Příspěvky uživatele

< návrat zpět

O prdící vodě, která byla údajně hned někde za rohem, jsem vážně neměl tušení. "To vážně neznám," zavrtěl jsem zmateně hlavou k Sheye i Cynthii. "Ale rád se na to podívám. A co vy, holky?" zazubil jsem se nadšeně na Saelind a Proxi. První jmenovaná vypadala do celého nápadu dost nadšeně, ale Proxi se pořád držela trošku stranou. Doufal jsem ale, že ji výlet taky potěší, i když jsem zjišťoval, že podobným zvláštnostem a náhlým změnám moc nefandí. No, vrátit se do lesa můžeme kdyžtak vždycky.
Nejdřív jsme se ale pustili do stavby sněžného hada, což byla vážně zábava. Na chvíli jsem zapomněl na starosti a hrál si ve sněhu jako malé vlče. Společnou prací nás tří se ze sněhu vyloupla krásná sněhová užovka, která navíc bude mít určitě velké štěstí, soudě podle toho, kolik uhelného prachu se do ní podařilo zapracovat z kožichů nás všech. Obzvlášť pak začerněné Saelind. Proxima se ke stavbě ale nepřidala, stejně jako Cynthia, která se spíš jen potloukala okolo a načuhovala na to, co děláme. Na závěr na hadovi vykvetl růžový kvítek - kdo ho ale vykouzlil? Koukl jsem na jediné dvě dospělé vlčice, na než mohlo padnout podezření, ale ani jedna z nich se netvářila, jako že je pachatelem toho malého kouzla. Nakonec na tom asi nesešlo. Pokrčil jsem lehce rameny a vyrazil následovat Sheyu směrem k té prdící vodě. "Vzhůru na výlet!" odsouhlasil jsem. "Určitě to bude moc fajn," mrknul jsem hlavně na Proxi. Přál jsem si, aby si to taky užila. "A kdyby se ti to nelíbilo, můžeme se spolu vrátit do lesa," dodal jsem potichu, aby to bylo jen pro její ouška. Zatím ale šla s námi a tak jsem doufal, že bude všechno v pohodě.

//Gejzíry

18. Uplácej sněžného hada

Proxima se rychle uklidnila a vypadala už v pořádku. Jako by její emoce najednou úplně překlaply. Trochu mne to znepokojilo, ale... vážně se už jevila úplně normálně. Asi ji ten sníh vážně rozhodil, když ho tu nečekala, ale došlo jí, že to je v pořádku. Sheya se svižně pokusila odvést pozornost a zdálo se, že to funguje. Sám jsem usoudil, že to bude asi nejlepší strategie - prostě se k tomu nevracet. Třeba na to pak zapomene i Proxi.
Zatímco se všichni vzájemně představovali, Sheya mi řekla, že mi Saelind přinesla dárek. "Vážně?" usmál jsem se a zvědavě vykrucoval hlavu, když se rozběhla k Cynthii - které jsem měl zakázáno vykat a ze které jsem měl docela nahnáno - a cosi si u ní vyzvedla. Moc jsem to nechápal. V tlamě nesla jenom kus uhlí. Že bych letos moc zlobil? Kdepak! Můj kožich dostal nové vylepšení. Musel jsem se tomu zasmát. "Ó, tak to jsem rád, že jsi mi to štěstí taky přinesla. A ty ho budeš mít zásobu tak na tři roky dopředu," dodal jsem, jak jsem si tak prohlížel Lindin zmatlaný obličej.
Sheya pak navrhla výlet. "K prdící-?" zamrkal jsem. "Kamže?" Jistě jsem se přeslechl. Nebo vážně řekla k prdící vodě? "Jestli se tam dá ohřát, tak půjdu rád," pokrčil jsem nakonec rameny, i když mi to vrtalo hlavou. Co je prdící voda? Nejprve však bylo na programu něco jiného, totiž stavění soch ze sněhu. Had byl alespoň docela jednoduchý, protože neměl nohy. Netušil jsem, jak to Sheyu napadlo, ale se smíchem jsem se do toho pustil a připojil se k všeobecnému veselí. Nahrnoval jsem sníh na kupku a uplácával ho, jak to jen šlo. "To bude užovka jako živá," mával jsem ocasem. Bylo fajn, být zase všichni spolu.

Proxi ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo, jen plakala a plakala. Nechápal jsem, co se tak hrozně pokazilo. Měl jsem ji napřed varovat, že venku bude sníh? Teď už jsem to ale zpátky vzít nemohl. Už jsem na ni dál nenaléhal, aby něco řekla nebo přestala plakat, přišlo mi jako nejlepší možnost jen tam být s ní a čekat, až se trošku uklidní.
Soustředil jsem se na Proxi tak, že jsem si ani nevšiml, že se k nám blíží společnost. To až když mezi stromy náhle vylítla sněhová koule a rozpleskla se Proximě na kožichu, zvedl jsem hlavu a spatřil opodál hotové shromáždění. Sheya, Saelind a... neznámá tmavá vlčice. Jako bych už tak neměl hrudník dost sevřený, stáhl se mi ještě víc. Byla tohle jedna Sheyiných matek? Říkala, že ji jde hledat. Přivedla ji? Proč zrovna teď, zaúpěl jsem v duchu. Ještě pořád jsem byl unavený z té podivné rýmy a teď jsem měl starosti o Proxi. Prostě toho bylo nějak moc. "Ahoj," pozdravil jsem s nervozním úsměvem Sheyu a Saelind, která vypadala jako nějaký umouněný čert. Co to propána vyváděla? Vždyť byl všude kolem sníh. "A, ehm, do-brý den," vyhrkl jsem spěšně k té tmavé. Přišlo mi, že mě zkoumá pohledem jako nějakého srnečka na porážku. Určitě rozpitvávala každý můj pohyb, skoro jsem slyšel její myšlenky o tom, jak se pro Sheyu nehodím a že takhle určitě nemůže vypadat alfa Mechové smečky-
"Já nevím," vydechl jsem, když se Sheya zeptala, co se stalo. "Jen jsme vyšli ven do sněhu..." To už si ale naši uplakanou dcerku přitáhla k sobě a i Saelind se ochomýtala kolem, jenže v tu chvíli se Proxima uklidnila. Jako když pláč najednou utne, slzičky sice na tvářích zůstaly, ale další už netekly. Až jsem sebou škubl, když Proxi najednou tak zvláštně odsekla. "No- Měli jsme starost, co se děje," zablekotal jsem. "Ale jestli už to je v pořádku, tak-tak to je dobře." Upřel jsem zmatený pohled na Sheyu. Ta náhlá proměna mě trochu vyděsila a dcerka teď zněla tak... jinak. Ne moc, ale jako by se něco změnilo. Nikdy jsem ji neslyšel takhle odsekávat. Nechtěl jsem z toho ale dělat velké haló a ještě víc Proxi rozrušovat.
Otočil jsem se na vlčici, o které Sheya potvrdila, že to je její máma. "Ehm, těší mě," pronesl jsem k ní a snažil se tvářit tak sebevědomě, jak jsem dokázal, i když jsem si pod pohledem fialkových očí připadal mrňavý jako mravenec. "Hodně... jsem o vás slyšel, rád vás konečně potkávám," i když by to bylo určitě lepší někdy jindy. Pak jsem sklonil oči i k ušmudlané Saelind: "A copak jsi ty vyváděla? Vypadáš jako nějaké čertisko," prohlížel jsem si s jistým pobavením její zamatlaný kožíšek. Připadalo mi, že ani pořádně nestíhám všechno a všechny vnímat, ale to nebylo nic nového.

//úkryt

Proxi vylezla z úkrytu a já jí byl hned v patách. Pro sebe jsem se usmíval, plný očekávání překvapených výkřiků a následné radosti z nového kožichu, do kterého se oblékal náš les. Jenže když jsem se vynořil ze vstupu do nory vedle Proxi, nic takového se nekonalo. Stála ve sněhu a tvářila se převelice žalostně, oklepávala si tlapku a než jsem vůbec otevřel tlamu, propukla v usedavý pláč. Úsměv na mé tváři vystřídal krátký zmatek, než se tam usadil ustaraný výraz. Z Proxi přímo vyzařovalo zmatení, nelibost a neštěstí, že by se nad ní i kámen ustrnul. "Proxi," vydechl jsem a sklonil k ní hlavu. "Copak je? To se ti tolik nelíbí sníh? To je totiž to bílé tady kolem... sníh," snažil jsem se jí to vysvětlit, ale kdoví, jestli vůbec slyšela něco z toho, co jsem jí říkal. Plakala a plakala a já si v tu chvíli nedokázal vysvětlit proč. Vyděsil ji sníh, nelíbilo se jí, že ji studí do tlapek, nebo šlo snad o něco docela jiného? "Broučku, neplač," řekl jsem tiše, sedl si k ní do sněhu a opřel svou tvář o tu její. "To ten sníh tě tak trápí? Nechceš mi to celé říct? Třeba vymyslím, jak se to dá napravit." Úplně jsem na chvíli zapomněl na Sheyu a Saelind.

598

Nemohl jsem si pomoct a musel se trochu zasmát nad otázkou, kterou mi Proxi položila. Bylo to roztomilé. "Samozřejmě. Každý má mámu. Úplně všichni na světě se narodili nějaké své mamince," objasnil jsem. Proxi zakutaná v kožešinách vypadala spokojeně a zima jí určitě být nemohla. To bylo dobře, protože ve větru, který sem zvenčí pronikal, už bylo cítit mráz a možná i sníh. Zima se blížila. Tentokrát jsem z ní měl větší obavy, než obvykle. Zároveň jsem se ale těšil, co budou asi Proxi a Saelind říkat svému prvnímu sněhu. Třeba postavíme vlkuláka, nebo si vykutáme sněhový úkryt, snažil jsem se malovat si to všechno v optimistických barvách. Představoval jsem si nás čtyři ve sněhovém iglú, které si sami postavíme...
Známý hlas mě vytrhl z myšlenek. "No vidíš, už je tu," roztáhl jsem tlamu do úsměvu a spadl mi kámen ze srdce. Tak přece jen už byly doma! Snad přišla jen Sheya a Saelind. Sice už mi z nosu přestávalo téct a ani mě to už tak nenutilo ke kašli, ale vážně jsem se necítil v dost dobré kondici, abych mohl čelit Sheyině matce. Jenže kdy jsem se v takové kondici cítil? Byl jsem pořád trochu přešlý, ale vybloumal jsem z úkrytu v závěsu za Proxi. Jen, co jsem vystrčil hlavu z úkrytu, zjistil jsem, že skutečně sněží. Zima byla oficiálně tu.

//Mechový lesík

597

Bylo mi Proxi líto, jak s ní ta magická rýma cvičila. Třpytky a duhové nudle z ní lítaly na všechny strany a nejhorší bylo, že jsem pro ni ani nemohl nic pořádně udělat. Vykutala se částečně zpod kožešiny, ale pořád na mě jen koukal její duhou ulepený čumáček a skleněná očka, zbytek zůstal zachumlaný. "Ale kdepak, vrátí se, uvidíš," řekl jsem tiše a pokusil se jí aspoň trochu čenich očistit. "Už je určitě na cestě. Jen se někde zapovídala se svojí mamkou a vůbec netuší, že jsi nemocná. Kdyby to věděla, nikde by se nezastavovala," tím jsem si byl naprosto jistý. Upřímně jsem tu také Sheyu chtěl mít... Ale nedalo se nic dělat. Museli jsme jen doufat, že se vrátí co nejdřív.
Lehl jsem si se svým kouskem masa opět vedle Proxi a pomalu ho žmoulal, stejně jako ona. Z nosu mi pořád teklo, ale měl jsem dojem, že to už možná trošku polevuje. Trošičku. Nekýchal jsem už tak často a možná ani těch třpytek už nebylo tolik. "Je ti už trochu líp?" zeptal jsem se Proxi, jestli i u ní se nějaké zlepšení projevuje. Nejspíš to chtělo jen čas, čas a odpočinek. A možná když jsme teď něco málo snědli, dodalo nám to trochu sil.

596

Čas prostě jen tak nějak... plynul. Chvílemi jsem dřímal a snažil se moc nepřevalovat, abych nebudil Proxi. Po chvilkách jsem po ní po očku pokukoval, ale zdálo se, že pořád spí. Asi to je dobře. Takhle aspoň o ničem neví, pomyslel jsem si. Mně už dál spát nešlo, takže jsem teď jen tak ležel a zíral na stěnu úkrytu, snažil se utlumit záchvaty kašle, které mě co chvíli přepadaly a jediné, na co jsem se mohl soustředit, bylo moje rozbolavělé unavené tělo. Bolela mě hlava, bolely mě klouby a cítil jsem se jako zmuchlaná kožešina, kterou někdo pošlapal, vyválel v bahně a pak ji nechal ležet na dešti. Kéž by tu byla Sheya, pomyslel jsem si s povzdechem. Ale... možná bylo dobře, že tu nebyla. Potom by to chytla taky, a taky Saelind a možná i Sheyi máma, jestli ji vážně našla a plánuje ji třeba přivést sem... Ale stejně si nějaká část mě přála, aby tu Sheya byla. Nebo Launee. Nebo... prostě někdo. Ale byli jsme tu jen my sami dva a Proxi spala, takže jsem ji nechtěl budit.
Jak jsem tak na ni koukal pod tou kožešinou, pořád jsem přemýšlel, jestli můžu něco dělat. Až se vzbudí, bude mít hlad? Žízeň? Vzpomněl jsem si, že získat Sheye vodu nebylo ani v úkrytu tak těžké, stačilo rozpustit trochu ledu ze spíže. Tam taky ležel bezpečně uložený zbytek losice - naprostá většina. Nechtělo se mi hýbat, ale ležení v naprostém tichu a nečinnosti mě ubíjelo, takže jsem vstal a zamířil ke spíži. Rozhodně jsem se za chůze cítil jako oživlá mrtvola, v hlavě mi tupě dunělo. To je hrůza... jak dlouho to může trvat? Urval jsem z losice dva kusy masa a zamířil zpátky. Hlad jsem trochu měl, chuť ale moc ne, takže jsem se ve svém kousku spíš nimral a pomalu ho uždiboval. S ucpaným čenichem jsem měl chuť jaksi otupělou, ale byla to aspoň nějaká činnost, kterou jsem se mohl zabývat. Druhý kousek byl pro Proxi, kdyby se náhodou vzbudila. Určitě musela taky něco sníst. Potřebovala sílu. Však už to tu nějak přečkáme, povzdechl jsem si a vykašlal další oblak třpytek. Chtělo se mi z toho všeho akorát tak brečet.

595

Chtěl jsem si jen zdřímnout, ale nakonec jsem zkrátka a dobře úplně natvrdo usnul. Byl jsem z lovu, používání magie, hledání Proxi i obhlížení hranic neskutečně vyčerpaný, takže i kdybych se spánku chtěl bránit, nejspíš by se mi to nepodařilo. A když se k tomu ještě připočte nemoc, která se do mě nejspíš pustila... asi nebylo divu, že jsem tak odpadnul.
Netušil jsem, jak dlouho jsem spal. Probralo mne nesnesitelné šimrání v čenichu. "He-heee-heeep-" Připlácl jsem si ho rychle ještě v polospánku tlapou, abych kýchnutí aspoň ztlumil ve snaze neprobudit Proxi. Netušil jsem, jestli se mi to podařilo nebo ne. Kýchnutí jsem utlumil, ale tlama se mi naplnila čímsi strašně nepříjemným. Otevřel jsem ji a vykašlal ven oblak blyštivých třpytek. To ne, povzdechl jsem si a hlava mi spadla na mechový polštář. Cítil jsem se mizerně. Otupěle jsem koukal, jak se třpytky snášejí k zemi a zapadávají do mechu. Popotáhl jsem, ale duha mi z čenichu tekla vytrvale a neustále. Už jsem skrz něj ani nic pořádně necítil. Ať už Proxi tu nemoc donesla odkudkoliv, chytil jsem ji od ní taky a cítil jsem, že mi dává pěkně na zadek. Nikdy jsem moc nemocný nebýval, ale teď mě bolely klouby, v krku mě šimraly třpytky a čenich nesnesitelně lechtal. Nutilo mě to na kýchání, ale potlačoval jsem ho, jak jen to šlo, abych nebudil Proxi. Musela odpočívat a já se o ni musel postarat, i když bych momentálně byl nejradši, kdyby mě mech pohltil. "Uuuuh," zamručel jsem tiše a zavrtal se hloub do mechu v naději, že ještě třeba chvíli usnu a potom už mi bude dobře.

594

Huhlavá Proximina slova mě vyděsila. "Ne, kdepak, neumřeš," zakroutil jsem rozhodně hlavou. Prosím, takové věci ani neříkej. Prosím. Nechtěl jsem na nic takového ani myslet. Měl jsem pocit, že bych sám nepřežil, kdyby se něco takového přihodilo. "Brzo budeš v pořádku, uvidíš. Postarám se o tebe, ano?" slíbil jsem jí a už jsem pracoval na tom, aby jí bylo v úkrytu co nejpohodlněji. Světelný orb poletoval kolem a svítil mi na práci, což se rozhodně hodilo, i když díky mechu v úkrytu nebyla úplná tma.
Když byla Proxi uložená, ptal jsem se, jestli potřebuje ještě něco, avšak neodpověděla. Nejspíš teď nich nechtěla víc, než si trochu odpočinout. Úplně jsem to chápal. Ještě ke všemu, když jí z čenichu lítaly třpytky a duha na všechny strany. Byl jsem si jistý, že jsem pár těch třpytek musel vdechnout. Doslova jsem viděl, jak mi vlétly do čenichu, když vířily všude kolem. Obával jsem se, že se tomu také nevyhnu. Nejdřív jsem se ale soustředil na Proxi. "Tak. Zkus na chvíli usnout, dobře? Když se trochu prospíš, nabereš trochu sílu a určitě ti bude líp. Já-" doširoka jsem zívl, únava mě zmáhala, "já si lehnu hned tady vedle, kdybys něco potřebovala." Složil jsem svoje tělo hned vedle Proxi, bokem jsem se dotýkal kožešiny, která ji přikrývala. Sotva jsem ulehl, ucítil jsem šimrání na čenichu. Tlapou jsem si ho opatrně otřel a spatřil na své bílé ponožce zářivé barvy. Skvělé. Zatím jsem se necítil špatně, ale duhová rýma už byla ve mne. Rychle jsem tlapu schoval, aby to neviděla Proxi, a pohledem jsem zabloudil k Hvězdíkovi. "Mohl bys prosím zhasnout?" požádal jsem ho a světýlko ochotně vyhovělo. Zkrátka zmizelo. Teď tu bylo příjemné šero ke spaní. Položil jsem hlavu na tlapy, ale nechtěl jsem usnout dřív, než usne Proxi. Kdyby něco. Už jen ležet a odpočívat bylo příjemné.

593
//les

Nebylo nejmenších pochyb o tom, že Proxi skolil nějaký ošklivý bacil. A možná i magický. Sice se stmívalo, ale viděl jsem, že nudle, co jí tekla z čeníšku, byla podivně duhová a začínal jsem si být docela jistý, že to nejsou jenom halucinace. Jen aby to nebylo něco vážného, hrozil jsem se v duchu, ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. Jen bych Proxi zbytečně děsil. "No jo, to je vidět," řekl jsem soucitně. "Asi se do tebe dala nějaká nemoc. To se stává, když se takhle ochladí. Není to nic příjemného, ale bude to dobré," sliboval jsem a doufal, že to tak doopravdy bude. I když Proxi z čenichu tekla duha, třeba to nebude o moc horší, než běžná rýma. Podle toho, jak zněla, musela mít nos úplně ucpaný. Bába...? "Máma?" odhadl jsem po chvilce přemýšlení a trochu si povzdechl: "To bohužel netuším. Šla se Saelind hledat vaši babičku." Kdoví, jestli ji našla? A jestli ji třeba přivede sem...? Ajaj. Toho jsem se bál, takže jsem na to teď radši nemyslel.
Vyrazili jsme přes les a skoro jsem si ani neuvědomil, že s padajícím soumrakem se opět objevil ten malý orb světla, Hvězdík, a svítil nám na cestu. Víc jsem se soustředil na Proxi, které právě z čenichu vyletěla záplava třpytek. "Co to-" ujelo mi. Třpytky vířily vzduchem, ve Hvězdíkově světle se krásně leskly a pár mi jich nepochybně vlétlo do nosu, když jsem se samým úlekem prudce nadechl. "Tohle vypadá na... na nějakou speciální rýmu," kroutil jsem nad tím hlavou, která mi to nepobírala.
Vklouzl jsem do nory i s Hvězdíkem, takže když se k tomu přidalo i světlo z kouzelného mechu, bylo tu jen trochu šero. "Tak, jsme tu. Pojď si tady lehnout," nasměroval jsem Proxi k těm nejměkčím mechovým polštářům a odběhl do kouta, kde se povalovala jedna z mála kožešin, které jsme tu měli. Vzhledem k měkkému povrchu nory většinou nebyly potřeba, ale byl jsem teď rád, že tu máme alespoň nějaké. Přetáhl jsem ji Proxi přes záda, aby byla v teple. "Tak. Když budeš ležet a odpočívat, bude ti brzo určitě líp," přitiskl jsem jí jemně čenich k čelu, přesně na tu roztomilou bílou hvězdičku. "Chtěla bys ještě něco? Něco k jídlu nebo vodu?" Také už jsem si chtěl lehnout na měkoučký mech, který mě přímo volal k sobě, ale musel jsem si být jistý, že má Proxi vše, co potřebuje.

Proxi už nic neříkala, jenom přikyvovala. Asi byl vážně nejvyšší čas zaplout do úkrytu. Musela být unavená, po všech těch zážitcích, co měla za sebou. Já tedy unavený byl, a to neskutečně. Přemáhal jsem se, ale nejspíš už bych to dlouho nevydržel. "To je dobrý nápad," vydechl jsem souhlasně. "Půjdeme do úkrytu a- oh," zamrkal jsem, když si Proxi otřela tlapkou čenich a ulpělo jí na ní cosi barevného. Z čenichu jí teklo a nevypadala úplně nejlíp. "Ach jo, asi ses musela někde nachladit," povzdechl jsem si trošku. To ještě scházelo. Ale co ty barvy? Byl jsem napůl připravený přijmout teorii, že mi z nedostatku spánku začínají přecházet oči. "To nic. Půjdem si odpočinout a bude zase dobře," rozhodl jsem se, že to momentálně bude prostě to nejlepší řešení. Potřebovali jsme si odpočinout oba a momentálně se konečně zdálo, že nikde nehoří žádná katastrofa, která by si vyžadovala mou okamžitou pozornost, takže jsem té šance hodlal využít. "Určitě budeš brzo zase jako rybička," přiměl jsem se k pousmání a vykročil pomalu k úkrytu, který naštěstí už nebyl daleko.

//nora

Proxi už Sigyho od té doby nejspíš neslyšela. Jen zakývala hlavou a to bylo vše. Je pryč. Nadobro. Už jsem to věděl, ale stejně jsem z toho byl smutný. Až příliš mnoho vlků zmizelo v nenávratnu. Byla to neodvratná realita života, ale to neznamenalo, že bylo snazší ji přijmout.
Háti maminka naštěstí vážně nebyla zlá, což mě uklidnilo. Proxi vyděsilo hlavně to, že měla křídla. "Takže je doopravdy měla? Jako ty kachny, co jsme lovili?" pousmál jsem se při vzpomínce na to, jak se Háti vyptávala, jestli její máma je kachna, když má taky křídla. "Myslím ale, že vlků s křídly se nemáš proč bát. I když je to tedy pořádně zvláštní." Ještě nikdy jsem žádného okřídleného vlka neviděl a narozdíl od dcerky bych na to byl zvědavý. Ale ji to podle všeho děsilo. Její bázlivý přístup ke světu mi dělal trochu starosti, i když jsem mu úplně rozuměl - nebo spíš právě proto. Přál bych si, aby se Proxi nemusela bát tak, jako jsem se vždycky bál já, ale po kom jiném by tohle mohla podědit, než právě po mně?
Vycítil jsem, že přijetí Dyora do smečky bylo pro Proximu docela ránou. Nechtěl jsem v žádném případě, aby si to vyložila špatně, jako že ji snad chceme nějak nahradit nebo něco podobného. Snad se mi povedlo ji trochu uklidnit, když se mi zachumlala do kožichu a něco do něj tiše zamumlala. Skoro jsem to ani nezaslechl, ale byl jsem k ní skloněný, takže většina k mým uším dolehla. Tiše jsem si povzdechl. "Já tě nebudu nutit se s nikým bavit. Vím, že mluvit s neznámými vlky je někdy vážně těžké. Ale občas je potřeba svůj strach překonat, i když to není jenom tak. Třeba potom přijdeš na to, že někteří ti vlci jsou vážně fajn a najdeš si nové kamarády. To zní dobře, ne?" Nechtěl jsem, aby Proxi byla osamělá a zároveň jsem ji nechtěl do ničeho nutit. Úplně jsem nevěděl, jak tuhle situaci navigovat. Přál jsem si, aby tu byla Sheya a pomohla mi. Má nás, svou rodinu. Sama nebude, připomněl jsem si, jen... jsem až moc dobře věděl, jak snadno všechno může v jediném okamžiku být jinak. Ale já nikdy nedovolím, aby se tady stalo to, co doma, pomyslel jsem si a rázně zamrkal.
Rayovo kvílení narušilo můj tok myšlenek. Povzdechl jsem si. "To je Ray. Rayster. Jeden ze členů smečky. On je..." Zaváhal jsem nad tím, jak to říct: "Jiný, než ostatní vlci. Nemá to v hlavě úplně v pořádku. Je někdy děsivý - i pro mě - ale neublíží ti a většinu času jenom někde v lese spí a s ostatními se moc nedruží." Rozhlédl jsem se, ale neviděl jsem, že by se Ray blížil. Snad za námi nenabere směr. "Co kdybychom zamířili k úkrytu? Nejsi po tom všem unavená? Přiznám se, že já ano - a v úkrytu máme i docela čerstvou kořist z lovu," navrhl jsem, že bychom prostě z lesa zmizeli do nory. Styděl jsem se trochu za to, že se chci Rayovi vyhnout, ale od té doby, co jsme byli vlčata, mi z něj prostě běhal mráz po zádech.

//VVJ

Proxi nijak výrazněji nereagovala na to, že jsem Sigyho nenašel. Možná to bylo dobře. Lepší, než kdyby kvůli tomu byla nějak skleslá nebo měla strach. Toho jsem si užil dost za nás za oba. Přesto jsem nedokázal zadržet otázku, která se mi drala na jazyk: "Od té doby jsi ho už neslyšela?" Bylo hloupé se chytat takové naděje, věděl jsem to. Pokud byl v oceánu, tak... Tak mu teď už zkrátka nemohlo být pomoci. Sigy byl pryč. Další přátelská tvář, která zmizela v nenávratnu. Tiše jsem si povzdechl.
Měsíček na čele se mi nakrčil, když Proxi prohlásila, že Háti máma je děsivá. "Opravdu? Ale nebyla na tebe... zlá nebo tak něco?" Co bych vůbec dělal, kdyby ano? Asi už bych ji do toho lesa prostě nepustil. Představa, že bych si to měl jít s Háti mámou vyříkat byla docela absurdní, proto mě překvapil hněv, který jsem uvnitř pocítil - zjistil jsem, že kdyby jí zkřivila jenom chloupek, asi bych toho byl schopen. Jenže Proxi neřekla "zlá", řekla "děsivá", což mohlo znamenat hodně věcí.
Odhadoval jsem, že Proxi nebude z Dyora nadšená, a odhadl jsem to dobře. Zněla popravdě dost ublíženě. Zhluboka jsem si povzdechl - už jsme byli na hranicích lesa, které mimochodem trochu vyčpěly, takže jsem začal obnovovat značky na stromech, kamenech a keřích, zatímco jsem jí to celé začal vysvětlovat: "Protože Dyor nemá kam jinam jít. Nemá mámu a tátu jako ty, kteří by se o něj starali a je moc mladý na to, aby zůstal sám." Otřel jsem se bokem o kůru stromu a zanechal na něm své chomáče chlupů. "Vím, že bys chtěla, abychom měli les jenom sami pro sebe, ale smečka je domovem více vlků, než jenom mě s maminkou a tebe a Saelind. A velká většina z nich tu jsou od doby, co byli ještě malá ztracená vlčata bez rodiny. I já a teta Bianca," snažil jsem se to Proxi vysvětlit, jak nejlépe jsem uměl. Nemohl jsem Dyora nechat někde umřít. Kdyby mně kdysi úplně stejně nepomohla Skylieth a potom Launee s Therionem, dávno bych někde sám umřel a Bianca taky. Měl jsem pocit, že takováhle pomoc by se měla posílat dál. Pomalu jsem přecházel mezi stromy, zarýval do nich drápy a třel se o ně bokem. "Teď už nejsem vlče, takže chci pomáhat těm, která jednou byla jako já - neměla nikoho a žádné místo, kam by mohla jít. V lese je místa spousta."
S tím jsem se konečně zastavil a obrátil jsem se na Proxi. Ještě něco muselo být naprosto, zcela jasné: "Ale to neznamená, že bych snad měl tebe a Saelind o něco méně rád. Ani nápad. Vy dvě jste ty nejdůležitější a vždycky vás budu mít ze všech nejradši. Vy jste moje holky, jasné?" usmál jsem se na ni a přišel blíž, abych se o ni mohl otřít čenichem. Ztišil jsem hlas. "Když si s Dyorem nebo někým jiným v lese nebudeš rozumět, nemusíš se s nimi bavit, dobře? Ale je to i jejich domov, stejně jako tvůj."
Pomalu jsem se posadil na mechový polštář. Únava už mnou cloumala a nejraději bych zalezl do úkrytu a pořádně se prospal, ovšem tohle jsem nechtěl nechat jen tak nedořešené. Obzvlášť, když mi k uším doléhalo halekání ještě dalšího obyvatele lesa, který se zjevoval jen čas od času jako nějaký lesní duch. Ach Rayi, pomyslel jsem si unaveně a v duchu tajně zadoufal, že sem pomatený vlk nedoběhne.

//Borůvka přes Mahtaë

Proxi se držela poblíž mě a v přítomnosti cizích vlků se zdála velice zaražená. Nevyšlo z ní ani slovíčko. Trochu jsem si nad tím musel povzdechnout, když jsme odcházeli z lesa. Chápal jsem to. Samotnému se mi popravdě ulevilo, že už odtamtud odcházíme. "Sigyho - toho vlka, co jsi slyšela, jsem nenašel," odpověděl jsem jí na otázku, když jsme se od vlků z cizí smečky trochu vzdálili. "Nechtěl jsem to úplně rozebírat před nimi," řekl jsem omluvně na vysvětlení, proč jsem odpovědi nepodal hned a okamžitě. Z myšlenek na Sigyho mě bodalo u srdce. Byl jsem si jistý, že už ho nikdy neuvidím.
Radši jsem se soustředil na veselejší věci. "Užila sis to s Háti?" zeptal jsem se Proxi a mírně se usmál. "Co jste podnikly?" Kráčeli jsme podél řeky a já se vážně nemohl dočkat, až budeme konečně doma. "V úkrytu na nás čeká čerstvá losice, kterou jsme s mamkou a jedním vlkem ze smečky ulovili, jestli máš hlad. A... taky ve smečce našel útočiště jeden mladý vlk. Je to kamarád Saelind, Dyor," rozhodl jsem se, že bude lepší Proxi varovat dopředu, aby ji nečekalo nepříjemné leknutí z přítomnosti "cizince" na území. Bylo mi totiž jasné, že na takovéhlé překvapení by nemusela reagovat nejlíp. I tak jsem měl trochu obavy. "Nemá kam jinam jít, tak bude bydlet u nás. Zdá se docela milý, třeba se časem skamarádíte." A když ne, tak ne. Nutit jsem nehodlal ani jednoho.

//Mech

Byl jsem rád, že jsem ji našel celou a v pořádku. Proxi se ke mně přitulila a já si ji tlapou na chvíli přivinul k sobě. Je to v pořádku, mohl jsem si oddechnout a popravdě jsem byl rád, že Proxi chtěla vyrazit rovnou domů. "Tak půjdeme." Těšil jsem se, až si konečně trochu odpočinu a strávím nějaký čas s Proxi. Nechtěl jsem tam navíc Dyora nechávat moc dlouho samotného. Slíbil jsem přece, že se brzy vrátím.
Z lesa se brzy vynořila bílá vlčice a na chvíli se zjevila i Háti, které jsem ovšem stačil říct pouhé: "Ahoj," než zase odběhla kamsi pryč. K bílé vlčici se mezitím připojil i černobílý vlk, hotový medvěd. Byl jsem z toho dost nesvůj, ale ani jeden z nich nevypadal nijak nepřátelsky. Vlk dokonce prohlásil, že moje starost je známkou dobrého rodiče. Popravdě jsem nechápal, jak se někteří rodiče dokázali prostě... nestarat. Já měl pocit, že se strachuji v jednom kuse od chvíle, co se holky narodily. "Ehm - děkuju," vybreptl jsem, protože jsem měl dojem, že bych na to měl něco říct. "A děkuji, že tady mohla Proxi chvíli pobýt," dodal jsem ještě, byl jsem vážně rád, že celou tu dobu nepobíhala někde úplnou divočinou. Na bílou vlčici jsem se pousmál, když Proxi ujistila o tom, že se sem může zase stavit, ale už jsem vážně cítil, že je na čase jít. Ať byli místní milí, nebo ne. "No, jak jsem říkal, nebudeme vás zdržovat. Třeba se ještě někdy zastavíme," řekl jsem, protože jsem nechtěl dělat žádné sliby, když jsem netušil, co bude dál. "Ještě jednou děkuju. Nashledanou," pokývl jsem oběma vlkům na rozloučenou. "Můžeme vyrazit," špitl jsem ještě k Proxi a pak pomalu zamířil z lesa pryč.

//VVJ přes Mahtaë