Gallirea - Příspěvky uživatele

Únor 1/10 // Nagesh

Křup, křup, křup. Sníh mi tiše křupal pod tlapkami, jinak ale kolem panovalo úplné noční ticho. Měsíc i hvězdy se skrývaly za příkrovem šedých mraků a kdyby se v mé blízkosti nevznášel Hvězdík a nesvítil mi na cestu, nejspíš by panovala úplná tma. V jeho stříbrném světle se vše kolem mírně třpytilo a tak noc vypadala spíše kouzelně, než strašidelně. Až na Hvězdíka jsem byl úplně sám. Už to bylo delší dobu, co se mi to poštěstilo. Nemohl jsem si dovolit být pryč příliš dlouho. Spoléhala na mne smečka i rodina. Čas od času jsem ale zmizet musel. Nebyl jsem zkrátka stavěný na situace, kdy je kolem mě v jednom kuse hromada vlků, i když jsem je třeba měl rád. Někdy jsem potřeboval být taky sám.
Myšlenky se mi hlavou převalovaly líně, ale neměly žádný konkrétní směr. Byly roztoulané do všech směrů. Chvíli jsem myslel na Launee, jak se jí v téhle kruté zimě asi daří na toulkách a jestli se snad brzy neukáže doma. Jistě teď nebylo příjemné se jen tak potloukat krajinou? Myslel jsem i na Proxi a Saelind, na smečku, na tu zvláštní věc, co se mi stala na podzim při lovu... "No. Co se to vlastně tehdy při tom lovu stalo?" zeptal jsem se, aniž bych očekával odpověď. Hvězdík jen neurčitě popoletěl nahoru a dolů. Samozřejmě, že nevěděl. Jak by mohl? "Musel jsem to udělat já."
Zastavil jsem se a na tváři se mi objevil výraz napjatého soustředění. "Musela to být nějaká magie," vysvětloval jsem, mluvit k Hvězdíkovi mi připadalo mnohem méně na hlavu, než když jsem mluvil sám k sobě, ačkoliv výsledek byl nejspíš skoro stejný. "Byl to takový výboj energie..." Jako blesk nebo tak něco. Nadechl jsem se. Vítr byl pod mým velením krotký jako beránek, ohýbal se, kam jsem chtěl, přinášel mi k čenichu pachy i zvedal různorodé předměty. Jinou magii jsem však nikdy neovládl. Co jsem měl čekat? Soustředil jsem se na zem před sebou a pokusil se nějak zopakovat to, co jsem předtím provedl losici. Nevěděl jsem, o co přesně se snažím, ale velice hluboce jsem se do toho zabral, až jsem úplně přestal vnímat svoje okolí.

Věděl jsem, že zpráva o Therionově smrti Alastora rozesmutní, ale dost dobře jsem nemohl lhát. Navíc by to měl vědět. Jen naprostým zázrakem se mi samotnému povedlo se nerozbulet, čímž bych tohle setkání po letech určitě nevylepšil. Chvíli bylo ticho, ve kterém se vznášely vzpomínky.
Nakonec jsme raději naši řeč otočili k něčemu jinému. Třeba k tomu, že stejně jako já, povýšil vlastně zároveň i Alastor, rovnou na pomocníka alfy. Vysekl mi úklonu a já se chtě nechtě musel zasmát. "Toho si velice vážím," prohlásil jsem trochu přehnaným hlasem, který měl patřit vznešenému princi, ale zněl... no, prostě jako můj hlas, možná kdybych měl trochu ucpaný nos. Raději jsem toho nechal, taky bych se mohl před Nemesisem brzo propadnout hanbou do země, kdybych v tom pokračoval. I když mi nepřišlo, že by nám šedý vlk věnoval moc pozornosti. "Jako pomocník alfy tu samozřejmě můžeš zůstat, jak dlouho chceš. Oba můžete," opravil jsem se a mrkl znovu rychle k šedému vlkovi. "Nevypadá to na nejlepší počasí na cestování," dodal jsem, začínalo s večerem mrznout a všechno kolem se měnilo v ledovku.
To už se u nás však objevila Bianca s Meinerem a se zprávami o vlčici, která přišla na naše území. Překvapilo mě, že se s Nemesisem zná, i když to tak zvláštní asi nebylo. Vždycky se víc toulala, musela určitě znát mnohem víc vlků, než já. Ta cizinka sem přišla jen hledat úkryt před zimou, Bianca mínila, že je trochu zvláštní, Meinere, že je asi úplně praštěná. Nebo tak mi to alespoň vyznělo. "Ach tak. Hledala jen úkryt? Nechtěla se přidat do smečky?" vyzvídal jsem, protože mi to přišlo trochu neobvyklé. A, napadlo mě ještě, hodilo by se mít nějaké další dospělé členy. I kdyby byli trochu zvláštní. Kvůli tomu bych zrovna já sotva mohl někoho soudit.

Alastor prohlásil, že se zachoval srabácky. Trochu jsem si povzdechl. "Byli jsme vlčata," řekl jsem a potřásl hlavou. Navíc to bylo dávno. "Sám nevím, jak bych se zachoval," přiznal jsem. Pravděpodobně bych udělal něco podobného, jako Alastor. Hlavně, že jsme se zase viděli a nebyla mezi námi žádná zlá krev. Za to jsem byl vážně rád.
Otázku na Launee a Theriona jsem mohl očekávat, ale přesto mě zasáhla jako facka. Obzvlášť co se týkalo Theriona. Ztěžka jsem polkl, jak se mi hrdlo trochu stáhlo. "Launee je někde na cestách, užívá si svobody od smečky," začal jsem tím, co bylo jednodušší vyslovit, i když jsem měl o ni starost, protože se tak dlouho neukázala. Věřil jsem ale, že je v pořádku. Možná se usadila na tom pěkném místě, o kterém mi říkala Isma. Co se týkalo Theriona, u něj žádná taková naděje neexistovala. Sklopil jsem pohled ke svým tlapám, kde se blyštěl náramek, který mi hnědého vlka vždy připomínal. "Ale Therion... Therion umřel," přiměl jsem se zvednout lesklé oči k Alastorově tváři. "Už před pár lety." Pořád to bolelo. Nějakým zázrakem se mi ale podařilo nerozbrečet, i když jsem musel snažně zamrkat, abych zahnal slzy.
Alastor se tvářil radostně, když jsem mu prozradil, že jsem alfa. Navzdory tupé bolesti u srdce jsem se překvapeně zasmál, když zmínil tu naši vymyšlenou zkratku. "PP - na to bych málem zapomněl. Ale řekl bych, že to tak asi bude," zamával jsem ocasem a vzápětí se překvapeně ohlédl směrem, který naznačil znuděný Nemesis.
Stála tam Bianca s Meinerem, což pravděpodobně znamenalo, že přátelskému znovu-setkání s Alastorem bude brzy konec. Věděl jsem, že se mnou sestra chce něco probrat. "Ah, to byla rychlost. Co chtěla ta vlčice?" zjišťoval jsem u nich rychle a omluvně mrkl na Alastora s pokrčením ramen. Povinnosti, neřekl jsem nahlas, ale hádal jsem, že z toho náznaku to bude zřejmé. "Nebyl nějaký problém, že ne?"

Vlk, který přišel s Alem, se představil jako Nemesis. Nic dalšího ale neříkal, jen stál blízko Alastora a tvářil se zcela nezúčastněně. Nesálaly z něj zrovna pozitivní emoce. Krom jeho jména jsem vlastně vůbec netušil, kdo to je, nevěděl jsem, jak se pořádně zeptat a Alastor nás nepředstavil. Zkrátka... trochu zapeklité.
Že se toho změnilo vážně hodně, o tom jsme nemuseli ani debatovat. Bylo to totiž jasné. Jistě, že se toho muselo hodně změnit, když uplynulo tolik času. Aspoň to vypadalo, že i přese všechno jsme pořád s Alastorem kamarádi, i když jsme se tak dlouho neviděli a vlastně kdoví, jak dlouhé bude naše setkání teď. Nemohl jsem zapomínat na to, že mi Bianca něco chtěla... Snad byl ale ještě čas, alespoň chvilku. "Meinerovi," přikývl jsem. "Řekl mi to. Tedy, nevzpomínám si, jestli řekl přesně tohle, ale říkal, že odcházíš. Asi jsem tehdy prostě nemohl pochopit, proč... bys měl chtít tak najednou pryč," povzdechl jsem si. Věděl jsem jen, že mě to hrozně vzalo a odmítal jsem tomu uvěřit, ale už to tak bylo.
Al se zmínil ještě o tom, jak se vydal lovit s rodiči a nedopadlo to dobře. Kývl jsem pomalu hlavou. "No. Tak už to asi bývá, že?" usmál jsem se nepříliš vesele. Dělo se to docela často, že se něco, jak to vyjádřil Alastor, "podělalo" a pak z původních plánů nezbývalo vůbec nic. "Já se nezlobím," řekl jsem tiše. Nezlobil jsem se asi nikdy, jen jsem to nechápal a měl jsem strach. Tak to bylo ostatně s většinou věcí v mém životě. "Taky jsem tě mohl jít hledat, ale ani jsem nevěděl, kde vlastně začít. A později už to taky moc nešlo. Launee mě a Biance předala smečku, takže jsem měl docela napilno tady," vypustil jsem z tlamy jednu z těch novinek a úkosem pohlédl i na Nemesise, který se z téhle diskuze musel cítit docela vystrčený. Jenže jsem nevěděl, jak ho do ní zahrnout, aby to zároveň nebylo strašně neohrabané. Tyhle věci mi nikdy nešly.

Medvědova slova a jeho celkové vzezření mi rychle začalo napovídat, až se mi úplně rozbřesklo. Alastor. Vážně to byl on! Zmateně jsem na něj koukal, opatrně jsem potlačoval své nadšení z toho, že ho opět vidím. Byl jsem rád. Dokonce moc rád. Ale cítil jsem se z toho takový nesvůj. Co když mi přišel jen říct, abych ho radši nikdy nehledal, protože mě nechce vidět? Nebo něco takového? Ten hubený malý vlk vedle něj se na to mračil dost. Nechtěl jsem další zklamání. Doufal jsem ale, že si jen vymýšlím nesmysly. Že jsme pořád kamarádi, i po té dlouhé době. Než jsem cokoliv z toho stačil pořádně zformulovat, Alastor ke mně přikročil a objal mě a ucítil jsem, že se moje obavy rozplývají. Určitě by mě neobjímal, kdybychom už kamarádi nebyli. "Ahoj," zafuněl jsem mu do huňatého kožichu a na tváři se mi objevil úsměv. Když jsme od sebe odstoupili, švihal jsem spokojeně ocasem sem a tam.
Pohled mi padl na šedivého vlka a došlo mi, že jsem se mu ani nepředstavil. Když přišel s Alem, možná věděl, kdo jsem, ale stejně. "Oh. P-pardon, zapomněl jsem se představit. Jsem Saturnus," zakoktal jsem se trochu, pod kožichem mírně zrudl, ale nebylo to až tak nejhorší. Neřekl jsem nic ultra hloupého. Snad i zjistím, kdo tenhle vlk vlastně je.
Pak jsem se otočil zpět na Ala. Prohlásil, že toho je hodně, co mi musí říct. "To já tobě taky. Hodně se toho změnilo, že?" přejel jsem pohledem ještě jednou zelené znaky na jeho kožichu. I já vypadal jinak a byl jsem si jistý, že to nejsou jen naše kožichy, co je jiné, než bývalo. Něco mě ale pořád trápilo a chtěl jsem, aby to bylo jasné hned na začátku. Sklopil jsem pohled k bělostnému koberci, který přikryl ten mechový. "Myslel jsem, že... už se neuvidíme, když jsi zmizel. Že jsem tě třeba něčím naštval a proto ses vypařil bez rozloučení. Ale... t-tak to nebylo, že ne?" koukl jsem na něj nervózně.

Dělo se toho najednou hrozně moc. Vytí z jedné strany, vytí z druhé strany... Bianca měla určitě něco na srdci, ale teď jsme to nemohli řešit. Cítil jsem se kvůli tomu dost provinile, i když to vlastně moje vina nebyla. Nechtěl jsem sestru odbývat poté, co byla tak dlouho pryč. Nebo ji okamžitě zapřahat do práce. Ale jinak to asi nešlo. "Je to jako naschvál. Doteď tu byl klid," zakroutil jsem s povzdechem hlavou. "Dobře. Pak si snad budeme moct v klidu popovídat." Bianca souhlasila, že o vytí patřící vlčici se postará. Věnoval jsem jí vděčný úsměv se sklopenou hlavou. "Díky moc. Potkáme se u úkrytu," odsouhlasil jsem, mrkl ještě i po Meinerovi, který jen stál a nic neříkal a už jsem se vydal lesem za těmi cizinci.
Foukalo a vítr se sněhem se prodíral i skrze stromy lesa. Měl jsem dost huňatý kožich, ale stejně to bylo dost nepříjemné. Snad je Sheya a vlčata v pohodě, blesklo mi hlavou. Doufal jsem, že se před tou slotou někde schovaly. Určitě měly dost rozumu na to, aby v tomhle počasí nepobíhaly někde po pláních. I když...
Brzy jsem cizince spatřil. Zhluboka jsem se nadechl a zastavil se opodál, abych si je pokud možno nenápadně zpovzdálí prohlédl. To zvládnu. Stáli u hranic, dva vlci. Jeden malý hubený šedivý, druhý takový medvědovitý huňáč pokrytý zelenými odznaky. Nejdřív jsem ho vůbec nepoznal. "Zdravím," pozdravil jsem je, když jsem se přiblížil, a snažil se působit pokud možno uvolněně a... nevím, vůdcovsky? Věděl jsem, že mi to moc nejde. Zase jsem se cítil, jako když si na alfu jen hraju. Srdce mi bušilo, ale hlas se mi naštěstí nezatřásl. Koukal jsem střídavě z jednoho na druhého. "Nacházíte se na území smečky, jak už asi víte. Co vás přivádí?" A vtom mi to došlo, s dalším poryvem větru, který mi přinesl pach do čenichu. Vykulil jsem oči na toho většího. Vypadal teď o tolik jinak, než když jsme byli vlčata. Nebyly to jen ty odznaky a jizvy, ale i fakt, že prostě dospěl, jako jsem to někdy mezi tím vším stihl i já. Ale byl to přece on, ne? Musel. "Ale? Jsi to ty?" vyhrkl jsem a překvapeně zamrkal. Ucítil jsem lehké zašimrání kolem žaludku, i když to byla jen taková ozvěna minulosti. Všechno se změnilo. Nevěděl jsem popravdě ani, jak reagovat. Po tom, co zmizel bez rozloučení jsem čekal, že už ho ani nikdy neuvidím. Měl jsem radost, že se vrátil, ale to, jak se tehdy vypařil, jsem si pořád pamatoval dobře. Ne, že bych se zlobil. Jen jsem tomu moc nerozuměl. A co ho po takové době přivedlo zpět? Nepatrně jsem se pousmál a jednou dvakrát máchl ocasem, ale byl jsem jaksi napjatý. Čekal jsem, co bude.

Byl jsem rád, že se Bianca vrátila a opravdu mě zajímalo, kde byla a co všechno podnikla. I Meinera jsem rád viděl, i když těžko říct, jestli on rád viděl mě. Nedovedl jsem to úplně poznat. Přál jsem si, abych měl chvilku čas si se sestrou popovídat, měl jsem i takový pocit, že mi možná chce něco říct, ale vůbec na to nebyl klid. "Ne, neznám je," zakroutil jsem hlavou. "Myslím, že bychom to měli vyřešit. Nemůžou... nemůžou se tu přeci potloukat jen tak," povzdechl jsem si, nechtělo se mi do toho. "Nebo... máš něco, co nepočká?" koukl jsem na ni omluvně. Cítil jsem se, jako bych ji odbýval, jako bych odbýval všechny - Sheyu, holky, Ismu, Biancu, Meinera. Jako bych se snažil dělat padesát věcí najednou a ani jednu pořádně. Jenže co jsem měl dělat? Kdoví, co byli ti vlci zač. Mohli nám tu udělat pěknou paseku, i když kdyby chtěli, tak by asi nevyli. Byl jsem z toho ale nervózní.
Pokračoval jsem proto pomalu směrem, odkud se předtím ozývalo vytí a odkud se linul ten povědomý pach, když mě zarazil další cizí hlas. Přicházel odjinud, tentokrát to znělo spíš jako vlčice. Ani ji jsem nepoznával. Kruci. Zastavil jsem se v půli kroku a koukl na Biancu. "Já... vím, že ses sotva vrátila domů, ale nechtěli byste jít zkontrolovat, kdo je ta vlčice?" řekl jsem s povzdechem a zahrnul do toho i Meinera. "Šel bych se podívat, co chtějí ti druzí a až se to vyřeší, můžeme si klidně popovídat." Lepší řešení jsem asi vymyslet nedokázal. Nechápal jsem, co se děje. Už tak dlouho sem nepáchla ani tlapa.

Poslouchal jsem, co mi Isma vykládá a nevěděl jsem, co si z toho vlastně vybrat. Byla to pravda nebo vážně sen? Spíš to znělo jako to druhé, ale kdo nám mohl dát záruku? "To mi nic neříká, bohužel," zakroutil jsem hlavou. "Ale zní to jako místo, které by si pro sebe vybrala, ne?" pousmál jsem se trochu, i když mi dělalo starosti, že se v tom snu lomeno při tom setkání Launee jevila dost zesláble. Isma se o ni ale postarala, tak snad byla zase v pořádku. "Život by o tom určitě něco věděl," přikývl jsem. "Snad by nám poradil. I když to často dělá jen v hádankách a náznacích, takže těžko říct," povzdechl jsem si trošku. Za pokus to ale určitě stálo.
Nemohl jsem si už déle nechat pro sebe tu novinu o mých a Sheyiných vlčatech. Isma se zatvářila dost překvapeně, přesně, jak jsem čekal. Neubránil jsem se úsměvu. "Viď? Bylo to asi překvapení pro všechny," teď už jsem se tomu mohl smát, i když mi to ještě před pár měsíci vůbec k smíchu nepřišlo. "Jmenují se Proxima a Saelind, a samozřejmě je můžeš poznat. Ony se s tebou určitě taky rády seznámí, i když teď jsou zrovna na výletě," ohlédl jsem se, jako bych snad čekal, že je uvidím se vracet.
Místo toho se mi však k uším doneslo zavytí a chvíli po něm další. Jedno patřilo Biance, tím druhým jsem si nebyl tolik jistý. Byl jsem rád, že Bianca je zpět, už jsem začínal mít starost, ale stejně jsem po Ismě hodil skleslým pohledem. Doufal jsem, že si popovídáme více. "Promiň," pozvdechl jsem si. "Většinou je tu takový poklid a najednou-" Pokrčil jsem rameny. Najednou se sem hrnuli všichni. "Půjdu to zkontrolovat, ale jak to půjde, zase tě najdu," slíbil jsem a drcnul do mladší sestřičky čenichem. "Opatruj se."

Sotva jsem se od Ismy otočil zády, zavyl jsem v odpověď, abych o sobě dal vědět Biance a snad i přivolal toho dalšího vlka, co vyl. Nebo vlky? Byla tu cítit spousta pachů, Meinereho a sestru jsem poznal, jeden byl zcela neznámý a jeden... jeden byl rozhodně povědomý, ale hned jsem ho nedokázal zařadit. Až jeho nositele uvidím, určitě si vzpomenu. Jako na první jsem ovšem narazil na Biancu, protože ta kráčela lesem směrem ke mně. Vážně moc rád jsem ji viděl živou a zdravou. "Ahoj!" pozdravil jsem ji a radostně se vrhl k ní s ocasem máchajícím sem tam. "Už jsem se bál, že ses ztratila," vydechl jsem s úlevou a pohledem našel i Meinera, který byl opodál. "A- ahoj i tobě," pozdravil jsem i jeho s mírným zaškobrtnutím. Posledně jsem měl dojem, že je nějak naštvaný. Trvalo to i dál? Chtěl jsem si s nimi oběma popovídat, ale vědomí, že jsou někde na hranicích neznámí vlci, by mi nedalo klidu, než zjistím, o co jde. Proto mě tlapy nesly dál, tím směrem, v naději, že Bianca a Meinere půjdou taky. "Nevíte, kdo jsou ti další, co dorazili?" Třeba je cestou viděli...?

Ulevilo se mi, když Isma řekla, že tu chce zůstat. Nečekal jsem, že by nechtěla, ale i tak jsem byl rád, že to slyším vyřčené nahlas. Přál jsem si, aby naše rodina byla zase jednou pohromadě, i když jsem se obával, že se to jen tak nestane. O to šťastnější jsem byl, když jsem měl důkaz o tom, že další z jejích členů je živý a zdravý.
Byl jsem docela nervózní, když jsem jí říkal o tom, že jsme teď s Biancou alfy. Nedokázal jsem odhadnout, jak se jí to bude zamlouvat, ale brala to naštěstí s klidem. Vydechl jsem si. "To ano, jestli si někdo zaslouží odpočinek, pak je to ona," řekl jsem. Launee toho pro všechny vždycky dělala tolik, bylo to až neuvěřitelné. "A - no, aspoň se snažíme, abychom smečce prospívali," zasmál jsem se nervózně. Jako alfa jsem si moc nevěřil a Bianca už byla taky pryč kdoví jak dlouho. Nějak jsem to zvládal, ale děsil jsem se dne, kdy se vyskytne nějaký vážnější problém.
Ismy odpověď mě popravdě zmátla. Čekal jsem, že to bude buď ano nebo ne. Jeden by neřekl, že i takováto záležitost může být tak nejistá, ale se všemi kouzly kolem možná nebylo tak nepochopitelné, že se něco takového může stát. "To je vážně hodně zvláštní," přitakal jsem zadumaně. "Byla v tom snu - pokud to byl sen - v pořádku?" zeptal jsem se, přišlo mi to důležité. I kdyby to byl jen sen. "Už docela dlouho," přikývl jsem a snažil se netvářit příliš sklesle. "Ale říkám si, že si nejspíš jen užívá své nové svobody. Vlků se odtud vlastně vypařilo docela hodně," povzdechl jsem si, ale pokusil jsem se náladu hovoru opět trochu pozvednout: "Jiní ale zase přibyli. Tohle je asi ještě o něco větší překvapení, ale... někdy od jara je z tebe tetička," zamával jsem ocasem a široce se usmál. Už jsem si to nedokázal dál nechat pro sebe.

Začal jsem se omlouvat, ale na Ismě nebyla jediná známka toho, že by se zlobila. Zakroutila hlavou a hned se vrhla ke mně. Oplatil jsem jí její objetí a krátce se k ní přitiskl tváří. Byla tady a byla v pořádku... Mohl jsem chtít pod tím ozdobeným stromečkem lepší dárek? I moje oháňka se vesele kmitala sem tam, měl jsem opravdu radost.
Hned vzápětí vyslovila svoje vlastní omluvy - a také pochyby o tom, jestli zde vůbec stále má své místo. "Proč bys neměla být? Jsme přece rodina, a to se nějakou chvílí na toulkách nezmění," zavrtěl jsem pomalu hlavou. "Vždycky sem budeš patřit, dokud budeš chtít." V tu chvíli si uvědomil, že Isma nejspíš neví ani to, že teď smečku vedu já s Biancou. Bylo toho dost, co jsem jí musel povědět.
Doufal jsem, že to půjde trošku odložit, abych si aspoň stihl rozmyslet ta správná slova, ale Isma už se zeptala. Tiše jsem si vydechl. Žádné odklady. Přímo do toho. "Vlastně... toho je nového docela dost," řekl jsem a pohled mi utekl kamsi stranou. Vždycky mi přišlo tak divné to někomu říkat - jako bych se vychloubal něčím, na co ani nemám právo. Ale nebylo to chlubení, byla to jednoduše pravda. "To nejdůležitější asi je, že - no, je to dost zvláštní, ale Launee už není alfa," řekl jsem poněkud neohrabaně a podíval se Ismě do očí, abych viděl, co ona na to. "Předala smečku mně s Biancou a vydala se na toulky. Myslím, že ji vůdcovství už unavovalo a chtěla si trochu užít světa." Stejně jsem ale cítil úzkost, když jsem to vyslovoval. Kde jen jí byl konec? "Náhodou... jsi ji někde nepotkala?" zeptal jsem se tiše a s nadějí, která byla dost možná planá.

30.12. Saturnus - http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&page=1#post-214108
Další termín 1.3.

//Gejzírové pole

"Dobře," broukl jsem k Sheye a na rozloučenou se jí otřel o tvář. "Třeba s sebou přivedu i Ismu." Nevěděl jsem, jak dlouho to bude trvat a jestli se třeba Sheya s vlčaty a její mamkou dřív nevrátí. Začínalo ostatně celkem přituhovat, počasí na výlety už asi moc dlouho vhodné nevydrží. Dál jsem už ale neotálel a zamířil jsem k lesu. Na cestu mi svítil Hvězdík, který se s příchodem noci opět vrátil, jen jsem na něj pomyslel.
Netrvalo to dlouho a už jsem stál mezi dobře známými stromy. Hned zkraje jsem nahlas zavyl, aby o mě Isma věděla. Ještě jsem ale chtěl oběhnout hranice. Už je totiž nebylo moc dobře cítit a nechtěl jsem, aby se nám tu potloukal kde kdo. Obzvlášť v zimě mohlo hrozit, že někoho napadne jít vyplenit smečkový úkryt. Trochu jsem se při té myšlence otřásl. A my si mezitím běhali po výletech! Byl jsem z toho trochu nervózní, ale co se dalo dělat? Nemohl jsem přece pořád sedět v lese - a vlčata už vůbec ne, nemluvě o Sheye, která by se asi zbláznila. Nic špatného se nestalo. Zatím.
Zamířil jsem tedy podél hranic. Spěchal jsem, ale značkoval jsem pečlivě. Nemohl jsem to odfláknout, tím dřív bych to potom musel dělat znovu. Už jsem tu cestu měl poměrně nacvičenou, takže mi to šlo docela od tlapky. Otíral jsem se o stromy a škrábal jim kůru, jako mě už kdysi dávno naučila Launee. Kdepak asi je? povzdechl jsem si, až mi od tlamy vyletěl bílý obláček páry. Doufal jsem, že je v pořádku a jen si užívá toulek. I když bych byl vážně moc rád, kdyby nás někdy navštívila nebo aspoň dala o sobě nějakou zprávu. Chtěl bych, aby potkala Proxi a Saelind, ale hlavně jsem ji chtěl zase vidět. Vidět, že je v pořádku. Pevně ji obejmout... Znovu jsem si povzdechl. Launee tu nebyla a já mohl jenom spekulovat o tom, co s ní je.

Dokončil jsem své kolečko po lese a zvolnil své tempo. Trochu jsem se vydýchal, abych za Ismou nepřiběhl úplně ufuněný. Čenich mě k ní vedl neomylně a jistě. Už jsem se těšil, až ji opět uvidím. Jak se asi měla? Co všechno zažila? A plánuje se zdržet na delší dobu? Vážně jsem doufal, že ano. Dlouho jsem ji neviděl a mít tu dalšího člena rodiny by bylo skvělé.
Musela mě jistě vidět přicházet už zdálky, díky světlu, které vydával Hvězdík. V jeho světle jsem ji také nakonec spatřil, jak sedí mezi stromy. Rychle jsem si všiml, že stromek, u kterého se usadila, má na sobě všemožná cingrlátka a ozdobičky - tu mech, tu kůstku, tu nějakou šišku. Byl to vánoční stromeček a ona určitě už čekala, kdo se k ní u něj připojí. Cítil jsem se trochu provinile, že jsem ji nechal čekat, ale chtěl jsem mít značkování odbyté co nejdřív. "Ismo! Ahoj!" zavolal jsem na ni a s úsměvem se zastavil kousek od ní. Oháňka se mi pomalu pohupovala sem tam. "Promiň, že mi to tak trvalo," sklopil jsem trochu uši. "Chtěl jsem ještě rychle oběhnout hranice. Ale vážně tě moc rád vidím. Jak se máš?" zajímal jsem se a úsměv na mé tváři se trochu rozšířil. Byla to čirá pravda. Vážně jsem ji moc rád viděl.

Moc se mi nechtělo věřit tomu, že by někdo na kusu kůry vážně vyletěl na gejzíru nad zem a přežil to. Už jen z té představy se mi stahoval žaludek do uzlu. Já bych nic takového určitě nikdy neriskoval. Ani pro žádné sklíčko. Měl jsem dojem, že mi o tomhle dobrodružství Sheya už něco říkala, ovšem tenhle detail s kůrou mi až dosud nějak unikl.
Nechtěl jsem se tu dál zdržovat. Vlčata o gejzíry jevila zájem jenom v tom negativním smyslu a já měl pořád strach, že se každou chvíli něco zvrtne. Věděl jsem, že Proxi ani Linda určitě nejsou tak hloupé, aby skočily do proudu horké vody, ale stačil jeden špatný krok a- Radši na to ani nemyslet. Sheya se nás dál snažila přesvědčovat, ale já na ni prosebně pohlédl s návrhem jít raději někam, kde to je bezpečnější. Prosím... Jenže to už se z lesa ozvalo vytí. Našpicoval jsem uši. "Myslím, že to je Isma," usoudil jsem rychle. Hlas své mladší sestry jsem poznal. "To je vaše další tetička," objasnil jsem holkám. "Měl bych jít za ní, zjistit, jak na tom je." Cynthia mínila, že nemusíme jít všichni, Proxi se k ní přidala s tím, že by chtěla vyrazit na nějaké dobrodružství s ní. Trochu mě to bodlo. Že bych snad žárlil? Bylo přece jedině dobře, že se Proxi osměluje i kolem dalších vlků... ale měl jsem stejně trochu strach ji nechat jít. Ale je to Sheyi máma. Přece musí vědět... co a jak, ne? Vypadala drsně a popravdě bych si asi ani netroufl s ní hádat. "Proč ne?" zamumlal jsem trochu neochotně. "Můžeme se rozdělit. Já se určitě musím jít podívat za Ismou, ať nečeká. Jestli chcete jít radši k těm norám, než zpátky do lesa," koukl jsem hlavně na Sheyu a Saelind, "mělo by to být odtud jen kousek na jih, jestli se nepletu." Snad jsem se ještě orientoval dobře. "Můžeme se pak sejít zase v lese," dodal jsem ještě a pomalu se tam už i vydal, abych dal šanci komukoliv připojit se ke mně, ale abych nenechával Ismu moc dlouho čekat. Už jsem ji dávno neviděl. Doufal jsem, že se ke mně ještě někdo další připojí, moc jsem na to ale nesázel. Asi jsem byl jediný, komu moc nevadilo sedět doma.

//Mech

14. Ohřej se u gejzírů
//Mech

Daleko to vážně nebylo. Sotva jsme vylezli z lesa, dala se pocítit změna. Vzduch byl teplejší a vlhčí. Jakto, že jsem si toho nikdy nevšiml? "To... tu bylo vždycky?" zamumlal jsem si spíš jen pro sebe. Zdálo se mi neskutečné, že bych to přehlédl. Obzvlášť, když jsem spatřil první výstřik vody k obloze. "Huh," škubl jsem sebou trochu, i když jsem se co nejvíc snažil tvářit naprosto stoicky a vyrovnaně, abych neděsil Proxi a Saelind. Proxi momentálně šla s Cynthií a zdálo se, že jsou spolu docela v pohodě, takže jsem věnoval víc pozornost Lindě, která se celá rozklepala, jen co voda zase vyšplíchla, a pak začala divočit. "Saelind, jenom klid," řekl jsem tiše a vnímal její strach, její nejistotu. "Je to bezpečné, jen se musíš držet poblíž mě nebo maminky, ano?" přiměl jsem se k úsměvu a postavil se nad ni. Samotnému mi srdce bilo trochu splašeně. Ne, že bych se sám gejzírů bál, ale měl jsem strach, co by se stalo, kdyby tam některá z holek vběhla a taky mě docela trápily vlny úzkosti, které z vlčat sálaly.
Sheya vypadala v klidu a že si to docela užívá. Chápal jsem, co na tom je - teplo bylo uprostřed zimy vážně příjemné a síla přírody, která vytvářela tyto úkazy, opravdu majestátní a obdivuhodná. Jenže to možná úplně nebylo vhodné pro vlčata. Stál jsem u Saelind, snažil se dělat oporu a pohledem těkal i po Proximě. "Je to tu pěkný," otočil jsem se na Sheyu. Nelhal jsem, líbilo se mi to. Jen jsem si to nemohl patřičně užít. "Ale pro holky je to asi trochu moc. Možná bychom mohli zkusit najít nějaké klidnější místo na výlet?" navrhl jsem a trochu svěsil uši. Jak to udělat, aby byli spokojení všichni? Sheya měla ráda dobrodružství, ale už začínalo být jasné že holky, obzvlášť Proxi, na něj tak moc nejsou. "Nedaleko jsou takové kopečky s norami, kde byste si mohly hrát ve sněhu, co vy na to?"