Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechápal jsem, co se stalo. Jak se to mohlo tak rychle zvrtnout. Mým jediným zájmem momentálně bylo dostat laň k zemi, než stačí vážně ublížit splašené Proximě. Vrhli jsme se po zvířeti všichni, takže nemělo šanci a zřítilo se k zemi. Nestačil jsem pád včas vyrovnat, dokonale vyvedený z rovnováhy mentálně i fyzicky Proximiným náhlým záchvatem. Občas zapomínám... probohy, je tohle ono? Je? Narazil jsem si pádem rameno a bok, ale v tu chvíli jsem si toho příliš nevšímal. Adrenalin bolest potlačil do pozadí. Hrabal jsem se hned na nohy a vrhal se k Proximě, která se zdánlivě rozhodla rozcupovat celou laň na proužky. Chtěl jsem ji odtáhnout stranou, ale Mitsurugi byl rychlejší, nejspíš proto, že se nemusel vzpamatovávat z pádu. Čapl ji za zátylek a táhl ji pryč. "Proxi, už dost," hlesl jsem a svou magií se pokusil vlít Proximě do žil poklid a mír. Nezlobil jsem se, byl jsem jen příšerně vyděšený, protože tohle... Tohle snad ani nemohla být Proxi? Jakto, že se v ní skrývala taková krvelačnost hraničící snad až se šílenstvím? "To už stačí," špitl jsem znovu a nepřestával jsem k ní vysílat vlny uklidňující magie. Mohla ji vůbec vnímat? Pohled mi na moment sjel k mrtvé lani. Něco by se nejspíš dalo zachránit, ale část byla úplně potrhaná. Na ztuhlých nohou jsem se krok po kroku blížil ke své dceři. Měl jsem strach. Co se jí to stalo? Bude v pořádku?

Začalo to dobře a jakmile jsme se dali do pohybu, celkem se mi ulevilo. Většinou to tak bylo - jakmile jsem se do toho pustil, už zkrátka nebyl prostor na nervy a muselo se to nějak zvládnout. Bude to v pohodě. Proxi běžela se mnou. Laň se hezky oddělila od ostatních a mířila přímo k Mitsurugimu, jen jsem po ní párkrát chňapnul, abych ji usměrnil. "Super, daří se to skvěle. Teď ji jen udržet ve správném směru," zavolal jsem na ni s úsměvem...
Ale slyšela mě vůbec? Proxima se prohnala kolem jako žíznivá čára, předběhla mě a než jsem vůbec stačil jakkoliv reagovat, už se vrhala po zvířeti. Bylo to rozhodně víc iniciativy, než bych čekal. Víc, než bych chtěl. "Proxi, ne! Dávej pozor!" vykřikl jsem a natáhl krok. Co jsem však teď mohl dělat? Rozmáchnuté kopyto laně mi prosvištělo těsně nad hlavou, když jsem se pokusil k dceři dostat a nějak (jak?) ji přivést k rozumu, stáhnout ji do bezpečí. Do háje! Nebyla jiná možnost, než to dotáhnout do konce. Doufal jsem, že se Proximě nic nestane. Neviděl jsem, jestli už se blížíme k Mitsuovi, jestli už jde šedý vlk do útoku, ale doufal jsem, že ano. Sám jsem se vrhl po lani, zakousl jsem se jí nejprve do boku a následně jí způsobil zranění na přední noze. "Proxi, drž se dál od kopyt, slyšíš?" zahulákal jsem, Proxima byla někde na druhé straně laně. Vyskočil jsem a pověsil se zvířeti na krk. Mohl jsem se jenom modlit, že se Mitsurugi každou chvíli objeví a něco udělá, protože sám jsem laň na zem dostat nesvedl.

"Samozřejmě," pousmál jsem se na Proxi. Doufal jsem, že po lovu spolu budeme moct strávit nějaký čas a nebudou nás příliš tížit další povinnosit - tedy hlavně mne. Už mi to moc chybělo a popravdě jsem cítil, že si potřebuju trochu odpočinout. A třeba se i dozvím, co Proxi chtěla říct, protože teď už jsme to nestihli. Z lesa se vynořil Mitsu a tím naše konverzace mezi čtyřma očima skončila.
Zdálo se, že Mitsurugi už se o lov i pokoušel, ale nevyšlo to. "Ach, škoda. Tentokrát se to snad povede lépe," potřásl jsem hlavou. Věřil jsem, že to zvládneme. "Nojo, pravda. To už je ale nějakou chvíli," kývl jsem, vybavovalo se mi, že na jednom z předešlých lovů se mohli potkat.
Nikdo neměl žádných námitek k mému plánu, takže jsme mohli vyrazit. Mitsu šel napřed najít si vhodné místo, kde počká a na mě s Proxi bylo nahnat mu jeleny hezky do rány. Viděl jsem jejich hnědá a rezavá těla mezi stromy. "Teď je musíme dostat k Mitsuovi. Jednu z nich oddělíme, poběžíme za ní a musíme ji správně nasměrovat. Nejdůležitější je dávat si pozor na jejich kopyta, držet se od jejich nohou stranou. Kdyby se cokoliv stalo, hned to řekni," promlouval jsem k Proximě polohlasně. "Zatím se drž se mnou, budu ti říkat, kdyby bylo třeba se přesunout nebo něco udělat, dobře? Tentokrát to je hlavně o tom, aby sis vyzkoušela, jaký takový lov vysoké vlastně vůbec je."
To už jsme měli na stádo poměrně dobrý výhled. Přejížděl jsem je pohledem. "Zkusíme oddělit tamhletu laň na kraji," šeptl jsem a čenichem kývl k lani, která se popásala na okraji stáda a přišlo mi, že by mělo být snadné ji dostat od ostatních dál. "Připravena?" ujistil jsem se, než jsem začal obloukem stádo obcházet, abychom se dostali na to správné místo. "Teď," hlesl jsem a vyrazil vpřed. Jeleni se dali do pohybu všichni naráz, ale já se soustředil hlavně na tu naši laň. Namířil jsem si to k jejímu levému boku, abychom se dostali mezi ni a stádo.

Mrzelo mě, že to má Proxima s magií taky tak těžké. Bylo náročné to zvládnout. Však ani já sám nad ní někdy kontrolu neměl. Připadalo mi, že magická síla si zkrátka dělá, co se jí zrovna zachce. Snad se mi podařilo ji alespoň trochu uklidnit, aby si z toho nedělala příliš těžkou hlavu. "Jak porosteš, trochu se to urovná. A můžeme zkusit trénovat," nabídl jsem jí.
To usínání či zapomínání, nebo o co vlastně šlo, mě celkem trápilo. Co to mohlo být? Proč by se to dělo? Cítil jsem, že tomu budu muset přijít na kloub. Musím se i zeptat Sheyi... jakto, že jsem o tom nevěděl už dřív? Tělem se mi rozlil pocit provinilosti. Neměl jsem na své dcerky tolik času, kolik bych si přál. Říkala, že ji nic nebolelo, spíš bývala zmatená, ale svou větu nedokončila. Lehce jsem naklonil hlavu ke straně. "Občas co?" pobídl jsem ji jemně. Čím víc mi poví, tím lépe jí snad dokážu pomoci... Pokud jí dokážu pomoci.

Za malou chvíli se však už z lesa vynořil známý šedivý kožich. Mitsurugi si našel svou cestu k nám. "Ahoj, Mitsu," kývl jsem mu na pozdrav. "Právě kvůli lovu jsme sem šli. Bylo by dobré nadělat zásoby před zimou. Připojí se k nám i Proxi na svůj první větší lov - nevím, jestli jste se už potkali?" protáhl jsem tázavě, měl jsem dojem, že možná ano, ale bylo to už delší dobu. Každopádně jsem nechtěl mluvení příliš protahovat, už jen kvůli Proximě a také protože jsem se obával, že by se brzy mohlo počasí rapidně zhoršit. "Říkal jsem si, že bychom my dva naháněli a ty bys na zvíře zaútočil se zálohy, jestli souhlasíš. Zdržíš ho a my se k tobě pak připojíme." Takový byl aspoň plán - všiml jsem si, že vymýšlet lovecký postup je pro mne už snazší. Už jsem měl také něco za sebou. Přesto jsem byl jako vždycky nervózní. Bylo toho tolik, co se mohlo pokazit. Zavětřil jsem. Pachy jelenů se k nám nesly přes les. "Jestli jste oba připravení, měli bychom vyrazit tamtudy," kývl jsem tím směrem hlavou. "Ty se drž u mě, Proxi."

Proximina magie zněla dosti povědomě. Aby ne, sám jsem něco podobného dovedl. "Myslím, že to jsi asi podědila po mně," pousmál jsem se lehce. Viděl jsem, že je z toho všeho nesvá, proto jsem se snažil to brát s co největším klidem. "Nevím, jak se to správně jmenuje, beru to prostě jako magii pocitů. Někdy je to s ní náročné, viď?" povzdechl jsem si, tu svoji jsem pořádně nedovedl vypnout a tak jsem téměř stále, i když často jen okrajově, vnímal pocity ostatních. I tak jsem ale věřil, že bych Proxi mohl pomoci. "Kdyby ses v ní chtěla trochu pocvičit, můžeme to vyzkoušet."
Kromě magie však měla ještě další problémy. Nedokázat mluvit s ostatními... To jsi musela taky podědit po mně, pomyslel jsem si s trochou hořkosti. "Rozumím. Já měl s mluvením taky hodně problémy - i dodnes je občas mám, když mluvím s někým, koho neznám," povzdechl jsem si, ale než jsem to mohl více rozvést, Proxi řekla ještě něco. A tomuhle jsem nerozuměl. Trochu mě to vyděsilo. Trochu víc. "Usínáš...?" Jenže to neznělo moc jako spánek, spíš jako výpadky paměti. "Mamka s babičkou by ti určitě nelhaly," pronesl jsem zamyšleně a snažil se netvářit příliš vyplašeně. Na čele mi však vyvstala ustaraná vráska. "Kdy se ti to děje nejčastěji? Nebolívá tě hlava?" Cítil jsem, jak mi začíná bušit srdce. Co když je to nějaká nemoc? Něco hodně, hodně špatného? Ne, určitě ne, ale co tedy- Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl ve snaze se uklidnit. Jak zabránit Proxi, aby ze mě vycítila paniku? Málem jsem vyhrkl smíchem nad svojí marnou snahou před dcerou něco skrývat. Pokud byla jako já, svoje pocity jsem před ní zastřít zkrátka nemohl. "Ať to je cokoliv, zkusíme na to přijít. Já... tomuhle nerozumím, ale musí být někdo, kdo ano."
Cítil jsem poblíž Mitsua a zkusil jsem ho tiše přivolat. Prozatím se neobjevoval, doufal jsem však, že brzy přijde. Z Proximy však vyzařovala nervozita. "To nic," otočil jsem se k ní. "Mitsu je v pohodě, a víš co? Během lovu stejně není vůbec čas si povídat. Navíc budeme spolu - půjdeme společně nahánět, zatímco Mitsu bude číhat, aby zaútočil ze zálohy." V duchu už jsem si to rozvrhl předtím. Nechtěl jsem, aby Proxi měla nějakou úlohu sama, když to byl její první velký lov.

//Mechová smečka

Moc jsem toho Proximě neřekl, i když bylo vážně hodně těžké udržet tlamu zavřenou, když tak prosila a přemlouvala. Kdyby se jednalo o tajemství někoho jiného, než Biančino, snad by se jí to i povedlo. Ale nemohl jsem. Prostě ne. Naštěstí to vypadalo, že jí má odpověď stačí. "Jsi si jistá, že nemluvíš o sobě?" zasmál jsem se a trochu ji pošťouchl čenichem.
Proxi si nebyla jistá, jestli tomu záhadnému nápomocnému cizinci poděkovala či ne. Trochu jsem si povzdechl. "Budeme doufat, že ano." Při procházce se ovšem stalo ještě něco jinačího, než že se seznámila s někým novým. Nejdřív jsem se vylekal, co asi z Proximy vypadne, ale naštěstí se ukázalo, že jde o něco, co je celkem běžné. A na co jsem měl možná myslet už dřív. "Skutečně? To jsou ale dobré zprávy - znamená to, že budeš brzo úplně dospělá vlčice. Měla jsi s magií nějaké trable? Zpočátku může být celkem divoká, ale přijdeme na to, jak ji zvládnout, jestli chceš," ujistil jsem ji, nikomu se určitě nedařilo ovládnout ji napoprvé. "Jak se to projevilo?" Zajímalo mě, jakou magii asi Proxi dostala do vínku.
Kráčeli jsme přes les a prozatím jsme byli jen sami dva, což bylo bohužel dost vzácné. Užíval jsem si to proto, dokud to šlo. "Podzim," broukl jsem. "Podzim je krásný, taky se mi líbí. I barvy. Třeba zlatou, jako pampelišky... nebo očka vaší maminky," uculil jsem se. "Nebo tmavomodrou jako noční obloha." A co ta roční období...? "Hm, mám docela rád zimu, když není moc krutá. Líbí se mi sníh a jak je všude ticho. Ale i léto mám rád, to se krásně v noci pozorují hvězdy."
Zavětřil jsem. Zdálo se mi, že v lese, kam jsme se pomalu přesunuli, cítím známý pach. "Myslím, že tu někde je náš smečkový lovec." Také zde byla cítit kořist. Nechtěl jsem proto výt, abych všechny jeleny nevyděsil. "Mitsu?" zavolal jsem nepříliš nahlas mezi stromy. Bylo by dobré, kdyby se k nám připojil. Společně už bychom nějakou laň skolit mohli.

Proxi mě dál přemlouvala. Cítil jsem, že se jí to i celkem daří - vážně to chtěla vědět, mrzelo ji, že jí to nechci povědět. Někdy bych svou vnímavost k emocím ostatních nejraději vytěsnil. "Bylo to o... nějakých nepříjemných věcech, které se jí staly, a o plánech do budoucna," opáčil jsem vyhýbavě. Nemohl jsem to prozradit, i když mi Proximina psí očka málem trhala srdce. Litoval jsem, že jí to nemůžu povědět, snad i víc, než by bylo běžné. Jenže zradit Biancy důvěru? "Vážně ti toho nemůžu říct víc, je mi líto. Určitě bys taky nechtěla, aby někdo roznášel tvoje tajemství," zavrtěl jsem mírně hlavou.
Poslechl jsem si o zážitcích Proxi na cestách a dozvěděl jsem se taky, kdo je habán a kdo je chlápek. Byl jsem si docela jistý, že opravdový význam těch slov je jinačí, ale pokud to Proximě pomohlo dávat si pozor na cizince, možná bylo v pořádku nechat to tak. "Ach tak," pokývl jsem hlavou. "Tak hlavně, že to nebyl ani jeden z nich, ale někdo s dobrým srdcem. Snad jsi mu poděkovala?" Škoda, že se ten neznámý neukázal, byl bych mu poděkoval sám.
Saelind byla stále někde v prachu, ale Proxi byla tu a tak jsme se mohli vydat na lov, protože s tím ochotně souhlasila. "Skvělé, to jsem rád. Se vším ti poradím, žádné strachy - ale bylo by dobré mít k sobě ještě někoho," zauvažoval jsem. Chtělo by to ulovit něco pořádnějšího a sami dva to stěží dokážeme. Zhluboka jsem zavyl. Zároveň už jsem pomalu vyrazil. Buďto na případné spolu-lovce narazíme cestou, nebo nás určitě vystopují. "Tak pojďme. Uvidíme, jestli se k nám cestou někdo připojí."

//Narvinij přes Gejzírové pole

Netušil jsem, jestli moje slova k Proxi nějak pronikla, nebo jí jen prosvištěla jedním uchem tam a druhým ven. Trochu jsem si povzdechl. "Povětšinou věci, které jsou mezi mnou a tetou Biancou. Byl bych ti to pověděl, ale jsou to její soukromé záležitosti, takže mi nepřísluší to ostatním vykládat. Obzvlášť, když tu ani není." Neplánoval jsem okamžitě začít rozšiřovat to, co mi Bianca řekla, komukoliv kdo byl ochoten poslouchat. Dokonce ani Proxi ne.
Zatímco já jsem značkoval, Proxima vyprávěla. O tom, jak se toulala a jak se nakonec dotoulala až... někam. Na okraj hvozdu nebo možná taky někam docela jinam. Trochu jsem škubl ušima, jak jsem zaznamenal její mírné zaškobrtnutí, ale nechal jsem to být. "Páni, takže jsi cestovala," zamával jsem ocasem. "Na Galliree je docela snadné se ztratit, ale naštěstí je tady dost výrazných míst, podle kterých se nakonec dostaneš nazpět," pousmál jsem se. Byl jsem ale rád, že Proxi narazila na přátelského cizince a ne na... habána nebo chlápka? "Huh, a říkala Háti i co to znamená, když je někdo habán nebo chlápek?" zajímal jsem se zcela upřímně, protože jsem o tom jakživ neslyšel.
Cesta kolem hranic ubíhala rychle a mému čenichu se po nějaké době zdálo, že máme hotovo. Posadil jsem se do mechu a protáhl si tlapy. "Nechtěla by sis vyzkoušet trochu větší lov?" navrhl jsem Proximě, protože už bylo na čase holkám ukázat, co a jak. Jenže Saelind tu nebyla. "Myslím, že už jste na to se Saelind dost staré a musíme před zimou doplnit zásoby. Nepotkala jsi ji někde, mimochodem? Vypadá to, že je také na toulkách," rozhlédl jsem se. Věděl jsem, že je nemůžu držet doma věčně, ale byl jsem z toho nervózní. Nejspíš budu už navždy.

5.9. Saturnus http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-224765
Další termín 5.11.

Biančino vyprávění bylo... Bylo popravdě docela šokující. Hlavně některé jeho části. Nemohl jsem uvěřit tomu, že prošla skrze smrt a zpět a celou dobu o tom neměl nikdo ani tušení. Tvrdila ale, že chtěla být tehdy sama. Chtěla to zvládnout sama. "Rozumím," řekl jsem tiše, ale cítil jsem tíhu u srdce. Nemělo to tak být. Nebylo to přece žádné zatěžování. Pomohl bych jí, kdybych to věděl. Vždycky bych jí s čímkoliv pomohl.
Alespoň měla po boku Meinera, takže nebyla zcela opuštěná se svým trápením. "To je dobře," řekl jsem. Meinere byl bručoun a měl jsem pocit, že mu ne vždy rozumím, ale znali jsme ho už dlouho a věřil jsem, že v hloubi duše není až tak necitelný, jak se možná někdy tváří. Bianca a Meinere jako partneři... to už byla další věc, kterou asi budu mít chvíli problém zpracovat. Nějak jsem si to zkrátka nedovedl představit.
"Hlavně, že už to je lepší," vydechl jsem. "A kdyby se kdykoliv cokoliv dělo, jsem tady pro tebe. Vždycky," pousmál jsem se, byl jsem rád, když jsem slyšel, že už nechtěla nést všechny svoje problémy na vlastních zádech. Zdálky nám v tu chvíli dolehlo k uším vytí - znělo to jako Proxi. Nastražil jsem tím směrem uši a oháňka se mi samovolně rozhoupala sem tam, ovšem Bianca měla na srdci ještě něco. Další věc, kterou jsem upřímně nečekal. "Oh." To, co říkala, samozřejmě dávalo všechno smysl. Přesto mě to jaksi zamrzelo. Doufal jsem, že budeme smečku vést společně dál. Líbila se mi ta myšlenka. "Sheya má taky toulavé tlapy," plácl jsem jako první věc, protože jsem úplně nevěděl, jak rozmotat to ostatní. I když byla Sheya mojí partnerkou, věděl jsem, že alfou být nechce. Jestli chtěla Bianca raději žít jako řadový člen nebo tulačka... těžko jsem jí to mohl brát. I tak to byla nečekaná rána. Nezazlíval jsem jí to, ale vůbec mě to nikdy předtím ani nenapadlo. Zhluboka jsem se nadechl k odpovědi.

To už se ovšem z lesa vyřítila Proxi a ať už jsme si chtěli říct cokoliv, naší soukromé konverzaci byl podle všeho konec. Byl jsem moc rád, že ji zase vidím, ale budu jí muset vysvětlit, že vtrhnout do cizích rozhovorů je dost neslušné."Ahoj," broukl jsem k ní a zamával ocasem. Otřel jsem se o ni také krkem, ovšem mezitím už byla Bianca na odchodu. Povzdechl jsem si, tohle se tedy moc nepovedlo. "Dobře. Tak se zatím opatruj," rozloučil jsem se s ní a pohledem ji vyprovodil, než jsem se obrátil k Proximě.
"Rád tě zase vidím, Proxi," řekl jsem s úsměvem a otřel se o ni tváří. "Ale když se dva vlci baví mezi sebou, je slušné se nejdřív zeptat, jestli nerušíš, než mezi ně vtrhneš. Zrovna jsme s tetou řešili docela důležité věci," nemohl jsem si odpustit i mírné napomenutí, nebo možná spíš vysvětlení. Nechtěl jsem ji ale příliš kárat - byly to věci, které se každý musel nějak naučit. "Jakpak ses měla? Zažila jsi něco zajímavého?" zeptal jsem se a zavětřil. Pach smečky už slábl a zároveň jako by už ve vzduchu byl cítit podzim. "Můžeme se projít, postarat se o hranice a všechno mi přitom řekneš, co ty na to?" Bohužel jsem naše setkání musel zkombinovat s jinými povinnostmi, což mě mrzelo, ale nedalo se s tím nic dělat. A také bychom se měli pustit do lovu. Pomalu jsem vykročil mezi stromy, abych Proxi neutekl v případě, že se jí zrovna moc procházet nechtělo, a začal jsem obnovovat pár značek kolem hranic. Tu jsem se otřel o strom, tu jsem do něj zaryl drápy nebo nechal loužičku. Zkrátka značkování. Tak jako vždycky.

Vyrazili jsme vycházkovým tempem dále do lesa, kde panoval klid a kolem nebylo živé duše, která by nás mohla vyrušovat. To mi zcela vyhovovalo. Měl jsem pocit, že tohle bude vážný rozhovor. Nějaký čas jsme kráčeli v tichosti a mohl jsem se jen domýšlet, co mi vlastně chce Bianca říct. Až teprve po delší chvíli a malé pobídce z mé strany se do toho pustila. Pozorně jsem nastražil uši... a hned vzápětí jsem jim nedovedl uvěřit. "S-smrt?" zakoktal jsem se lehce. Už jsem cosi zaslechl o tom, že někteří vlci tu mohli umřít a zase se vrátit mezi živé. Ale Bianca? Opravdu tímhle musela projít a já to vůbec netušil? Se sevřeným srdcem jsem poslouchal její vyprávění o tom, co zažila na výpravě už před poměrně dlouhou dobou a o čem jsem do téhle chvíle neměl nejmenší tušení. Vůbec jsem nevěděl, jak málo stačilo k tomu, aby Bianca zmizela navěky. Trochu se mi z toho roztřásly tlapy.
Znělo to bláznivě, neskutečně, ale já jí věřil každé slovo, které o tom hrozném zážitku vyslovila. "To... to zní hrozně. Muselo být těžké se s tím vypořádat," hlesl jsem, ale pořád ještě nebyl konec. Bianca se mezi živé vrátila slepá - a kdoví, jak dlouho tak musela zůstat? Musela jí pomáhat nějaká cizí vlčice, zatímco já, její vlastní bratr, jsem byl kde? Nejspíš jsem seděl na zadku v lese a neměl jsem o ničem ani tušení. Není divu, že na tom byla zle. Po tom všem... Nitro se mi stáhlo nepříjemně provinilým pocitem. Už jsem Biance do jejího vyprávění nevstupoval, nechal jsem ji, ať to vypoví až do konce. Ten byl tak překvapivý, až jsem to napoprvé málem přešel, než jsem si se zamrkáním uvědomil, co mi právě řekla. Meinere a Bianca-?
Zvolnil jsem tempo chůze, až jsem prakticky zastavil. Bylo toho hodně, co mi letělo hlavou, a musel jsem to v ní nějak opatrně seřadit. Najít ta správná slova bylo těžké. "Mrzí mě, že jsi musela projít tím vším. Já... vůbec jsem to netušil. Neměla jsi na to být sama," povzdechl jsem si. Chápal jsem, že to nechtěla říkat, ale měl jsem si přece něčeho všimnout. Měl jsem vidět, že všechno není v pořádku. "Odpusť, že jsem tu pro tebe nebyl. Aspoň, že- že jsi nakonec měla po boku Meinera?" Trochu mě to mátlo. Měl jsem problém si ty dva představit jako partnery. Meinere byl... byl... Starý, prolétlo mi hlavou a byl jsem vážně rád, že tady černobílý vlk teď není, aby tuhle myšlenku mohl zachytit. Netušil jsem, jestli to umí, ale mohl by. Na druhou stranu to vlastně vůbec nebyla moje věc. Hlavní bylo, aby Bianca byla šťastná. A pokud byla šťastná s Meinerem, bylo na tom něco zlého?
Přišel jsem k ní blíž a otřel se o ni zlehka tváří. "Jsem rád, že ses vrátila a že jsi mi to všechno řekla. A že jsi teď snad už šťastná? Kdyby se cokoliv dělo, jsem vždycky připravený poslouchat. I když už se zase tak často nevídáme... pořád tě mám rád. Nevím, co bych si bez tebe počal," špitl jsem. V hlavě se mi dokola ozývala Biancy slova o tom, jak si myslela, že by bylo lepší, kdyby zůstala mrtvá. Mrazilo mě z toho. Nechtěl jsem, aby se takhle ještě někdy cítila.

Naštěstí se moje slova o katastrofě v lese nevyplnila. Všude panoval takový klid, jako obvykle. Společně jsme se všichni najedli, tedy pochopitelně až na Meinera, který jako obvykle jenom koukal. Cítil jsem se z toho lehce nesvůj, i když už bych měl být asi dávno zvyklý. Věděl jsem, že černobílý maso do tlamy nevezme, i když ho pomáhal lovit - a byl jsem rád za to, že přiložil tlapu k dílu, i když z toho sám vlastně nic neměl.
Chystal jsem se na rozhovor s Biancou, chudák Phantasia zůstala na chvíli asi trochu odstrčená, ale potom se sama ozvala, že by chtěla pomoci s úklidem kořisti. Pousmál jsem se. Bianca rovnou vysvětlila, kam kořist může v úkrytu uklidit. "Děkujeme, byla bys moc hodná," kývl jsem hlavou a máchl ocasem sem tam. V duchu už mě začínala svírat trošku úzkost z toho, co se mnou asi Bianca chce rozebírat. Šlo o něco soukromého, ale byly to dobré zprávy nebo špatné? Něco z obojího? Měl jsem z toho trochu nahnáno. Odkládat už se to ale nedalo.
Pomalu jsem vstal a trochu se protáhl. V horkém dni a s plným žaludkem se mi chtělo spíš spát, než cokoliv jiného, ale nedalo se nic dělat. "Ještě jednou díky všem za lov," koukl jsem hlavně na Meinera a Phantu, se kterými jsme se tímto loučili, aspoň na chvíli, a potom jsem kývl na Biancu, že můžeme jít.
Zamířil jsem přímo mezi stromy, bez většího přemýšlení, kterým směrem se vlastně vydat. Hlavně někam, kde byl klid a žádné cizí uši - což bylo v případě našeho lesa skoro všude. "Co máš na srdci?" odvážil jsem se nakonec položit tu otázku, i když jsem se cítil čím dál neklidnější. Čím dřív to Bianca poví, tím líp. Otočil jsem se na ni a dokonce někde vydoloval i povzbudivý úsměv. Podvědomě jsem vnímal, že i ona je nervózní.

//Východní hvozd

Chopili jsme se společnými silami kořisti a zamířili k domovu. Předtím si ovšem Bianca stačila ještě cosi špitnout s Meinerem a potom se otočila ke mně. "Samozřejmě," broukl jsem, i když jsem byl najednou kdoví proč nervózní. Pravděpodobně k tomu nebyl žádný důvod, ale... víte, jak to chodí. Někdo vám řekne, že si chce promluvit a představivost okamžitě začne pracovat. "Pokud na nás tedy nebude doma čekat žádná katastrofa," dodal jsem ještě a poněkud nejistě se zasmál. Jasně, super vtip. Pokud se ovšem nestane skutečností. Ale doufal jsem, že ne. Že se nám katastrofy budou ještě hezky dlouho vyhýbat.
Potom už jsme se všichni mohli soustředit jen na tahání. Ještě, že nás bylo tolik - i když Meinere už byl opět jen z jedné poloviny. I tak to bylo víc než dostačující k tomu, abychom kamzíka v pohodě dostali až k úkrytu. Tam jsem ho pustil. "Asi se můžeme najíst, než zbytek schováme dolů," máchl jsem ocasem a hned jsem si taky svůj díl urval, protože už jsem měl vážně hlad. "Pak... to můžeme vzít kousek přes les a všechno si povíme?" navrhl jsem ještě k Biance, které jsem tenhle rozhovor sliboval vlastně už dávno. No, a taky jsme slíbili Launee, že se za ní vrátíme. A ve vzduchu jsem cítil čerstvý pach Sheyi, která se vrátila z toulek. Bylo toho dost, co bylo potřeba stihnout. Ale nejdřív jídlo. S prázdným žaludkem bych to všechno vyřizovat nechtěl.

Červen 2024 - Phantasia, Bianca, Meinere, Saturnus - 1x kamzík

Zvíře pod mou vahou hned k zemi nešlo, ale šanci k útěku už nedostalo. Na pomoc se totiž rychle přiřítila Phantasia, následovaná černou půlkou Meinera. Pod naším společným náporem už kamzice skutečně nemohla udělat nic jiného, než jít k zemi. Ne, že by to vzdávala bez boje, pořádně sebou házela a já doufal, že nikdo nepřijde k úhoně, ale asi nejlepší šancí, jak to zajistit, bylo co nejrychleji tohle ukončit. Měl jsem k tomu nejpříhodnější pozici, pořád jsem se jí držel za krk, takže jsem musel jen trochu přehmátnout, abych se dostal na nejzranitelnější místa. Tentokrát už jsem se trefil, z hrdla zvířeti vytryskla nová krev a teď už bylo jasné, že nám nikam neuteče. Její bojovné kopance zpomalovaly, až nakonec ustaly úplně. Konečně bylo po všem.
Když jsem si byl úplně jistý, že nevyskočí zpátky k životu, uvolnil jsem stisk a narovnal se. Zhluboka jsem oddechoval, ale všem kolem jsem věnoval mírný úsměv a zamával jsem lehce ocasem. "Dobrá práce," řekl jsem a otočil se ještě zvlášť na Meinera - nebo na Meinery? "Díky, že jsi nakonec přišel," dodal jsem k němu tiše, nevěděl jsem, proč si to rozmyslel, ale byl jsem rád. Bianca s Phantasií taky odvedly kus skvělé práce. Společnými silami se nám to zkrátka podařilo. Byl jsem ale rád, že to je za námi.
Chvíli jsem se vydýchal, ale nechtěl jsem se tady zdržovat příliš dlouho, abychom dávali někomu šanci nás o kořist připravit. "Asi bychom to měli co nejdřív uklidit," naznal jsem, chytil jednu přední nohu a zabral směrem k domovu - věřil jsem, že se někdo z ostatních k tahání určitě připojí.

//Mech