Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sheya
Cítil jsem se ujištěn, že nejsem sám, komu to připadá poněkud zvláštní. "Viď!" pokyvoval jsem horlivě hlavou, byli jsme s Sheyou jako dvě staré drbny. "Ale jsem rád, že jsou šťastní," dodal jsem a myslel to skutečně od srdce. Jakkoliv podivné mi to mohlo připadat, lásce jeden nemohl poručit a na štěstí mé sestry (i Meinera) mi záleželo.
"To ti přece nemůžu říct, je to překvapení," zazubil jsem se tajemně na Sheyu a doufal, že nepozná, jak to ve skutečnosti je - totiž že sám ještě nemám nejmenší ponětí, jakou podivuhodnou rostlinu bych jí mohl ukázat. Tak trochu jsem doufal, že mi osud nějakou zkrátka přihraje do cesty.
Sníh kolem nás začal tát, ve vzduchu zavonělo jaro a s lovem už jsem nechtěl dál otálet, i když bych rád šel hledat narcisky, sněženky, tajuplné květiny a hlavně ztracenou Saelind. "Tak dobře," broukl jsem, když se Sheya nabídla, že zůstane hlídat les a také jsem se k ní přitulil. "Doufám, že dobrovolníků bude dost. Budu klidnější, když to tu budeš hlídat ty," řekl jsem upřímně, nevěděl jsem, do jakých hlubin lesa zmizela Bianca a spol a Isma byla na toulkách kdoví kde.

Lov
Brzy už se začali trousit první vlci do lovecké skupinky. Jako první se vynořili Lylwelin s Cornicem. Zamával jsem ocasem a kývl jim na pozdrav. Těšilo mě, že má i Cornic zájem se něčemu na lovu přiučit. "To jsem rád, všichni dobrovolníci se nám hodí," střihl jsem ušima a pousmál se na Lylwelin: "Samozřejmě se můžete připojit oba."
Krátce po nich dvou se objevila Proxima, která byla z Cornica přímo u vytržení. Potlačil jsem zakřenění. "Ahoj, Proxi," broukl jsem a potěšeně kývl, když ohlásila, že jde také na lov. "Skvělé, vypadá to, že nás bude dost," zamával jsem oháňkou. Mezi stromy už se k nám blížila další silueta. Tentokrát mě celkem zarazilo, kdo se to vyloupl z lesa. "Karoe?" Už to bylo vážně dost dávno, co jsem ji naposledy viděl a upřímně jsem si myslel, že už ji tu nikdy ani neuvidím. Že si šla svou vlastní cestou. Ale teď byla tu, i když mlčenlivá. Zařadila se bok po boku Lylwelin, zabodla pohled do země a mlčela. "Chceš se také připojit na lov? Zrovna se chystáme vyrazit," broukl jsem k ní otázku a ještě vyčkával, zda se k nám přidá ještě někdo další.
Zdálo se však, že takhle je naše výprava kompletní. "Dobrá, nejspíš jsme všichni," pronesl jsem zamyšleně, Meinere se chtěl připojit, ale pořád nešel a bylo zřejmě marné čekat. "Děkuju všem, kteří přišli. Chtěl bych vyrazit do lesa, který je trochu jižně odtud, kde žijí jeleni. Tam, jak jsme byli minule," upřesnil jsem s pohledem upřeným na Proxi, protože ona už tam se mnou byla.
Přejel jsem skupinku pohledem a přemýšlel - bylo nás dost, možná bychom zvládli i dva kusy, ale sešlo se nám poměrně hodně mladých vlků a u Karoe jsem zase vůbec nevěděl, jak na tom je. "Navrhoval bych, aby Lylwelin s Karoe byly naháněči, v doprovodu Cornica, který se přitom může učit a prohlédnout si, jak vypadá smečkový lov. Já a Proxi bychom číhali v záloze jako útočníci," nadhodil jsem, ale byl to návrh volný k prodiskutování, než dojdeme na místo. Pomalu jsem se otočil, abychom mohli vyrazit, jen jsem ještě věnoval Sheye poslední letmý polibek na tvář. "Opatruj se," broukl jsem jí do ucha a potom pokynul lovcům, aby šli za mnou. Cítil jsem se nervózní, jako vždycky... ale ne tolik, co dřív. Začínal jsem mít pocit, že už trochu vím, co dělám. Dospíval jsem?

//Narvinij přes Gejzírové pole

Sheya byla připravená dopomoci Matteovi k lepší socializaci s ostatními. "No, přinejmenším to můžeme zkusit. Jestli teda bude chtít," střihl jsem ušima. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že v tomhle moc nemá smysl tlačit na pilu. To většinou přinášelo spíš opačné výsledky. Otvíral jsem tlamu, abych něco ze svých myšlenek Sheye vyložil, ale ve tváři už jsem jí zase viděl cosi rozpustilého, bylo vidět, že má něco na jazyku. "Nemůžu si na to pořád zvyknout," přiznal jsem jí. Oběma jsem jim přál štěstí, samozřejmě, ale i tak měl můj mozek jaksi problém to přebrat. "Meinere je přece o tolik starší," žasl jsem nad tím už kdoví pokolikáté, ale věděl jsem, že mi do toho ve finále nic není. "No, asi jo," zasmál jsem se krátce. "Nakonec. I když je mi jasné, že to byl nejdřív hlavně docela šok." Jako bychom to nezažili sami! Ale Proximu a Saelind bych nevyměnil za nic na světě, i když přišly tak naprosto nečekaně.
Sheya byla přesvědčená, že je Saelind v pořádku. Nejspíš taky byla, jen jsem se zbytečně strachoval, ale... Strachovat se bylo zkrátka moje výchozí nastavení. Věděl jsem, že Sheyino posouzení je taky to nejpravděpodobnější. Byla někde s Reonysem a nejspíš už ani nevěděla, že mi něco slibovala. "To bycho měli napravit," vyjevil jsem se trochu, byla pravda, že jsme Saelind ještě nestačili v tomhle směru poučit. Evidentně je tohle taky v rodině, blesklo mi hlavou. "Vidíš, to zní dobře. Mohli bychom jít po dlouhé době zase všichni spolu," pousmál jsem se, znělo to vážně lákavě. "Nejdřív bych ale uspořádal ten lov, ať na to už nemusím myslet a pak můžeme hned vyrazit," zauvažoval jsem.
I počasí tomu nahrávalo, už se znovu neochlazovalo, naopak teploty stoupaly a místy sníh pod náporem slunce i lehce odtával. "Konečně," vydechl jsem s úsměvem a nastavil tvář slunečním paprskům, které stále ještě neměly takovou sílu, ale jaro už z nich přímo sálalo. "Víš co, to jsme snad nikdy nezkoušeli. Jak je to vůbec možné?" zatřásl jsem hlavou, byl to tak pěkný nápad... a tak očividný! Sheya vypadala připravená hned je vyrazit hledat. Jenže mně pořád ležela v hlavě prázdná spíž. "Víš... já bych je s tebou šel moc rád hledat, ale radši bych- radši bych vážně vyřešil lov," zamrmlal jsem nespokojeně, nechtěl jsem se od ní odtrhávat tak brzy. Pak se mi ale v očích zablýsklo. "Až půjdeme na ten výlet, najdu ti kytku, jakou jsi ještě neviděla," slíbil jsem v náhlém záchvatu inspirace a doufal, že to skutečně budu moct splnit. Co když už Sheya všechny kytky viděla? Však já si poradím.
Už ale skutečně nebylo vhodné otálet. Zvedl jsem hlavu k obloze a hlasitě zavyl, abych přivolal všechny vlky ochotné se vypravit na lov. "Snad nebudou všichni po zimě úplně zlenivělí," zadoufal jsem a otočil se na Sheyu. "Chceš se taky připojit? Nebo půjdeš napřed hledat narcisky?" pousmál jsem se a otřel se o ni tváří, než se sem všichni nahrnou.

Sheya vypadala z Mattea nadšená už teď, i když ho ještě nepotkala. Pousmál jsem se - zdálo se mi skoro jasné, že do rodiny pěkně zapadne, ač byl tak nečekaný. "To bude ono," zamával jsem ocasem, Matteo skutečně vypadal jako zmenšenina Meinerovy černé poloviny. Pak jsem pokýval hlavou. "On se třeba časem rozkouká, asi doteď kolem ostatních vlků vůbec nebyl," zadoufal jsem, i když bylo klidně možné, že se to nestane. Možná to bude prostě tiché vlče. V naší rodině by to nebylo vůbec nic divného.
Trochu jsem si povzdechl, když jsem myslel na to, kdy se nám naposledy podařilo sejít kompletně jako rodina. "Já bych rád, ale není to tak lehké," potřásl jsem hlavou. "Saelind slíbila, že se před začátkem zimy vrátí domů, ale vůbec se neukázala. Ty mrazy ji asi někde zadržely. Jen doufám, že je v pořádku a měla se kam schovat." A taky jsem doufal, že pokud je s Reonysem (což jsem považoval za dosti pravděpodobné), dával na ni pozor.
To oteplení pravděpodobně nebylo jen vinou našeho tanečku. Padal už večer, avšak zdálo se mi, že mrazy nejsou tak kruté, jako ještě před pár dny. "Víš co, já bych se ani nedivil," zasmál jsem se. "Buďto je to magie, nebo opravdu jaro... kéž by," zadoufal jsem, už jsme skutečně museli naplnit spíž. Po téhle kalamitě budou zásoby určitě úplně pryč. A už jsem se těšil, až sleze sníh a zase se ukáže náš krásný mech.

Sheya se zatvářila tak užasle, až jsem se musel trochu zasmát. Předpokládal jsem, že nějak takhle jsem vypadal taky, když jsem se o Matteovi dozvěděl. "To tedy," zamáchal jsem ocasem. "Je to vlk a jmenuje se Matteo. Určitě ho poznáš, je úplně celý černý jako uhel," popsal jsem jí synovce ve zkratce, což nebylo vskutku nic těžkého. "Snad budou mít taky radost. I když nevím, jestli ten malý by sedánek moc ocenil, to ti je tak tiché vlče," zavrtěl jsem hlavou, vážně toho moc nenapovídal, vlastně ani moc nedělal. Rodinná sešlost by i tak nebyla od věci. Akorát, že ani Proxi by to nemusela ocenit, a Saelind byla kdoví kde... Trochu jsem si povzdechl. "Třeba se té rodinné sešlosti dočkáme, než budeme mít šediny," potřásl jsem hlavou nakonec.
Ač nevěděla jak, Sheya nějak odhadla, že se počasí brzy změní. "No, jestli to víš, tak asi není až tak důležité, jak to víš," usoudil jsem, vypadala si tím vážně dost jistá. "A rozhodně to jsou dobré zprávy. Jen, co to pomine, musíme jít naplnit spíž," zamáchal jsem ocasem a pak už jsme se pustili do našeho neohrabaného (aspoň z mé strany) tance. "Když myslíš," smál jsem se zadýchaně. Krev se nám rozproudila vážně dost. I mráz jako by byl najednou menší... "Možná je vážně tepleji?" Tohle všechno nemohl zvládnout jeden taneček, že ne?

Přesně jak jsem očekával, Sheya se začala vyptávat. Nadmíru tajemně jsem se uculil (tedy, aspoň jsem se snažil, aby to vypadalo nadmíru tajemně) a ještě chvíli ji napínal, než jsem se konečně naklonil blíž, abych jí to řekl: "Přivedli s sebou totiž svého syna. Někdy během těch cest se jim narodil," potřásl jsem hlavou, Matteo vážně byl překvapením proč všechny, včetně svých rodičů. "Takže to z tebe asi dělá tetičku?" nadhodil jsem a zastřihal ušima. Aspoň jsem si myslel, že tak nějak to funguje, určitě, když jsem já strejda, musí být Sheya teta.
Zima a neutuchající mrazy mě docela stresovaly, ale Sheya s totálním přesvědčením prohlásila, že už bude brzy po všem. Zvědavě jsem se na ni zadíval. "Ano? Jak to víš?" vyzvídal jsem a zahleděl se k obloze, jestli na ní nezahlédnu nějaké znamení, které jsem třeba předtím přehlédl. Jenže jsem nic neviděl. Stmívalo se, ale obloha zůstávala zlověstně bělostná a mráz dál hryzal.
Přimotal jsem se k Sheye, která zůstávala v pohybu a hned začala vymýšlet taneční kroky. "Haha, no jo, a potom otočka doleva a výskok-" No, ale to už se mi tlapy popravdě docela pletly. "Uf, tanečník ze mě asi nebude, ale na zahřátí to je vážně dost efektivní," uznal jsem, vůbec mi nebyla taková zima, jako před chvílí. Jaké divy s vlkem udělalo, když si trochu rozproudil krev! Nebo možná měla Sheya pravdu a mráz skutečně povoloval.

Únor 10/10

Usadili jsme se kousek od okraje srázu. Tady jsme byli nad stromy a nad námi se rozprostírala hvězdná obloha. Z měsíce teď už zbýval jen malinkatý srpeček. Zaklonil jsem hlavu a jako vždy zatajil dech nad tou krásou. Seděl jsem u tátových předních nohou a jeho kožíšek mě pěkně hřál. I když byla noc mrazivá, já zimu skoro nevnímal, byl jsem příliš unešený krásou hvězd, které visely nad našimi hlavami a zářily statečně do noci, která by bez nich byla jen strašidelná a bezútěšná. Byli jsme tiše. Věděl jsem, že později budeme mluvit, táta bude vyprávět a já se budu ptát, nebo mu budu opakovat, co už jsem se naučil, ale teď jsme naslouchali jen tichu a občasnému zašustění nějakého drobného tvora v křovinách. Z náhlé pohnutky jsem se přitulil k tátovi blíž a obličej zabořil do jeho srsti. "Mám tě lád, tati."

Únor 9/10

Hlavním problémem byl úsek ke konci cesty, kde se muselo vyskočit na velký balvan. Pro moje krátké nohy to pořád ještě bylo moc vysoko, ale zkusil jsem to. Pořádně jsem se rozběhl, vyskočil, předními tlapkami se zachytil nahoře a- a zůstal jsem viset, jako vždycky! Ze všech sil jsem se zadníma snažil zapřít o skálu a vytáhnout se nahoru, ale místo toho jsem jen sklouzával. Kdyby mě táta nechytil za kůži za krkem a nevytáhl mě k sobě, asi bych se tam jen tak nevyškrábal. "No vidíš, jsi pašák, za chvíli sem vylezeš už úplně sám," chválil mě přesto a já spokojeně máchal ocáskem. Byl jsem rád, že je na mě táta hrdý. Hodně jsem se totiž snažil. "Tak. A jsme tu," řekl po pár dalších krocích, i když ani nemusel. Moc dobře jsem tohle místo znal.

Únor 8/10

"Malá jako já?" tázal jsem se úzkostlivě s vytřeštěnýma očima. Já byl přece taky malé zvíře, nebo na to taťka zapomněl? "Ještě mnohem menší, než jsi ty," zasmál se a sova ten svůj divný zvuk vydala znovu, teď už někde za našimi zády. "Hů, hůů," zkusil jsem ji napodobit a doufal, že se jí povede ulovit dost myší a mrňavých zvířat, ale žádná vlčata.
Cesta se v tomhle úseku stávala trnitější. Byl jsem hrdý na to, že posledně už jsem ji zvládl skoro celou po svých. "Tak co? Dneska zase sám?" "Jo!" vypjal jsem hrdě útlý hrudník, abych tátovi ukázal, jak velký a silný už jsem. Pak jsem se začal škrábat nahoru po kozí stezce, která vedla do skal. Vyskočil jsem už na většinu kamenů a toho dne mě táta nemusel chytat ani jednou.

Únor 7/10

Tak jsme tedy šli zasněženým lesem a zmrzlá krustička na sněhu nám křupala pod tlapkami. Jak jsme procházeli částí lesa, kde stromy rostly houšť u sebe, ozval se nám nad hlavou podivný zvuk. "Co to bylo?" pípl jsem tichounkým hláskem a přitiskl se tátovi k zadní noze. "Bubák?" "Kdepak, žádní bubáci tu nejsou a i kdyby byli, vyprášil bych jim kožich," prohlásil táta. On byl totiž takhle statečný a nebál se vůbec ničeho. "Tohle byla sova." "Sova," opakoval jsem a hledal ji ve větvích, ale nic jsem neviděl. "Ploč nespí?" "Protože je to noční lovec," poučil mě táta. "Létá za tmy úplně neslyšně a loví myši a jiná malá zvířata." No, nedalo se říct, že to by mě zrovna naplnilo klidem.

Únor 6/10

Noční les byl studený a trochu strašidelný. Držel jsem se blízko táty, zatímco jsme mířili ke skalám. Srdíčko mi bušilo nadšením. Tyhle výpravy jsem miloval víc, než cokoliv na světě. Miloval jsem hvězdy a táta o nich uměl tak krásně povídat. Vůbec mi nevadilo, když něco opakoval už poněkolikáté, hltal jsem to stále stejně, jako když mi poprvé ukazoval Malého a Velkého medvěda, Labuť, Lva a všechny ostatní. Navíc jsem ho tehdy mohl mít jenom sám pro sebe. To bylo vlastně možná ještě lepší, než pozorování hvězd. Tátu jsme viděli tak málo, měl pořád tolik práce a i když jsem věděl, že to asi není úplně fér vůči sestře a bráchovi, tajně jsem se vždycky radoval, když se mi podařilo ho ukořistit na chvíli, kdy jsem se o jeho pozornost nemusel dělit vůbec s nikým.

Únor 5/10

Šeptali si s maminkou cosi, co asi nechtěli, abych slyšel, ale já to nakonec nevydržel. Vyrušovat nebylo slušné, ale už jsem si nemohl pomoct. "Tati," špitl jsem ze svého koutku. "Tati, můžeme jít ještě na hvězdy? Plosím," stáhl jsem ouška a nasadil ta nejprosebnější očička, jaká jsem dovedl. "Ale Saturne, říkala jsem ti-" "Notak, Stell," broukl táta. "Přece jsem to slíbil, nebo ne? Jasně, že půjdeme. Klidně hned, jestli chceš." Podivně vážný výraz, který jsem předtím na otcově tváři zpozoroval, byl ten tam, až jsem pochyboval, zda jsem ho vůbec viděl či jsem si jen vymýšlel. Nahradil ho vřelý úsměv a ten jsem mu já s radostí oplatil. Ocásek mi nadšeně kmital sem tam. "Tak jo, tak jo, tak jo," jásal jsem - polohlasně, abych nevzbudil sourozence - a když jsme vyšli z nory ven, poskakoval jsem sněhem jako hopík.

Únor 4/10

"Tati!" vyjekl jsem okamžitě a vyletěl z nory do sněhu, nadšeně jsem se tátovi pletl pod nohama a otíral se o něj kožíškem. "Vlátil ses!" "Jistě, že jsem se vrátil," opáčil táta se smíchem, jen co odložil dva hubené králíky z tlamy na okraji nory a pořádně mi čenichem pocuchal kožich. "Přece bych se nikde neztratil, no ne?" Poskakoval jsem kolem něj a nadšeně ho vítal, zatímco mířil hlouběji do nory, aby se pozdravil i s maminkou. Tiše si mezi sebou cosi šuškali a potom se podělili o kousek z jednoho králíka. Nechal jsem je, ať se najedí a popovídají si, ale seděl jsem v koutě s očima zářícíma jako dvě lampičky. Mé naděje opět ožily, když teď byl táta doma. Donesl jídlo a nevypadalo to, že by se chystal jít na kutě.

Únor 3/10

Máma si povzdechla. "Dobře. Ještě chvíli na něj zkus počkat, ale jestli bude táta moc unavený, ne, že ho budeš přemlouvat, jasné?" "Jasné," pokýval jsem hlavou a zabušil ocáskem do země, ačkoliv moje předchozí nadšení začínalo pomalu odumírat. Táta měl hodně práce a nejspíš bude moc unavený, nejspíš na hvězdy vůbec nepůjdeme... Možná bych ho ani neměl prosit a měl bych ho nechat raději odpočinout. Jenže já se na to tak těšil. Celý den jsem úzkostlivě koukal na nebe, jestli se nepřiženou mraky a naše večerní plány nepokazí, ale obloha zůstala poslušně čisťounká a jasná. A teď to vypadalo, že i když se na nás usmálo počasí, pokazí to něco jiného. Zhluboka jsem si povzdechl a sklopil hlavu... a přesně v tu chvíli jsem ho zaslechl.

Únor 2/10

"Saturne. Pojď už taky spát," vytrhl mě maminčin hlas z mého fantazírování. Ohlédl jsem se na ni přes rameno a superušiska se supersluchem mi rázem zplihla. Najednou už to byly zase jen obyčejné uši a já byl úplně obyčejný malý vlk. "Ale mami," zaprosil jsem. "Ještě chvíli. Táta pžijde. Slíbil, že až pžijde, půjdeme na hvězdy." Maminka se zastavila ve vchodu do nory vedle mě a vyhlédla ven, kde se pozdní večer měnil v nefalšovanou noc. "Nejspíš se mu dneska na lovu nedaří. Až přijde, bude unavený. Nechceš to nechat na zítra?" Do očí se mi rázem hrnuly slzy. "Ale- táta žíkal že- můžou zítla pžijít mlaky a potom už neuvidíme nic," zakňoural jsem a ukázal tlapou k naprosto jasné obloze, jejíž kousky prosvítaly mezi stromy.

Únor 1/10

Vrátili jsme se do nory, protože už se začínalo stmívat. Táta se pořád nevracel. Bianca s Vulcanem po naší malé večeři ze zbytků králíka leželi na kožešině v nejzadnějším koutku nory a spokojeně pochrupovali, ale já seděl ve vchodu a připadal jsem si tak vzhůru, jako ještě nikdy. Každou chvilku. Každou chviličku. Tělo jsem měl napjaté jako strunu a netopýří ušiska nasměrovaná ven do houstnoucí temnoty. Představoval jsem si, že je mám naladěná na ten nejmenší zvuk. Kdyby tátovi jen zapraskala pod tlapou větvička na druhém konci lesa, poznal bych to. Uslyším ho přicházet dřív, než kdokoliv jiný. Byl jsem supervlk se supersluchem a až vyrostu, budu chodit na lov s tátou a zaslechnu úplně každé zvíře a už nikdy nebudeme mít hlad.