Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nic ve výrazu zlaté vlčice nenasvědčovalo tomu, že by si plánovala svůj návrat rozmyslet. Byla to vlastně úleva. Jistě, nedávalo to smysl, když mne před chvílí požádala o druhou šanci, ale... mohlo se jí to trochu rozležet v hlavě a napadnout ji, že vlastně nechce, abychom jí dělali aldy já a Bianca. Jenže kdoví, jestli se Bianca vůbec ještě za alfu chce považovat? vzpomněl jsem si na náš nedávný rozhovor a trochu mě bodlo u srdce. Tajně jsem doufal, že si to ještě rozmyslí. Být na celou smečku jen sám... to mě děsilo. I teď toho bylo hodně. Někdy bych se potřeboval umět rozdvojit, jako Meinere. Možná bychom mohli určit druhou betu. Ale koho? A vůbec, kde vlastně Bianca je tak dlouho? Potřásl jsem hlavou. To všechno byly důležité věci, ale nemohl jsem je vyřešit teď hned. Přiměl jsem se soustředit opět na Lylwelin.
Koutků tlamy se mi dotkl mírný úsměv. "Neboj." Nemuseli jsme se o tom dál bavit, bylo jasné, že je zpět - a byl jsem rád. Hodně vlků odtud už během let zmizelo a nikdy nebylo jisté, jestli se ještě objeví. "Zdá se, že je zatím o vše postarané, hranice jsou označené a z lovu jsme se nedávno vrátili. U úkrytu bude ještě laň, pokud ji nikdo nestačil uklidit," mínil jsem. O to bylo taky třeba se postarat... a sám jsem se chtěl najíst, od návratu z lovu jsem to ještě nestihl a popravdě jsem únavou i hladem pomalu padal na čenich. "Půjdu s tebou, jestli ti nevadí společnost, taky bych rád něco snědl a potom ji aspoň můžeme uklidit do nory."

Ve tváři Lylwelin jsem pozoroval - a mimoděk i okrajově magií vnímal - jak se v ní střídají emoce. Obavy s úlevou a nakonec s překvapením, které jsem vlastně předem čekal. Většina vlků byla překvapená, když jsem jim to oznamoval. Bylo mi jasné, že nejsem zrovna... Alfa materiál. Už vůbec ne pro vlky, kteří mě znali od dob, kdy jsem byl mrňous bojící se vlastního stínu (a občas jsem měl pocit, že od té doby se zase tak moc nezměnilo). A taky že je šok se vrátit do smečky a zjistit, že věci jsou zkrátka úplně vzhůru nohama. Nic jsem neříkal, jen jsem čekal, než to Lylwelin trochu vstřebá. Cítil jsem ale, že ve mně chtě nechtě narůstá nervozita. Jak na to bude koukat? Trochu mě děsilo, že najednou kouká kamsi stranou. Vážně se mi ji povedlo tolik vyvést z míry? Ač jsem nechtěl, znovu jsem neklidně přešlápl, nedovedl jsem si pomoct.
Nakonec zlatá vlčice promluvila a její slova mě vážně nijak nešokovala. I jsem se nad nimi trochu pousmál. Nechal jsem ji ale, než dořekne úplně všechno, protože se zdálo, že to pro ni není úplně jednoduché. Že by měla být pouze "hladovým krkem navíc" mne popravdě ani nenapadlo. Přece jsem ji znal. Dobře jsem věděl, že vždy byla schopnou členkou smečky. "Nevidím důvod, proč bys tu už neměla mít místo," řekl jsem klidně. "Obzvlášť, když byla Mechová smečka tak dlouho tvým domovem a vždy jsi jí byla věrná." Na moment jsem se zamyslel a odmlčel. "No a... věk přeci není žádná překážka. Zkušenosti jsou cenné, ve smečce je stejně většina mladých vlků, třeba nás aspoň trošku srovnáš do latě," pokusil jsem se o lehce neohrabaný vtip. "Takže... vítej zpět?" protáhl jsem lehce, bylo možné, že bude mít Lylwelin ještě nějaké námitky, ale moc jsem nečekal, že by si to najednou rozmyslela.

Lehce jsem sebou cukl, když Lylwelin na moje oslovení zareagovala dost prudce. Povedlo se mi ji patrně zaskočit, což jsem vůbec v úmyslu neměl, ale měkký mech nejspíš tlumil mé kroky víc, než bych čekal. A ona se zdála být zabraná do... čehosi. "Jen já," broukl jsem tiše a smířlivě máchl párkrát ocasem, než jsem udělal ještě pár pomalých kroků blíž, abychom na sebe nemuseli hulákat. Nevypadalo to, že by měla velkou radost z toho, že mě vidí, ale pochopitelně jsem nečekal nadšené vítání a vřelá objetí. To by mi nejspíš bylo mnohem divnější.
Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli a já jsem přemýšlel, jak vlastně začít. Neuměl jsem to, ani po vší té době na pozici alfy jsem to pořád neuměl. Pod drobnohledem očí, které byly sice zlaté jako sluníčko, avšak vězely v nich střípky ledu, jsem se lehce ošil. Už už jsem otvíral tlamu, aniž bych pořádně věděl, co se z ní chystám vypustit, když mě Lylwelin předběhla. "Vlastně nevím," přiznal jsem. "Někde v lese bude, ale nejspíš odpočívá." Přešlápl jsem. "Jestli ale chceš, um, probírat záležitosti smečky, tak můžeš se mnou. Launee... před nějakou dobou předala smečku do péče mně a Biance," sdělil jsem vlčici konečně tu nejpodstatnější informaci. Zkoumavě a mírně úzkostně jsem na ni upřel modravý pohled a čekal, jak na tohle bude reagovat.

Tak nerad jsem to Reonysovi sděloval. Kéž bych mu mohl předat nějaké lepší zprávy. Viděl jsem šok ve vlkově tváři, slzy, které mu kanuly do kožichu a nevěděl jsem... nevěděl, jak mu pomoct, jak to udělat snazší. Protože to nešlo. Svou bolest nakonec musel každý nést sám, i když mu ostatní mohli ulevit, ale já byl pro Reonyse skoro cizí. Doufal jsem, že Saelind mu bude stát po boku a být mu oporou. Zdálo se, že jsou dobrými přáteli. "Ano," špitl jsem. "Zvládl v myšlenkách volat o pomoc, ale... bylo pozdě. Když jsem doběhl na pobřeží, byl už pryč." Stál jsem s mírně skloněnou hlavou a nechal mladého vlka, aby si to v hlavě přebral, jak nejlépe to jde. Určitě potřeboval čas, aby zpracoval takový šok.
Lesem se náhle rozhledlo vytí a vzápětí i odpověď. Zvedl jsem hlavu a natočil tam uši. Sheya... a Isma. Ismy pach se linul okolo celého lesa a navzdory všemu se mé tlamy dotknul mírný úsměv. Byl jsem mladší sestře vděčný, že pomáhá se smečkovými povinnostmi. Sheyu bych také moc rád viděl... Ale bylo tu ještě cosi. Pach, který jsem občas v lese letmo zachytil, ale jeho nositelku vůbec. Až bych si myslel, že tu v lese snad přebývá už pouze její duch. Teď to ale bylo jiné. Lywin. Ne, Lylwelin, opravil jsem se rychle a cítil se dokonale zmaten. Hned mi bylo jasné, že se za ní musím vypravit co nejdřív. Moc rád bych si odpočinul, ale zdálo se, že povinnosti nikde nekončí. "Opravdu je mi moc líto tvé ztráty," stočil jsem svou pozornost ještě k Reonysovi. "Já, ehm- Nechám vás o samotě?" Neexistovalo nejspíš nic dalšího, co bych mohl udělat. Snad jen- "V doprovodu Saelind se můžeš zdržet, jak dlouho budeš chtít. A také se můžeš zastavit, kdykoliv budeš chtít či potřebovat. I když bych si přál, aby to bylo veselejší setkání, rád jsem tě zase viděl." S tím jsem se otočil i ke své dcerce. "I tebe," pošťouchl jsem ji jemně čenichem a trochu jí pochuchal srst. "Vrať se z cest brzy," kladl jsem jí na srdce, měl bych strach, kdyby se celou zimu někde toulala. "Na viděnou," rozloučil jsem se s nimi pokývnutím hlavy a vyrazil zase za dalšími povinnostmi.

U srdce mi nebylo úplně veselo a v hlavě mi hučelo jako v úle. Musel jsem myslet na Proximu a svět mnoha vlků v její hlavě, na Sigyho, na Reonyse, kterému jsem předal zlé zprávy, na Saelind... Cítil jsem se špatně, že od nich takto odbíhám, ale považoval jsem to za nutnost. Už jsem si ani nemyslel, že zlatou Lylwelin ještě někdy uvidím. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem ji viděl naposledy, netušil jsem, jestli vůbec ví, že se změnilo vedení smečky či jestli les stále považovala za svůj domov či se jen stavila na návštěvu. Neubránil jsem se nervozitě - Lylwelin nebyla zlá, to vůbec ne, ale stejně jsem z ní měl respekt. Alfa nealfa.
Brzy jsem ji spatřil, její kožíšek byl nepřehlédnutelný. Když jsem přišel blíž, spatřil jsem, že nevypadá úplně nejlépe. Zdála se pohublá, zesláblá. "Lylwelin?" ozval jsem se konečně, abych na sebe upozornil. Máchl jsem lehce ocasem a zamířil k ní blíž.

Objal jsem se se Saelind, tak rád jsem ji zase viděl. Ulevilo se mi, že je v pořádku a nic jí neschází. Když se tu tak dlouho neobjevovala, dělal jsem si už trochu starosti, ale teď jsem si mohl oddechnout. Zajímalo mě ale, kdo je ten vlk s šedohnědým kožíškem. Opravdu mi nebyl ani trochu povědomý... Dokud ovšem nepromluvil a neuvedl věci na pravou míru. Pak se mi rozsvítilo. "Aha, no jistě, už si vzpomínám. Omlouvám se, nějak mi to vyklouzlo z hlavy," omluvil jsem se spěšně, cítil jsem se kvůli tomu hloupě. Bylo to už nějakou dobu, ale i tak jsem si měl vzpomenout dříve.
Jenže... žádost, se kterou Reonys přicházel, mi málem zmrazila krev v žilách. Ach ne. Saelind ještě dovysvětlila, jak se potkali a jak vlastně k téhle návštěvě došlo. "Nezdržujete, ani v nejmenším," otočil jsem se nejprve na ni a přiměl se k lehce křečovitému úsměvu. Věděl jsem, že budu muset Reonysovi předat zlé zprávy a snažil jsem se to oddálit, jak jen to šlo. "A... určitě se můžeš ještě vydat na výlet, ale byl bych rád, kdyby ses do zimy skutečně zvládla vrátit," dodal jsem ještě, ale potom už jsem se musel otočit na Reonyse. To načasování... je dost zvláštní. Zrovna jsem domluvil se Sigyho duchem či pozůstatkem, který se zasekl v Proximiné mysli, a teď tohle. "Ale... pokud jde o Sigyho, no- Moc mne mrzí, že se to musíš dozvědět takhle, ale Sigy před pár lety zemřel. Utopil se v moři. Je- Je mi to moc líto," hlesl jsem a skutečně mi to líto bylo. Reonys se sem vydal pozdravit svého strýčka, ale místo toho se dozví, že zemřel a už ho nikdy neuvidí. Sklonil jsem mírně hlavu, oči mě pálily. Nerad jsem předával špatné zprávy.

Proxi se naštěstí ozvala. Byla v pořádku, jen skutečně hodně unavená, přesně jak říkal Sigy. "To nic, klidně spi dál," špitl jsem a jemně se jí otřel čenichem o huňatou tvář. "Nepůjdu daleko." Tiše jsem si povzdechl. Budu jí potom muset všechno povědět, nějak jí to vysvětlit... Pokusit se to vyřešit. Prozatím byla Proxi v pořádku, ustlala si na měkkém mechu a nemělo by jí nic chybět. Byl čas vypravit se za Saelind.
Překlusal jsem skrz les poklusem, který by mohl být svižnější, ale už jsem si taky potřeboval odpočinout. Přesto se mi na tváři roztáhl úsměv, když jsem spatřil Saelind, jak stojí na kraji lesa živá a zdravá. Už jsem ji neviděl tak dlouho a začínal jsem si dělat starosti, jestli se třeba nezatoulala nadobro. Ale kdepak, byla tu, našla cestu domů - ale koho to s sebou přivedla? "Ahoj, Saelind, rád tě vidím," pozdravil jsem jí s úsměvem a zamácháním oháňky, než můj pohled sjel k šedohnědému mladíkovi, který přišel s ní. "A zdravím i tebe," kývl jsem i jemu, ač můj tón byl o poznání ostražitější, když jsem mluvil k němu. "Co tě přivádí k nám do lesa?" tázal jsem se rovnou mladého vlka a snažil se na sobě nedat znát, že mne ta situace lehce znervózňuje. To zkrátka dělalo setkání s cizinci vždycky. Dokonce i když nevypadali o mnoho starší, než mé dcery.

Nevěřil jsem vlastním uším, ale příliš se nedalo pochybovat o pravdivosti Sigyho slov. Věděl jsem, že Proximu volal, ba že se jí i dovolal a i to, že zemřel kdesi v oceánu bez šance na záchranu nebo třeba i jen důstojný pohřeb. Ovšem to, že v její hlavě už zůstal... to byl zcela jiný příběh. Přesto bylo složité to přijmout jako pravdu. Proxi a zástupy vlků v její hlavě. Proxi a její úkryt před světem, tohle místo, kam se skrývala, aniž by to sama tušila. "U všech bohů," dovedl jsem na to pouze hlesnout.
"Asi to s tou magií bude souviset. Pokusím se, aby byla v klidu, ale..." Nemohl jsem ji přece držet jen v lese? Budu to muset probrat s ní. Povědět jí všechno. Sigy už se vracel k plení a prohlásil, že vlastně ani neví, jak se odtud dostanu. Zdálo se, že tenhle problém se vyřeší sám. Přes své tlapy jsem viděl prosvítat trávu a kvítka. Mizel jsem si před očima. "Děkuju za rady," vyhrkl jsem ještě, než jsem se dočista vypařil.

Probral jsem se na mechu a škubnul sebou, jak se mé vědomí dostalo zpět do mého těla. "Proxi! Jsi v pořádku?" vrhl jsem se k dceři hned na mírně roztřesených nohou. Sigy povídal, že mě to z její hlavy vymrští, až odpadne vyčerpáním, což se také nejspíš stalo. Ach, Proxi... Kéž by se to celé dalo nějak napravit, otřel jsem se jí čenichem o kožíšek na krku a chtělo se mi pomalu brečet. Víc jsem rozuměl tomu, co s ní vlastně je, ale přál jsem si, abych jí mohl nějak ulevit. Ztrácet samu sebe nemohlo být příjemné.
Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, ucítil jsem pach Saelind a nějakého neznámého vlka. Nastražil jsem tím směrem uši. Věděl jsem, že bych to měl jít zkontrolovat, ale musel jsem se nejdřív ujistit, že je Proxima v pořádku.

Cesta opět nebyla nijak náročná a uběhla rychleji, než bych čekal. Brzy jsem byl v krásné zahrádce, kterou bych za jiných okolností obdivoval, ale teď jsem se snažil spatřit jen známé tváře vlků. Od Spicy jsem věděl, že tu Sigy bude, ale stejně jsem sebou lehce škubl, když jsem spatřil jeho žíhaný kožíšek, který bych si těžko mohl splést s někým jiným. A kdyby to snad nestačilo, křivá přední noha byla potvrzujícím důkazem. "Já- Hledám Proximu," vypadlo ze mě, když se na mě Sigy hned zkraje utrhl. Věděl jsem, že tu nemám být, ale cožpak jsem za to mohl?
Sledoval jsem, jak vlk rozčileně pajdá kolem, evidentně v hlubokém zamyšlení, a můj neklid se jen prohluboval. Co tu dělal Sigy, co tu dělala Spica, co jsem tu dělal já a co to všechno znamenalo pro Proximu? "Tohle udělala Proximy magie? Ale- Jakto, že jste všichni tady? Ty, ta černá vlčice... Myslel jsem, že jsem uvnit Proxi hlavy, ale je tu víc vlků, než venku v lese," vyvalil jsem na Sigyho první otázky, co mě napadly. "A dá se jí nějak pomoct? Od těch výpadků? Občas se zdá, jako by byla někdo docela jiný," naložil jsem na něj otázek ještě víc, ale Spica říkala cosi o tom, že čas je krátký, a já zoufale chtěl své dceři pomoct a pochopit, co se jí to děje. Tohle mohla být nejlepší šance, jak to udělat. Možná jediná šance.

Vypadalo to, že Spica o Proxi něco ví, avšak její povzdech příliš povzbudivý nebyl. Stejně jako její slova. Se Sigym? Ale ten je- A kdo je Caph? Když dodala, že jsem se nějakým způsobem octl v Proximině mysli, lehce jsem zakolísal. "Cože? Jak by se něco takového mohlo stát?" Jenže se zdálo, že Spica nic moc neví o tomhle místě ani o tom, jak to tu funguje. "Co dělá v Proximině mysli tolik vlků?" téměř jsem zakňučel otázku, kterou jsem prostě nedokázal zadržet.
Spica se věnovala svojí práci a mínila, že víc by mi možná mohl povědět Sigy. Čas však byl podle všeho krátký. "Děkuju za pomoc. Půjdu se tedy porozhlédnout po Sigym a po Proximě, myslím, že cestu do zahrady jsem viděl," měl jsem rázem naspěch, když zmínila, že tu nejspíš dlouho nepobudu. Chtěl jsem to tedy stihnout. Nechápal jsem absolutně, jak jsem se zde octl a co to má všechno znamenat, ale pokud to byla šance získat nějaké odpovědi a pomoct Proximě, musel jsem se jí chopit. "Nashledanou, a děkuju," kývl jsem ještě jeden dík ke Spice a poklusem se vydal z hor, zpět na rozcestí a potom na cestičku, která vedla k zahrádce s kvítky. Vyhlížel jsem známé kožichy.

Do hor se šlo překvapivě snadno. Cestička se klikatila do kopce, avšak příliš jsem se cestou ani nezadýchal. Jen to přispívalo ke zvláštní snové atmosféře tohoto místa. "Proxi? Haló?" zkusil jsem opět zavolat kolem, ale nebylo tu po ní ani vidu, ani slechu. Přesto jsem nebyl sám. Z jeskyně, k níž stezka směřovala, vyšla neznámá vlčice s černým kožíškem, který se tajemně lesknul, ačkoliv zdroj světla jsem určit nedovedl. "Z-zdravím vás," zakoktal jsem se lehce a sklopil na moment pohled, avšak vlčice nevypadala nebezpečně. Působila poměrně milým, laskavým dojmem a voněla po levanduli. Nevěřila mi však, to bylo poznat už z jejího tónu. Byl jsem tu cizincem - ať už "tady" bylo kdekoliv. "Nejsem si jistý," vydechl jsem a přiměl se zvednout pohled k jejím očím. "Jmenuju se Saturnus a... a nevím, jak jsem se sem vlastně dostal. Ani kde jsem," povzdechl jsem si a pohled mi sklouzl zase kamsi stranou, aniž bych si to uvědomil. "Neviděla jste tu- hledám svou dceru, Proximu. Má podobný kožíšek jako já, na čele má bílý flíček, tadyhle," dotkl jsem se tlapou vlastního čela a stočil s úsilím pohled opět na tvář vlčice. Chtěl jsem vidět, jak se tváří a jestli v jejím obličeji spatřím nějaké poznání.

Čekal jsem, co se bude dít. Proxi vypadala soustředěně a tak jsem mlčel, abych ji nevyrušoval. Byl to už trochu náročnější úkol, který vyžadoval trochu cviku a nebylo kam spěchat, měli jsme spoustu času. V lese panoval klid, momentálně mi snad nad hlavou nevisely žádné nevyřešené záležitosti, které by si žádaly okamžitou pozornost. Nadechl jsem se a snažil se úplně si vyčistit hlavu. Snad by to potom bylo pro Proxi snazší? Ošívala se, třásla hlavou, nejspíš měla potíže. "Jen v klidu, zkus-" Nedořekl jsem, najednou jako bych ztratil pevnou půdu pod nohama. Zatmělo se mi před očima.

Snaživě jsem zamrkal. Pokoušely se o mě mdloby? A... kde jsem to byl? Co to? Možná už jsem omdlel a tohle byla nějaká halucinace. Snažil jsem se probrat, navrátit se k vědomí, abych neděsil Proxi, ale nešlo to. A celé to tady bylo divné. Snové, ale neměl jsem pocit, jako bych snil. "H-haló?" zavolal jsem. "Proxi?" Dobře. Dobře, dobře. Tohle se určitě vysvětlí. Zhluboka jsem dýchal a snažil se udržet v klidu. Když jsem se rozhlédl okolo sebe, viděl jsem hned několik cestiček, které mne odtud mohly odvést. Porozhlédnu se tu. Někde tu třeba bude něco, co mi napoví. Po krátké úvaze jsem se vydal cestičkou, která směřovala k horám. Napadlo mě, že když vyšplhám výše, naskytne se mi lepší rozhled okolo.

Docela mě těšilo, že Proxi projevila o magie zájem. Doufal jsem, že jí to třeba pomůže přijít na jiné myšlenky a naučit se svoji sílu ovládat jí mohlo pomoci i jinak. Čekal jsem, až dokončí průzkum mého nitra - byl jsem z toho trochu nesvůj, ale vlastně jsem neměl co skrývat, že? Soustředil jsem se, zda působení magie neucítím, nějaké šmátravé tlapky dotýkající se mé duše, ale necítil jsem vůbec nic. Stejně jako nejspíš nic necítili vlci, ve kterých jsem takto četl já, často aniž bych to sám chtěl nebo si to plně uvědomoval.
Proxi popis mého momentálního rozpoložení byl docela přesný. "Ano, řekl bych, že jsi to vystihla," pousmál jsem se. "Dobrá práce." Krátce jsem se zamyslel, co dál, netuše, že už se po mě prstíčky magie sápou znovu. "Možná bys teď mohla zkusit trochu moje pocity pozměnit? Jen... no, dávej pozor," zasmál jsem se trochu nervózně. Ne, že bych se bál, ale- Dobře, trošku možná ano. Ale dělal jsem to dobrovolně a byla to přeci Proxi, určitě se to nemohlo nijak hodně pokazit. Zhluboka jsem se nadechl a čekal.

Proxi protočila oči, což mě upřímně celkem ranilo. Má zrovna těžké období, však to znáš, není to nic osobního, snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale ta raněná část uvnitř mě se stále bála, že mě třeba Proxi začne vidět, já nevím, jako trapnýho fotra nebo něco podobného. "Tak já asi půjdu," vydechl jsem a začal se otáčet k odchodu. Bude asi vážně nejlepší nechat Proxi, aby se uklidnila a porovnala si myšlenky hezky o samotě. Až na to, že mi to ve skutečnosti nejlepší vůbec nepřipadalo.
Už jsem byl prakticky na cestě, když se ozvala. Ulevilo se mi, když chtěla, abych zůstal a mohli jsme se pocvičit v magii. Odejít a nechat ji tu takhle mi bylo trochu proti srsti, i když to tak chtěla. Měl jsem strach, že by se mohlo stát... cokoliv. "Vážně? To je fajn," otočil jsem se nazpět a máchl párkrát oháňkou sem tam. "Můžeme něco málo ozkoušet. A potom bychom si mohli jít dát kousek té laně," navrhl jsem, protože po lovu nebyla příležitost se najíst a můj žaludek už se trochu ozýval. Ale malý trénink magie ještě určitě zvládneme.
"Říkala jsi, že cítíš pocity druhých a můžeš je ovládat... Tak asi začneme něčím jednodušším," usoudil jsem. Nikdy jsem nikoho v magii necvičil a sám jsem měl občas potíže magii pocitů zkrotit, ale doufal jsem, že Proxi mohu předat alespoň něco a začít od základů se zdálo jako nejlogičtější krok. "Zkus se cíleně soustředit na mne. Co cítím?" Bylo mi jasné, že - pokud ji tedy magie poslechne - odhalí mou přetrvávající nervozitu a napětí, z čehož jsem nebyl úplně nadšený, ale určitě ucítí i radost, která se rozlévala mou duší pokaždé, když jsme spolu trávili čas a něco spolu podnikali.

Proxima se rozčilovala, ať už mluvila s kýmkoliv. Slova jsem začal zachytávat až později, ale její tón vypovídal o lecčems. Ale i když jsem konci jejího hovoru s někým, koho jsem neviděl, rozuměl, příliš mi to nevysvětlilo. Jen jsem lehce nadskočil, když jsem zaslechl známé jméno. Sigy...?
Proxi se ke mně otočila a já měl okamžitě pocit, jako bych narazil na kamennou zeď. Bylo zřejmé, že mluvit nechce, ještě než to sama řekla. "Nemusíš se omlouvat," řekl jsem mírně. "Dopadlo to dobře, to je hlavní." Chtěla být sama, vlastně mě posílala pryč, a já to chápal. Chápal jsem, že je potřeba si utřídit zmatek v hlavě a urovnat rozjitřené emoce, ale... bál jsem se. Bál jsem se, že u Proximy je špatně cosi víc, než jen zmatek v pocitech. Chtěl jsem jí dopřát samotu, po které toužila, ale zároveň jsem měl strach. Že by se mohlo stát... něco. Něco špatného. "Rozumím," hlesl jsem tiše. "Ale... jsem tu vždycky pro tebe, ano? Kdykoliv, ať se děje cokoliv. Kdyby sis později chtěla promluvit, nebo vyzkoušet tu magii, jak jsme se o tom bavili, najdeš mě někde v lese. Já... jen nechci, aby ses trápila, Proxi," dořekl jsem a polkl knedlík, který se mi tvořil v krku. Pomalu jsem se otáčel k odchodu, ale trochu jsem otálel v naivní naději, že si to možná rozmyslí. Nech ji. Notak, prostě ji nech. A měl jsem to také v úmyslu, jen... měl jsem z toho zkrátka špatný pocit.

Proxi se neozývala. Nepřicházela žádná odpověď na mé volání a já se trochu bál. Co když ji ta laň kopla hodně? Co když teď někde leží bez sebe a- Uši se mi nastražily, zůstal jsem stát s jednou nohou lehce pozvednutou. Hlas. Tichý hlásek někde nalevo ode mne. Obrátil jsem se tím směrem a tiše vykročil. Ani jsem si neuvědomoval, že se vlastně plížím a tajím dech. Nepochybně to byla Proxi. Ale s kým to mluvila? Neslyšel jsem nikoho, kdo by jí odpovídal. "...šílená? Jestli nejsem šílená, tak co je to?" ptala se zrovna. Už jsem ji i viděl. Seděla na mechu a hovořila k někomu, koho já neviděl ani neslyšel. Co to všechno znamená? Byl jsem zmatenější, než kdy předtím a hrozně, hrozně moc jsem si přál pochopit, abych jí mohl pomoci.
"Proxi," promluvil jsem nakonec, když už jsem dál nemohl jen se schovávat, připadal jsem si jako šmírák, jako bych poslouchal cizí rozhovor. "Tady jsi. Jsi v pořádku? S... s kým si to povídáš?" zeptal jsem se měkce a přišel k ní pomalu blíž. Doufal jsem, že mi to poví. Že se nebude to přede mnou snažit skrýt. Přál jsem si porozumět. Věděl jsem, že moje dcera není šílená a nechtěl jsem, aby si to někdy musela myslet.