Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ragar přes Jedlový pás

Šel jsem s těžkým srdcem a snažil se co nejvíce uklidnit cestou, abych byl zase v pořádku, až se uvidím se Sheyou a vlčaty. Nechtěl jsem jim přidělávat zbytečné starosti. Stačilo, že já se cítil pod psa, nemusel jsem to přenášet ještě i na ně. Proxi by si to mohla dávat za vinu a to jsem nechtěl. Ba ne. Vlci umírají, tak to v životě chodí... Nemohl jsem nic dělat, nejspíš už bylo pozdě od samého začátku... Ale nedokázal jsem sám sebe přesvědčit o tom, co znělo tak logicky. Měl jsem pocit, že jsem opět selhal. Kéž bych alespoň jednou, jedinkrát dokázal zabránit katastrofě... Nejspíš mi však zkrátka nebylo přáno. Bylo to opravdu tak? Byl jsem odsouzen vždy přicházet až příliš pozdě, snažit se složitě napravovat chyby, hasit požáry, znovu a znovu dávat dohromady kousky rozlámané duše-
„No fuj!“ ozval se skřípavý hlas kdesi za mými zády a já nadskočil. Nohy mi podjely na kluzkém mramoru. U všech bohů? Kdy jsem vešel do nějaké jeskyně? Jenže tohle vůbec nevypadalo jako jeskyně. Octl jsem se na moc podivném místě, v ruinách stavby, která kdysi musela být skutečně majestátní. Vůbec jsem si nevzpomínal, že bych vešel dovnitř. Musel jsem být zahleděn až příliš hluboko do sebe, že jsem si vůbec nevšímal svého okolí. Nebo že by v tom bylo něco víc...? Popotáhl jsem a zmateně se otáčel kolem své osy ve snaze najít východ.
„Fuj!“ ozval se znovu ten hlas, tentokrát z jiného směru. Mezi kamennými pilíři se mihl stín. Polekaně jsem jej následoval pohledem. „Fuj, fuj, fuj, tak velký a takový ufňukánek,“ poškleboval se ten hlas, patřící nepochybně k onomu stínu, který se vždy mihnul těsně na hranici viditelnosti. Dokázal jsem ho zachytit jenom koutkem oka. Kdo mohl být tak rychlý? Srdce mi bilo až v krku. Tohle místo bylo strašidelné, páchlo strachem a smrtí. Chtěl jsem pryč. „Haló?“ zavolal jsem chabě. „K-kdo... kdo jste?“ „Haló, haló,“ pitvořil se po mě hlas přehnaně plačitivým tónem. „Haló, pomoc, já malinký ufňukánek jsem se ztratil, protože strkám svůj rypák někam, KAM VŮBEC NEPATŘÍ!“
Její hlas byl jako hromobití. Ani jsem nevěděl, odkud se vynořila, jen, že do mě najednou vrazila a já se válel na zemi. Planoucí zelené oči zíraly do těch mých z bezprostřední blízkosti a já si byl zcela jistý, že umřu. Srdce mi dál mlátilo jako splašené, myšlenky zběsile uháněly hlavou a hrdlo jsem měl bolestivě stažené, avšak všechno jako by se odehrávalo zpomaleně. Tohle je tedy ono. To je můj konec. Jenže jsem stále žil. „No tak? Ty na to ani nic neodpovíš? Proč sem strkáš ten svůj usoplenej čumák? To si myslíš, že tady je nějaká zatracená turistická atrakce? Nebo jesličky pro přerostlý uplakánky?“ Naprázdno jsem klapl tlamou. Nevyšel z ní jediný zvuk. Zabije mě a to bude konec. Zabije mě a to bude konec. „Zabiju, jestli hned neodpovíš a nezačneš se chovat trochu jako vlk!“ zasyčela.
Věděl jsem, že na tom závisí můj život. Nějak, jaksi, se mi podařilo obnovit funkci svých hlasivek: „J-já... omlouvám se. O-omlouvám se. Zabloudil jsem.“ „To je teda vidět. Tady nemáš co dělat. Jsi slaboch. A pro slabochy tady nic není,“ prskla mi do tváře a ustoupila ode mne. Pomalu jsem se přetočil na břicho. Navzdory očekávání jsem byl celý. Mozek konečně začínal chápat. „Vy... vy jste paní Smrt, že ano?“ „Kdo jiný bych byla, ty harante?“ odfrkla si, její drápy klapaly na mramoru, jak kroužila okolo mne. Nepochybně se rozhodovala, co se mnou provést. Po letech jsem ji tedy konečně potkal. Nikdy jsem si to nepřál, ale stejně se to stalo. Hlava mi běžela na plné obrátky. Věděl jsem, že stejně jako Život, i Smrt dokázala lecjaké divy... a milovala blýskavé věci. „Mám... mám nějaké drahé kamení,“ vypravil jsem ze sebe nejistě a vyškrábal se na roztřesené nohy. „Hm?“ protáhla Smrt zdánlivě nezaujatě. „A co já s tím?“ „Slyšel jsem hodně o-o-o vaší moci. Rád bych... r-rád bych vám ty kamínky nechal výměnou za trochu kouzelné moci.“
Smrt přistoupila, její tesáky opět až nepříjemně blízko. Neodvažoval jsem se ale ucuknout. Bál jsem se skoro i dýchat. „Ano? Myslíš, že kouzla z tebe učiní menšího slabocha?“ odfrkla si. „Mohu ti dát kouzla. Jen za mnou nechoď, pokud tě zničí, protože jsi byl příliš rozklepaný, než abys zvládl velkou magii. Jsi jako suchý vrbový prut, Saturne,“ vyplivla mé jméno jako cosi nechutného. „Praskneš pod nejmenším tlakem.“ Vrazila do mne prudce ramenem a já se znovu skutálel na chladnou zem. Smrt nelibě mlaskla. „Vida. Tohle má být alfa? Otec? Přítel? Vlk, kterého si druzí váží, věří mu, který je ochrání?“ Její zelený pohled se zaryl přímo do hlubin mé duše. „O tom silně pochybuju. Ale ty to sám moc dobře víš. Nejsi nic. A nikdy ani nebudeš.“ Ucítil jsem, jak mě u srdce bolestivě bodlo, oči se opět zalily slzami. To pro Smrt už bylo příliš. Naježila se, až vypadala dvakrát větší, a hluboce v hrdle zavrčela. Ten zvuk mě naplňoval větší hrůzou, než jsem si dokázal představit. „Tak už zmiz! Dělej! VYPADNI!“ Nemusela mi říkat dvakrát. Byl jsem na nohou v mžiku. Východ jsem náhle před sebou viděl zcela jasně a na chvíli na světě neexistovalo nic jiného, než ten krásný obdélníček denního světla.

//Jedlový pás

//Ostružinová louka přes Sráz

Alespoň teď už bylo snazší hledat cestu. Udržet si moře po levici bylo docela snadné, zatímco jsem kráčel vstříc horám na severu. Brzy se octnu v krajích, které jsou lépe známé. Brzy se vrátím domů - přál jsem si ale z tohoto výletu navracet s lepšími zprávami. Opravdu byl Sigy pryč? Pokud to, co říkala Proxi, byla pravda, pak nejspíš ano. A proč by lhala? Věřil jsem jí, i když bych v tomhle případě byl šťastnější, kdyby si to vše opravdu vymyslela. Došel jsem až k okraji srázu. Nepodíval jsem se přímo dolů, tušil jsem, že by se mi zamotala hlava a co by následovalo potom, to jsem radši ani nechtěl vědět. "Sigy!" zavolal jsem nad moře a vichr, který tady na srázu vyfukoval, mi to slovo oderval od tlamy. "SIGY!" zahulákal jsem znovu, až mě škrábalo v krku, avšak odpovědí mi byl pouze vzdálený výkřik racka. Kolem srdce se mi rozlil otupělý pocit porážky. Věděl jsem, co to znamená. Bylo na čase tuhle výpravu vzdát. Možná, že se Sigy ještě ukáže. Možná... Kéž by. V hloubi duše jsem ale cítil, že to tak nebude. Mohla to být předtucha, nějaký šestý smysl, nebo to možná byla pouze má úzkost a strach, která se mi snažila namluvit to nejhorší - že jsem to nestihl, že jsem selhal. Odvrátil jsem se od krutého oceánu a od větru, který přes něj vanul a bičoval mé tváře. Promiň, Sigy. Promiň, že jsem nepřišel včas. Nohy mě pomalu nesly nejnižšími polohami hor směrem k rodině.

//Zřícenína přes Jedlový pás

//Mahtaë jih přes Úzkou rokli

Terén nebyl příliš příznivý, skončil jsem v jakési rokli, ze které nebylo zrovna snadné se vypachtit. Rozhodně jsem si nevybral ani tu nejkratší, ani tu nejsnazší cestu, ale když už jsem se na ni jednou pustil, odmítal jsem zastavovat a obracet se zpět. Pokračoval jsem vpřed a udržoval si v mysli směr, kterým se budu muset stočit, až se odtud vymotám. Doufal jsem, že to je správně... a bylo. Z louky, která byla celá zarostlá trnitým maliním a ostružiním, už bylo opět vidět na moře. Nedozírné, nekonečné... prázdné. Jen v mlhavé dálce se tyčila nejasná silueta ostrova. Nikde na širé vodě jsem však nezahlédl ani stopu po živé duši. Srdce mi bušilo, nejen kvůli tomu výhledu, který mi momentálně připadal spíše děsivý, ale i proto, že jsem byl dost uřícený. Urazil jsem hrozný kus cesty a chvíli jsem si musel odpočinout. Utrhl jsem si do tlamy pár kyselých ostružin, zatímco jsem popadal dech a nespouštěl přitom pohled z modravých dálek tam někde vpředu. Byla to vážně pravda? Prosím, neříkej, že je to pravda, polkl jsem kyselé ovoce skrze sevřené hrdlo a otřel si těch pár zbloudilých slz, které mi vyklouzly z očí. Popadl jsem trochu dech a vydal se dál, tak, abych měl moře stále na dohled. Tušil jsem ale, že tenhle výlet se chýlí ke konci, který nebyl ani v nejmenším zdárný.

//Ragar přes Sráz

//Mušličková pláž přes Deltu

Musel jsem se podél řeky kus vrátit, protože nejblíž k moři byl na druhém břehu prudký sráz, do kterého bych se asi jen tak nevyškrábal. Překonal jsem řeku tak brzy, jak jen to šlo, abych se mohl opět začít propracovávat k moři. Popravdě jsem ale tyhle končiny vůbec neměl důkladně prozkoumané, takže to nebylo tak snadné. Veškeré okolí mi připadalo neznámé a neprobádané, tušil jsem jen přibližný směr, kterým bych se měl vydat. Opravdu jsem tu nikdy nebyl? žasl jsem a trochu si za to nadával. Kdybych nechtěl pořád sedět jenom doma, mohl jsem vědět, jak se k moři dostat tou nejkratší cestou, možná bych mohl Sigymu být platnější...
Upřímně? V hloubi duše jsem věděl, že je to zbytečná námaha. Že nemá cenu se brodit vodou a škrábat se do svahu na druhé straně, protože už bylo pozdě. Trvalo mi to příliš dlouho a Sigy... Sigy byl nejspíš pryč. Nechtěl jsem tomu ale věřit, nechtěl jsem zahazovat předčasně naději, jakkoliv maličká, nepatrná nebo hloupá mohla být. Chytal jsem se stébel, vyhlížel jsem pobřeží a s ním i žíhaný kožich vlka, který by tam na mě čekal a byl úplně v pořádku. Byly to naivní vlčecí sny, ale já je potřeboval. Copak už nebylo dost smrti a bolesti?

//Ostružinová louka přes Úzkou rokli

//Delta

Řeka mne dovedla až na pláž. Tady se vlévala do moře, tudy už to dál nešlo. Pohlédl jsem na nekonečnou modrou hladinu a srdce jsem měl přitom až v krku. Uvědomil jsem si, jak hrozivě beznadějné to je. Pokud byl Sigy někde tam, na moři, byl prostě a jednoduše ztracený. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, nechtěl jsem si to připouštět. Bylo možné, že se Proxi jenom spletla nebo špatně pochopila, co jí Sigy v myšlenkách posílal. Také bylo možné, že se nějak dokázal zachránit sám či mu pomohl někdo jiný, kdo byl v tu chvíli poblíž. Nechtěl jsem si představovat, jak žíhaný vlk umírá sám ve vlnách. Nebyl jsem si se Sigym tak blízký, jak bych si přál, ale znali jsme se dlouho. Když jsme se poprvé setkali, byl jsem ještě vlče... Považoval jsem ho za vlkomedvěda, protože měl oteklou nohu a nahlas chrápal... Z hrdla se mi vydralo cosi, co mohlo být smíchem stejně tak dobře jako vzlyknutím. Bylo to takové přidušené hvízdnutí. Prosím, buď v pořádku. Prosím, nechci, aby všichni kolem mne dál mizeli a umírali.
Rozhlížel jsem se kolem po jakékoliv stopě Sigyho přítomnosti, avšak neviděl jsem ani jednu jedinou. Necítil jsem ho. Zdálo se, že na pláž už hodně dlouho nevkročila vlčí noha. Chvíli jsem tam postál, nechal si vlnami omývat tlapy a polykal jsem vzlyky, které se mi snažily vydrat z hrdla. Nebylo to jen kvůli Sigymu, ale tak nějak kvůli... všemu. Za poslední dny toho bylo hodně, všechen ten chaos na mě byl trochu moc. Trvalo notnou chvíli, než jsem se uklidnil. Zhluboka jsem se pak nadechl a náhle vykulil oči. "Vždyť přece nemusí být tady. Sigy nemusí být jenom tady!" Moře bylo obrovské a pobřeží dlouhé. Proč jsem nejprve pomyslel pouze na tuto pláž? Mohl být i jinde. Pro klid duše jsem to musel zkontrolovat. Neváhal jsem.

//Mahtaë jih přes Deltu

//Mahtaë

Vyrazil jsem směrem k jihu a nechal Sheyu za sebou, stejně jako Proximu, Saelind, Háti i Omóriku. Neměl jsem z toho nejlepší pocit. Neměl bych je opouštět. Po všech mých zkušenostech zde jsem se nemohl ubránit obavám z toho, že jakmile se ke své rodině otočím zády, stane se cosi strašného. Věděl jsem, že to už trochu hraničí s paranoiou a že se takhle nedá žít - nemohl jsem být pořád kolem, abych byl připraven odvrátit katastrofu, která dost možná ani nepřijde. Stejně jsem se však nemohl ubránit tomu úzkostnému pocitu. Nedalo se to prostě logicky vysvětlit a odmávnout kamsi pryč. Nemohl jsem ho jen tak setřást.
K moři jsem se ale prostě podívat musel, jinak bych těžko měl ještě někdy klid. Třeba potkám Sigyho na pláži, jak tam jen stojí a kouká na vlny. Nebo ho tam najdu vyplaveného, utopeného- V hlavě se mi vynořila představa tak živá, až se mi málem zvedl žaludek. Ne. Kdepak. Logická část mé mysli věděla, že pokud Sigy skutečně spadl do moře a začal se topit, teď už je pro něj pravděpodobně pozdě. Mohl být kdekoliv, úplně kdekoliv na té širé vodě. Jaká vůbec byla šance, že bych ho viděl? Přesto jsem se musel přesvědčit, právě kvůli té malé, malinkaté možnosti, že to celé je pravda a že bych třeba mohl něco udělat. Následoval jsem za deště tok řeky a brzy už cítil slanou vůni moře. Rozléhalo se tam přede mnou, nekonečná modrá hladina.

//Mušličková pláž

Musel jsem se zasmát, když mě Sheya označila za velkého vládce Mechového lesa. "S kým také jiným, ctěná dámo," pokusil jsem se pronést přehnaně vznešeným tónem, i když jsem nikdy nebyl zrovna nejlepší herec. A jako velký vládce jsem se také moc necítil... ale byla to jen legrace. Trochu jsem Sheye něžně pocuchal čenichem tvář, když mi ona věnovala olíznutí. Srdce mi přitom poskočilo. Navzdory všem starostem jsem v tu chvíli byl vážně šťastný. Šťastný, že ji mám.
Škoda, že procházkám počasí moc nepřálo. Štiplavý vítr plný prachu to značně komplikoval. "Že by se ty kopce stěhovaly sem?" Taky jsem se zasmál. To byla docela zajímavá myšlenka, i když jsem doufal, že není zrovna pravdivá. "Třeba by se potom odkrylo, co je pod tím pískem na jihu. To by mě dost zajímalo." Kdoví, jestli tam dříve také nebývala zelená země jako všude jinde. "Taky si myslím, že by si to užily. Měli bychom se tam někdy zase vypravit, byla to zábava," zamával jsem s úsměvem ocasem, i když jsem v tuhle chvíli po dalším písku moc netoužil. Lepil se mi do tlamy, když jsem mluvil, a štípal v očích. A na výlety a dobrodružství teď bohužel nebyl moc čas. Musel jsem myslet na jinačí věci, mnohem méně veselé a zábavné.
Aspoň, že Háti s Proximou řeka neodnesla nikam daleko, ale podle pachů ve větru to vypadalo, že zakotvily na nedalekém ostrově. "To ano, jen ať si hrají," přikývl jsem. Nemuseli jsme jim být pořád v patách... i když by to tak nejraději dělal. Jenže co by z nich potom vyrostlo? Když se ke mně Sheya přitulila, musel jsem si povzdechnout. Přitiskl jsem se k ní blíže, ale tentokrát její blízkost všechny starosti z mé hlavy vyhnat nedokázala. Naštěstí to asi chápala. "Děkuju," vydechl jsem vděčně a olízl jí čenich. "A omlouvám se. Slibuju, že budu spěchat." Hodlal jsem to dodržet. Silně neochotně jsem se přiměl vymanit z Sheyiny příjemné blízkosti. "Až půjdu zpátky, vrátím se nejdřív sem, ale kdyby něco, sejdeme se potom v Mechu," dodal jsem ještě, aby tu Sheya nemusela trčet s vlčaty u řeky do alelůja, kdybych se náhodou někde zdržel. Naposled jsem se o ni otřel na rozloučenou. "Tak zatím," přiměl jsem se pousmát a potom už jsem vyrazil, jinak by se taky mohlo stát, že se k tomu neodhodlám nikdy. Bál jsem se, že mě nečeká nejpříjemnější výprava a čím déle ji budu oddalovat, tím hůř.

//Delta přes Mahtaë jih

//VVJ

Přál bych si chvilku klidu a pohody. Místo toho bylo všechno docela šílené. Saelind byla v lese, Proxi odjela kamsi na voru s Háti, Riki zůstala u jezera, Sigy možná lítal v problémech a my byli přitom jenom dva vlci, kteří se při nejlepší vůli nedokázali rozdělit na tolik částí, které by tohle všechno stíhaly řešit. Někdy se asi mohlo hodit mít takovou schopnost, jako Meinere nebo Launee. Žel, ničím takovým jsem neoplýval, takže jsme si museli poradit sami. "Snad to vážně nic nebude," zadoufal jsem. "Třeba to byl jenom planý poplach." Proxi si to ale určitě nevymýšlela. Jak by mohla, když Sigyho neznala?
"To je pravda. Řeka je snad nemohla odnést nijak daleko, ale radši bych měl o nich přehled," pokývl jsem hlavou a usmál se, když prohlásila, že si alespoň uděláme rande. "No dobrá. Je libo romantickou procházku kolem řeky?" přiměl jsem se zazubit a s jistým úsilím uvolnit zaťaté svaly v napjatém těle. Pravda byla, že na romantickou procházku bylo trochu moc divoké počasí. Den byl horký a vítr pěkně štípal do tváře, protože byl plný písku. "Že by to létalo z toho pískového moře na jihu?" otřásl jsem se. Tam jsme si užili pěknou zábavu. Projevila se tam Sheyina záhadná magie a také tam získala své krásné barevné plamínky. Soustředil jsem se na ty hezké vzpomínky, což mi pomáhalo se trochu uklidnit v chaotické přítomnosti.
Kráčel jsem podél řeky pomalu, i když bych nejraději běžel. Problémy si žádaly řešení, ale zároveň jsem chtěl protáhnout tu společnou chvilku s Sheyou, jak jen to šlo. Držel jsem se blízko po jejím boku a užíval si, že jsme chvíli jen sami dva - aspoň tak, jak to za těchto podmínek šlo. Vor vlčat jsem nikde neviděl, ale v místech, kde se řeka dělila na dvě ramena a tvořila uprostřed ostrov, jsem se zarazil. Když vítr zavál správným směrem, zdálo se mi, že je odtamtud cítím. "Myslím, že vlčata možná skončila támhle," kývl jsem tím směrem hlavou a nasměroval vítr od ostrova k nám, abych si byl jistý. "Určitě," prohlásil jsem už rozhodněji, byl jsem si tím celkem jistý. Naštěstí je to tedy neodneslo nikam daleko. "Ale co teď?" zamyslel jsem se nahlas. Nechtěl jsem vlčatům kazit zábavu, ale nahánět je všude možně, kdyby se někam zatoulala, také neznělo jako nejlepší věc. A rozhodně jsem se chtěl podívat po Sigym. "Nevadilo by ti počkat tady, až se ty dvě dost vydovádí? Myslím, že se vážně musím jít podívat k tomu moři, jinak nebudu mít klid," povzdechl jsem si. Nechtělo se mi odcházet, ale rozdělit se mi momentálně přišlo nejlogičtější. "I když bych radši byl tady s tebou," dodal jsem tiše a otřel se o Sheyu tváří.

Viděl jsem, že Sheya z mého blábolení asi příliš nepochopila. Jak by taky mohla? Nedávalo to moc smysl, to jsem musel uznat sám. Zakroutil jsem hlavou, netušil jsem, jak bych to mohl vysvětlit lépe. "Sigy je dlouho členem smečky a je nejspíš v nebezpečí. Proxi to alespoň tvrdila, musel se s ní spojit pomocí nějaké magie... I kdyby to nebyla pravda, raději bych se přesvědčil. A jestli je v problémech, musím... musím mu pomoct. Musím." Byl jsem jako na jehlách, nervózní, vyplašený. Zároveň jsem se cítil hrozně unavený. Všechno se dělo najednou. Nestíhal jsem všechno opečovávat, na všechno dávat pozor. Musel jsem být nejhorší alfa v okolí.
Háti a Proxi se mezitím zabývaly stavbou voru, který posléze vystrčily na vodu a netrvalo příliš dlouho, než se jich zmocnil proud řeky a táhl je kamsi pryč. Sledoval jsem to s lehce staženým žaludkem. Věděl jsem, že jim nemůžu být pořád za zadkem a že pravděpodobně budou v pořádku - realisticky se ten vor zasekne o nejbližší kamení nebo kořeny stromů a nikam daleko nedojedou, ale ta má hysteričtější část chtěla okamžitě vyběhnout za nimi a vytáhnout je zpátky na břeh. "Asi bychom měli. Alespoň já. Musím to alespoň zkontrolovat, možná to nic nebude, jen... asi nebudu mít jinak klid." Se svěšenýma ušima jsem na Sheyu pohlédl. "Promiň. Nechci dělat zbytečně paniku, jen..." Jen jsem prostě takový. Proč nemůžu zachovat klid? Potřásl jsem hlavou, nechal větu nedokončenou a otřel se o Sheyu tváří, než jsem pomalu vykročil po proudu. "Třeba narazíme aspoň na Proxi s Háti. Nebo na rodinu Riki a Háti," pronesl jsem s trochou naděje, aby vše nebylo jen černé. Kdoví, jestli nás Riki vůbec následovala. Zdálo se, že vlčata si prostě dělají, co chtějí.

//Mahtaë sever

//Mecháč

Proxi už nic neříkala, jen spěchala za mnou, když jsem si to namířil z lesa, větve a kůra na stavbu loďky se vznášely za mnou nadnášené silou větru. Skoro jsem na ně ani nemyslel, všechny moje myšlenky se upínaly k Sigymu, i když logické části mého mozku bylo jasné, že už je nejspíš pozdě. Že není nic, co by se dalo dělat. Že jestli jeho hlas utichnul, pak to znamená, že... že je pryč. Slzy se mi tlačily do očí, ale věděl jsem, že musím zachovat klid, hlavně kvůli vlčatům. Nejen těm našim, ale i kvůli Háti a Omórice. Nechtěl jsem prostě nikoho zbytečně děsit. I cestou jsem se nutil krátit krok, abych Proxi příliš neutíkal, i když to bylo těžké. Jakmile jsem totiž spatřil siluety vlků na břehu, chtěl jsem se rozběhnout přímo tam, pevně obejmout Sheyu a prostě se rozsypat v hromádku neštěstí. Jenže... to nešlo. Vydrž. Vydrž. Říkal jsem to sobě nebo Sigymu? Kdo ví.
Brzy jsme stanuli u jezera. Větve a kůry křáply na zem, jak jsem se úplně přestal soustředit na magii. "Jsme zpět," prohlásil jsem s křečovitým úsměvem, který asi jen tak někoho neošálil. "Tady máte dřevo na tu lodičku, můžete se do toho hned pustit," pobídl jsem hlavně dvě vlčata stále ještě neznámého původu, protože jsem moc nevěřil tomu, že by se do toho Proxi hrnula. Ale nechtěl jsem jí v tom ani bránit. Mohl jsem Sheye situaci vysvětlit i sám, do čehož jsem se taky hned pustil. Přitočil jsem se ke své drahé polovičce a i když jsem toužil se jí vrhnout kolem krku, jen jsem jí tiše zašeptal do ucha: "Stalo se něco... zlého. Proxi říká, že ji na dálku kontaktoval Sigy - nevím, jestli ho znáš, je to jeden z členů smečky, ale... asi je v nějakém strašném průšvihu." Snažil jsem se nevypadat moc zoufale, ale cítil jsem, že mi v očích stojí slzy a hlas se mi třese. Nemám na to. Už na to prostě nemám sílu. "Prý je... v moři. Musím - musím něco udělat. Musím ho jít najít," zajíkl jsem se, ale už když jsem to říkal, znělo to jako hrozná hloupost. Jak někoho chcete hledat v moři? V těch vlnách nikdo dlouho nepřežije...

Nevěřil jsem vlastním uším a nestačil jsem si to v hlavě všechno rovnat. Co se to zase propána dělo? Byl Sigy doopravdy v nebezpečí? Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by si to Proxima snad vymýšlela. Jak by si to taky mohla vymyslet, když Sigyho ani neznala? Žíhanému vlku se nějak muselo podařit ji na dálku kontaktovat, i když jsem vůbec nerozuměl tomu, jak. "V moři..." Ucítil jsem, jak mi žaludek poklesl. "Ach ne." Viděl jsem hladinu moře před sebou, nekonečnou vodní plochu, nemilosrdné vlny. Jestli je Sigy někde tam, jak mu můžeme pomoci? Jak bychom ho vůbec našli? Cítil jsem, jak se mi srdce opět splašeně rozbíhá a hrdlo se snaží stáhnout. Nutil jsem se dýchat v klidu, ač to stálo dost námahy. Nemohl jsem začít vyšilovat. Ne teď. Úskostně jsem sledoval svou dceru, jak se v duchu snaží hnědého vlka kontaktovat. Jestli jí odpoví, ještě nemusí být pozdě. Třeba se dostal na břeh, třeba se drží nějakého dřeva...
Nic. Proximě se nepodařilo se Sigym spojit. Nasucho jsem polkl, nejistý, jak tuhle situaci řešit. "To... to nevadí. Třeba se ještě ozve, ty za to nemůžeš. Měli bychom... měli..." Zhluboka jsem se nadechl, že všech sil jsem se snažil zachovat klid. Nechtěl jsem Proximu děsit, i když se mi kolem žaludku rozléval hrozný chlad. Jestli byl Sigy v moři a teď už neodpovídá, pak... "Nevím, jak bychom mu mohli pomoct, ale musíme to zkusit," vypravil jsem ze sebe přiškrceně. Zdálo se to beznadějné, ale nemohl jsem jen tak nečinně sedět. Už jsem nechtěl ztrácet další přátele. Prostě nechtěl. "Musíme zpátky za maminkou a vysvětlit jí, co se děje," rozhodl jsem konečně další krok. Třeba Sheyu něco napadne - a jestli jsem mínil zmizet k moři, rozhodně o tom musela vědět. "Je dobře, žes mi to řekla," pochválil jsem ještě dcerku a pokusil se pro ni na tváři vykouzlit úsměv, když jsem vykročil směrem zpět k jezeru. Nějakým zázrakem jsem si vzpomněl i na ty větve a kůry, které jsem teď nabral magií vzduchu a nechal je letět za námi. Když si vlčata budou stavět loď, třeba se nebudou soustředit na to špatné, co se děje...

//VVJ

Co vůbec dalšího potřebuje loďka? Proč jsem nikdy nestavěl loďku? Jednoduchá odpověď, prostě jsem nebyl tak dobrodružné vlče, jako byla Háti, která s tím nápadem přišla. Nikdy ale nebylo pozdě se přiučit, no ne? Nepřipadal jsem si příliš starý na stavění loděk, vlastně bych si rád ještě takhle hrál a-
Z bezstarostných myšlenek o návratu do dětství mě vytrhl náhlý příchod Proxi. Vyřítila se z křoví jako žíznivá čára. "Proxi! Tys běžela za mnou?" usmál jsem se a zamával ocasem, ovšem úsměv mi rychle z tváře zmizel, když jsem viděl, jak je udýchaná. Začala ze sebe chrlit šílenou záplavu slov a sotva popadala dech. Zmateně jsem zamrkal. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli správně chápu alespoň polovinu toho, co mi říká. "Proxi, prosím, zadrž," pozvedl jsem přední tlapku, abych ji zarazil. "Nestíhám to všechno sledovat. Sigy je přítel, to ano. Říkáš, že potřebuje pomoc? A že mluvil ve tvé hlavě?" ujišťoval jsem se, že všemu dobře rozumím. Cítil jsem, jak mi srdce začíná bušit rychleji. Co se mohlo stát Sigymu? Jak dokázal kontaktovat Proximu na dálku? A... jak mu můžeme pomoci? "Kde jsi říkala, že je?" Nepostřehl jsem to, ale jestli byl v nesnázích, museli jsme mu jít na pomoc. Byl konec konců členem smečky... a byl můj kamarád. Nemohli jsme ho nechat na pospas osudu.

//VVJ

S kachnou v tlamě jsem si to rázně klusal k lesu. Saelind byla jistě někde tady. "Suhlund?" zavolal jsem s plnou tlamou. "Shhlhnd!!!" Ale nic se neozývalo. Nejspíš spí. Musela jít do úkrytu, bylo mi to hned jasné a proto jsem s kachnou zamířil tam. Jen, co jsem se přesvědčil, že je všechno tak, jak by mělo být a Saelind nic nechybí, už už jsem se málem rozběhl zpátky. Uvědomil jsem si však, že pach smečky na území opět slábne. Zhluboka jsem si povzdechl. Cožpak to nikdy neskončí? Nedalo se nic dělat. Už jsem začínal chápat, jaké břemeno musela nést chudák Launee. A tak než jsem si to mohl namířit zpátky ke své rodině, musel jsem ještě oběhat hranice. Aspoň se cestou podívám po nějakém materiálu na stavbu té lodi, napadlo mě. Stavět loď byl zábavný nápad, sám jsem to chtěl vyzkoušet. Jen jsem se musel trochu dostat z té mentální křeče, ve které jsem se momentálně nacházel.
Pomalu jsem začal obcházet les, obnovovat značky a přitom jsem zhluboka dýchal a snažil se vnímat pouze klid lesa, měkký mech pod nohama, zpěv ptáků a všudypřítomný klid. Zjistil jsem, že si tu obyčejnou a, povězme si to upřímně, ne zrovna zábavnou činnost celkem užívám. Byla to chvíle, kdy jsem konečně mohl trochu popadnout dech, urovnat si myšlenky a být sám. Ne, že by mi snad přítomnost mojí rodiny vadila! Ze všeho toho chaotického dění jsem však byl úplně rozhozený a musel jsem se navrátit zase do rovnováhy. Musím pak zajistit, aby Sheya taky měla takovou chvilku. Ideálně, aby přitom ani nemusela čůrat na stromy, umínil jsem si a začal trochu více spěchat, aby tam s vlčaty nemusela být příliš dlouho sama. Nebál jsem se, že by to snad nezvládla, ale Háti s Riki se jevily jako dost energická dvojice a když se Proxi navíc rozhodla, že bude raději stranou... uhlídat je všechny bylo zkrátka jako hlídat pytel blech. O tom už jsme se přesvědčili dostatečně. Musíme zjistit, odkud ty dvě přišly. Měly by se vrátit domů.
Obcházel jsem hranice lesa a našel přitom několik docela velkých větví i kusů kůry. Kdyby se daly dohromady, jistě by se z nich dala vytvořit celkem solidní loď. Jak to ale všechno dostat zpět? Magie, ty trubko, plácl jsem se znovu do čela. S takovouhle v něm za chvíli budu mít ďůlek. Byla to však pravda. Magií vzduchu jsem mohl větve a kůru k jezeru přemísit celkem snadno, když je naskládám nějak šikovně na sebe. Pustil jsem se tedy do sbírání, když už jsem měl značkování hotové, abych splnil, co jsem slíbil Háti. Třeba se ta loďka bude líbit i Proxi a zase se trochu osmělí, přemýšlel jsem, zatímco jsem spěšně tahal větve na jednu hromadu, abych mohl co nejrychleji vyrazit na zpáteční cestu.

//pardon že dělám větší chaos v pořadí, ale musím jít označkovat, I'll be right back

Háti se vzpouzela, že ona už přece plavala, načež jsem musel uznat, že to je pravda. Aspoň jsem doufal, že je, protože jsem to upřímně pořádně neviděl. "Samozřejmě, promiň. Ale trocha cviku ti v tom může jenom prospět, nebo ne?" snažil jsem se zachránit situaci, která se nicméně tak trochu rozpadala. Proxi nechtěla mluvit, vypadalo to, že ani nechce mít nic společného s ostatními vlčaty, Saelind byla kdoví kde... "Saelind!" vyhrkl jsem najednou a plácl se do čela. "Musí mít hrozný hlad!" otočil jsem se na Sheyu a nejradši bych se propadl do země. Co nejrychleji jsem to musel napravit. Jak jsem vůbec mohl zapomenout?
Proxi se mezitím vzdálila po břehu, protože nejspíš potřebovala chvíli klidu, jenže to už mě Háti tahala za ocas a dožadovala se lodi. Moje hlava byla tak akorát připravená explodovat. "Jasně," zazubil jsem se křečovitě. "Za chvilku, ano? Musím... musím vzít tu zbylou kachnu Saelind, musí být hrozně hladová. Ale když už budu v lese, podívám se na něčem na stavbu lodi, dobře?" dodal jsem v náhlém záchvatu inspirace a pohlédl lehce zdrceně na Sheyu. "Počkáš tu s nimi chvilku? Hned budu zpátky," špitl jsem a omluvně se otřel svou tváří o tu její. Snad se nestane žádná další katastrofa, než se vrátím! "Hlavně tu nezlobte," máchl jsem ocasem, mrkl na vlčata a ještě jednou na Sheyu, než jsem čapl zbylou kachnu a rozběhl se k lesu tak rychle, jak jen to šlo, aniž bych se úplně uhnal.

//Mechový lesík

Sheye se naštěstí podařilo popadnout dech. Spadl mi obří kámen ze srdce, až muselo být slyšet, jak to žuchlo. Kdyby se utopila na souši a ještě ke všemu přímo vedle mě, asi bych si to nikdy nemohl odpustit. Cítil jsem se trochu špatně kvůli té ráně, kterou jsem jí musel uštědřit, ale byla to konec konců nutnost. Nenabančil jsem jí jen tak z rozmaru.
Jenže všeobecný chaos se okolo nás zatím pouze prohloubil. Háti brebentila, představovala nás Riki, odkud že se vlastně vzala?, Riki se následně představila nám a pak už jsem přestával zvládat sledovat nit dosti jednostranné konverzace, když Háti rázem propukla v píseň a chystala se stavět loď nebo co vlastně. "Ehm, než odplujete na vlnách nedozírného moře... pamatuješ si, odkud jsi přišla, Riki?" nadhodil jsem pokud možno nenápadně, neb už jsem se dozvěděl, že Riki s Háti jsou sestry a tedy určitě bydlí na tom stejném místě. Ne, že bych se jich chtěl hned zbavit, ale... tedy, pokud měly kam jít, nechávat jsme si je nemohli. A už mi z nich upřímně šla docela hlava kolem.
Zato Proxi úplně zmlkla. Úplně se zarazila a nevycházela z ní ani hláska. Sheya už se k ní skláněla a cosi jí šeptala do ouška, ovšem zdálo se, že Proxima je v té situaci jaksi ztracená. Trochu jsem si povzdechl - asi jsem přesně chápal, jak se cítí. Nejspíš to musela podědit po mně. Nechtěl jsem ji nutit do kontaktu s někým, s kým nejspíš nechtěla mít nic společného. Opřel jsem se o Sheyu, která se usadila vedle mě, po straně jsem se přitom povzbudivě pousmál na Proxi. U nás ostatně mohla najít oporu, kdyby chtěla - čehož taky rázem využila, když Sheya navrhla, že by se vlčata měla naučit plavat. "Ano, to je pravda, každá správná pirátka musí umět plavat!" přidal jsem se a čenichem se lehce otřel o dcerku, která se ochomýtala kolem Sheyiných nohou. Cosi pípla, ale nerozuměl jsem jí. "Všechno v pohodě?" zeptal jsem se jí šeptem.