Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem docela rád, že úkol vysvětlování, proč že je vlastně Matteo překvapením, nepřipadl na mě. Zhostil se toho Meinere, který nejspíš černému vlčkovi jen víc zamotal hlavu, na druhou stranu mi přišlo, že má možná na podobné věci ještě čas. Byl to mrňous, co měl sotva příležitost se trochu rozkoukat na světě.
Objasnil jsem Biance, co a jak se tu ve smečce událo, zatímco byli pryč. Nebo alespoň ty hlavní a podstatné záležitosti. Pokýval jsem hlavou - Cornic měl rozhodně štěstí, že na něj zlatavá narazila. "No právě, mohlo to dopadnout špatně," otřásl jsem se. Nechtěl jsem na to raději ani myslet. Naštěstí mu osud přál a s trochou štěstí by to mohlo být dobré i pro Mattea, který si zřejmě nějakého "malého vlka" k sobě přál. "Vida, takže to je i dobré načasování," zasmál jsem se krátce, když jsem o tom slyšel a i Matteo se najednou celý napřímil a rozhlížel se kolem.
"Cornic šel k úkrytu, říkal, že musí mluvit s Lylwelin, takže budou nejspíš spolu," usoudil jsem. K úkrytu už to bylo jen kousek... a zdálo se mi to, nebo se nedaleko mezi stromy mihl zlatý kožich? "Můžete je tam zkusit najít a pořádně se ohřát, já asi zůstanu ještě chvíli v lese," navrhl jsem a sjel pohledem k Meinerovi. "Nic," zatřepal jsem hlavou, nejspíš jsem na něj zíral až moc dlouho. "Asi jsem se jen zamyslel."

Loterie 148 (4/5)

Vyplynulo, že Matteo byl pro oba rodiče tak trochu překvapením. "Rozumím," pokýval jsem k nim oběma hlavou - a jakpak bych tomu taky nerozuměl, že? Saelind s Proximou byly také nemalé překvapení, když se najednou vylouply na svět. "Za to se přece nemusíš omlouvat," dodal jsem ještě s mírným úsměvem k sestře. Vždyť i ona to věděla. "Stát se to přece může a v lese máme pro rodinu vždycky místa dost." Matteo vyhlížel prozatím jako hodně klidné vlče. Možná až moc? Vyjadřoval se většinou tak jedním slovem a držel se způsobně Biance u nohou. Třeba se jen potřeboval rozkoukat.
Diskutovat o počasí v tuhle chvíli by jindy možná bylo divné, ale teď mi to dělalo starosti. S večerem se ochlazovalo a těžké mraky naznačovaly, že brzy začne zase chumelit. Jako by to už nestačilo. "Já mám zimu rád, ale tentokrát bych s tebou snad i souhlasil," broukl jsem k Matteovi, který se ochotně chopil šance zanadávat si na počasí. Jestli v tom vlčecím těle nebyla uvězněná duše nějakého staříka? Podobné úvahy jsem radši nechal stranou. "Měli bychom mít prozatím dost, byli jsme na lovu, než udeřila zima," zamyslel jsem se a narovnal se, abych mluvil opět k Biance. "Ale asi bude dobré se trochu uskromnit a mít oči otevřené, kdyby se naskytla šance něco ulovit." Úplný hladomor nám snad nehrozil, ale možná nás čekaly krušnější chvíle.
"Pár věcí se stalo. Nedávno se k nám vrátila Lylwelin," řekl jsem a krátce se odmlčel, kdyby snad Bianca potřebovala chvíli na to se na zlatou rozvzpomenout. "Pár dní nato se vrátila z potulky s vlčetem, které našla opuštěné v tajze. Řekl jsem, že může zůstat ve smečce." Věřil jsem, že Bianca nebude nic namítat. Kdo by měl to srdce vyhodit sirotka do sněhové vánice? "Jmenuje se Cornic, je o něco starší než Matteo. Ale třeba byste si rozuměli?" naklonil jsem hlavu s pohledem k vlčeti. Jednomu i druhému by se určitě hodil kamarád podobného věku... pokud by si tedy sedli. "To je asi to nejpodstatnější," uzavřel jsem po chvilce přemýšlení a přejel pohledem z Biancy na Meinera, který... no, který toho taky moc nenamluvil. Což nebylo pochopitelně nic neobvyklého.

Loterie 128 (4/5)

Nedalo se tvrdit, že by ze mě vlče vypadalo příliš nadšeně. Kulilo na mne zlatá kukadla a nedokázal jsem podle toho moc odhadnout, co se mu honí hlavou. V prvé řadě jsem byl usměrněn, co se oslovení týče. "Aha. Promiň, Matteo," opravil jsem se a zapsal si za uši, že bych si asi měl v tomhle případě zdrobněliny a přezdívky odpustit. No a v řadě druhé... "Um-" cukl jsem sebou lehce, když jsem byl obviněn, že čumím. Teda... asi to byla trochu pravda. "No, já, omlouvám se, jen jsem- překvapený, kde se tu bereš," vykoktal jsem poněkud zaskočeně a zvedl zrak k Biance, která mi věnovala provinilý úsměv. Pokrčil jsem rameny a taky se trochu pousmál. Vlčata se chytila lecčeho, že ano?
Znovu mi ho představila jako Mattea. Mého synovce. "Aha," kývl jsem hlavou, ale pak mi teprve došlo, co že to vlastně znamená. "A-aha?" Strejda Saturnus. Tenhle drobný černý vlček... to byl syn mojí sestry. A Meinera? Přejel jsem pohledem k rozpůlenému, který k tomu prozatím neřekl ani bů a snažil se nějak odhadnout, jaká by byla nejlepší reakce. Bylo to plánované? Nebo takový šok, jako jsme měli já s Sheyou?
"Tak... tak gratuluju?" vykoktal jsem a zaměřil se zase na Biancu, pořád z toho lehce mimo, protože tohle bylo vážně překvapení, jaké bych nečekal. Oháňka už se mi ale o něco uvolněněji rozhoupala sem a tam. "Páni, netušil jsem, že ze mě bude strejda, zastihli jste mě nepřipraveného," zasmál jsem se krátce. Už jsem nejspíš byl strejda nějaký čas, Matteo byl malý, ale vypadal, že pár měsíců už mu bude. Můj mozek konečně dostihl události a já si uvědomil, že i když to byl celkem šok, mám z toho radost. Naše rodina se rozrůstala. "Tak tě tedy rád poznávám," pousmál jsem se na svého synovečka, který nicméně vyhlížel, že z ničeho, co se kolem děje, není zrovna odvařený. "Ještě, že jste došli teď, to počasí vypadá dost špatně," nakrčil jsem čelo k obloze, být teď s vlčetem někde tam venku... Radši na to ani nemyslet.

Loterie 107
Leden 10/10

Už i tehdy jsem však byl dost chytrý na to, abych věděl, že bude lepší, když maminka nezjistí, co všechno jsem slyšel. Akorát by si dělala starosti. Místo toho jsem se k ní přitulil blíž, když jsem viděl ten smutný výraz na její tváři. "Až vylostu, tak ti ulovím obžího divočáka," slíbil jsem jí - divoké prase jsem nedávno viděl poprvé. To vám bylo tak veliké a ošklivé! Maminka se zasmála. "Vážně? Tak to už se moc těším! Ale vážně s tím počkej, až budeš velký. Zatím by ten divočák spíš ulovil tebe. A pak by tě takhle schramstal, mňam, mňam," začala mě se smíchem šimrat čenichem na žebrech a na břiše. Rázem jsem zapomněl, že jsem si s něčím lámal hlavu, tak hrozně to lechtalo, že jsem se mohl jen kroutit jako žížala a smát se. Taková totiž moje maminka už byla. Vždycky dokázala zahnat chmury na útěk jako mávnutím kouzelného proutku.

Loterie 106 (4/5)
Leden 9/10

Starší vlci ve smečce si spolu totiž často povídali, aniž by si uvědomili, že jsem kolem. Ne, že bych schválně odposlouchával, ale nedovedl jsem ani neposlouchat, když už s tím jednou začali. Jako bych byl pro ně občas úplně neviditelný, když jsem si jenom tiše hrál a neupozorňoval na sebe. A tak jsem věděl, proč ji lov trápí - protože toho k jídlu moc nebylo. Já ani mí sourozenci jsme hladem nikdy netrpěli dlouho. Pro nás jídlo vždycky nějak bylo. Slyšel jsem ale často, jak mamince nebo tátovi kručí v bříšku a většinou si tehdy jen povzdechli a stočili se do těsnějšího klubíčka, než aby se najedli. Věděl jsem taky, že hrozí nějaké nebezpečí. Proto nás pořád musel někdo hlídat, proto jsme nikdy nemohli být sami, dokonce ani v lese ne. Věděl jsem toho dost. Jen jsem byl tehdy ještě moc malý, než abych si to všechno správně pospojoval.

Loterie 105 (3/5)
Leden 8/10

Chvíli jsem je sledoval a už jsem i dost rozmrznul na to, aby se mi chtělo k nim opět připojit. Na druhou stranu jsem ještě nechtěl opouštět pohodlný teplý pelíšek v mámině srsti. U ní mi vždycky bylo tak dobře. Nejlíp na světě. V hlavě mi ale pořád vrtal příchod večera. Bude mít táta čas vzít mě na hvězdy? Pořád měl tolik práce a práce... ach. Úzkostlivě jsem zakňoural, chtěl jsem už vědět, jestli půjdeme nebo ne. "A kdy táta pžijde?" vyzvídal jsem. "Blzo?" "Tak brzo, jak jen dovede. Musel jít na lov, však to víš. Stará se, abyste neměli prázdná bříška." Maminka vypadala při zmínce lovu ustaraně a já věděl proč. Jen ona nevěděla, že to vím. Jenže já věděl spoustu věcí, které se přede mnou snažila utajit.

Loterie 104 (2/5)
Leden 7/10

"To se musíš zeptat tatínka," načechrala mi máma čenichem srst na čele. "Když budeš hodný a když bude mít čas, určitě tě rád vezme." "Já jsem hodnýýýý," protáhl jsem prosebně a nasadil ta nejsmutnější očíčka, jaká jsem vůbec dovedl. "Vždyť já vím. A táta to ví taky, jen se neboj," zasmála se a znovu mi zlehka olízla čelo.
Zakvílení opodál nás přimělo oba našpicovat uši a ohlédnout se tím směrem. Kdyby nás někdo pozoroval, jistě by mu neušlo, že jsme se pohnuli a zatvářili úplně identicky. Příbuznost se zapřít zkrátka nedala. "Vulcane! Hned sestru pusť!" usměrnila máma okřiknutím bratra, kterého zřejmě přestalo bavit přetahovat se o klacek a zahryznul se Biance do ocasu. "Ale ona začala," bránil se Vulcan. "To tedy ne!" A už byli zase v jednom kole a honili se kolem stromů.

Loterie 103 (1/3)
Leden 6/10

Pokýval jsem hlavou, až mi uši zaplandaly. Ano, jinovatka byla opravdu moc pěkná, hlavně teď, když vystupovala proti jasně modré obloze a svítilo na ni sluníčko, až se celá třpytila. Ne, že by to sluníčko mělo příliš velkou sílu. Bylo celé zubaté a ospalé, ale to já samozřejmě netušil - sílu letních paprsků jsem na vlastním kožíšku ještě nikdy nepocítil. Jak jsem tak studoval oblohu, všiml jsem si, že na ní není ani jeden mráček. To byl úkaz, který jsem si moc dobře pamatoval, protože byl spojený s činností, která se rychle stala mou oblíbenou. "Mami," zavrtěl jsem se v jejím objetí a zkroutil hlavu, abych jí viděl do obličeje. Tvářil jsem se velmi vážně, protože šlo samozřejmě o velmi vážnou věc. Div že ne otázku života a smrti. "Půjdeme večel na hvězdy?"

Loterie 102 (5/5)
Leden 5/10

Nenechal jsem se dvakrát pobízet a spokojeně jsem se zachumlal do mámina huňatého kožíšku. Zlehka kolem mě ovinula ocásek a já byl rázem jako v peřince, i když všude kolem nás stále mrzlo, až praštělo a holé větve stromů pokrývala překrásná jinovatka. Vypadalo to, jako by stromy měly na větvích taky kožíšek. Tiše jsem se tomu zahihňal a maminka mi s lehkým úsměvem olízla čelo. "Někdy by mě vážně zajímalo, co se ti honí hlavou," řekla. A já neměl důvod se s ní o to nepodělit. Ukázal jsem tlapkou ke korunám stromů. "Stlomy," začal jsem a zatvářil se velice moudře, jako když nám tatínek povídal něco, co považoval za hodně důležité, "mají kožich." Maminka následovala můj pohled a potom se zasmála. "Ty jsi mi ale chytrolín. Vypadá to tak, viď? Ale říká se tomu jinovatka. Je to hodně podobné, jako sníh." "Jivonatka?" "Ji-no-vat-ka. Je moc pěkná, že?"

Loterie 101 (4/5)
Leden 4/10

Prozatím jsme se však zdržovali na naší mýtince poblíž nory a i to mi bohatě stačilo. Byla tu spousta věcí k prozkoumávání. Pařezy s kůrou, která se loupala a drolila pod zoubky a lepila se na jazyk. Spousta a spousta klacků k ohryzávání, hrubé stromy na drbání, skalky, na které jsme mohli šplhat (a padat z nich) a samozřejmě sníh. Spousta a spousta sněhu. Ten mě teď začínal pěkně zebat do tlapek. Ohlédl jsem se na sourozence, kteří byli plně zabraní ve svojí hře a zimy si nevšímali. Tiše jsem kňournul. "Copak je? Už si nechceš hrát?
Vlídný, laskavý hlas. Hlas, na který bych nikdy nemohl zapomenout. Netušil jsem tehdy, jak málo šancí ho ještě zaslechnout mi zbývá. S úsměvem jsem se po něm otočil a zamával krátkým ocáskem. "Zima," postěžoval jsem si a přehopsal po sněhu k mamince. "Ano, dneska je pořádný mráz. Pojď se ke mně ohřát, ať nenastydneš."

Loterie 100 (3/5)
Leden 3/10

Všude kolem bylo bílo. Což vůbec nebylo nic neobvyklého, pokud jsem věděl, vždycky tu bylo bílo a nic jiného se ani očekávat nedalo. Nevadilo mi to. Sníh byl fajn. Dalo se s ním pěkně hrát a když už vás moc studil, prostě jste se schovali do nory nebo mamince do kožichu. Byla totiž vždycky poblíž, vždycky nás hlídala. I teď! Stačilo se ohlédnout a hele, tamhle byla. Ležela na tom bílém sněhu a usmívala se na mě. Na nás všechny. Bianca s Vulcanem se zrovna o cosi přetahovali, hravě na sebe vrčeli a pošťuchovali se. Vypadalo to jako zábava, ale já už začínal být unavený. Aby ne, pobíhali jsme venku snad celé dopoledne. Bylo to skvělé, každý den jsme se venku zdržovali déle a déle. Jen jsme museli dávat pozor, samozřejmě. Nikam se netoulat a držet se pěkně na očích. Maminka slibovala, že když budeme hodní, třeba nám brzy dovolí jít se podívat i mimo les. No nebylo by to skvělé?

Loterie 89 (2/5)

Nápad, že by někdo měl stát na nevybuchlém gejzíru, byl... děsivý. "No-" Co by se vlastně stalo? Nejspíš by to dotyčného hodně opařilo, ne-li rovnou uvařilo zaživa. Cornic sám si rázem uvědomil, že to asi není nejchytřejší nápad a začal se to snažit zamluvit. Mírně jsem se pousmál. "To nic, hlavně, když to nebudeš chtít testovat," střihl jsem ušima - to by bylo vážně nemilé. Bylo dobře, že si to uvědomoval.
Vykročil jsem kupředu, ale rychle jsem zase zastavil, když jsem viděl, že mladý vlk se mnou nejde. Naklonil jsem hlavu tázavě ke straně. Zaznamenal jsem mimoděk nervozitu, která z něj vyzařovala. Možná to bylo kvůli návratu Biancy a Meinera? "Dobře, to klidně můžeš," broukl jsem, nehodlal jsem ho držet ani nutit. "Klidně se můžeš po lese podívat i sám, jestli chceš, jen se nevydávej nikam za hranice," řekl jsem mu ještě, aby neměl pocit, že se musí pořád držet u nás. Už nebyl úplně malý a na území lesa se mu snad nemohlo nic přihodit. "Kdykoliv budeš chtít," slíbil jsem mu a máchl ocasem. "Zatím se měj."
To tedy znamenalo, že bylo na čase vydat se za Biancou, Meinerem a tím někým neznámým. Vykročil jsem směrem, odkud bylo prve slyšet vytí, ale ti tři už tam nebyli. Následovat stopy však nebylo ve sněhu těžké. Jen dvoje stopy, abych byl přesný... Dvoje stopy, tři pachy. O čem to svědčilo? To jsem si dovedl domyslet. Natáhl jsem krok.
Netrvalo dlouho, abych je spatřil. Bianca, Meinere... černé vlče rozplácnuté ve sněhu? "Ahoj!" zvolal jsem na ně z dálky a doklusal k nim. "Kdo- Koho jste nám to přivedli?" vyhrkl jsem udýchaně otázku a hleděl na černočerného vlčka se směsicí zvědavosti a nervozity. Snad ne další tuláček s pohnutým osudem? Jenže v tu chvíli mi nepřišlo na mysl, že by mohla existovat ještě další alternativa. "Ahoj, maličký," broukl jsem k němu a tvářil se tak neškodně, jak jsem dovedl. Což bylo docela dost.

Loterie 81 (1/5)

"Nojo, to je pravda," souhlasil jsem, mech samozřejmě bujel i v úkrytu. "Takže aspoň víš, co tě čeká všude kolem, až roztaje sníh." Na což si ještě pěknou chvíli počkáme, zima byla momentálně v plném proudu a nezdálo se, že by se chystala polevit. Cornic se však zatvářil dost zahanbeně, že mech ještě nestačil poznat. "To přece vůbec nevadí," broukl jsem. "Na světě je tolik zvláštních věcí, že snad ani jeden vlk nemá šanci všechno za život poznat. Všichni se pořád učíme," pokoušel jsem se ho uklidnit, že to je všechno naprosto normální. Obzvlášť, když ještě ani nedorostl dospělému věku.
Popsal jsem, co obklopuje nás les ze všech stran. Nebyl jsem si jistý, jestli Cornic bude přesně vědět, kde je jih, sever a tak dále, ale za hlavní jsem považoval ony krajinné prvky, které byly všechny dost výrazné. Překvapeně jsem zamrkal, když se ukázalo, že to pro vlče všechno není úplnou novinkou. "Ah? Takže ty už jsi je viděl," pousmál jsem se a zamával ocasem. "Je to docela podívaná, že?"
Rozjímání o gejzírech však přerušilo Biančino vytí, na které jsem odpověděl. K vytí se připojil i mladý vlk. "Vůbec ne," zasmál jsem se. "Jen ať vědí, že jsme tady, kdyby něco chtěli. Zatím ale můžeme jít pomalu dál, určitě nás kdyžtak doženou," pokývl jsem mu a zamířil pomalým tempem k severní části území. Ještě jsem mu chtěl ukázat sopku, která se nad lesem tyčila - i když ji z dálky nejspíš už měl šanci zahlédnout, než sem přišel.

Loterie 77 (2/5)
//Mechové dno

Sheya s Lylwelin zůstaly v úkrytu, zatímco já a Cornic jsme se vydali obejít trošku les. Doufal jsem, že se ke mně Sheya brzy zase připojí, ale hlavní bylo vědět, že je tady v lese a je v pohodě. Vyšplhal jsem chodbou ven a stanuli jsme pod stromy. "Tak... tohle je tedy náš les, i když jsi z něj už kousek určitě viděl," začal jsem, ale nevěděl jsem, v jakém stavu Cornic byl, když sem poprvé přišel. Možná ani moc nevnímal. Pomalu jsem vykročil směrem k okraji území. Pach smečky byl silný, někdo musel nedávno obnovovat hranice, za což jsem byl vděčný. Dělat všechno sám někdy bývalo náročné. "Nevím, jak moc ti Lylwelin říkala? Každopádně se jmenuje Mechový les. Kvůli mechu, který je teď povětšinou pod sněhem, ale v létě uvidíš, jak je krásný a nadýchaný." Tlapkou jsem mu potom ukázal mech na jednom z kmenů stromů, ale teď v zimě opravdu tak pěkný nebyl.
"Hranice smečky poznáš snadno. Na jihu se zvedají hory, na severu zase veliká sopka, na západě nás obklopuje velké jezero a na východě les končí plání, která může být i nebezpečná. Vybuchují tam gejzíry horké vody, takže aspoň poprvé se tam určitě nevydávej sám," upozornil jsem Cornica asi na největší možné nebezpečí, které v okolí panovalo. Žili jsme na poklidném místě a já doufal, že to tak zůstane i nadále.
K uším mi za moment dolehlo známé vytí. Nastražil jsem slechy. "To je moje sestra, druhá alfa smečky," vysvětlil jsem Cornicovi a odpověděl Biance také zavytím, aby věděla, že jsem doma, kdyby se za mnou chtěla vypravit. Určitě jsem se s ní musel setkat, ale nejprve jsem chtěl Cornicovi ukázat les. Cítil jsem odtamtud i Meinera a... další neznámý pach. Snad taky nenašli nějakého tuláčka?

657 (24)
Loterie 72 (2/5)

Cornic na mě tázavě koukal, jako by ani nemohl uvěřit tomu, že jsem vážně měl strach. Kdybys jen tušil, povzdechl jsem si v duchu. Dodnes jsem se bál... no, spousty věcí. I obyčejná konverzace s někým neznámým mohla být velký problém - a hodí se něco takového pro alfu? Těžko. Teď však nebyl nejlepší čas o tom přemýšlet.
Navrhl jsem Cornicovi, jestli se nechce jít podívat do lesa a bylo vidět, že nad tím přemýšlí. "Mhm, ven," broukl jsem souhlasně. Lylwelin vypadala, že s tím souhlasí, i když jsem si nebyl jistý, jestli se k nám bude chtít připojit nebo ne. A co Sheya? "Momentálně je na území docela klid a doufám, že to tak chvíli ještě vydrží," odpověděl jsem Lylwelin. Mezitím se Cornic rozhodl a zdálo se, že s vycházkou souhlasí. Zamával jsem ocasem a otočil se k Sheye. "Půjdeš s námi? Jestli si chceš odpočinout, můžeš nás dohnat pak," pousmál jsem se a otřel se o ni tváří. "Nu, tak tedy pojďte, kdo chcete," pousmál jsem se, otočil se k východu a zamířil chodbou vzhůru do zimního lesa.

//Mech