Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Co jiného," vydechl jsem a zakroutil hlavou. Občas ty magické pochody byly zcela nevysvětlitelné. Tentokrát zkazily naše přátelské setkání po letech a i když mě to mrzelo, vážně jsem si nemyslel, že by bylo pro Ala s Nemesisem - ale hlavně pro Ala - moudré tu teď zůstávat. Třeba se mi povede Meinerovi a Biance vysvětlit, že to celé bylo velké nedorozumění, ale pro tuto chvíli se mi zdálo lepší, aby se vydali opět na cestu. Alespoň, že sníh už slezl a počasí se tvářilo patřičně jarně, takže jsem si nemusel vyčítat, že je vyhazuju na mráz.
"No... on tu žije," pokrčil jsem trošku rameny směrem k Nemesisovi, který se ozval s kousavým tónem. Celkově byl napjatý a mimoděk jsem vnímal vztek, který v něm dřímal. Jenže jak bych se k tomu měl stavět? Nedovedl jsem poznat, co je příčinou jeho emocí. Možná celá ta situace. "Ale snad pochopí, že to celé bylo dílem magie..." To už ale byli opravdu na odchodu. "Ahoj. Snad to příště vážně dopadne lépe," pousmál jsem se na Ala. Přiblížil se ke mně, aby se mi otřel hlavou o krk. Dovolil jsem mu to, jeho blízkost mi pořád byla příjemná, vnímal jsem to celé v rovině přátelství. "Mějte se hezky," popřál jsem jim oběma a tím bylo naše setkání u konce.
Zamířil jsem opět do lesa. Chvíli jsem si sedl do mechu a jen odpočíval. Užíval jsem si ticha a samoty, zmatek v mojí duši se pomalu uklidňoval. Celé to bylo chaotické a nepříjemné, ale už to bylo pryč. Jen další dílo místní magie. Povzdechl jsem si, mrzelo mě, že to skončilo takhle. Doufal jsem, že se Alastor třeba zdrží, na druhou stranu se nezdálo, že Nemesis by po tom toužil. Jaký vlastně byl mezi nimi vztah? Z náznaků jsem to neodpozoroval.

Dopřál jsem si tu chvilku odpočinku, ale nemohla být příliš dlouhá. V lese se stále nacházela vlčice, se kterou hovořila Bianca, a já ji chtěl jít také zkontrolovat. Možná si to s tím členstvím ve smečce vážně rozmyslela, když se tu stále zdržovala? Tak či tak jsem měl pocit, že bych tam měl alespoň nakouknout, kdo že se to u nás vlastně pohybuje a jestli je všechno v pořádku.
Netrvalo dlouho, než mě čenich k té neznámé vlčici, která zde byla v Ismině společnosti, dovedl. Všechno vypadalo poklidně. "Zdravím," kývl jsem se oběma na pozdrav a párkrát mávl ocasem. Cizinka měla černobílý kožíšek a působila docela pohuble a zesláble. Prošla si nějakými těžkostmi? "Jsem Saturn, zdejší alfa," představil jsem se jí. "Už jsi nejspíš mluvila s mojí sestrou, říkala mi, že u nás plánuješ přečkat zimu?" ujišťoval jsem se, že jsou moje informace správné a mrkl jsem i na Ismu, jestli chce něco doplnit. Na to, že zima už končí, jsem prozatím nepoukazoval, neboť to bylo docela očividné.

Březen 4/10 // Tomáš

Zavrtěl jsem pomalu hlavou. "Nevadí. Rád ti řeknu, co vím... Snad to bude nějak užitečné," pousmál jsem se trochu a rovnou jsem Tomášovi nastínil, co to vlastně Gallirea je a co by měl čekat. "Možností tu je asi vážně dost," usoudil jsem. "Nejspíš záleží, co chceš dělat, ale určitě nebude moc věcí, co tady jsou nemožné." Vypadalo to zatím, že Tomáše zajímají hlavně vlčice, které tu pochopitelně najít mohl. Nečekal jsem ale, že do mě kvůli tomu bude strkat. Trochu jsem ztuhnul, když do mě drknul, doteky od někoho, koho jsem pořádně neznal, mi úplně příjemné nebyly, i když to bylo přátelské gesto, za kterým žádný zlý úmysl určitě nebyl. "He-he, jasně," zasmál jsem se poněkud nuceně a křečovitě. Vlastně jsem asi úplně nevěděl jak to myslí. Snad to rychle zamluvíme.
"Vlčice květiny a písničky rády určitě mají," ujišťoval jsem ho rychle. "A... jsou tu. Asi tak, jako kdekoliv jinde." Vysvětlil jsem, že myslím spíš magie, jejichž existence vlka nepřekvapovala. "Asi nevím, jaké jsou základní. Vyrostl jsem v obklopení magie, takže mi to nepřijde tolik zvláštní, ale vím, že vlky, kteří sem přijdou, to často překvapí. Třeba to světýlko, které se mnou přiletělo?" máchl jsem tlapou do vzduchu, kde už nebyl Hvězdík. "To byla jedna z mých magií, o které jsem si docela jistý, že ji jiní vlci nemají. Jeden můj známý se umí rozdělit na dva různé vlky. Ale... magie si tu někdy dělá i to, co sama chce. Nejspíš je v samotné zemi, protože tady můžeš narazit na zajímavé věci, které nevytvořili vlci, ale existují tak nějak... samy od sebe?" Trošku jsem si vydechl. Mluvil jsem hodně, víc, než jsem byl zvyklý, a byl jsem z toho trochu nervózní. Chvílemi se mi zachvěl hlas, tlapkou jsem si mimoděk hrál se stébly trávy.
Usoudil jsem, že Tomáš je vážně pozorný posluchač, podle toho, jak si všechno pro sebe opakoval, nejspíš aby si to zapamatoval. Jen jsem přikývl. "Ano. Žijí tu mocní vlci - nejspíš jsou to bohové nebo polobohové. A taky další bytosti," řekl jsem a úzkostlivě sledoval, kdy v jeho tváři uvidím, že si o mě myslí kdoví co. "Nuda... ta tu opravdu není," vydechl jsem a trochu se pousmál.

Březen 3/10 // Tomáš

Vlk se zvláštním kožíškem a sladkou vůní, která se mi otírala kolem čenichu, potvrdil, že to tu je vážně pěkné. "Znám," přikývl jsem, už o něco méně nervózně, protože to vážně vypadalo, že se není čeho obávat. "Už... jsem tu byl." Pochopitelně. Jinak bys to tady asi neznal. Vážně jsem se uměl prezentovat jako naprostý génius, že ano. Znovu jsem se mírně otřepal, ale pak už jsem se usadil vedle vlka. Tedy Tomáše, jak znělo jeho jméno. "Nápodobně," věnoval jsem mu lehký úsměv a sledoval vlnky na jezeře, na nichž se začínaly odrážet barvy vycházejícího slunce. S příchodem nového dne Hvězdík zmizel.
To, že jsem místní, Tomáše viditelně potěšilo. Říkal jsem si, že to asi znamená přicházející otázky - a nespletl jsem se. On tu byl nový, takže to pro něj samozřejmě muselo být všechno tady hrozně divné. "No... jmenuje se to tu Gallirea. Je to docela velká země, támhle od těch hor až na jih k moři," kývl jsem hlavou nejprve k nejasným siluetám pohoří na severu a potom na druhou stranu, kamsi do neurčita, kde leželo moře, jež jsme odtud ale vidět nemohli. "A je to tady... takové zvláštní," nevěděl jsem, jak to pořádně říct, abych Tomáše třeba neodradil a on nevzal hned tlapy na ramena zpátky do té velké dálky, ze které přišel. "Asi to musí být zpočátku trochu divné? Je tu totiž spousta kouzel a magie. I nadpřirozených bytostí." Po očku jsem na něj pohlédl s mírnými obavami. Co když si pomyslí, že jsem padlý na hlavu?

Březen 2/10 // Tomáš

Cizinec s bílou skvrnou se nehněval. Vypadal naopak velice přátelsky, zvědavě si prohlížel Hvězdíka i mě a naštěstí potvrdil, že jsem ho nevzbudil. Trochu jsem si oddechl. "To jsem rád. Tedy, ne proto, že ses málem zbláznil- Ehm. Jsem rád, že jsem tě nevyrušil v něčem důležitém," otřásl jsem se trochu, jako bych ze sebe snad mohl sklepat pocit hanby z toho, jak jsem se zase uvedl. Snažil jsem se předstírat, že jsem řekl jen tu poslední větu a předchozí bláboly prostě vůbec vyřčeny nebyly. "Tohle je dobré místo k přemýšlení," dodal jsem pak s mírným pousmáním a pomalu se posadil. Vypadalo to, že se asi chvíli zdržím. Snažil jsem se uklidnit a nechovat se jako vyklepaný ratlík, ale oči mi pořád rejdily spíš kolem, než abych udržoval oční kontakt se svým společníkem.
Vlk se představil jako Tomáš, což bylo zajímavé jméno. Takové... cizokrajné. "Já jsem Saturnus," sdělil jsem mu na oplátku zase svoje jméno. "A ano, jsem zdejší. Žiju tu odmalička." Na ten krátký čas prožitý mimo Gallireu jsem si popravdě téměř nevzpomínal. "Takže... ty jsi tu nový?" optal jsem se opatrně, vlkova otázka tomu napovídala. I to, jak zvědavě koukal.

Březen 1/10 // Tomáš

Procházel jsem se bezcílně okolím. Noc byla tmavá a bez hvězd, ale mě na cestu svítil můj věrný Hvězdík a tak tma nebyla tak černočerná, jak by jinak mohla být. Každý, kdo se snad v okolí nacházel, nás mohl vidět přicházet. Dlouho se však nezdálo, že by se kolem potuloval i někdo další. Panoval klid a ticho, i moje kroky byly opatrné a tlumené. Nechtěl jsem dělat žádný randál.
Hvězdíkovo světlo nakonec padlo na jezero, které se krásně zalesklo, jako by na něj posvítily paprsky měsíce. Zamířil jsem k vodě, abych se napil, ale rychle jsem si všiml, že ve Hvězdíkově světle září ještě něco. Něčí bílý kožich - vlastně jen veliká bílá skrvna na boku úplně neznámého vlka. Zastavil jsem se pořád ještě v uctivé vzdálenosti od něj. Nejspíš jsem ho vyrušil, ale teď už mi bylo hloupé odejít. Nenápadně se vypařit nepřicházelo v úvahu, když Hvězdík zářil na sto honů. "Uhm, ehm, zdravím," vykoktal jsem a omluvně zavrtěl ocasem. "Snad jsem tě nevyrušil ze spaní? Nečekal jsem, že tu někdo bude," sklopil jsem zrak stranou a doufal, že se na mě vlk nerozzlobí.

Navrátil jsem se k Alovi s Nemesisem. Meinere a Bianca už byli pryč, takže zůstali jen ti dva... a Alastor už vypadal klidný. Tedy, ne úplně klidný, ale už se nesápal za Meinerem. Ať se s ním stalo cokoliv, přešlo to. Naštěstí. Koukl na mě a řekl, že sám ani netušil, co do něj vlastně vjelo. "Ať to bylo cokoliv, nevěřím, že jsi to udělal schválně," ujistil jsem Ala. Takhle se přece nechoval. Nebylo mu to podobné. "Myslíš, že to bylo nějaké kouzlo?" zeptal jsem se ztrápeně. Byl jsem zvyklý na magie házet cokoliv nepochopitelného - jinak to ani být nemohlo, když jsem vyrostl magií naprosto obklopen.
Al se dál omlouval a já přikývl. "Já se nezlobím," řekl jsem a byla to pravda. Nenaštvalo mě to, jen vyděsilo. Dokázal jsem si ale představit, že Meinere a možná i Bianca to viděli jinak. Takže... by asi bylo vážně lepší, kdyby odešli, i když jsem z toho neměl zrovna nejlepší pocit. Jako bych je vyháněl. "No... možná to bude lepší, než se vrátí ti dva, nevím, jak to budou brát," otočil jsem se směrem kam zmizela Bianca s Meinerem. "Ale kdybyste se někdy později chtěli zastavit, nebo něco potřebovali, tak... minimálně já vás tady vždycky rád uvítám," řekl jsem k oběma a střihl trochu schlíplýma ušima. Nevyvíjelo se to zrovna podle plánů, že? Ale co se tak kdy v životě vyvíjelo?

1.3. Saturnus http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-217281
další termín 1.5.

Původcem příšerného, třaskavého bolehlavu nemohl být nikdo jiný, než Alastor. Jediný on a jeho vyvolený Meinere se bolestně nekrčili. Jenže... tohle se přece Alovi vůbec nepodobalo. Bylo to, jako by se najednou zbláznil! Už ho neznáš, šeptal mi v hlavě hlásek. Už to je dlouhá doba, nebo ne? Už není jako dřív... Ale tomu jsem nedokázal věřit. Museli jsme tuhle situaci ale nějak zarazit. Zdálo se, že nás to napadlo všechny zároveň, takže to Al schytal ze všech stran. Kořeny ho přitáhly k zemi, mech mu spolkl nohy, ale on se vůbec nebránil, protože moji vinou se ho zmocnila vlna netečnosti. "To stačí," zašeptal jsem, což pravděpodobně zaniklo v Nemesisově výkřiku. Pokusil jsem se uklidnit mech, aby Ala už dál nepolykal, i když v něm zůstal zabořený. Hlava mě už nebolela, takže nebylo tak těžké se na to soustředit, ale mech sebou dál trochu neklidně cukal, protože musel dostávat dva protichůdné příkazy od dvou rozdílných vlků - ten druhý byla nejspíš Bianca nebo Meinere. Nemesis se snažil Ala z mechu vyhrabat, ale já jsem radši čekal, jestli se hnědý už vážně uklidnil. Jestli ano, pak ho můžeme z mechového vězení pustit docela snadno.
Otočil jsem se na Meinera s Biancou: "Možná bude lepší, když si půjdete vyřídit, co jste chtěli? Třeba... třeba když tě neuvidí, přejde ho to," koukl jsem na Meinera. Byl jsem z toho celý rozhozený, srdce mi bušilo, hlas se mi trochu třásl. Když se tu Alastor objevil, nepočítal jsem s tím, že ho budu muset pacifikovat. "Já-" na všechno dohlédnu, chtěl jsem říct, ale najednou se mi udělalo nějak divně. "Jásehnedvrátím," vyhrkl jsem a spěšně jsem odběhl z dohledu mezi stromy.

//značkovací vsuvka
Opřel jsem se o kůru jednoho buku a chvíli nevěděl, jestli omdlím nebo se pozvracím nebo co vlastně. Před očima se mi rozkmitaly mžitky. Zhluboka jsem dýchal a čekal, až mě to přejde. Nervy, určitě to jsou nervy. Bylo toho nějak hodně. Nechtěl jsem se sesypat přede všemi, musel jsem se rychle sebrat a vrátit se, jinak to bude vypadat divně. Ne, že by to tak teď nevypadalo. Už se to nejspíš nedalo zachránit.
Jakmile jsem se nebál, že to se mnou sekne, popošel jsem k hranicím a rozhodl se obnovit aspoň pár nejhlavnějších značek. Byla to činnost, kterou jsem dobře znal a na které nebylo co zkazit. Možná to bylo docela nudné, ale já to popravdě shledával uklidňujícím. Otíral jsem se o stromy, zvedal nožku u křovin a snažil se nemyslet vůbec na nic jiného. Pocit slabosti mě přecházel, dokonce i srdce mi přestalo tak zběsile mlátit. Nejraději bych obešel celý les a pokračoval s tím, důkladně, kousek po kousku, ale na to jsem bohužel neměl čas. Musel jsem se vrátit. Příště to budu muset udělat pořádně, ale pro tentokrát to muselo stačit. Zamířil jsem zpátky.

Připojil jsem se znovu ke skupině s křečovitou parodií bezstarostnosti - moc dobře jsem věděl, že se chovám divně, že zmizet na kdoví kolik minut uprostřed řeči prostě není normální, ale co jsem měl dělat? Měl jsem všem předvést alfu skládací židličku? To už stejně všichni viděli. "Pardon," zamumlal jsem a koukl na Ala, jestli už je z mechu venku nebo ho mám postrčit nějakou mechovou vlnou.

Bianca vypadala příšerně vyvedená z míry. Bylo mi jasné, že se mnou nikam nepůjde a tlačit jsem na ni nechtěl, konec konců to byl hlavně pokus dostat ji ze situace, ve které jí viditelně nebylo dobře. Jenže velmi brzy už na to bylo pozdě, hlavně protože Alastor... Alastorovi přeskočilo? Div, že po Meinerovi neslintal... a já nechápal, co se to tak najednou stalo.
Meinere i Nemesis se na mě obořili, ale nějak jsem měl pocit, že to tentokrát není tak úplně na mě. "Právě, že nevypadá," zakroutil jsem hlavou k hubenému šedému vlkovi a kývl Meinerovi. "Meinere má pravdu, možná by sis měl jít chvíli odpočinout do úkrytu? Můžeme jít všichni tři, Meinere si vyřídí, co potřebuje s Biancou. Nebo... nebo můžeme jít obejít ty hranice, co?" Chtěl jsem znít jistě a rozhodně, ale vyznívalo to spíš zoufale. Atmosféra tady byla napjatá všemožnými protichůdnými pocity. Chtěl jsem, aby odtud Meinere už Biancu odvedl, vypadala strašně vyvedená z míry a zároveň jsem se trochu bál, že jestli nic neuděláme, černobílý dá brzo Alastorovi po čumáku. A Nemesis taky vypadal, že to v něm pěkně bublá. Vlastně jsem to cítil. Tohle celé mohlo být nebezpečné. Jsi alfa, ty troubo, udělej něco, cokoliv!
První, co jsem po téhle myšlence udělal, bylo, že jsem se chytil za hlavu, která se mi najednou málem rozskočila. Hrozně mě rozbolela, z ničeho nic, před očima mi vyskočily malé bílé hvězdičky. "Aaauh," zaúpěl jsem a uslzený pohled mi padl na Alastora. Musel to udělat on. Dělej. Něco. Pohnul jsem se dopředu, směrem k Alovi a zkusil něco, co jsem ještě nikdy nezkoušel. Magií, která mi jinak téměř beze snahy říkala, jak se ostatní cítí, jsem se natáhl k Alastorovi a snažil se ho zklidnit. Vlastně otupit. Aspoň na chvíli aby mu bylo všechno jedno. Hlavně jsem chtěl, aby mu byl jedno Meinere, ale nevěděl jsem, jestli to funguje takhle specificky. S třeskutou bolestí hlavy ale bylo strašně těžké se soustředit, takže kouzlo nejspíš nemělo plný účinek. "Ale, prosím, přestaň. Už přece řekl, že nechce..."

Únor 5/10 // Nagesh

Dozvídal jsem se právě o smečce, která stačila vzniknout a nejspíš i zaniknout, aniž bych o ní kdy věděl. Bylo to tak podivné? Většinou jsem se držel svého malého kousku světa. Moje obzory nebyly příliš široké. Možná to bylo trochu smutné, ale já se tam aspoň cítil bezpečně. Zrádnou smečku vedla vlčice jménem Rowena. "Hm. To jméno jsem už asi zaslechl, ale nemyslím, že jsem ji někdy potkal," přemýšlel jsem, ovšem nedovedl jsem vlčici nikam zařadit. Až jsem málem přešel bez povšimnutí druhou část Nageshovy věty. Trochu jsem sebou škubl, když mi doputovalo do mozku, co že to mladý vlk vlastně říká. "Cože? Vzdala se svých vlastních vlčat?" polekal jsem se. To bylo přeci strašné! Jak někdo mohl udělat něco takového? Z představy, že bych prostě někde Proxi se Saelind opustil, se mi dělalo špatně.
Nagesh nicméně tvrdil, že se o sebe jakž takž zvládají postarat. Přinášelo mi to sice jen malou útěchu, nejradši bych je všechny nastěhoval do Mechového lesíka, ale napomenul jsem se, že se musím trochu ovládat. Nejdřív by bylo lepší o té situaci asi zjistit víc. Přesto jsem se ale úplně neudržel, představa skupiny dorostenců jak se tak nějak sami plácají po světě mi zkrátka nebyla moc po chuti. "Ach. Tak to je dobře. Ale kdybyste někdy měli nějaký problém, no... U nás v lese, přímo pod sopkou, můžete kdykoliv hledat pomoc." Nechtěl jsem mu to cpát. Jen... Chtěl jsem to alespoň nabídnout. Aby věděl, kdyby cokoliv.
Nagesh nicméně zněl dosti cílevědomě. "Zní to jako dobrý plán," pousmál jsem se mírně, když prohlásil, že by se chtěl stát Alfou. Když jsem to zvládl já, kdo nic takového nikdy ani nechtěl, pak on to určitě dokáže. Trochu jsem si povzdechl, když se zeptal, jak je to vlastně těžké. "No, to... to je různé. Někdy je to celkem snadné, všude je klid a ty na všechno jen trošku dohlížíš, ale dokáže se to hodně rychle zvrtnout do úplného zmatku, že nevíš, kam dřív skočit," řekl jsem, než jsem si to lépe rozmyslel. Nechtěl jsem ho odrazovat, na druhou stranu bylo asi lepší říct pravdu, než se ji snažit nějak osladit. "Ale... Pokud to chceš, pak to určitě zvládneš." Když já, tak už každý. "Je dobré, když máš další vlky, kteří ti pomůžou. Ale když tu smečku chceš zakládat s kamarády, pak hádám, že takové vlky už máš," usmál jsem se. Cítil jsem se trochu... zvláštně. Neměl jsem pocit, že bych měl být kvalifikovaný dávat takovéhle rady, ale přesto jsem to dělal a přicházelo to skoro samo.

Už před chvilkou jsem cítil, že se něco začíná dít, což byl pravděpodobně důvod, proč se mě zmocnila tak náhlá touha se vypařit. Jenže se mi to nepodařilo včas. Bianca se zarazila na místě a vypadala naprosto nerozhodně. Nejspíš hlavně z důvodu, že na ni významně pohlédl i Meinere, který patrně měl také nějaké soukromé záležitosti, které s ní chtěl probrat. "To nic, jdi klidně s Meinerem, já se z lesa vzdalovat nebudu, tak mě najdeš potom," pousmál jsem se na ni povzbudivě, protože to vypadalo, že ji nerozhodnost úplně uchvátila. Nejspíš z téhle sešlosti byla taky nesvá.
Jenže o Meinera projevil nečekaný zájem někdo jiný. Totiž Alastor. Visel na něm pohledem a zdálo se, že bude nemožné, aby se od něj černobílý vzdálil. Vypadalo to, jako by se do něj huňatý vlk najednou úplně zakoukal. "Ehm-" unikl mi jakýsi přiškrcený zvuk, protože jsem viděl, jak by se tahle situace mohla rychle vyhrotit. Obzvlášť, když se Nemesis snaživě snažil získat zase Alastorovu pozornost, jenže on k tomu vůbec nebyl otevřený. "Uhm-" začal jsem znovu, ale když se Al začal k Meinerovi vysloveně lísat, nějak mi došla slova. Co to do něj probohy tak najednou vjelo? "Ale," pípl jsem. "Nemyslíš, že... Teda, cítíš se dobře?" Muselo mu přeskočit, nebo ne? Určitě. Trochu zoufale jsem upřel pohled na Nemesise - tohle určitě nebylo pro Alastora normální chování, že ne? Měli bychom ho nějak zpacifikovat a uklidit, než ho to přejde?

Usmál jsem se, když Alastor souhlasil, že se tu ještě zdrží. Měl jsem radost z toho, že se vrátil, je v pořádku a pořád se se mnou chce bavit. Alespoň tohle bylo tak, jak mělo být.
Ta neznámá vlčice, která se zde skrývala před zimou, vyznívala z Biančina vyprávění jako někdo trošku zmatený. Nejdřív to vypadalo, že do smečky chce, potom zase, že ne... ale neodešla úplně. "Hmm. Možná potřebovala čas si to promyslet?" navrhl jsem. Pořád jsem ji tu cítil, takže se tu musela stále zdržovat. "Asi bychom se za ní měli ještě zastavit a zjistit, co a jak."
Bianca se vzápětí dala do řeči s Nemesisem, i když se za chvíli zase o kousek vzdálila. Alastor zase začal pokukovat po Meinerovi trochu podivným způsobem. Váhavě jsem přenesl váhu z jedné tlapy na druhou a potom zase zpátky. Najednou byla tahle sešlost dosti matoucí. Koukl jsem na sestru, která mi pořád ještě nevyložila to, co měla původně v plánu, jak jsem si teď uvědomil. Teď z ní ale vyzařovaly pocity nejistoty a zmatku. Nějak podobně jsem se začínal cítit já. "Uhm," odkašlal jsem si. "No. Asi se vypravím obejít hranice a pak zkontrolovat tu vlčici," prohlásil jsem a pak jsem se polohlasně obrátil na Biancu, která vypadala, že by nejradši byla kdekoliv, jen ne tady: "Chceš jít taky? Stejně jsme si chtěli popovídat, ne?" pousmál jsem se na ni trochu a ještě nikam neodcházel, čekal jsem na odpověď.

Únor 4/10 // Nagesh

Vlka můj společník samozřejmě zaujal, což dávalo smysl. Sám jsem ještě nepotkal nikoho, koho by doprovázel podobný... tvor? Shluk energie? No zkrátka ať už byl Hvězdík čímkoliv, nic podobného jsem předtím neviděl. "Ano, užitečný je," pousmál jsem se a světýlko popoletělo svižně nahoru a dolů, jako by chtělo moje slova potvrdit. "Hlavně při takových temných nocích, jako je tahle." Ne, že by to bylo nemožné, ale bez světla měsíce nebo hvězd by bylo klopýtání tmou určitě o dost složitější.
Vlk se představil jako Nagesh ze smečky, o které jsem nikdy neslyšel. To mě trochu překvapilo, myslel jsem, že už jsem něco zaslechl o všech zdejších smečkách, ale nebylo zase tak k neuvěření, že mohly existovat i nějaké další. "Těší mě. Já jsem Saturnus z Mechové smečky. Vlastně alfa Mechové smečky," objasnil jsem dosti neobratně a na chvíli zase sklopil pohled kamsi stranou. Raději jsem rychle pokračoval: "Nikdy jsem neslyšel o... Zrádné smečce, tak jsi to říkal?" ujistil jsem se. Bylo to zvláštní jméno pro smečku. Přejel jsem vlka krátce pohledem. Vypadal dost mladě. Ne, že by byl úplné vlče, ale určitě bych neřekl, že je dospělý. Zůstal sám jen s kamarády? Možná někteří z nich byli starší? Chvilku jsem přemýšlel, jak to nejlépe navléknout, ale nechtěl jsem moc dlouho mlčet. "Takže se protloukáte sami?" zeptal jsem se zkrátka.

Únor 3/10 // Nagesh

Mladík se vylekal. Samozřejmě. Víc bych se divil, kdyby se nelekl, protože já se tedy vyděsil pořádně a to jsem byl původcem toho záblesku. Neměl jsem mu za zlé, že na mě vycenil tesáky, byl jsem hlavně rád, že jsem mu nijak neublížil. "To nic," sklopil jsem zrak ke svým tlapám, "asi jsem si to zasloužil." Oba jsme se jakž takž vrátili do normálních postojů, ale bylo mi jasné, že tohle není zrovna ideální začátek nové známosti. To se mi zase povedlo. Nejraději bych si nafackoval. Kdo tohle dělá?
Vlk odvedl svou pozornost někam jinam. Rozhodl se nejspíš, že na tom nebude lpět, za což jsem byl celkem rád. Doufal jsem, že se přes to můžeme prostě přenést a nejlépe se k tomu už nikdy nevracet, jinak bych se musel hanbou propadnout do země. Kývl čenichem k Hvězdíkovi a vyptával se na něj. "No... pořádně vlastně sám nevím. Je to takové světýlko, společník, říkám mu Hvězdík," sdělil jsem mladíkovi a přišlo mi najednou, že jméno, které jsem orbu světla dal, je jaksi dětinské. Trošku jsem se nad tou myšlenkou ošil. Nedokázal jsem už o svém svítivém kamarádovi uvažovat jinak. "Tvrdí, že přišel z hvězd? Tedy. On nemluví, ale... naznačoval to. Prostě se jedné noci objevil. Možná to je zatoulaná hvězda." Hvězdík byl zkrátka tak trochu záhada a sám mi nemohl povědět, co je přesně zač.

Únor 2/10 // Nagesh

Koukal jsem před sebe, až mi málem slzely oči. Jak vyvolat ten správný výboj energie? Se vzduchem mi to přišlo tak snadné. Stačilo se po něm natáhnout, byl všude kolem nás. Tohle bylo něco docela jiného. Muselo to nějak vycházet ze mne samého, ne? Možná jsem se snažil tak usilovně, až jsem jakoukoliv schopnost magii vyvolat zablokoval, protože se prostě nedělo vůbec nic. Aspoň dokud se opodál neozval hlas. V tu chvíli se stalo několik věcí v rychlém sledu. Hrozně jsem se lekl, vyjekl, na sněhu mezi mnou a vlkem práskl modrobílý výboj, načež jsem vyjekl ještě jednou. O krok jsem spěšně couvl, tlapy se mi zapletly a kecl jsem si na zadek do sněhu.
"Propána!" otočil jsem se k vlkovi, který ve Hvězdíkově světle vystupoval ze stínů. "Jsi- Promiň, já, nechtěl jsem, jenom jsem- Nestalo se ti nic?" vyblekotal jsem místo pozdravu a stavěl se na nohy, abych se mohl podívat, jestli jsem mladíkovi nic neudělal. Cítil jsem, že mi po těle vstala srst, ale už se zase vracela zpátky. Nechtěl jsem vlkovi ublížit a snad se tak ani nestalo! Praštilo to do země, ne do něj, ale dělalo se mi trochu nevolno při vzpomínce na to, jak při lovu tenhle výboj ochromil dospělou losici. Poulil jsem na strakatého mladíka vyjeveně modré oči, srdce mi splašeně bušilo a netušil jsem, co dalšího říct. "Vážně promiň," vypadlo ze mě nakonec. "Nečekal jsem, že... tu někdo bude."