

Prosinec 10/10

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale tlapy už jsem měl pořádně zmrzlé, když náhle jednorožčí rodinku cosi vyplašilo. Nevím, jestli jsem to byl já nebo něco jiného - nebyl jsem si vědom toho, že bych vydal nějaký zvuk, ale těžko říct. Každopádně sebou náhle škubli, vyskočili a všichni tři se rozběhli pryč. Během pár vteřin zmizeli v temné noci... jako by tam ani nikdy nebyli. Dokonce i otisky jejich kopýtek vítr rychle zafoukal a smazal tím veškeré stopy po jejich přítomnosti. Jen ten rozbitý led zůstal. Ale já dobře věděl, co jsem viděl. Bylo to překrásné a kouzelné. Nic podobného jsem nikdy neviděl a už nejspíš ani nikdy neuvidím. Ještě chvíli jsem hleděl do tmy, kde se jejich siluety rozplynuly, než jsem se otočil a zamířil také k domovu.

Prosinec 9/10

Možná tu tedy nebyla napořád... možná jsem byl třeba i jediný vlk, který jednorožcovu rodinku kdy uvidí. To byla zvláštní myšlenka, ale nepřišlo mi to nijak přitažené za chlupy. Už i tak bylo dost vzácné spatřit jednoho, natožpak hned tři. A jestli se klisna s hříbětem zase vydá do svojí rodné země, ať už to bylo kdekoliv, jen co mládě trochu povyroste, bylo dost možné, že už je tu nikdo další nespatří. Pokud tomu tak mělo být, byl jsem vážně moc rád, že se mi to podařilo. Tohle byla chvilka, která se stane tak jednou za život, víckrát ne. Uložil jsem si ten moment hluboko do paměti a do svého srdce, abych se k němu mohl vracet, až mi zase někdy bude svět připadat krutý a chladný a bude se zdát, že není nic krásného.

Prosinec 8/10

Stěží jsem se ubránil smíchu, když jsem viděl, jak hříbě poskakuje sněhem, vyhazuje a jen tak tak, že udrželo rovnováhu. Bylo vidět, že je ještě hodně mladé a nožky ho ne vždycky poslouchají tak, jak by si představovalo. Aby taky ano, však je mělo úplně dlouhatánské! Jeho hrátky byly plné radosti a bezstarostnosti, ale když se dospělým až moc pletlo pod nohy, vždycky se nechalo usměrnit. Bylo úžasné je pozorovat, celou jednorožčí rodinku. Přemýšlel jsem, odkud se tu klisna vzala... a jestli tu už zůstane i s hříbátkem? Nemyslel jsem si, že jednorožci jsou zrovna stádní zvířata. Tím se podle všeho lišili od koní, i když o těch jsem toho zas tak moc nevěděl. V Gallirei žádní nebyli, takže jsem tušil jen to málo, co jsem zaslechl od zcestovalejších vlků.

Prosinec 7/10

Tiše, jen s jemným zašustěním větviček, se z křovin vynořil druhý jednorožec. Tenhle byl ale neznámý, nikdy jsem ho neviděl. Nebyl bělostný jako ten "můj", nýbrž tmavě stříbrný a výrazně grošovaný. Byl o něco vyšší a měl delší hřívu, ale stavěný byl snad ještě jemněji, než ten první. A, co bylo úplně nejúžasnější, po boku mu (nebo spíš jí) poskakovalo mládě. Jednorožčí hříbátko. Bylo černé jako půlnoc a na čele mělo zatím jen malinkatý růžek, takovou tupou bouličku, která teprve doroste do ostré zbraně, jako měli dospělí. Byla to nejspíš jedna z nejroztomilejších věcí, jakou jsem kdy viděl. Dospělí k sobě přistoupili a přivítali se, zatímco mládě poskakovalo kolem a dlouhé nohy se mu rozjížděly do všech světových stran.

Prosinec 6/10

Poté, co se jednorožec občerstvil ledovou vodou, jsem myslel, že zamíří pryč. Místo toho se náhle narovnal, rozšířil nozdry a nastražil uši. Myslel jsem, že jsem prozrazen, ale vůbec se nekoukal mým směrem. Hleděl kamsi do křovin podél vody. Zatajil jsem dech. Kdyby se vynořilo nějaké zvíře či vlk, který by chtěl jednorožci ublížit, musel bych ho bránit. Takhle vzácný, krásný tvor nemohl přijít k úhoně! Napjal jsem se a přikrčil, připravený vyrazit, jakmile budu vědět, co za nebezpečí na jednorožce číhá. V mé hlavě jsem si byl jistý tím, že jde o nějaké nebezpečí - stačilo se podívat, jak se celý napjal jako struna. Proto jsem byl značně překvapený, když o chvíli později bělouš jemně zaržál... a z křovin se ozvala stejná odpověď.

Prosinec 5/10

Krátce se postavil na zadní a předními kopyty dopadl na led, který se okamžitě rozlámal na spoustu malých ker. Nebyl ještě tak pevný, aby vydržel takovýhle útok. Křupnutí ledu bylo v tichu skoro ohlušující, ale jednorožci to nejspíš vůbec nevadilo. Sklonil hlavu a napil se vody. Zkřivil jsem tlamu, když jsem si představil, jak hrozně ledová musí být. Jednorožce ale z míry nevyvádělo nejspíš ani tohle. Vypadal sice jemňounce a ani jeho srst nebyla moc huňatá, připomínal spíš štíhlé antilopy, které jsem kdysi viděl na jihu země, avšak mráz a led jako by se ho vůbec netýkaly. Od toho byl asi mýtická, kouzelná bytost, že ano? A musel být také už dávno zvyklý, když žil na samém severu Gallirei, kde sníh snad ani v létě neroztával.

Prosinec 4/10

To byl jediný pohyb, ke kterému jsem se odvážil. Bylo to, jako by se ke mně mráz propacoval skrze můj hustý kožich a proměnil mne v ledovou sochu. Tajil jsem dech a málem ani nemrkal, tak jsem se bál, že to vzácné zvíře vyplaším a ukončím tak předčasně tuhle neuvěřitelnou podívanou. Zatím se nezdálo, že by si mě jednorožec všiml. Procházel se po břehu, rozhlížel se, střihal ušima a občas začenichal ve sněhu. Jednou do něj frknul, až se zvedla sprška vloček a zavířila vzduchem. Nakonec ale se svým přešlapováním přestal a udělal to, kvůli čemu sem nejspíš původně přišel. Přistoupil k zamrzlé hladině jezera, předním kopýtkem na ni nejprve zkusmo zaťukal a pak se dal do práce, která mu nezabrala ani pár vteřin.

Prosinec 3/10

Bělostný hladký kožíšek, jemná stavba těla, stříbrná hříva a oháňka... a hlavně jediný roh vyrůstající mu zprostředku čela. Jednorožec, nikdo jiný to nemohl být. Když jsem ho viděl poprvé, bylo to na pláních pod horami, kde se poklidně pásl na ledových květech. Co ale dělal tady, u jezera, v samém srdci vlčího světa? Myslel jsem, že je to hodně plaché zvíře, které se schválně drží na místě, kam jen tak někdo nezabloudí. Možná se zatoulal, možná se vydal za dobrodružstvím během téhle mrazivé zimní noci, kdy byla většina vlků schovaných ve svých teplých pelíšcích a nevystrkovali z nory ani čumák. Kdo ví? Zeptat jsem se ho nemohl, pouze jsem hádal. Pomaličku jsem nechal svou pozvednutou tlapu dopadnout do sněhu.

Prosinec 2/10

Proto jsem se také tolik zdržel, ulovit králíky mi nějakou tu chvíli zabralo. Škoda, že nebyli aspoň o trošku větší, ale říkal jsem si, že alespoň pro vlčata postačí. Šel jsem cestou kolem jezera, kterou jsem dobře znal a myslel jsem si, že mě tam nemůže nic překvapit. Co by vás také mohlo překvapit na místě, kde vlčí tlapy vyšlapaly cestičku ve sněhu, kterou jste mohli prostě jen následovat a ani o tom příliš nepřemýšlet? Jak se ukázalo, něco by se našlo.
Obešel jsem křoviny rostoucí na břehu a zarazil se uprostřed kroku, tlapu ještě zvednutou kousek nad zemí, uši nastražené. Jakési zvíře postávalo u jezera - zvíře velice podivné, ale ne neznámé. Už jsem se s ním setkal dřív, na podobně mrazivém místě, ale netušil jsem, že se vydává i jinam.

Prosinec 1/10

Noc byla mrazivá, tajemná. Sníh křupal pod tlapkami a stříbrné světlo měsíce se na něm třpytivě odráželo. Ani jsem nemusel přivolávat Hvězdíka, aby mi posvítil na cestu, viditelnost byla dobrá i tak. Pára stoupající od mé tlamy nabývala v měsíčních paprscích stříbrné barvy, když jsem ji s funěním vydechoval. Moje kondička byla docela dobrá, ale brodil jsem se hlubokými závějemi a to mi dávalo zabrat. Asi by to dalo po nějaké době zabrat každému - tím jsem se alespoň utěšoval, že nejsem úplně zesláblý a nemožný. Kráčel jsem směrem k severu, k Mechovému lesíku, v tlamě jsem nesl dva ulovené králíky, které jsem chtěl přidat do smečkových zásob. Nebylo to sice moc, ale během zimy se každá troška počítala.

Obdaruj božstvo
//Prstové hory

Slezl jsem z hor opatrně dolů a obklopily mne známé písky. Přede mnou se k nebi tyčila nezaměnitelná silueta Narrských kopců. Jako obvykle vypadaly přívětivě, jako by mě vítaly s otevřenou náručí... Toužil jsem najednou vystoupat až na samotný vršek a promluvit si se Životem, ale takový samozřejmě nebyl plán. Plán byl jen mu nechat dáreček na prahu a zamířit zpátky k domovu, kde už mohly čekat další povinnosti. Jen jsem doufal, že tam nečeká žádná pohroma... Ale občas jsem zkrátka z území zmizet musel, pro své vlastní mentální zdraví.
Raději jsem moc nemyslel na to, co všechno by se mohlo v Mechovém lesíku pokazit a pokračoval jsem ve hledání dárku pro Života. Dosud jsem měl docela velkou smůlu a příliš jsem nevěřil, že bych mohl něco najít tady, v neúrodných píscích pouště, ale štěstí se na mě usmálo. Na nepravděpodobném místě, za malou skalkou jsem našel trs pouštních květin. Červené a žluté kvítky se tam smály, jako by je tam zasadil Život sám. Při mé radosti mě ani nenapadlo, že by to tak skutečně mohlo být, jen jsem pár kvítků opatrně utrhl, dokud jsem z nich neměl malou kytici.
Tu jsem potom odnesl tak vysoko do kopců, jak jsem se odvážil, aniž bych přímo narušoval Životův klid. Položil jsem ji na plochý kámen, kde kvítka jen zářila svými krásnými barvami. "Ahoj, Živote. To jsem já, Saturn. Chtěl jsem ti, no... takhle ke konci roku dát nějaký dáreček, pár kvítků jen tak, vím, jak moc je máš rád. Tak... doufám, že se ti líbí," řekl jsem své trochu neohrabané přáníčko, zamával ocasem a vydal se na cestu zase zpátky dolů. Bylo na čase jít domů. Chtěl jsem to ale k Mechu vzít trochu jinudy, než kudy jsem šel sem.

//Poušť