Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 2/10 // Tomáš

Cizinec s bílou skvrnou se nehněval. Vypadal naopak velice přátelsky, zvědavě si prohlížel Hvězdíka i mě a naštěstí potvrdil, že jsem ho nevzbudil. Trochu jsem si oddechl. "To jsem rád. Tedy, ne proto, že ses málem zbláznil- Ehm. Jsem rád, že jsem tě nevyrušil v něčem důležitém," otřásl jsem se trochu, jako bych ze sebe snad mohl sklepat pocit hanby z toho, jak jsem se zase uvedl. Snažil jsem se předstírat, že jsem řekl jen tu poslední větu a předchozí bláboly prostě vůbec vyřčeny nebyly. "Tohle je dobré místo k přemýšlení," dodal jsem pak s mírným pousmáním a pomalu se posadil. Vypadalo to, že se asi chvíli zdržím. Snažil jsem se uklidnit a nechovat se jako vyklepaný ratlík, ale oči mi pořád rejdily spíš kolem, než abych udržoval oční kontakt se svým společníkem.
Vlk se představil jako Tomáš, což bylo zajímavé jméno. Takové... cizokrajné. "Já jsem Saturnus," sdělil jsem mu na oplátku zase svoje jméno. "A ano, jsem zdejší. Žiju tu odmalička." Na ten krátký čas prožitý mimo Gallireu jsem si popravdě téměř nevzpomínal. "Takže... ty jsi tu nový?" optal jsem se opatrně, vlkova otázka tomu napovídala. I to, jak zvědavě koukal.

Březen 1/10 // Tomáš

Procházel jsem se bezcílně okolím. Noc byla tmavá a bez hvězd, ale mě na cestu svítil můj věrný Hvězdík a tak tma nebyla tak černočerná, jak by jinak mohla být. Každý, kdo se snad v okolí nacházel, nás mohl vidět přicházet. Dlouho se však nezdálo, že by se kolem potuloval i někdo další. Panoval klid a ticho, i moje kroky byly opatrné a tlumené. Nechtěl jsem dělat žádný randál.
Hvězdíkovo světlo nakonec padlo na jezero, které se krásně zalesklo, jako by na něj posvítily paprsky měsíce. Zamířil jsem k vodě, abych se napil, ale rychle jsem si všiml, že ve Hvězdíkově světle září ještě něco. Něčí bílý kožich - vlastně jen veliká bílá skrvna na boku úplně neznámého vlka. Zastavil jsem se pořád ještě v uctivé vzdálenosti od něj. Nejspíš jsem ho vyrušil, ale teď už mi bylo hloupé odejít. Nenápadně se vypařit nepřicházelo v úvahu, když Hvězdík zářil na sto honů. "Uhm, ehm, zdravím," vykoktal jsem a omluvně zavrtěl ocasem. "Snad jsem tě nevyrušil ze spaní? Nečekal jsem, že tu někdo bude," sklopil jsem zrak stranou a doufal, že se na mě vlk nerozzlobí.

Navrátil jsem se k Alovi s Nemesisem. Meinere a Bianca už byli pryč, takže zůstali jen ti dva... a Alastor už vypadal klidný. Tedy, ne úplně klidný, ale už se nesápal za Meinerem. Ať se s ním stalo cokoliv, přešlo to. Naštěstí. Koukl na mě a řekl, že sám ani netušil, co do něj vlastně vjelo. "Ať to bylo cokoliv, nevěřím, že jsi to udělal schválně," ujistil jsem Ala. Takhle se přece nechoval. Nebylo mu to podobné. "Myslíš, že to bylo nějaké kouzlo?" zeptal jsem se ztrápeně. Byl jsem zvyklý na magie házet cokoliv nepochopitelného - jinak to ani být nemohlo, když jsem vyrostl magií naprosto obklopen.
Al se dál omlouval a já přikývl. "Já se nezlobím," řekl jsem a byla to pravda. Nenaštvalo mě to, jen vyděsilo. Dokázal jsem si ale představit, že Meinere a možná i Bianca to viděli jinak. Takže... by asi bylo vážně lepší, kdyby odešli, i když jsem z toho neměl zrovna nejlepší pocit. Jako bych je vyháněl. "No... možná to bude lepší, než se vrátí ti dva, nevím, jak to budou brát," otočil jsem se směrem kam zmizela Bianca s Meinerem. "Ale kdybyste se někdy později chtěli zastavit, nebo něco potřebovali, tak... minimálně já vás tady vždycky rád uvítám," řekl jsem k oběma a střihl trochu schlíplýma ušima. Nevyvíjelo se to zrovna podle plánů, že? Ale co se tak kdy v životě vyvíjelo?

1.3. Saturnus http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-217281
další termín 1.5.

Původcem příšerného, třaskavého bolehlavu nemohl být nikdo jiný, než Alastor. Jediný on a jeho vyvolený Meinere se bolestně nekrčili. Jenže... tohle se přece Alovi vůbec nepodobalo. Bylo to, jako by se najednou zbláznil! Už ho neznáš, šeptal mi v hlavě hlásek. Už to je dlouhá doba, nebo ne? Už není jako dřív... Ale tomu jsem nedokázal věřit. Museli jsme tuhle situaci ale nějak zarazit. Zdálo se, že nás to napadlo všechny zároveň, takže to Al schytal ze všech stran. Kořeny ho přitáhly k zemi, mech mu spolkl nohy, ale on se vůbec nebránil, protože moji vinou se ho zmocnila vlna netečnosti. "To stačí," zašeptal jsem, což pravděpodobně zaniklo v Nemesisově výkřiku. Pokusil jsem se uklidnit mech, aby Ala už dál nepolykal, i když v něm zůstal zabořený. Hlava mě už nebolela, takže nebylo tak těžké se na to soustředit, ale mech sebou dál trochu neklidně cukal, protože musel dostávat dva protichůdné příkazy od dvou rozdílných vlků - ten druhý byla nejspíš Bianca nebo Meinere. Nemesis se snažil Ala z mechu vyhrabat, ale já jsem radši čekal, jestli se hnědý už vážně uklidnil. Jestli ano, pak ho můžeme z mechového vězení pustit docela snadno.
Otočil jsem se na Meinera s Biancou: "Možná bude lepší, když si půjdete vyřídit, co jste chtěli? Třeba... třeba když tě neuvidí, přejde ho to," koukl jsem na Meinera. Byl jsem z toho celý rozhozený, srdce mi bušilo, hlas se mi trochu třásl. Když se tu Alastor objevil, nepočítal jsem s tím, že ho budu muset pacifikovat. "Já-" na všechno dohlédnu, chtěl jsem říct, ale najednou se mi udělalo nějak divně. "Jásehnedvrátím," vyhrkl jsem a spěšně jsem odběhl z dohledu mezi stromy.

//značkovací vsuvka
Opřel jsem se o kůru jednoho buku a chvíli nevěděl, jestli omdlím nebo se pozvracím nebo co vlastně. Před očima se mi rozkmitaly mžitky. Zhluboka jsem dýchal a čekal, až mě to přejde. Nervy, určitě to jsou nervy. Bylo toho nějak hodně. Nechtěl jsem se sesypat přede všemi, musel jsem se rychle sebrat a vrátit se, jinak to bude vypadat divně. Ne, že by to tak teď nevypadalo. Už se to nejspíš nedalo zachránit.
Jakmile jsem se nebál, že to se mnou sekne, popošel jsem k hranicím a rozhodl se obnovit aspoň pár nejhlavnějších značek. Byla to činnost, kterou jsem dobře znal a na které nebylo co zkazit. Možná to bylo docela nudné, ale já to popravdě shledával uklidňujícím. Otíral jsem se o stromy, zvedal nožku u křovin a snažil se nemyslet vůbec na nic jiného. Pocit slabosti mě přecházel, dokonce i srdce mi přestalo tak zběsile mlátit. Nejraději bych obešel celý les a pokračoval s tím, důkladně, kousek po kousku, ale na to jsem bohužel neměl čas. Musel jsem se vrátit. Příště to budu muset udělat pořádně, ale pro tentokrát to muselo stačit. Zamířil jsem zpátky.

Připojil jsem se znovu ke skupině s křečovitou parodií bezstarostnosti - moc dobře jsem věděl, že se chovám divně, že zmizet na kdoví kolik minut uprostřed řeči prostě není normální, ale co jsem měl dělat? Měl jsem všem předvést alfu skládací židličku? To už stejně všichni viděli. "Pardon," zamumlal jsem a koukl na Ala, jestli už je z mechu venku nebo ho mám postrčit nějakou mechovou vlnou.

Bianca vypadala příšerně vyvedená z míry. Bylo mi jasné, že se mnou nikam nepůjde a tlačit jsem na ni nechtěl, konec konců to byl hlavně pokus dostat ji ze situace, ve které jí viditelně nebylo dobře. Jenže velmi brzy už na to bylo pozdě, hlavně protože Alastor... Alastorovi přeskočilo? Div, že po Meinerovi neslintal... a já nechápal, co se to tak najednou stalo.
Meinere i Nemesis se na mě obořili, ale nějak jsem měl pocit, že to tentokrát není tak úplně na mě. "Právě, že nevypadá," zakroutil jsem hlavou k hubenému šedému vlkovi a kývl Meinerovi. "Meinere má pravdu, možná by sis měl jít chvíli odpočinout do úkrytu? Můžeme jít všichni tři, Meinere si vyřídí, co potřebuje s Biancou. Nebo... nebo můžeme jít obejít ty hranice, co?" Chtěl jsem znít jistě a rozhodně, ale vyznívalo to spíš zoufale. Atmosféra tady byla napjatá všemožnými protichůdnými pocity. Chtěl jsem, aby odtud Meinere už Biancu odvedl, vypadala strašně vyvedená z míry a zároveň jsem se trochu bál, že jestli nic neuděláme, černobílý dá brzo Alastorovi po čumáku. A Nemesis taky vypadal, že to v něm pěkně bublá. Vlastně jsem to cítil. Tohle celé mohlo být nebezpečné. Jsi alfa, ty troubo, udělej něco, cokoliv!
První, co jsem po téhle myšlence udělal, bylo, že jsem se chytil za hlavu, která se mi najednou málem rozskočila. Hrozně mě rozbolela, z ničeho nic, před očima mi vyskočily malé bílé hvězdičky. "Aaauh," zaúpěl jsem a uslzený pohled mi padl na Alastora. Musel to udělat on. Dělej. Něco. Pohnul jsem se dopředu, směrem k Alovi a zkusil něco, co jsem ještě nikdy nezkoušel. Magií, která mi jinak téměř beze snahy říkala, jak se ostatní cítí, jsem se natáhl k Alastorovi a snažil se ho zklidnit. Vlastně otupit. Aspoň na chvíli aby mu bylo všechno jedno. Hlavně jsem chtěl, aby mu byl jedno Meinere, ale nevěděl jsem, jestli to funguje takhle specificky. S třeskutou bolestí hlavy ale bylo strašně těžké se soustředit, takže kouzlo nejspíš nemělo plný účinek. "Ale, prosím, přestaň. Už přece řekl, že nechce..."

Únor 5/10 // Nagesh

Dozvídal jsem se právě o smečce, která stačila vzniknout a nejspíš i zaniknout, aniž bych o ní kdy věděl. Bylo to tak podivné? Většinou jsem se držel svého malého kousku světa. Moje obzory nebyly příliš široké. Možná to bylo trochu smutné, ale já se tam aspoň cítil bezpečně. Zrádnou smečku vedla vlčice jménem Rowena. "Hm. To jméno jsem už asi zaslechl, ale nemyslím, že jsem ji někdy potkal," přemýšlel jsem, ovšem nedovedl jsem vlčici nikam zařadit. Až jsem málem přešel bez povšimnutí druhou část Nageshovy věty. Trochu jsem sebou škubl, když mi doputovalo do mozku, co že to mladý vlk vlastně říká. "Cože? Vzdala se svých vlastních vlčat?" polekal jsem se. To bylo přeci strašné! Jak někdo mohl udělat něco takového? Z představy, že bych prostě někde Proxi se Saelind opustil, se mi dělalo špatně.
Nagesh nicméně tvrdil, že se o sebe jakž takž zvládají postarat. Přinášelo mi to sice jen malou útěchu, nejradši bych je všechny nastěhoval do Mechového lesíka, ale napomenul jsem se, že se musím trochu ovládat. Nejdřív by bylo lepší o té situaci asi zjistit víc. Přesto jsem se ale úplně neudržel, představa skupiny dorostenců jak se tak nějak sami plácají po světě mi zkrátka nebyla moc po chuti. "Ach. Tak to je dobře. Ale kdybyste někdy měli nějaký problém, no... U nás v lese, přímo pod sopkou, můžete kdykoliv hledat pomoc." Nechtěl jsem mu to cpát. Jen... Chtěl jsem to alespoň nabídnout. Aby věděl, kdyby cokoliv.
Nagesh nicméně zněl dosti cílevědomě. "Zní to jako dobrý plán," pousmál jsem se mírně, když prohlásil, že by se chtěl stát Alfou. Když jsem to zvládl já, kdo nic takového nikdy ani nechtěl, pak on to určitě dokáže. Trochu jsem si povzdechl, když se zeptal, jak je to vlastně těžké. "No, to... to je různé. Někdy je to celkem snadné, všude je klid a ty na všechno jen trošku dohlížíš, ale dokáže se to hodně rychle zvrtnout do úplného zmatku, že nevíš, kam dřív skočit," řekl jsem, než jsem si to lépe rozmyslel. Nechtěl jsem ho odrazovat, na druhou stranu bylo asi lepší říct pravdu, než se ji snažit nějak osladit. "Ale... Pokud to chceš, pak to určitě zvládneš." Když já, tak už každý. "Je dobré, když máš další vlky, kteří ti pomůžou. Ale když tu smečku chceš zakládat s kamarády, pak hádám, že takové vlky už máš," usmál jsem se. Cítil jsem se trochu... zvláštně. Neměl jsem pocit, že bych měl být kvalifikovaný dávat takovéhle rady, ale přesto jsem to dělal a přicházelo to skoro samo.

Už před chvilkou jsem cítil, že se něco začíná dít, což byl pravděpodobně důvod, proč se mě zmocnila tak náhlá touha se vypařit. Jenže se mi to nepodařilo včas. Bianca se zarazila na místě a vypadala naprosto nerozhodně. Nejspíš hlavně z důvodu, že na ni významně pohlédl i Meinere, který patrně měl také nějaké soukromé záležitosti, které s ní chtěl probrat. "To nic, jdi klidně s Meinerem, já se z lesa vzdalovat nebudu, tak mě najdeš potom," pousmál jsem se na ni povzbudivě, protože to vypadalo, že ji nerozhodnost úplně uchvátila. Nejspíš z téhle sešlosti byla taky nesvá.
Jenže o Meinera projevil nečekaný zájem někdo jiný. Totiž Alastor. Visel na něm pohledem a zdálo se, že bude nemožné, aby se od něj černobílý vzdálil. Vypadalo to, jako by se do něj huňatý vlk najednou úplně zakoukal. "Ehm-" unikl mi jakýsi přiškrcený zvuk, protože jsem viděl, jak by se tahle situace mohla rychle vyhrotit. Obzvlášť, když se Nemesis snaživě snažil získat zase Alastorovu pozornost, jenže on k tomu vůbec nebyl otevřený. "Uhm-" začal jsem znovu, ale když se Al začal k Meinerovi vysloveně lísat, nějak mi došla slova. Co to do něj probohy tak najednou vjelo? "Ale," pípl jsem. "Nemyslíš, že... Teda, cítíš se dobře?" Muselo mu přeskočit, nebo ne? Určitě. Trochu zoufale jsem upřel pohled na Nemesise - tohle určitě nebylo pro Alastora normální chování, že ne? Měli bychom ho nějak zpacifikovat a uklidit, než ho to přejde?

Usmál jsem se, když Alastor souhlasil, že se tu ještě zdrží. Měl jsem radost z toho, že se vrátil, je v pořádku a pořád se se mnou chce bavit. Alespoň tohle bylo tak, jak mělo být.
Ta neznámá vlčice, která se zde skrývala před zimou, vyznívala z Biančina vyprávění jako někdo trošku zmatený. Nejdřív to vypadalo, že do smečky chce, potom zase, že ne... ale neodešla úplně. "Hmm. Možná potřebovala čas si to promyslet?" navrhl jsem. Pořád jsem ji tu cítil, takže se tu musela stále zdržovat. "Asi bychom se za ní měli ještě zastavit a zjistit, co a jak."
Bianca se vzápětí dala do řeči s Nemesisem, i když se za chvíli zase o kousek vzdálila. Alastor zase začal pokukovat po Meinerovi trochu podivným způsobem. Váhavě jsem přenesl váhu z jedné tlapy na druhou a potom zase zpátky. Najednou byla tahle sešlost dosti matoucí. Koukl jsem na sestru, která mi pořád ještě nevyložila to, co měla původně v plánu, jak jsem si teď uvědomil. Teď z ní ale vyzařovaly pocity nejistoty a zmatku. Nějak podobně jsem se začínal cítit já. "Uhm," odkašlal jsem si. "No. Asi se vypravím obejít hranice a pak zkontrolovat tu vlčici," prohlásil jsem a pak jsem se polohlasně obrátil na Biancu, která vypadala, že by nejradši byla kdekoliv, jen ne tady: "Chceš jít taky? Stejně jsme si chtěli popovídat, ne?" pousmál jsem se na ni trochu a ještě nikam neodcházel, čekal jsem na odpověď.

Únor 4/10 // Nagesh

Vlka můj společník samozřejmě zaujal, což dávalo smysl. Sám jsem ještě nepotkal nikoho, koho by doprovázel podobný... tvor? Shluk energie? No zkrátka ať už byl Hvězdík čímkoliv, nic podobného jsem předtím neviděl. "Ano, užitečný je," pousmál jsem se a světýlko popoletělo svižně nahoru a dolů, jako by chtělo moje slova potvrdit. "Hlavně při takových temných nocích, jako je tahle." Ne, že by to bylo nemožné, ale bez světla měsíce nebo hvězd by bylo klopýtání tmou určitě o dost složitější.
Vlk se představil jako Nagesh ze smečky, o které jsem nikdy neslyšel. To mě trochu překvapilo, myslel jsem, že už jsem něco zaslechl o všech zdejších smečkách, ale nebylo zase tak k neuvěření, že mohly existovat i nějaké další. "Těší mě. Já jsem Saturnus z Mechové smečky. Vlastně alfa Mechové smečky," objasnil jsem dosti neobratně a na chvíli zase sklopil pohled kamsi stranou. Raději jsem rychle pokračoval: "Nikdy jsem neslyšel o... Zrádné smečce, tak jsi to říkal?" ujistil jsem se. Bylo to zvláštní jméno pro smečku. Přejel jsem vlka krátce pohledem. Vypadal dost mladě. Ne, že by byl úplné vlče, ale určitě bych neřekl, že je dospělý. Zůstal sám jen s kamarády? Možná někteří z nich byli starší? Chvilku jsem přemýšlel, jak to nejlépe navléknout, ale nechtěl jsem moc dlouho mlčet. "Takže se protloukáte sami?" zeptal jsem se zkrátka.

Únor 3/10 // Nagesh

Mladík se vylekal. Samozřejmě. Víc bych se divil, kdyby se nelekl, protože já se tedy vyděsil pořádně a to jsem byl původcem toho záblesku. Neměl jsem mu za zlé, že na mě vycenil tesáky, byl jsem hlavně rád, že jsem mu nijak neublížil. "To nic," sklopil jsem zrak ke svým tlapám, "asi jsem si to zasloužil." Oba jsme se jakž takž vrátili do normálních postojů, ale bylo mi jasné, že tohle není zrovna ideální začátek nové známosti. To se mi zase povedlo. Nejraději bych si nafackoval. Kdo tohle dělá?
Vlk odvedl svou pozornost někam jinam. Rozhodl se nejspíš, že na tom nebude lpět, za což jsem byl celkem rád. Doufal jsem, že se přes to můžeme prostě přenést a nejlépe se k tomu už nikdy nevracet, jinak bych se musel hanbou propadnout do země. Kývl čenichem k Hvězdíkovi a vyptával se na něj. "No... pořádně vlastně sám nevím. Je to takové světýlko, společník, říkám mu Hvězdík," sdělil jsem mladíkovi a přišlo mi najednou, že jméno, které jsem orbu světla dal, je jaksi dětinské. Trošku jsem se nad tou myšlenkou ošil. Nedokázal jsem už o svém svítivém kamarádovi uvažovat jinak. "Tvrdí, že přišel z hvězd? Tedy. On nemluví, ale... naznačoval to. Prostě se jedné noci objevil. Možná to je zatoulaná hvězda." Hvězdík byl zkrátka tak trochu záhada a sám mi nemohl povědět, co je přesně zač.

Únor 2/10 // Nagesh

Koukal jsem před sebe, až mi málem slzely oči. Jak vyvolat ten správný výboj energie? Se vzduchem mi to přišlo tak snadné. Stačilo se po něm natáhnout, byl všude kolem nás. Tohle bylo něco docela jiného. Muselo to nějak vycházet ze mne samého, ne? Možná jsem se snažil tak usilovně, až jsem jakoukoliv schopnost magii vyvolat zablokoval, protože se prostě nedělo vůbec nic. Aspoň dokud se opodál neozval hlas. V tu chvíli se stalo několik věcí v rychlém sledu. Hrozně jsem se lekl, vyjekl, na sněhu mezi mnou a vlkem práskl modrobílý výboj, načež jsem vyjekl ještě jednou. O krok jsem spěšně couvl, tlapy se mi zapletly a kecl jsem si na zadek do sněhu.
"Propána!" otočil jsem se k vlkovi, který ve Hvězdíkově světle vystupoval ze stínů. "Jsi- Promiň, já, nechtěl jsem, jenom jsem- Nestalo se ti nic?" vyblekotal jsem místo pozdravu a stavěl se na nohy, abych se mohl podívat, jestli jsem mladíkovi nic neudělal. Cítil jsem, že mi po těle vstala srst, ale už se zase vracela zpátky. Nechtěl jsem vlkovi ublížit a snad se tak ani nestalo! Praštilo to do země, ne do něj, ale dělalo se mi trochu nevolno při vzpomínce na to, jak při lovu tenhle výboj ochromil dospělou losici. Poulil jsem na strakatého mladíka vyjeveně modré oči, srdce mi splašeně bušilo a netušil jsem, co dalšího říct. "Vážně promiň," vypadlo ze mě nakonec. "Nečekal jsem, že... tu někdo bude."

Únor 1/10 // Nagesh

Křup, křup, křup. Sníh mi tiše křupal pod tlapkami, jinak ale kolem panovalo úplné noční ticho. Měsíc i hvězdy se skrývaly za příkrovem šedých mraků a kdyby se v mé blízkosti nevznášel Hvězdík a nesvítil mi na cestu, nejspíš by panovala úplná tma. V jeho stříbrném světle se vše kolem mírně třpytilo a tak noc vypadala spíše kouzelně, než strašidelně. Až na Hvězdíka jsem byl úplně sám. Už to bylo delší dobu, co se mi to poštěstilo. Nemohl jsem si dovolit být pryč příliš dlouho. Spoléhala na mne smečka i rodina. Čas od času jsem ale zmizet musel. Nebyl jsem zkrátka stavěný na situace, kdy je kolem mě v jednom kuse hromada vlků, i když jsem je třeba měl rád. Někdy jsem potřeboval být taky sám.
Myšlenky se mi hlavou převalovaly líně, ale neměly žádný konkrétní směr. Byly roztoulané do všech směrů. Chvíli jsem myslel na Launee, jak se jí v téhle kruté zimě asi daří na toulkách a jestli se snad brzy neukáže doma. Jistě teď nebylo příjemné se jen tak potloukat krajinou? Myslel jsem i na Proxi a Saelind, na smečku, na tu zvláštní věc, co se mi stala na podzim při lovu... "No. Co se to vlastně tehdy při tom lovu stalo?" zeptal jsem se, aniž bych očekával odpověď. Hvězdík jen neurčitě popoletěl nahoru a dolů. Samozřejmě, že nevěděl. Jak by mohl? "Musel jsem to udělat já."
Zastavil jsem se a na tváři se mi objevil výraz napjatého soustředění. "Musela to být nějaká magie," vysvětloval jsem, mluvit k Hvězdíkovi mi připadalo mnohem méně na hlavu, než když jsem mluvil sám k sobě, ačkoliv výsledek byl nejspíš skoro stejný. "Byl to takový výboj energie..." Jako blesk nebo tak něco. Nadechl jsem se. Vítr byl pod mým velením krotký jako beránek, ohýbal se, kam jsem chtěl, přinášel mi k čenichu pachy i zvedal různorodé předměty. Jinou magii jsem však nikdy neovládl. Co jsem měl čekat? Soustředil jsem se na zem před sebou a pokusil se nějak zopakovat to, co jsem předtím provedl losici. Nevěděl jsem, o co přesně se snažím, ale velice hluboce jsem se do toho zabral, až jsem úplně přestal vnímat svoje okolí.

Věděl jsem, že zpráva o Therionově smrti Alastora rozesmutní, ale dost dobře jsem nemohl lhát. Navíc by to měl vědět. Jen naprostým zázrakem se mi samotnému povedlo se nerozbulet, čímž bych tohle setkání po letech určitě nevylepšil. Chvíli bylo ticho, ve kterém se vznášely vzpomínky.
Nakonec jsme raději naši řeč otočili k něčemu jinému. Třeba k tomu, že stejně jako já, povýšil vlastně zároveň i Alastor, rovnou na pomocníka alfy. Vysekl mi úklonu a já se chtě nechtě musel zasmát. "Toho si velice vážím," prohlásil jsem trochu přehnaným hlasem, který měl patřit vznešenému princi, ale zněl... no, prostě jako můj hlas, možná kdybych měl trochu ucpaný nos. Raději jsem toho nechal, taky bych se mohl před Nemesisem brzo propadnout hanbou do země, kdybych v tom pokračoval. I když mi nepřišlo, že by nám šedý vlk věnoval moc pozornosti. "Jako pomocník alfy tu samozřejmě můžeš zůstat, jak dlouho chceš. Oba můžete," opravil jsem se a mrkl znovu rychle k šedému vlkovi. "Nevypadá to na nejlepší počasí na cestování," dodal jsem, začínalo s večerem mrznout a všechno kolem se měnilo v ledovku.
To už se u nás však objevila Bianca s Meinerem a se zprávami o vlčici, která přišla na naše území. Překvapilo mě, že se s Nemesisem zná, i když to tak zvláštní asi nebylo. Vždycky se víc toulala, musela určitě znát mnohem víc vlků, než já. Ta cizinka sem přišla jen hledat úkryt před zimou, Bianca mínila, že je trochu zvláštní, Meinere, že je asi úplně praštěná. Nebo tak mi to alespoň vyznělo. "Ach tak. Hledala jen úkryt? Nechtěla se přidat do smečky?" vyzvídal jsem, protože mi to přišlo trochu neobvyklé. A, napadlo mě ještě, hodilo by se mít nějaké další dospělé členy. I kdyby byli trochu zvláštní. Kvůli tomu bych zrovna já sotva mohl někoho soudit.

Alastor prohlásil, že se zachoval srabácky. Trochu jsem si povzdechl. "Byli jsme vlčata," řekl jsem a potřásl hlavou. Navíc to bylo dávno. "Sám nevím, jak bych se zachoval," přiznal jsem. Pravděpodobně bych udělal něco podobného, jako Alastor. Hlavně, že jsme se zase viděli a nebyla mezi námi žádná zlá krev. Za to jsem byl vážně rád.
Otázku na Launee a Theriona jsem mohl očekávat, ale přesto mě zasáhla jako facka. Obzvlášť co se týkalo Theriona. Ztěžka jsem polkl, jak se mi hrdlo trochu stáhlo. "Launee je někde na cestách, užívá si svobody od smečky," začal jsem tím, co bylo jednodušší vyslovit, i když jsem měl o ni starost, protože se tak dlouho neukázala. Věřil jsem ale, že je v pořádku. Možná se usadila na tom pěkném místě, o kterém mi říkala Isma. Co se týkalo Theriona, u něj žádná taková naděje neexistovala. Sklopil jsem pohled ke svým tlapám, kde se blyštěl náramek, který mi hnědého vlka vždy připomínal. "Ale Therion... Therion umřel," přiměl jsem se zvednout lesklé oči k Alastorově tváři. "Už před pár lety." Pořád to bolelo. Nějakým zázrakem se mi ale podařilo nerozbrečet, i když jsem musel snažně zamrkat, abych zahnal slzy.
Alastor se tvářil radostně, když jsem mu prozradil, že jsem alfa. Navzdory tupé bolesti u srdce jsem se překvapeně zasmál, když zmínil tu naši vymyšlenou zkratku. "PP - na to bych málem zapomněl. Ale řekl bych, že to tak asi bude," zamával jsem ocasem a vzápětí se překvapeně ohlédl směrem, který naznačil znuděný Nemesis.
Stála tam Bianca s Meinerem, což pravděpodobně znamenalo, že přátelskému znovu-setkání s Alastorem bude brzy konec. Věděl jsem, že se mnou sestra chce něco probrat. "Ah, to byla rychlost. Co chtěla ta vlčice?" zjišťoval jsem u nich rychle a omluvně mrkl na Alastora s pokrčením ramen. Povinnosti, neřekl jsem nahlas, ale hádal jsem, že z toho náznaku to bude zřejmé. "Nebyl nějaký problém, že ne?"