Gallirea - Příspěvky uživatele

//Jižní Galtavar kolem VVJ

Dyor skutečně neměl kam jít a nabídku, že by mohl zůstat u nás, přijal. Znamenalo to další hladový krk, ale takhle jsem na to myslet nechtěl. Však si nějak poradíme. Zase takovou nouzí jsme netrpěli, abychom se o jedno další vlče nemohli postarat. A třeba les zase trošku ožije, pomyslel jsem si toužebně. Nevadilo mi, že tam panuje klid, avšak občas... občas jsem z toho byl trochu smutný. Všichni se někam ztráceli. Aspoň, že jsem měl pořád svoji rodinu.
Sheya se Saelind se vydaly pryč, nám nezbývalo, než se vydat k domovu. "Dobře," přikývl jsem taky a neváhal, chopil jsem se losice nadnášené větrem kousek nad zemí a zamířili jsme k domovu. Dyor se rozhodl mi taky pomoci. Věnoval jsem mu vděčný pohled, i když s plnou tlamou jsem mu nemohl nic říci. Bylo mi jasné, že ještě nebude mít takovou sílu, ale snaha se cení a každá troška pomohla. I tak to byla hodně únavná cesta, udržování magie a tahání zvířete bylo prostě náročné. Když nás objaly stromy lesa, vážně se mi ulevilo. Nechal jsem ale losici padnout na zem až kousek od vchodu do úkrytu. "Tak," vydechl jsem a svalil se na taky na zem, abych trochu popadl dech. "A je to." Uf. Měl jsem toho dost, tělo mě bolelo a nejraději bych se pořádně prospal.
Místo toho jsem ale pohlédl na Dyora a trochu se pousmál. "Tak... to, co jsi viděl, byla zrovna jedna magie. To, co nadnášelo tu losici. Byla to magie vzduchu, kterou ovládám. Existuje jich mnohem víc, někteří vlci dokážou ovládat třeba vodu, oheň nebo růst rostlin..." Pokrčil jsem lehce rameny. Bylo toho hodně a nechtěl jsem toho na Dyora vychrlit moc najednou. Proto jsem se odmlčel a utrhl si kus masa z naší kořisti. "Taky se najez, jestli máš hlad," pobídl jsem ho, kdyby se náhodou zdráhal. "Než ji budu muset odklidit do úkrytu. Ten je tamhle," kývl jsem hlavou k velké díře zející v zemi. "Když teď patříš ke smečce, vždycky si tam můžeš zalézt a odpočinout si nebo se schovat před ošklivým počasím." Co ještě bych mu měl říct? Ještě štěstí, že s vlčaty se mi mluvilo docela snadno. Bez velkého koktání a tak.
Zamyšleně jsem žvýkal kus z losice a vtom mi cosi došlo. Proxima. Zůstala tam někde u řeky s Háti. Zhrozil jsem se, škublo to se mnou, div jsem se nezadusil. "Ale ne," zaúpěl jsem. "Poslyš... musím se jít poohlédnout po své dcerce. Už se toulá docela dlouho. Uhm... Můžeš jít se mnou, jestli chceš, nebo můžeš počkat tady. Jak jen chceš. Snad to nebude trvat moc dlouho," podíval jsem se na Dyora omluvně. Poslední, po čem jsem toužil, byl další výlet, ale co jsem mohl dělat? Nemohl jsem Proxi nechat někde kdoví kde. A tak jsem vstal, s trochou pomoci od větru odpravil losici do bezpečí úkrytu a zamířil opět k hranicím, jen jsem ještě počkal, jestli půjde Dyor se mnou nebo ne. Musel jsem únavu prostě překonat. Nemohl jsem dopustit, aby se Proxi něco nedejbože stalo.

//Mahtaë sever přes VVJ

Mitsu se příliš neozýval, začal jsem se tedy o to víc soustředit na to vlče - Dyora. Vyprávěl o tom, jak se vlastně setkal se Saelind. Ukázalo se, že s naším lesem už je obeznámen. "Nic se nestalo," ujistil jsem ho, když vypadal tak vyjukaně z toho, že omylem překročil naše hranice. "Určitě ti za to hlavu trhat nebudeme. Ale, ehm... ty se tedy nemáš kam vrátit?" Sevřelo se mi srdce. Další ztracené vlče, dušička bez domova. Sheya ani nemusela nic říkat, ačkoliv jsem ji samozřejmě zaslechl šeptat mi do ucha. Lehce jsem se k ní natočil a zvedl jeden koutek, i když u srdce mi bylo krušno - bylo mi líto toho vlčka s toulavými tlapkami. "Už to tak vypadá," špitl jsem k ní a otočil se zpátky na Dyora: "Samozřejmě jestli u nás chceš zůstat, máš dveře otevřené." Nemohl jsem mu přece jen tak říct ne. A byl jsem si jistý, že Bianca se také zlobit nebude... a pokud ano, tak jí to budu muset nějak vysvětlit. Dost dobře jsem ji teď nemohl jít hledat.
Mladý vlk byl velmi zvědavý. Naštěstí se do odpovědí pustila Sheya, takže jsem měl chvilku na to, abych opět popadl svou duševní rovnováhu. Aspoň trošku. Nechtěl jsem se opět octnout na pokraji nějakého zhroucení. "Jak říká Sheya, můžou za to kouzla, ale to je docela dlouhé a složité povídání. Radši bych to nechal na doma," řekl jsem. Nervózně jsem se rozhlížel kolem, už jsem chtěl mít kořist doma a uklizenou... a sám tam taky být, abych věděl, jestli je v lese vše dobré.
Sheya se Saelind se rozhodly jít hledat onu bájnou Thiu, se kterou jsem se ještě nesetkal (a měl jsem trochu strach z toho, kdy ten den nastane), takže nám zbýval jediný úkol. "Dobře. My půjdeme domů, tak nás potom najděte v lese," pokývl jsem hlavou, rozloučil se jemným drcnutím čenichu se Sheyou i Saelind a potom jsem si to už namířil k losici. Nemělo smysl ztrácet čas. "Jdeme. O magii si můžeme povědět doma, dobře?" mrkl jsem na Dyora, ohlédl se i na Mitsua, jestli se k nám připojí či ne, chopil jsem se přední nohy losice a nadzvedl ji pomocí magie vzduchu kousek nad zem, aby nekladla takový odpor. Ještě, že jsem si svedl trochu odpočinout, i když mi bylo jasné, že za to asi budu aspoň trochu pykat. Proto jsem se rozhodl to vzít kolem jezera, snad nejkratší cestou. Doufal jsem, že mi alespoň jeden z vlků pomůže, i když Dyor byl ještě docela malý, nicméně s trochou pomoci od kouzel bych to nejspíš zvládl i sám.

//Mech okolo VVJ

//chaotický post, pardon T-T

Lov byl dokonán a všichni se zdáli být v pořádku. Naštěstí. "Já ano," přikývl jsem Sheye, která se zajímala, zda jsme v pořádku. "Co ty?" přišel jsem k ní blíž a otřel se o ni lehce čenichem. Vážně se mi ulevilo, že jsme to všechno zvládli a nikdo nepřišel k žádné úhoně. Teď už zbývalo jen dopravit kořist domů - Mitsu se však ozval, že ji odtáhne sám. Pohlédl jsem na něj poněkud nevěřícně. Losice byla veliká. Přímo obří. Nechtělo se mi věřit, že by ji odvlekl sám. "Myslím, že bude lepší, když to uděláme společně," namítl jsem trochu váhavě. I přes své nynější postavení jsem pořád nerad prosazoval svou, ale co se dalo dělat? Mitsu by se ještě strhal, kdyby chtěl sám táhnout losici až do lesa, který také nebyl zrovna blízko. "Když tomu ještě trochu napomůžu magií, bude to mnohem lehčí," prohlásil jsem už trochu jistěji, protože to byla pravda - když pomocí magie vzduchu losici nadlehčím, nebudeme se muset tolik namáhat.
Chtěl jsem už Mitsuovi objasnit, jak se vlastně věci mají. Proč mám všechno na povel a co se vlastně se smečkou děje. Jenže to už se tu objevila Saelind s tím druhým vlkem. Vypadal jako vlče o něco starší než ona. "Ahoj, ahoj," přivítal jsem se se Saelind vyjeveně, ale koukal jsem přitom víc na to neznámé vlče. Odkud se vzalo? Čí bylo? Patřilo taky k Háti a Omórice? Ale mladý vlk nebyl vůbec cítit podobně. Dyor? Nervózně jsem se ohlédl na Sheyu i Mitsua, než jsem pohled zaměřil na Dyora. "A-hoj?" pozdravil jsem ho, v hlavě jsem už musel udržovat moc myšlenek najednou a stával se z toho trochu chaos. Už jsem chtěl být zase doma. "Já jsem Saturn. Odkud se tu bereš?" Rozhlédl jsem se po trávě kolem a podíval se na Saelind: "Nikoho dalšího nevidím," řekl jsem, protože mluvila o tom, jak jsou z Dyora najednou dva. Předtím se mi zdálo, že to tak opravdu je, ale k nám došel Dyor jen jeden. Co to mělo znamenat?
A ještě tu byla jedna věc. Otočil jsem se na Mitsua, který toho mnoho nenamluvil a nedokázal jsem ani odhadnout, co si myslí nebo jak se cítí. Ale chtěl jsem mu to stejně vysvětlit. "Saelind, tohle je Mitsurugi - je to také člen smečky. A Mitsu, tohle je Saelind... je to moje a Sheyina dcera." Chvíli jsem se odmlčel a trochu si povzdechl: "Asi jsem ti to měl říct už předtím, ale jsem teď v Mechovém lese alfa spolu s Biancou, Launee odešla na toulky." Bodlo mě přitom trochu u srdce, doufal jsem, že je v pořádku, už jsem o ní tak dlouho neměl žádnou zprávu. Jen jsem doufal, že to Mitsu vezme dobře. "Jak jsem říkal, hodně se změnilo." Sklopil jsem na chvíli zrak k zemi a pak se zadíval na vlčata, abych mohl vyřešit tohle.

Jako obvykle, když došlo na lov, jsem nestíhal příliš vnímat nic, co se děje okolo. Mohl jsem jen doufat, že se k nám nepřižene zbytek stáda, obzvlášť ne samec s lopatovitými parohy, který by s námi nepochybně udělal rychlý proces. Jakmile šla losice k zemi, soustředil jsem se jen na jedinou věc - aby to všechno bylo co nejrychleji za námi. Zvíře sebou zmítalo, ale Mitsu naštěstí přiskočil a pomohl mi losici přidržet. V momentě, kdy se mi podařilo prokousnout jí hrdlo, už bylo vyhráno. Pohyby se zpomalovaly, jak samice ztrácela více a více krve. Držel jsem ji možná déle, než bylo třeba, ale chtěl jsem si být jistý, že až ji konečně pustím, znovu už se nezvedne. A nezvedla. Zůstala nehybně ležet v trávě, když jsem od ní odstoupil. Skoro okamžitě jsem si kecl na zadek. Celé to bylo šíleně náročné. "Dobrá práce," hlesl jsem k Mitsuovi i k Sheye, jestli se už dost přiblížila, jakmile jsem se mohl trochu nadechnout. Co se to tam stalo? Ten divný výboj? Zmateně jsem zatřásl hlavou. Musel jsem to nějak udělat já, ale jak? Nedávalo to příliš smysl.
"Měli bychom ji odtáhnout domů, až trochu popadneme dech, a najíst se až tam," zamyslel jsem se potom - nechtěl jsem, abychom o kořist přišli. Co kdyby přilákala někoho dalšího? Stočil jsem pohled k Mitsuovi. "Ve smečce je taky dost novinek. Možná... bys je chtěl slyšet, než půjdeme?" zaváhal jsem. Nevěděl jsem, jak to celé načnout. Doufal jsem, že už nikomu nebudu muset vysvětlovat, že už Launee není alfa, a hle, tady to bylo znovu. Třeba si Mitsu bude chtít s novinkami počkat až domů, zadoufal jsem, že tu nepříjemnou záležitost ještě odložím.
A pak tu byla ještě jedna věc... Do čenichu mi náhle zavál pach Saelind. A ještě další, neznámý. S našpicovanýma ušima jsem se otočil tím směrem a zahlédl v trávě dva kožichy. Jeden známý, druhý vůbec ne, stejně, jako ty pachy. "Saelind?" zavolal jsem tím směrem. Jak dlouho tu byla? Mohli ji převálcovat, přejel mi mráz po zádech. "Saelind! Tady jsme! Pojďte sem," vyzval jsem už obě vlčata. Nebo... tři? Přimhouřil jsem oči. Kolik jich tam vůbec bylo?

Sheya a Mitsu se v rychlosti představili, ale nebyl moc čas se více seznamovat. Chtěl jsem lov už mít z krku co nejrychleji, docela jsem se toho bál. Losi byli obrovští... raději bych lovil srnce, klidně i jelení laně, ale nic z toho v těchto místech nebylo. Jen losi, kolosální a hroziví. Když se to povede, smečka hladem trpět nebude, upjal jsem se k pozitivu větší kořisti a radši se do toho pustil, než zcela ztratím kuráž.
Sheya rozhodla, že nahánět bude ona. "Dobře," pípl jsem nepříliš rozhodně. Raději bych strhával s ní, vůbec jsem nevěděl, jaké má nebo nemá Mitsu zkušenosti a skoro jsem ho neznal, ale jestli se na to necítila... Jen jsem pohledem zkontroloval, co na to šedý vlk, ale ten se nijak zvlášť nevyjadřoval. No dobře. "Půjdeš jí po nohou? Až ji dostaneme na zem, půjdu jí po krku a ty ji zkus... trochu přidržet. Aby se nevytrhla." Nebo tak něco. Budeme to muset udělat rychle - za předpokladu, že vůbec losici ve dvou dostaneme na zem. Co mě to napadlo? zaúpěl jsem v duchu, ale už bylo pozdě. Zvíře už se valilo k nám, Sheya to zvládala skvěle. "A buď opatrný," stačil jsem ještě hlesnout k Mitsuovi, než byla samice u nás.
Vyrazil jsem za ní a dorážel na mohutné nohy, ale zdála se mi jako nedobytná pevnost. Nehledě na to, že se vážně bránila. Se svýma dlouhýma nohama prchala jako o život. Držel jsem s ní zatím krok, ale na jak dlouho? Musíš být průbojnější, agresivnější, notak, snaž se, vybízel jsem sám sebe a obří kopyto mi prosvištělo těsně nad hlavou. Lekl jsem se, hrklo ve mně až v hloubi duše a v tu chvíli se cosi stalo. Cosi prásklo. Zdálo se mi, že se po kožichu zvířete prohnal výboj a losice náhle jako by dostala křeč. Nohy se jí zapletly a šla k zemi. Udělal jsem to já, nějak, cítil jsem úbytek energie, cítil jsem, že ten výboj vyšel ze mě, ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet. "Chyť ji, Mitsu!" houkl jsem, ani nezpomalil. Skočil jsem k ležícímu zvířeti, než se vzpamatuje, a zakousl se do krku. Ven se vyvalila krev, losice sebou začínala mlít, šok ji asi opouštěl, ale já ji nemínil pustit. Spoléhal jsem na Mitsua a zarýval své tesáky hlouběji a hlouběji.

Noc už zase bledla, takže Hvězdík zmizel. Tentokrát jsen to viděl - nezhasnul prostě, zdálo se, že se jeho světlo rozptýlilo do mých přívěsků. Zvláštní, blesklo mi hlavou, ale příliš dumat jsem o tom neměl čas. Kdosi totiž opravdu přišel. Nejprve jsem vlka skoro ani nepoznal. "Mitsu?" došlo mi po chvíli. Naposledy byl jen takové odrostlé vlče, když jsem ho viděl, a jeho kožich určitě nehrál všemi možnými barvami. "Ahoj," pozdravil jsem ho. "Jsem rád, že tě zase vidím," dodal jsem trochu nesměle, ale byla to pravda. Už jsem si říkal, že se někde ztratil a už se neukáže. Byl jsem rád, že ho vidím.
Než jsem stačil vysvětlit, proč jsem vůbec byl, objevila se tu i Sheya. Přesně, jak jsem doufal. Oddechl jsem si a usmál se na ni. "Nic hrozného," uklidnil jsem ji rychle. "Jen... jsem si říkal, že bychom se měli vydat před zimou ještě na lov," objasnil jsem a mrkl i na Mitsua, zda se plánuje připojit. "Nechtěl bych, aby nás zima zastihla nepřipravené. Tady na pláních žijí nejspíš jenom losi, ale kdybychom našli nějakou slabší samici, snad bychom to zvládli." Měl jsem z lovu popravdě trochu nahnáno. Ještě nikdy jsem to nedělal bez přítomnosti někoho zkušenějšího - Meinera, Launee, kohokoliv. Mitsu byl mladší než my se Sheyou, takže jistě také neměl tolik zkušeností. Nebylo ale příliš na výběr, zkusit jsme to museli. "Přidáte se?" poprosil jsem je oba, ale věděl jsem, že Sheya mě určitě ve štychu nenechá. Mitsu... kdoví? Ale snad také ne. Ve smečce je hodně změn, o kterých asi neví. Ale to počká po lovu. Počkal jsem, co budou říkat, ale už jsem pomalu vyrážel směrem, který jsem si vytipoval, zatímco jsem tu čekal.
Čenich mě naštěstí nezklamal, malá skupinka losů byla opodál. Byli velicí a děsiví, jen co je pravda, hlavně býk s obrovskými lopatovitými parohy, ale jedna z losic se od zbytku zatoulala dál, než měla. "Tamhleta! Tu by mělo být snadné odehnat stranou od ostatních," šeptl jsem a čenichem naznačil směr. Navíc ani nevypadala, že by byla ten největší nebo nejsilnější kus ve stádě, aspoň podle toho, co jsem dokázal odhadnout. Rychle jsem se snažil vymyslet nějaký plán. "Hm... Mitsu by ji mohl nadhánět a my bychom ji spolu strhli?" pohlédl jsem nejdřív na šedého (i když i dost barevného) vlka a potom na Sheyu. Určitě bylo na strhávání potřeba dvou vlků. Lepší by bylo, kdyby i naháněčů bylo více, ale nezdálo se, že by někdo další přišel, a já nechtěl čekat. Doufal jsem tedy, že se Mitsu nebude zdráhat a vyrazí za losicí, aby ji uvedl do pohybu. Byli jsme naštěstí proti větru, tudíž by nás snad neměla cítit předčasně.

//VVJ

Nechal jsem jezero pomalu za sebou. Hvězdík mi svítil na cestu temějícím večerem, takže jsem se opět necítil úplně osamocený. Jakmile přede mnou ležely už jen otevřené pláně, znovu jsem zavyl, tentokrát ne už tak nahlas. Nepotřeboval jsem, aby se mé hulákání rozléhalo po celém lovišti a dalo všem vědět, že jsem tu. "I ty budeš potom muset bohužel pryč," mrkl jsem trochu smutně na světýlko a doufal, že to chápe. "Můžeš se zase schovat do přívěsku, ale při lovu bys nás prozradil. Pokud nějaký lov bude, ale věřím, že někdo přijde. Sheya byla někde poblíž, určitě dorazí alespoň ona, ne?" Hvězdík nic neřekl, protože nemohl, jen neurčitě bliknul. Rozuměl mi vůbec? Byl jsem si jistý, že něčemu z toho, co říkám, rozumí, ale možná ne všemu. Vychrlil jsem toho na něj celkem dost. Posadil jsem se do trávy a čekal, zatímco večer se stával temnějším a temnějším. Hvězdík se vznášel kousek nad zemí u mých tlap, schovaný v trávě, takže nezářil úplně do dálky a nepoutal nežádoucí pozornost. Takže mi přece jen asi rozumí. Aspoň dost na to, aby si dal pozor.

Ta procházka se nějak protáhla. Nechápal jsem, kam ten čas zmizel, ale najednou už byl zase večer. Došel jsem až téměř k pláním na jih od jezera, k místům, odkud vytékala řeka. Tam někde byla Sheya. Tu mi ale do hlavy skočil nápad - že by záblesk geniality? No. Možná spíš konečně záchvěv zdravého rozumu. Než pobíhat sem a tam, možná by to chtělo se konečně trochu chopit iniciativy. Zavyl jsem tak nahlas, jak jsem dokázal. Doufal jsem, že se to donese až k Sheye. Třeba mé volání zazní i do lesa, nebo můj hlas pozná někdo ze členů smečky, kteří se třeba (snad) potulovali někde kolem. Museli jsme uspořádat nějaký lov, nedalo se to už odkládat. Noci začínaly být chladnější, podzim teprve začínal, ale nebude to trvat dlouho a mohl nás klidně zaskočit první sníh. Nechtěl jsem, aby dcerky hned svou první zimu musely hladovět. Nechal jsem ozvěnu svého zavytí doznít a pomalu jsem zamířil dál k lovišti. Kdokoli mě slyšel dokáže snad následovat můj pach. Až budu na místě, zavolám znovu. Jen jsem se modlil, aby někdo dorazil. Sám to nezvládnu... napadlo mě a trochu mě bodlo u srdce osaměním. Jako na zavolanou se v tu chvíli zjevil Hvězdík. Vynořil se... z mého přívěsku? "Ach? Tak tam jsi se schoval?" podivil jsem se. Cítil jsem se trochu unavenější, jako bych Hvězdíka vyvolal pomocí magické síly, ale moc jsem nad tím nedumal. Alespoň mi posvítí na cestu, i když při lovu bude muset pryč.

//Jižní Galtavar

//Mech

Vracel jsem se z lesa k jezeru stejnou cestou, kterou jsem původně i přišel. S prací hotovou mi teď bylo na duši o něco lehčeji, ale stále jsem musel myslet na to, že bude potřeba zvládnout ještě před zimou lov. Chtě nechtě se už zase blížil podzim, možná ještě úplně nepřevzal otěže, ale už byl rozhodně nezaměnitelně cítit ve vzduchu. Nerad bych, aby nás zima zastihla nepřipravené a hladové. Třeba alespoň přivábí všechny ty toulavé duše domů, zadoufal jsem, že zima nepřinese jenom starosti, ale mohla by také v něčem pomoci. Jistě se všichni členové smečky nebudou chtít toulat kdoví kde, až napadne sníh. Nebo ano? Nebo... že by už většina vlků ani Mechový les nepovažovala za domov? To snad ne... Raději jsem nad tím moc nedumal. Věděl jsem, že alespoň s Biancou, Sheyou a holkami můžu počítat. Byli jsme rodina a to bylo nejdůležitější. Byl to náš domov a domov každého, kdo by se třeba mohl rozhodnout vrátit. Zamyšleně jsem kráčel podél jezera směrem k řece, u které někde čekala Sheya.

//VVJ

Zamířil jsem tedy od jezera přímo do lesa a když jsem došel na hranice, byl jsem vskutku rád, že jsem to udělal. Pach hranic už doopravdy slábl. Zase. Na kraji lesa jsem zavyl, pro případ, že by zde byl někdo, kdo by se mnou chtěl mluvit, avšak čenich mi napovídal, že území je skoro prázdné. Někde jsem neurčitě cítil pach Saelind, ale to bylo asi tak vše. Byl jsem z toho trochu smutný. Kam se všichni poděli? Kde byla Bianca a Launee? Isma a Santé? Meinere? Mitsu? Lindasa, Lylwelin, Karoe...? A když je teď pryč i Sigy... Povzdechl jsem si a začal pomalu obcházet známá místa, keře, kameny i stromy. Nechával jsem značky na obvyklých místech, která jsem po mnoha pochůzkách už dobře znal. Mohl jsem tak nechat mysl volně toulat, zatímco jsem vykonával onu poměrně monotónní činnost.
Jestli se všichni rozhodli odejít, nevadí to, pomyslel jsem si. Když zůstane naše rodina, Mechová smečka bude dál fungovat. Přál jsem si ale, aby se vrátila alespoň Bianca. Už jsem si trochu dělal starosti, zdálo se mi, že je pryč už strašně dlouho. Snad od té doby, co se narodila vlčata. Že by jí to nějak ublížilo? Snad si nepřipadala nechtěně nebo odstrčeně... Doufal jsem, že je v pořádku a jen se někde zatoulala. Vždycky měla toulavější tlapky, nežli já. Za zlé jsem jí to neměl. Jen bych ji rád zase někdy viděl a přesvědčil se, že je v pořádku.
A Launee. O Launee jsem měl taky strach. Uměla se o sebe postarat, samozřejmě, ale věděl jsem, že toho na ni bylo hodně. Snad si někde užívala života osvobozeného od smečkových povinností. Doufal jsem, že se někdy zastaví na návštěvu. Šel bych ji hledat, ale netušil jsem ani, kde začít. Zjišťoval jsem, že uhlídat všechno je zkrátka a jednoduše nemožné. Některé věci zůstávaly mimo moji kontrolu, i kdybych se třeba postavil na hlavu. Achjo. Alespoň jsem se ale snažil plnit své povinnosti - jako alfa, jako táta, jako partner, jako bratr. Dělal jsem, co jsem mohl a víc jsem toho nesvedl. Stačilo to? Doufám, že to stačí.
Po cestě kolem hranic jsem se zastavil u úkrytu. Před zimou bychom měli ještě nalovit, nakrčil jsem lehce čenich, ale netušil jsem, jak to zařídit. Potřeboval bych alespoň někoho k sobě. Zeptám se Sheyi. Nějak to vyřešíme. Už mi to ale šrotovalo v hlavě. Nejlépe, kdybychom byli alespoň tři. Ale kdo by byl ten další? Nikdo tu nebyl. Zhluboka jsem si povzdechl a vrátil se ke značkování, abych ho konečně dokončil. Obešel jsem své kolečko a nenarazil na jedinou živou duši, pominu-li pár ptáků a jednu černou veverku, která zmizela ve větvích. Snad se někdo brzy objeví. Nevadilo mi, že tu není chaos, ale bylo mi trochu smutno, když jsem viděl les docela prázdný.

//VVJ

Noc postupovala a Hvězdík svítil do tmy. Byli jsme tam jen my dva, spolu a už úplně potichu. Neměl jsem žádné další otázky, které bych mu chtěl pokládat. Jen jsem mlčel a sledoval, jak se jeho stříbrné světlo odráží na jemně se vlnící hladině. Někdy během noci jsem pak nejspíš musel usnout. Když jsem totiž znovu otevřel oči, slunce už vycházelo a Hvězdík byl pryč. "Hmmh," zamručel jsem rozespale a protáhl si přední tlapy dopředu. Světýlko skutečně zmizelo, což asi dávalo smysl. V plném denním světle by ho moc vidět nebylo a kdoví, jestli za dne třeba nespal...? Celá ta záležitost neměla daleko k tomu, abych ji považoval za podivný sen. V hloubi duše jsem ale cítil, že se to všechno doopravdy stalo. Třeba se s příchodem další noci Hvězdík opět objeví. Doufal jsem v to. Teď však bylo na čase zvednout se a jít zase něco dělat. Sheya čekala - ale když jsem se teď zahleděl směrem k lesu, napadlo mě, že by bylo možná moudré jít to tam alespoň rychle zkontrolovat a obnovit hranice, abychom si s tím potom už nemuseli dělat starosti.

//Mecháč

//Severní Galtavar

Za doprovodu toulavé hvězdy se mi šlo dobře. Možná bylo trochu zvláštní, že jsem si líp rozuměl se světýlkem, které nemluví, než s většinou vlků, ale prostě to tak bylo. Okamžitě jsem si ten malý orb světla oblíbil. Těžko se to vysvětlovalo, ale zdál se jako přátelské stvoření. "Poslyš," obrátil jsem se na něj po chvíli ticha. "Ty jsi zatoulaná hvězda?" Světýlko mírně pohaslo a odmítavě se zavrtělo. "Aha. Ale jistě máš s hvězdami něco společného?" Na to se mi dostalo souhlasného zahoupání. Tyhle signály pro "ano" a "ne" byly naštěstí velice srozumitelné od samého začátku. "Hvězda tedy nejsi, ale možná jsi přišel z hvězd?" Zdálo se, že nad tím orb váhá, než se opět pomalu souhlasně zhoupl. Na to jsem vykulil modré zraky. "Páni! Opravdu?" Neskutečné! "To je skvělé. Kéž bys mi mohl vyprávět o tom, jaké to tam je. Vždycky jsem si přál se tam nahoru podívat, víš. Dotknout se hvězd..." zasnil jsem se a zvedl hlavu k obloze, která ještě nebyla zcela temná, avšak pár hvězd už se na ní rozsvěcelo. Světýlko mi na tohle však nemělo co odpovědět.
Došli jsme až k jezeru. Sheya teď už nebyla daleko, Mechový les byl rovněž na dosah a já se už cítil mnohem klidnější. Sklonil jsem hlavu k hladině, abych se napil, a pak jsem se ještě chvíli posadil na břeh. "Ah, ale počkej," napadlo mě najednou. "Jak ti vlastně mám říkat? Máš nějaké jméno?" Světýlko jen bliklo, ani ano, ani ne. Možná ani nevědělo, o čem mluvím. "No... nějaké jméno, jak ti říkají. Mně říkají Saturn, takže to je moje jméno. Ty ale asi žádné nemáš, viď? Třeba bych ti mohl nějaké vymyslet?" Orb se rozzářil doslova nadšeně a rozhoupal se v souhlasu tak horlivém, že jsem naprosto nemohl pochybovat o tom, jak moc se mu tato myšlenka zamlouvá. "Dobře, dobře," zasmál jsem se. "Nech mě přemýšlet. Co takhle..." Podrbal jsem se zamyšleně za uchem. Jako obvykle jsem měl v hlavě vymetýno, jakmile jsem se skutečně snažil z ní něco vylovit, třebaže jindy to v ní hučelo jako ve včelím úle. "Co takhle Hvězdík?" vyslovil jsem nakonec. Vyřečné nahlas to znělo poněkud dětinsky, ale můj hvězdný společník to zjevně schvaloval, soudě podle jeho nadšeného bliknutí a zahoupání se sem a tam. "Dobrá, tak je tedy rozhodnuto." Měl jsem z toho kdovíproč strašnou radost. Asi to ale dávalo smysl. Právě jsem si udělal nového kamaráda! No a co, že byl jenom světýlko, nemluvil a možná ani spoustu věcí nechápal. Jeho inteligenci jsem zatím moc posoudit nemohl. Zato ale přišel z hvězd, krásně svítil a mluvit s ním bylo snadné. Byl to popravdě docela podivný den, jen co je pravda.

//Jedlový pás

Napůl jsem očekával, že světélko zhasne nebo zůstane poletovat mezi stromy a mě si už všímat nebude. K mému údivu a potěšení mne však následovalo z lesa ven na rozlehlou planinu, vznášelo se kdesi u mého ramene a prosvětlovalo svým příjemný chladným světlem šero rychle se snášejícího večera. Co bylo zač jsem stále netušil. Napadlo mne, že je to možná jen veliká světluška, avšak tohle světýlko nemělo žádné tělo, žádné nohy ani křídla, nic - bylo to zkrátka jen... no, světýlko. Rozhodl jsem se tedy držet své teorie, že se jedná o zbloudilou hvězdu. Kdoví, jak to chodí, že? Já se na hvězdy díval rád, bylo tedy tak neuvěřitelné si myslet, že by se třeba některé hvězdy rády dívaly na vlky? A že by se jedna z nich rozhodla sletět dolů a prohlédnout si nás opravdu zblízka? Nestaly se snad už i mnohem podivnější věci? "Takže ty teď půjdeš se mnou?" ptal jsem se světýlka, které se opět souhlasně zahoupalo. Spokojeně jsem zamával ocasem. "To jsem rád," pousmál jsem se. Přítomnost světýlka byla uklidňující. Necítil jsem se tak sám a jeho světlo jako by zahánělo krom stínů kolem i temné myšlenky. "Mířím teď za svou rodinou, ale určitě jim nebude vadit, když přijdeš se mnou. Naopak, myslím, že se jim budeš moc líbit," usmíval jsem se spokojeně. Světýlko neříkalo nic, ale čiperně popoletovalo kolem, což jsem si vykládal jako znamení souhlasu.

//VVJ

//od Smrti

Vyběhl jsem ze sídla Smrti tak rychle, jak jsem jen dokázal. Div, že jsem si na nerovném povrchu nezlámal nohy. Doběhl jsem až skoro na okraj lesa, než jsem se zastavil, opřel bokem o strom a prudce oddechoval, abych popadl dech. Cítil jsem, jak mě v očích pálí slzy. Tohle... tohle byl prostě příšerný den. Sjel jsem bokem po drsné kůře až k zemi, funěl a bránil se pláči. Byl jsem zkrátka neskutečně unavený. Věděl jsem, že bych se měl vrátit za Sheyou a vlčaty, ale cítil jsem se být v příliš rozházeném rozpoložení, než abych jim byl něco platný. Musel jsem se nejdřív uklidnit. Nejsi nic, zněla mi v duchu slova Smrti. A nikdy nebudeš... Nechtěl jsem věřit tomu, že by to mohla být pravda. Snažil jsem se přece. Tolik jsem se snažil. Zvládl jsem už tolik věcí, o kterých jsem si myslel, že je nikdy nezvládnu a přece... přece. Ten strach nikam nemizel. Bude to takhle už napořád? Zabořil jsem čenich pod svou přední tlapu a i když jsem si myslel, že jsem příliš rozrušený, než abych dokázal spát, nějak se mi to přece jen podařilo.
Úplně jsem neusnul, ale musel jsem zadřímnout, protože když jsem znovu otevřel oči, už se začínalo stmívat. Nejprve jsem si to ale neuvědomil, protože mi do očí zářilo jasné světlo. Přimhouřil jsem před ním oči a zaclonil si je tlapou, načež to světlo popoletělo o kus na stranu. To světlo... popoletělo? Zamrkal jsem, trochu se rozkoukal a zjistil, že se kus přede mnou vznáší světelná koule. Vypadala jako malá hvězda, která sletěla z nebe. Když jsem trochu přimhouřil oči, dalo se na její světlo dívat i přímo. "Huh?" naklopil jsem hlavu ke straně a světýlko se ve vzduchu zhouplo stejným směrem. Jako by mě napodobovalo. Jako by mne vnímalo. Zkusmo jsem hlavu naklopil na druhou stranu. Světýlko opět udělalo totéž. "Ahoj?" oslovil jsem ho váhavě. Orb světla neodpověděl, ale popoletěl nahoru a dolů.
"Copak jsi zač?" ptal jsem se, ale nedočkal jsem se odpovědi. Světýlko podle všeho neumělo mluvit, avšak nebylo pochyb o tom, že mi alespoň trochu rozumí a vnímá mě. Odkud se ale vzalo? Bylo moc hezké a zdálo se... přátelsky naladěné, alespoň natolik, jak takovým způsobem může působit světelný orb bez jakékoliv tváře či řeči těla. Zkrátka to z něj vyzařovalo. "Já jsem Saturn," usoudil jsem, že bude slušné se představit. "Ale ty mi asi neřekneš, co jsi zač, viď." Světýlko se ve vzduchu zakývalo sem a tam. Jako by vrtělo hlavou - i když žádnou nemělo. Připadal jsem si upřímně trochu jako blázen, ale vedli jsme spolu jakousi konverzaci. Neuvěřitelné. Že by ke mně skutečně sletěla z nebe nějaká malá zbloudilá hvězdička? "Přiletěl jsi za mnou?" Nahoru a dolů, jako přikývnutí. "Chceš s něčím pomoci? Nebo... jsi tu jen na návštěvě?" Na to jsem se žádné určité odpovědi nedočkal. Možná to bylo moc složité, možná jsem se netrefil. Vyjadřovací schopnosti zatoulané hvězdy nebyly úplně nejlepší, to jsem musel uznat, ale byl jsem ochoten jí to odpustit, protože byla vážně krásná a moje srdce úplně plesalo, když jsem sledoval, jak pluje vzduchem a prosvětluje temnící večer. "No dobrá. Klidně se mnou zůstaň, mě to nevadí. Vlastně jsem rád, že tady jsi. Ale měli bychom zmizet z tohohle strašidelného místa, co ty na to?" navrhl jsem a světýlko se souhlasně zahoupalo. Vyškrábal jsem se tedy na nohy a zamířil dál od sídla Smrti, které už jsem nechtěl zevnitř ani vidět.

//Severní Galtavar