Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 10

Co že to vlastně je kokos, to jsem vůbec netušil. Sheya byla opět ve vědomostech o světě kolem napřed, avšak neváhala se o ně se mnou podělit. Rozhodně to znělo, jako že na kokosy je třeba dát si pozor, až na tom ostrově budeme. "To zní zákeřně," poznamenal jsem. "Radši budu na ostrově koukat nad sebe." Nechtěl jsem skončit s boulí na hlavě jako Sheyina mamka - ačkoliv podle toho, jak rozjařeně o tom mluvila, to asi nebylo zase tak vážné. Ale i tak...
Zazdálo se mi, že zmínka o voru Sheyu nějak vyvedla z míry, přinejmenším se mi to tak na chvilku zdálo. Nevěděl jsem, jestli se k tomu mám nějak vyjadřovat nebo ne. Třeba se mi to jen zdálo? Ovšem ať jsem chtěl, nebo ne, cítil jsem z Sheyi určitou úzkost. "Tak jo," přitakal jsem rychle, když mě ujistila, že chodba bude docela stačit a rozhodl jsem se, že do toho nebudu rýpat. "Chodba je stejně lepší. Aspoň si nezmáčíme kožichy." Řekl jsem něco, co jsem neměl? Doufal jsem, že se mi nějak nepodařilo uhodit do citlivého místa. To bych vážně nerad.
Když nás mráz začal svírat ve svých spárech silněji, přivolal jsem teplejší vánek, aby nás zahřál. "Možná," pokusil jsem se pronést tajemně, ovšem úsměv, který jsem nedokázal potlačit, mě jasně prozrazoval. Přestal jsem se tedy snažit ho skrýt a nechal ho, aby mi pronikl na tvář. Byl jsem rád, že tu můžeme být spolu a můžeme se k sobě tisknout, jak chceme, protože teď už oba víme, že i ten druhý se tak cítí. "Ano, vypadá to moc hezky. Prý je z nějakého lesa na severu? Ale tam jsem asi taky nikdy nebyl, i když bych to rád viděl. Musí to tam být hrozně hezké, jestli tam všechen mech takhle svítí," zasnil jsem se trochu a ticho nás na nějakou chvíli obklopilo. Sheya však vzápětí opět promluvila. Ta otázka mě trochu zaskočila. Sám jsem vlastně neznal odpověď. "No... tedy... asi ano?" přešlápl jsem na namrzlém podkladě. "Jestli tedy chceš," vyslovil jsem váhavě, jenže mi hned přišlo, že to nevyznělo správně - jako by mi to bylo úplně jedno. "Protože já chci!" dodal jsem rychle, což zase zaznělo asi až příliš horlivě. "Tedy-" Nervózně jsem se zasmál a radši jsem se už nepokoušel nijak své blekotání opravovat, jen jsem se zahleděl Sheye do jejích zlatých očí a čekal, co řekne. Tentokrát už s menší nervozitou, než předtím.

Všechno to bylo tak zvláštní. Podivné. Nové. Pro jednou však tyto pocity ve mně zanechávaly dobrý dojem. Cítil jsem se jako na růžovém obláčku, i když lehké obavy z budoucnosti ve mně hryzaly pořád. Bylo však v tu chvíli snadné na ně nemyslet, soustředit se jen na Sheyinu blízkost a na její zlaté oči, které zářily jako dvě sluníčka a podobně mne i hřál jejich pohled. Všechny stíny v tu chvíli mizely. Patříme k sobě, pomyslel jsem si a ta myšlenka úsměv na mé tváři jen rozšířila.
Sheyin plán vyrazit na ostrov mě rozesmál. Bylo to rozhodně nečekané, ale proč mě to vlastně tolik překvapovalo? S Sheyou byly nečekané plány a nápady vlastně docela obvyklým jevem a já byl rád, že to tak je. "Kokosy?" zopakoval jsem. "To jsem asi nikdy neviděl. Ani to ostatní. Tedy, kromě písku," zasmál jsem se. Písku jsme si při našem posledním výletu užili dost a dost, ale znělo to, jako že tohle místo se dost liší od pouště, kterou jsme navštívili na jihu. Už jsem se chtěl zeptat, jak se ale dostat na ostrov, protože jsem logicky očekával, že bude někde uprostřed moře, ale to už jsem svou odpověď dostal. "Takže se nemusíme plavit na kládě nebo něco podobného?" pronesl jsem a snažil se nedat najevo, jak moc se mi ve skutečnosti ulevilo. Temné chodby mohly být taky strašidelné, ale kdykoliv bych jim dal přednost před cestou po moři. "Kdepak, chodeb se nebojím," ujistil jsem ji raději rychle, aby se nápad s vorem příliš neuchytil a krátce jsem se rozhlédl kolem. Večer byl pořádně chladný a země pod našima nohama rychle namrzala. "To tedy ano, zima to ještě rozhodně nevzdává," Přivolal jsem k nám teplý vánek, abychom chlad alespoň na chvíli zahnali, a přitulil se blíž k Sheye. Tak se zahřejeme oba. "Ale do úkrytu se mi nechce," přiznal jsem se tiše. Nějak jsem se nechtěl potkat s nikým dalším. Ne teď. "I když... někdy bych ti ho taky rád ukázal. Máme v něm svítící mech," vzpomněl jsem si a pousmál se: "Ačkoliv to není ani zdaleka tak zajímavé, jako tajný ostrov."

Chvíli bylo ticho a nic se nedělo. Bylo to pouhých pár vteřin, ale stačilo to k tomu, aby se pochybnosti vyplazily na povrch. Špatně jsem to pochopil. Určitě myslela, že mě má ráda jako kamaráda. Proč jsem nebyl radši ticho? Proč- A najednou byla Sheya tady. Přitulila se ke mně, zasypala mne láskyplnnými polibky a v tu chvíli jsem cítil, věděl, že takhle to má být. Tak to bylo správně. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Úsměv se vrátil na mou tvář a zaplavila mě hřejivá vlna úlevy a lásky, kterou jsem v tu chvíli pocítil snad ještě silněji, než kdy předtím. Možná proto, že jsem si to konečně dovolil. Vrátil jsem Sheye pár jemných olíznutí. Slova, která mi huhlala do kožichu, jsem zcela nerozeznal, ale pochopil jsem jejich význam a to bylo víc, než dost. Vydržel bych tak snad navždy. Byl jsem tak... šťastný. Konečně šťastný.
Ovšem z reality se nedalo úplně vymanit. Nebo alespoň ne na dlouho. Sheya na mě pohlédla s nejistotou a s otázkou na rtech. Pomalu jsem zavrtěl hlavou. "Pořád ne. Měl bych tu teď být častěji, to je pravda, ale ne pořád. Ostatně, v lese je hodně klid, Bianca je také alfa a i bety máme spolehlivé... Nějak se o to podělíme." Bianca se na výlet vydala nedávno, ale teď už jsem ji zase cítil někde v okolí. Věřil jsem, že se zvládneme prostřídat, abychom se z neustálého posedávání v lese nezbláznili. Tedy, já s tím nikdy moc problém neměl, kdyby mě k tomu někdo nepřiměl, kdoví, jestli bych vůbec vytáhl paty. Ale dobrodružství se Sheyou jsem měl rád a nechtěl jsem o ně přijít. Lehce jsem se zamyslel, takže Sheyina další věta mě zastihla úplně nepřipraveného. Div jsem nevyprskl smíchy - ne, že bych se chtěl smát jí, ale nějak mě to v ten moment pobavilo. Tolik obav o budoucnost, tolik nervozity, zda říct nebo neříct, co skutečně cítím, byl jsem uvnitř pořád ještě napjatý a najednou... ostrov. Široce jsem se usmál: "Proč ne? Taky bych ho rád viděl."

//loterie 7

Měl jsem pocit, že Sheya ztuhla v úplnou sochu. Nehýbala se, když jsem začal mluvit a mě na chvíli přepadl absurdní strach, že takhle třeba už zůstane. Že se nějak proměnila v kámen a už se nepohne, už se na mě ani nepodívá. Čas kolem nás se zpomalil, až se táhl jako smůla vytékající ze stromu, ale stejně jsem mluvil dál. Musel jsem, jestli jsem nechtěl o Sheyu přijít... a to já nechtěl. Hrozil jsem se toho. Bál se. Co bych si počal, kdyby se rozhodla, že už se mnou nechce mít nic společného? Kdyby zamířila za svobodou bez hranic a už se nikdy nevrátila? Srdce se mi svíralo jen při té představě. Musel bych ji nechat běžet, protože jsem chtěl, aby byla šťastná. Netušil jsem ale, co bych si potom počal já.
Domluvil jsem a na chvíli nastalo ticho. Byl jsem napjatý jako struna, v hrdle jsem měl vyprahlo a žaludek se mi svíral. Hleděli jsme jeden na druhého. Hrozil jsem se, co Sheya odpoví. Byl jsem blázen? Jsem blázen. Neměl jsem nic říkat. Ona to takhle nevidí a teď řekne- Vrhla se ke mně, zabořila hlavu do mé srsti a v tu chvíli se alespoň část těhle pochyb rozplynula. Srdce se mi ovšem opět rozbušilo jako divé. Přitiskl jsem se k ní a napínal uši, abych slyšel tichá slova, která mi šeptala do kožichu. Chce být se mnou. Má mně ráda a... chce být se mnou. Navzdory vší nervozitě, kterou jsem cítil, mi trochu cukly koutky. Ta slova a to, co znamenala, mě zahřála u srdce. "Taky chci být s tebou," špitl jsem a pousmál se o něco více. Bylo to o něco snazší, když už jsem věděl, že to oba vidíme stejně. Cítíme stejně. Přesto mi srdce nepřestávalo hlasitě tlouct. Nějaká moje část pořád čekala, že se objeví nějaké ale. Že jsem ve své hlouposti jen cosi nepochopil a každou chvíli musí přijít krutá rána od reality. Zrak mi chvíli klesl k tlapám. Ne. Nemohl jsem takové myšlenky poslouchat. "Můžeme... zůstat spolu," odvážil jsem se znovu vzhlédnout. "To bych moc rád. Protože-" Znovu jsem zaváhal. Proč bylo něco, co jsem si tolik přál vyslovit, zároveň tak strašně těžké? Bál jsem se, co se stane? I teď? Po tom všem? Nedalo se nic dělat. Má vnitřní nejistota mnou stále zmítala. Zhluboka jsem se nadechl a posíbral všechnu svou nevelkou odvahu, abych ji vložil do následujících tří slov. "Protože tě miluju." Bylo to venku a nyní jsem byl já tím, kdo se proměnil v kamennou sochu. Nejspíš jsem ani nedýchal.

Bylo mi jasné, že jsem Sheyu zaskočil a že něco takového vážně nečekala. Aby také ano. Copak se něco takového dalo předpovídat? Sám jsem to nečekal a pořád jsem měl problém přijmout svou novou realitu a kdykoliv jsem se snažil naplnit alfáckou roli, přišlo mi, že je to akorát křeč a špatné divadlo. Snad se to časem zlepší. Ovšem... teď bylo poněkud obtížné myslet na budoucnost, když se Sheya tvářila tak zaskočeně a snad i zkroušeně nad těmi novinkami. Co když už sem nebude chtít přijít...? Ztěžka jsem polkl, než jsem začal odpovídat. "Myslím, že toho na ni zkrátka bylo už hodně. Zůstala na všechno sama a byla z toho unavená. Už dál nechtěla být alfa a já to chápu. Zaslouží si po tom všem, co pro nás udělala, taky klid a odpočinek," povzdechl jsem si. Už docela dlouho jsem ji neviděl, takže jsem doufal, že si užívá svobodných toulek po Galliree bez starostí kolem smečky. Zasloužila si to, víc, než kdokoliv jiný. Nikdy by mě nenapadlo jí to vyčítat, i když to teď pro mě s Biancou nebylo snadné.
Tělem mi projel elektrický výboj, když do mě Sheya lehce šťouchla čenichem. Poněkud kysele jsem se pousmál. "Snažím se. Ale moc se tak zatím necítím." Byl jsem ale rád, že tomu věří. Alespoň někdo asi musel. Osobně jsem si připadal spíš jako nějaký kašpar, který se snaží předstírat něco, čím není. Ten pohled na Sheyině tváři mi dál nedopřál klidu. Cítil jsem, jak cosi visí ve vzduchu, nějaké očekávání. Zatajil jsem dech, když se chystala promluvit. Co řekne? Ta odmlka se mi zdála neskutečně dlouhá. Když to konečně pronesla, ucítil jsem směsici emocí, kterou jsem ani nedokázal pořádně rozklíčovat. Cítil jsem se provinile, že jsem ji vůbec přiměl se takhle cítit, sám jsem pocítil bodnutí toho samého strachu, jaký vyslovila a pak taky... cosi hřejivého, protože to znamenalo... znamenalo to, že jí záleží na tom čase, který spolu trávíme? Nechce o něj přijít? "Sheyo," broukl jsem tiše a přišel až k ní, jak tam tak stála jako hromádka neštěstí. Srdce jsem měl až v krku, slyšel jsem, jak mi buší. Něžně jsem se dotkl čenichem její tváře. "Toho se neboj. Já... víš, možná to nebude všechno tak, jak to bylo doteď, asi už nebudu mít tak velkou svobodu, ale..." Vyschlo mi v hrdle, slova, která jsem se chystal vyslovit, se tam jaksi příčila, ale teď už jsem to musel říct. Nebylo cesty zpět. "Na tebe si čas vždycky najdu. Protože... protože jsem s tebou rád a- a mám tě rád. Moc rád. Nechci-" Zajíkl jsem se a zamrkal, jelikož mě z neznámého důvodu začaly pálit oči. Zhluboka jsem se nadechl a tiše dokončil: "Nechci o tebe přijít. A chci, abys byla šťastná."

loterie, pokračování ze Závoje

Na vlka jsem upřel pohled plný překvapení. Co mi to tu vykládal, co že viděl za znamení? Měsíc na mém čele, že ke hvězdám svítí? A on pohledem z nebe mou náladu zachytí? "Kdo vlastně jsi?" vydechl jsem onu otázkou krátkou. "Na jménech nezáleží," on mávl na to tlapkou. "Jsem tu, protože znám tě a ty mě zase neznáš. Já vím, že celý život cosi ve hvězdách hledáš. Pochopení, útěchu, snad i další věci. A kdo tak dlouho hledá, tak měl by najít přeci." Mrkl na mě očima, v nichž celý vesmír zářil. Už nezubil se tolik, dál však vlídně se tvářil. "Je toho hodně, co teď neseš na svém mladém hřbetě. Však pamatuj, že nejsi sám, vždy někdo vyslechne tě. Že i za černými mraky vždy září hvězdy jasné, a že jejich světlo naděje ti nikdy nevyhasne. Život, svět, však sám to víš," mávl tlapou kolem. "Ty krásné jsou i strašlivé, jak dokážou bolet! Přesto vzdát se nikdy nesmíš, to pamatuj si hlavně. Ty nejtmavší stíny jsou jen ve tvé hlavě."
Usmál se znovu a já na něj dál zmaten poulil zraky. "Já... děkuju?" vykoktal jsem a pousmál se taky. "Ale... kdo jsi?" ta otázka vrátila se zase. Patřil snad tenhle vlk k mimozemské rase? "Dřív žil jsem tu, teď bydlím tam... snad jsem tam vždycky patřil. Svůj život dole jsem zanechal a ke hvězdám se vrátil." Mrkl jsem, odpovědí svou objasnil mi jen málo. "Odešel jsi ke hvězdám? Jak se to vůbec stalo?" "Dlouhý příběh, a na ten teď času není, hochu." Zvrátil hlavu k obloze, pohled jeho zvážněl trochu. "Musím jít zpět a ty by ses měl také vrátit domů." "Přijdeš však ještě někdy, sem za námi dolů?" "To nevím sám," ocasem mrskl a čas náhle zůstal stát. "Ale když něco svěříš hvězdám, pak budu poslouchat." V záblesku světla zmizel náhle, tak, jako se objevil. Zamrkal jsem, rozhlížel se, však víc už ho nespatřil. Jen na maličkou chvilku začalo se mi zdát, že kdesi mezi hvězdami slyším tuláka se smát.

loterie, pokračování ze Svištího hřiště

Zvláštní vlk nevypadal nijak vyveden z míry mým upřeným pohledem ani tím, že mě jeho náhlý příchod viditelně rozhodil. Z jeho postoje vyzařovalo uvolnění a přátelsky na mě mrkl, než znovu promluvil: "Zdá se mi, že jsi nějaký vyvedený z míry, co? Zaražený." "Zaražený... no totiž - myslel jsem, že tu jsem sám, takže jsem se docela lekl," vysvětlil jsem. "Zablesklo se a najednou jste tu... vy." "Zvláááštní," protáhl vlk a tlama se mu roztáhla do širokého úsměvu. Zdálo se, že jemu to tak zvláštní nepřijde, naopak, že ví přesně, co se tu děje. Zabloudil jsem pohledem k cestě, kterou jsem sem přišel a která by měla být jediným způsobem, jak se sem dostat, ovšem ve sněhu byla pouze jedna řada otisků tlap a ta vedla ke mně. Za cizincem stopy na sněhu také zůstávaly, avšak nevedla k němu žádná cesta.
"Zvláštní to skutečně je," přikývl jsem nejistě a nasměroval svůj pohled zpět k němu. "Ze které strany jste sem přišel?" "Z hvězd," opáčil vlk věcně, jako by mi říkal, že přišel z jihu nebo od řeky. Zapomněl jsem v tu chvíli na veškerý smutek a trápení, brada mi klesla div že ne ke kolenům. Že by si ze mě střílel? "Z...?" "Z hvězd," zopakoval znovu a s pobavenými jiskřičkami v očích přikývl, jako by to chtěl ještě potvrdit. "Zíráš na ně každou noc, toho jsem si všiml, ten tvůj měsíček dosvítí až úplně nahoru," ukázal tlapkou na mé čelo. "Zrovna dneska mi ale přišlo, že svítí nějak smutně."

loterie

Noc byla chladná, obzvlášť tady nahoře v horách. Chřoupání sněhu pod mýma nohama bylo jediným zvukem, který se ozýval, když jsem kráčel k vrcholu Vyhlídky a zdolával příkrý kopec. Cesta nahoru nebyla z nejsnazších, ale věděl jsem, že ten výhled za to stojí a já něco takového dnes skutečně potřeboval. Lezení nahoru mi možná ještě ztěžovalo mé srdce těžké neurčitým smutkem, který pramenil odkudsi zevnitř, ačkoliv jsem nedokázal pořádně určit jeho zdroj. Jakmile se ale objevil, nedal se jen tak setřást a já se tedy musel na chvíli stáhnout do ústraní od všech.
Chlad kolem jsem téměř přestal vnímat, když jsem se konečně usadil nahoře, vydýchával se a zvedl hlavu k nebi, na kterém zářilo nekonečno hvězd. Dnes se zdály jaksi blíž, než obyčejně, jako by se ke mně skláněly ve snaze mě utěšit. Tak jsem si to alespoň přestavoval. Lehce jsem si povzdechl a zavřel na chvíli oči, které se mi náhle zalily slzami. I přes sevřená víčka ke mně však pronikl jasný světelný záblesk. Koutkem oka jsem vedle sebe zachytil pohyb, když jsem překvapeně oči opět otevřel. Lekl jsem se a okamžitě se ohlédl tím směrem. Možná mě šálil zrak, možná jsem si jen nevšiml, že tu nejsem sám, ale na místě, kde před pár vteřinami ještě vůbec nikdo nebyl, nyní stál vlk. Krom toho podivného příchodu vypadal na první pohled docela obyčejně, avšak přesto na něm bylo cosi zvláštního. Odlesky vrhané jeho stříbřitým kožichem v měsíčním světle jako by hrály různými barvami, jako sněhové vločky na přímém slunci. I jeho oči mě zaujaly, měl je světle modré, trochu podobné těm mým, avšak jako by se v nich odrážely dálky, mlhoviny i galaxie, vesmír... "Rád tě konečně potkávám," řekl hlasem napůl pobaveným, avšak vstřícně přátelským, a já si uvědomil, že na něj nepokrytě zírám. "Mhm, ehm... dobrý večer?" popřál jsem mu trochu zmateně a potřásl jsem hlavou, abych se přiměl znovu soustředit.

Následoval jsem Sheyin pohled i směr její namířené tlapky zpět ke hvězdám, abych si byl jist, že se oba díváme na tu stejnou. "Ano, přesně ta," pokýval jsem hlavou a usmál se. Byl bych se vydržel na hvězdy dívat ještě déle. Bylo tak snadné se mezi nimi ztratit. Ovšem nemohl jsem promarnit všechen čas s hlavou v oblacích. Přišel čas něco podniknout.
Prohlídla lesa zněla jako skvělý nápad, kdybych ovšem nemusel objasňovat, jak to, že se tu Sheya najednou může pohybovat, aniž bychom museli komukoliv cokoliv vysvětlovat. Pokusil jsem se to celé přejít co nejrychleji a nějaká naivní část mé mysli se možná domnívala, že to bylo nenápadné a že to třeba Sheye ani nedojde. Jenže to by musela být úplně hloupá - a to ona nebyla. Právě naopak. Sice ji ta zpráva viditelně zmátla, a aby také ne, ovšem rychle si to dala všechno dohromady. Zpomalil jsem, abychom spolu mohli srovnat krok, a upřel jsem na ni pohled, který asi působil lehce uboze. "Ano," opáčil jsem s povzdechem. Cítil jsem, že ji to znejistělo. Neměla z toho žádnou radost, ale to jsem jí za zlé neměl. Nečekal jsem žádné oslavy a gratulace, ani jsem o ně nestál, ale najednou jsem měl strach, jestli jsem tímhle kouskem informací cosi nezkazil. Jestli se teď všechno nezmění. Jenže bych si to jen těžko mohl nechat pro sebe. Tohle nebylo něco, co se dalo utajit.
"Byl bych raději, kdyby bylo všechno jako dřív," svěřil jsem se jí se svými pocity dřív, než jsem si uvědomil, že vůbec otvírám tlamu. "Necítím se jako alfa. Ani si nemyslím, že bych byl někdo, kdo se na to hodí... Ale nechtěl jsem, aby se smečka rozpadla." Pohled mi zabloudil k blednoucí obloze, jako bych ve známosti hvězd hledal útěchu. Rychle jsem se však zahleděl opět na Sheyinu tvář s tím barevným plamínkem, který jí tolik slušel. "Asi jsem to na tebe neměl tak vysypat. Promiň," svěsil jsem uši.

Potěšeně jsem se usmál, když jsem zjistil, že se Sheye spalo dobře. "To jsem rád. Na spaní je vážně ideální, i když bez sněhu to je ještě lepší." Už jsem v duchu zatoužil po návratu jara. Na zimě nebylo nic špatného a měl jsem kožich dostatečně hustý, aby mě chránil před chladem, ale zdálo se mi, že zimní měsíce se vždy natahují skoro donekonečna. Začínalo mi trochu chybět slunce a teplo. "Mně taky moc dobře," opáčil jsem. Vedle tebe. Zase ti motýli. Proč se na chvíli neusadili? A proč jsem to, co se mi míhalo hlavou, nemohl říct nahlas? Určitě by si myslela, že jsem blázen. Že... že jsem se prostě zbláznil. Ne, bude lepší mlčet. Ovšem nebylo jen otázkou času, než plácnu nahlas něco, co jsem neměl v plánu?
Chvíli nastalo ticho, Sheya si pohrávala se svým přívěskem a já se na chvíli zahleděl k obloze, na které už se začínaly rozsvěcet hvězdy. Vzápětí zazněla otázka, která se jich týkala. "Hm... počkej..." Pátral jsem očima po obloze. Jitřenkou se stávala ta hvězda, která zůstávala s příchodem rána svítit jako poslední, ovšem teď jich zářily celé spousty a tak jsem musel chvíli přemýšlet. Brzy jsem si však byl celkem jistý. "Tamhle," bodl jsem tlapkou k obloze. "Ta velká jasná, vidíš?" Hleděl jsem na zářivý bod na obloze, ale pak jsem sklopil pohled zpátky k Sheye a vrátil se na zem. Byly chvíle, kdy jsem nechtěl lítat hlavou někde v oblacích. Nebo ve vesmíru.
Návrh na procházku se setkal se souhlasem. Také jsem se pomalu začal protahovat a přemýšlel jsem, kam bychom se mohli vydat. Sheya to ale vyřešila za mě. Chtěla vidět les a já už se chystal souhlasit, než mě její další slova zarazila. "Ah." Však já jí to neřekl! "Totiž... totiž, to..." Najednou jsem znervózněl a ani jsem netušil pořádně proč. Nerad jsem o svém novém postavení všem vykládal. Připadalo mi to jako vytahování, i když to tak ve skutečnosti nebylo. "Launee to vadit určitě nebude," vysoukal jsem ze sebe nakonec. "Launee totiž... už není alfa." Sníh pod mýma nohama najednou vypadal velmi, velmi zajímavě. Začal jsem z něj tlapou dolovat kus klacku. "Předala smečku mě s Biancou," pronesl jsem konečně a odvážil se vzhlédnout zpět k Sheye. Nejistě jsem se usmál. "Takže se po lese klidně projít můžeme, Biance to vadit určitě nebude," dodal jsem rychle a zvolna vykročil mezi stromy v naději, že si pak Sheya třeba ani nevšimne, že jsem jí právě řekl, že jsem alfou. Necítil jsem se jako vůdce, netušil jsem, co vlastně vůbec dělám a nějak moc se mi to nechtělo rozebírat... Jenže to byl můj osobní problém, o kterém nemohla nic vědět.

Příliš dlouho jsem tam o samotě neležel. Sheya se brzy také začala probouzet. Trošku sebou vrtěla, zívala a zkrátka pomalu procitala do nového dne, který se vlastně už chýlil ke konci. Trochu jsem si pospali, co? Pousmál jsem se a počkal, až se úplně probere. Zdálo se, že v lese nadále panuje klid, takže snad nebylo kam a proč spěchat. Hranice byly označené, necítil jsem kolem žádné cizince, jediný, koho jsem předtím slyšel, byla Isma. Rád bych se s ní potkal, poslechl si, kde byla, co všechno zažila a jeslti je v pořádku, ale rozhodl jsem se za ní hned nehnat. Nechtěl jsem úplně dělit svou pozornost mezi Sheyu a mladší sestřičku.
"Dobré ráno," broukl jsem tiše a zvedl hlavu. Lehce jsem se dotkl čenichem její tváře, když se ke mně otočila, nemohl jsem si pomoct. "Vyspala ses dobře?" zajímal jsem se s drobným úsměvem na tváři. Venku na sněhu se mi asi takhle dobře ještě nikdy nespalo. Všechno bylo příjemnější, když jste měli po boku někoho, kdo vás mohl tak hezky hřát... Lehce jsem se zachvěl, při těchhle myšlenkách jsem opět cítil břicho plné motýlů, kteří v něm ševelili křídly. Byl bych nejradši, kdybys tu zůstala napořád, řekl jsem Sheye v duchu, ale ani zdaleka jsem neposbíral tolik odvahy, abych něco takového vyslovil nahlas. Trochu jsem si protáhl tlapy dopředu a rozhlédl se kolem. Přemýšlel jsem, co bychom mohli dělat. Chtěl jsem si Sheyinu návštěvu užít, dokud to šlo. Jeden nikdy netušil, kdy se semele zase nějaká katastrofa nebo Sheya bude muset odběhnout a kdoví, kdy se pak zase uvidíme... "Nepůjdeme se někam projít?" broukl jsem tiše, ale ještě jsem nevstával. Nechtěl jsem Sheyu prohánět, když se sotva vzbudila. Nebylo kam spěchat.

loterie 2
(//jen takový post navíc kvůli lístku c: )

Ležel jsem s hlavou opřenou o Sheyina záda a i když jsem neplánoval usnout, po chvíli jsem stejně cítil, že se o mě pokouší dřímota. Sheyina vůně mě šimrala v čenichu, její blízkost, příjemné teplo a pravidelné oddechování mě ukolébávalo ke spánku. Víčka mi těžkla, až už vůbec nešlo udržet oči otevřené a tak jsem je nechal prostě zaklapnout. Byl jsem tak rád, že je tady. Byl jsem tak spokojený, jako už dlouho ne. Dal jsem jí hvězdu, plynuly mi pomalu hlavou myšlenky, zvolna se přelévající ve sny. A teď ji může vžude nosit s sebou a vědět, že na ni pořád myslím... Za chvíli už jsem spal jako špalek.
Zdálo se mi o hvězdách. Zářily ještě jasněji a blíž, než kdy dřív. Snesly se mezi stromy a zářily všude okolo nás. Stačilo se jen natáhnout a dotknout se jich. Nemohl jsem něčemu takovému odolat. Váhavě, pomalu, pomaličku jsem natahoval čenich ke hvězdě, která se vznášela nejblíž. Na dotek byla chladná, přímo ledová, ale přesto mou duši zaplavilo teplo, když jsem se jí dotkl. Rozzářila se jasněji, až jsem musel odvrátit zrak. Probudí Sheyu, pomyslel jsem si znepokojeně, ale Sheya už byla vzhůru, ležela vedle mě, rozhlížela se po té kráse kolem a v očích se jí odrážel celý vesmír. Tolik jí to slušelo. Málem jsem se zajíkl. Chtěl jsem něco říct, ale les kolem náhle pročísl podivný zvuk...
Zmateně jsem zamžoural a než jsem si uvědomil, co mě to vůbec vzbudilo, vytí už doznívalo. Lehce jsem pozvedl hlavu. Ten hlas byl povědomý. Isma? Srdce mi poskočilo. Tak dlouho jsem ji neviděl! Už jsem se začínal bát, že Mechový lesík ani nepovažuje za svůj domov. Ale rozhodla se vrátit a to bylo moc dobře. Nezavyl jsem jí v odpověď, protože jsem nechtěl budit Sheyu, ale doufal jsem, že si s Ismou brzy promluvím. Když jsem je viděl naposledy, byli se Santém skoro ještě vlčata... Tiše jsem si povzdechl a položil opatrně svou hlavu zpět. Jak ten čas strašně letěl...

Na toho bizona bych skoro zapomněl! Jenže mi z toho všeho šla hlava tak kolem, že jsem se v tom úplně ztratil. Naštěstí alespoň Sheya si vzpomněla. "Huh," zatvářil jsem se ještě překvapeněji, než předtím, pokud to vůbec ještě šlo. "Prostě jen tak spadl z nebe? Páni! To je tedy něco. Ale proč vám to ten Koulák nechtěl přiznat?" vrtěl jsem nad tím hlavou a zabýval se otázkami, na které asi neexistovaly odpovědi. Vrtěl jsem přitom nadšeně ocasem, protože Sheyino veselí bylo nakažlivé. Byl jsem rád, že je šťastná. Vážně moc rád.
Doufal jsem, že šťastná bude i z dárku, který jsem pro ni našel. Byl jsem z toho ovšem dost nervózní. Co když se jí nebude líbit? Ale... líbil. A když jsem jí nechal hvězdu sklouznout pěkně na krk, ukázalo se, že u Sheyi je ještě mnohokrát krásnější. Jako by vážně byla dělaná přímo pro ni. Slyšel jsem, jak mi v uších hučí krev, když jsme teď byli tak blízko u sebe. Celá moje duše se zatetelila, když mě Sheya jemně olízla. Oplatil jsem jí to a krátce se přitiskl čenichem k tomu jejímu, než jsem o kousíček poodstoupil. Jen o maličký, abych se mohl lépe podívat, jak Sheya s novým přívěskem vypadá. "Moc ti sluší," hlesl jsem a pousmál se. Pak jsem se zamyslel, jak by mohla říkat Sheya své nové ozdobě. Má mysl hned zabloudila k nejjasnější hvězdě na obloze, ovšem jednoho Siria už jsem znal a nikdy mi nebyl příliš milý. Ovšem nebyla to samozřejmě jediná možnost. "Co třeba Jitřenka?" navrhl jsem tiše. "Poslední hvězda, která ještě svítí na obloze s příchodem rána..." Zvedl jsem hlavu k obloze, která tuto noc však byla temná. Mě to ale nevadilo. Přišlo mi, že Sheya sama v tuhle chvíli září jasněji, než by jakákoliv hvězda dokázala.
Bylo ale vidět, že je unavená. Cestování a dobrodružství ji nejspíš zmohlo. "Jistěže ne," zavrtěl jsem hlavou. Samozřejmě, že to nevadilo. Lehli jsme si vedle sebe do sněhu pod stromy. "To víš, že počkám," zamumlal jsem tiše a cítil se naprosto blaze, teď, když jsem ji měl k sobě tak blízko. Netušil jsem, jak moc si to doopravdy přeju, dokud se to nestalo. "Dobrou noc," vydechl jsem a zlehka položil hlavu přes Sheyina záda. Přivřel jsem oči, ale ještě jsem se úplně nechystal spát. Chtěl jsem si tuhle chvíli vychutnávat ještě o trochu déle.

Byl jsem vážně zvědavý na ten zajímavý příběh, který stál za oním kusem bizona, co sem Sheya přinesla. Nejdřív se ale ujistila, že jsou tady všichni v pořádku a já si chtěl být podobně jist tím, že i ona se sešla se svou rodinou. Zdálo se ale, že všechno nakonec dopadlo dobře. Usadili jsme se vedle sebe do sněhu a Sheya mohla začít vyprávět. "To je skvělé," usmál jsem se, když řekla, že se se svými mamkami znovu setkala. Vzápětí se mi však na tváři objevil výraz zmatení, když zmínila nějakého... pana Kouláka? Nechápavě jsem zamrkal, ale nemusel jsem se ani ptát, protože Sheya hned pokračovala. Jenže výraz úžasu na mé tváři jen nabíral na intenzitě. Vyprávění ze sebe vychrlila tak rychle, že jsem sotva stíhal sledovat všechen ten zmatený děj. "Páni, to muselo být skvělé dobrodružství. A vlastně asi vím, kde je ta prdící voda," zasmál jsem se, všiml jsem si toho teprve nedávno, ale bylo to vážně dost blízko. "Zní to vážně šíleně," musel jsem s ní souhlasit, "ale musel to být skvělý zážitek, co?" Tajná chodba na ostrov, lachtani, lítání na kůře? "Tvoje rodina zní docela divoce," podotkl jsem ještě s úsměvem, když jsem si to všechno přebral v hlavě. Sheyin dodatek mě ale docela zarazil a hned jsem se přestal široce zubit. "Smrt? Proč by chtěla... nechat vybuchnout sopku?" Přejel mi mráz po zádech. Pokud to udělala jednou, mohla to klidně udělat znovu... "Páni. Ještě, že ji tedy zastavili. I když nemyslím, že se Meinere vůbec zmínil..." Černobílý vlk nějak neměl tendence se vychloubat, ale jestli v tom skutečně měl tlapky, byl jsem mu vážně vděčný a Sheyině mamce samozřejmě také.
Když Sheya dovyprávěla, nastalo mezi námi ticho, které nebylo nepříjemné, ale ani úplně pokojné. Cítil jsem, že mě uvnitř svrbí neklid a nervozita, jak jsem se odhodlával předat hvězdu, kterou jsem našel. Nakonec jsem to ze sebe nějak vykoktal a Sheyiny zlaté zraky padly k přívěsku, který byl na mém krku navíc. "A- ehm, ano. Pro tebe. Já totiž... našel jsem ji tady ve sněhu a-a-a... no... připomněla mi tebe," vykoktal jsem s pohledem zabořeným kamsi do sněhu a tváře mi jen hořely. Až když Sheya řekla, že je hvězda nádherná, zdvihl jsem k ní na chvilku oči. "Líbí se ti? To... to jsem rád," zakoktával jsem se pořád, ale lehce jsem se pousmál. "Je jen tvoje," vydechl jsem polohlasně a vstal, abych mohl dárek předat. Musel jsem přitom přiblížit svůj čenich k tomu jejímu, až se dotýkaly, abych mohl hvězdu nechat ze svého krku sklouznout na ten Sheyin. Proběhl mnou přitom hotový elektrický šok, ale vůbec nebyl nepříjemný. Naopak. Bylo to krásné. Jako ta hvězda. Jako Sheya.

Skulil jsem Sheyu na zem, ale díky sněhové pokrývce to samozřejmě byl měkký dopad, jako do peřiny. I když v našem lesíku se i bez sněhu dalo válet po zemi bez velkého strachu, že si někdo natluče. Mech byl také dobrým tlumičem pádů. Přivřel jsem oči, když se na nás snesla vykopnutá sprška sněhu, ale nepřestával jsem se usmívat. Nemohl jsem si pomoci. Velmi mě ale zajímalo, odkud se tu tak zničehonic vyloupla. Skoro by se zdálo, že jsem ji svými myšlenkami přivolal, ale to byla přece hloupost. Nebo nebyla?
Ovšem Sheya měla odpověď připravenou a s mým denním sněním to nemělo nic společného. "Mně?" podivil jsem se a překulil se na nohy, abych se podíval, co že by mělo být tou záhadnou věcí, kterou sem přinesla. Pro mě, podle všeho. Nakukoval jsem za keřík, kam Sheya skočila a za malou chvíli se opět vynořila... s kusem masa! "Páni, bizon? Vážně? Ten veliký, huňatý... no... bizon?" Nemohl jsem tomu uvěřit. Živé jsem je nikdy neviděl, ale podle toho, co jsem slyšel, ta zvířata měla být hotové kolosy, takže si je moje představivost samozřejmě ještě přikrášlila do přímo sloních rozměrů. "To zní jako nějaký zajímavý příběh," usmál jsem se a zvědavě na Sheyu pohlédl, protože mi připadalo, že se skoro nemůže dočkat, až to poví a také, až si kousek bizona vezmu. Nenechal jsem ji tedy čekat a zakousl se do masa. "Uhmm!" zahuhlal jsem ještě s plnou tlamou překvapeně, ale raději jsem sousto spolkl, než jsem se pokusil promluvit. "To je vážně moc dobré. Jinačí, než co znám," olízl jsem si čenich a utrhl si další kousek. "Myslím, že máš pravdu, vážně jsem nic lepšího asi nikdy nechutnal," zazubil jsem se. Bylo to tím, že je to bizon, nebo tím, že to je dárek od Sheyi? Na tom asi nezáleželo.
Za chvíli ale Sheya o něco zvážněla. Mohl jsem ji však uklidnit. "Ano," přikývl jsem. "Zdá se, že všichni jsou vážně v pořádku. Dobře to dopadlo." Zkoumavě jsem se na ni zahleděl. "A ty? Podle toho bizona tedy hádám, že jsi taky rodinu našla?" Říkala přeci, že ho získaly s mamkama, takže se s nimi musela setkat. S oběma. To by bylo skvělé. Vzápětí jsem si na něco vzpomněl, na co jsem v samém vzrušení kolem bizona krátce zapomněl, a náhle jsem cítil, že se pod srstí zase červenám a pohled mi uhýbal všude možně, jen ne k Sheyině tváři. "Víš, já... vlastně pro tebe taky něco mám," řekl jsem a nadzdvihl tlapou pomaličku zlatou hvězdu, která se mi houpala na krku. Nic dalšího jsem zatím neříkal, protože se mi v krku kdoví proč udělal obrovský knedlík, který to znemožňoval. Co když se jí nebude líbit? Co pak?