Příspěvky uživatele

< návrat zpět

657 (23)
Loterie 70 (5/5)

Nechtěl jsem Lylwelin nějak uvádět do rozpaků, ale nemohl jsem jí přece upřít její práci. Ne, že by nás přímo vychovávala, ale i díky jejím zásluhám jsme nikdy netrpěli hladem a to bylo rozhodně dost důležité. "To se taky počítá," broukl jsem k ní, ale nechtěl jsem to nějak víc rozebírat, pokud by jí to mělo vadit.
Sheya celkem ztichla, popravdě bych se ani nedivil, kdyby na ni po návratu z mrazu venku tady v teple úkrytu šla ospalost. I když já osobně se cítil úplně probuzený, když jsem mluvil s Cornicem a snažil se mu ukázat, že tady mu skutečně nebezpečí nehrozí. Věřil jsem, že se časem osmělí, nemělo cenu na něj tlačit. "Ano, bál jsem se," přikývl jsem. Neměl jsem problém to přiznat, obzvlášť ne vlčeti, které bylo v podobné situaci, jako kdysi já. "A jak! Ale mít strach je úplně normální," ujistil jsem ho. Kdo se občas nebál? Obzvlášť v takových chvílích?
Cornic se přesunul trochu blíž a mlčky si prohlížel můj kožich, Sheyu a asi tak nějak všechno kolem. Vypadal jako poměrně tiché vlče. Byl jsem si jistý, že tady ve smečce zapadne. Jen mi pořád nebylo jasné, co se mu vlastně přihodilo, ale ptát jsem se teď nechtěl. Možná něco pověděl Lylwelin? To jsem mohl zjistit i později. Možnost hledání jeho rodiny každopádně nikdo nezmínil, takže se zdálo, že je... pryč. Otázkou bylo, co teď? "Chceš se pak trošku seznámit s lesem?" nadhodil jsem a stočil pohled i na zlatavou, zdali nemá ona sama nějaké plány. Samozřejmě jsem od ní vlče nechtěl trhat. Sám jsem měl ještě pár věcí, které jsem chtěl urovnat - prohodit pár slov s Launee, možná začít dávat dohromady lov... Ale to mohlo ještě počkat.

656 (21)
Loterie 62 (2/5)

Za malého Cornica se přimlouvala i Sheya, ale opravdu to vůbec nebylo potřeba. Měl jsem ve svém srdci jasno, jakmile jsem ho spatřil. A hřálo mě u srdce vidět Lylwelin, jak se k vlčeti má. Po tom posledním hovoru, co jsme spolu vedli... Doufal jsem, že se jí třeba mrňous pomůže necítit se na světě tolik sama.
Představování jsme si odbyli poměrně rychle, brzy snad už nikdo nemohl mít pochybnosti o tom, kdo je kdo. Cornic nám na základě Sheyiny otázky povykládal o tom, jak ho Launee dokázala vyléčit. "Páni. Vůbec jsem netušil, že tohle dovede, ale jsem rád, že to tak je. Teď už ty rány vypadají hezky zahojené." Ale bylo vidět, že levé oko v pořádku není a nejspíš už nikdy nebude.
Lyl ho poté pobídla, aby se nám ukázal a on šel, avšak strach z něj přímo sálal. Nepotřeboval jsem se ho ani dotýkat svou magií, abych to viděl - ale i když jsem magii nepotřeboval, stejně jsem ty vlny obav z něj vyzařující mimoděk vnímal. "Tady se nikoho bát nemusíš, ve smečce není nikdo, kdo by ti ublížil," broukl jsem k němu a posadil se s ocasem ovinutým kolem tlap, abych snad nevypadal nějak nebezpečně. Ne, že bych byl jakkoliv hrozivý zjev.
Zatímco se Lylwelin seznamovala se Sheyou, já se od Cornica dozvěděl, že už se najedl, což potvrdila i zlatavá vlčice. Pokýval jsem hlavou. To bylo tedy v pořádku. Měli bychom se ale brzy zase vypravit na lov, abychom naplnili spíž. Zima bude ještě dlouhá.
A potom přišla ta otázka, kterou jsem úplně nečekal. Ale kdoví, co všechno mu Launee nebo Lylwelin prozradily? "Vlastně ano, i když v té době naše smečka ještě žila jinde. Ztratil jsem se, když jsem byl ještě menší, než jsi teď ty," řekl jsem s těžkým srdcem. Když jsem viděl jeho sklopený pohled a okrajově se dotýkal jeho nervozity, přál jsem si, abych to všechno mohl mávnutím kouzelného proutku napravit. Jenže to nešlo. Nešlo. "Teta Launee se mě ujala, a později i mé sestry. Vychovala nás jako vlastní - i tady Lylwelin pomáhala," věnoval jsem krátký pohled zlatavé vlčici. Dodnes jsem si dobře vzpomínal, jak mi pomohla se zmrzlým divočákem, kdoví proč mi tenhle konkrétní moment ulpěl pevně v paměti. "Já vím, že to je těžké," pokračoval jsem tišeji a natáhl se na měkký mech, abych na vlče koukal z jeho výšky. "Ale teď už nebudeš sám, aspoň to ti můžu slíbit." Nemohl jsem slibovat, že bude všechno v pořádku, nebo že už se nebude nikdy trápit, nebo že se všechno napraví. Ale alespoň nějakou jistotu jsem mu snad nabídnout mohl - a doufal jsem, že spolu s ní i kapku útěchy.

655 (20)
Loterie 57 (2/5)

Ještě jsme s Sheyou spřádali plány na to, co se Saelind. Znělo to rozumně, tušil jsem, že ji skutečně najdeme někde poblíž. A co se týkalo Meinera... Sheya měla nepochybně pravdu. "Já ho mám taky rád, jen mi přijde, že si už moc nerozumíme," povzdechl jsem si lehce. Vždycky, když jsem nabyl mylného dojmu, že se zbavuji svých problémů s komunikací, Meinere jako by mě uvrhnul zpátky do reality.
To už jsme sestoupili do příjemného šera úkrytu a odhalili "vetřelce", kterým však nebyl nikdo jiný, než malé vlče. Sheya se představila Lylwelin, tak formálně, až to znělo úplně nezvykle, ovšem rázem už zase zněla jako stará dobrá Sheya. Bylo by mě to nejspíš pobavilo, kdybych nebyl pozorností tolik fixovaný na vlče a na to, co mi Lylwelin vyprávěla. Mladičký vlk, ztracený v zimě... Jen těžko bych mohl nesoucítit s takovou nebohou dušičkou. "Propána, měl štěstí, že na tebe narazil," vypravil jsem ze sebe.
Sám vlček se po chvíli ozval se slovy o Launee. Pousmál jsem se na něj. "Teta Launee je moc hodná, viď? Ona vždycky ví, jak pomoct." Netušil jsem, že dovede léčit rány, ale jak jsem ji znal, ani mě to moc neudivovalo. Vždycky byla samé překvapení. Vlče bylo podle všeho i slušně vychované, pozdravil nás a představil se... Co jen se stalo s jeho rodinou? Jen zabloudil, nebo něco horšího? Nechtěl jsem se ptát. Ne teď, když by to mohlo znova přivolat bolestné vzpomínky, na které možná sotva stačil na chvilku pozapomenout. "Rád tě poznávám, Cornicu. Já jsem Saturnus a tohle je Sheya," představil jsem se mu na oplátku, i když už měl možná šanci naše jména pochytit.
"Samozřejmě, že může zůstat," obrátil jsem se opět k Lylwelin. Přece bychom ho nevyhodili zpátky na mráz! "U nás v lese můžeš mít domov tak dlouho, jak jen budeš chtít," ujistil jsem Cornica a srdce jsem měl stále sevřené. Nebylo to neobvyklé, narazit v zimě na opuštěná vlčata, ale byla to hrozně smutná skutečnost. I já takovým vlčetem jednou byl. Alespoň jsem teď mohl pomáhat těm, kteří se octli v podobné situaci. "Našli jste si něco k jídlu? Nepotřebujete něco?" ujišťoval jsem se u Lylwelin i u Cornica a zamžoural jsem přes rameno i po Sheye. Tohle jsme asi nečekali, co?

654 (19)
//Mechový lesík

"No, ale víš, že jsem ve strašné nevýhodě? Když se na mně domluvíte, nemám šanci," tvářil jsem se naoko zničeně tím spiknutím vlčic v mé vlastní rodině proti mě. Já byl jen jeden a ony byly tři, a to jsem do toho ještě ani nezapočítával sestry a Launee - kdyby chtěly a vážně se proti mě spojily, mohly by mě dočista převálcovat! Ještě, že to byl jen takové nevinné spiknutí. "To je asi pravda, ale radši bych na to ještě pár let počkal," zavrtěl jsem hlavou s úsměvem. Kdyby mi teď vlčata měla říkat "dědečku", nevím, jak bych to unesl.
"No jo, asi je po tobě," někde se ty geny projevit musely. Proxi byla spíš pecivál po mně, takže to bylo alespoň rozdělené. "Určitě je v pořádku, jen se někde zapomněla. Nebo spíš zapomněli," povzdechl jsem si. "Vypadá jako milý, slušný vlk. Už se tu ve smečce chvíli zdržoval, když byl ještě vlče, protože tu měl strýce, ale nebude zase tak moc starší, než naše holky. Teď prý žije s rodinou někde nedaleko." Reonys se zdál být fajn a Saelind si s ním rozuměla. Doufal jsem, že na ni dá tam venku pozor.
Pokývl jsem hlavou. "To jo, taky by se to jednou za čas hodilo," souhlasil jsem, že dát smečku chvíli do tlapek ostatním vlkům na vysokých příčkách hierarchie by jistě neškodilo. Nevadilo mi starat se o les, dělal jsem to rád, ale občas jsem si taky potřeboval odpočinout. "Mhm," přikývl jsem, že Mienere betou skutečně je. "I když je pravda, že nevím, jestli o to pořád stojí," zadumal jsem se. "Asi to budeme muset probrat." Na což jsem se nijak netěšil. Probírat věci s Meinerem umělo být občas, no... složité.

To už jsme se však přiblížili k úkrytu. Zavětřil jsem. Cizí pach tu stále byl a mísil se s pachem Lylwelin. Jaký neznámý vlk čekal až v samotném úkrytu? Na starost si to brala Launee, takže to třeba mohl být nějaký její starý známý. Pomalu jsem sestoupil chodbou dolů. "Haló? Lylwelin?" zavolal jsem dovnitř, abychom tam na ně nebafli jen tak z ničeho nic. A pak už jsme byli dole... a já zatajil dech.
Zlatavé vlčici se k břichu choulilo mladé vlčátko. Nebyl to už úplně malinký prcek, ale pořád bez jakékoliv pochybnosti mládě. Střelil jsem přes rameno pohledem po Sheye, než jsem se zasoustředil na dvojici před sebou. "Ahoj, to je mi ale překvapení," broukl jsem vlídně k vlčeti s lehkým úsměvem, i když mi hlavou běžel asi tak milion myšlenek - kde se vzal, je v pořádku, kde má rodinu, co hrozného asi musel zažít? Srdce se mi stahovalo všemi těmi hrozivými možnostmi. "Lylwelin, co... se stalo?" upřel jsem o poznání úzkostnější pohled na zlatou vlčici.

Loterie 50 (5/5)

Docela mě zajímal tenhle Proxi kamarád, jenže Sheya mi to nechtěla říct. "Tak takhle to je, hm?" zasmál jsem se. "Tajnůstky a spiknutí." Měl jsem z toho radost, ale taky trochu obavy. Když ale Sheya soudila, že je ten vlk v pořádku, věděl jsem, že se příliš strachovat nemusím. Tím spíš, že Proxi poučila, jak to v životě chodí. "Tak to je hlavní. Na to být dědeček se cítím docela mladý," potřásl jsem hlavou s úsměvem, za kterým se ale skrývala taky troška hrůzy. Jen to ne!
"Saelind hlavně slibovala, že se do zimy vrátí domů," ujely mi z tlamy obavy, které jsem sem původně vůbec tahat nechtěl, ale leželo mi to na srdci. Věřil jsem, že je v pořádku, ale trochu mi ty její toulky dělaly starosti. "Přijde mi, že má docela toulavé tlapky. Aby se nevydala brzy úplně do světa," přemýšlel jsem nahlas. Nebránil bych jí, přál jsem si pro naše holky hlavně to, aby byly šťastné, ale vždycky, když nebyly v lese, nedokázal jsem se ubránit obavám. Jistě, že jsem jim nemohl stát pořád za zadkem, ale... svět byl tak velký a krutý. S lehkým povzdechem jsem se přitiskl blíž k Sheye. S ní po boku jsem měl pocit, že dokážu čelit čemukoliv.
"To bychom měli," odsouhlasil jsem s úsměvem. Znělo to fajn, taková malá dovolená. Mimo les mě to moc netáhlo, ale přemlouvat bych se nenechal. Občas se provětrat mi mohlo jen prospět. "Jen, co se vrátí Bianca nebo Meinere, aby tu byl někdo výš postavený, kdo může hlídat smečku," řekl jsem. Doufal jsem, že zima je přivede zpátky už brzy.
Povinnosti totiž nečekaly, neustále se připomínaly a to i ve chvíli, kdy bych byl třeba mnohem raději, aby to nedělaly. Nešlo to ale jen tak nechat být. Vděčně jsem se na Sheyu usmál, protože se ke mně chtěla připojit. "Tak jo, já budu jen rád," zamával jsem ocasem a začal se zvedat. "Jen... Se nediv, když nebude Lylwelin úplně přátelská, je to docela drsná vlčice, ale myslím, že má srdce ze zlata." Krátce jsem si v hlavě přehrál svá poslední slova a zasmál se: "Hlavně jí neprozraď, že jsem tohle řekl." S tím jsem vykročil směrem, odkud přicházely pachy. Což bylo směrem k úkrytu. Co tam na nás ale čekalo?

//Mechové dno

Loterie 46 (1/5)

Zajímavé, že se Háti objevila zrovna v dobu, kdy se za ní chtěla Proxi vypravit. Pousmál jsem se tomu. "To je pěkná náhoda," zasmál jsem se zlehka. Bylo mi fajn, aspoň pro tuhle chvíli byly všechny starosti zapomenuty.
Pověděl jsem Sheye o Reonysovi, ale informace, že i Proxi má nějakého kamaráda, či možná kamaráda, mě docela zaskočila. "Hm? Tak to nevím, Proxi se mi o žádném nezmiňovala?" zamrkal jsem udiveně, zatímco Sheya se všemožně potutelně culila. "Nechceš se podělit, co ti řekla?" pobídl jsem ji, abych byl taky v obraze. Propána, jen jsem doufal, že si budou dávat pozor. Přišlo mi, že toho bylo ještě tolik, o čem jsme je ani nestačili poučit a ony už se rozbíhaly na vlastní tlapku do světa, který se s nimi mazlit nebude. Čas letěl vskutku neskutečným způsobem.
"Ale o to přece vůbec nejde," zavrtěl jsem hlavou a čenichem se jemně otřel o Sheyinu tvář. "V posledních letech se tady moc neukazovala, je možné, že tu ani nebyla od té doby, co jsi přišla ty. Popravdě si to úplně nepamatuju," přiznal jsem, jak šly věci přesně za sebou jsem si nebyl tak úplně jistý. "Nepřehlédneš ji. Je to starší vlčice, má zlatý kožíšek, zlaté oči a ozdobu na krku a na zadní noze," popsal jsem Lylwelin v krátkosti Sheye.
Povyprávěla mi o svém výletě na jih. "Poušť," doplnil jsem ji s úsměvem a zvědavě poslouchal o doutnajícím lese a zkaženém jezeře. "Tady se najde tolik podivností," zavrtěl jsem hlavou, zdaleka jsem je neměl tak zmapované, jako Sheya. "Možná máš na ta zajímavá místa prostě čuch," zasmál jsem se. Mohl bych poslouchat o Sheyiných dobrodružstvích klidně pořád. Nechtělo se mi nikam a byl jsem spokojený, když souhlasila, že tu ještě chvíli zůstaneme. S hřejivým pocitem u srdce jsem jí oplatil olíznutí na tvář a znovu se k ní celý přitulil. Ano, takhle bych taky vydržel klidně pořád-
Ovšem uši se mi rázem natočily za zavytím. Nadskočil jsem leknutím, protože jsem byl myšlenkami jinde (nebo spíš nikde) a vůbec jsem to nečekal. "Huh- To zní jako Lylwelin," vyhrkl jsem a bylo mi jasné, že je to tu. Povinnosti. Konec poklidu. Ach... Přivál jsem si k čenichu pachy z toho směru. Lylwelin, Launee, kdosi cizí. Pozorně jsem poslouchal, ale nic dalšího se neozývalo, žádné volání, vytí ani křik. "Launee to má asi pod kontrolou," řekl jsem váhavě po delší chvíli, kdy se nic nedělo, ale neměl jsem z toho nejlepší pocit, protože jsem na ni nechtěl věci jen tak házet. "Ale mělo by se to asi zkontrolovat." Povzdechl jsem si. "Chceš jít se mnou? Třeba to nebude na dlouho... nebo se pak můžeme sejít u Proxi a Háti, všichni hezky spolu," to by bylo pěkné, ale nechtěl jsem si to moc malovat dopředu, protože jsem nemohl tušit, co všechno se chystá. Na to jsem si už tak nějak zvykl, ale přijít o příjemnou chvilku se Sheyou mne netěšilo. Takový už však bohužel byl úděl alfy.

Loterie 27 (2/5)
Leden 2/10 - Islin

Blábolení vlčice mi vůbec nepomáhalo, akorát mě víc stresovalo. Udělat z toho ve své hlavě katastrofu jsem dovedl dost dobře i sám, nepotřeboval jsem k tomu ničí asistenci. Tlumeně jsem si zakňučel pod vousy, přál jsem si, aby přestala. Zavřel jsem oči a pokusil se její hlas vytěsnit. Vytěsnit úplně všechno a soustředit se jenom na magii, kterou jsem se ze sebe pokoušel setřást. Po nějaké chvíli se to doopravdy podařilo.
Černá vlčice s věnečkem se radovala a já také. Ulevilo se mi. "Alespoň ne dneska," zkonstatoval jsem. Mohlo se to klidně stát znovu a pak už bych nemusel mít takové štěstí... Teď jsem tu představu, jak ležím rozplácnutý pod kmenem stromu, nemohl vyhnat z hlavy. "Stejně ale myslím, že kdybych umřel, magie přestane fungovat," usoudil jsem a potřásl hlavou. Jaký mělo smysl rozvádět tyhle úvahy? "Pardon. Ani jsem se nestačil představit. Jsem Saturnus. Z Mechového lesa," dodal jsem, kdyby jí to třeba něco říkalo.

Loterie 20 (5/5)

Jen, co jsem se trošku probudil, už mi Proxi sdělovala, že se Sheyou označkovaly území a vyrazily na procházku. A ještě něco, co už jsem se ale nedozvěděl - najednou jako když do ní střelí, vyletěla od mého boku jako střela do lesa s křikem Hátiina jména a než jsem se vůbec nadechl, byla fuč. Tiše jsem se tomu zasmál. "Tak ahoj," řekl jsem jen tak pro sebe, protože už neexistovala šance, že by mě Proxima slyšela.
Otočil jsem tak veškerou svoji pozornost k Sheye. "Tys mi taky chyběla," špitl jsem jí do ucha, jako ona mě, a olízl jsem jí čenich. "Já... hmm, asi se toho stačilo udát docela hodně. Saelind se tu nedávno zastavovala s Reonysem, takovým mladíkem v jejím věku," řekl jsem jí, ale rozhodl se, že vynechám všechny ty smutné části, kdy Reo hledal svého zesnulého strýčka. "Chvíli se zdržela, ale potom zase odběhli za dobrodružstvím," máchl jsem tlapou, jako bych říkal ta dnešní mládež, i když jsem se popravdě necítil, že bych mezi ni už neměl sám patřit. "Potom se taky vrátila do smečky jedna z členek, která se tu už delší dobu neukázala. Lylwelin, nejsem si jistý, jestli jste se vůbec někdy potkaly?" Zamyslel jsem se, co dál, ale bylo toho spousta. "No, a tak, však to znáš, ve smečce je pořád co dělat," shrnul jsem to jednoduše. "Co ty? Nějaká nová dobrodružství?" načechral jsem jí čenichem srst na tváři.
Sheya navrhovala, že bychom mohli jít směrem, kam zmizela Proxi, za ní, Háti a Launee, pokud mě čenich nemámil. "Hmm, a nechceš ještě chvíli zůstat tady?" zabručel jsem a opřel si hlavu o Sheyin krk. Tak dlouho jsem ji neviděl a její přítomnost byla tak milá, tak utěšující. Ještě jsem si chtěl užít chvilku, kdy jsme byli jen my dva. Povinnosti mohly zavolat každou chvíli a přišlo mi, že těch momentů sami pro sebe máme mnohem míň, než dřív.

Loterie 6 (1/5)
Leden 1/10 - Islin

Vlčice se trochu pousmála, avšak zdálo se, že v magiích se bohužel příliš nevyzná. "To nic. Já si nějak poradím, určitě to takhle nemůže zůstat navždy..." Přinejmenším jsem na sobě už pociťoval typickou únavu pojící se s používáním magie. Nechtěl jsem ale odpadnout tady do sněhu, přímo před cizí vlčicí. Neznělo to jako zrovna příjemný zážitek.
Na moment se mi podařilo zviditelnit se, nicméně byla to podle všeho jen chvilka. Vlčice na mě rychle vychrlila salvu slov. Byl jsem rád, že se mi snaží pomoci, i když ani jeden z nás nejspíš pořádně nevěděl, co a jak si s magií počít. "Dobře, dobře. Zkusím to." Co jsem vlastně udělal? Dobrá otázka. "No, ono... těžko se to popisuje. Asi jsem dokázal prostě... um, nasměrovat své soustředění správným směrem?" Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uklidnit. Uvolnit se, jak jsem to jen v ten moment dokázal. Klid. Klid. Můžu se znovu objevit. Můžu se ukázat. Není tu žádné nebezpečí.
V duchu jsem si opakoval podobné věty a po nějaké chvíli jsem ucítil, jako by ze mě magické krytí sklouzávalo. Byl to takový nenápadný, šimravý pocit, ale zaznamenal jsem ho nejspíš proto, že jsem na něj byl naladěný. "Co teď? Už jsem vidět?" ujistil jsem se, ale mělo by to tak být. Můj stín byl zpět. "Promiň. Nechtěl jsem ti pokazit zábavu," svěsil jsem před vlčicí uši.

Prosinec 4/10 - Islin

Byla to docela zapeklitá situace. Stál jsem před vlčicí, kterou jsem viděl zcela zřetelně, ale ona nemohla vidět mě. A já nevěděl, jak to napravit. Začínal jsem pociťovat únavu z používání magie, ovšem jak se jí zbavit, to jsem zatím vůbec netušil. "Ne, tak to není, ty za to nemůžeš," zavrtěl jsem (dosti zbytečně) hlavou. Skvělé, teď si vlčice myslela, že jsem to udělal naschvál. "Je to- Tahle magie je pro mě nová a neposlouchá mě. Dělá si, co chce. Vždycky mi trvá, než se s novou magií naučím zacházet," zasmál jsem se nervózně a přál si, abych se skutečně propadl do země. Bylo asi dobře, že na to jsem žádnou magii neměl.
Soustředil jsem se a na moment jsem problikl, než jsem se opět ztratil. "Stalo se něco? Byl jsem chvíli vidět?" Doufal jsem, že mi to vlčice poví, já to mohl poznat jenom špatně. Vážně jsem se styděl. Což bylo možná hlavím problémem. Zdálo se, že přesně to v první řadě magii vyvolalo. Že by se mě prostě snažila chránit? Ale dělala to dost nevhodným způsobem.

Prosinec 3/10 - Islin

Prchal jsem nepříliš obratně, ale žádná koule mě nezasáhla, což bylo samo o sobě divné. Vlčice se zdála tolik nadšená do hry, přece by to teď nevzdala? Hned vzápětí se ozval její ublížený křik. Zabrzdil jsem, až se sníh rozletěl do všech stran. "Vždyť nepoužívám-" Jenže to už jsem si toho všiml. Můj stín byl fuč. Zase. Tahle nová magie si dělala co chtěla a pěkně si se mnou zahrávala. "Ach ne, už se to stalo zase. Moc se omlouvám, nedělám to schválně, ono- no, děje se to samo," div, že jsem svá slova nezakňučel. "Malý moment..."
Přivřel jsem oči a soustředil se. Tak jo. Jsem zpět. Jsem zpět... Ale neměl jsem pocit, že by se něco dělo a skutečně. Pro Islin jsem stále zůstával neviditelným. Otřepal jsem se, jako bych ze sebe mohl neviditelnost setřást, ale to také nepomáhalo. V tu chvíli jsem už začínal lehce vyšilovat. Co když to je napořád? Propána, co když jsem zmizel navždycky? Jak to vysvětlím? Takhle přece nemůžu zůstat. A černá vlčice - co asi pomyslí? Že jsem se snažil podvádět při naší koulovačce? "Ehm, já se vážně snažím vrátit, ale, no... nevím úplně jak," zasmál jsem se dosti nervózně a tak trochu zoufale.

Prosinec 3/10 - Islin

Černá vlčice nic neříkala. Neodpovídala, jen lehce nakrčila čenich. Ale vypadala hravě. Nejspíš vážně chtěla, abych se pustil do boje. No dobře, dobře... Tak jdeme na to. Vydechl jsem a odpálil svoji sněhovou kouli směrem k ní. S plácnutím jí přistála někde v kožichu, ale nečekal jsem, abych zjistil, kde, skočil jsem stranou - pořád dost neohrabaně, jak jsem byl z té situace celý nesvůj - abych neschytal hned zásah na oplátku. Nebylo tu moc kde se schovat, ale aspoň jsem popoběhl kolem břehu a začal rychle koulet další kouli. Bylo to hodně nezvyklé, koulovat se s cizinkou.
Odpálil jsem po ní další kouli, která ale letěla úplně mimo. Ó ne, teď to vypadalo, že mám obě tlapy levé. Zastyděl jsem se, krátká myšlenka na to, že by bylo fajn se propadnout do země způsobila, že jsem opět zmizel. Ale tentokrát jsem se hned neobjevil. A ani teď jsem si toho nevšiml. Pustil jsem se opět do nemotorného cvalu a čekal, že mě každou chvíli zasáhne odvetná palba.

Odpočíval jsem ve svém provizorním pelíšku a popravdě jsem odpočíval možná až příliš hluboce, protože jsem vůbec neslyšel, že se ke mně někdo blíží, dokud celý můj svět nezaplnil řev a huňatá srst. Okamžitě jsem vylítl a zmateně kolem sebe mžoural, pár vteřin mi vůbec nedocházelo, kde jsem ani co se děje. "Co-co, ne, jsem vzhůru, jsem vzhůru, kdo-"
Konečně jsem se probral dost na to, abych se zorientoval. Z jedné strany se ke mně tulila Proxi, z druhé Sheya. Octl jsem se uprostřed toho nejkrásnějšího objetí. "Ahoj, Proxi," prohrábl jsem srstí čenich nejprve jí, než jsem natiskl tvář k Sheye. "Ahoj, Sheyo. To byl tedy pořádný budíček," zasmál jsem se tlumeně a olízl jí čenich. Už jsme se tak dlouho neviděli! "Vy jste se na mě dohodly, co?" zamával jsem oháňkou.
Možná bylo dobře, že mě probudily, asi nebylo úplně nejzdravější spát takhle venku ve sněhu, ale necítil jsem se popravdě ani příliš omrzle. Huňatý kožich mě chránil a teď, když se ke mně z obou stran tiskla má nejmilejší rodina, hřálo mě ještě ke všemu u srdce. Usmál jsem se na Sheyu. "Na sněhu ti to moc sluší," zafuněl jsem jí do srsti a naklonil se k Proxi, abych jí čenichem trošku pocuchal čelo. "Tak co jste podnikaly, než jste mě přepadly?"

Prosinec 2/10 - Islin

Myslel jsem si, že si ve sněhu hraju jen sám. Opravdu jsem tomu věřil. Jak se mi podařilo nevšimnout si černé vlčice na bílém sněhu? Povím vám, že když nedáváte moc pozor, co se kolem děje, je to vlastně hodně jednoduché. Všiml jsem si jí až tehdy, když mě její vržená sněhová koule zasáhla zezadu do stehna. "Áh!" vyjekl jsem leknutím, ohlédl se po ní a na několik vteřin jsem problikl. Zmizel a zase se objevil. Ani jsem si to neuvědomil. Otřepal jsem se a zamával ocasem. "Promiň. Vylekala jsi mě, netušil jsem, že tu někdo je," začal jsem se omlouvat, ovšem zdálo se, že se s tím obtěžuji marně. Baculatá vlčice vypadala přátelsky a spíš to vypadalo, že se chce připojit ke mně.
Trochu jsem zaváhal. Moc mě na divočení nikdy neužilo. Natožpak na hrátky s cizími vlky. Kdyby byla vlče, bylo by to asi něco jiného, ale vypadalo to, že je vlčice starší než já. Na druhou stranu vypadala mile. Nechtěl jsem jí to pokazit. S nervozitou a viditelně neohrabaně, protože jsem si teď až přespříliš uvědomoval sám sebe, jsem se protáhl do hravé pozice. "Často si krátíš čas há-házením koulí na náhodné kolemjdoucí?" zakoktal jsem se lehce a začal jsem plácat svou vlastní kouli. No co. Nějak to půjde. Nějak... to přežiju. Třeba to bude i doopravdy zábava?

Prosinec 1/10 - Islin

Pro jednou jsem se vypravil na procházku. Nedělal jsem to už příliš často, jen co je pravda, i když mi to nevadilo. Měl jsem rád náš les. Byl známý, bezpečný, vlky v něm jsem znal... bylo to bezpečné místo, kde se nebylo čeho obávat. Občas jsem však stejně pocítil touhu vystrčit z něj čenich ven, byť i jen na chvilku. Trošku se provětrat a změnit scenérii.
Zima k tomu byla snad úplně ideální. Bylo to tím, že jsem byl zimním vlčetem, že jsem ji měl tolik rád? Pohled na třpytivou spící krajinu mě uklidňoval a hladil po duši. Byla to taková nádhera! Protáhl jsem se a několikrát si vesele poskočil sněhem, až mi přívěsky cinkaly na nohou i na krku. Ne, nebylo to jistě chování hodné alfy, avšak... nemohl jsem si pomoct. A nebyl tu nikdo, kdo by mě mohl vidět. Nebo jsem si to alespoň myslel.