Příspěvky uživatele

< návrat zpět

772 (47)

Spal jsem poměrně dlouho a nerušeně. Až jakýsi šramot v úkrytu mě pomalu začal probouzet... Šramot a pokašlávání. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se konečně probudil úplně a jakmile se tak stalo, trvalo mi, než jsem dokázal pochopit, co se vlastně děje. "H...huh?" V úkrytu byla Proxima i modravý cizinec, po jehož jméně jsem chvíli jen marně tápal - Nicolas, tak to bylo - ale všechno rozhodně nebylo v pořádku. Ani v nejmenším.
"Proxi? Proxi, u všech bohů, co se ti stalo?" vyhrkl jsem a vyletěl na nohy, až jsem se málem praštil hlavou o strop, jak jsem ze svého zapadlého koutku jeskyně spěchal ke své dcerce. Dotkl jsem se čenichem toho jejího, který jen hořel, vlastně z celého jejího těla sálala mnohem větší horkost, než by měla.
Střelil jsem pohledem k černobílému vlkovi. "Co se stalo? Proč jste nepřišli hned do úkrytu, když byla Proxi nachlazená, vždyť..." Kousl jsem se do jazyka, chtěl jsem na Nickolase křičet, ale to vůbec nebyl směr, kterým bych svoje emoce měl směřovat. Proč já jsem odešel jen tak si trajdat po světě? Jsem takový pitomec. "Notak, Proxi, to nic, to... to bude dobré," šeptal jsem a zuřivě přemýšlel, co bych pro ni mohl udělat, ale nenapadala mě ani jediná věc. Cítil jsem ve vzduchu nevyhnutelné, ale nechtěl jsem si to připustit.
"Nickolasi, b-běž do lesa, zkus najít Launee nebo... já nevím, někoho, kohokoliv, kdo... kdo by jí mohl pomoct," obrátil jsem se znovu k modravému vlkovi, hlas se mi třásl a hrdlo se mi stahovalo, když jsem si lehal vedle Proxi. "Bojuj, holčičko. Prosím... vydrž ještě chvíli," šeptal jsem jí a doufal, že Nick někoho dokáže sehnat, i když každá rozumná část mojí mysli mi říkala, že je pozdě...

Leden 4/10

Bohužel mělo létání jedno velké úskalí, na které jsem často zapomínal. Měsíční světlo se zdálo být tím jediným, co ve mě magii dovedlo probudit. A jakmile zmizelo, zmizela i veškerá kouzelná moc z mého těla. Jako se to stalo i teď. Jeden z větších mraků připlul, jako by se nechumelilo a naprosto zakryl úplněk. Tíha mého těla se okamžitě navrátila a já se s žuchnutím zřítil do sněhu, aniž bych stačil cokoliv udělat, třeba i jen vykřiknout. Ještě, že jsem nebyl nijak vysoko. Vyškrábal jsem se ze závěje obalený sněhem od hlavy k patě a důkladně jsem se otřepal. Pohled na nebe nad hlavou mi prozradil, že pro dnešek už je s tréninkem konec. Obloha byla plná protrhaných mračen a i když se místy mohlo stát, že by měsíc zasvítil, viděl jsem, že už bych teď jen víc padal, než létal. Třeba mohlo být užitečné nacvičit si i tohle umění, ale dneska jsem se zrovna necítil na to nechat se opakovaně házet do závěje. A tak jsem se sebral a šel jsem domů. Pokračovat budu zase příště.

Leden 3/10

Bohužel se mi zatím nepodařilo ho objevit, takže moje létací pokusy byly plné nedobrovolných akrobatických kousků. Aspoň, že jsem netrpěl závratí a ani mi nedělalo moc špatně octnout se třeba na chvíli hlavou dolů. Jinak by totiž tyhle moje testovací lety byly o hodně, hodně nepříjemnější.
Pomalu jsem kopl nohama a povedlo se mi překulit správným směrem - takže tlapama k zemi, ušima k obloze. Fajn, to je dobrý začátek. Pak jsem zkusmo kopl nohama a tentokrát se to povedlo, jako bych klusal vzduchem asi metr nad sněhovou pokrývkou. Byla to paráda, když se to pro změnu jednou dařilo! Užíval jsem si to, dokonce jsem zkusil i trochu zrychlit a pak udělal jeden kotrmelec naschvál - a nezasekl jsem se v nekontrolovatelné spirále jako posledně. Měl jsem z toho možná až moc velkou radost.

Leden 2/10

Proto jsem to také zkoušel v zimě, kdy zem alespoň pokrývala hluboká sněhová pokrývka a kdybych se zřítil, mohla alespoň ztlumit můj pád. Teoreticky. Prakticky jsem to zkoušet nechtěl, neměl jsem úplnou důvěru v to, že by mě sníh zachránil před zraněním. Naštěstí nebylo moc těžké ovládat výšku, ve které jsem se pohyboval, takže prostě stačilo nevystoupat až moc vysoko. Mnohem těžší bylo ovládat směr a vůbec se ve vzduchu pohybovat. Občas se mi to podařilo tím způsobem, že jsem kopal nohama, jako bych plaval, ale jindy jsem si tím dopomohl akorát tomu, abych skončil vzhůru nohama a bezmocně se plácal sem tam, zatímco celé moje tělo metalo kotrmelce a odmítalo se vrátit do nějaké normální polohy. Netušil jsem, co v těch případech dělám jinak nebo špatně, ale nějaký fígl v tom být musel, jinak to nebylo přece možné!

Leden 1/10

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Bylo to vždycky děsivé, ne že ne. Ale bylo na čase, abych se tu prapodivnou a nevysvětlitelnou sílu, která mi byla dána, naučil používat. Vítr popohnal mraky po obloze a paprsky měsíce dopadly přímo na mou srst. Tak jo Saturne, to zvládneš, neděláš to přece poprvé. Ne, nebylo to poprvé, ale stejně jsem z toho byl nervózní, to vám tedy povím!
Nádech, výdech, uvolnil jsem se... a ucítil to. Tlapky se mi odlepily od země a já se pomalu, pomaličku začal vznášet. Byl to tak podivný pocit, naprosté lehkosti a beztíže, svobody, která je dosažitelná možná tak ve snech a pro většinu bytostí kráčejících po zemi jinak naprosto nepředstavitelná. Ovšem bylo to, svým způsobem, také dost nervy drásající. Přece jen jsem nebyl úplně obeznámen se všemi komplikacemi magie a nemohl jsem tušit, kdy se rozhodne vypovědět službu.

771 (46)

//Mech

Prošel jsem lesem, aniž bych narazil na živou duši, i když Mitsu a Ryba byli nejspíš někde poblíž, podle pachu. Než jsem se s někým ale dal do řeči, chtěl jsem uklidit svůj úlovek a pěkně si oddechnout. Už to bylo vážně dlouho, co jsem podnikl takovouhle dlouhou cestu a bylo to na mojí kondičce dost poznat. Sice jsem zvládal všechno, co jsem potřeboval ke smečkovému životu, jako byl lov nebo obchůzky území, ale takový výlet až na jih... ano, to už mi dalo docela zabrat.
Slezl jsem do ticha nory, která byla zcela prázdná. Nechal jsem Hvězdíka zhasnout, světlo kouzelného mechu mi bohatě stačilo k tomu, abych odnesl ryby do spíže a potom se uložil ve vzdáleném koutku na měkký mech. Zívl jsem si, stočil se do klubíčka a položil si hlavu na přední nohy. Přemýšlel jsem už zase o záležitostech smečky - jak budu potřebovat obnovit hranice, jak to asi dopadlo s Nickolasem, jestli se tu bude chtít usadit natrvalo, to by bylo dobré, vlci, zdá se, jen odcházejí, nikoliv přibývají, a tak dále, a tak dále. Přemýšlel jsem o tom tak dlouho, až jsem nakonec usnul.

//Východní hvozd

Konečně! Vkročil jsem na důvěrně známou půdu a zhluboka si vydechl. Všude dobře, doma nejlíp. Na chvíli jsem se zastavil několik desítek metrů od okraje lesa, zaposlouchal se a zavětřil. Panoval tu naprostý klid... Možná až příliš veliký klid. Cítil jsem pouze Mitsua a nejspíš Rybu, po Biance a Meinerovi ani stopy. Lehce jsem se zamračil. Jestlipak se ještě někdy budou zdržovat doma? Věděl jsem, že má sestra plné tlapky práce s vlastní rodinou, jen... Někdy bylo těžké být na všechno sám. Ještě, že se tady podle všeho nic špatného neudálo. Opravdu tu bylo tak ticho a poklidno, jako vždy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad něco přihodilo, zatímco jsem byl pryč. Všiml si vůbec někdo, že jsem tu nebyl? Malinko jsem si povzdechl, potřásl hlavou a s rybami v tlamě zamířil k úkrytu. Bude brzy potřeba obnovit hranice, ale nejdřív jsem chtěl nohám a celému tělu dopřát trochu oddech. Už jsem byl tak unavený, že bych tu trasu kolem lesa snad ani neušel.

//úkryt

//Zrcadlové hory

Přechod hor jsem přežil, třikrát sláva! Teď už mne čekal jen úplně poslední úsek cesty, který už naštěstí nebyl ani zdaleka tak náročný. Terén ve hvozdu byl sice místy nerovný kvůli skalám a kamenům a blízkosti hor, avšak zaprvé jsem jej dobře znal a za druhé se to vůbec nedalo porovnat s nástrahami hor, které jsem právě nechal za sebou. Natáhl jsem krok, protože už jsem skoro cítil teplo domova. Měl jsem za sebou pořádnou túru, nohy mně už pořádně bolely a únava zmáhala. Nemohl jsem se dočkat, až se ohřeju v úkrytu a zkontroluju, jestli se už Proxi cítí lépe a taky jak na tom jsou všichni ostatní. Pokud se tedy na území někdo objevil... Posledně jsem tam zaznamenal akorát Proxi, Daemona a Nickolase - a Rybu v úkrytu, samozřejmě. A když jsem odcházel, vrátila se Bianca s Meinerem, takže všechno bylo určitě v pohodě, předpokládal jsem, že celou dobu byli na území. Kdybych jen věděl.

//Mechový lesík

//Esíčka

Cesta přes hory nebyla zrovna snadná. Všude leželo hodně čerstvého sněhu a místy bylo hodně těžké vidět bezpečnou cestu. Kdybych neměl Hvězdíka, který mi svítil, snad bych se o jejich přechod ani nepokoušel a šel raději okolo. I takhle to byly místy docela o čumák. Párkrát mi nohy podjely a sklouzl jsem se krátkou cestu z kopce. Při jednom takovémhle kousku mi ryby vypadly z tlamy a musel jsem je sbírat ze sněhu - jednu jsem málem ztratil, tak hluboko mi zapadla! Opravdu byl nejvyšší čas se vrátit a usadit se zase doma. Cestování bude už brzy dost nebezpečnou kratochvílí. Sice teď už nesněžilo, ale obloha byla nadále zatažená a kdoví, co přinese zítřek? Vážně se mi dost ulevilo, když jsem konečně mohl místo šplhání vzhůru začít sestupovat zase zpátky dolů do údolí, do dobře známých lesů obklopujících ten náš.

//Východní hvozd

//Plamínek

Bylo až šokující, jak rychle se během zimy setmí. Tentokrát mě to i trochu zaskočilo, naštěstí jsem měl ale Hvězdíka, který mi cestu ozářil svým stříbrným světlem, takže nehrozilo, že bych se potmě zřítil do vody. Cesta kolem řeky byla teď poněkud zakroucená. Místy jsem využil zkratek, ale v lese mi pak přišlo jednodušší se držet břehu, než prodírat se hustým roštím, trním a větvovím. Porost na břehu byl sice také hustý, ale přece jen se dala nalézt i nějaká ta schůdnější místa. Ovšem brzy se krajina začala měnit a stávala se drsnější. Nebyl jsem kvůli tomu naštvaný, naopak se mi ulevilo - znamenalo to, že se blížím k domovu. Stačilo už jen přelézt hory a potom už budu od Mechového lesa, co by kamenem dohodil. Ještě, že tak, nést v tlamě ryby totiž začínalo být únavné.

//Zrcadlové hory

//Ohnivé jezero

I říčka, kolem které jsem procházel, byla řasami zbarvená do červena a když jsem zkusmo ponořil tlapu do vody, byla pořád o něco teplejší, než by se v tuhle roční dobu dalo čekat, i když ne o tolik. Dokonce v ní dál proti proudu i plavaly ryby, což mi připomnělo, že jsem už nějakou chvíli nic nesnědl. A kdyby se mi v lovu dařilo, mohl jsem donést i něco do smečkové spíže, což by se jistě hodilo. Ryby jsou sice spíš jen taková svačina, víc než cokoliv jiného, ale každá troška se hodila.
Zastavil jsem tedy na břehu a po chvíli napjatého čekání jedna ryba připlula až příliš blízko pro své vlastní dobro. Stačilo po ní už jen chňapnout a byla moje! Snědl jsem si ji hned, než stačila úplně promrznout, i když studená byla dost i tak. Teplejší voda v řece zas tak velký rozdíl neudělala.
Když jsem utišil svůj vlastní hlad, strávil jsem ještě nějakou tu chvíli dalším rybařením. Někdy se mi dařilo, někdy zase tak moc ne, ale nakonec se mi podařilo chytit tři docela slušně vypadající ryby a k tomu ještě jednu malou čudlu. Nebylo to zase tak špatné, pokud jsem mohl soudit. Mezitím se však už značně setmělo a slunce už bylo dávno za horami, když jsem konečně posbíral svoje úlovky a pokračoval v cestě k severu.

//Esíčka

//Ježčí plácek

Najít červené jezero nebylo nijak těžké, zářilo totiž v bělostné krajině do dáli. Samozřejmě ho nepokrýval žádný led a tím pádem ani sníh - zima jako by se ho netýkala. Věděl jsem, že žádné ryby v něm nejsou a tak jsem se ani neobtěžoval tu zastavovat, prostě jsem prošel okolo po břehu a mířil si to k menší říčce, která do jezera vtékala. Věděl jsem, že když se budu držet vodních toků, dříve či později mě dovedou až k Mechu. Samozřejmě jsem to tady už trochu znal, i když je pravda, že až tak prochozenou jsem tuhle část Gallirei neměl. Jenže na další poznávací zájezd jsem teď neměl čas. Musel jsem se vrátit ke smečce - co kdyby mě bylo k něčemu potřeba a já tam nebyl?

//Plamínek

//Zrádný průchod

Ať už byla ta chechtající se stvoření kýmkoliv nebo čímkoliv, ven z údolí mě naštěstí nepronásledovala. Pokud mě tenhle výlet v něčem utvrdil, pak v tom, že jih Gallirei je podivné, divoké místo, se kterým není vůbec radno si zahrávat. Bylo nejspíš hodně hloupé vydat se tam sám a vzít to okružní cestou přes neprobádaná území, kam vlci zavítají jednou za čas - a nejspíš jenom když zabloudí. Nemyslel jsem, že tam jsou nějaké vlčí smečky, i když asi nebylo vyloučené, že se tam čas od času upíchne nějaký ten tulák. Teď v zimě by se tam možná dalo přežívat i snáz, než v chladnějších oblastech, když je vlk jen sám, bez smečky, uvažoval jsem. Ale musel by se vyznat v té zvěři, co tam žije. Jinak by z něj určitě byl dost brzy oběd. Já osobně byl rád, když jsem pod tlapami znovu ucítil sníh a octl se v krajích, které jsem alespoň trochu znal. Teď už zbývalo jen dojít k domovu.

//Ohnivé jezero

//Savana

Oddechl jsem si, když zůstala placatá louka za mnou. Ovšem neoddechl jsem si zase tolik, protože... kde jsem se to octl teď? Nejdřív se mi zdálo, že "zkratka" vedoucí přímo mezi dvěma lesy bude dobrou volbou, protože jsem se nechtěl prodírat nějakým hustým pralesem, kde by navíc mohla žít kdovíjaká vzteklá havěť, avšak když jsem do údolí mezi lesy vkročil, už jsem si tím tak jistý nebyl. Ve vysoké trávě leželo něco, co jsem nejdřív považoval za léty vybělené klacky nebo kameny, ale co se při bližším ohledáním ukázalo být kostmi. Jenže jaké strašlivé monstrum by to muselo být, aby za sebou zanechalo takhle obrovské ostatky? S hrůzou jsem hleděl na bělostnou lebku, ze které trčely ty největší kly, jaké jsem kdy viděl. Jasně. Takže tady opravdu být nechci, otřásl jsem se od hlavy až k patě a poklusem to vzal co nejrychleji skrz průchod. A když se mi za zády ozval šílený chechot neznámých zvířat (či nadpřirozených bytostí?), přidal jsem radši rovnou do cvalu.

//Ježčí plácek

//Poušť

Suchá tráva písek nahrazovala sice jen pomalu, ale přece. Z pouště jsem se pomalu dostal na místo, které by se dalo nazvat takovou vysušenou loukou. Ani tady ještě nebyl sníh, jen neznámé stromy. A vůně nejrůznějších tvorů, které jsem neznal. Pár z nich jsem zahlédl v dálce, kráčela tam podivná zvířata s dlouhýma nohama a ještě delšími krky. Asi tu nikdy nemrzlo ani nesněžilo a zdálo se, že o zvěř tu není nouze - ale nevypadalo to, že by sem vlci často chodili a to určitě mělo svoje důvody. Nejen pachy býložravců se vznášely vzduchem. Byl tu i ostřejší pach, pach predátorů. A jestli to byli predátoři, kteří lovili něco tak obřího, jako ta zvířata, která jsem viděl v dálce... Pak jsem se nimi vážně, vážně setkat nechtěl. Přešel jsem do klusu a nechal savanu co nejrychleji za sebou, ani jsem se neohlédl.

//Zrádný průchod