Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sheya se zatvářila tak užasle, až jsem se musel trochu zasmát. Předpokládal jsem, že nějak takhle jsem vypadal taky, když jsem se o Matteovi dozvěděl. "To tedy," zamáchal jsem ocasem. "Je to vlk a jmenuje se Matteo. Určitě ho poznáš, je úplně celý černý jako uhel," popsal jsem jí synovce ve zkratce, což nebylo vskutku nic těžkého. "Snad budou mít taky radost. I když nevím, jestli ten malý by sedánek moc ocenil, to ti je tak tiché vlče," zavrtěl jsem hlavou, vážně toho moc nenapovídal, vlastně ani moc nedělal. Rodinná sešlost by i tak nebyla od věci. Akorát, že ani Proxi by to nemusela ocenit, a Saelind byla kdoví kde... Trochu jsem si povzdechl. "Třeba se té rodinné sešlosti dočkáme, než budeme mít šediny," potřásl jsem hlavou nakonec.
Ač nevěděla jak, Sheya nějak odhadla, že se počasí brzy změní. "No, jestli to víš, tak asi není až tak důležité, jak to víš," usoudil jsem, vypadala si tím vážně dost jistá. "A rozhodně to jsou dobré zprávy. Jen, co to pomine, musíme jít naplnit spíž," zamáchal jsem ocasem a pak už jsme se pustili do našeho neohrabaného (aspoň z mé strany) tance. "Když myslíš," smál jsem se zadýchaně. Krev se nám rozproudila vážně dost. I mráz jako by byl najednou menší... "Možná je vážně tepleji?" Tohle všechno nemohl zvládnout jeden taneček, že ne?

Přesně jak jsem očekával, Sheya se začala vyptávat. Nadmíru tajemně jsem se uculil (tedy, aspoň jsem se snažil, aby to vypadalo nadmíru tajemně) a ještě chvíli ji napínal, než jsem se konečně naklonil blíž, abych jí to řekl: "Přivedli s sebou totiž svého syna. Někdy během těch cest se jim narodil," potřásl jsem hlavou, Matteo vážně byl překvapením proč všechny, včetně svých rodičů. "Takže to z tebe asi dělá tetičku?" nadhodil jsem a zastřihal ušima. Aspoň jsem si myslel, že tak nějak to funguje, určitě, když jsem já strejda, musí být Sheya teta.
Zima a neutuchající mrazy mě docela stresovaly, ale Sheya s totálním přesvědčením prohlásila, že už bude brzy po všem. Zvědavě jsem se na ni zadíval. "Ano? Jak to víš?" vyzvídal jsem a zahleděl se k obloze, jestli na ní nezahlédnu nějaké znamení, které jsem třeba předtím přehlédl. Jenže jsem nic neviděl. Stmívalo se, ale obloha zůstávala zlověstně bělostná a mráz dál hryzal.
Přimotal jsem se k Sheye, která zůstávala v pohybu a hned začala vymýšlet taneční kroky. "Haha, no jo, a potom otočka doleva a výskok-" No, ale to už se mi tlapy popravdě docela pletly. "Uf, tanečník ze mě asi nebude, ale na zahřátí to je vážně dost efektivní," uznal jsem, vůbec mi nebyla taková zima, jako před chvílí. Jaké divy s vlkem udělalo, když si trochu rozproudil krev! Nebo možná měla Sheya pravdu a mráz skutečně povoloval.

Únor 10/10

Usadili jsme se kousek od okraje srázu. Tady jsme byli nad stromy a nad námi se rozprostírala hvězdná obloha. Z měsíce teď už zbýval jen malinkatý srpeček. Zaklonil jsem hlavu a jako vždy zatajil dech nad tou krásou. Seděl jsem u tátových předních nohou a jeho kožíšek mě pěkně hřál. I když byla noc mrazivá, já zimu skoro nevnímal, byl jsem příliš unešený krásou hvězd, které visely nad našimi hlavami a zářily statečně do noci, která by bez nich byla jen strašidelná a bezútěšná. Byli jsme tiše. Věděl jsem, že později budeme mluvit, táta bude vyprávět a já se budu ptát, nebo mu budu opakovat, co už jsem se naučil, ale teď jsme naslouchali jen tichu a občasnému zašustění nějakého drobného tvora v křovinách. Z náhlé pohnutky jsem se přitulil k tátovi blíž a obličej zabořil do jeho srsti. "Mám tě lád, tati."

Únor 9/10

Hlavním problémem byl úsek ke konci cesty, kde se muselo vyskočit na velký balvan. Pro moje krátké nohy to pořád ještě bylo moc vysoko, ale zkusil jsem to. Pořádně jsem se rozběhl, vyskočil, předními tlapkami se zachytil nahoře a- a zůstal jsem viset, jako vždycky! Ze všech sil jsem se zadníma snažil zapřít o skálu a vytáhnout se nahoru, ale místo toho jsem jen sklouzával. Kdyby mě táta nechytil za kůži za krkem a nevytáhl mě k sobě, asi bych se tam jen tak nevyškrábal. "No vidíš, jsi pašák, za chvíli sem vylezeš už úplně sám," chválil mě přesto a já spokojeně máchal ocáskem. Byl jsem rád, že je na mě táta hrdý. Hodně jsem se totiž snažil. "Tak. A jsme tu," řekl po pár dalších krocích, i když ani nemusel. Moc dobře jsem tohle místo znal.

Únor 8/10

"Malá jako já?" tázal jsem se úzkostlivě s vytřeštěnýma očima. Já byl přece taky malé zvíře, nebo na to taťka zapomněl? "Ještě mnohem menší, než jsi ty," zasmál se a sova ten svůj divný zvuk vydala znovu, teď už někde za našimi zády. "Hů, hůů," zkusil jsem ji napodobit a doufal, že se jí povede ulovit dost myší a mrňavých zvířat, ale žádná vlčata.
Cesta se v tomhle úseku stávala trnitější. Byl jsem hrdý na to, že posledně už jsem ji zvládl skoro celou po svých. "Tak co? Dneska zase sám?" "Jo!" vypjal jsem hrdě útlý hrudník, abych tátovi ukázal, jak velký a silný už jsem. Pak jsem se začal škrábat nahoru po kozí stezce, která vedla do skal. Vyskočil jsem už na většinu kamenů a toho dne mě táta nemusel chytat ani jednou.

Únor 7/10

Tak jsme tedy šli zasněženým lesem a zmrzlá krustička na sněhu nám křupala pod tlapkami. Jak jsme procházeli částí lesa, kde stromy rostly houšť u sebe, ozval se nám nad hlavou podivný zvuk. "Co to bylo?" pípl jsem tichounkým hláskem a přitiskl se tátovi k zadní noze. "Bubák?" "Kdepak, žádní bubáci tu nejsou a i kdyby byli, vyprášil bych jim kožich," prohlásil táta. On byl totiž takhle statečný a nebál se vůbec ničeho. "Tohle byla sova." "Sova," opakoval jsem a hledal ji ve větvích, ale nic jsem neviděl. "Ploč nespí?" "Protože je to noční lovec," poučil mě táta. "Létá za tmy úplně neslyšně a loví myši a jiná malá zvířata." No, nedalo se říct, že to by mě zrovna naplnilo klidem.

Únor 6/10

Noční les byl studený a trochu strašidelný. Držel jsem se blízko táty, zatímco jsme mířili ke skalám. Srdíčko mi bušilo nadšením. Tyhle výpravy jsem miloval víc, než cokoliv na světě. Miloval jsem hvězdy a táta o nich uměl tak krásně povídat. Vůbec mi nevadilo, když něco opakoval už poněkolikáté, hltal jsem to stále stejně, jako když mi poprvé ukazoval Malého a Velkého medvěda, Labuť, Lva a všechny ostatní. Navíc jsem ho tehdy mohl mít jenom sám pro sebe. To bylo vlastně možná ještě lepší, než pozorování hvězd. Tátu jsme viděli tak málo, měl pořád tolik práce a i když jsem věděl, že to asi není úplně fér vůči sestře a bráchovi, tajně jsem se vždycky radoval, když se mi podařilo ho ukořistit na chvíli, kdy jsem se o jeho pozornost nemusel dělit vůbec s nikým.

Únor 5/10

Šeptali si s maminkou cosi, co asi nechtěli, abych slyšel, ale já to nakonec nevydržel. Vyrušovat nebylo slušné, ale už jsem si nemohl pomoct. "Tati," špitl jsem ze svého koutku. "Tati, můžeme jít ještě na hvězdy? Plosím," stáhl jsem ouška a nasadil ta nejprosebnější očička, jaká jsem dovedl. "Ale Saturne, říkala jsem ti-" "Notak, Stell," broukl táta. "Přece jsem to slíbil, nebo ne? Jasně, že půjdeme. Klidně hned, jestli chceš." Podivně vážný výraz, který jsem předtím na otcově tváři zpozoroval, byl ten tam, až jsem pochyboval, zda jsem ho vůbec viděl či jsem si jen vymýšlel. Nahradil ho vřelý úsměv a ten jsem mu já s radostí oplatil. Ocásek mi nadšeně kmital sem tam. "Tak jo, tak jo, tak jo," jásal jsem - polohlasně, abych nevzbudil sourozence - a když jsme vyšli z nory ven, poskakoval jsem sněhem jako hopík.

Únor 4/10

"Tati!" vyjekl jsem okamžitě a vyletěl z nory do sněhu, nadšeně jsem se tátovi pletl pod nohama a otíral se o něj kožíškem. "Vlátil ses!" "Jistě, že jsem se vrátil," opáčil táta se smíchem, jen co odložil dva hubené králíky z tlamy na okraji nory a pořádně mi čenichem pocuchal kožich. "Přece bych se nikde neztratil, no ne?" Poskakoval jsem kolem něj a nadšeně ho vítal, zatímco mířil hlouběji do nory, aby se pozdravil i s maminkou. Tiše si mezi sebou cosi šuškali a potom se podělili o kousek z jednoho králíka. Nechal jsem je, ať se najedí a popovídají si, ale seděl jsem v koutě s očima zářícíma jako dvě lampičky. Mé naděje opět ožily, když teď byl táta doma. Donesl jídlo a nevypadalo to, že by se chystal jít na kutě.

Únor 3/10

Máma si povzdechla. "Dobře. Ještě chvíli na něj zkus počkat, ale jestli bude táta moc unavený, ne, že ho budeš přemlouvat, jasné?" "Jasné," pokýval jsem hlavou a zabušil ocáskem do země, ačkoliv moje předchozí nadšení začínalo pomalu odumírat. Táta měl hodně práce a nejspíš bude moc unavený, nejspíš na hvězdy vůbec nepůjdeme... Možná bych ho ani neměl prosit a měl bych ho nechat raději odpočinout. Jenže já se na to tak těšil. Celý den jsem úzkostlivě koukal na nebe, jestli se nepřiženou mraky a naše večerní plány nepokazí, ale obloha zůstala poslušně čisťounká a jasná. A teď to vypadalo, že i když se na nás usmálo počasí, pokazí to něco jiného. Zhluboka jsem si povzdechl a sklopil hlavu... a přesně v tu chvíli jsem ho zaslechl.

Únor 2/10

"Saturne. Pojď už taky spát," vytrhl mě maminčin hlas z mého fantazírování. Ohlédl jsem se na ni přes rameno a superušiska se supersluchem mi rázem zplihla. Najednou už to byly zase jen obyčejné uši a já byl úplně obyčejný malý vlk. "Ale mami," zaprosil jsem. "Ještě chvíli. Táta pžijde. Slíbil, že až pžijde, půjdeme na hvězdy." Maminka se zastavila ve vchodu do nory vedle mě a vyhlédla ven, kde se pozdní večer měnil v nefalšovanou noc. "Nejspíš se mu dneska na lovu nedaří. Až přijde, bude unavený. Nechceš to nechat na zítra?" Do očí se mi rázem hrnuly slzy. "Ale- táta žíkal že- můžou zítla pžijít mlaky a potom už neuvidíme nic," zakňoural jsem a ukázal tlapou k naprosto jasné obloze, jejíž kousky prosvítaly mezi stromy.

Únor 1/10

Vrátili jsme se do nory, protože už se začínalo stmívat. Táta se pořád nevracel. Bianca s Vulcanem po naší malé večeři ze zbytků králíka leželi na kožešině v nejzadnějším koutku nory a spokojeně pochrupovali, ale já seděl ve vchodu a připadal jsem si tak vzhůru, jako ještě nikdy. Každou chvilku. Každou chviličku. Tělo jsem měl napjaté jako strunu a netopýří ušiska nasměrovaná ven do houstnoucí temnoty. Představoval jsem si, že je mám naladěná na ten nejmenší zvuk. Kdyby tátovi jen zapraskala pod tlapou větvička na druhém konci lesa, poznal bych to. Uslyším ho přicházet dřív, než kdokoliv jiný. Byl jsem supervlk se supersluchem a až vyrostu, budu chodit na lov s tátou a zaslechnu úplně každé zvíře a už nikdy nebudeme mít hlad.

18.2. Saturnus - https://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-234584
Další termín 18.4.

S vděčností jsem Meinerovi pokývl, když se nabídnul, že se na lov vypraví se mnou. "Díky. Budu jen rád," zamáchal jsem ocasem a doufal, že se mi podaří sehnat ještě alespoň někoho do party. Potom už se celá rodinka začala odebírat směrem k úkrytu. Otřásl jsem se ve studeném poryvu větru, který na krátkou chvíli profoukl i můj hustý kožich. Měl bych se také schovat, ale nejdřív jsem chtěl zkontrolovat hranice a ujistit se, že jsou pořádně označené a všechno je v pořádku. Nájezd tuláků nebo divé zvěře bylo to poslední, co jsme v těchto časech potřebovali. Vypravil jsem se na obchůzku okolo lesa a zapadl do obvyklého rytmu této práce. Otíral jsem se o stromy a zanechával na jejich kůře chomáčky srsti, občas jsem do některého zaryl drápy, tu a tam jsem nechal loužičku u křoví či kamene. Už jsem o tom ani nepřemýšlel, tohle jsem dělal tolikrát, že se z toho stala naprosto automatická činnost.
Myšlenky mi bloumaly zcela volně. Tak z Biancy je máma. Páni. Rodina je zase o trochu větší, pousmál jsem se. Matteo byl hodně tiché vlčátko, vypadalo to, že je spíš po Meinerovi. Měl takový kukuč, který se mu hodně podobal. Ale zase byl celý drobný a vyhlížel křehce, jako Bianca. Ani jsem si neuvědomil, jak se při práci přitrouble uculuju. Byl jsem moc rád, že jsou ve smečce zase vlčata, i když mi dělala starosti tahle krutá zima. Nejen kvůli nim, samozřejmě, ale pro vlčata mohlo tohle počasí být mnohem náročnější a zrádnější. Ještě, že dorazili do lesa, než udeřily ty nejhorší mrazy - a ještě, že Lylwelin objevila chudáka Cornica. Lehce jsem se otřásl, nechtěl jsem domýšlet, jak to vůbec mohlo dopadnout.

Zabral jsem se do vlastních myšlenek a do obcházení hranic tak důkladně, že když se vedle mě najednou zjevila Sheya, byl jsem nejdřív trošičku mimo. Posledně se jim mě s Proximou podařilo pěkně vylekat, a teď tohle! "Huh? Utekl-?" vykoktal jsem a potřásl hlavou ve snaze si ji pročistit (nebo z ní vysypat ty piliny, které se mi v ní asi poslední dobou hromadily). "No jasně! Promiň, to jsem neměl v úmyslu," pronesl jsem omluvně a drkl do ní hlavou. "Myslel jsem, že ses chtěla ještě ohřát v úkrytu a pak jsem narazil na Biancu s Meinerem, akorát že-" V očích se mi zablýsklo a nasadil jsem lehce šibalský úsměv. Měl bych to vyzradit hned, prostě jen tak? Ne, kdepak, jen ať se Sheya chvilku napíná. "Akorát že měli s sebou pořádné překvápko."
Zamáchal jsem ocasem a sledoval Sheyu, jak přešlapuje ve sněhu. Teď, když jsem dokončil značkování a zůstal stát na místě jsem to naprosto chápal, taky se ke mně ten mráz teď víc dostával. "To tedy. Doufám, že už to brzo přejde, protože zase tolik zásob nemáme," nakrčil jsem čenich. Ale tvář se mi zase vyhladila, jak se mi v hlavě rozbřesklo. "Ještě, že nemusíme jen tak mrznout," broukl jsem a přitiskl se k Sheye, huňatý kožich k huňatému kožíšku, jen... to nebylo úplně tak jednoduché, když kličkovala sněhem sem tam. Začalo to okamžitě vypadat jako nějaký praštěný tanec.

Hleděl jsem na Meinera poněkud zaraženě a lehce nakrčil čelo. "Měl bych?" Necítil jsem potřebu něco Meinerovi vyčítat. Byli s Biancou docela... zvláštní pár, to ano. Nemohl jsem si na to pořád tak úplně zvyknout, ale moje věc to nebyla. Vypadalo to, že spolu našli štěstí, což bylo samozřejmě to nejdůležitější.
Matteo vypadal vážně nespokojeně s tím, jak se počasí vyvíjelo. Ne, že bych se mu divil. Husté sněžení dále pokračovalo a zalézt někam do úkrytu bylo nejlepší možností snad pro všechny. "V úkrytu ještě něco určitě bude," podotkl jsem, když Meinere vytáhl otázku jídla. "Ale jakmile se počasí trochu vyčasí, měli bychom jít na lov." Tohle počasí, ve kterém nikdo lovit nemohl, naše zásoby určitě značně ztenčí.
"Ne, moc dlouho už tu asi taky nepobudu," ujistil jsem Biancu, že tu neplánuji umrznout. Chtěl jsem ale trochu obhlédnout les, možná obnovit značení na hranicích... a taky najít Sheyu. Že by byla pořád ještě v úkrytu? To se zjistí. Sestra už se však rozešla kamsi do lesa a hádal jsem, že ostatní ji budou následovat. "Tak... se zatím mějte," broukl jsem a zamáchal ocasem, než mi všichni zmizeli v oblacích vloček.