Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sopka

Sestoupil jsem od sopky dolů mezi stromy a hluboce si vydechl. Procházka mi prospěla. Po těle jsem byl unavený a rozbolavělý, ale duši jsem měl klidnou. Pomalu jsem se protáhl a vykročil krátce po hranicích, jenom obhlédnout, jestli se někdo nepotuluje kolem či se nechystá nějaká patálie. Všechno však bylo klidné. Svět tiše a klidně spal, tak, jako to v tomto koutě bylo většinu nocí. Byl jsem za to rád, za ten klid a ticho. Nevadilo mi, že jsme tu vedli tichou a nepříliš vzrušující existenci, naopak mi to vyhovovalo.
Zavětřil jsem. Sheya a Proxima nejspíš budou u úkrytu. Odpoutal jsem se od hranic lesa a vydal se pomaloučku mezi stromy tím směrem. Nezamířil jsem však úplně do nory, alespoň zatím ne, byl jsem unavený a chtěl jsem si chvilku odpočinout. Nedaleko úkrytu jsem odhrabal sníh až na holý mech a uložil jsem se do téhle sněhové díry, abych si trochu odpočinul. Vycházka mne zmohla a byl jsem úkrytu blízko, kdyby Sheya s Proxi vylezly ven, nemohly mě minout. Zívl jsem si a zavřel oči. Téměř okamžitě jsem odplul do příjemné dřímoty.

//Ragar

Doufal jsem, že ať už je Saelind kdekoliv, je alespoň se svým kamarádem Reonysem. Věřil jsem, že na ní dá pozor a postará se o ni, kdyby bylo třeba. Nerad bych, aby se takhle v zimě toulala někde sama. Věděl jsem, že musí sbírat zkušenosti a poznávat svět, ale bylo to děsivé, nechat vlčata, ať se odpoutají a roztáhnou vlastní křídla. Muselo to tak být, ale přesto jsem měl někdy pocit, že už zkrátka nikdy nebudu klidně spát. Aspoň pokud nebude celá moje rodina pohromadě pod jednou střechou.
Kráčel jsem podél hor a směrem k sopce. Jakmile se povrch začal měnit a sněhu ubývalo, věděl jsem, že už jsem skoro doma. Jako by mi to nemohl napovědět i ten charakteristický pach, který šimral v čenichu, když jste k sopce přišli příliš blízko. Ještě, že do lesa tak často nevanul. Stočil jsem své kroky dolů z kopce a zamířil ke stromům ležícím pode mnou. K domovu. Zpátky domů...

//Mech

//Sráz

Odvrátil jsem se od moře k horám. Už jsem však začínal být unavený a tak jsem nešplhal příliš vysoko. Hledal jsem si cestičky nižšími polohami a cestou otáčel uši, ke kterým mi doléhalo vytí. Nejspíš jsem nebyl jediný, kdo chtěl něco předat k nebesům. Pousmál jsem se. Zajímalo mě, kdo to tu vyje, ale rozhodl jsem se, že bude možná lepší to nechat tajemstvím. Nebylo třeba vědět všechno. Po chvíli už jsem se stejně soustředil jen na cestu. Horské stezky byly teď v zimě obzvlášť zrádné a já nechtěl nic riskovat. Musel jsem se ke smečce a hlavně k Sheye s Proxi vrátit v jednom kuse. Jestlipak se už Saelind vrátila? proběhlo mi hlavou. Slíbila, že do zimy se ukáže doma, ale sněhu už všude leželo téměř po břicho a nebylo po ní stále nikde ani stopy. Snad je v pořádku...

//Sopka přes Sviští hůrky

//Dlouhá řeka

Kladl jsem tlapy opatrně i přesto, že mi svítil na cestu Hvězdík a viděl jsem před sebou zřetelně místo, kde končila pevná země a začínal propad do prázdnoty, nepochybně k jisté smrti. Zastavil jsem se kousek od okraje a zhluboka vydechl. Ledový vítr vanoucí od moře se mi opřel do tváří a pročísl mi srst. Hleděl jsem do nedozírné temnoty, ve které se dole sem tam zatřpytily vlny moře, když zrovna měsíc vykoukl zpoza roztrhaných mraků. Vzpomněl jsem si, že přesně tady jsem stál, když jsem hledal Sigyho. Tady mé hledání tehdy skončilo. Ach.
Vítr opět popohnal mraky a měsíc ukázal svoji polovičatou tvář. Náhle jsem cítil, že to nedovedu unést. Smíšené pocity tíhy a lehkosti se ve mně mísily a já zaklonil hlavu a začal výt, dlouze, táhle, abych to ze sebe dostal ven, než mě to roztrhá. Vyl jsem za mámu a tátu, za Theriona, za Sigyho, za ztracené duše - Lylwelinina vlčata, Vulcana, Santého. Vyl jsem dlouho a z plných plic a vítr bral můj hlas a odnášel ho přes spící kraj. Spolu s ním odnesl i cosi z té tíhy na mé duši. Když jsem skončil, cítil jsem se mnohem lépe. Vyzpíval jsem všechno k nebesům písní mému srdci nejbližší. Ještě chvíli jsem prodléval tady na konci světa, dopřál jsem si krátkého odpočinku, ale potom jsem se otočil. Čas jít domů.

//Ragar

//Armanské hory

Překonal jsem kopce, jež by se už nejspíš daly nazývat právoplatnými horami a dorazil jsem k řece. Tam jsem se zastavil a trochu se napil. Voda byla ledová a já pil pomalu a dlouze. Ze svého výletu jsem měl pořádnou žízeň. Svůj účel však plnil. Už jsem nejspíš potřeboval trošku změnu ovzduší. Cítil jsem se líp, když jsem se trošku protáhl a setřásl ze sebe starosti. Pořád mi však ležela na mysli Lylwelin. Doufal jsem, že bude v pořádku. Kdybych mohl, pomohl bych jí, ale neznal jsem žádný způsob jak. Obzvlášť takové hrdé vlčici, jako byla ona - možná by pomoc ani nepřijala a to bylo zkrátka těžké. Opět jsem si našel místo k přechodu řeky a obezřetně jsem našlapoval dál. Tady nebylo radno se příliš rozbíhat, moc dobře jsem věděl, že nedaleko číhá zrádný sráz.

//Sráz

//Severní Galtavar

Když jsme minuli losy, opět jsem přidal do kroku. Pocit neskutečna se mne stále držel. Stále jsem byl zahalený v příkrovu magie, o níž jsem nevěděl. Přesto jsem cosi cítil. Připadal jsem si odtržený od světa a nevěděl jsem proč. Dělal jsem, co jsem mohl, abych si vyčistil hlavu. Vyprázdnil ji od zbytečných myšlenek a soustředil se jen na chůzi, křupání sněhu pod nohama, jeho třpyt ve stříbrném světle mého magického společníka. A tu jsem si to uvědomil. Vždyť já nevrhám stín. Nadskočil jsem, ale nevydalo to žádný zvuk. Křupání sněhu už jsem neslyšel nějakou tu chvíli. Já... zmizel? Stopy po mně ve sněhu však zůstávaly. Byl jsem tu pořád. Jen neviditelný. Otřepal jsem se a jako bych ze sebe setřásl kouzelný plášť, můj stín se opět objevil na zemi. Byl jsem znovu tu, celý a viditelný. "Zvláštní," zabroukal jsem. Netušil jsem, že tohle dovedu. Ale jeden se pořád učí. S povzdechem jsem vykročil dál.

//Dlouhá řeka

//Aina

Přešel jsem po kamení opatrně řeku a octl se na pláních. Hvězdík vrhal kolem stříbrné světlo a na samé jeho hranici jsem spatřil tmavou siluetu. Obloukem jsme obcházeli stádo losů. Někteří leželi ve sněhu, jiní se prohrabovali sněhem a hledali pod ním trávu. Když jsme procházeli kolem, většina z nich pozvedla hlavy a pozorovali nás. Téměř jsem ani nedýchal. Zdálo se, že tuší, že jim nechci ublížit. Minuli jsme se v temnotách v míru. Od čenichů zvířat stoupaly obláčky páry, které v Hvězdíkově světle dostávaly tajemný stříbrný nádech. Jako dálné mlhoviny vesmíru. A já začínal mít pocit, jako bych tu snad ve skutečnosti ani nebyl. Jako bych se stal na chvíli pouhým nezávislým pozorovatelem světa. Nevěděl jsem, že jsem se doopravdy vytratil a splynul s nocí.

//Armanské hory

//Mech

Vyběhl jsem do mrazivé noci a klusal kupředu čerstvým sněhem, jako bych všechny své starosti mohl nechat za sebou. Třeba to tak i bylo. Třeba můžeme sami sobě utéct... ale jen na chvíli. Nakonec se vždy doženeme. Přesto jsem už po chvilce cesty cítil, že se cítím lépe. Musím se tu magii naučit ovládat. Jak můžu pomoct Proxi, když to sám neumím? Nemohlo být zdravé nechat se tolik ovlivňovat pocity druhých. Krom toho jsem se vždycky cítil jako šmírák, když jsem mimoděk nahlédl do tajemství něčí duše. Nikdy jsem však nedovedl magii zarazit. Byla stále se mnou, ať jsem chtěl nebo nechtěl.
Netrvalo dlouho a dorazil jsem k řece. Stoupala z ní pára k hvězdnému nebi. Na chvíli přestalo chumelit a mraky se protrhaly. Vzhlédl jsem ke hvězdám a přivolal Hvězdíka, aby mi svítil na cestu. Zamířil jsem podél řeky blíže k jezeru, kde jsem věděl, že najdu bezpečný přechod na druhou stranu. Nevěděl jsem, kam přesně mám namířeno. Kamkoliv. Kamkoliv je fajn.

//Severní Galtavar

Věděl jsem, že Lylwelin nepředám dobré zprávy. Přál bych si, abych mohl, ale nešlo to. A nebyl jsem připravený na lavinu emocí, která se na mě od vlčice přihrnula. Nedovedl jsem to vyblokovat, všechna ta bolest, smutek a beznaděj se na mě navalila. Nevěděl jsem, co říct. Co bych mohl říct, abych takovou věc učinil snazší? Nic takového neexistovalo. Nemohl jsem zajistit, aby to najednou bylo v pořádku. "Lylwelin-" hlesl jsem, ale ona už byla pryč. Potřebovala být sama a já jí nebránil.
A já... chtěl jsem jít za Proxi a za Sheyou, ale teď jsem sám byl rozhozený. Emoce jsem měl rozvířené. Moc mě to mrzí, řekl jsem v duchu a vstal. Otřepal jsem se a vydal se k hranicím lesa. Potřeboval jsem procházku, alespoň krátkou. Pročistit si hlavu. Věděl jsem, že Proxi by dovedla vycítit mé rozpoložení a nechtěl jsem jí dělat starosti. Musel jsem se trošku provětrat a vrátit se k nim, až jim dovedu věnovat plnou pozornost. To si přece zasloužily. U hranic jsem zavyl, abych ohlásil svůj odchod a vyběhl jsem do světa.

//Aina

Slova zlaté vlčice byla tichá, ale k mým uším přesto dolehla. Lehce mě při nich bodlo u srdce. "Vždycky," odpověděl jsem stejně tiše. Věděl jsem, jak moc křehké dokážou být vlčí osudy. Sám jsem už tolik členů rodiny ztratil, ať už té pokrevní či nalezené... Věděl jsem také, že své blízké budu vždy chránit, jak nejlépe to dovedu. Kéž by to vždycky stačilo.
Lylwelin o tom sama musela vědět hodně. Tím spíš, že jsem jí nemohl sdělit žádné dobré zprávy o Sigym. Byl nadobro pryč. Stočil jsem pohled stranou, náhle jakoby velice zaujatý okolními stromy, protože jsem mimoděk vycítil vlnu emocí sálající z vlčice a chtěl jsem jí dopřát chvíli, aby překonala prvotní šok. Tušil jsem, že Lylwelin nejspíš nechce, abych viděl bolest v její tváři. I když na ní nebylo nic hanebného či zlého. Na delší chvíli se rozhostilo ticho. Snažil jsem se nevnímat její vnitřní souboj, ale nedovedl jsem magii úplně potlačit. Smutek a bezmoc a vztek, všechny promíchané do sebe... A já nemohl nijak pomoci. Nedalo se vrátit, co už se jednou stalo.
Teprve až když znovu promluvila, stočil jsem k ní své zraky zpět. Bohužel ani na tuhle otázku jsem neměl příznivou odpověď. "Bohužel ne. Nevím, kam je osud zavál. J-já... mrzí mě to. Vážně." Celá její rodina byla tedy pryč? Bolelo mě z toho u srdce, ale co to bylo v porovnání s tím, jak se musela cítit ona?

Viděl jsem, že jsem Lylwelin zaskočil. Vlastně jsem se jejímu překvapení ani moc nedivil. Cožpak to nebylo překvapením i pro mě s Sheyou? "Ano," pokývl jsem jen a lehce máchl ocasem. Pousmál jsem se, když prohlásila, že to jsou dobré zprávy. "To ano. Jsem za ně moc rád," řekl jsem s upřímností. Za svou rodinu jsem byl skutečně vděčný. Byli tím nejdůležitějším, co jsem na světě měl.
Když jsme dorazili k úkrytu, dali jsme se do jídla. Lylwelin se nenechala naštěstí příliš přemlouvat. Připadal bych si hloupě, kdybych ji nechal na mě jen koukat, zatímco jí samotné určitě také kručelo v žaludku. I její hladové hltání tomu napovídalo. Sám jsem si maso vychutnával a užíval si chvíle odpočinku, který už jsem opravdu nutně potřeboval. Poslední dobou se toho událo opravu hodně.
A byli tu také duchové, kteří se zdánlivě pořád vraceli. Sigy. Srdce mi opět pokleslo. Se smutnými zprávami o něm jsem právě vyprovodil Reonyse. Teď... bylo na čase to říct ještě Lylwelin. Neměl jsem dojem, že by to mělo být o něco snazší jen proto, že jsem to dělal už podruhé během velmi krátké doby. Tiše jsem si povzdechl. "Ano. Vím." Zahleděl jsem se na své tlapy. "Mrzí mě to, ale nejsou to dobré zprávy. On... před pár lety zemřel. Utopil se v moři." Zvedl jsem k ní váhavě zraky, abych viděl, jak to bere. "Je mi to líto," dodal jsem tiše.

Lylwelin nebyla proti a tak jsme směrem ke kořisti vyrazili společně. Rozhlížel jsem se po lese, ale kolem panovalo ticho a poklid. Nejspíš už i Saelind s Reonysem se vydali na svoji podzimní potulku. Snad se Sae vrátí, než udeří opravdové mrazy, zadoufal jsem znovu. Chtěl jsem s ní také strávit nějaký čas - zrovna jako se Sheyou, kterou jsem po delší době cítil poblíž. Bylo toho... vážně hodně, co jsem si přál stíhat.
Zastřihal jsem ušima nad Lylwelinou otázkou a trošku se pousmál. "Hmm, máme pár nových členů," i když někteří úplně tak noví nebyli, ale chtěl jsem zlatavou vlčici informovat o všem, co mohla minout. "Moji partnerku, Sheyu - nevím, jestli jsi ji potkala? - a naše dvě dcery, Proximu a Saelind. S těmi se určitě brzy setkáš." Zamával jsem ocasem, pořád mi přinášelo radost mluvit o svojí rodině. "Také černobílou vlčici Phantasii. Deltami jsou Isma a Mitsurugi, Isma jako ochránce a Mitsu jako lovec," ujistil jsem se pohledem, že Lylwelin dceru Launee a šedivého vlka zná, "a betou je pořád Meinere." Koho druhého na onen post dosadit jsem zatím netušil, ale cítil jsem, že na to budu muset brzy přijít. Další pomoc by se hodila.
Mezitím jsme už dorazili k úkrytu, kde pořád ještě ležela laň. Nic ji naštěstí nesežralo a počasí bylo poměrně chladné, ale i tak bylo hloupé ji tady takhle nechat. Jenže okolnosti našeho návratu z lovu byly... ne úplně ideální. Jakmile jsem však ucítil jídlo, přestal jsem se na chvíli zabývat těmito starostmi. Měl jsem co dělat, abych neslintal. S úlevným povzdechem jsem se poskládal do měkkého mechu - bolelo mě celé tělo a hladem jsem málem šilhal, už bylo na čase si trochu odpočinout. Pustil jsem se do jídla a polkl první velké sousto, než jsem si všiml, že Lylwelin se zdráhá. "Dej si taky," pobídl jsem jí, cítil jsem se nervózní, když nade mnou někdo jen čekal a koukal, jak jím. Navíc, i když nahlas jsem to nevyslovil, byla vlčice hubená jako plot. Musela mít hlad. Urval jsem si další kus masa a posunul se stranou, aby měla víc prostoru.

Nic ve výrazu zlaté vlčice nenasvědčovalo tomu, že by si plánovala svůj návrat rozmyslet. Byla to vlastně úleva. Jistě, nedávalo to smysl, když mne před chvílí požádala o druhou šanci, ale... mohlo se jí to trochu rozležet v hlavě a napadnout ji, že vlastně nechce, abychom jí dělali aldy já a Bianca. Jenže kdoví, jestli se Bianca vůbec ještě za alfu chce považovat? vzpomněl jsem si na náš nedávný rozhovor a trochu mě bodlo u srdce. Tajně jsem doufal, že si to ještě rozmyslí. Být na celou smečku jen sám... to mě děsilo. I teď toho bylo hodně. Někdy bych se potřeboval umět rozdvojit, jako Meinere. Možná bychom mohli určit druhou betu. Ale koho? A vůbec, kde vlastně Bianca je tak dlouho? Potřásl jsem hlavou. To všechno byly důležité věci, ale nemohl jsem je vyřešit teď hned. Přiměl jsem se soustředit opět na Lylwelin.
Koutků tlamy se mi dotkl mírný úsměv. "Neboj." Nemuseli jsme se o tom dál bavit, bylo jasné, že je zpět - a byl jsem rád. Hodně vlků odtud už během let zmizelo a nikdy nebylo jisté, jestli se ještě objeví. "Zdá se, že je zatím o vše postarané, hranice jsou označené a z lovu jsme se nedávno vrátili. U úkrytu bude ještě laň, pokud ji nikdo nestačil uklidit," mínil jsem. O to bylo taky třeba se postarat... a sám jsem se chtěl najíst, od návratu z lovu jsem to ještě nestihl a popravdě jsem únavou i hladem pomalu padal na čenich. "Půjdu s tebou, jestli ti nevadí společnost, taky bych rád něco snědl a potom ji aspoň můžeme uklidit do nory."

Ve tváři Lylwelin jsem pozoroval - a mimoděk i okrajově magií vnímal - jak se v ní střídají emoce. Obavy s úlevou a nakonec s překvapením, které jsem vlastně předem čekal. Většina vlků byla překvapená, když jsem jim to oznamoval. Bylo mi jasné, že nejsem zrovna... Alfa materiál. Už vůbec ne pro vlky, kteří mě znali od dob, kdy jsem byl mrňous bojící se vlastního stínu (a občas jsem měl pocit, že od té doby se zase tak moc nezměnilo). A taky že je šok se vrátit do smečky a zjistit, že věci jsou zkrátka úplně vzhůru nohama. Nic jsem neříkal, jen jsem čekal, než to Lylwelin trochu vstřebá. Cítil jsem ale, že ve mně chtě nechtě narůstá nervozita. Jak na to bude koukat? Trochu mě děsilo, že najednou kouká kamsi stranou. Vážně se mi ji povedlo tolik vyvést z míry? Ač jsem nechtěl, znovu jsem neklidně přešlápl, nedovedl jsem si pomoct.
Nakonec zlatá vlčice promluvila a její slova mě vážně nijak nešokovala. I jsem se nad nimi trochu pousmál. Nechal jsem ji ale, než dořekne úplně všechno, protože se zdálo, že to pro ni není úplně jednoduché. Že by měla být pouze "hladovým krkem navíc" mne popravdě ani nenapadlo. Přece jsem ji znal. Dobře jsem věděl, že vždy byla schopnou členkou smečky. "Nevidím důvod, proč bys tu už neměla mít místo," řekl jsem klidně. "Obzvlášť, když byla Mechová smečka tak dlouho tvým domovem a vždy jsi jí byla věrná." Na moment jsem se zamyslel a odmlčel. "No a... věk přeci není žádná překážka. Zkušenosti jsou cenné, ve smečce je stejně většina mladých vlků, třeba nás aspoň trošku srovnáš do latě," pokusil jsem se o lehce neohrabaný vtip. "Takže... vítej zpět?" protáhl jsem lehce, bylo možné, že bude mít Lylwelin ještě nějaké námitky, ale moc jsem nečekal, že by si to najednou rozmyslela.

Lehce jsem sebou cukl, když Lylwelin na moje oslovení zareagovala dost prudce. Povedlo se mi ji patrně zaskočit, což jsem vůbec v úmyslu neměl, ale měkký mech nejspíš tlumil mé kroky víc, než bych čekal. A ona se zdála být zabraná do... čehosi. "Jen já," broukl jsem tiše a smířlivě máchl párkrát ocasem, než jsem udělal ještě pár pomalých kroků blíž, abychom na sebe nemuseli hulákat. Nevypadalo to, že by měla velkou radost z toho, že mě vidí, ale pochopitelně jsem nečekal nadšené vítání a vřelá objetí. To by mi nejspíš bylo mnohem divnější.
Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli a já jsem přemýšlel, jak vlastně začít. Neuměl jsem to, ani po vší té době na pozici alfy jsem to pořád neuměl. Pod drobnohledem očí, které byly sice zlaté jako sluníčko, avšak vězely v nich střípky ledu, jsem se lehce ošil. Už už jsem otvíral tlamu, aniž bych pořádně věděl, co se z ní chystám vypustit, když mě Lylwelin předběhla. "Vlastně nevím," přiznal jsem. "Někde v lese bude, ale nejspíš odpočívá." Přešlápl jsem. "Jestli ale chceš, um, probírat záležitosti smečky, tak můžeš se mnou. Launee... před nějakou dobou předala smečku do péče mně a Biance," sdělil jsem vlčici konečně tu nejpodstatnější informaci. Zkoumavě a mírně úzkostně jsem na ni upřel modravý pohled a čekal, jak na tohle bude reagovat.