Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zamyslel jsem se a příliš jsem nevnímal, co se kolem mě děje. Pozoroval jsem, jak vymetené nebe pomalu tmavne a rozsvěcují se první hvězdy. Zcela jsem se ztratil v myšlenkách, takže když se za mnou náhle ozvalo hlasité "baf" a cosi na mě skočilo, měl jsem z toho div ne smrt. "Aaah!" zaječel jsem, až se ozvěna toho výkřiku odrazila od stromů a svalil se pod tou nečekanou vahou do sněhu. V první chvíli jsem se zoufale kroutila a kopal zběsile nohama, abych se sebe shodil toho, kdo po mě skočil a srazil mě na zem, ovšem trvalo jen krátkou chvíli, než jsem si uvědomil, kdo to vlastně je. "Sheyo!" vyjekl jsem překvapeně a pořád ještě dost rozhozeně. Zíral jsem na ni vypleštěnýma očima a srdce mi hlasitě bušilo... a možná to nebylo jen z toho leknutí. Ale propána, takový šok! Taková zákeřnost!"Málem jsem měl z tebe smrt," pronesl jsem vyčítavě. Asi bych se ale nedonutil na Sheyu zlobit, ani kdybych se snažil. Avšak určitě jsem to nemohl nechat jen tak. Když jsem se musel vyválet já, nechtěl jsem v tom být sám. Propletl jsem svoje přední tlapy s Sheyinýma nohama a pořádně zabral, abych ji vyvedl z rovnováhy a mohl ji překulit vedle sebe. Hněd jsem se zazubil jako největší nevinňátko, které by nikoho do sněhu nikdy neshodilo, a ucítil to tolik známé šimrání kolem žaludku, když jsem se jí podíval do zlatých očí. Třpytily se vážně úplně jako ta hvězda. A vůbec. Kde se tu vyloupla v tak příhodnou chvíli? "Kde se tu bereš?" zeptal jsem se. "Zrovna jsem-" na tebe myslel, "ehm, přemýšlel." Že by hvězda, kterou jsem našel, byla hvězdou přání? Či to byla jen velice milá náhoda? Tak či tak jsem byl rozhodně velice rád, že Sheyu zase vidím.

Vykročil jsem se zářivou hvězdou na krku kolem hranic a začal obnovovat značky, které místy už vybledaly a přestávaly být tak zřetelné. Myšlenky mi přitom ale kroužily úplně někde jinde. Bude se jí líbit? napadlo mě. Představoval jsem si, jak hezky by se hvězda vyjímala v Sheyině kožichu a jak krásně by šla k jejím očím. Hvězdu z nebe sundat nedokážu, aby jí vždycky svítila, ale můžu jí dát alespoň tuhle, přemítal jsem a jen polovědomě jsem zarýval drápy do kůry stromů a drbal se o ně, až na nich ulpívaly chomáčky mé huňaté srsti. Zapomněl jsem na starosti a vlastně i na všechno ostatní. Myšlenky na Sheyu mě hřály, i když kolem mrzlo, až praštělo a sníh mi pod tlapami křupal a chroupal. Kdepak asi je? Snad našla svoji rodinu, nakrčil jsem lehce čelo a otřel se tváří o další kmen. Určitě ano. Meinere přece říkal, že její mamku potkal, takže byla v pořádku a jistě se našly. Ale kde je teď?
Nejradši bych se hned teď rozběhl z lesa a vydal se ji hledat, abych jí už už tu krásnou hvězdu mohl předat. Chtěl jsem vidět, jak se bude tvářit a jestli se jí dárek bude opravdu líbit. Věřil jsem, že ano. Připadalo mi, jako by pro ni byl úplně stvořený. Jenže jsem samozřejmě nemohl jen tak vylítnout kdoví kam a zmizet. Povinnosti čekaly a když tu Bianca nebyla, nechtěl jsem z lesa odcházet. Byla tu tedy samozřejmě Lindasa, ale nechtěl jsem všechno nechávat na ní. Popravdě jsem chtěl prokázat, že alespoň k něčemu užitečný jsem a tak jsem mínil alespoň dokončit značkování, než se začnu zabývat něčím jiným. A tak jsem dál pomalu postupoval kolem hranic, zanechával značky tu i támhle a večer pomalu postupoval. Zima byla v plném proudu, ale já se cítil jako na jaře. Jako by kolem kvetly stromy a všechno sladce vonělo. Zcela jsem se zasnil a postupoval naprosto automaticky dál.
Snad bych začal i druhé kolečko kolem hranic, kdybych nenarazil na tu díru ve sněhu a neuvědomil si, že už jsem stačil dorazit zpět na začátek. "Aha?" vydechl jsem poněkud překvapeně a zamrkal. "To šlo rychle." Vskutku, práce mi utekla jako by nic. Snad proto, že jsem se ve skutečnosti vznášel někde v oblacích, zatímco moje tělo všechno udělalo samo. Protáhl jsem se a usadil se na okraji lesa, kde bylo lépe vidět na oblohu. Mohl jsem se vrátit za Sigym a Lindasou, ale upřímně se mi za nikým nechtělo. Vždyť si poradí. Necítil jsem při své obchůzce žádné cizince, nic, co by si vyžadovalo okamžitou pozornost a tak jsem si tu mohl ještě chvíli posedět a necítit se kvůli tomu provinile. Tlapkou jsem se dotkl hvězdy na svém krku a s hlavou zvednutou k temnějící obloze jsem se spokojeně pousmál.

Netušil jsem, jak přesně bych měl nazvat Reova otce, ale Sigy to shrnul dle mého názoru celkem úspěšně. Doufal jsem, že bude v pořádku. "Kdyby se časem rozhodl jinak, místo by se tu pro něj určitě našlo," pronesl jsem nakonec a tím jsem sám sebe a snad i Sigyho utvrdil o tom, že Reonys bude v pohodě, i kdyby se jeho otec projevil jako takový tuříňák, za jakého ho žíhaný vlk považoval.
"Myslím, že se vrátí, až bude zase chtít. Ale po všem, co pro smečku dělala, si určitě dovolenou zaslouží," opáčil jsem na Sigyho nabídku, že Launee najde. Bylo mi jasné, že chce mít trochu poklidu, když už si ho teď mohla dovolit. Jen doufám, že se vážně vrátí. Říkala, že neodejde... I tak mi z té myšlenky bylo trochu úzko. Co když Launee věděla něco, co nám neřekla? Co když se prostě rozhodla vypařit? Kdepak. To by nám neudělala. "Tak dobrá. Asi... tedy půjdu," přikývl jsem Sigymu a stočil pohled i k Lindase. Doufal jsem, že změnu poměrů ve smečce nevezme nijak špatně. "Půjdu obejít hranice," rozhodl jsem se v mžiku a upřímně jsem se docela těšil na tu chvíli samoty. "Takže kdyby něco... budu prostě v lese. Zatím se mějte," kývl jsem jim oběma na rozloučenou a už jsem si to mířil pryč.

Zhluboka jsem vydechl, když mi oba vlci zmizeli z dohledu. Ne, že bych je neměl rád nebo s nimi nechtěl být. To vůbec ne. Ale bylo toho na mě nějak moc. Trávit spoustu času ve společnosti druhých pro mě zkrátka bylo těžké, i teď, po vší té době, co jsem ve smečce žil. Nebyla to nejspíš ideální vlastnost pro někoho, kdo by měl smečku vést a starat se o ni. Kéž bych tu alespoň měl Biancu! Jenže ta byla také kdoví kde. Měla zkrátka neklidné tlapky.
Zastavil jsem se na okraji lesa a vyhlédl ven. Slunce zapadalo, byl poklidný večer. Automaticky jsem vzhlédl k obloze, zda nezahlédnu už první hvězdy. Pár jich už skutečně prosvitlo, i když ještě bylo docela světlo, než aby byly vidět pořádně. Lehce jsem se pousmál a už už se chystal, že obnovím značky na hranicích, ovšem když jsem se otočil zpět k lesu, spatřil jsem cosi, co tam předtím určitě nebylo. Sníh zmizel v pravidelném kruhu a nechal po sobě roztátou velkou díru. "Co to je?" zeptal jsem se nahlas pro případ, že by snad něco z té díry chtělo odpovědět. Ticho však přetrvávalo a tak jsem se obezřetně přiblížil. V díře nebyl žádný tvor, ani nepokračovala dál do země. Na holém mechu jako na polštářku ležela krásná hvězda. Táhl se od ní jemný řetízek. Navlékl jsem si ho na tlapu a pozvedl ji, abych si ji pořádně prohlédl. Byly by z toho moc hezká ozdobička. Jak mi tak visela na tlapce a pomalu se natáčela sem tam, na tváři se mi objevil mírný úsměv. Třpytila se zlatem. Jako... Zašimralo mě v žaludku. Jako Sheyiny oči. A růžový kámen zasazený uprostřed zase připomínal ony nové plamínky, které se jí rozzářily v srsti. Už jsem věděl, co s hvězdou udělám. Prostrčil jsem čenich řetízkem a nechal si ho sklouznout na krk. Veliká zlatá hvězda se připojila k těm mým, drobným stříbrným, ale bude jim dělat společnost pouze dočasně. Spokojeně jsem zašvihal ocasem a když jsem konečně vykročil kolem hranic, přišlo mi, že se vznáším na obláčku.

Možná bylo dobře, že jsme tam dorazili, když to Lindasa jinak toužila vyřešit po zlém. Nebyl jsem zrovna zastáncem násilí a nechtěl jsem, aby se někdo porval přímo tady doma. Na druhou stranu se mi zdálo, že Etney je vlkem, který si o vyprášení kožichu tak trošku koledoval svou drzostí. Sigyho celá ta záležitost viditelně tížila. "Myslím, že Reonys si vybral," řekl jsem tiše. Dostal přece na výběr a vybral si zůstat s otcem. "Určitě to zvládnou. Jeho otec vypadal... tedy, možná nebyl zrovna... no, ale zdál se jako silný vlk," vykoktal jsem nakonec zmatenou větu, která snad dávala alespoň trochu smysl. "Bude to v pořádku," dodal jsem nakonec a ani se už nepozastavil nad tím, že z mojí tlamy zaznívala Therionova oblíbená slova.
Lindasa dosti pochybovala o Sigyho schopnosti lovu a já jí musel dát mlčky za pravdu. Nechtěl bych, aby se s chromou tlapkou nějak přehnaně namáhal. Naštěstí nemusel, protože sob byl pořád u úkrytu a příliš mnoho z něj snězeno nebylo. Kvůli tomu neštěstí se zaházeným úkrytem se žádné společné jídlo nekonalo a sob se ani nestačil uklidit dovnitř. Teď už by to snad šlo, úkryt by už měl být vyschlý. Hnědá vlčice se cestou začala shánět nejdřív po Meinerovi a pak i po Launee. Sigy se hned nabídl, že vlčici může vyhledat pomocí magie, ale za cenu velké únavy. "Jestli chceš, klidně to můžeš zkusit, ale myslím, že Launee se spíš vydala odpočinout si od smečky," poznamenal jsem. "Nevím, jestli se v dohledné době plánuje vracet."
S tím jsem se konečně otočil k Lindase, protože tahle moje řeč musela bez kontextu znít zatraceně podivně. Proč by se alfa měla potloukat někde po všech čertech, že? Kdepak, musel jsem to objasnit. "Launee se totiž rozhodla vzdát pozice alfy," řekl jsem jí a nějakým zázrakem se mi přitom podařilo hledět jí do očí, "a... a předat smečku mě a Biance." Tak. Bylo to venku. Teď bylo jen otázkou, jak na to Lindasa zareaguje. Ještě to budu muset říkat hodně vlkům, co? Netěšil jsem se na to a přál bych si, aby tady byla Bianca, která se toho chopila poněkud průbojněji. Přemýšlel jsem, jestli dodat ještě něco, ale mezitím už jsme dorazili k úkrytu. Sob tam pořád ležel na venku na sněhu, ale aspoň se tedy nezkazil. "Jsme tu," plácl jsem zbytečně a otočil se za šedým kožichem, který mizel mezi stromy. Mitsu? Ani jsem si nevšiml, že šedý vlk přišel až k nám. Teď už zase mizel. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, ale asi bylo dobré vědět, že tu tenhle mladík ještě nějakým způsobem žije.

Rodiny byly složité. To jsem už dávno věděl. S napětím jsem očekával, co Reonys řekne, jak se rozhodne... Jestli tu chce zůstat, co na to řekne Bianca? Sjel jsem pohledem k hnědé vlčici, která se na mladého vlka škaredila jako výhružný chrlič. A Lindasa? Ale jednou už jsem mu to nabídl, takže bych se s tím musel nějak poprat. Ale Reo takovou volbu neučinil. Rozhodl se, že zůstane s otcem a zbytkem své rodiny. Věděl jsem, že Sigyho to muselo zabolet. Zároveň jsem chápal, proč se Reonys nechce oddělit od svých rodičů. Bylo to těžké rozhodnutí, pro každého by bylo těžké, ale obzvlášť pro mladé vlče.
Jeho táta mi nebyl příliš sympatický tím, jak mluvil se Sigym a jak celkově vystupoval, už jen to, že se rozhodl přivlastnit si holuba ze smečkového území... docela jsem se těšil, až odtud zmizí. S žíhaným si vyměnili názory a zdálo se, že je tahle návštěva u konce. Obrátil jsem se ještě na mladého vlka, který se ujišťoval, že sem za strýčkem může přijít. Jednou už jsem mu řekl ano a tak jsem to teď nemínil měnit. Proč by sem nemohl přijít? Nechtěl bych to upírat ani jemu, ani Sigymu. Odkašlal jsem si, abych se ujistil, že můj hlas bude znít jakž takž pevně. "Jistě, můžeš ho navštívit. Určitě bude rád," loupl jsem pohledem po Sigym a úzkostlivě se snažil nezavadit pohledem o Lindasu. Co na to řekne? Bylo vidět, že je tady nechce... a já byl naposledy svým postavením ještě pod ní, než abych mohl o něčem takovémhle rozhodovat. Před cizinci se mi to ale nechtělo vysvětlovat.
Ti dva se ovšem vzápětí obrátili k odchodu. Etney na rozloučenou neřekl ani "bů". Lehce jsem se zamračil a zavrtěl hlavou. Možná jsem měl Reovi říct, že jestli přijde na návštěvu, ať s sebou tatínka nebere. Neměl jsem z něj nejlepší pocit, což asi sdílel i Sigy. "Moc na kousání nejsem," zamrmlal jsem si pod vousy. Vlastně jsem za celou dobu skoro ani nepromluvil, takže o nějakém vyhánění za hranice nemohla být už tuplem řeč. "Meinere šel pryč," obrátil jsem se k Lindase, která se představovala Sigymu a pak vysypala hned dvě otázky. "Ale jídlo shánět nemusíme," otočil jsem se teď zase k žíhanému. "Měl by zbývat ještě kus soba. Bude... asi pořád u úkrytu," došlo mi, že to asi nikdo nestihl uklidit. Naštěstí byla zima, takže se maso asi nezkazilo, na druhou stranu bude asi sob celý promrzlý a zasněžený. Povzdechl jsem si. Tohle se nějak... nevychytalo. Zakotvil jsem pohledem někde u tlap hnědé vlčice. Měl bych jí asi říct, že se poměry ve smečce změnily, ale nějak to ze mě nelezlo. Vtipné. Měl bych být vůdcem, ale vůči ní jsem si stejně připadal podřízený. Možná to je spíš k pláči.

Cítil jsem se poměrně nadbytečně. Lindasa mělo všechno pevně v tlapách. Obořila se na Sigyho, který se nabídl, že to celé vyřídí s tím, že je jeho betou a o tomhle si rozhodne sama. Nasucho jsem polkl. Proč Launee neudělala alfu raději z ní? Nic takového, jako hnědá vlčice bych já nedokázal. K Reonysovým nohám se zřítil holub, kterého mu jeho otec hned podstrčil k jídlu. Přišlo mi to poněkud drzé, vzhledem k tomu, že byli na cizím území, ale nemínil jsem s někým hádat kvůli nějakému opeřenci. Hlady kvůli tomu nepomřeme. Spíše jsem už chtěl, aby se tahle situace nějak vyřešila, Reonys se rozhodl, co chce nebo nechce a mohli jsme se vrátit k normálnímu běhu věcí.
Hleděl jsem na mladého vlčka poněkud úzkostlivě. Jeho táta vypadal, že má skutečnou radost z toho, že ho našel. Měl by jít s ním. Byli přece rodina a rodina patřila k sobě... ale něco pravdy bylo i na tom, co namítal Sigy. Žíhaný vlk hodně stál o to, aby mladík zůstal tady. Nevěděl jsem, na čí stranu bych se měl postavit. Přišlo mi, že postrádám důležité detaily k tomu, abych takové rozhodnutí mohl učinit. Nepříslušelo mi to. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo nabídnout Reonysovi útočiště, kdyby o něj stál... ale to bylo na něm. Předpokládal jsem ale, že půjde spíš s tátou. Nebo jsem do toho možná promítal nějaká svoje přání, co bych udělal ve vlčecích dobách já. Akorát, že já se takhle nikdy rozhodovat nemusel... ani nemohl. Lehce jsem se otřásl a nastražil uši po nelibozvučném skřeku, který se ozval někde mezi stromy. Rayster. A ucítil jsem i Mitsurugiho. Možná bychom měli všechny svolat, až se Bianca vrátí, a nějak hromadně sdělit, co je nového. Nejdřív se ale muselo vyřešit tohle. I když bych tu asi ani nemusel být. Byl jsem jen takovým křovím v pozadí.

Trochu jsem se obával, co Sigy řekne na to, že z nás dvou mají teď být alfy. Naštěstí mu to asi nepřišlo naprosto směšné. Naopak, vypadalo, že to považuje za dobrý nápad. Kéž bych to samé mohl říct o sobě. Ale pousmál jsem se na žíhaného, protože jeho slova byla povzbudivá. "Děkuju. Snad... to nějak zvládneme," zasmál jsem se s jistým zoufalým podtónem a stočil pohled k Reonysovi, kterého čekalo těžké rozhodování. Mladík se ale uchýlil k dolování čehosi ve sněhu. Ani jsem se mu nedivil. Sám bych se asi tváří v tvář takovéhle situaci šel nejraději zahrabat. Jenže se ukázalo, že to jeho cílem nebylo - našel místo toho cosi blyštivého ve sněhu, co se mu samo pověsilo na krk jako moc pěkná ozdobička. Od Vlčíška? Už se vlastně asi zase blížil tenhle čas roku. Měl bych také rychle vymyslet nějaké přání, ale než jsem to stihl, než jsem vůbec stačil otevřít tlamu a pochválit Reovu novou ozdobu, rozlehlo se lesem vytí. Cizí vytí.
Co jsem to předtím říkal o zahrábávání se? V tu chvíli mě touha zajet do závěje a nikdy z ní nevylézt zachvátila opravdu silně. Nemůže být chvíli klid? Reonys při zvuku toho hlasu radostně vyskočil, vypískl "táta" a vystřelil pryč. "Takže-" Reonysův otec si pro něj tedy přišel. A my se ho snažili... co? Ukrást? Propána, to byla zase situace! "Měl bych jít taky," zamumlal jsem k Sigymu, který mě asi ani nemohl slyšet, jak jsem si to jen kuňknul pod vousy. Sněhem jsem se šoural ještě pomaleji než vlk s chromou tlapkou. Snažil jsem se cestou totiž uklidnit a posbírat odvahu. Tentokrát tu nebyla Bianca a já nechtěl, aby to bylo takové fiasko, jako s tou hnědou cizinkou.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, rozhlédl se po stromech kolem a snažil se představit si, že jsem takový, jako táta. Nebo verze táty, kterou jsem si pamatoval z té kratičké doby, co jsem ho znal. Silný, statečný, ale spravedlivý vůdce. Jenže... jsem takový nebyl a neuměl jsem to ani moc dobře hrát. Když jsem tedy přistoupil ke skupince, která se tu utvořila, vypadal můj "hrdý postoj" trochu křečovitě. Cítil jsem hrozbu toho, že se každou chvíli zase zkroutí do nahrbené podřízené pozice, která mi už vůbec neměla příslušet. Snad to ale nebylo vidět. "Zdravím," pronesl jsem k cizímu vlku i k Lindase, která tu nejspíš byla jako první. Nesnášel svůj hlas za to, že se v polovině rozhodl přeskočit. Reonysův táta vypadal jako silný vlk, i když nebyl nijak moc větší, než já. Možná mohutnější. Nic dalšího jsem zatím neříkal, protože všechny otázky už nejspíš padly. Jen jsem na něj hleděl a snažil se nevypadat jako úplný ubožák. Nejvíc vůdcovským dojmem z nás všech stejně působila Lindasa. Možná by bylo lepší předstírat, že je alfa ona. Určitě by v tom byla taky stokrát lepší, pomyslel jsem si. A to jsem ji ani pořádně neznal.

//PARDON za zdržení!

Zdálo se, že Sigy naštěstí nemá žádný problém, který by potřeboval řešení. Jen chěl, aby se jeho synovec seznámil s dalšími vlky. Celkem se mi tedy ulevilo. Nechtěl jsem už nic řešit. Pousmál jsem se a přikývl. "Tak dobrá. A já jsem rád, že jsem ho poznal," dodal jsem ještě. Mladý vlk tu toužil nějakou chvíli se strýčkem zůstat a já neviděl důvod, proč by to mělo vadit. Vlastně jsem o tom teď mohl rozhodnout, že? Společně s Biancou, ale její pach se spolu s Meinerovým zase kamsi vytrácel, takže pro tuto chvíli to asi bylo na mě. "Nevadí," řekl jsem tedy - navštěvovat příbuzné přece nebylo nic zlého a v lese bylo místa vážně dost. Spíš by asi bylo dobře, kdyby to tady trochu ožilo více dušemi.
Jenomže Sigy měl asi jinačí plány pro svého synovce. Začal ho přemlouvat, aby tady zůstal natrvalo. Když pronesl cosi o "alfě", zasvrbělo mě na jazyku oznámení o tom, že alfou už není Launee, což, jak jsem si nyní uvědomil, on vlastně neměl šanci tušit. Držel jsem ale jazyk za zuby a nechal ho domluvit. Poslouchat jeho slova však bylo dost těžké. Trefoval se nevědomky do dosti citlivých míst. Jak mluvil o Kesselovi, svém náhradním otci, mi připomínalo Theriona, který byl tím samým pro mě. Skutečným tátou, i když ne pokrevním. Ukázalo se také, že možná i Reonysova situace je komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Ztěžka jsem polkl a rychle zamrkal, než jsem se otočil na Sigyho, který na mě upíral smutný pohled.
Nemohl jsem Reonysovi pomoci se rozhodnout, ale toužil jsem něco říct. Ale... co? "Jestli tu budeš chtít zůstat... no, určitě se tu místo najde. Totiž- možná to není nejlepší chvíle," otočil jsem se na Sigyho, "ale asi by se teď hodilo vědět, že Launee předala vedení smečky mně a Biance. To je moje sestra," otočil jsem se zase na Reonyse, aby mu neunikaly nějaké podstatné detaily. Měl jsem pocit, že si tu hlavu za chvíli ukroutím. "Takže... mně by nevadilo, kdybys tu chtěl zůstat. Museli bychom se ještě zeptat Biancy, ale myslím, že ani ona by s tím neměla problém, i když samozřejmě nemůžu ani nechci mluvit za ní," dodal jsem rychle, jako by mě snad sestra mohla slyšet a nabýt dojmu, že se ji v tomhle snažím nějak obejít. To jsem v úmyslu vůbec neměl. "Ale jak říkal Sigy, no... je to tvoje rozhodnutí." S tím jsem zmlkl a vydechl. Bylo to na moje poměry hodně mluvení, ale snad jsem nic moc nepomotal. Asi bych si měl začít zvykat.

Mladík, který tu byl se Sigym, byl tedy vážně jeho synovec. Pochopitelně. Kdo jiný by to asi tak měl být? Uvědomoval jsem si, že moje otázka byla docela stupidní, ale aspoň se mi nějak podařilo zahájit konverzaci, což byl dle mého názoru úspěch sám o sobě. Představil se jako Reonys. Pousmál jsem se. "Já jsem Saturnus," sdělil jsem mu svoje jméno a přemítal, jestli jsem už někdy nějakou Lucy potkal. To jméno mi ale nic neříkalo, takže s jeho matkou jsem se nejspíš neznal. "Rád tě poznávám," doplnil jsem ještě a krátce se ohlédl přes rameno, jako bych čekal, že se tam někdo objeví. Ale kdepak. Bianca a Meinere byli někde tam vzadu, zabraní do hovoru, do kterého mi nic nebylo. Trochu mi to stále vrtalo v hlavě, ale musel jsem to nechat být. Bianca se vyjádřila jasně a já mínil její rozhodnutí respektovat. Navíc, teď jsem se musel soustředit na svou novou společnost.
Stočil jsem pohled zpátky k Sigymu, který mi děkoval za můj čas. "Ehm, ano... není zač. Potřebovali jste vlastně něco?" Došlo mi, že vlastně ani pořádně nevím, proč tu jsem. Abych se seznámil se Sigyho synovcem, jistě - a také že jsem se s ním seznámil rád. Nevěděl jsem ale, jestli něco třeba nepotřebovali, takže jsem se raději zeptal. Vzápětí Sigy vysypal na mou hlavu náhodný kompliment a já ucítil, jak se mi valí krev do tváří. Ještě, že pod kožichem nebylo vidět, jak rudnu. "Eee... díky?" protáhl jsem nejistě, protože jsem absolutně netušil, odkud se ta pochvala vzala a jak bych na ni měl reagovat. Radši jsem se rozhodl to rychle zakecat: "A díky i za ten úkryt, ještě jednou. Bez tebe bychom to dělali celé věky," uchechtl jsem se nervózně a zaměřil pohled na Reonyse, od kterého se snad ničeho podobného nedočkám. Akorát mě to uvádělo do rozpaků, jako všechno. "B-budeš tu se strýčkem nějakou chvíli zůstávat na návštěvě?" otázal jsem se lehce koktavě, ale měl jsem dojem, že bych si o takových věcech teď asi měl držet přehled. Pořád mi to přišlo divné, nezvyklé, jako bych se snažil zastat roli, která mi vůbec nepatřila.

Pohled, který si Bianca s Meinerem vyměňovali, byl dost intezivní. Jako by na ně někdo seslal kouzlo, které je úplně zkoprnělo. Byl jsem z toho nervózní, protože jsem vůbec nechápal, co se děje. Asi jsem to ani nemohl chápat, protože to bylo něco mezi nimi dvěma - to bylo jediné, čím jsem si byl poměrně jistý. Černobílý na mou otázku jen pokrčil rameny, jako by mu bylo fuk, jestli odejdu nebo zůstanu, ale Bianca se ke mně otočila a svou odpověď měla více méně vepsanou ve tváři ještě předtím, než promluvila. Její slova to jen potvrdila. "Rozumím," přikývl jsem. Chápal jsem to, i když bych lhal, kdybych se snažil tvrdit, že mi nevrtalo hlavou, o co tady jde. Ale asi to prostě nebyla moje věc. Buď mi to některý z nich poví, nebo ne... ale teď jsem tady neměl okounět. "Půjdu se teda podívat za Sigym," prohlásil jsem a pomalu se vzdálil. Celkem rád jsem z té napjaté atmosféry unikl. Snad to u Sigyho a jeho synovce bude lepší.
Procházel jsem lesem pomalu, protože jsem pořád ještě neměl příležitost si pořádně odpočinout, ale nakonec jsem došel k místu, odkud jsem už předtím cítil Sigyho a další neznámý pach, patřící jeho synovci. Teď jsem je oba spatřil mezi stromy. Žíhaný vlk mluvil k šedohnědému vlčeti. Trochu mě to zarazilo, asi jsem nečekal, že Sigyho synovec bude mrně, i když nebyl žádný důvod, proč by to mělo být zvláštní. Vlastně jsem byl radši, když to bylo vlče a ne dospělý. Kolem vlčat jsem si rozhodně připadal klidnější, třebaže tohle bylo už dost odrostlé. "Ahoj," pozdravil jsem je oba a mávl ocasem. "Pardon, ještě se objevily nějaké komplikace, ale už jsem tu," pronesl jsem, jako by to nebylo zjevné. Pousmál jsem se lehce na mladého vlčka a najednou jsem netušil, co bych mu vlastně měl říct. "Takže... ty jsi Sigyho synovec?" vyplodil jsem nakonec vysoce inteligentní dotaz a sedl si na zasněžený mech.

Hnědá se nadále chovala podivně a vypadalo to, že je opravdu hodně vyvedená z míry. To kvůli nám? Když už, tak spíš kvůli Biance. Nenamlouval jsem si, že mě by se někdo vůbec mohl takhle bát. Ale jak jsem tak na vlčici hleděl, začínalo mi jí být spíš líto. Věděl jsem, jaké to je být takhle vyplašený, že ze sebe nejde dostat ani pořádného slova. Její chování bylo zvláštní a určitě bychom ji tu neměli nechávat jen tak potulovat po území, to prostě nešlo, ale přesto se mi jí docela zželelo. Přišla vážně nevhod, když jsme toho já i Bianca měli vážně dost a potřebovali jsme si ze všeho nejvíc odpočinout, ale to ona vědět nemohla. I tak jsem ale doufal, že se rychle otočí a svou chybu napraví. Mé přání bylo vyslyšeno, když se lesem rozlehl Meinerův řev. Jakmile jsme se tam ohlédli, hnědá vzala tlapy na ramena. Povšiml jsem si, že při úprku se jí nohy nemotaly ani trochu. "To bylo hodně zvláštní," pronesl jsem zaraženě, ale vydechl jsem si. Svého prvního vetřelce jsme zvládli. Rozhodně bylo co vylepšovat, ale... bylo to za námi.
Už už jsem se chystal, že vyrazíme zpět k úkrytu a konečně to všechno dokončíme, ale Meinere se mezitím přiblížil více a když na něj Bianca pohlédla, něco... se stalo. Něco se vlastně asi dělo celou dobu. Černobílý na ni zvláštně hleděl, Bianca zase zírala na něj. Přešlápl jsem, netuše, o co tady vlastně jde. Zmatené emoce obou vlků, které jsem chtě nechtě vnímal, aniž bych se o to snažil, mi žádné vysvětlení také neposkytly. Rozhodně se to netýkalo mě. Jako bych v tu chvíli pro oba úplně přestal existovat. "Mám jít?" otočil jsem se nakonec k sestře, protože jsem tady nechtěl trčet uprostřed nějaké jejich osobní záležitosti.

Jestli úlohu, která na nás připadla, zvládat budeme nebo ne, jsme si mohli hned vyzkoušet, protože na území cosi přivedlo cizinku. Hned jsme se za ní vypravili a hned taky bylo jasné, kdo z nás dvou je k podobným věcem kompetentnější. Jestli se Bianca cítila tak nejistě, jako já, rozhodně to dokázala dobře maskovat. Dokonce se jí asi povedlo nahnat hnědé vlčici trochu strach, zatímco já byl rád, když jsem vykoktal pár vět. Bylo mi jasné, že to autoritativně vůbec nepůsobí. Nejspíš to budilo spíš ubohý dojem. Pokud jsem ale nechtěl pro budoucí komunikaci s vetřelci na území volit taktiku vypadat co nejubožeji a nejpatetičtěji, aby jim to nakonec bylo trapné a sami odešli, asi bych s tím měl něco dělat. Ale co? Vždycky jsem byl takový a nikdy jsem to nedokázal změnit. Ani břemeno alfování to zázračně nevyléčilo.
Hnědá cizinka vypadala dost vyjeveně a její slova mi taky moc nedávala smysl. Nedovedl jsem si představit, že by se někomu zamotaly nohy tak moc, až by ho donesly takový kus od smečkových hranic. Bianca se do ní hned pustila a já se rozhodl pro tentokrát se jí do řeči neplést, jen se snažit tvářit pokud možno nepřístupně a stát hezky zpříma, jak se asi na alfu patřilo. Což mělo samozřejmě za následek, že jsem tam trčel v lehké křeči, jako bych spolkl pravítko. "Nebo něco potřebuješ?" dohodil jsem po chvíli přece jen otázku, i když se to zdálo nepravděpodobné. Říkala, že ji přivedla náhoda. Proč jsem se vůbec ptal? Sám bych byl nejraději, kdyby odešla. Byl jsem unavený a ještě jsme ani nedokončili ten úkryt.
Z toho směru se mi k uším doneslo táhlé zaryčení, jako kdyby tam někoho na nože brali. Škubl jsem ušima. Meinere? Že by už se vrátil? Pohlédl jsem po straně na Biancu, která se s ním chtěla vidět, ale neříkal jsem nic. Nejdřív bylo třeba vyřešit onu cizinku.

Z Meinerovy nepřítomnosti vypadala Bianca sklesle a já jí náladu pokazil ještě víc, když jsem jí sdělil, co se od nás teď očekávalo. Nikterak ji to nenadchlo a popravdě jsem to celkem chápal. Sám sebe jsem na té pozici také vidět úplně nedokázal. Bylo těžké si to představit. Bianca už by mi jako vůdce seděla o něco více, ale byla to spousta zodpovědnosti, která se vynořila vlastně z ničeho nic. Nezazlíval bych jí, kdyby řekla ne, i když bych asi byl zklamaný. Lehce jsem pokrčil rameny a trochu křečovitě se usmál. "Horší než já určitě nebudeš," pokusil jsem se o vtip a doufal, že nevyzněl moc zoufale. Dál jsem ale seděl napjatě a čekal, co tedy Bianca poví. Nakonec z ní vypadl souhlas, který nebyl příliš nadšený, ale přesto byl souhlasem. Cítil jsem se kvůli tomu trochu špatně. Jako bych ji k tomu nějak donutil, i když jsem nic takového nedělal. "Jsem rád," špitl jsem. "Spolu to nějak zvládneme, ne? Jako všechno," pokusil jsem se o trochu optimismu, i když ve skutečnosti jsem se spíš snažil sám sebe přesvědčit, že tomu skutečně věřím.
Náš hovor ale přerušil ten cizí pach, kterého jsem si nejprve všiml já a potom už i Bianca. "Ano," přikývl jsem a ucítil, jak se mi tep zrychluje. Co když sem někdo přišel se zlým úmyslem? Zvládneme to nějak? Byl jsem unavený, ale asi nebylo zbytí. Museli jsme to nějak vyřešit. "Tak... jdeme na to?" pípl jsem, ale Bianca už mířila tím směrem. Lehce jsem popoběhl, abych ji dohnal a byl jí po boku, ne za ní jako nějaký vyplašený ratlík. Jsi alfa, tak se tak taky chovej, napomenul jsem se a docílil tím toho, že mi bylo ještě víc na nic.
Hnědou vlčici jsme spatřili záhy, byla nedaleko a vypadalo to, že se dostala docela hluboko do lesa. Co víc, vypadala, jako by se tu procházela a nevnímala vůbec, že tohle území patří smečce. A co když to opravdu nevnímá? Ale území přece cítit je. Možná nic necítí nebo- Zatímco já ještě rozjímal, sestra už se pustila do akce a začala na cizinku pěkně zhurta. Řekla jí to hezky od srdce a lehce se naježila. Postavil jsem se vedle ní a snažil se stát pokud možno rovně a sebevědomě, ačkoliv moje tělo se tak nějak podvědomě snažilo skrčit do obvyklé podřízené pózy, kterou zaujímalo při setkávání s cizinci. "A-ano, ehm, tady se... nemůže každý jen tak procházet?" prohlásil jsem rozklepaně a hlas mi vyjel na konci do otázky, jako bych ani sám nevěděl, jestli to, co říkám, myslím vážně. Bohové. Jsem v tom strašný. Ach ne.

"Mmm... vlastně nevím," přiznal jsem. Černobílý se mi nějak nechlubil s tím, co dělá a kam chodí a já to ani nezjišťoval. Prostě byl pryč a brzy se zase jistě objeví, jako tomu bylo pokaždé. V lese nadále panoval klid, v tom měla Bianca pravdu. Nevadilo mi, že jsme tu nežili v chaosu mezi spoustou vlků, ale čas od času by jistě bylo užitečné mít tu víc pomocných tlap. Krom toho jsem ani netušil, kdo všechno vůbec ve smečce ještě je. Některé vlky jsem neviděl už pořádně dlouho. Jak si v tomhle udržovala Launee přehled? Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím nemožnější mi úloha alfy připadala, a to jsem se jí ještě ani pořádně nezhostil.
A když už jsme u toho, bylo na čase o tom zpravit Biancu. Netušil jsem, jak přesně bude reagovat, ale odhadoval jsem, že to pro ni bude podobný šok, jaký jsem zažil já, když jsem se o tom dozvěděl. Asi ale neexistoval způsob, jak to podat, aby to šokující nebylo, takže jsem to prostě vyklopil. No... asi jsem se nepletl se svou domněnkou, že ji to překvapí. I když to možná spíš působilo, jako by to Biancu dost zdrtilo. "Říkala, že... že nám věří. Že si myslí, že my dva jsme na to ti praví a smečka by měla být naše," zopakoval jsem přibližně Launee slova, která mi tehdy řekla. "Já nechtěl, aby se smečka musela rozpustit a ani aby Launee musela dál být alfou, i když už je z toho unavená. Proto jsem s tím souhlasil," dodal jsem a zabořil pohled do země podobně, jako sestra. Slizká chapadla nervozity mi svírala útroby. "Klidně... to zkusím sám, jestli se ti do toho nechce. Chápu to. Je to... je to děsivé, že?" uchechtl jsem se nejistě a střelil pohledem k její tváři. "Ale byl bych moc rád, kdybychom to mohli alespoň zkusit společně. Nějak bychom to zvládli. Snad..." Přesvědčení z mého hlasu zrovna nesálalo. Byl jsem si toho vědom a přesto jsem doufal, že sestru nějak přesvědčit dokážu. Možná bych se ji neměl snažit přesvědčit. Je to přece na ní. V čenichu mě mezitím zašimral pach cizince. Což teď už byl asi náš - můj? - problém, stejně jako Sigy a jeho synovec. Ale teď jsem nechtěl odbíhat, tohle bylo důležité.

Pomáhal jsem větrem alespoň odhánět veverky. Nezbývalo mi potom už sice mnoho sil na hrabání, ale aspoň jsme chvíli nebyli bombardováni ze všech stran. Pořád se mi z toho všeho ale jaksi točila hlava a potřeboval jsem si nutně odpočinout, takže jsem s tou prací spíš už jen tak přicmrndával a šlo mi to neskutečně pomalu. "Už nemůžu," zafuněl jsem nakonec a kecl si na zadek. Měl jsem dost. Biancu zajímalo, jestli by nám nemohl pomoct ještě někdo, ale na to jsem bohužel měl jen zápornou odpověď. "Myslím, že všichni jsou pryč. Launee i Meinere po lovu odešli, na území jsem cítil jen Lindasu, ale byla s nějakým cizincem... i když ten je už asi pryč." Minimálně se mi zdálo, že jeho pach se z lesa vytrácí. Hnědá vlčice asi pořád byla někde poblíž, ale co dělala, o tom jsem neměl ponětí. "Zkrátka je tu mrtvo. Jako obvykle," povzdechl jsem si. Jenže co se s tím dalo dělat? Nemohli jsme tady nikoho násilím držet a většinou jsem byl i rád, že tu nepanuje žádný chaos, jen... občas by se hodilo mít pomocné tlapy navíc.
Možná nás nějaká vyšší síla vyslyšela, protože lesem se rozlehlo nepříliš melodické vytí, které se nedalo splést s žádným jiným, třebaže jsem ho slyšel jen párkrát. Samozřejmě, byl to Sigy. "Snad dojde sem, jestli něco potřebuje," zadoufal jsem, protože vstávat se mi příliš nechtělo. A opravdu, za chvíli už se k nám žíhaný vlk přiřítil. "Ahoj," pozdravil jsem ho a párkrát mávl ocasem, ovšem jeho pochopitelně hned zajímalo, co je to tady za šílený nepořádek. "Asi se tam usadila divá zvěř, když jsme byli na lovu," objasnil jsem krátce, ale na nějaké vysvětlování nebyl čas, protože Sigy se hned pustil do díla. Klidil jsem se mu z cesty a trochu vyvaleně sledoval, jak se zbavuje veverek, které se rozhodly přestat s házením a chopit se agresivnějších metod, načež začal z úkrytu vodou vyplavovat všechny zvířecí zásoby ven. Bylo to rozhodně rychlejší, než naše hrabání a tak s tím byl hotový raz dva. "Páni," vydechl jsem jen. "Díky, Sigy. To byla rychlost," usmál jsem se. Dokončit nějaké zbytky by už neměl být problém, až si trochu odpočineme, ovšem žíhaný vlk už byl na odchodu a než jsem se nadál, byl zase pryč. Zamrkal jsem, trochu překvapený tím zvláštním setkáním. Přivalil se doslova jako velká voda, vyplavil úkryt a zase zmizel. A... Cože to?
"Říkal... synovce?" obrátil jsem se tázavě na Biancu. Říkal, že bychom se za nimi měli zastavit, až tohle všechno dokončíme. Nijak zvlášť se mi nechtělo nikam chodit a už vůbec ne se vrhat do úkrytu a vymetat poslední koutky, ze všeho nejradši bych chtěl spát. Uvědomil jsem si ale, že tohle už si pravděpodobně dovolit nemůžu. Ztěžka jsem si povzdechl. "Asi bychom tedy měli za nimi. Ale... něco ti musím říct, než půjdeme," rozhodl jsem se konečně ty velké novinky vyklopit Biance. Byl jsem poněkud nervózní z toho, co řekne. Co když nebude chtít? "Launee se rozhodla, že už nechce být alfa. A že chce smečku předat nám dvěma." Tak. Bylo to venku. Na chvíli jsem se odmlčel, abych sestře dal šanci to zpracovat, než jsem pokračoval: "Já řekl, že... to zkusím. Budeš... budeš se do toho chtít pustit se mnou?" Poněkud mi vysychalo v hrdle, nervozita jen narůstala. Co když Bianca nebude chtít? Věděl jsem, že bych v tom ani tak nezůstal sám, ale stejně. Raději bych se do téhle šlamastyky pouštěl s ní po boku.