Příspěvky uživatele

< návrat zpět

546

Nebyl jsem si jistý, jak moc z toho, co jsme říkali, vlčata vlastně chápala, ale snažil jsem se příliš si s tím nelámat hlavu. Určitě... se všechno zvládnou naučit. My je to zvládneme naučit. Nějak. Ne? Pokusil jsem se Proximu pobídnout, aby taky promluvila, ale ona dál zarytě mlčela a hleděla kolem sebe velikými zlatavými očky, než jí uniklo drobné kýchnutí. Lehce jsem se uculil a dál jsem na ni nenaléhal. Možná bylo prostě jen brzo na to, aby začaly mluvit. Však ony se toho chytnou, když budou slyšet nás, jak se bavíme, uklidňoval jsem se a zároveň jsem doufal, že to je vážně pravda. Absolutně jsem totiž netušil, jak jinak bychom vlčata měli učit mluvit krom toho, že prostě... budeme mluvit spolu a na ně a doufat, že to jednoho dne prostě pochytí.
Navrhl jsem, že se vydáme ven, což se setkalo s rozmanitými reakcemi. Saelind se zatvářila absolutně zmateně. Nojo, došlo mi. Jak by mohly vědět, co to je 'ven', když tam nikdy nebyly? Proxima rovněž nevypadala, že by jí to celé dávalo moc smysl, ale nakonec přikývla, což zapůsobilo jako signál pro Sheyu, aby se chopila Proximy a zamířila k východu, odkud už sem dopadalo světlo nového dne. "Tak pojď," sklonil jsem se k Saelind. "Podíváme se, jak to vypadá v lese." Uchopil jsem ji opatrně za volnou kůži na krku a vydal se za Sheyou s Proximou. Trochu mne jímala hrůza z toho, že držím v tlamě svou dcerku, která mi připadala křehká jako malý ptáček. Jak snadno bych jí mohl omylem ublížit! Obrnil jsem se proti těm myšlenkám, jak nejlépe to šlo, a vykročil jsem do světa, kde už úřadovalo jaro.

//Mech

545

Lehce jsem se pousmál. "Nudit se určitě nebudeme." S tím teď byl jistě na nějakou dobu konec. Ne, že bychom se tedy spolu někdy nudili. Sheya měla vždycky nějaké nápady co dělat, kam vyrazit, co podniknout... Jen jsem měl trochu obavy, že bude na nějaký čas konec i s tímhle. Aspoň než vlčata trochu povyrostou. Na druhou stranu, vždycky jsem je mohl pohlídat já, aby si Sheya mohla někde trochu provětrat hlavu. Věděl jsem, že sedět doma mi vadí mnohem méně, než jí.
Když jsem přinesl maso, vlčata se do něj pustila s vervou a stejně tak se do jídla vrhla i Sheya. I na mě ale nakonec kousek zbyl. Pomalu jsem ho jedl, zatímco jsem se spokojeným úsměvem sledoval, jak se naše dcerky snaží poprat s novou dovedností, totiž jedením masa. Celkem se jim to dařilo, dokud se tedy Saelind nerozkašlala. Hrklo ve mě, div že jsem se sám nezačal dávit a vyskočil jsem na nohy, ale Sheya už byla u ní a jediné šťouchnutí způsobilo, že maso zajelo přesně tam, kam mělo. Zhluboka jsem si oddechl. Co kdyby se... Uťal jsem tu myšlenku hned v zárodku, ale věděl jsem, že rozhodně není poslední taková, co se vynoří. Bude to ještě spousta strachu a starostí! Ale když jsem sledoval ty dvě roztomilé cácorky, cítil jsem, že to všechno bude stát za to.
"Jistě," potrvdil jsem, že jsem se najedl, i když maso zahnalo jenom ten největší hlad. Saelind mezitím úplně ožila, nejspíš jídlem nabrala síly a tak teď poskakovala po noře porostlé mechem, za který jsem teď byl vážně rád, když jsem viděl, jak sebou hází o zem. To Proxima se jevila mnohem klidněji. Vydala se rozvážně za mnou. Sklonil jsem se k ní a lehce jí čenichem přejel po čele. "Ahoj, Proxi," broukl jsem tiše a div, že jsem se úplně nerozplýval. To už si to ale mířila zpátky k Sheye, která se rozhodla, že je na čase vlčata naučit pár slovíček. Saelind už s tím začala. Bác, zasmál jsem se tiše - trochu neobvyklé první slůvko? Alespoň jsem si to myslel, ale vlastně jsem o tom nic nevěděl, jenom jsem předpokládal, že vlčata vždycky začnou nečím jako "máma" nebo "táta" či něco podobného.
Saelind toho nažvatlala opravdu hodně, i když dost z toho bylo úplně nesrozumitelné. Proxima zůstávala potichu, seděla způsobně u mámina boku a vypadalo to, že je tak naprosto spokojená. "Nechceš taky zkusit něco říct, Proxi? Řekni 'máma'," nabádal jsem vlče mírně, ale netušil jsem, jestli to k něčemu bude. A taky jsem ji do toho nechtěl nějak na sílu tlačit. Sám jsem si vůbec nepamatoval, jak jsem se učil mluvit, ale dokázal bych si představit, že jsem na tom asi byl podobně jako Proxima. Nechal jsem to tedy na ní a zvedl pohled ke své partnerce: "Možná bychom se ráno mohli už zkusit podívat ven?" S tím jsem sklopil pohled opět k vlčatům: "Co byste na to říkaly, holky? Chtěly byste jít ven?"

544

Proxima a Saelind brzy na svých vratkých nožkách začínaly nabývat jistotu. Vážně rostly skoro před očima, až z toho přecházel zrak. Uvědomil jsem si, že se mi div nedme hruď hrdostí, jak jsem je sledoval, jak se batolí a hemží kolem. "To tedy," zasmál jsem se. "Určitě budou jako pytel blech." Trochu jsem se toho obával. Sám jsem byl docela klidné vlče a stejně si mi povedlo párkrát namočit do pěkných problémů! Ale co jim mohlo hrozit v Mechovém lesíku? Bude to v pořádku.
To divné foukání v uších mě na chvíli rozházelo, ale opravdu to byl jen mžik. "To je fuk. Nejspíš to byl jen průvan nebo tak něco," potřásl jsem naposledy hlavou a nechal to plavat, neboť to bylo zcela nepodstatné. Důležitější bylo donést jídlo, aby si vlčata vyzkoušela svoje zoubky a taky aby se Sheya trochu osvěžila. Sám jsem už začínal být taky docela unavený, ale byl jsem odhodlaný to všechno zvládnout. I Sheya si toho na mě ale asi všimla. "Za chviličku," broukl jsem v odpověď a otřel se o ni jemně čenichem, než jsem odběhl pro maso.
Už to byly vážně poslední zbytky a brzo bude potřeba zásoby zase doplnit. Prozatím to ale postačilo. Sledoval jsem, jak vlčata s masem bojují. Vypadalo to, že kousek po kousku se jim daří krmit se. Spokojeně jsem se uculoval. "Vidíte, jak vám to jde!" radoval jsem se, ale to už mi u tlapy přistál můj vlastní podíl, který jsem si pro sebe původně vůbec nenechal. "Ale měla jsi dost?" nakrčil jsem čelo. Masa už vážně nebylo tolik, abychom se všichni podělili a přitom se nějak zvlášť nacpali. Přesto jsem si ten kousek, který mi Sheya nechala, vzal. Popravdě jsem měl taky už hlad. "Brzo půjdu něco ulovit, aspoň zajíce... Páni, až vlčata povyrostou, asi se budeme mít co ohánět," uvědomil jsem si najednou a trochu ve mně hrklo. Ještě, že holky byly jenom dvě! Jak to asi zvládali rodiče, kteří měli vlčat třeba šest? Na to se mi ani nechtělo myslet!

543

"Možná z lovu ještě něco zbylo," zamyslel jsem se nad tím, co jsem viděl v úkrytu, když jsem šel Sheye pro led, aby mohla zahnat žízeň. "Asi už bude pomalu potřeba zásoby doplnit, ale ještě to chvíli může počkat. Něco se tam snad najde." Pomalu už jsem se chystal, že se tam vydám podívat - sám bych vlastně taky něco zakousl a Sheya nepochybně též, ale ještě chvíli jsem posečkal, přitulený k Sheye a s pohledem upřeným na naše dvě dcerky, které se pomalu začínaly probouzet.
Hřejivé pocity z toho, že jsme rodina, se mísily s obavami, které nejspíš jen tak samy od sebe nezmizí. Chtěl jsem být co nejlepší, postarat se o ně, jak nejlépe to půjde, ale mohl jsem něco takového zvládnout? Bylo těžké o sobě nepochybovat. Teď už to zvládnout musím. Z myšlenek mě vytrhlo Sheyino letmé olíznutí na tváři. Pousmál jsem se. "Zvládneme." Nějak.
A vtom se to stalo! Otočil jsem hlavu tím směrem, kam Sheya ukazovala a spatřil jsem, jak se vlčata škrábou na nohy. Srdce mi poskočilo. "Páni!" Byly neohrabané a zdálo se, že ty malé nožky jejich soudkovitá těla ani nemůžou unést, ale přece se jim podařilo vysoukat se na nohy. "Výborně," zaradoval jsem se se širokým úsměvem a protože Sheya pomáhala Saelind, naklonil jsem se k Proximě a čenichem ji zachytil právě včas, než se svalila zpátky do mechu. Nabyla zpět rovnováhu na nejistých tlapkách a udělala pár krůčků. "No vidíš! Úplně jako velká holka," zajásal jsem nadšeně a s jiskřičkami v očích se otočil k Sheye se Saelind. "To je skvělé," vydechl jsem a sledoval, jak se vlčata začínají batolit kolem a zkoušet, co jejich tlapky dovedou.
Určitě už jsou dost velké na maso, bleskl mi hlavou plán, který jaksi zůstal pozapomenut... a vtom jsem za uchem ucítil jakýsi vítr a zahihňání. Zatřásl jsem hlavou. "Co to bylo?" Otočil jsem se tím směrem, ale nezahlédl jsem nic, jen mi kdosi foukl ještě i do druhého ucha. Připlácl jsem si ho tlapou, ale nic jsem nezachytil, nikoho jsem neviděl, jen jsem slyšel to zahihňání a cítil nepříjemné šimrání, než to všechno prostě zmizelo. Celý jsem se otřásl. Stála tahle záhada vůbec za řešení? "Mmm... to je fuk. Zajdu pro to maso," oznámil jsem radši a protáhl se kolem Sheyi uličkou dál, dal jsem si záležet, abych se přitom o ni bokem lehce otřel.
Netrvalo dlouho, než jsem si to mířil už zpět, tentokrát s posledními zbytky masa z úkrytu. Už toho skutečně mnoho nebylo, ale postačí to. Položil jsem ho do mechu a menší kousek odtrhl pro vlčata. "Holky," oslovil jsem je a lehl si na zem, abych byl na jejich úrovni. "Chcete zkusit kousek tohohle?" Přišoupl jsem tlapou kousek masa blíž a sledoval, jestli se s tím nějak poperou. Větší zbytek jsem naopak postrčil směrem k Sheye. "Dej si taky. Určitě máš hlad, ne?"

542

Bianca zmizela venku. Vyprovázel jsem ji poněkud ustaraným pohledem. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se něco děje, jenže jsem těžko mohl vědět, o co jde, když Bianca sama nic neřekla. Povzdechl jsem si. Budu si s ní muset promluvit a přesvědčit se, že je v pohodě, ale momentálně to nešlo. Nemohl jsem opustit Sheyu, Proximu a Saelind. Poslední dvě jmenované totiž skutečně rostly jako z vody, až z toho přecházely oči a připadalo mi, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Jeden sotva zpracoval myšlenku, že jsou tady a najednou se zdálo, že už každou chvíli začnou běhat a mluvit a lítat po lese. "No já nevím?" protáhl jsem do otázky. "Nejsem si jistý. Tohle období jsem u mladších sourozenců jaksi prošvihl," zašoupal jsem tlapkami po mechu. Pak mi ale bleskla hlavou myšlenka. "Ale ony by to třeba poznat mohly! Tedy, když jim dáme maso, určitě by ho nejedly, kdyby nebyly... připravené. Možná." V úkrytu nějaký zbytek masa ještě mohl být, nebo jsem mohl zkusit lapit venku nějakého zajíce... zkusit se to mohlo. Ale nemůže se jim udělat nějak špatně, kdyby to bylo moc brzo?
Sledoval jsem Sheyu, jak rázuje po úkrytu, aby se trochu protáhla. Sám jsem si trochu narovnal kosti a pak jsem se s lehkým úsměvem zahleděl na dvě dcerky stočené na mechu. Vypadaly jako vtělení klidu a spokojenosti. Snad jsme tedy nedělali všechno úplně špatně. "Tomu úplně rozumím," pokýval jsem hlavou a otočil hlavou k Sheye, která se vrátila po můj bok. Taky jsem chtěl, aby tu byla Launee. A Therion, jenže u něj už to bylo úplně nemožné, aby se objevil. "Až trochu povyrostou, můžeme se po tvých mamkách podívat," navrhl jsem, i když trochu váhavě - ještě jsem je nikdy nepotkal a netušil jsem, co na něco takového asi budou říkat. Pak jsem se pousmál. "Je to... asi ta nejbláznivější věc, co jsem kdy zažil. A to počítám i obří mluvící žížaly," zazubil jsem se krátce, než jsem zase o něco zvážněl: "Nemohl bych tě v tom nechat samotnou. Jsme... v tom spolu," naklonil jsem se a olízl jí lehce tvář. "Jako rodina." Rodina. Jednu rodinu jsem už ztratil, ta druhá se jaksi rozutekla a teď... tu byla ještě jedna další. Moje vlastní. Nemůžu to pokazit, pomyslel jsem si a srdce se mi sevřelo. Trochu jsem svěsil hlavu, když jsem pomyslel na oba táty, které jsem ztratil. Nechtěl jsem, aby se něco takového stalo i mým dcerám. Jenže to byly věci, které se úplně nedaly ovlivnit a přesto jsem teď cítil kolem srdce zvláštní úzkost. Chtěl jsem to nejlepší pro ně a pro Sheyu. Mohl jsem jim to dát?

541

Že tu Sheya může zůstat jsem bral jako něco zcela samozřejmého. Teď jsme v tom přece byli spolu. Jako rodina. A k rodině bych se zády jen tak otočit prostě nemohl. Vážně jsem doufal, že o tomhle Sheya nemá žádné pochybnosti.
Biančina poznámka mě poněkud bodla u srdce. Vinila se z toho? Za to přece nikdo nemohl. Sheya poznamenala, že naše vlčata se neztratí, protože je cestu do lesa hned naučíme. Pousmál jsem se. "Samozřejmě. Neztratí se. A určitě jim přineseš jenom štěstí, ne smůlu," dodal jsem ještě a trochu svěsil uši. Bál jsem se, že sestru něco trápí. Nebo byla možná jenom rozhozená z celého tohoto nenadálého překvapení? Dlouho už jsme si pořádně nepromluvili a kdoví, kdy se nám to vlastně povede. Měl jsem proto trochu starost. Doufal jsem, že je všechno v pořádku, ale netušil jsem, jak se na to teď zeptat. Obzvlášť, když to vypadalo, že je Bianca na odchodu.
"Tak dobrá. Myslím, že to tady už nějak zvládneme," pousmál jsem se na sestru a pak i na Sheyu, pohledem jsem přejel hřbety vlčat, která spokojeně spala. Jenže odpovědí na Sheyinu otázku jsem si nebyl úplně jistý. "No... možná je na to pořád ještě trochu brzo?" zašoupal jsem nejistě tlapkami v mechu. "Nejsem si úplně jistý, jak to poznat," zasmál jsem se poněkud nervózně a znovu si přál, aby tady byla Launee. Už i jen proto, aby se podívala na své vnučky. Zahleděl jsem se na Proximu a Saelind. "Zatím ale vypadají spokojeně. Asi jim nic nechybí. Řekl bych, že to asi poznáme, až bude čas se s nimi vydat ven...?" Tápal jsem v tom. Začínal jsem si uvědomovat, jak moc toho vlastně nevím.

540

Už se stalo. To bylo zhodnocení situace, které mě přimělo pozvednout jeden koutek. Už se stalo, jako by si někdo jen zablátil kožich nebo pokazil lov. Jenže když Bianca zmínila smečku v horách, trochu ve mně hrklo. Já nad tím, kde Sheya bude nebude moct být, nijak nepřemýšlel. Přišlo mi naprosto samozřejmé, že tady najde útočiště, ani mě nenapadlo, že by si možná ona mohla myslet něco jiného. Nebo že by ses mohl zeptat Biancy, ozval se kousavý hlásek v mé hlavě. Jenže naštěstí to sestra viděla stejně jako já. Pochopitelně. Věděl jsem, že by odtud Sheyu s vlčaty nechtěla vyhnat - to by přece bylo naprosto šílené. Usmál jsem se na ni a pak se obrátil k Sheye. "Jistě, že to nevadí. Přece... jsme rodina." Naklonil jsem se k ní a čenichem se lehce dotkl její tváře. "Zůstaneme spolu a zvládneme to. Tady ve smečce máš vždycky svoje místo. Kdykoliv." Možná mi to přišlo samozřejmé, ale bylo asi vhodné to říct taky nahlas. Vlci kolem totiž neuměli číst myšlenky. Tedy, většinou.
Dali jsme se do vymýšlení jmen, do kterého jsem se pokusil zapojit i Biancu, jenže výsledek byl poměrně... smutný. Lehce jsem svěsil uši. "Za to přece nemůžeš ty," špitl jsem. Nechtěl jsem, aby na sebe házela vinu za něco, co vůbec ničí vina nebyla. Sheya mezitím přišla na jméno, které ke druhé vlčici přesně sedělo. "Saelind," zopakoval jsem s úsměvem. "To zní hezky." Proxima a Saelind. Naše dcery. Tentokrát mě z té myšlenky zahřálo u srdce. Měl jsem strach z toho, co budoucnost přinese, ale cítil jsem, že mi vlčata přirostla k srdci už teď. Zvládneme to. Nějak.

539

Nikdo z nás zrovna moc nemluvil. Místo gratulací a radostného rozplývání se nad vlčátky naplňovaly noru spíš úzkostné pohledy a nejistá slova. Nezdálo se, že by vlčata něco z toho vnímala. Upřímně jsem doufal, že to tak je. Bylo by mi líto, kdyby si připadala nechtěná. Asi by se to nikdy neměla dozvědět, pomyslel jsem si. Čím déle jsem je ale pozoroval a byl jim na blízku, tím snazší bylo vnímat je jako dvě živoucí bytosti, které si zaslouží lásku a péči, ne jen jako šílené děsivé překvapení. Ale vnímat je jako své potomky, své dcery... no, pořád mi to přišlo dost neuvěřitelné. Uvnitř jsem věděl, že to tak je, ale můj mozek jako by sebou stejně pokaždé trhnul, když se ta myšlenka vynořila. Cítila se tak i Sheya? Muselo to pro ni být určitě ještě těžší. Svíralo se mi z toho srdce. Kdybych věděl, co se může stát, nikdy bych jí nic takového nezpůsobil... Kéž by tady byla Launee, blesklo mi hlavou. Jenže kdoví, kde se její hnědé tlapky toulaly. Museli jsme si poradit bez ní.
Bylo na čase vymyslet pro vlčata jméno. Můj návrh se docela uchytil, za což jsem byl rád, to jméno se mi vážně celkem líbilo. Zbývala však ještě druhá vlčice. Sheya se pustila do vymýšlení a cosi se začínalo rýsovat. "Saelin," zopakoval jsem a přimhouřil oči. "Sae-lis? Saeline, Sae...lina? Hm, já nevím..." Nějak mi to pořád nesedělo, i když základ toho jména byl pěkný. Zamžoural jsem po Biance. "Napadá tě něco?" Má kreativita byla podle všeho vyčerpána, ale zdálo se mi, že na jméně, které Sheya vymyslela, něco je, něco vážně hezkého - bylo to přímo před námi, jen to správně trefit!

538

Atmosféra v úkrytu byla tak napjatá, že bych byl nejraději, kdyby mě mech spolkl. Nejradši bych se rozklepal, rozplakal a zalezl, ale to jsem si nemohl dovolit. Musel jsem se tomu postavit čelem. Musel jsem se aspoň pokusit... být tátou. Znělo mi to v hlavě pořád divně. "Jasně, hned," pokýval jsem hlavou, když Sheya požádala o vodu. Mohl to být trochu problém, ale nebyl. Vlastně mě to stálo jen málo přemýšlení, jako by řešení podobných všedních úloh bylo pro můj mozek najednou velice jednoduché. Ani jsem netušil, že mám vlastně plán, a už jsem se zvedal a mířil si to do spíže plné ledu. Nebylo nic snazšího než jednu hroudu vzít, odběhnout s ní zpátky a uložit ji do důlku v mechu. Ohřál jsem vzduch kolem ledu, aby se rozpustil. Snad se to hned všechno nevsákne, blesklo mi hlavou, ale vždycky jsem mohl donést další. Jenže i vlčata potřebovala péči a momentálně... momentálně se zdálo, že vím nejvíc, co bych měl dělat, což mi přišlo absolutně děsivé. Měl jsem totiž dojem, že o tom, co dělám, netuším vůbec nic.
"Ne, Bianco, zůstaň tu," obrátil jsem modré zraky k Biance, která byla rovněž dosti vyjevená. Sheya také nic proti její přítomnosti neměla. "Pokud... tedy chceš," dodal jsem ještě, nemínil jsem ji nutit, ale byl jsem raději, když tu byla s námi. Navíc byla přeci novopečenou tetičkou. Samozřejmě, že tu nepřekážela.
Jak jsem olizoval kožíšek vlčete, uvědomil jsem si, že i přes veškerou úzkost se mi srdce plní něhou. Ta mrňata mi dočista obrátila život na ruby, ale nebyla to jejich vina. Bylo na nás se o ně postarat. Zajistit, aby byla v bezpečí. Teď jsme rodina. A já vás ochráním, slíbil jsem jim - i Sheye - v duchu a přál si, abych si to dokázal pomyslet s větší odvahou. "No jo," vytrhl jsem se ze zamyšlení, když Sheya promluvila. "Jména. Hm..." Podíval jsem se na Biancu, pak na Sheyu, pak na vlčata. "Myslím, že jsou to obě holčičky. Teda... doufám, že se nepletu," zamumlal jsem, protože jestli bych nedokázal poznat ani tohle, jakou jsem asi měl šanci zvládnout otcovství? Zamyslel jsem se, jaká jména by se k nim mohla hodit. Jenže jsem měl pocit, že mě nenapadá vůbec nic normálního. Venuše? To znělo hrozně nabubřele. Večernice, Polárka... Proč se mi hlavou míhala jen jména hvězd jsem vysvětlit nedokázal, dokonce ani na touhu odpálit se do vesmíru jsem to už nemohl svést, neboť ta mě postupně přecházela, čím déle jsem hleděl na ty dva nevinné uzlíčky bezbrannosti. "Co třeba Proxima?" řekl jsem nakonec a vzhlédl k oběma vlčicím, jak se jim to pozdává. "Proxima," zopakoval jsem to zkusmo ještě jednou jen tak pod vousy a podíval se na jedno z vlčat. Znělo mi to celkem dobře. Jako jméno, co by se k ní mohlo hodit.

537

Myšlenky mi vířily hlavou a srdce mi divoce bušilo. Měl jsem starost o to, jestli je Sheya v pořádku, jestli jsou v pořádku vlčata... a jak se vůbec mohlo tak nenadále semlet, že tu nějaká vlčata vůbec byla. To nejsou nějaká vlčata. Jsou to naše vlčata. Hleděl jsem na místo, kde se skrývala pod Sheyiným ocasem a pořád jsem to nějak nemohl pobrat, jako by se můj mozek prostě zaseknul. Jsme rodiče, opakoval jsem si tu myšlenku, ale zdálo se mi, že ve mně nevyvolává ty správné emoce. Měl bych vůbec být tátou? O oba svoje táty jsem přišel. Co když to kvůli tomu sám nedokážu? Navíc jsem se cítil pořád spíš jako vlče. Nejdřív jsem po hlavě spadl do alfování, kterému jsem doteď pořádně nerozuměl, a teď... teď se to samé mělo stát s otcovstvím?
Hlas Biancy mě vytrhl ze zamyšlení. "No..." Jak to asi muselo Biance připadat? Přihnali jsme se do úkrytu, sotva s ní prohodili dvě slova a najednou... vlčata. Snad by to bylo svým způsobem i komické, ale já se tedy rozhodně nesmál. "D-díky?" vykoktal jsem podobně nejistě jako ona. "Ono... je to... překvapení i pro nás. Kdybych o tom věděl, tak-tak bych ti to řekl hned," blekotal jsem, protože jsem nechtěl, aby si Bianca myslela, že jsem jí něco tak podstatného zatajil.
Ovšem byly tu důležitější věci. "Potřebuješ něco? Vodu nebo... jídlo nebo cokoliv?" Sheya vypadala zcela bezradně. Ztraceně. Ani jsem si nedokázal představit, jaké to muselo být pro ni. Olízl jsem jí tvář. Ať se děje cokoliv, jsme v tom spolu. Pohled mi ale znovu sjel k vlčatům. "Měli bychom je očistit," rozvzpomínal jsem se na to, když se narodili Isma a Santé. "A... musí se napít." Možná byli naprosto nečekaná a šokující, ale teď už byla tu a museli jsme se o ně postarat. Pomalu jsem vstal a obešel Sheyu, abych na vlčata lépe viděl. Zdálo se, že už se tak nějak sama snaží dobabrat k mléku, ale neohrabaná tělíčka je moc neposlouchala. Přišoupl jsem čenichem pomalejší vlče správným směrem a olízl mu hebký kožíšek. Měl jsem to vůbec dělat? Možná tohle tátové nedělali... ale o tomhle já vůbec nic netušil, takže jsem dál čistil hnědý kožíšek. Koutkem oka jsem zamžoural po Biance. "Takže... jsi asi tetička?" pokusil jsem se odlehčit situaci, ale málem jsem se přitom rozplakal. Co si proboha počneme.

536

Meinere byl podle všeho v ještě více bručounské náladě, než bylo u něj obvyklé. Znepokojeně jsem ho sledoval, když se kolem nás protáhl a zmizel směrem k povrchu. "Tak jo," pronesl jsem tiše a stočil pohled tázavě k sestře. "Narušili jsme vám něco, nebo...?" Taky bylo dost možné, že to je prostě Meinere. Měl jsem ho rád, ale dost často jsem mu vůbec nerozuměl. Zůstali jsme tu tedy jen ve třech. Těšil jsem se, že si s Biancou popovídáme, všichni tři si sdělíme, co je nového, ostatně už to byla taky pořádná chvíle, co jsem si se sestrou naposledy pořádně promluvil, jenže Sheya najednou tiše hekla a omluvila se, že si půjde odpočinout. Čelo se mi už zase zkrabatilo. Jestli to takhle půjde dál, ta prohlubeň mi tam už zůstane. "Tak jo. Ale... jsi v pořádku?" Jenže to už si to mířila pryč. Či se spíš... kolébala pryč. Vážně měla břicho ještě kulatější, než předtím. Ale od těch borůvek přece nic nejedla? V hlavě se mi vynořila vzpomínka. Vzpomínka na Launee, jak se jednoho dne zjevila v lese snad dvakrát širší, než obvykle. Nasucho jsem polkl. To je ale přece hloupost. Musí to mít jiné vysvětlení. Jenže jakmile mě ta myšlenka jednou napadla, už jsem ji nedokázal setřást a hovor s Biancou se mi úplně vykouřil z hlavy, jen jsem koukal směrem mezi skalky, kde má partnerka zmizela. "Já se tam jdu raději podívat, jestli se Sheye něco nestalo. Vypadala... zvláštně," omuvil jsem se Biance a vykročil jsem mezi skalky.
To, co jsem spatřil, mě vylekalo. Sheya ležela na zemi, svíjela se tam v bolestech a namáhavě dýchala. Veliké břicho se vážně nedalo přehlédnout. Vzpomínka na Launee a na narození mých mladších sourozenců se mi v hlavě vyjevila znovu, mnohem jasněji. To, co se dělo teď, bylo dočista stejné. "Sheyo, Sheyo, už jsem u tebe," vrhl jsem se k ní a mozek mi běžel na plné obrátky. Ale jakto? Jak... by Sheya mohla mít vlčata? Lehl jsem si k jejím zádům a věděl jsem, že jestli se skutečně derou na svět malí vlčci, nemůžu dělat nic pro to, abych pomohl. Mohl jsem tu jen být s ní jako opora. "To bude dobré, ano? Bude to v pořádku." Že by se to stalo, když...? Ale přece... V tom, jak přesně vlčata vznikají, jsem neměl jasno. Nikdy jsem se to od nikoho nedozvěděl, ale domníval jsem se, že je to něco, k čemu je třeba uvědomělé rozhodnutí a snaha, ne, že se to může stát prostě... omylem. Jenže přesně to se dělo. Tím jsem si teď už byl jistý.
Přišlo mi, že to trvá věčnost. Ležel jsem vedle Sheyi na mechu a cítil z ní hotové vlny strachu, zmatku a bolesti. Vidět ji takhle mě bolelo. Srdce mi mlátilo, sám jsem byl vyděšený, ale přiměl jsem se zůstat v klidu. Kdybych jí tak mohl nějak ulevit! Ale nemohl jsem. Nechtěl jsem na ni ani příliš sahat, protože ji určitě muselo bolet úplně všechno. Odvážil jsem se jen čas od času jí jemně olíznout ucho a mumlal jsem konejšivá slůvka, o kterých jsem si ani nebyl jistý, jestli je vnímá. A pak... pak bylo po všem. Zdálo se, že křeče přestaly a na měkkém mechu ležely dva bezbranné uzlíčky. Dvě malá vlčátka, hnědavé kožíšky jako kombinace nás obou. Nestačil jsem si je ani příliš prohlédnout, než je přikryla Sheyina oháňka. "Už je po všem, už je to dobré, zvládla jsi to," vydechl jsem a opatrně přejel čenichem Sheye po tváři. "Jak... jak se cítíš?" Sám jsem si nebyl jistý, jak bych se měl cítit. Upřímně jsem byl dost šokovaný. Nic podobného jsem nečekal, i když mě to asi mělo napadnout. Jenže proč by mě to mělo napadnout? A teď... teď jsme byli... rodiče? Měl jsem být... táta? Zatočila se mi z toho hlava. Měla by to asi být jedna z nejšťastnějších chvil vlčího života, že? Jenže já byl příliš šokovaný a vyplašený, než abych se radoval. Obrátil jsem pohled k Sheyině tváři, musela být vyčerpaná a celá rozbolavělá, ale doufal jsem, že je v pořádku. Tak, jak po něčem podobném může být. Netušil jsem, co říct. Neměl jsem slov. Pokusil jsem se o úsměv, ale v očích mě zaštípaly slzy. Tolik protichůdných emocí jsem už dlouho necítil.. ale teď bylo nejdůležitější se postarat o Sheyu a o ty maličké. "V-všechno bude dobré. To... to zvládneme."

535
//Mech

Přifuněl jsem ke vchodu do úkrytu už značně udýchaný, protože při značkování jsem proběhl kolem celého lesa a pak jsem ještě spěchal, abych už byl honem zpátky v noře. Zdržel jsem se totiž víc, než jsem měl původně v plánu. Ještě by si mysleli, že jsem prostě utekl. Vsoukal jsem se tedy do chodby spěšně, div, že jsem se nepřerazil. "Už jsem zpátky," zafuněl jsem udýchaně a kecl si na zadek vedle Sheyi, zatímco jsem popadal dech. "Ještě jsem rychle označkoval území, aby se na nás nevrhla žádná další katastrofa," objasnil jsem a zazubil se - sice to byl poměrně snadný úkol a navíc ještě dosti rutinní, ale tak nějak jsem byl se sebou spokojen. Cítil jsem se zodpovědně. Dokud jsem se tedy nezamyslel nad tím, že bych byl na nějaké značkování skoro zapomněl... ale na to jsem se skutečně snažil nemyslet. Netušil jsem, jestli se vlci o něčem bavili, zatímco jsem byl pryč, takže jsem jen mlčel a vydýchával se, po chvilce jsem si zpoza ucha vydrbal kus kůry, který se mi tam při obíhání hranic zachytil, ale to bylo všechno. Pohledem jsem se zastavil na Sheye, která opět vypadala dost unaveně. Měsíček na čele mi pokřivila mírná starostlivá vráska. Začínal jsem mít obavy, jestli se o Sheyu nepokouší nějaká nemoc.

//úkryt

Vyběhl jsem z úkrytu a spěchal jsem, abych ulevil přeplněnému měchýři a mohl jít hned zpátky. Nechtěl jsem tam Sheyu zatáhnout a pak se hned vypařit, ale přirozeným pochodům jeden prostě neporučil. Sotva jsem ale zvedl nohu u křovíčka, došlo mi, že pach na území smečky je dosti vyčáchlý a slabý. Nespokojeně jsem nakrčil čenich. To by chtělo napravit. A kdo jiný by to měl udělat, než já, že ano? Nejspíš jsem měl značky obnovit už před nějakou dobou. Jakto, že jsem si toho nevšiml? Nejspíš jsem byl prostě příliš zabraný do času, který jsem trávil s Sheyou. Nevnímal jsem příliš to, co se dělo kolem, jenom ji a fakt, že patříme k sobě, že jsme si to, co už mělo být asi jasné dávno, dokázali konečně napřímo říct. Byl to krásný pocit... Potřásl jsem hlavou, abych se probral a znovu zaostřil na skutečný svět okolo. Přesně takhle se to asi stalo, povzdechl jsem si a vydal se rychle kolem hranic, abych své zanedbání napravil. Když se jeden vznášel na růžovém obláčku, hlavou kdesi mezi hvězdami, realita kolem něj se bohužel nezastavila. To byl fakt, který byl pro mě dost problematický.
Spěchal jsem, abych to měl hotové co nejdřív. I tak budu pryč o dost déle, než by se dalo očekávat, ale co jsem mohl dělat? Nechtěl jsem, aby se nám tu mohl promenádovat kde kdo, nebo aby se třeba vrátila zákeřná lesní zvěř. Úkryt by nám asi nezasypala, když v něm byli tři dospělí vlci, ale mohly by se stát i jiné věci. Třeba by to tentokrát nebyly jen veverky házející ořechy, mohlo to být něco horšího. Třeba horda divočáků. Nebo medvěd, co se právě vyhladovělý probudil ze zimního spánku. Otřásl jsem se. O střetnutí s podobným tvorem jsem vážně zájem neměl, takže i když jsem pospíchal, přiměl jsem se být pečlivý a zanechávat svoje značky v pravidelných rozestupech po celém obvodu lesa. Tu jsem ocvrkl nějaké to křovíčko, tu jsem zase poškrábal kůru stromu nebo jsem se o něj otřel, aby v kůře zůstal nějaký ten chomáč mé srsti. Vzpomněl jsem si na své první značkování s Launee - to jsem byl ještě úplné škvrně a myslel jsem si, že stromy musíme škrábat, protože mají blechy. Uculil jsem se nad tou vzpomínkou a trochu mě bodlo u srdce. Kde byl hnědé vlčici konec? Od té doby, co nám předala smečku, jsem ji vlastně neviděl... Chápal jsem ale, že si asi ode všeho potřebovala odpočinout. Vyčistit si hlavu. Vždyť si to zasloužila. Věřil jsem, že se nakonec vrátí domů.
Byl jsem celkem rád, že naše území není tak moc rozlehlé. Když jsem sebou hodil, netrvalo mi nakonec označkování ani tak dlouho. Zavětřil jsem, abych zhodnotil svou práci a spokojeně jsem uznal, že máme zase na chvíli od této povinnosti pokoj. Pak už jsem se rozklusal zase zpátky k úkrytu, za Sheyou, Biancou a Meinerem.

//úkryt

533
(//jen trochu vsuvka protože jsem málem zapomněla, že je potřeba označkovat :deadinsidelilith:

Vklouzli jsme do úkrytu a Sheya rychle potvrdila, že ten mech, který jsme si u nás vysadili, je skutečně ten stejný, jako roste v jejich bývalém lese. Pousmál jsem se. "Super. Tak to se budu těšit, až mi ho někdy ukážeš v tom lese," mávl jsem ocasem, protože ve svém původním prostředí musel být mech nepochybně ještě krásnější a působivější. A protože sníh už slézal, určitě se budeme na takový výlet moci vypravit už brzy a nemuset se strachovat, jestli vůbec něco uvidíme, protože je mech přikrytý pod sněhovou peřinou.
Rychle jsme zjistili, že v úkrytu nejsme sami. Schovávali se tu i Bianca a Meinere. Doufal jsem, že je nevyrušujeme v žádném důležitém nebo soukromém hovoru, ale pokud ano, asi už bylo trošku pozdě... Bylo to trochu rozpačité setkání. Ani Sheya nevypadala, že by moc věděla, co má říct. Trochu křečovitě jsem se usmíval na Meinera a o něco míň ztuhle na Biancu. Ovšem jako by ta situace nebyla už tak dost rozpačitá, ucítil jsem tlak v břiše a bylo mi jasné, že budu muset jít pokropit nějaké křovíčko. Párkrát jsem přešlápl na místě, ale to moc nepomáhalo. "Ehm. Jen si odskočím. Hned jsem zpátky," vybreptl jsem, omluvně se usmál hlavně na Sheyu, že ji tu takhle nechávám, ale bylo mi jasné, že ona bude v pohodě. Proč by ne? Budu pryč asi tak minutu a přirostlí jsme k sobě nebyli. Pak už jsem ale vystřelil z úkrytu, než se stane nějaká katastrofa.

//Mech

532
//Mech

"Výborně! Nikoho takového tu ještě nemáme," zasmál jsem se a ani si neuvědomil, že mluvím, jako by Sheya byla s námi ve smečce. Vždyť... jako by byla. Ač třeba ne oficiálně. Nebylo ovšem nejmenších pochyb o tom, že patří do rodiny. Štrádovali jsme si to lesem směrem k úkrytu, který se rychle přibližoval. "Nevím. Možná, že ano... v lese je docela prázdno, takže možná všichni zalezli," přemítal jsem. Nebo zase odešli. Většina vlků ze smečky se potulovala světem po svých vlastních cestách a mně to vlastně ani tak moc nevadilo. Nechtěl bych, abychom tu někoho drželi násilím. I když některé z nich by zase rád viděl... Trochu provinile jsem si vzpomněl na Ismino vytí, které se mi ve spádu dalších událostí úplně vypařilo z hlavy. Musím to pak všechno napravit. Najít ji.
Ale to už jsme byli u úkrytu. "Tady je to," poukázal jsem na nenápadný vstup do úkrytu a pustil se pomalu dovnitř. Vypadalo to tu pořád stejně, na čemž asi nebylo nic překvapivého. Mech pořád rostl, místy svítil a po nepořádku, co sem natahala lesní zvěř, nebylo ani památky. Sami jsme tu ale nebyli, v příjemném šeru se tu nacházeli i Meinere a Bianca. "Ahoj," pozdravil jsem je oba s lehkým úsměvem, mávl ocasem a pokusil se ignorovat balvan nervozity, který se mi v žaludku utvořil ve chvíli, kdy mi pohled padl na černobílého vlka. Mohl jsem doufat, že uniknu nějakým vtípkům na můj účet? To asi sotva. "Cht-ěl jsem Sheye ukázat úkryt," zaškobrtl jsem na prvním slově, takže to celé vypadalo ještě víc podezřele. "Nerušíme vás?" vybreptl jsem raději rychle.