Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechtěl jsem přestat. Přestat znamenalo přiznat, že je po všem. Že Proxi je pryč. Že jsem ji nedokázal zachránit. Znovu a znovu jsem se snažil pro své blízké dělat všechno a ochraňovat je a znovu a znovu jsem zoufale selhával. Nechtěl jsem přestat... Ale i bez Meinerova šťouchance jsem si uvědomoval, že musím. Poslední výboj už jsem zdusil v zárodku. K Proximě nedoputoval, modravé záblesky statické elektřiny proběhly jenom mým kožichem.
Skoro jsem neslyšel slova černobílého vlka po mém boku. Nevšímal jsem si ani Nickolase, který se snažil zřejmě vsáknout do mechu. Všechno a všichni ode mě mohli být vzdálení klidně celé kilometry. Opatrně jsem přikročil k Proxi a dotkl se čenichem její chladnoucí tváře. Sevřeným hrdlem jsem stěží dokázal protlačit vzduch, natožpak slova. Stejně jsem v hrudi neměl dost kyslíku na to, abych dokázal něco říct.
Proxi nemůže být mrtvá, pokoušel se to můj mozek neustále popřít, ale realitu jsem měl přímo před sebou. Nepopiratelnou. Slzy mi znovu vytryskly na tváře a celé tělo se roztřáslo vzlyky, které jsem ze sebe štěkavě vyrážel, kdykoliv se mi povedlo trochu popadnout dech. "Promiň," zaskřehotal jsem stěží srozumitelně. "Promiň, ne- nemohl- nešlo... to." Přitiskl jsem svůj čenich k její tváři a věděl, že ji budeme muset pohřbít, ale v tu chvíli jsem to nedokázal vyslovit, chtěl jsem se s ní jen naposledy rozloučit. A celý svět byl pořád daleko, daleko, a trhliny v mé duši se opět otvíraly, staré i nové rány o sobě dávaly bolestivě vědět.

774 (2)

Nebyl jsem schopný zachovat chladnou hlavu, ale Meinerův rázný hlas jsem uposlechl bez přemýšlení, když mi poručil, abych ustoupil. Naivně jsem věřil, že Meinere jakožto starší, zkušenějí, dospělejší dospělý bude vědět, co dělat, zvládne něco, cokoliv... Norou se prohnal vítr, opřel se do Proximina těla, chvíli to i vypadalo, že se snad znovu nadechla. Zalapal jsem po dechu. Malé světýlko naděje se objevilo v temnotě, jen aby bylo v další chvíli rozmačkáno krutou realitou. Sama se nadechnout nedokázala. Ne, musí být něco, co můžeme udělat, něco, nějaké- 

"Šok?" Pár chvil jsem na Meinera jen civěl s pootevřenou tlamou, nechápaje, co se mi snaží říct. "Šok!" vyhrkl jsem v momentě, kdy mi to konečně doteklo do mozku. Chytil jsem se tohohle stébla ochotně, s téměř maniakálním nadšením. Moje mysl se snažila sebe samu přesvědčit, že pokud se budeme dost snažit, Proxima neumře. Nebo se vrátí. Nebo cokoliv. Vyslal jsem do Proximina těla výboj a zatajil dech. Nic. Nenadechla se. Nepohnula se. "Notak, Proxi," zamumlal jsem. Připadal jsem si jistější na nohou, líp se mi dýchalo. Možná proto, že jsem teď měl něco, na co jsem se mohl soustředit. Zkusil jsem po prodlevě ještě jednu ránu."Proxi. Bojuj!" A další. "Notak!" A ještě jednu.

773 (1)

Připadalo mi, že čekám celé hodiny, v jednom kuse jsem k Proximě promlouval věci, které možná ani nedávaly smysl... A kdoví, jestli mě vůbec slyšela. Nedokázal jsem ale jen tak sedět v tichosti. Ticho bylo ještě stokrát horší. Zuřivě jsem přemýšlel, co bych mohl dělat, ale nenapadalo mě vůbec nic. Nechtěl jsem poslouchat ten tichý hlásek, který se mi snažil tvrdit, že už se nic dělat nedá. Že je pozdě. Pořád přece dýchala! Zíral jsem na její hrudník, který se zvedal a klesal, zvedal a klesal.
Pak se konečně zjevili v noře dva černobílí vlci. Nickolas se stáhl stranou, ale můj vyděšený pohled stejně okamžitě zakotvil na Meinerovi v naději, že on bude něco vědět, bude umět nějak pomoci, dokáže aspoň něco vymyslet. "Ne-ne-nevím, myslel jsem, že je jenom nachlazená, a-ale... najednou se to hrozně zhoršilo, je úplně mimo sebe," blábolil jsem přiškrceně, ale než jsem vůbec stačil Meinera požádat o pomoc, uvědomil jsem si náhlé tíživé ticho.
Okamžitě jsem věděl, proč nastalo. Proximin sýpavý dech po mém boku ztichnul. Okamžitě jsem vyletěl na nohy. "Proxi? PROXI?" Začal jsem s ní třást, čenichem jsem zuřivě šťouchal do její tváře, do hrudníku, štípl jsem ji zuby do ucha, cokoliv, cokoliv, co mě napadlo, aby se probrala. "Meinere, ona nedýchá, ona do pr**** nedýchá, musíme, musíme, musíme-" Oči mi zoufale lítaly ze strany na stranu, odmítal jsem poslouchat tu část mozku, která mi říkala, že je pozdě. Že je konec. Nedokázal jsem vymyslet, co dělat, neodkázal jsem ani pořádně přemýšlet, jen jsem dál Proximou třásl jako smyslů zbavený, jako by jí to mohlo navrátit život. Ne. Není. Nemůže být...!

772 (47)

Spal jsem poměrně dlouho a nerušeně. Až jakýsi šramot v úkrytu mě pomalu začal probouzet... Šramot a pokašlávání. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se konečně probudil úplně a jakmile se tak stalo, trvalo mi, než jsem dokázal pochopit, co se vlastně děje. "H...huh?" V úkrytu byla Proxima i modravý cizinec, po jehož jméně jsem chvíli jen marně tápal - Nicolas, tak to bylo - ale všechno rozhodně nebylo v pořádku. Ani v nejmenším.
"Proxi? Proxi, u všech bohů, co se ti stalo?" vyhrkl jsem a vyletěl na nohy, až jsem se málem praštil hlavou o strop, jak jsem ze svého zapadlého koutku jeskyně spěchal ke své dcerce. Dotkl jsem se čenichem toho jejího, který jen hořel, vlastně z celého jejího těla sálala mnohem větší horkost, než by měla.
Střelil jsem pohledem k černobílému vlkovi. "Co se stalo? Proč jste nepřišli hned do úkrytu, když byla Proxi nachlazená, vždyť..." Kousl jsem se do jazyka, chtěl jsem na Nickolase křičet, ale to vůbec nebyl směr, kterým bych svoje emoce měl směřovat. Proč já jsem odešel jen tak si trajdat po světě? Jsem takový pitomec. "Notak, Proxi, to nic, to... to bude dobré," šeptal jsem a zuřivě přemýšlel, co bych pro ni mohl udělat, ale nenapadala mě ani jediná věc. Cítil jsem ve vzduchu nevyhnutelné, ale nechtěl jsem si to připustit.
"Nickolasi, b-běž do lesa, zkus najít Launee nebo... já nevím, někoho, kohokoliv, kdo... kdo by jí mohl pomoct," obrátil jsem se znovu k modravému vlkovi, hlas se mi třásl a hrdlo se mi stahovalo, když jsem si lehal vedle Proxi. "Bojuj, holčičko. Prosím... vydrž ještě chvíli," šeptal jsem jí a doufal, že Nick někoho dokáže sehnat, i když každá rozumná část mojí mysli mi říkala, že je pozdě...

Leden 4/10

Bohužel mělo létání jedno velké úskalí, na které jsem často zapomínal. Měsíční světlo se zdálo být tím jediným, co ve mě magii dovedlo probudit. A jakmile zmizelo, zmizela i veškerá kouzelná moc z mého těla. Jako se to stalo i teď. Jeden z větších mraků připlul, jako by se nechumelilo a naprosto zakryl úplněk. Tíha mého těla se okamžitě navrátila a já se s žuchnutím zřítil do sněhu, aniž bych stačil cokoliv udělat, třeba i jen vykřiknout. Ještě, že jsem nebyl nijak vysoko. Vyškrábal jsem se ze závěje obalený sněhem od hlavy k patě a důkladně jsem se otřepal. Pohled na nebe nad hlavou mi prozradil, že pro dnešek už je s tréninkem konec. Obloha byla plná protrhaných mračen a i když se místy mohlo stát, že by měsíc zasvítil, viděl jsem, že už bych teď jen víc padal, než létal. Třeba mohlo být užitečné nacvičit si i tohle umění, ale dneska jsem se zrovna necítil na to nechat se opakovaně házet do závěje. A tak jsem se sebral a šel jsem domů. Pokračovat budu zase příště.

Leden 3/10

Bohužel se mi zatím nepodařilo ho objevit, takže moje létací pokusy byly plné nedobrovolných akrobatických kousků. Aspoň, že jsem netrpěl závratí a ani mi nedělalo moc špatně octnout se třeba na chvíli hlavou dolů. Jinak by totiž tyhle moje testovací lety byly o hodně, hodně nepříjemnější.
Pomalu jsem kopl nohama a povedlo se mi překulit správným směrem - takže tlapama k zemi, ušima k obloze. Fajn, to je dobrý začátek. Pak jsem zkusmo kopl nohama a tentokrát se to povedlo, jako bych klusal vzduchem asi metr nad sněhovou pokrývkou. Byla to paráda, když se to pro změnu jednou dařilo! Užíval jsem si to, dokonce jsem zkusil i trochu zrychlit a pak udělal jeden kotrmelec naschvál - a nezasekl jsem se v nekontrolovatelné spirále jako posledně. Měl jsem z toho možná až moc velkou radost.

Leden 2/10

Proto jsem to také zkoušel v zimě, kdy zem alespoň pokrývala hluboká sněhová pokrývka a kdybych se zřítil, mohla alespoň ztlumit můj pád. Teoreticky. Prakticky jsem to zkoušet nechtěl, neměl jsem úplnou důvěru v to, že by mě sníh zachránil před zraněním. Naštěstí nebylo moc těžké ovládat výšku, ve které jsem se pohyboval, takže prostě stačilo nevystoupat až moc vysoko. Mnohem těžší bylo ovládat směr a vůbec se ve vzduchu pohybovat. Občas se mi to podařilo tím způsobem, že jsem kopal nohama, jako bych plaval, ale jindy jsem si tím dopomohl akorát tomu, abych skončil vzhůru nohama a bezmocně se plácal sem tam, zatímco celé moje tělo metalo kotrmelce a odmítalo se vrátit do nějaké normální polohy. Netušil jsem, co v těch případech dělám jinak nebo špatně, ale nějaký fígl v tom být musel, jinak to nebylo přece možné!

Leden 1/10

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Bylo to vždycky děsivé, ne že ne. Ale bylo na čase, abych se tu prapodivnou a nevysvětlitelnou sílu, která mi byla dána, naučil používat. Vítr popohnal mraky po obloze a paprsky měsíce dopadly přímo na mou srst. Tak jo Saturne, to zvládneš, neděláš to přece poprvé. Ne, nebylo to poprvé, ale stejně jsem z toho byl nervózní, to vám tedy povím!
Nádech, výdech, uvolnil jsem se... a ucítil to. Tlapky se mi odlepily od země a já se pomalu, pomaličku začal vznášet. Byl to tak podivný pocit, naprosté lehkosti a beztíže, svobody, která je dosažitelná možná tak ve snech a pro většinu bytostí kráčejících po zemi jinak naprosto nepředstavitelná. Ovšem bylo to, svým způsobem, také dost nervy drásající. Přece jen jsem nebyl úplně obeznámen se všemi komplikacemi magie a nemohl jsem tušit, kdy se rozhodne vypovědět službu.

771 (46)

//Mech

Prošel jsem lesem, aniž bych narazil na živou duši, i když Mitsu a Ryba byli nejspíš někde poblíž, podle pachu. Než jsem se s někým ale dal do řeči, chtěl jsem uklidit svůj úlovek a pěkně si oddechnout. Už to bylo vážně dlouho, co jsem podnikl takovouhle dlouhou cestu a bylo to na mojí kondičce dost poznat. Sice jsem zvládal všechno, co jsem potřeboval ke smečkovému životu, jako byl lov nebo obchůzky území, ale takový výlet až na jih... ano, to už mi dalo docela zabrat.
Slezl jsem do ticha nory, která byla zcela prázdná. Nechal jsem Hvězdíka zhasnout, světlo kouzelného mechu mi bohatě stačilo k tomu, abych odnesl ryby do spíže a potom se uložil ve vzdáleném koutku na měkký mech. Zívl jsem si, stočil se do klubíčka a položil si hlavu na přední nohy. Přemýšlel jsem už zase o záležitostech smečky - jak budu potřebovat obnovit hranice, jak to asi dopadlo s Nickolasem, jestli se tu bude chtít usadit natrvalo, to by bylo dobré, vlci, zdá se, jen odcházejí, nikoliv přibývají, a tak dále, a tak dále. Přemýšlel jsem o tom tak dlouho, až jsem nakonec usnul.

//Východní hvozd

Konečně! Vkročil jsem na důvěrně známou půdu a zhluboka si vydechl. Všude dobře, doma nejlíp. Na chvíli jsem se zastavil několik desítek metrů od okraje lesa, zaposlouchal se a zavětřil. Panoval tu naprostý klid... Možná až příliš veliký klid. Cítil jsem pouze Mitsua a nejspíš Rybu, po Biance a Meinerovi ani stopy. Lehce jsem se zamračil. Jestlipak se ještě někdy budou zdržovat doma? Věděl jsem, že má sestra plné tlapky práce s vlastní rodinou, jen... Někdy bylo těžké být na všechno sám. Ještě, že se tady podle všeho nic špatného neudálo. Opravdu tu bylo tak ticho a poklidno, jako vždy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad něco přihodilo, zatímco jsem byl pryč. Všiml si vůbec někdo, že jsem tu nebyl? Malinko jsem si povzdechl, potřásl hlavou a s rybami v tlamě zamířil k úkrytu. Bude brzy potřeba obnovit hranice, ale nejdřív jsem chtěl nohám a celému tělu dopřát trochu oddech. Už jsem byl tak unavený, že bych tu trasu kolem lesa snad ani neušel.

//úkryt

//Zrcadlové hory

Přechod hor jsem přežil, třikrát sláva! Teď už mne čekal jen úplně poslední úsek cesty, který už naštěstí nebyl ani zdaleka tak náročný. Terén ve hvozdu byl sice místy nerovný kvůli skalám a kamenům a blízkosti hor, avšak zaprvé jsem jej dobře znal a za druhé se to vůbec nedalo porovnat s nástrahami hor, které jsem právě nechal za sebou. Natáhl jsem krok, protože už jsem skoro cítil teplo domova. Měl jsem za sebou pořádnou túru, nohy mně už pořádně bolely a únava zmáhala. Nemohl jsem se dočkat, až se ohřeju v úkrytu a zkontroluju, jestli se už Proxi cítí lépe a taky jak na tom jsou všichni ostatní. Pokud se tedy na území někdo objevil... Posledně jsem tam zaznamenal akorát Proxi, Daemona a Nickolase - a Rybu v úkrytu, samozřejmě. A když jsem odcházel, vrátila se Bianca s Meinerem, takže všechno bylo určitě v pohodě, předpokládal jsem, že celou dobu byli na území. Kdybych jen věděl.

//Mechový lesík

//Esíčka

Cesta přes hory nebyla zrovna snadná. Všude leželo hodně čerstvého sněhu a místy bylo hodně těžké vidět bezpečnou cestu. Kdybych neměl Hvězdíka, který mi svítil, snad bych se o jejich přechod ani nepokoušel a šel raději okolo. I takhle to byly místy docela o čumák. Párkrát mi nohy podjely a sklouzl jsem se krátkou cestu z kopce. Při jednom takovémhle kousku mi ryby vypadly z tlamy a musel jsem je sbírat ze sněhu - jednu jsem málem ztratil, tak hluboko mi zapadla! Opravdu byl nejvyšší čas se vrátit a usadit se zase doma. Cestování bude už brzy dost nebezpečnou kratochvílí. Sice teď už nesněžilo, ale obloha byla nadále zatažená a kdoví, co přinese zítřek? Vážně se mi dost ulevilo, když jsem konečně mohl místo šplhání vzhůru začít sestupovat zase zpátky dolů do údolí, do dobře známých lesů obklopujících ten náš.

//Východní hvozd

//Plamínek

Bylo až šokující, jak rychle se během zimy setmí. Tentokrát mě to i trochu zaskočilo, naštěstí jsem měl ale Hvězdíka, který mi cestu ozářil svým stříbrným světlem, takže nehrozilo, že bych se potmě zřítil do vody. Cesta kolem řeky byla teď poněkud zakroucená. Místy jsem využil zkratek, ale v lese mi pak přišlo jednodušší se držet břehu, než prodírat se hustým roštím, trním a větvovím. Porost na břehu byl sice také hustý, ale přece jen se dala nalézt i nějaká ta schůdnější místa. Ovšem brzy se krajina začala měnit a stávala se drsnější. Nebyl jsem kvůli tomu naštvaný, naopak se mi ulevilo - znamenalo to, že se blížím k domovu. Stačilo už jen přelézt hory a potom už budu od Mechového lesa, co by kamenem dohodil. Ještě, že tak, nést v tlamě ryby totiž začínalo být únavné.

//Zrcadlové hory

//Ohnivé jezero

I říčka, kolem které jsem procházel, byla řasami zbarvená do červena a když jsem zkusmo ponořil tlapu do vody, byla pořád o něco teplejší, než by se v tuhle roční dobu dalo čekat, i když ne o tolik. Dokonce v ní dál proti proudu i plavaly ryby, což mi připomnělo, že jsem už nějakou chvíli nic nesnědl. A kdyby se mi v lovu dařilo, mohl jsem donést i něco do smečkové spíže, což by se jistě hodilo. Ryby jsou sice spíš jen taková svačina, víc než cokoliv jiného, ale každá troška se hodila.
Zastavil jsem tedy na břehu a po chvíli napjatého čekání jedna ryba připlula až příliš blízko pro své vlastní dobro. Stačilo po ní už jen chňapnout a byla moje! Snědl jsem si ji hned, než stačila úplně promrznout, i když studená byla dost i tak. Teplejší voda v řece zas tak velký rozdíl neudělala.
Když jsem utišil svůj vlastní hlad, strávil jsem ještě nějakou tu chvíli dalším rybařením. Někdy se mi dařilo, někdy zase tak moc ne, ale nakonec se mi podařilo chytit tři docela slušně vypadající ryby a k tomu ještě jednu malou čudlu. Nebylo to zase tak špatné, pokud jsem mohl soudit. Mezitím se však už značně setmělo a slunce už bylo dávno za horami, když jsem konečně posbíral svoje úlovky a pokračoval v cestě k severu.

//Esíčka

//Ježčí plácek

Najít červené jezero nebylo nijak těžké, zářilo totiž v bělostné krajině do dáli. Samozřejmě ho nepokrýval žádný led a tím pádem ani sníh - zima jako by se ho netýkala. Věděl jsem, že žádné ryby v něm nejsou a tak jsem se ani neobtěžoval tu zastavovat, prostě jsem prošel okolo po břehu a mířil si to k menší říčce, která do jezera vtékala. Věděl jsem, že když se budu držet vodních toků, dříve či později mě dovedou až k Mechu. Samozřejmě jsem to tady už trochu znal, i když je pravda, že až tak prochozenou jsem tuhle část Gallirei neměl. Jenže na další poznávací zájezd jsem teď neměl čas. Musel jsem se vrátit ke smečce - co kdyby mě bylo k něčemu potřeba a já tam nebyl?

//Plamínek