Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//úkryt

Vyběhl jsem z úkrytu a spěchal jsem, abych ulevil přeplněnému měchýři a mohl jít hned zpátky. Nechtěl jsem tam Sheyu zatáhnout a pak se hned vypařit, ale přirozeným pochodům jeden prostě neporučil. Sotva jsem ale zvedl nohu u křovíčka, došlo mi, že pach na území smečky je dosti vyčáchlý a slabý. Nespokojeně jsem nakrčil čenich. To by chtělo napravit. A kdo jiný by to měl udělat, než já, že ano? Nejspíš jsem měl značky obnovit už před nějakou dobou. Jakto, že jsem si toho nevšiml? Nejspíš jsem byl prostě příliš zabraný do času, který jsem trávil s Sheyou. Nevnímal jsem příliš to, co se dělo kolem, jenom ji a fakt, že patříme k sobě, že jsme si to, co už mělo být asi jasné dávno, dokázali konečně napřímo říct. Byl to krásný pocit... Potřásl jsem hlavou, abych se probral a znovu zaostřil na skutečný svět okolo. Přesně takhle se to asi stalo, povzdechl jsem si a vydal se rychle kolem hranic, abych své zanedbání napravil. Když se jeden vznášel na růžovém obláčku, hlavou kdesi mezi hvězdami, realita kolem něj se bohužel nezastavila. To byl fakt, který byl pro mě dost problematický.
Spěchal jsem, abych to měl hotové co nejdřív. I tak budu pryč o dost déle, než by se dalo očekávat, ale co jsem mohl dělat? Nechtěl jsem, aby se nám tu mohl promenádovat kde kdo, nebo aby se třeba vrátila zákeřná lesní zvěř. Úkryt by nám asi nezasypala, když v něm byli tři dospělí vlci, ale mohly by se stát i jiné věci. Třeba by to tentokrát nebyly jen veverky házející ořechy, mohlo to být něco horšího. Třeba horda divočáků. Nebo medvěd, co se právě vyhladovělý probudil ze zimního spánku. Otřásl jsem se. O střetnutí s podobným tvorem jsem vážně zájem neměl, takže i když jsem pospíchal, přiměl jsem se být pečlivý a zanechávat svoje značky v pravidelných rozestupech po celém obvodu lesa. Tu jsem ocvrkl nějaké to křovíčko, tu jsem zase poškrábal kůru stromu nebo jsem se o něj otřel, aby v kůře zůstal nějaký ten chomáč mé srsti. Vzpomněl jsem si na své první značkování s Launee - to jsem byl ještě úplné škvrně a myslel jsem si, že stromy musíme škrábat, protože mají blechy. Uculil jsem se nad tou vzpomínkou a trochu mě bodlo u srdce. Kde byl hnědé vlčici konec? Od té doby, co nám předala smečku, jsem ji vlastně neviděl... Chápal jsem ale, že si asi ode všeho potřebovala odpočinout. Vyčistit si hlavu. Vždyť si to zasloužila. Věřil jsem, že se nakonec vrátí domů.
Byl jsem celkem rád, že naše území není tak moc rozlehlé. Když jsem sebou hodil, netrvalo mi nakonec označkování ani tak dlouho. Zavětřil jsem, abych zhodnotil svou práci a spokojeně jsem uznal, že máme zase na chvíli od této povinnosti pokoj. Pak už jsem se rozklusal zase zpátky k úkrytu, za Sheyou, Biancou a Meinerem.

//úkryt

533
(//jen trochu vsuvka protože jsem málem zapomněla, že je potřeba označkovat :deadinsidelilith:

Vklouzli jsme do úkrytu a Sheya rychle potvrdila, že ten mech, který jsme si u nás vysadili, je skutečně ten stejný, jako roste v jejich bývalém lese. Pousmál jsem se. "Super. Tak to se budu těšit, až mi ho někdy ukážeš v tom lese," mávl jsem ocasem, protože ve svém původním prostředí musel být mech nepochybně ještě krásnější a působivější. A protože sníh už slézal, určitě se budeme na takový výlet moci vypravit už brzy a nemuset se strachovat, jestli vůbec něco uvidíme, protože je mech přikrytý pod sněhovou peřinou.
Rychle jsme zjistili, že v úkrytu nejsme sami. Schovávali se tu i Bianca a Meinere. Doufal jsem, že je nevyrušujeme v žádném důležitém nebo soukromém hovoru, ale pokud ano, asi už bylo trošku pozdě... Bylo to trochu rozpačité setkání. Ani Sheya nevypadala, že by moc věděla, co má říct. Trochu křečovitě jsem se usmíval na Meinera a o něco míň ztuhle na Biancu. Ovšem jako by ta situace nebyla už tak dost rozpačitá, ucítil jsem tlak v břiše a bylo mi jasné, že budu muset jít pokropit nějaké křovíčko. Párkrát jsem přešlápl na místě, ale to moc nepomáhalo. "Ehm. Jen si odskočím. Hned jsem zpátky," vybreptl jsem, omluvně se usmál hlavně na Sheyu, že ji tu takhle nechávám, ale bylo mi jasné, že ona bude v pohodě. Proč by ne? Budu pryč asi tak minutu a přirostlí jsme k sobě nebyli. Pak už jsem ale vystřelil z úkrytu, než se stane nějaká katastrofa.

//Mech

532
//Mech

"Výborně! Nikoho takového tu ještě nemáme," zasmál jsem se a ani si neuvědomil, že mluvím, jako by Sheya byla s námi ve smečce. Vždyť... jako by byla. Ač třeba ne oficiálně. Nebylo ovšem nejmenších pochyb o tom, že patří do rodiny. Štrádovali jsme si to lesem směrem k úkrytu, který se rychle přibližoval. "Nevím. Možná, že ano... v lese je docela prázdno, takže možná všichni zalezli," přemítal jsem. Nebo zase odešli. Většina vlků ze smečky se potulovala světem po svých vlastních cestách a mně to vlastně ani tak moc nevadilo. Nechtěl bych, abychom tu někoho drželi násilím. I když některé z nich by zase rád viděl... Trochu provinile jsem si vzpomněl na Ismino vytí, které se mi ve spádu dalších událostí úplně vypařilo z hlavy. Musím to pak všechno napravit. Najít ji.
Ale to už jsme byli u úkrytu. "Tady je to," poukázal jsem na nenápadný vstup do úkrytu a pustil se pomalu dovnitř. Vypadalo to tu pořád stejně, na čemž asi nebylo nic překvapivého. Mech pořád rostl, místy svítil a po nepořádku, co sem natahala lesní zvěř, nebylo ani památky. Sami jsme tu ale nebyli, v příjemném šeru se tu nacházeli i Meinere a Bianca. "Ahoj," pozdravil jsem je oba s lehkým úsměvem, mávl ocasem a pokusil se ignorovat balvan nervozity, který se mi v žaludku utvořil ve chvíli, kdy mi pohled padl na černobílého vlka. Mohl jsem doufat, že uniknu nějakým vtípkům na můj účet? To asi sotva. "Cht-ěl jsem Sheye ukázat úkryt," zaškobrtl jsem na prvním slově, takže to celé vypadalo ještě víc podezřele. "Nerušíme vás?" vybreptl jsem raději rychle.

//loterie

Bylo složité popsat, jak ovládání magie vlastně funguje. Přišlo mi to poněkud... abstraktní, než abych to dokázal správně vyjádřit slovy. Zdálo se ale, že to Sheya chápe. Jakž takž. Snad. Nejspíš jsem to tedy nevykládal až tak chaoticky. "Teď už většinou ano. Ze začátku to bylo horší, ale v poslední době už se mi to daří. Asi je to prostě otázkou cviku." Něco na tom určitě bylo. Jenže jak by mohla Sheya procvičovat magii, když ani nevěděla, co je zač a co dělá? Na to jsem odpověď bohužel neměl. Museli jsme tomu přijít na kloub. Jenže teď a tady to nejspíš nevymyslíme.
Sheye se udělalo zase dobře, takže jsme mohli vyrazit na procházku po lese. Rozhodl jsem se při ní předvést další magii, která nebyla tak úplně moje, jako spíše lesa. Možná jsem to neměl dělat, trochu jsem nedomyslel, že by to Sheye nemuselo udělat úplně nejlíp, ale to jsem si vůbec neuvědomil, dokud už se země pod námi nehoupala. Zdálo se ale, že to je v pohodě. "To já netuším. Mech si žije vlastním životem," pokrčil jsem rameny. Já o tom přece nic netušil... ale prozrazoval jsem se svým širokým veselým úsměvem.
Pak jsme se rozhodli jít podívat na úkryt. I Sheya byla pro a tak jsem tím směrem hned zamířil. "Nojo, můžeš nám to vlastně potvrdit," pokýval jsem hlavou a kráčel k severnější části lesíka, kde se nora skrývala. Ještě, že už tam nejsou ty veverky, pomyslel jsem si. "Určitě se ti bude líbit," řekl jsem ještě a doufal, že mám pravdu.

//úkryt

"Existuje spousta zvláštních magií," připustil jsem. "Možná je ta tvoje jedna z těch vzácnějších, co jen tak někdo nemá a tak se o ní moc neví. Magie dobrodružství. Nebo něco takového," přidal jsem k její myšlence svoje úvahy a trochu se tomu zasmál. Klidně to ale mohla být realita. Neznělo to až tak šíleně a podobná magie by se k Sheye jistě hodila. Zeptala se, jak ovládám vítr a já se nad tím musel zamyslet. "To... se těžko vysvětluje," vyvstala mi na čele zadumaná vráska. "Je to jako... já nevím. Soustředím se na vzduch a vítr, co je kolem mne a je to, jako by byl se mnou nějak propojený. Ne jako část mého těla, ale... skoro? Alespoň tak si to představuju. A když chci, aby něco udělal, představím si to a on to udělá. Ale ve skutečnosti to není až tak doslovné, je to spíš jako... nevím, když poručíš své tlapě, aby se zvedla, tak si ji taky nepředstavuješ, jak visí ve vzduchu, že? Prostě to uděláš, protože víš, jak to má vypadat a ta tlapa to taky ví a... hm. Asi to nedává moc smysl," zavrtěl jsem hlavou, protože se mi zdálo, že začínám blábolit nesmysly. Bylo těžké to vysvětlit. Magie vycházela odněkud zevnitř a její používání se rychle stalo něčím skoro přirozeným, o čem jsem ani moc nepřemýšlel, pokud jsem se nesnažil udělat něco hodně složitého.
Přikývl jsem, že mechové vlny udělat umím, ale k ukázce jsem se nedostal, protože Sheye se najednou udělalo špatně. Všimli jsme si přitom jistých podivností. Že by jí bizon ležel v břiše tak dlouho? Nejspíš to nakonec nebylo důležité. Rychle to totiž přešlo - jen Sheyino bříško bylo o něco kulatější, než bývalo. Ale vlastně jí to i celkem slušelo. Přesto mi to poněkud vrtalo hlavou. Co když to mohlo být něco vážnějšího? Nechtěl jsem, aby Sheyu skolila nějaká nepříjemná nemoc... doufal jsem, že to vážně v pohodě je. "Jestli už ti je vážně dobře, tak můžeme," přikývl jsem a po očku si ji pořád opatrně měřil, jestli skutečně vypadá zdravě. Nechtěl jsem být zbytečně hysterický. Mně se přece nic nedělo... ale o Sheyu jsem se bál. Vypadala ale vážně v pohodě a když mi věnovala jemné olíznutí, donutil jsem se rozptýlit své obavy. Spokojeně jsem se usmál a něžné gesto jí oplatil, než jsem vykročil pomalu přes les. Vzpomněl jsem si na náš předchozí rozhovor a pro sebe se usmál. Zem pod našima nohama se lehce rozvlnila a na chvíli bylo těžší udržet rovnováhu, než se mech zase uklidnil. "Jejda," zazubil jsem se nevinně, jako bych s tím neměl nic společného, trochu jsem zavrávoral a lehce drkl ramenem do toho Sheyiného. "To jsou věci, co se tu dějí," zakroutil jsem hlavou a zazubil se. Předstírání mi vážně moc nešlo. "Chceš se podívat třeba k úkrytu? Mohli bychom se kouknout na ten mech," navrhl jsem.

Magie byla jediným rozumným vysvětlením. Tak už to se zdejšími záhadami bývalo. Ovšem nešlo mi do hlavy, jaká magie by to mohla být. "Tedy hádal bych, že borůvky nechá vyrůst magie země... jenomže ta mi vůbec nesedí ke všem těm dalším věcem," pokroutil jsem lehce hlavou a zmateně hleděl na barevné plamínky na Sheyině kožíšku. Nepojila se země k zelené barvě? A uměla přimět písek, aby zmírnil pád? "Celé je to podivné. Ale když se tomu nechá volný průběh, nakonec na to určitě přijdeme," usoudil jsem nakonec. Mohli jsme tu spekulovat klidně celý den, ale stejně bychom sami asi na nic nepřišli.
Sheyu ale zaujal náš mech. Asi jsem jí o tom ještě neříkal. "Ano, něco magického na něm určitě je," přikývl jsem. "Nevím, jestli má něco společného s těmi borůvkami, ale když se poprosí, může vlkům uvěznit tlapy nebo udělat úplné vlny... ty jsou celkem zábavné, pokud se nevymknou kontrole," vzpomněl jsem si na to, jak jsme vlastně mechovou magii objevili a jak si s námi mech chvíli dělal, co chtěl, než jsme se naučili, jak na něj.
Byl bych možná o mechu povídal i dál, ale Sheya najednou nevypadala vůbec dobře. Zhluboka oddechovala a zdálo se, že jí je špatně. Starostlivě jsem se dotkl její tváře a jemně ji olízl. "To bude dobré," řekl jsem, ale v duchu jsem trochu panikařil. Co když na těch borůvkách bylo něco špatného? Mohla se jimi otrávit? To snad byla hloupost... nebo nebyla? Její slova mě právě moc neuklidnila. "H-hýbalo? V žaludku?" Z představy náhle oživlých magických borůvek, jak se převalují a poskakují Sheye v břiše ve snaze dostat se zpátky ven se dělalo trochu šoufl i mě. Ovšem nezdálo se, že ji by to tolik děsilo. Domnívala se, že jen moc hltala nebo že za to může bizon. "Možná," řekl jsem, ale zatímco se Sheya smála, já lehce nakrčil čelo a sledoval její břicho, které... tedy, ne že bych to myslel v jakémkoliv špatném smyslu, ale zdálo se mi poněkud větší, než bývalo. Což Sheye samozřejmě nijak neubíralo na půvabu. Ani v nejmenším. Ale... "Ale není to trošku... podivné? Ten bizon, no, to přece bylo už před nějakou dobou," zakroutil jsem nad tím hlavou, ale nakonec jsem se taky usmál. Co na tom záleželo. "Hlavně, jestli jsi vážně v pořádku. Možná, že ty borůvky byly prostě kouzelné až moc," zasmál jsem se lehce a otřel se o ni tváří. "Určitě ti bude brzo zase dobře," broukl jsem tiše a doufal, že to tak opravdu bude.

Zdálo se, že jaro už se blíží mílovými kroky. Mráz už nás totiž tolik netrápil. Rozhodně jsem se těšil, až se zase vrátí zeleň. Zimu jsem měl rád, ostatně jsem byl zimním vlčetem a zasněžená tvář světa byla první, jakou jsem poznal. Nakonec se však jednomu prostě začne stýskat po slunci, po trávě, květinách a zeleném listí na stromech. Nemluvě o tom, že se není třeba tolik bát o potravu a o teplo. Lehce jsem se zasmál, když Sheya navrhla, že se můžeme někdy Meinera zeptat, jak se mu nakonec podařilo zase spojit v jednoho. "Nemyslím, že by z takové otázky byl moc nadšený," podotkl jsem pobaveně. Kdoví, jestli by nám to vůbec řekl. "Ale zajímalo by mě to," zamyslel jsem se na chvilku. Asi bychom se ho zeptat měli. Jen tak pro jistotu. Ovšem netušil jsem, jestli je zrovna nejlepší nápad pokoušet Meinera dalšími otázkami... ty moje se mu většinou moc nelíbily. I když tahle byla zrovna docela nevinná, aspoň jsem si to myslel.
Sheya dostala chuť na borůvky, což mohlo být docela problematické, protože i když přicházela obleva, bylo ještě dost brzo. Jenže problém se vzápětí vyřešil úplně sám a vytvořil tím navíc ještě úplnou záhadu. Byl jsem z toho jelen. Sheya jakbysmet. "To netuším, ale nic jiného mě nenapadá? Já nic neudělal, tím jsem si docela jistý... a kdyby si z nás někdo střílel, museli bychom si ho určitě všimnout?" Znovu jsem se rozhlédl, přivál jsem si k čenichu pachy z blízkého okolí, ale nepochybně jsme tady byli sami. "Třeba... by to mohla být nějaká tvoje magie? Nebo je to třeba kouzlo lesa. Mech se někdy pohybuje tak, jak chceme, takže třeba umí i tohle?" Nic jiného, co by dávalo alespoň trochu smysl, mě už ale nenapadalo a nakonec na tom asi ani tolik nezáleželo? Přání bylo přece splněno.
Sheya se na borůvky hladově vrhla. S úsměvem jsem ji sledoval a využil jsem příležitosti, abych na chvíli vstal a protáhl si záda i nohy, které jsem měl z prodlužujícího se ležení už úplně ztuhlé. Po očku jsem koukl, jestli by na mě třeba nějaká ta borůvka nezbyla, ale nejspíš jsem neměl šanci. Znovu jsem se usmál. Nevadilo mi to. Musela na ně mít vážně velkou chuť, proběhlo mi hlavou a pořád ještě jsem se culil, když se ke mně otočila s modrými flíčky kolem tlamy. "Byly dobré?" Jenže můj výraz se rychle změnil na lehce ustaraný. Uvelebila se hned zase na zem, ale nabyl jsem dojmu, že něco není úplně jak má. Nevypadala najednou vůbec dobře. "Sheyo? Je všechno v pohodě?" zeptal jsem se starostlivě a hned si zase lehl na rozčvachtanou zem vedle Sheyi. Byla to s těmi borůvkami nějaká bouda?

//loterie

Čas plynul tak příjemně a pro jednou mě jeho ubíhání vpřed nijak neznervózňovalo. Nebylo třeba nikam spěchat, nic řešit. Za nějakou chvíli to bude chtít obnovit značky na hranicích, ale to ještě nebylo nikterak akutní. Pach smečky byl pořád silný a zřetelný. Nechával jsem se příliš ukolébat hřejivými pocity? Možná. Avšak... proč ne? Proč si to jednou nepovolit? Odhodit věčné obavy a nejistoty a prostě jen být.
Kdoví, na co motýl myslel, když Sheyu nechal opuštěnou na louce. Byl to ostatně dost roztržitý tvor. I svůj poklad ztratil a nemohl ho nalézt, i když byl vlastně přímo na tom místě, kde ho prve nechal. Nejspíš to tak nějak bylo i s malým vlčetem. O všechna ostatní se postaral, ale Sheya mu nějak vyklouzla. Inu, co by jeden chtěl po motýlovi... "Vážně?" podivil jsem se nad informací, že se Meinere jednou rozpůlil a netušil, jak se má zase vrátit do jednoho celku. Lehce jsem se nad tím zasmál, znělo to docela vtipně, i když to vlastně mohl být i pořádný problém. "Co ho znám, vždycky se mi zdálo, že to ovládá docela dobře. Ale když jsem ho to viděl udělat poprvé, nevěřil jsem svým očím," zazubil jsem se. Napoprvé to byl docela šokující pohled. Vlastně i naponěkolikáté, ale když už jste tušili, že se to může stát, dalo se na to zvyknout.
Mírně jsem sklopil zrak. "Myslíš?" Mohl se jeden nazývat dobrodruhem, i když dobrodružství nehledal, ale ono si spíš našlo jeho? A... mohl se tak nazývat, i když se při většině těch zážitků příšerně bál a nejradši by zalezl do ulity, kdyby nějakou jen měl? Možná... Zdálo se, že Sheya si to myslí. Ovšem než jsem na to téma stačil říct cokoliv dalšího, ozvalo se přání zcela nečekané. "Borůvky?" zamrkal jsem. "Páni, teď v zimě se asi žádné jen tak neseženou. Možná-" Už už jsem chystal vymýšlet způsoby, jakými bych Sheye tu sladkou pochoutku mohl dopřát, ovšem můj génius nedostal šanci se projevit (možná to bylo i dobře). Ze sněhu přímo před našima očima vyrazil borůvkový keř obsypaný modrým ovocem. "Já určitě ne," zavrtěl jsem zmateně hlavou a tentokrát to byl výraz zmatení naprosto upřímného, ne jako když jsem se snažil lhát o větru. Rozhlédl jsem se kolem, ale neviděl ani necítil jsem nikoho, kdo by si s námi mohl zahrávat. Můj pohled se nakonec zákonitě musel zastavit na jediné další živé bytosti široko daleko. "Možná... ty?" naklonil jsem tázavě hlavu ke straně. Bylo to možné?

//loterie

Kolem nás panoval klid a neozýval se nikdo, kdo by nás vyrušil. Jako by nad námi nějaká vyšší moc držela ochrannou tlapku a já byl za to vážně moc rád. Obvykle se vždy našlo něco, co narušilo pokojnou atmosféru, ale dnes tomu tak nebylo. Naštěstí. Mé vzpomínky zabrouzdaly časem zpět ke chvíli, kdy jsme se s Sheyou potkali poprvé. Pamatovala si ji také, což nebylo nic divného. Kdo by na to mohl zapomenout? Bylo to velice podivné dobrodružství, první takové, jaké jsem vůbec kdy zažil. Nejspíš se něco takového nedalo jen tak pustit z hlavy, i když jsme tehdy byli ještě malí a spoustu jiných věcí, které se v té době staly, jsem už dávno zapomněl.
"Vážně?" nakrčil jsem čelo, když jsem se dozvěděl, že motýl nás nepřenesl domů všechny, jak jsem se domníval, ale Sheyu že tam nechal. "To od něj tedy nebylo moc hezké. Když to celé byl jeho nápad, měl si na něco takového dát pozor... ale třeba se vážně jen spletl," zadoufal jsem, že to celé nebyl z motýlkovy strany nějaký zlý úmysl. Ale i tak. Byl jsem rád, že se alespoň objevil Meinere, aby zachránil situaci. "Tak to už ho znáš taky dost dlouho," podotkl jsem. Nejspíš i déle, než já. Pokud jsem si dobře vzpomínal, potkal jsem se s černobílým až v době, kdy jsme se rozhodli odstěhovat z močálů. "Legrace to byla," souhlasil jsem s úsměvem, i když v tu dobu mi to tak moc nepřišlo. "Hlavně, když se ukázalo, že jsme tak daleko běhat vůbec nemuseli!" zasmál jsem se a pak se trochu zavrtěl, když mě Sheya nazvala "velkým alfou", co zapadá do dobrodružné rodiny. Velký alfa? Tak bych se asi nenazval. Ale přesto jsem se cítil... polichoceně. "No... o tom já nic nevím," pousmál jsem se. "Ty jsi stejně ten větší dobrodruh. Já se většinou jen nějak do věcí zamotám, ani nevím jak," zakroutil jsem hlavou. "I když... možná i to se dá nazvat dobrodružstvím?" Nedobrovolným dobrodružstvím?

Leželi jsme tam vedle sebe v tom novém dni, který právě začínal. Blízko jeden k druhému. Ujistil jsem se, že i Sheya se cítí dobře. To bylo důležité. Avšak všechno bylo v nejlepším pořádku. Úplně v tom nejlepším. Po dlouhé době mi připadalo, že alespoň některé věci v mém životě zapadají na svá místa. A cítil jsem taky, že moje místo je právě tady, po boku Sheyi. Choulili jsme se jeden k druhému a ani příliš nemluvili. To ale nevadilo. Bylo příjemné se zaposlouchat do ticha lesa kolem. Nikdo nebyl poblíž, neslyšel jsem žádný ruch a tak mi to zcela vyhovovalo. "Samozřejmě," vydechl jsem stejně tiše jako Sheya a přivřel oči. "Jak dlouho budeš chtít." Kéž by v té jediné chvíli šlo zůstat navždy. Mohl jsem si ho ale aspoň vtisknout do paměti, uchovat ho jako co nejživější vzpomínku pro chvíle, až se mi zase někdy bude svět zdát chladný a nesmyslný. Pak se budu moci vrátit alespoň ve vzpomínkách... Nějak jsem do nich zabrousil i v ten moment, na chvilku. Vzpomněl jsem si na cosi, co se stalo už celkem dávno. Alespoň mně to tak připadalo. "Pamatuješ na motýla?" broukl jsem tiše a trochu se zasmál. Tehdy jsme se potkali poprvé. Kdo by v tu chvíli mohl tušit, co všechno z toho ještě bude? Usmál jsem se pod vousy. Život vážně chodil zvláštními cestami a já tomu byl rád.

Chvíli neexistovalo nic kolem nás. Veškerý okolní svět se zdál nepodstatný. V tu chvíli mě zajímala jen Sheya, její blízkost a všechno to nové, do čeho jsme se vrhli. Nakonec však nastal čas vrátit se na zem. Znovu jsem si začal uvědomovat tiché zvuky lesa, promrzlou zem pod nohama, vše, co bylo kolem. Přesunul jsem se po bok Sheye a svým čenichem se otřel o její, teď už znovu jemně, veškerá dychtivost se vytratila. Teď mě obaloval příjemný pocit spokojenosti, správnosti. "V pořádku?" špitl jsem s lehkým úsměvem, potřeboval jsem se ujistit, že se dobře cítila i ona. Veškeré dojmy z toho, co se právě stalo, mi vířily hlavou i tělem. Stál jsem vedle Sheyi, naše boky se dotýkaly, nechtěl jsem se od ní ještě alespoň chvíli vzdálit, chtěl jsem si ještě vychutnávat její blízkost, její teplo, její vůni. Věděl jsem, že nakonec se jeden z nás bude muset odtáhnout, realita si nás vezme zpátky do svých spárů... ale teď ještě ne. Ještě ne. Schválně jsem ten moment protahoval tak dlouho, jak jen to šlo. Měl jsem navíc dojem, že bych měl něco říct, ale slova mi unikala z dosahu. S hlavou mírně opřenou o její krk jsem tedy nakonec jen vybreptnul: "Bylo to... hezké." Neznělo to příliš oduševněle. Rozhodně to nevyjadřovalo veškeré mé pocity. Netušil jsem ale, co jiného říct a tak jsem jen doufal, že Sheya rozumí.

//loterie 14

"Já vím," zasmál jsem se a byl rád, že se jí při tom karambolu doopravdy nic nestalo. Sheya tedy z cukru rozhodně nebyla. Z nás dvou byla rozhodně ta, která toho vydrží víc - což ovšem neznamenalo, že jsem ji převálcovat plánoval. Nic se ale naštěstí nestalo, nikdo nebyl pochroumán a jen jsme oba skončili ve studené peřině, jejíž chlad jsem ovšem téměř nevnímal. Brzy jsem totiž nevnímal vůbec nic jiného, než Sheyu a její bezprostřední blízkost. Chystal jsem se cosi vyslovit, nicméně cokoliv to byla, ta myšlenka mi vzápětí odplula, jakmile se mne dotkla. A pak já jí. A potom zase ona mě... a přitáhla si mě blíže. Nechal jsem se. Taky jsem jí chtěl být blíž. Blíž, než kdykoliv předtím. Připadalo mi, že ji náhle vidím úplně jinak, tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděl a cítil se tak, jak jsem se ještě nikdy necítil. Slyšel jsem, jak mi krev hučí v uších. Srdce bušilo. Dech se mi lehce chvěl. Byla tu pořád ta nervozita, nejistota, avšak bylo tu i cosi jiného. Neznámý pocit plný touhy a očekávání. Naklonil jsem se k ní blíž, blíž, blíž... Přitiskl svůj čenich k tomu jejímu, lehce jí olízl bradu. Měl jsem ale pocit, že i kdybych ji zkropil polibky celou, nebude to stačit. Museli jsme udělat něco víc. Prozkoumat nepoznané teritorium. "Sheyo," vydechl jsem tentokrát jen šeptem a pak jsem vydechl ještě dvě slova, která bylo tak krásné moci konečně říct nahlas a vědět, že je uši toho druhého vyslyší: "Miluju tě." A pak... pak se děly věci. Takové, jaké nejsou pro cizí oči. Byly to chvíle, které patřily jenom nám, nikomu jinému. Svět kolem na chvíli přestal existovat.

Plánoval jsem sice následovat Sheyina příkladu, ale nevyšlo mi to tak, jak bych chtěl. Rozhodně jsem neměl v plánu se sklouznout tak prudce a tak rychle. Na takové divočárny mě nikdy moc neužilo, ale nějak jsem v té situaci stejně skončil. Sesvištěl jsem z mírného svahu dolů, jen mi vítr svištěl kolem uší a než jsem stačil cokoliv říct nebo udělat, karambol by na světě. Srazil jsem se s Sheyou, která stála přímo v dráze mé zběsilé jízdy a oba jsme se svalili do sněhové závěje v jediném zamotaném propletenci. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale jakmile jsem uslyšel pod sebou spílání, rychle jsem se probral. "To, no totiž... to jsem nechtěl, jsi v pořádku?" vyblekotal jsem, ale to už se Sheya smála a mě bylo jasné, že se nezlobí a nic se jí nestálo. Nervózně jsem se také uchechtl a překulil se alespoň trochu stranou, abych ji úplně nezalehával, ovšem nevzdaloval jsem se příliš. Nějak se mi nechtělo. Kolem nás byl totiž chlad, leželi jsme v obklopení studeného sněhu a ledu, ale jak se naše pohledy střetly, uvnitř mne hřálo. Hleděli jsme si zpříma do očí. Ty její byly zlaté jako dvě sluníčka, jako čerstvě rozkvetlé pampelišky, ale nejspíš ještě krásnější než cokoliv z toho. A pak také ta roztomilá piha pod jejím levým okem, kterou růžové a žluté plamínky ještě zvýrazňovaly. Najednou jsem měl srdce až v krku a hrdlo zvláštně stažené, avšak tentokrát to nebylo kvůli něčemu nepříjemnému. "Sheyo-" vypravil jsem ze sebe, dál jsem se ale nedostal, protože mi v tu chvíli olízla tvář a já zapomněl, co jsem chtěl říct. Zachvění projelo celým mým tělem a já se rychle natáhl, abych jí to oplatil. Olízl jsem ji na tvář lehce a váhavě, ale pak jsem se k ní naklonil znovu a olízl jí čenich už rozhodněji. Co jsem to chtěl říct? blesklo mi chabě hlavou, ale už to bylo jedno. Nezáleželo na tom.

Rozhodně to byla zajímavá náhoda a za chytrý nápad jsem to považoval rovněž. "Rád ti to ukážu, kdykoliv budeš chtít," zazubil jsem se a snažil se zahnat myšlenky na to, jak by se asi tvářil a co říkal Meinere, kdybych Sheyu zavedl do úkrytu. A kdyby jenom to! Co poví, až zjistí, že jsme se rozhodli spolu... chodit? Být partneři? Jak to vlastně nazývat? Achjo, to bude ještě zajímavé, povzdechl jsem si při té myšlence, protože můj vztah k Sheye byl materiálem pro nejrůznější podivné poznámky už dříve. Co teprve teď? Odstrčil jsem ty myšlenky do pozadí, jak nejlépe to šlo. Meinere tu teď nebyl a určitě to všechno bude nějak v pohodě. "Viděl bych ten les moc rád. A i hory. Vlastně nám to nikdy nevyšlo, dokud smečka existovala," uvědomil jsem si náhle a trochu mě to zamrzelo. Sheya mě tady navštěvovala celkem pravidelně, ale já u ní v horách nikdy nebyl a teď už na to bylo pozdě. Zpátky už se to ale vrátit nedalo. "Tak jo. Můžeme se tam vydat, až ten led a sníh trochu povolí," navrhl jsem a přejel tlapou po namrzlém povrchu, který nás obklopoval. Na cestování to teď vážně nevypadalo. Akorát bychom si někde natloukli.
Vyjádřil jsem se nejspíš dost neohrabaným způsobem. Zasmál jsem se také, i když jsem se zároveň cítil trochu hloupě. Jenže jak jsem měl vědět, co říkat a jak se chovat? Bylo to pro mě všechno pomalu jako velká záhada. Než jsem stačil vyřknout cokoliv dalšího, led opravdu začal konat svoji práci. Sheya po něm odjela z mého dosahu a vyzývala mě, abych udělal to samé. Přihlouple jsem se pousmál, protože jí to tam dole pod kopečkem v měsíčním světle vážně slušelo. Opatrně jsem se rozkročil a chtěl nejdřív otestovat, jak moc to vlastně doopravdy klouže, jenže to bych musel být o něco méně nemotorný. Zjistil jsem, že to klouže vážně dost, ovšem ne tím způsobem, kterým bych chtěl. "Aah," stačil jsem pouze vyjeknout, jak jsem se náhle rozsvištěl naprosto nekoordinovaně kupředu a srazil se se Sheyou pod mírným kopečkem. Opět jsem se rozplácl na zemi a jestli Sheya nestačila včas zareagovat, nejspíš jsme se tam váleli oba na jedné hromadě.

"Nojo, tak dobrá," přiznal jsem s krátkým zasmáním, že ten vítr jsem k nám vážně přivolal já. Neuměl jsem moc lhát, ani když šlo o něco zcela nevinného a prokouknout mne bylo podle všeho velice, velice snadné. To ale nevadilo. Určitě ne teď, když vůbec o nic nešlo a protože jsem stejně neplánoval ze lhaní a předstírání udělat u sebe nějaké umění, nesešlo na tom. Možná to tak bylo ještě dobře.
Vypadalo to, že svítící mech měl trochu hlubší spojitosti, než bych čekal. "Ano, alespoň myslím," pokýval jsem hlavou a přemýšlel, jestli si to dobře pamatuji. Byl jsem si tím docela jistý a hned vzápětí se mi správnost mé domněnky jen potvrdila. "Vážně? Takže je z vašeho bývalého lesa? Páni, to by mne tedy nikdy nenapadlo," zavrtěl jsem nad tím překvapeně hlavou. "Zajímavá náhoda!" Sheya tedy už les, ze kterého mech pocházel, viděla a asi ani ten v úkrytu pro ni tedy nebude takovým překvapením, jak bych si přál, ale pokusil jsem se potlačit lehké zklamání. Bude se jí určitě líbit i tak. A... aspoň ví, kde ten les najít, kdybychom se tam někdy chtěli podívat, uklidňoval jsem se. "To ano, vypadá to moc pěkně a v úkrytu aspoň není úplná tma jako tam byla předtím, než jsme mech zasadili."
Ovšem pak jsme došli zpět k tématu, ve kterém jsme oba poměrně tápali. Ani jeden z nás si asi nebyl jistý tím, jak tychle věci fungují nebo jak to je správně. Začal jsem tedy dělat to, co v podobných chvílích vždycky. Totiž blábolit. Sheya se zase zahleděla kamsi do země a vypadalo to, že se stydí. Ticho mezi námi chvíli viselo, než řekla, že i ona by to chtěla. Vydechl jsem a pousmál se. "No, tak... v tom případě je všechno v pořádku. Že?" řekl jsem tiše. Oba jsme chtěli to samé. Naklonil jsem se a olízl jí jemně tvář. Všechno je v pořádku.