Gallirea - Příspěvky uživatele

//Mech přes VVJ

Po delší době jsem vyšel za hranice lesa. Kráčel jsem pomalu, co tlapka tlapku mine, nejprve po břehu jezera a potom po proudu k jihu. Zpočátku jsem šel s těžkým srdcem, ale už po chvíli chůze jako by se mi všechny ty tíživé myšlenky začaly vypařovat z hlavy. Sledoval jsem sníh ležící v chomáčcích na zemi, vlnky na hladině jezera, podzimní oblohu a nemyslel jsem vlastně na nic. To byla velká úleva. Už jsem podobnou vycházku asi potřeboval delší dobu. Být chycený na území s nekončícími starostmi o smečku, o vlčata, o to, jak přežijeme zimu a proč se zdá, že je nás čím dál tím méně... Vlka to dovedlo vyčerpat. Teď bylo na čase si odpočinout, nabrat nových sil a snad i elánu do vedení smečky.
Neměl jsem úplně jasnou představu o tom, kam jdu. Prostě někam. Poslední výlet předtím, než udeří krutá zima - doufejme, že bude méně krutá, než ta loňská. Nejprve jsem následoval cestu bublající řeky, ale když se terén začal stávat kamenitějším díky blízkosti hor, bez přemýšlení jsem zamířil na jejich křivolaké stezky. Malinko jsem přitom popotáhl a povzdechl si. Asi na mě taky lezla rýma, tak jako na Proxi - a i Lylwelin trochu teklo z čenichu. Ale neotočil jsem se zpátky. Bylo vzácné, abych se dostal mimo území, tak jsem toho chtěl využít, rýmička nerýmička.

//Zrcadlové hory

Měl jsem z toho takové... smíšené pocity. Přál jsem samozřejmě Lylwelin a Cornicovi štěstí v novém domově, ale zároveň mě jejich odchod mrzel. Vždycky to bylo těžké, když se někteří vlci rozhodli, že půjdou hledat štěstí jinam. I přes bolest na duši jsem se pousmál, když zlatavá prohlásila, že třeba brzy přijde zpátky. "Nemyslím si," broukl jsem. "Budeš dobrá alfa. Tím jsem si jistý." Myslel jsem to upřímně, Lylwelin se na vedoucí pozici zcela jistě hodila.
"Nápodobně," hlesl jsem k vlčici, která se už natáčela k odchodu. Říkal jsem si, že té nabídky třeba využiju... Les, kde měl podle všeho růst svítící mech, jsem vlastně nikdy neviděl, ačkoliv mi Sheya jeho návštěvu slibovala už dlouho. Sheya - kde je jí vlastně konec? Malinko jsem potřásl hlavou a zaměřil se zase na vlka a vlčici před sebou. Chvíli nastalo ticho, v němž Lylwelin hleděla přes mé rameno na stromy našeho lesa. Nechal jsem ji, cítil jsem, že to ani pro jednoho z nich není snadné. Ostatně to takové nebylo ani pro mě.
Ten okamžik však rychle pominul a oba se otočili k odchodu. Tentokrát definitivně. "Sbohem," hlesl jsem. "Opatrujte se." A pak už jsem sledoval, jak odcházejí přes pláně pryč, směrem ke svému novému domovu. Zhluboka jsem si povzdechl a ramena mi poklesla. Sbohem, stiskl jsem víčka a otřel rychle tlapou slzu, která mi z oka vyklouzla. Když oni dva odešli, už nás tu mnoho nezbývalo. Alespoň ne těch, kteří se pravidelně objevovali a zapojovali do smečkového života.
Tohle není má chyba, řekl jsem si. Byla to jejich volba, zcela svobodná, rozuměl jsem tomu, proč by ji chtěli učinit... a přesto. Ten pocit hluboko v hrudi. To hryzání pochybností. Potřásl jsem hlavou a zjistil, že se nedokážu přimět k tomu, abych se obrátil zpátky k prameni a mluvil s vlky u něj. Přišla zase ta chvíle, kdy jsem potřeboval být chvíli sám. Čenich mi prozradil, že Bianca a Meinere se vrátili zpátky na území, takže jsem se alespoň nemusel strachovat, že území s vlčaty by zůstalo nechráněné. Měl bys jí říct o Daemonovi a Rybovi, o tom, že Lylwelin a Cornic odešli... Nemohl jsem. Ne hned. Místo toho jsem zvedl hlavu a zavyl, abych dal na vědomí, že na chvíli odcházím mimo území.

//Mahtaë sever přes Velké vlčí jezero

Snažil jsem se nemyslet na katastrofické scénáře, když jsem hleděl na Cornica s Lylwelin, ale ještě než zlatá vlčice začala mluvit, vytušil jsem, že něco se určitě děje. Nepřišli jen tak na kus řeči. Říkaly to jejich výrazy, postoje, cítil jsem to z nich. Pak se Lylwelin dala do řeči a srdce mi pokleslo. Rozloučila. Odcházela? Opouštěla naši smečku aby šla... kam? Mlčky jsem poslouchal, jak to vlčice rozvine. Mluvila o tom, jak cítila, že je na čase se vydat dál, jak chtěla využít druhou šanci, kterou jí Život dal. Rozuměl jsem tomu, a přesto byla část mně - a nebyla zrovna malá - která chtěla začít prosit a přemlouvat. Neodcházej, prosím, potřebujeme tu vlky jako ty, patříte oba do rodiny, prosím, nechoďte pryč- Ale nic z toho jsem nahlas neřekl. Jen jsem sjel pohledem ke Cornicovi, který potvrdil, že půjde také. Nepřekvapilo mne to, věděl jsem, že k Lylwelin hodně přilnul.
Počkal jsem, až zlatá úplně domluví. Řekla, že se dostala k vedení smečky pod horami. Tušil jsem, kde to bylo, někde z těch míst pocházel náš svítící mech v úkrytu. Pak teprve se mi podařilo odlepit jazyk od patra a konečně promluvit. "Já... Ehm... Jsem rád, že jste mi o tom přišli povědět a nezmizeli beze stopy jako tolik vlků před vámi," začal jsem a pokusil se usmát, avšak moc se mi to nepodařilo. "Je mi líto, že tu už s námi dál nebudete... Nemůžu tvrdit, že není. Ale rozumím tvým důvodům a nebudu tě tu držet," povzdechl jsem si. Beztak bych ji nemohl přimět, aby si to rozmyslela - Lylwelin byla z tužšího těsta, možná právě z takového, z jakého by alfa měla být.
Odmlčel jsem se, těžko se mi nacházela slova. "Doufám ale, že... že na nás budete vzpomínat v dobrém. Vím, že jsi tu byl jen krátko, ale snad jsi tu nalezl pocit domova a bezpečí," otočil jsem se ke Cornicovi, než jsem zvedl zrak k Lylwelin. "A tobě děkuju za... no, za všechno co jsi pro smečku vykonala. Nebylo toho zrovna málo, za ty roky," tentokrát jsem se už pousmál, ale v očích mne pálily slzy a krk se mi bolestivě svíral. "Hodně štěstí s tvou vlastní smečkou. Kdybyste potřebovali cokoliv-" Odkašlal jsem si a zamrkal, nechtěl jsem se rozplakat, ale byl to těžký boj. "Víte, kde nás najdete," zakončil jsem. Nevěřil jsem svému hlasu, abych v tu chvíli řekl víc. Odcházejí. Za svým vlastním, za lepším... Někde hluboko v duši jsem se cítil, jako bych je něčím zklamal, i když Lylwelin nic takového ani nenaznačila. Jenže tomu pocitu se nešlo ubránit.

15.11. Saturnus http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-244702
Další termín 15.1.

//Horký pramen

Snad se Proxi brzy uleví, pomyslel jsem si, nechtěl jsem ji opouštět, když byla nemocná, ale vytí Lylwelin jsem ignorovat nemohl. Nechal jsem tedy pramen za sebou a zavětřil jsem, když jsem se dostal do frekventovanějších částí lesa. Cítil jsem i Mitsua... a nějakou kořist? Že by zvládli jít na lov? Srdce mi zaplavila vděčnost, Mitsurugi se skutečně činil a byl jsem za jeho pomoc rád. Nevěděl jsem, kdo další šel s ním, ale ulevilo se mi, že máme tuhle záležitost obstaranou.
Vzal jsem to ještě trochu oklikou, i když jsem nechtěl nechávat Lylwelin a podle pachu i Cornica čekat, ovšem rozhodl jsem se raději tuhle záležitost vyřídit dřív, než později. Zamířil jsem k okraji lesa a obnovoval značky, jak jsem šel. Posledně jsem to dělal před pár dny s Daemonem, ale už to zase chtělo trochu si pojistit, že budou hranice už z dálky cítit. Obzvlášť, když jsme měli zimu na krku a různé šelmy či tuláci by mohli hledat vhodné místo, kde složit hlavu. Pomoc bych nikomu samozřejmě neodmítl, takový jsem nebyl, ale nechtěl jsem, aby se nám tu vlci potloukali, jak je napadlo. Teď, když jsme tu měli dvě vlčata, bylo potřeba být vážně opatrní.
A tak jsem šel, jako už tolikrát. Tu nechal chumáč srsti, tu loužičku, tu jsem se jen otřel o strom nebo do něj zaryl drápy. Byla to cesta, kterou jsem šel už mnohokrát a tak mi to šlo od tlapky poměrně rychle. Když jsem dorazil k Lylwelin a Cornicovi, kus hranic mi ještě zbýval, ale to jsem mohl dokončit později. Dál už jsem dva vlky nechtěl nechat čekat.

"Zdravím," pokývl jsem jim na pozdrav, když jsem se přiblížil dost na to, abych spatřil mezi stromy jejich kožichy. Stáli tam vedle sebe a nedokázal jsem z jejich výrazů odhadnout, co asi mají na srdci. "Děje se něco?" přejel jsem je oba trochu ustaraným pohledem. Ne, že by se muselo dít něco špatného, nic tomu nenasvědčovalo, ale... už jen to, že čekali u hranic jako někdo cizí, mi přišlo zvláštní. Naklonil jsem hlavu mírně ke straně a čekal, co mi poví.

Nickolas ze sebe sypal záplavu slov a já z nich byl upřímně dost na rozpacích. "Inu, tedy, určitě... to je možné, i když mi vážně nepřijde, že by moje schopnosti byly až tak neobyčejné," připustil jsem, i když jsem se nepovažoval za zrovna výjimečného hledače. "Nic určitě netajím," pousmál jsem se. "Jedině bych to vážně tajil i sám před sebou."
Věštce tedy vlk neznal, ale poznal už vílu a... a? Chtě nechtě mě zvědavost přemáhala. Naklonil jsem se dopředu a nastražil uši. Anděla? Na tváři se mi objevil překvapený výraz a určitě bych dokázal vymyslet hned několik otázek, ale Nickolasovo gesto vyzývající k tichosti mne umlčelo. Škoda... Byl bych si o tom poslechl víc.
Daemon se mezitím přiblížil k vodě a opatrně ji tlapkou testoval. Proxima už si malovala, jak ho bude učit plavat. Pousmál jsem se, bylo by pěkné, kdyby se spolu spřátelili. Koupel už však pomalu spěla ke svému konci. "Jistě," kývl jsem a přivolal příjemně teplý větřík, který Proximě osušil kožíšek. Prohlédl jsem si ji se starostlivým výrazem. Nevypadala úplně nejlépe - což potvrdila i její slova. "Asi to bude lepší, takhle na podzim chytíš nějaký bacil jako nic." Právě v tu chvíli se z území ozvalo zavytí, které jsem rychle identifikoval jako Lylwelin. Povzdechl jsem si. "Povinnosti volají... asi bude nejlepší, když se tam vydáte všichni. Zachumlej se do kožešin, ať ti je co nejdřív dobře," otřel jsem se čenichem Proxi o tvář, i když jsem věděl, že sám riskuju rýmičku. "Dáš na ni pozor, viď?" otočil jsem se s prosbou na Nicka a naposled sklonil pohled k Daemonovi: "Drž se s Proxi a s Nickolasem, potřebuju vyřídit něco kolem smečky," pousmál jsem se na něj a s kývnutím jsem se s nimi prozatím rozloučil.

//mech

Zaklonil jsem hlavu, abych viděl lépe na hvězdné nebe. Zářivé body na obloze byly na svých místech jako vždy. Známá souhvězdí, vzorce a tvary mi dodávaly na klidu. Za roky, které jsem prožil, se proměnilo snad úplně všechno, ovšem hvězdy byly stále stejné, spolehlivé, neměnné. Zůstávaly jistotou, ke které jsem se mohl obrátit kdykoliv na svět padla noc. Zdálo se, že mě to nikdy neomrzí, takže tohle byla možná také jedna z věcí, které se jen tak nezmění. Zatímco budu živ, přinejmenším.
Zahleděl jsem se nejen na stříbrná světla, která na mne přátelsky mrkala z oblohy, ale i na prázdná místa mezi nimi. Zamyslel jsem se, nikoliv poprvé, co tam asi může být. Zdálo se mi nepravděpodobné, že by tam měla být pouhá prázdnota. Z nočního nebe se možná koukali jiní vlci, jen byli příliš daleko, než abychom je mohli vidět. Zvažoval jsem, jestli tam třeba jsou někde i jiné světy. Zvláštní a fantastické, vymykající se vlčí představivost. Země pod mýma nohama byla pevná a jistá, ale někdy mě lákalo vznést se k nebesům, výše a výše a podívat se, co leží mezi hvězdami. Zdalipak už se to někdy nějakému vlkovi povedlo? Zda se někdy vůbec dozvíme, co tam nahoře je? Zalíbila se mi představa, že třeba někdy takového hvězdného poutníka potkám. Žijí-li tam nahoře vlci, určitě je někdy napadlo to samé a třeba budou mít větší štěstí v tom se dostat k nám, než my k nim. Znali možná nějaký trik, který by jim to umožnil. Za takové setkání bych byl nesmírně rád. Zadoufal jsem, že pokud sem někdy skutečně přijdou, budu já ten, kdo je potká. Zřejmě to nebylo víc než vlčecí fantazie, ale vlk mohl trošku snít, ne?

Daemon toho moc nenapovídal, což jsem ani neočekával a nevkládal jsem moc naděje ani do toho, že se vydá za Proximou do vody, i když jsem byl ochoten nechat se příjemně překvapit. "Jen běž, jestli chceš. Proxima ti neublíží a můžu ti pak vysušit kožíšek teplým větrem," povzbudil jsem ho s mírným úsměvem. "Ale je to na tobě." Ač by jistě bylo skvělé, kdyby se Daemon více osmělil, do ničeho jsem ho nechtěl nutit. To by určitě ničemu nepomohlo.
Kdo se však rozpovídal docela hodně byl náš host. Překvapeně jsem zamrkal, nejdřív z něj vypadl sotva pozdrav, takže jsem tuhle lavinu slov tak úplně neočekával. "Tedy... občas něco objevím, to je pravda," pousmál jsem se, ale proslov pokračoval. "Já... no... hledám, co je asi zrovna potřeba najít, řekl bych," vysvětloval jsem v mírných rozpacích, neboť se Nickolas vytasil s celou hromadou přirovnání, která byla v mých očích lichotivá. "Tedy, je pravda, že to je jméno spojené s nebesy, je s nimi vlastně nějak provázán celý můj život," odpověděl jsem tiše, doufal jsem, že to nezní příliš hloupě. "Ovšem věštec nejsem. Nebo jsem si toho alespoň nikdy nevšiml," řekl jsem, opravdu jsem si nevzpomínal, že bych kdy získal nějaký jedinečný náhled do budoucnosti. "Ty nějaké věštce znáš?" vyhrkl jsem, i když to bylo téma, které momentálně nepatřilo k těm úplně relevantním.
Proxima se ozvala s mnohem praktičtější otázkou. Moc dlouho jsem se nad tím nezamýšlel, nechtěl jsem, aby návštěvník našeho lesa s mokrým kožichem nastydnul. "Samozřejmě, klidně si tam běžte odpočinout," odpověděl jsem jí a zamával ocasem.

Říjen 2

Klid lesa se mi líbil. Někdy jsem si ale přál, aby tu vlků bylo více... aby les zase ožil jejich hlasy. Ovšem takový už Mech byl, vlastně asi odjakživa. Členů jsme neměli tolik a většina z nás měla ráda svůj prostor a hleděli si svého. Ne, že bychom se mezi sebou nebavili, ale spousta členů se raději zabývala svými vlastními záležitostmi. Když však bylo potřeba, všechno jsme vždycky zvládli. Třeba takového Mitsua jsem po většinu roku ani neviděl, ale když přišel čas lovu, vždycky se ukázal a pomohl. Za to jsem mu byl velice vděčný. Hlavně se mi ale trochu zastesklo po Sheye. Už to bylo docela dlouho, co jsme spolu strávili chvíli času jen my dva... Měl bych ji najít. Aby úplně nezapomněla, jak vlastně vypadám, pousmál jsem se a zamířil hlouběji mezi stromy, abych se do toho hned pustil.

Říjen 1

Procházel jsem se po Mechovém lese a nasával do čenichu vůně lesa. Všude kolem panoval poklid a ticho, u tlapek se mi válela podzimní mlha. Čekala nás zase další zima, ale s kořistí v úkrytu jsem se nebál, že bychom ji nepřečkali stejně v pořádku, jako ty předešlé. Nebyl jsem z ní tak nervózní, jako ze zim, které už minuly. Možná jsem si konečně začínal po těch letech zvykat na svůj post alfy. Začínal jsem si trošku věřit. Nikdy bych si nemyslel, že jsem vlkem, který je stvořený k tomu ostatní vést... vlastně jsem si to nemyslel ani teď, ale vlk si asi dokáže zvyknout na leccos, když už v té situaci skončí. Ostatně i když jsem si na té pozici ne vždy byl zcela jistý v kramflecích, bylo to lepší, než kdyby se smečka rozpadla nebo kdyby ta tíha stále ležela na ramenou chudákovi Launee.

Přivítal jsem se s Proximou a dokonce i Daemon se ozval s pozdravem, než se zase schoval kamsi za má záda. Lehce jsem se na něj pousmál, sledoval jsem ovšem obezřetným pohledem toho neznámého vlka. Nevypadal nebezpečně, jak se tak máčel v jezírku, ale jeden nikdy neví. Proxima se ovšem ozvala s vysvětlením. Pousmál jsem se, znělo to dost podobně, jako příběh, který mi pověděla Isma o tom, proč přivedla Finnicka.
Byla pravda, že jsem neskákal radostí do stropu, že jsme měli na území někoho cizího, ale asi jsem to ani nebral tak přísně, jako některé jiné alfy. "Nevadí," máchl jsem ocasem. "V tom případě jsem rád, že jsi pomohl mé dceři domů," pokývl jsem k modravému vlkovi - Nickolasovi. "Jsem Saturnus, jedna z místních alf," představil jsem se mu. Tlapkou jsem opatrně zkusil vodu v jezírku. Byla teplá, příjemná. To jsou věci. "A tohle je Daemon," představil jsem vlčka, který se stále schovával před cizími zraky. Hlavně Proximě, aby věděla, kdo všechno se ve smečce pohybuje. "Nejspíš s námi teď nějakou chvíli pobude. V lese je potom ještě jedno vlče, šedivý vlk jménem Ryba, taky má dovoleno zde zůstat, dokud nenajdeme jeho rodinu," objasnil jsem jí. Byl bych si s Proxi rád popovídal víc, zjistil, jak se měla a tak podobně, ovšem nebylo hloupé se sem mezi ně cpát? "Snad nevyrušujeme. Jen jsem se chtěl podívat, kdo to k nám zabloudil - a jestli jsi domů došla v pořádku," střihl jsem ušima a mírně nakrčil čelo, když jsem si uvědomil, že Saelind se doma stále neukázala. Snad se nikde neztratila?

//Mechový les

Daemon potvrdil, že Proximu cítí a pak už jsme mohli pomalu vyrazit tím směrem. Nemusel jsem vlčeti ani říkat, aby se drželo u mě, Daemon už se automaticky zařadil těsně za mě. Opravdu jsem doufal, že ten cizinec nebude nikdo nebezpečný. Měl jsem uši nastražené, ale neslyšel jsem žádný podezřelý rozruch. Les byl tichý, poklidný, tak jako obvykle. Pachy nás zavedly až na místo, které jsem dosud v lese nenavštívil. Netušil jsem, jak to je vůbec možné. Bylo to tady vždycky? Přišlo mi nepravděpodobné, že bych si toho nikdy nevšiml, ale... asi to nebylo nemožné. Možná se v okolí něco změnilo, co jezírko odkrylo. Nebo možná bylo před vlčími zraky schované nějakým kouzlem, které pominulo. Ani bych se tomu nedivil, kouzla tu přece byla jako doma.
A právě u záhadného jezírka se nacházeli Proxima a neznámý vlk s černobílým kožíškem, který měl ovšem nádech silně do modra. Vypadal... no, rozhodně bych neřekl, že vypadal nebezpečně. Ani jsem nevycítil žádný vztek či strach, který by se mezi dvěma vlky vznášel. "Ahoj," pozdravil jsem Proxi s pousmáním a zamáváním oháňky, byl jsem rád, že ji po dlouhé době zase vidím. Ovšem v přítomnosti neznámého vlka jsem se k ní hned nehrnul, chtěl jsem nejdřív vědět, co je zač. "A... zdravím," dodal jsem k cizinci s pohledem spíše tázavým. Co dělal až tady, v samém srdci lesa? Možná to byla podobná situace jako s Ismou, která sem přivedla svého známého. "Co tě k nám přivádí?" zeptal jsem se ho a pohledem zkontroloval Daemona, který se snad stále držel v mojí blízkosti.

Daemon zřejmě také podřimoval, ale Proximino vytí ho probudilo stejně, jako mne. Rozhodl se, že to půjde prozkoumat společně se mnou. Popravdě jsem spíše čekal, že bude chtít počkat v lese, neboť jít se mnou pro něj znamenalo seznamování hned se dvěma neznámými vlky, ovšem samozřejmě jsem mu nebránil. Máchl jsem oháňkou a přikývl. "Tak dobrá. Kdyby se cokoliv dělo - nemyslím si, že bude, ale kdyby ano - budu tě bránit," slíbil jsem mu s vážnou tváří. Nebyl jsem žádný agresor, ale něco už jsem taky dovedl a kdyby se cizinec ukázal jako nerozumný, inu... Nehodlal jsem nikoho nechat vlčkovi pod mou ochranou ublížit.
Daemon se tázal, kde jsou, což se zdálo jako dobrá příležitost ho možná něco málo přiučit. Dovolil jsem si tohle malé zdržení. Znovu jsem nechal vítr zavát směrem k nám. "Cítíš ty pachy vlků ve větru? Jeden z nich je docela podobný tomu mému. To je Proxima, moje dcera. Ten druhý je taky vlčí, ale nepodobá se nikomu z naší smečky. Všichni vlci, co tu nějaký čas žijí, začnou trochu vonět po mechu, díky tomu poznáš, že patří k nám." Pachy ostatních smeček, s výjimkou Borůvkové, jsem ovšem bezpečně poznat nedokázal, takže jsem ani netušil, odkud by mohl pocházet náš návštěvník či zda šlo o běžného tuláka. "A když se rozhlédneš a zavětříš do více směrů, zjistíš, že nejsilněji ty pachy přichází tamhle odtud," kývl jsem směrem do srdce lesa, kam jsem také rovnou zamířil. Neslyšel jsem žádný rozruch, což bylo dobré znamení. Jistě to bylo všechno v pořádku.

//Horký pramen

Nakonec se ke mně v obchůzce hranic připojil Daemon, zatímco Ryba zůstal u nory. Čekal jsem, že to bude spíš naopak, ale nechal jsem šedivé vlče, ať si po cestě sem odpočine a vyrazil jsem k hranicím s černým vlčkem, o kterém jsem celou dobu málem nevěděl, jak byl potichounku. Zvládli jsme to celkem rychle a nakonec jsme zůstali na kraji lesa sousedícím s jezerem. Se zívnutím jsem se po chvíli natáhl do mechu. "Chvíli si asi odpočinu," řekl jsem Daemonovi, spánek byl něco, čeho se mi dostávalo rozhodně méně, než by bylo zdrávo. "Díky, že jsi šel se mnou," pousmál jsem se na něj a přivřel oči. Daemon toho moc nenamluvil a já nebyl dobrý tahoun konverzace. Nikdy mi to moc nešlo a tak jsem se teď také uchýlil do mlčení, které brzy přešlo v dřímotu...
Ale nejspíš jsem nemohl spát příliš dlouho, než mi k uším dolehl známý hlas. Proximino vytí se rozhlehlo po lese. "Huh?" škubl jsem sebou a zvedl hlavu. Zamžoural jsem, napůl čekal, že uvidím dceru stát před sebou, ale to se nestalo. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Vytáhl jsem se do sedu a potřásl hlavou, abych z ní dostal zbytky ospalosti. "To byla moje dcera," vysvětlil jsem Daemonovi, když jsem se na něj podíval. Promluvil jsem s nemalou úlevou, Proxi byla pryč už nějakou dobu a já se začínal strachovat. "Vrátila se z toulek. Ale..." Přivál jsem si větrem k čenichu pachy z lesa. "Nepřišla sama," nakrčil jsem čelo. Pach, který přicházel ze stejného směru, jako ten Proximin, byl neznámý. Neměl jsem nic proti tomu, když si sem někdo dovedl návštěvu, ale taky mě to docela stresovalo, ne že ne. "Měl bych to jít raději zkontrolovat," pronesl jsem k Daemonovi trochu omluvně. "Nemám moc rád, když se tu potulují vlci, o kterých nic nevím. Půjdeš se mnou? Nejspíš to nebude nebezpečný vetřelec, ale... není to vyloučené," pronesl jsem s poněkud staženým hrdlem. Nevěděl jsem, jestli bych byl raději, kdyby šel Daemon se mnou a měl jsem ho na očích, nebo kdyby počkal v bezpečné vzdálenosti od neznámého vlka. Nechal jsem to na jeho rozhodnutí.