Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice spřádaly své naháněčské plány mezi sebou, zatímco já se vydal schovat do vysoké trávy, kde jsem se už jen skrčil a vyčkával. Což jsem také dělal. Napjatě jsem poslouchal a vyhlížel, kdy se zvířata vyřítí z lesa. Doufal jsem, že to vlčicím podaří a nikomu se nic nestane. Ale věřil jsem jim. S Biancou jsem už lovil několikrát a Phantasia zněla také dosti zkušeně. Byl jsem rád, že s námi šla. Třeba se potom i bude cítit jistěji.
Jako první se ale z lesa nevynořili kamzíci, nýbrž Meinere. Tedy... půlka Meinera, ta uhlově černá. Překvapeně jsem našpicoval uši, nečekal jsem, že se tu nakonec objeví, ale byl jsem rád za tlapy navíc. Obzvlášť, jestli tu někde byla i jeho bílá polovina. Kývl jsem na něj, abych dal najevo, že jsem si ho všiml a že ho tu rád vidím, ale nic jsem neříkal, abych neriskoval, že se zvířata vyplaší.
Nejspíš to bylo docela chytré rozhodnutí, protože vzápětí už jsem zaslechl dupot kopyt. Přikrčil jsem se a uviděl kamzíky, kteří se řítili směrem k nám. Chvíli mi trvalo se zorientovat, ale pak jsem uviděl tu starší kamzici, kterou jsme si vyhlédli. Už jsem z ní nespouštěl zrak. Ještě chvíli, ještě chvíli... teď. V momentě, kdy probíhala kolem, jsem vystartoval z trávy a vrhl se po ní. Zakousl jsem se jí do krku a táhl ji k zemi. Znatelně zpomalila, ale bohužel se hned nezřítila na zem, jak jsem trochu doufal. Házela hlavou a snažila se mě zbavit, ale já ji rozhodně nehodlal pustit. Dál jsem se na ni věšel a doufal, že se ke mně každou chvíli někdo připojí a tím zpečetí její osud.

Phantasia odsouhlasila, že bych měl být tím, kdo zvíře strhne. Pokývl jsem hlavou. Zdálo se, že černobílá vlčice má zkušenosti, nejspíš i víc, než já, za což jsem byl rád. Vždycky jsem měl pocit, že se v lovu spíš tak plácám. Byl zázrak, že to pokaždé zatím vyšlo. Phantasia svoje zkušenosti ještě potvrdila, když se koukla na kamzíka, kterého jsem vybral a usoudila, že to nebude ten nejlepší cíl. "Ach, vážně?" Ano, kamzice se skutečně koukala sem a tam, obezřetně pozorovala situaci. Hlídala. Čekala, koho by mohla pěkně potrkat. Ta druhá, kterou Phanta označila, by asi skutečně byla vhodnější. "Tak-"
Jenže než jsem vůbec něco dořekl, vlčice se celá úplně stáhla do sebe. Překvapeně jsem zamrkal. Co se stalo? Přece jsem nic neřekl? Krátce jsem zmateně koukl na Biancu. Najednou ze mě měla vlčice opět hrůzu a já nějak netušil proč. Myslela si, že jí budu nadávat za to, že mi kazí můj plán, který by nás všechny nepochybně přivedl do problémů? "Phantasie, to je v pořádku," řekl jsem tiše a zamával zvolna ocasem na znamení, že se vážně nezlobím. "Jsem rád, že ses ozvala - myslím, že máš pravdu. Určitě máš v tomhle víc zkušeností, než já. Bude lepší ulovit tu druhou samici." Trochu jsem se na ni pousmál, i když v nitru jsem měl všechno stažené. Nechtěl jsem, aby se mě vlci báli, i když jsem tušil, že to není tak úplně moje vina.
"Počkám támhle, v té vysoké trávě," kývl jsem hlavou příslušným směrem. "Zkuste ji tam nahnat." Snad se to podaří... Teď, když jsme měli vybraný dobrý kus, určitě ano. Kývl jsem na obě vlčice a vypravil se přikrčeně schovat a vyčkávat na svou šanci.

//Mechový lesík

Phantasia vypadala trochu zaskočeně, když jsem na ni promluvil. Snad i vystrašeně. Neměla se samozřejmě čeho bát, ale nemohl jsem jí zazlívat, že je z toho všeho nervózní. Sám jsem byl dost podobný. Nové situace mě vyváděly z míry. Určitě se časem rozkouká. Potom se otočila k Biance a řekla jí, že už tu s námi zůstane. Trochu jsem zamával ocasem. Byl jsem rád, že nám přibyl další člen a že se Phantasia hned chtěla zapojit do dění.
Vyrazili jsme směrem k lesu na jih od našeho, kde se schovávali kamzíci. Vlčice proti tomu nic nenamítaly, jen Bianca měla trochu obavy, jestli to ve třech zvládeme. "Myslím, že bychom mohli," odpověděl jsem - nebylo to s naprostou jistotou, ale doufal jsem, že se to povede. Museli jsme to zvládnout, když se nikdo jiný na lov připojit nechtěl. Trochu jsem doufal, že by s námi mohla jít aspoň Proxi, když Saelind lov nelákal, ale kdoví, co vlastně vyváděla? Spoléhal jsem, že si kdyžtak pomůžu magií.

Vkročili jsme mezi stromy a já si už skoro bezmyšlenkovitě nechal k čenichu přivést pachy z okolí. "Myslím, že tamtím směrem je nějaká malá skupinka," šeptl jsem k vlčicím a kývl hlavou ke světlejšímu místu lesa, kde se kamzíci nejspíš pásli. "Zkusíte jednoho z nich odehnat od ostatních a já ho strhnu?" navrhl jsem. Popravdě mě příliš netěšilo přímo útočit, ale odhadoval jsem, že mám z nás asi největší sílu. Ale nebránil jsem se, kdyby se toho raději chtěla ujmout Bianca nebo Phantasia.
Mezitím už jsem se pomalu a potichu vydal lesem, abychom na kamzíky viděli a mohli se rozhodnout, kterého ulovíme. Byli tam čtyři. Prohlížel jsem si je, ale popravdě jsem na žádném neviděl nic, co by mi říkalo, že tohle je ten pravý a jediný, po kterém bychom měli jít. Na tohle jsem ještě oko úplně neměl. Upřel jsem tedy pozornost na samici, která byla od ostatních lehce stranou. Třeba by bylo lehčí ji od nich odehnat? "Co třeba tamhleta na kraji?"

Cítil jsem se provinile, že jsem si s Launee nemohl hned povídat, ale cítil jsem tlak povinností a zodpovědnosti za smečku. Chtěl jsem lov mít za sebou co nejdřív, abych ho mohl opět na chvíli pustit z hlavy. Naštěstí to chápala. Ostatně, sama tohle určitě moc dobře znala. Vděčně jsem se na ni usmál - tak rád jsem ji zase viděl. Chyběla mi. Zvládali jsme to tu bez ní, ale nebylo to ono. Takhle se všechno zdálo být zase o něco víc v pořádku. "Potom ti všechno vypovíme," slíbil jsem a pokýval hlavou, jako že chápu, že se k lovu nebude přidávat. Bianca se naopak připojit chtěla, z čehož jsem měl radost. "Tak skvělé, to jsem rád," máchl jsem ocasem a koukl na Launee: "Přesně tak, odpočiň si, my se o to postaráme." Znělo to sebejistěji, než jak jsem se doopravdy cítil, ale to asi také nebyla žádná novinka.
Všiml jsem si opodál Phantasie, která už byla nachystaná vyrazit. Bianca ještě zjišťovala, jak je na tom Meinere, ale už vlastně nebylo na co čekat. "Tak vyrazíme?" otočil jsem se na sestru a se slovy: "Brzo budeme zpátky," jsem mrkl ještě na Launee, než jsem zamířil za Phantasií, abychom už dali naši loveckou skupinku dohromady. "Našla jsi úkryt?" zeptal jsem se černobílé vlčice. "Děkuju, že jsi přišla - a tobě taky," usmál jsem se i na sestru, "říkal jsem si, že bychom mohli zkusit jít do toho lesa, co je odtud jižně? Myslím, že tam žijí kamzíci a nemuseli bychom složitě tahat kořist přes řeku," navrhl jsem. Pokud jsme měli být jen tři, jak to vypadalo, úplně jsem si netroufal znovu pokoušet štěstí s losy. Snad budou souhlasit i vlčice. Počasí nebylo zrovna příznivé, ale nechtěl jsem dál marnit čas. Museli jsme vyrazit.

//Východní hvozd

1.5. Saturnus http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-220005
Další termín 1.7.

//Sorry za přeskočení, ale musím jít označkovat a chci už pořešit i ten lov ;-; Jestli chce jít Phanta na lov, tak prosím o brzké doběhnutí <3

Úkryt naštěstí nebyl daleko. Zastavil jsem poblíž a ukázal tím směrem: "Tohle je náš úkryt, tam si můžeš odpočinout po libosti a jestli budeš chtít jít potom lovit, najdeš mě někde v lese. Já... asi zatím půjdu sehnat další lovce," zadrhnul jsem se trošku, snažil jsem se nedávat najevo všechnu tu nejistotu, co mi pořád hlodala v duši, ale nedařilo se to úplně stoprocentně. "Zatím se mějte," rozloučil jsem se i s Ismou a Saelind s úsměvem a popoběhl jsem dál mezi stromy.
Uvědomil jsem si, že pach smečky už opět slábne. Aby ne, posledně jsem to značkování trochu odbyl, takže teď jsem to plánoval udělat pořádně, ještě než vyrazíme na lov. Procházel jsem po měkkém mechu, otíral se o stromy a nechával na nich svoje značky. Chomáče chlupů se zachytávaly do kůry, do které jsem místy i zaryl drápy, aby opravdu nemohlo být nejmenších pochyb, že tady sídlí smečka. Jako obvykle se mi myšlenky brzy rozutekly do všech stran a značkování se stalo činností, kterou jsem vykonával už tak nějak automaticky. Nebyla to ta nejvíc vzrušující práce na světě, ale mě to celkem pomáhalo se uklidnit a vyčistit si hlavu, což se před lovem určitě hodilo. Potřeboval jsem být v klidu. Nevyšilovat. Kéž by to bylo takhle jednoduché, povzdechl jsem si, když jsem zanechával pod stromem poslední loužičku. Tentokrát byly hranice označené pořádně, chvíli to určitě vydrží.

To tedy znamenalo, že už není co odkládat. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl, zvedl jsem hlavu a zavyl, abych dal na vědomí všem vlkům zprávu o lovu. Jaké bylo moje překvapení, když se vzápětí ozvalo vytí další? Neznělo to jako odpověď na to moje. Znělo to jako... "Mami?" zamumlal jsem si pod vousy a už jsem běžel lesem. Spatřil jsem ji brzy, už tu byla i Bianca a opodál stál Meinere, ale můj pohled nejvíc přitahoval ten známý hnědý kožíšek, který jsem se bál, že už nikdy neuvidím. Ještě pár skoků a byl jsem u ní. "Mami," vypravil jsem ze sebe roztřeseně a přitiskl bez okolků tvář do jejího huňatého kožichu. "Tak rád tě zase vidím," zamumlal jsem, aniž bych o krok ustoupil - to mi trvalo ještě o něco déle, ale nakonec jsem se přece jen dokázal odtrhnout. Ocas mi spokojeně mával sem a tam. "Jak ses měla? Co všechno jsi-"
Uvědomil jsem si, že jsem před malou chvilkou sám vyl a trochu mi poklesly uši. Chtěl jsem tu teď ze všeho nejvíc stát a povídat si s Launee, ale taky jsem musel naplnit svoje povinnosti. Napjatě jsem přejel pohledem z Launee na Biancu a na Meinera, než jsem oči sklopil k zemi. "Je mi to teď hrozně hloupé, ale- volal jsem smečku k lovu, i když bych si teď nejradši ze všeho poslechl, co jsi všechno zažila," zamumlal jsem omluvně kamsi ke svým tlapám. Najednou se mi lovit vůbec nechtělo, ale věděl jsem, že Phantasia brzy přijde a možná se objeví i někdo další. "Ale chtěl bych to stihnout, dokud je hezké počasí a pak- p-pak si můžeme povídat, dokud nám neupadnou tlamy," zvedl jsem konečně pohled ke tváři hnědé vlčice, i když jsem se cítil vážně špatně, jako bych se ji hned snažil odbýt, jen co se tu objevila.

Saelind se radovala, že tu Phantasia zůstane a černobílá vlčice snad taky, i když o poznání tišeji. V tu chvíli ji asi nejvíc ze všeho zajímalo jídlo. Trochu jsem se pro sebe pousmál, asi už musela být vážně vyhladovělá. Noha z losice byla ještě v poživatelném stavu, ale už by to chtělo i čerstvější zásoby.
Dcerka mi potvrdila, že se měla vážně dobře a že i Isma jí toho hodně naučila. Zamáchal jsem ocasem. "Tak to vážně moc rád slyším," usmál jsem se na obě vlčice, když i sestra dodala, že probíraly rodinu, smečky a dokonce že Saelind objevila nějaký nový zájem. "Aha?" zvědavě jsem pohlédl na dcerku. "Chceš se podělit, co to je?" mrkl jsem na ni. Každopádně jsem byl rád, že našla nějaký zájem - to bylo vždycky dobré, ne? Isma se mezitím ještě radovala nad svou novou funkcí. Byl jsem rád, že jsem se trefil a že se jí tak zřejmě splnilo něco, co si hodně přála. Oplatil jsem jí úsměv a zamával ocasem. Věřil jsem, že bude skvělá ochránkyně.
Když už jsme ale byli u těch povinností, bylo na čase vyrazit na lov. Phantasia už stačila dojíst a hned se ochotně přihlásila, že by se k lovu přidala, ovšem poté, co si trošku odpočine. "Budu rád, když se připojíš," střihl jsem ušima. "Zatím... zatím ti můžeme třeba ukázat, kde je úkryt, tam si můžeš odpočinout a já mezitím zjistím, kdo další by byl ochotný se k lovu připojit?" navrhl jsem a vlastně už jsem rovnou nakročil směrem, kde ležela naše nora. Nebylo času nazbyt, museli jsme mít lov hotový, dokud nám přeje jarní počasí. Snad bude i zvěře všude dost. Aspoň jsem si to tak představoval... Popravdě jsem byl z lovu nervozní, jako pokaždé, a chtěl jsem ho mít co nejrychleji za sebou. "Klidně zůstaňte v lese," otočil jsem se ještě k Ismě a Saelind, které jít lovit nechtěly. "Určitě nás bude dost i tak." Snad...

Usmál jsem se na Phantasii, která ze sebe vyhrkla, že nás určitě nezklame a přitom stále pohledem hledala oporu u Ismy. Bylo naprosto jasné, že je pořád dost nervózní - s tím jsem vážně dokázal soucítit, a doufal jsem, že se u nás brzy okouká a uklidní. Tady v lese se opravdu nebylo čeho nebo koho bát, no ne? "Věřím tomu," broukl jsem.
Na funkci bylo samozřejmě ještě brzy. Tak nějak jsem to i čekal. "Času je dost, nemusíš vědět hned," pousmál jsem se na ni a potom se obrátil k mladší sestře s nabídkou, která mi už nějakou dobu hlodala hlavou. Podle toho, jak se Ismě rozkmital krátký ocásek, jsem se trefil přímo do černého. V duchu jsem si zhluboka oddechl. Nevěděl jsem jak, ale asi se mi dařilo věci úplně neorat. Hurá. "No bezva! Tak tě tedy, ehm... pasuju na ochránkyni?" zakřenil jsem se rozpačitě. Nevěděl jsem, jak se tohle říká, ale co. Hlavní byl výsledek a ten byl stejný, ať už jsem to řekl jakkoliv - z Ismy byla ochránkyně.
"Tak se můžeme-" chystal jsem se vyrazit k úkrytu, ovšem právě z toho směru se vyřítila vzápětí Saelind s nohou v tlamě a spoustou věcí na srdci. "Ahoj, tys mi taky chyběla," zamával jsem radostně ocasem a rovnou k ní zamířil, abych se o ni důkladně otřel tváří. "Měla ses dobře? Všechno v pohodě?" ujišťoval jsem se, ale ze Saelind už se hrnula záplava slov směrem k naší nové člence. "Ano, vlastně jsme byli zrovna na cestě ukázat Phantasii úkryt," doplnil jsem Ismu. "Je z ní totiž naše nová členka," pohlédl jsem po straně na vlčici. "A z Ismy zase ochránkyně." Nejspíš by bylo třeba taky trochu zamíchat postaveními vlků, bylo jich tu pár, kteří by si zasloužili povýšení, ale snad by to bylo lepší probrat s Biancou... A jak jsem tak koukal na tu hnátu, co sem Saelind donesla, bleskla mi hlavou ještě jedna myšlenka: "Taky bychom se měli vydat co nejdřív na lov, doplnit čerstvé zásoby..." Achjo, už zase se mi to v hlavě nějak kupilo. "Měl byste někdo chuť se přidat?" zeptal jsem se vlčic, ještě jsem nikoho nesvolával, ale bylo by dobré vědět, zda se najdou nějaké ochotné duše.

Phantasia se trošku uklidnila, což bylo dobré. Chápal jsem, že tohle může být těžké, ale rád bych, aby věděla, že se tady nemá čeho bát. I když jsem sám byl poněkud nervózní, takže jsem určitě neměl co říkat.
Pousmál jsem se na Ismu, která pomohla ráda. Utvrdil jsem se v myšlence, že bych jí měl nabídnout funkci ochránce, pokud by ji chtěla - jen, co dořešíme záležitost s Phantasií. Bude tu chtít zůstat, nebo si to na poslední chvíli rozmyslí? Zdálo se, že má nabídka ji upřímně zaskočila. Vychrlila na mě otázky, omluvy i sliby, až jsem se trošku zarazil, ale když Isma pronesla, že si druhou šanci zaslouží každý, příkývl jsem. "Přesně tak. Přece to nebylo žádné rozhodnutí vytesané do kamene. Ani Biance to určitě vadit nebude." Pár slov jsme o tom už prohodili a nezdálo se, že by byla úplně proti, aby tu vlčice zůstala. "V tom případě tě vítám v Mechové smečce," pousmál jsem se a párkrát pomalu zamával ocasem. Byl jsem rád, že smečka získala další členku. Věřil jsem, že Phantasia mezi nás zapadne. Ale... co teď? Přešlápl jsem a po chvilce zaváhání se mi povedlo navázat: "Chceš se jít podívat, kde máme úkryt? Snadno se přehlédne, když jeden neví, kde hledat... A pokud chceš, můžeš si vymyslet, co bys ve smečce ráda měla za funkci. Ale na to je času dost, jestli nevíš," dodal jsem rychle, protože jsem na ni vážně nechtěl vyvíjet nátlak. Když už jsme byli u toho, stočil jsem pohled k Ismě: "Pro tebe jsem přemýšlel, že bych ti nabídl funkci ochránce, pokud bys ji chtěla? Myslím, že by ti to šlo skvěle," střihl jsem ušima. Dokázal jsem si svou mladší sestru v tlapkách ochránkyně území představit úplně živě.

Černobílá vlčice s mým příchodem hned znervózněla, což pro mě byl dost zvláštní pocit. Navzdory svému postavení alfy jsem si pořád nemohl zvyknout na to, že mě druzí snad vidí jako někoho, z koho by měli mít respekt? Nebo snad strach? Na druhou stranu jsem vlčici chápal. Na území cizí smečky jsem se taky cítil hrozně nesvůj. Nijak jsem na ni netlačil, počkal jsem, až mi roztřeseným hlasem vyloží, co má na srdci. Jmenovala se Phantasia a opravdu to byla ta stejná vlčice, která hovořila se sestrou. Jaro, jak si určitě všimla, už bylo tu, takže bylo také na čase rozhodnout, co chce dělat dál. Ale protože ještě nebyla na odchodu, nejspíš už jsem tušil. Trochu jsem se pousmál. "Je tu hezky, že? Náš les asi okouzlí hodně vlků a ve smečce panuje takový příjemný klid." Většinou.
Ozvala se i Isma, která prohlásila, že tu s ní a Saelind strávily nějaký čas a už se i trochu spřátelily. Uklidnilo mě to. Bianca tvrdila, že je vlčice "trochu divná", ale jestli se sblížila s Ismou a Saelind... určitě nemohla být zlá. Ani tak na mě nepůsobila. Pokývl jsem hlavou. "Děkuju za pomoc," řekl jsem Ismě vděčně. "Museli jsme vyřešit jednu... ehm, záležitost, takže trochu trvalo, než jsem se sem dostal," dodal jsem trochu omluvně. Netušil jsem, že Alastorova návštěva se tak zvrhne... to asi netušil nikdo. Byl jsem vděčný, že na Ismu a Saelind se mohu s pomocí spolehnout. Isma by možná byla i dobrou ochránkyní? Musím jí to navrhnout.
Zatím jsem se ale otočil zpět na Phantasii: "Když se za tebe může zaručit Isma, pak věřím, že bys mezi námi svoje místo určitě našla." Dařilo se mi mluvit docela klidně, i když uvnitř jsem byl taky nervózní. Začínal jsem se učit, jak hrát seriózního alfu, ale dušička se ve mně trochu třásla. Mimoděk jsem si pohrával tlapou s náramkem na té druhé a oči mi trochu bloudily kolem, i když jsem se je snažil udržet na vlčici před sebou. "Každý tu může přiložit tlapu k dílu podle svých schopností. Jsme tu jako rodina. Pokud by sis tu přála zůstat, rád bych tě ve smečce viděl," usmál jsem se znovu.

Březen 6/10 // Tomáš

Poznal jsem, že zmínka o mé rodině Tomáše na chvíli rozhodila. Dotkl jsem se nechtíc citlivého tématu? Ale on se přece sám zeptal... Snažil se to rychle zakrýt a tak jsem nedával moc najevo, že jsem si něčeho všiml. "To jsem," řekl jsem upřímně. Měl jsem štěstí, že mám takovou rodinu. Opravdu velké.
"Ano, emoce," přikývl jsem a možná tím přece jen prozradil, že jsem jeho smutek předtím mohl vycítit. Jenže jsem to nedělal schválně, zkrátka to ke mně přicházelo. Zdálo se mi, že z vlků jejich pocity září přímo do dálky. Co se týkalo ukázky blesků, nebyl jsem si tak jistý, že to je dobrý nápad. Popravdě? Ani jsem nevěděl, jestli to půjde. "Neumím to moc ovládat," řekl jsem trochu zahanbeně. "Zatím se to stalo, jen když jsem se něčeho lekl. Zkoušel jsem to vyvolat i schválně, ale ještě se mi to nepovedlo." Když tu byl Tomáš, měl jsem strach to zkoušet. Nechtěl jsem ho omylem zasáhnout a ublížit mu. Pořád jsem měl před očima laň, která to bleskem schytala a v křečích se zhroutila na zem. Udělat něco takového vlkovi? To bych si asi neodpustil.
Zajímal se i o význam mých odznaků. Svůj význam samozřejmě měly, vlastně hned několik - hvězdy, měsíc, noční obloha, to všechno se ke mně pojilo odmalička, ale nyní to bylo provázené i se vzpomínkami na Theriona, na rodnou smečku... "Noční oblohu jsem měl vždycky moc rád," řekl jsem prostě a značnou část toho, co pro mě doopravdy znamená, jsem si tak nechal pro sebe. Nebylo to nic proti Tomášovi, nechtěl jsem to ale povídat na potkání.
Jenže pak se Tomáš rozpovídal, poté, co jsem ho tak neuváženě okřikl, aby si se Smrtí nezahrával. Poslouchal jsem ho a uši mi lehce poklesly. "Vážně?" řekl jsem zamyšleně. Nepřišlo mi, že by Smrt po nějakém samci - nebo po komkoliv - toužila. A jestli chtěly vlčice jen pořádné samce... Jsem pořádný samec? Co když si Sheya uvědomí, že nejsem? Jenže jsem v Tomášových slovech nacházel další trhliny. A co Sheyiny mamky? "Já, no... asi o tom víš víc, než já," musel jsem uznat. Byl jsem nezkušený, navzdory tomu, že jsem byl partnerem a otcem. Navíc mě nikdy nezajímaly pouze vlčice. Byl tu taky Al... Trochu jsem se otřásl. Nechtěl jsem se teď oddávat vlastním nejistotám.
"Um, nemusíš se omlouvat," zavrtěl jsem hlavou trochu v rozpacích z toho, jak se mi najednou Tomáš klaněl skoro až k zemi. "Nejsem... až tak velký alfák. Jsem prostě normální vlk." Tváře mi pod srstí hořely, nevěřil jsem, že si zasloužím takové projevy úcty, když jsme ke všemu nebyli ani na území naší smečky. A ani tam bych to nikdy nevyžadoval. Šlo mi to nějak proti srsti. "Nikdo na nás nikdy nezaútočil, naštěstí," zakroutil jsem hlavou, ani jsem na to nechtěl myslet. "Myslím, že tu spolu smečky vychází docela dobře. A u nás v lesíku, tam... je tam zkrátka klid."

březen 5/10 // Tomáš

Byl jsem z Tomášova pošťuchování a poznámek trochu v křeči, i když jsem věděl, že to myslí dobře. Těžko jsem mu mohl vysvětlovat, že umění chlapské konverzace mi zrovna vlastní není. Připadal jsem si tak akorát jako koloušek, co neví nic o ničem. Navzdory tomu, jaká byla realita. "Mám," přikývl jsem a při zmínce Sheyi jsem se usmál o poznání upřímněji. "Mám skvělou partnerku a dvě krásné dcerky." Ano, měl jsem skvělou rodinu - a už mě nemuselo trápit, jestli zdejší vlčice mají radši kytky nebo balady nebo něco úplně jiného. Nejdůležitější bylo, aby byly spokojené moje holky.
Pak se hovor stočil k magiím. Tomáš byl zvědavý, ale ne úplně v šoku, takže něco málo už určitě věděl. "Umím ještě ovládat vítr a také vycítím, jak se druzí vlci cítí," řekl jsem mu. "No a pak ještě... taková zvláštní věc? Moc s tím zacházet neumím. Je to jako takový malý blesk?" To byla magie, kterou jsem vážně nechápal a trochu mě její síla děsila. "Je to hodně praktické," souhlasil jsem s užitečností svého světýlka. "Já se taky lehko ztratím, takže se mi Hvězdík opravdu hodí." Domníval jsem se, že mi Tomáš naznačuje, že má špatný orientační smysl, s čímž jsem dokázal soucítit.
"Jsou to takoví... velcí vlci. Tedy, nemyslím, že to jsou obři, ale jsou hodně mocní. Dovedou posílit naše magie i těla, ale chtějí za to platbu na oplátku. Život - to je jeden z nich - dovede i změnit barvu vlčího kožichu. Tohle," dotkl jsem se svého čela, kde jsem věděl, že se vyjímá bílý měsíček, "mám od něj." Ale představa, že Tomáš laškuje se Smrtí, mě děsila. Vykulil jsem na něj vyděšeně oči. "To nedělej!" vyhrkl jsem možná až moc naléhavě, hned jsem se zastyděl a lehce se stáhl. "Promiň. Ale... no. Ano. Jedna z nich je vlčice, ale... není dobrý nápad si s ní zahrávat. Věř mi. Nemá o takové věci zájem." Smrt jistě věděla, co to je láska, ale neviděla ji jako něco, po čem by měla toužit. Představoval jsem si, že vidí lásku mezi vlky spíš jako slabost, kterou je může ovládat, nitku, za kterou může popotahovat.
"Ehm, děkuju," zamumlal jsem s mírným úsměvem, když jsem byl označen za "fajn cápka". "Ty jsi taky fajn," řekl jsem a nejspíš to byla pravda, ne? Tomáš se jevil jako docela milý vlk. "Smeček je tu několik. Já jednu vedu se svou sestrou, Mechovou smečku na úpatí sopky úplně na severu," kývl jsem tím směrem hlavou. "Potom jsou tu Borůvková a Asgaarská, které spolu sousedí poblíž velikého jezera, a jedna další je zase až úplně na jihu, ale s tou jsem se nikdy pořádně nesetkal. Možná bys tu našel i další, menší," vzpomněl jsem, co říkal Nagesh, "ale s tím ti bohužel asi nepomůžu."

"Co jiného," vydechl jsem a zakroutil hlavou. Občas ty magické pochody byly zcela nevysvětlitelné. Tentokrát zkazily naše přátelské setkání po letech a i když mě to mrzelo, vážně jsem si nemyslel, že by bylo pro Ala s Nemesisem - ale hlavně pro Ala - moudré tu teď zůstávat. Třeba se mi povede Meinerovi a Biance vysvětlit, že to celé bylo velké nedorozumění, ale pro tuto chvíli se mi zdálo lepší, aby se vydali opět na cestu. Alespoň, že sníh už slezl a počasí se tvářilo patřičně jarně, takže jsem si nemusel vyčítat, že je vyhazuju na mráz.
"No... on tu žije," pokrčil jsem trošku rameny směrem k Nemesisovi, který se ozval s kousavým tónem. Celkově byl napjatý a mimoděk jsem vnímal vztek, který v něm dřímal. Jenže jak bych se k tomu měl stavět? Nedovedl jsem poznat, co je příčinou jeho emocí. Možná celá ta situace. "Ale snad pochopí, že to celé bylo dílem magie..." To už ale byli opravdu na odchodu. "Ahoj. Snad to příště vážně dopadne lépe," pousmál jsem se na Ala. Přiblížil se ke mně, aby se mi otřel hlavou o krk. Dovolil jsem mu to, jeho blízkost mi pořád byla příjemná, vnímal jsem to celé v rovině přátelství. "Mějte se hezky," popřál jsem jim oběma a tím bylo naše setkání u konce.
Zamířil jsem opět do lesa. Chvíli jsem si sedl do mechu a jen odpočíval. Užíval jsem si ticha a samoty, zmatek v mojí duši se pomalu uklidňoval. Celé to bylo chaotické a nepříjemné, ale už to bylo pryč. Jen další dílo místní magie. Povzdechl jsem si, mrzelo mě, že to skončilo takhle. Doufal jsem, že se Alastor třeba zdrží, na druhou stranu se nezdálo, že Nemesis by po tom toužil. Jaký vlastně byl mezi nimi vztah? Z náznaků jsem to neodpozoroval.

Dopřál jsem si tu chvilku odpočinku, ale nemohla být příliš dlouhá. V lese se stále nacházela vlčice, se kterou hovořila Bianca, a já ji chtěl jít také zkontrolovat. Možná si to s tím členstvím ve smečce vážně rozmyslela, když se tu stále zdržovala? Tak či tak jsem měl pocit, že bych tam měl alespoň nakouknout, kdo že se to u nás vlastně pohybuje a jestli je všechno v pořádku.
Netrvalo dlouho, než mě čenich k té neznámé vlčici, která zde byla v Ismině společnosti, dovedl. Všechno vypadalo poklidně. "Zdravím," kývl jsem se oběma na pozdrav a párkrát mávl ocasem. Cizinka měla černobílý kožíšek a působila docela pohuble a zesláble. Prošla si nějakými těžkostmi? "Jsem Saturn, zdejší alfa," představil jsem se jí. "Už jsi nejspíš mluvila s mojí sestrou, říkala mi, že u nás plánuješ přečkat zimu?" ujišťoval jsem se, že jsou moje informace správné a mrkl jsem i na Ismu, jestli chce něco doplnit. Na to, že zima už končí, jsem prozatím nepoukazoval, neboť to bylo docela očividné.

Březen 4/10 // Tomáš

Zavrtěl jsem pomalu hlavou. "Nevadí. Rád ti řeknu, co vím... Snad to bude nějak užitečné," pousmál jsem se trochu a rovnou jsem Tomášovi nastínil, co to vlastně Gallirea je a co by měl čekat. "Možností tu je asi vážně dost," usoudil jsem. "Nejspíš záleží, co chceš dělat, ale určitě nebude moc věcí, co tady jsou nemožné." Vypadalo to zatím, že Tomáše zajímají hlavně vlčice, které tu pochopitelně najít mohl. Nečekal jsem ale, že do mě kvůli tomu bude strkat. Trochu jsem ztuhnul, když do mě drknul, doteky od někoho, koho jsem pořádně neznal, mi úplně příjemné nebyly, i když to bylo přátelské gesto, za kterým žádný zlý úmysl určitě nebyl. "He-he, jasně," zasmál jsem se poněkud nuceně a křečovitě. Vlastně jsem asi úplně nevěděl jak to myslí. Snad to rychle zamluvíme.
"Vlčice květiny a písničky rády určitě mají," ujišťoval jsem ho rychle. "A... jsou tu. Asi tak, jako kdekoliv jinde." Vysvětlil jsem, že myslím spíš magie, jejichž existence vlka nepřekvapovala. "Asi nevím, jaké jsou základní. Vyrostl jsem v obklopení magie, takže mi to nepřijde tolik zvláštní, ale vím, že vlky, kteří sem přijdou, to často překvapí. Třeba to světýlko, které se mnou přiletělo?" máchl jsem tlapou do vzduchu, kde už nebyl Hvězdík. "To byla jedna z mých magií, o které jsem si docela jistý, že ji jiní vlci nemají. Jeden můj známý se umí rozdělit na dva různé vlky. Ale... magie si tu někdy dělá i to, co sama chce. Nejspíš je v samotné zemi, protože tady můžeš narazit na zajímavé věci, které nevytvořili vlci, ale existují tak nějak... samy od sebe?" Trošku jsem si vydechl. Mluvil jsem hodně, víc, než jsem byl zvyklý, a byl jsem z toho trochu nervózní. Chvílemi se mi zachvěl hlas, tlapkou jsem si mimoděk hrál se stébly trávy.
Usoudil jsem, že Tomáš je vážně pozorný posluchač, podle toho, jak si všechno pro sebe opakoval, nejspíš aby si to zapamatoval. Jen jsem přikývl. "Ano. Žijí tu mocní vlci - nejspíš jsou to bohové nebo polobohové. A taky další bytosti," řekl jsem a úzkostlivě sledoval, kdy v jeho tváři uvidím, že si o mě myslí kdoví co. "Nuda... ta tu opravdu není," vydechl jsem a trochu se pousmál.

Březen 3/10 // Tomáš

Vlk se zvláštním kožíškem a sladkou vůní, která se mi otírala kolem čenichu, potvrdil, že to tu je vážně pěkné. "Znám," přikývl jsem, už o něco méně nervózně, protože to vážně vypadalo, že se není čeho obávat. "Už... jsem tu byl." Pochopitelně. Jinak bys to tady asi neznal. Vážně jsem se uměl prezentovat jako naprostý génius, že ano. Znovu jsem se mírně otřepal, ale pak už jsem se usadil vedle vlka. Tedy Tomáše, jak znělo jeho jméno. "Nápodobně," věnoval jsem mu lehký úsměv a sledoval vlnky na jezeře, na nichž se začínaly odrážet barvy vycházejícího slunce. S příchodem nového dne Hvězdík zmizel.
To, že jsem místní, Tomáše viditelně potěšilo. Říkal jsem si, že to asi znamená přicházející otázky - a nespletl jsem se. On tu byl nový, takže to pro něj samozřejmě muselo být všechno tady hrozně divné. "No... jmenuje se to tu Gallirea. Je to docela velká země, támhle od těch hor až na jih k moři," kývl jsem hlavou nejprve k nejasným siluetám pohoří na severu a potom na druhou stranu, kamsi do neurčita, kde leželo moře, jež jsme odtud ale vidět nemohli. "A je to tady... takové zvláštní," nevěděl jsem, jak to pořádně říct, abych Tomáše třeba neodradil a on nevzal hned tlapy na ramena zpátky do té velké dálky, ze které přišel. "Asi to musí být zpočátku trochu divné? Je tu totiž spousta kouzel a magie. I nadpřirozených bytostí." Po očku jsem na něj pohlédl s mírnými obavami. Co když si pomyslí, že jsem padlý na hlavu?