Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//úkryt

Proxi vylezla z úkrytu a já jí byl hned v patách. Pro sebe jsem se usmíval, plný očekávání překvapených výkřiků a následné radosti z nového kožichu, do kterého se oblékal náš les. Jenže když jsem se vynořil ze vstupu do nory vedle Proxi, nic takového se nekonalo. Stála ve sněhu a tvářila se převelice žalostně, oklepávala si tlapku a než jsem vůbec otevřel tlamu, propukla v usedavý pláč. Úsměv na mé tváři vystřídal krátký zmatek, než se tam usadil ustaraný výraz. Z Proxi přímo vyzařovalo zmatení, nelibost a neštěstí, že by se nad ní i kámen ustrnul. "Proxi," vydechl jsem a sklonil k ní hlavu. "Copak je? To se ti tolik nelíbí sníh? To je totiž to bílé tady kolem... sníh," snažil jsem se jí to vysvětlit, ale kdoví, jestli vůbec slyšela něco z toho, co jsem jí říkal. Plakala a plakala a já si v tu chvíli nedokázal vysvětlit proč. Vyděsil ji sníh, nelíbilo se jí, že ji studí do tlapek, nebo šlo snad o něco docela jiného? "Broučku, neplač," řekl jsem tiše, sedl si k ní do sněhu a opřel svou tvář o tu její. "To ten sníh tě tak trápí? Nechceš mi to celé říct? Třeba vymyslím, jak se to dá napravit." Úplně jsem na chvíli zapomněl na Sheyu a Saelind.

598

Nemohl jsem si pomoct a musel se trochu zasmát nad otázkou, kterou mi Proxi položila. Bylo to roztomilé. "Samozřejmě. Každý má mámu. Úplně všichni na světě se narodili nějaké své mamince," objasnil jsem. Proxi zakutaná v kožešinách vypadala spokojeně a zima jí určitě být nemohla. To bylo dobře, protože ve větru, který sem zvenčí pronikal, už bylo cítit mráz a možná i sníh. Zima se blížila. Tentokrát jsem z ní měl větší obavy, než obvykle. Zároveň jsem se ale těšil, co budou asi Proxi a Saelind říkat svému prvnímu sněhu. Třeba postavíme vlkuláka, nebo si vykutáme sněhový úkryt, snažil jsem se malovat si to všechno v optimistických barvách. Představoval jsem si nás čtyři ve sněhovém iglú, které si sami postavíme...
Známý hlas mě vytrhl z myšlenek. "No vidíš, už je tu," roztáhl jsem tlamu do úsměvu a spadl mi kámen ze srdce. Tak přece jen už byly doma! Snad přišla jen Sheya a Saelind. Sice už mi z nosu přestávalo téct a ani mě to už tak nenutilo ke kašli, ale vážně jsem se necítil v dost dobré kondici, abych mohl čelit Sheyině matce. Jenže kdy jsem se v takové kondici cítil? Byl jsem pořád trochu přešlý, ale vybloumal jsem z úkrytu v závěsu za Proxi. Jen, co jsem vystrčil hlavu z úkrytu, zjistil jsem, že skutečně sněží. Zima byla oficiálně tu.

//Mechový lesík

597

Bylo mi Proxi líto, jak s ní ta magická rýma cvičila. Třpytky a duhové nudle z ní lítaly na všechny strany a nejhorší bylo, že jsem pro ni ani nemohl nic pořádně udělat. Vykutala se částečně zpod kožešiny, ale pořád na mě jen koukal její duhou ulepený čumáček a skleněná očka, zbytek zůstal zachumlaný. "Ale kdepak, vrátí se, uvidíš," řekl jsem tiše a pokusil se jí aspoň trochu čenich očistit. "Už je určitě na cestě. Jen se někde zapovídala se svojí mamkou a vůbec netuší, že jsi nemocná. Kdyby to věděla, nikde by se nezastavovala," tím jsem si byl naprosto jistý. Upřímně jsem tu také Sheyu chtěl mít... Ale nedalo se nic dělat. Museli jsme jen doufat, že se vrátí co nejdřív.
Lehl jsem si se svým kouskem masa opět vedle Proxi a pomalu ho žmoulal, stejně jako ona. Z nosu mi pořád teklo, ale měl jsem dojem, že to už možná trošku polevuje. Trošičku. Nekýchal jsem už tak často a možná ani těch třpytek už nebylo tolik. "Je ti už trochu líp?" zeptal jsem se Proxi, jestli i u ní se nějaké zlepšení projevuje. Nejspíš to chtělo jen čas, čas a odpočinek. A možná když jsme teď něco málo snědli, dodalo nám to trochu sil.

596

Čas prostě jen tak nějak... plynul. Chvílemi jsem dřímal a snažil se moc nepřevalovat, abych nebudil Proxi. Po chvilkách jsem po ní po očku pokukoval, ale zdálo se, že pořád spí. Asi to je dobře. Takhle aspoň o ničem neví, pomyslel jsem si. Mně už dál spát nešlo, takže jsem teď jen tak ležel a zíral na stěnu úkrytu, snažil se utlumit záchvaty kašle, které mě co chvíli přepadaly a jediné, na co jsem se mohl soustředit, bylo moje rozbolavělé unavené tělo. Bolela mě hlava, bolely mě klouby a cítil jsem se jako zmuchlaná kožešina, kterou někdo pošlapal, vyválel v bahně a pak ji nechal ležet na dešti. Kéž by tu byla Sheya, pomyslel jsem si s povzdechem. Ale... možná bylo dobře, že tu nebyla. Potom by to chytla taky, a taky Saelind a možná i Sheyi máma, jestli ji vážně našla a plánuje ji třeba přivést sem... Ale stejně si nějaká část mě přála, aby tu Sheya byla. Nebo Launee. Nebo... prostě někdo. Ale byli jsme tu jen my sami dva a Proxi spala, takže jsem ji nechtěl budit.
Jak jsem tak na ni koukal pod tou kožešinou, pořád jsem přemýšlel, jestli můžu něco dělat. Až se vzbudí, bude mít hlad? Žízeň? Vzpomněl jsem si, že získat Sheye vodu nebylo ani v úkrytu tak těžké, stačilo rozpustit trochu ledu ze spíže. Tam taky ležel bezpečně uložený zbytek losice - naprostá většina. Nechtělo se mi hýbat, ale ležení v naprostém tichu a nečinnosti mě ubíjelo, takže jsem vstal a zamířil ke spíži. Rozhodně jsem se za chůze cítil jako oživlá mrtvola, v hlavě mi tupě dunělo. To je hrůza... jak dlouho to může trvat? Urval jsem z losice dva kusy masa a zamířil zpátky. Hlad jsem trochu měl, chuť ale moc ne, takže jsem se ve svém kousku spíš nimral a pomalu ho uždiboval. S ucpaným čenichem jsem měl chuť jaksi otupělou, ale byla to aspoň nějaká činnost, kterou jsem se mohl zabývat. Druhý kousek byl pro Proxi, kdyby se náhodou vzbudila. Určitě musela taky něco sníst. Potřebovala sílu. Však už to tu nějak přečkáme, povzdechl jsem si a vykašlal další oblak třpytek. Chtělo se mi z toho všeho akorát tak brečet.

595

Chtěl jsem si jen zdřímnout, ale nakonec jsem zkrátka a dobře úplně natvrdo usnul. Byl jsem z lovu, používání magie, hledání Proxi i obhlížení hranic neskutečně vyčerpaný, takže i kdybych se spánku chtěl bránit, nejspíš by se mi to nepodařilo. A když se k tomu ještě připočte nemoc, která se do mě nejspíš pustila... asi nebylo divu, že jsem tak odpadnul.
Netušil jsem, jak dlouho jsem spal. Probralo mne nesnesitelné šimrání v čenichu. "He-heee-heeep-" Připlácl jsem si ho rychle ještě v polospánku tlapou, abych kýchnutí aspoň ztlumil ve snaze neprobudit Proxi. Netušil jsem, jestli se mi to podařilo nebo ne. Kýchnutí jsem utlumil, ale tlama se mi naplnila čímsi strašně nepříjemným. Otevřel jsem ji a vykašlal ven oblak blyštivých třpytek. To ne, povzdechl jsem si a hlava mi spadla na mechový polštář. Cítil jsem se mizerně. Otupěle jsem koukal, jak se třpytky snášejí k zemi a zapadávají do mechu. Popotáhl jsem, ale duha mi z čenichu tekla vytrvale a neustále. Už jsem skrz něj ani nic pořádně necítil. Ať už Proxi tu nemoc donesla odkudkoliv, chytil jsem ji od ní taky a cítil jsem, že mi dává pěkně na zadek. Nikdy jsem moc nemocný nebýval, ale teď mě bolely klouby, v krku mě šimraly třpytky a čenich nesnesitelně lechtal. Nutilo mě to na kýchání, ale potlačoval jsem ho, jak jen to šlo, abych nebudil Proxi. Musela odpočívat a já se o ni musel postarat, i když bych momentálně byl nejradši, kdyby mě mech pohltil. "Uuuuh," zamručel jsem tiše a zavrtal se hloub do mechu v naději, že ještě třeba chvíli usnu a potom už mi bude dobře.

594

Huhlavá Proximina slova mě vyděsila. "Ne, kdepak, neumřeš," zakroutil jsem rozhodně hlavou. Prosím, takové věci ani neříkej. Prosím. Nechtěl jsem na nic takového ani myslet. Měl jsem pocit, že bych sám nepřežil, kdyby se něco takového přihodilo. "Brzo budeš v pořádku, uvidíš. Postarám se o tebe, ano?" slíbil jsem jí a už jsem pracoval na tom, aby jí bylo v úkrytu co nejpohodlněji. Světelný orb poletoval kolem a svítil mi na práci, což se rozhodně hodilo, i když díky mechu v úkrytu nebyla úplná tma.
Když byla Proxi uložená, ptal jsem se, jestli potřebuje ještě něco, avšak neodpověděla. Nejspíš teď nich nechtěla víc, než si trochu odpočinout. Úplně jsem to chápal. Ještě ke všemu, když jí z čenichu lítaly třpytky a duha na všechny strany. Byl jsem si jistý, že jsem pár těch třpytek musel vdechnout. Doslova jsem viděl, jak mi vlétly do čenichu, když vířily všude kolem. Obával jsem se, že se tomu také nevyhnu. Nejdřív jsem se ale soustředil na Proxi. "Tak. Zkus na chvíli usnout, dobře? Když se trochu prospíš, nabereš trochu sílu a určitě ti bude líp. Já-" doširoka jsem zívl, únava mě zmáhala, "já si lehnu hned tady vedle, kdybys něco potřebovala." Složil jsem svoje tělo hned vedle Proxi, bokem jsem se dotýkal kožešiny, která ji přikrývala. Sotva jsem ulehl, ucítil jsem šimrání na čenichu. Tlapou jsem si ho opatrně otřel a spatřil na své bílé ponožce zářivé barvy. Skvělé. Zatím jsem se necítil špatně, ale duhová rýma už byla ve mne. Rychle jsem tlapu schoval, aby to neviděla Proxi, a pohledem jsem zabloudil k Hvězdíkovi. "Mohl bys prosím zhasnout?" požádal jsem ho a světýlko ochotně vyhovělo. Zkrátka zmizelo. Teď tu bylo příjemné šero ke spaní. Položil jsem hlavu na tlapy, ale nechtěl jsem usnout dřív, než usne Proxi. Kdyby něco. Už jen ležet a odpočívat bylo příjemné.

593
//les

Nebylo nejmenších pochyb o tom, že Proxi skolil nějaký ošklivý bacil. A možná i magický. Sice se stmívalo, ale viděl jsem, že nudle, co jí tekla z čeníšku, byla podivně duhová a začínal jsem si být docela jistý, že to nejsou jenom halucinace. Jen aby to nebylo něco vážného, hrozil jsem se v duchu, ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. Jen bych Proxi zbytečně děsil. "No jo, to je vidět," řekl jsem soucitně. "Asi se do tebe dala nějaká nemoc. To se stává, když se takhle ochladí. Není to nic příjemného, ale bude to dobré," sliboval jsem a doufal, že to tak doopravdy bude. I když Proxi z čenichu tekla duha, třeba to nebude o moc horší, než běžná rýma. Podle toho, jak zněla, musela mít nos úplně ucpaný. Bába...? "Máma?" odhadl jsem po chvilce přemýšlení a trochu si povzdechl: "To bohužel netuším. Šla se Saelind hledat vaši babičku." Kdoví, jestli ji našla? A jestli ji třeba přivede sem...? Ajaj. Toho jsem se bál, takže jsem na to teď radši nemyslel.
Vyrazili jsme přes les a skoro jsem si ani neuvědomil, že s padajícím soumrakem se opět objevil ten malý orb světla, Hvězdík, a svítil nám na cestu. Víc jsem se soustředil na Proxi, které právě z čenichu vyletěla záplava třpytek. "Co to-" ujelo mi. Třpytky vířily vzduchem, ve Hvězdíkově světle se krásně leskly a pár mi jich nepochybně vlétlo do nosu, když jsem se samým úlekem prudce nadechl. "Tohle vypadá na... na nějakou speciální rýmu," kroutil jsem nad tím hlavou, která mi to nepobírala.
Vklouzl jsem do nory i s Hvězdíkem, takže když se k tomu přidalo i světlo z kouzelného mechu, bylo tu jen trochu šero. "Tak, jsme tu. Pojď si tady lehnout," nasměroval jsem Proxi k těm nejměkčím mechovým polštářům a odběhl do kouta, kde se povalovala jedna z mála kožešin, které jsme tu měli. Vzhledem k měkkému povrchu nory většinou nebyly potřeba, ale byl jsem teď rád, že tu máme alespoň nějaké. Přetáhl jsem ji Proxi přes záda, aby byla v teple. "Tak. Když budeš ležet a odpočívat, bude ti brzo určitě líp," přitiskl jsem jí jemně čenich k čelu, přesně na tu roztomilou bílou hvězdičku. "Chtěla bys ještě něco? Něco k jídlu nebo vodu?" Také už jsem si chtěl lehnout na měkoučký mech, který mě přímo volal k sobě, ale musel jsem si být jistý, že má Proxi vše, co potřebuje.

Proxi už nic neříkala, jenom přikyvovala. Asi byl vážně nejvyšší čas zaplout do úkrytu. Musela být unavená, po všech těch zážitcích, co měla za sebou. Já tedy unavený byl, a to neskutečně. Přemáhal jsem se, ale nejspíš už bych to dlouho nevydržel. "To je dobrý nápad," vydechl jsem souhlasně. "Půjdeme do úkrytu a- oh," zamrkal jsem, když si Proxi otřela tlapkou čenich a ulpělo jí na ní cosi barevného. Z čenichu jí teklo a nevypadala úplně nejlíp. "Ach jo, asi ses musela někde nachladit," povzdechl jsem si trošku. To ještě scházelo. Ale co ty barvy? Byl jsem napůl připravený přijmout teorii, že mi z nedostatku spánku začínají přecházet oči. "To nic. Půjdem si odpočinout a bude zase dobře," rozhodl jsem se, že to momentálně bude prostě to nejlepší řešení. Potřebovali jsme si odpočinout oba a momentálně se konečně zdálo, že nikde nehoří žádná katastrofa, která by si vyžadovala mou okamžitou pozornost, takže jsem té šance hodlal využít. "Určitě budeš brzo zase jako rybička," přiměl jsem se k pousmání a vykročil pomalu k úkrytu, který naštěstí už nebyl daleko.

//nora

Proxi už Sigyho od té doby nejspíš neslyšela. Jen zakývala hlavou a to bylo vše. Je pryč. Nadobro. Už jsem to věděl, ale stejně jsem z toho byl smutný. Až příliš mnoho vlků zmizelo v nenávratnu. Byla to neodvratná realita života, ale to neznamenalo, že bylo snazší ji přijmout.
Háti maminka naštěstí vážně nebyla zlá, což mě uklidnilo. Proxi vyděsilo hlavně to, že měla křídla. "Takže je doopravdy měla? Jako ty kachny, co jsme lovili?" pousmál jsem se při vzpomínce na to, jak se Háti vyptávala, jestli její máma je kachna, když má taky křídla. "Myslím ale, že vlků s křídly se nemáš proč bát. I když je to tedy pořádně zvláštní." Ještě nikdy jsem žádného okřídleného vlka neviděl a narozdíl od dcerky bych na to byl zvědavý. Ale ji to podle všeho děsilo. Její bázlivý přístup ke světu mi dělal trochu starosti, i když jsem mu úplně rozuměl - nebo spíš právě proto. Přál bych si, aby se Proxi nemusela bát tak, jako jsem se vždycky bál já, ale po kom jiném by tohle mohla podědit, než právě po mně?
Vycítil jsem, že přijetí Dyora do smečky bylo pro Proximu docela ránou. Nechtěl jsem v žádném případě, aby si to vyložila špatně, jako že ji snad chceme nějak nahradit nebo něco podobného. Snad se mi povedlo ji trochu uklidnit, když se mi zachumlala do kožichu a něco do něj tiše zamumlala. Skoro jsem to ani nezaslechl, ale byl jsem k ní skloněný, takže většina k mým uším dolehla. Tiše jsem si povzdechl. "Já tě nebudu nutit se s nikým bavit. Vím, že mluvit s neznámými vlky je někdy vážně těžké. Ale občas je potřeba svůj strach překonat, i když to není jenom tak. Třeba potom přijdeš na to, že někteří ti vlci jsou vážně fajn a najdeš si nové kamarády. To zní dobře, ne?" Nechtěl jsem, aby Proxi byla osamělá a zároveň jsem ji nechtěl do ničeho nutit. Úplně jsem nevěděl, jak tuhle situaci navigovat. Přál jsem si, aby tu byla Sheya a pomohla mi. Má nás, svou rodinu. Sama nebude, připomněl jsem si, jen... jsem až moc dobře věděl, jak snadno všechno může v jediném okamžiku být jinak. Ale já nikdy nedovolím, aby se tady stalo to, co doma, pomyslel jsem si a rázně zamrkal.
Rayovo kvílení narušilo můj tok myšlenek. Povzdechl jsem si. "To je Ray. Rayster. Jeden ze členů smečky. On je..." Zaváhal jsem nad tím, jak to říct: "Jiný, než ostatní vlci. Nemá to v hlavě úplně v pořádku. Je někdy děsivý - i pro mě - ale neublíží ti a většinu času jenom někde v lese spí a s ostatními se moc nedruží." Rozhlédl jsem se, ale neviděl jsem, že by se Ray blížil. Snad za námi nenabere směr. "Co kdybychom zamířili k úkrytu? Nejsi po tom všem unavená? Přiznám se, že já ano - a v úkrytu máme i docela čerstvou kořist z lovu," navrhl jsem, že bychom prostě z lesa zmizeli do nory. Styděl jsem se trochu za to, že se chci Rayovi vyhnout, ale od té doby, co jsme byli vlčata, mi z něj prostě běhal mráz po zádech.

//VVJ

Proxi nijak výrazněji nereagovala na to, že jsem Sigyho nenašel. Možná to bylo dobře. Lepší, než kdyby kvůli tomu byla nějak skleslá nebo měla strach. Toho jsem si užil dost za nás za oba. Přesto jsem nedokázal zadržet otázku, která se mi drala na jazyk: "Od té doby jsi ho už neslyšela?" Bylo hloupé se chytat takové naděje, věděl jsem to. Pokud byl v oceánu, tak... Tak mu teď už zkrátka nemohlo být pomoci. Sigy byl pryč. Další přátelská tvář, která zmizela v nenávratnu. Tiše jsem si povzdechl.
Měsíček na čele se mi nakrčil, když Proxi prohlásila, že Háti máma je děsivá. "Opravdu? Ale nebyla na tebe... zlá nebo tak něco?" Co bych vůbec dělal, kdyby ano? Asi už bych ji do toho lesa prostě nepustil. Představa, že bych si to měl jít s Háti mámou vyříkat byla docela absurdní, proto mě překvapil hněv, který jsem uvnitř pocítil - zjistil jsem, že kdyby jí zkřivila jenom chloupek, asi bych toho byl schopen. Jenže Proxi neřekla "zlá", řekla "děsivá", což mohlo znamenat hodně věcí.
Odhadoval jsem, že Proxi nebude z Dyora nadšená, a odhadl jsem to dobře. Zněla popravdě dost ublíženě. Zhluboka jsem si povzdechl - už jsme byli na hranicích lesa, které mimochodem trochu vyčpěly, takže jsem začal obnovovat značky na stromech, kamenech a keřích, zatímco jsem jí to celé začal vysvětlovat: "Protože Dyor nemá kam jinam jít. Nemá mámu a tátu jako ty, kteří by se o něj starali a je moc mladý na to, aby zůstal sám." Otřel jsem se bokem o kůru stromu a zanechal na něm své chomáče chlupů. "Vím, že bys chtěla, abychom měli les jenom sami pro sebe, ale smečka je domovem více vlků, než jenom mě s maminkou a tebe a Saelind. A velká většina z nich tu jsou od doby, co byli ještě malá ztracená vlčata bez rodiny. I já a teta Bianca," snažil jsem se to Proxi vysvětlit, jak nejlépe jsem uměl. Nemohl jsem Dyora nechat někde umřít. Kdyby mně kdysi úplně stejně nepomohla Skylieth a potom Launee s Therionem, dávno bych někde sám umřel a Bianca taky. Měl jsem pocit, že takováhle pomoc by se měla posílat dál. Pomalu jsem přecházel mezi stromy, zarýval do nich drápy a třel se o ně bokem. "Teď už nejsem vlče, takže chci pomáhat těm, která jednou byla jako já - neměla nikoho a žádné místo, kam by mohla jít. V lese je místa spousta."
S tím jsem se konečně zastavil a obrátil jsem se na Proxi. Ještě něco muselo být naprosto, zcela jasné: "Ale to neznamená, že bych snad měl tebe a Saelind o něco méně rád. Ani nápad. Vy dvě jste ty nejdůležitější a vždycky vás budu mít ze všech nejradši. Vy jste moje holky, jasné?" usmál jsem se na ni a přišel blíž, abych se o ni mohl otřít čenichem. Ztišil jsem hlas. "Když si s Dyorem nebo někým jiným v lese nebudeš rozumět, nemusíš se s nimi bavit, dobře? Ale je to i jejich domov, stejně jako tvůj."
Pomalu jsem se posadil na mechový polštář. Únava už mnou cloumala a nejraději bych zalezl do úkrytu a pořádně se prospal, ovšem tohle jsem nechtěl nechat jen tak nedořešené. Obzvlášť, když mi k uším doléhalo halekání ještě dalšího obyvatele lesa, který se zjevoval jen čas od času jako nějaký lesní duch. Ach Rayi, pomyslel jsem si unaveně a v duchu tajně zadoufal, že sem pomatený vlk nedoběhne.

//Borůvka přes Mahtaë

Proxi se držela poblíž mě a v přítomnosti cizích vlků se zdála velice zaražená. Nevyšlo z ní ani slovíčko. Trochu jsem si nad tím musel povzdechnout, když jsme odcházeli z lesa. Chápal jsem to. Samotnému se mi popravdě ulevilo, že už odtamtud odcházíme. "Sigyho - toho vlka, co jsi slyšela, jsem nenašel," odpověděl jsem jí na otázku, když jsme se od vlků z cizí smečky trochu vzdálili. "Nechtěl jsem to úplně rozebírat před nimi," řekl jsem omluvně na vysvětlení, proč jsem odpovědi nepodal hned a okamžitě. Z myšlenek na Sigyho mě bodalo u srdce. Byl jsem si jistý, že už ho nikdy neuvidím.
Radši jsem se soustředil na veselejší věci. "Užila sis to s Háti?" zeptal jsem se Proxi a mírně se usmál. "Co jste podnikly?" Kráčeli jsme podél řeky a já se vážně nemohl dočkat, až budeme konečně doma. "V úkrytu na nás čeká čerstvá losice, kterou jsme s mamkou a jedním vlkem ze smečky ulovili, jestli máš hlad. A... taky ve smečce našel útočiště jeden mladý vlk. Je to kamarád Saelind, Dyor," rozhodl jsem se, že bude lepší Proxi varovat dopředu, aby ji nečekalo nepříjemné leknutí z přítomnosti "cizince" na území. Bylo mi totiž jasné, že na takovéhlé překvapení by nemusela reagovat nejlíp. I tak jsem měl trochu obavy. "Nemá kam jinam jít, tak bude bydlet u nás. Zdá se docela milý, třeba se časem skamarádíte." A když ne, tak ne. Nutit jsem nehodlal ani jednoho.

//Mech

Byl jsem rád, že jsem ji našel celou a v pořádku. Proxi se ke mně přitulila a já si ji tlapou na chvíli přivinul k sobě. Je to v pořádku, mohl jsem si oddechnout a popravdě jsem byl rád, že Proxi chtěla vyrazit rovnou domů. "Tak půjdeme." Těšil jsem se, až si konečně trochu odpočinu a strávím nějaký čas s Proxi. Nechtěl jsem tam navíc Dyora nechávat moc dlouho samotného. Slíbil jsem přece, že se brzy vrátím.
Z lesa se brzy vynořila bílá vlčice a na chvíli se zjevila i Háti, které jsem ovšem stačil říct pouhé: "Ahoj," než zase odběhla kamsi pryč. K bílé vlčici se mezitím připojil i černobílý vlk, hotový medvěd. Byl jsem z toho dost nesvůj, ale ani jeden z nich nevypadal nijak nepřátelsky. Vlk dokonce prohlásil, že moje starost je známkou dobrého rodiče. Popravdě jsem nechápal, jak se někteří rodiče dokázali prostě... nestarat. Já měl pocit, že se strachuji v jednom kuse od chvíle, co se holky narodily. "Ehm - děkuju," vybreptl jsem, protože jsem měl dojem, že bych na to měl něco říct. "A děkuji, že tady mohla Proxi chvíli pobýt," dodal jsem ještě, byl jsem vážně rád, že celou tu dobu nepobíhala někde úplnou divočinou. Na bílou vlčici jsem se pousmál, když Proxi ujistila o tom, že se sem může zase stavit, ale už jsem vážně cítil, že je na čase jít. Ať byli místní milí, nebo ne. "No, jak jsem říkal, nebudeme vás zdržovat. Třeba se ještě někdy zastavíme," řekl jsem, protože jsem nechtěl dělat žádné sliby, když jsem netušil, co bude dál. "Ještě jednou děkuju. Nashledanou," pokývl jsem oběma vlkům na rozloučenou. "Můžeme vyrazit," špitl jsem ještě k Proxi a pak pomalu zamířil z lesa pryč.

//VVJ přes Mahtaë

Nemusel jsem čekat příliš dlouho. Z lesa jsem nejprve zaslechl povyk, dobře známý hlásek, a po chvíli se mezi stromy vyřítila Proxi. Spadl mi kámen ze srdce. Opravdu tu byla a vypadala v pořádku. Bál jsem se, že ji budu muset hledat všude možně. Nebo že bych ji třeba vůbec nenašel, což byla možnost, kterou jsem si ani nechtěl připouštět. "Proxi," vydechl jsem s úlevou a přitáhl ji tlapou k sobě, když se ke mně přiřítila a začala se mi zavrtávat do kožichu. "To jsem rád, že jsem tě našel," usmál jsem se a čenichem jí načechral srst mezi ušima. Přiběhla sama, neměla za sebou v závěsu Háti ani Riki, dokonce ani nikoho dalšího. "Promiň, že to tak trvalo. Byli jsme na lovu a protáhlo se to. Chtěla bys jít domů? Nebo se ještě musíš rozloučit s kamarádkami?" zeptal jsem se a rozhlédl se. Pořád žádná vlčata.
Z lesa se ovšem přiblížila sněhově bílá vlčice a už z jejího postoje bylo jasné, že to bude některá z výše postavených členek smečky. Pomalu jsem se postavil, protože navzdory únavě určitě nebylo slušné tu vysedávat. "Ehm... z-zdravím," pozdravil jsem ji nazpět a dal bych si hned facku za to zaškobrtnutí na začátku věty. A tou další jsem to příliš nevylepšil. "Já - no - přišel jsem si sem vyzvednout svou dcerku," objasnil jsem krkolomně. "Byla si tu hrát s vlčaty, která jsou nejspíš z vaší smečky?" shlédl jsem na Proxi, aby to případně potvrdila, ale byl jsem si tím teď už docela jistý. Proč by byla jinak tady? Háti a Riki tu musely bydlet. "Takže... takže vás nebudeme zbytečně zdržovat." Bylo mi jasné, že vůbec nedělám nejlepší dojem. Pořádně jsem ani nedokázal s vlčicí udržet oční kontakt, i když vypadala klidně a docela přívětivě. Možná vážně bude nejlepší nechat si své vlastní postavení pro sebe. Takhle nervózně se alfa neprezentuje, nebo snad ano? Jak to muselo vypadat...

//Mahtaë

Vklouzl jsem mezi stromy a zhluboka se nadechl. Ano, nebylo pochyb, že tu sídlí smečka. Mísila se tu velká spousta pachů. Mohly jít Proxi s Háti sem? Mohla to být ta smečka, ze které Háti a potom i Riki přišly? Možná. V první řadě jsem ale na hranicích zavyl, abych na sebe upoutal pozornost místních obyvatel. Nakrčil jsem trochu čenich, když jsem zaslechl ve vlastním vytí zakolísání. Neznělo moc sebevědomě, ale proč by mělo? Moc sebevědomě jsem se necítil. Snažil jsem se sebrat. Nemuseli tu všichni vědět, že Mechová smečka má teď za alfu nějakou bábovku, ne? Vlastně nemusí vůbec vědět, že jsem z Mechu. Nepřišel jsem jako alfa, ale jako táta, co hledá svou dceru. Jenže zatajovat to... to mi taky nepřišlo správné. Navíc mi bylo jasné, že jsem mechem cítit na sto honů. Nedalo se to asi zatajit, ani kdybych chtěl. Třeba se místní mohli stát nějakými našimi spojenci? Jaké jsme vůbec měli vztahy s ostatními smečkami? Měl bych se víc zabývat podobnými věcmi?
S těžkým povzdechem jsem se posadil a znovu zavětřil. Zdálo se mi, že tu Proxi možná cítím. Byl bych si na pomoc povolal vítr, ale rozhodl jsem se to nedělat. Cítil jsem tu tíhu v hlavě a v tlapách, v celém těl. Byl jsem na to moc unavený - proto jsem tu také vysedával, i když by bylo asi slušnější zůstat stát. Chtěl jsem tu chvilku využít k odpočinku. Ale ano, byl jsem si docela jistý, že jeden z propletených pachů tady je Proxi. Nešel jsem ale hlouběji do lesa, abych ji hledal. To si vyloženě říkalo o problémy, a o ty já vážně nestál. Chtěl jsem jenom, aby se to všechno vyřešilo co nejrychleji a mohl jsem Proxi odvést bezpečně domů.

//Mecháč kolem VVJ

Vyrazil jsem z Mechového lesíka bez Dyora. Jen jsem doufal, že tam vlček ještě bude, až se vrátím - snad i s Proximou. Alespoň, že o Saelind jsem si nemusel dělat starosti, když jsem věděl, že je s Sheyou. S tou jí nic nehrozilo. Pro sebe jsem se pousmál, zatímco jsem kráčel kolem řeky a snažil se odsunout únavu hlodající mi v kostech ještě na chvíli stranou. Musím vydržet. Trochu jsem to přehnal s magií, i s tím taháním kořisti. Byl jsem rád, že nám Mitsu pomohl s lovem, ale co mu přeletělo přes čenich, že s námi potom už nešel? Nerozuměl jsem tomu, šedý vlk mi byl pořád z větší části záhadou.
Došel jsem k řece až do míst, kde byl ten ostrov. Větřil jsem kolem, ale nic jsem necítil, na břehu ani přicházející z ostrova uprostřed vody. Nebylo to zrovna překvapení, těžko jsem mohl čekat, že tam vlčata zůstanou takovou dobu jen tak sedět. Kam ale mohly jít? Trochu jsem si pro sebe povzdechl. Domů nepřišly, takže mohly být kdekoliv. Nadával jsem si za to, že pořádně neznám zdejší okolí, ale že tady poblíž sídlí smečky jsem tak nějak trochu tušil. Nikdy jsem tam nebyl, ale když jsem chodil kolem řeky, cítil jsem je. No... za zkoušku asi nic nedám. Třeba je někdo viděl. Ale cítil jsem, jak mi v útrobách hlodá známá nervozita. Velký alfa Saturnus... Velký alfa se momentálně bál, jaký dojem na jinou smečku udělá. Alfa nebo ne, dospělý nebo ne, z nějakého důvodu potkávat cizí vlky nebylo o moc snazší, než dříve. Ale co jsem mohl dělat? Tak do toho.

//Borůvka