Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Udělej si/najdi a ochutnej rybí nanuk
//Klimbavý les

Řeka nebyla daleko. Přemýšlel jsem, jestli to je ta stejná, která tekla kolem našeho lesa. Měl jsem takový dojem, že ano, že právě její proud už jsem několikrát následoval od severu až na jih a nebo naopak. Aspoň někdo známý tu se mnou byl, i když to nebyl vlk. Trochu jsem si povzdechl, z toho alfování se nakonec vyklubala docela osamělá práce. Sheya měla raději svoji svobodu a Bianca zase měla teď svoji rodinu, které chtěla jistě věnovat čas. Launee si užívala zaslouženého odpočinku, Meinere... těžko říct, co se mu honilo hlavou a Saelind si možná definitivně sbalila kufry a bez rozloučení vyběhla do širého světa. Bylo poněkud depresivní o tom takhle přemýšlet, ale nevěděl jsem, jak jinak na to nahlížet. Ani co s tím dělat. Taková zkrátka byla realita.
Jak jsem tak procházel kolem řeky, spatřil jsem pod hladinou lenivé ryby. Zakručelo mi v žaludku, už to bylo nějakou chvíli, co jsem něco pořádného jedl. Chytit rybu pro mě nebylo nic příliš těžkého, dokonce se mi povedlo přitom příliš nenamočit. Jediné, co to vyžadovalo, byla trocha trpělivosti, které jsem měl na rozdávání. Chňap, a už byla má! Aspoň dokud mi neupadla do sněhu. "Hopla, lepší, než kdyby spadla do jehličí," zasmál jsem se a zauvažoval, jestli bych to neměl vzít jako znamení. Třeba mražená ryba chutnala líp? Ještě jsem vzduch kolem ryby ochladil a nechal ji ležet ve sněhu, dokud nebyla úplně zmrzlá. Potom jsem se pustil do jídla. Kromě toho, že teď byla mnohem větší námaha rybu jíst a taky že mi z toho byla mnohem větší zima jsem ale žádné výhody neshledal. No... zkusit se to muselo. Jakmile jsem s tím byl hotov, vyrazil jsem dál. Na jih, stále na jih.

//Tenebrae

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Cesta bez cíle mne vedla dál a dál na jih. Nevěděl jsem, kam vlastně konkrétně mířím a taky jsem měl tušení, že bych se měl co nejdřív začít vracet zpátky. Byl jsem nervózní z toho, že jsem smečku opustil na delší dobu, i když jsem věřil, že na území zůstala Bianca s Meinerem. Kdybych věděl, že tomu tak nebylo, asi bych byl ještě milionkrát nervóznější, naštěstí jsem byl této informace ušetřen.
Z hájku plného třešní jsem opět chvíli musel klouzat po hrbolatých kamenech, než jsem se dostal do dalšího lesa. Ten působil velice malebným a přátelským dojmem, dokonce i když to byl převážně listnatý les a tak byly stromy na zimu opadané. Atmosféra zde byla milá a znatelně se tu vznášel jeden vlčí pach. Že by tohle byl stálý domov nějakého tuláka? No, sice si nemohl území hájit jako smečka, ale i tak mi přišlo neslušné mu dupat po dvorku. Stejně jsem neměl příliš důvod se tu zdržovat a tak jsem lesem jenom prošel a zamířil k řece.

//Kiërb

//Zarostlý les přes Hadí ocas

Došel jsem až do lesa plného zkroucených ovocných stromů. Matně jsem si vybavoval, že šlo nejspíš o třešně, ale na jejich sladké plody si budeme muset ještě počkat. Snad nikdy se mi nepoštěstilo tady být v tu správnou roční dobu, abych si na nich mohl pochutnat. Buďto byly na stromech ještě růžové květy, nebo už byly přezrálé třešně všude možně po zemi a hodovali na nich ptáci. Případně už stačila přijít zima, jako tomu bylo letos, a to už byl pak s třešněmi vážně konec.
Alespoň jsem se ale prošel tím pěkným sadem, který měl svoje kouzlo i tehdy, když byly stromy holé, bez květů, plodů i listí. Mohly za to ty zvláštní tvary stromů, které přímo lákaly ke šplhání. Neodolal jsem a taky si na jeden zkusil vylézt, málem se mi přitom smekla tlapa, ale povedlo se. Chvíli jsem si odpočinul uvelebený v rozsošině větví, než jsem se znovu vydal na svoji prozatím bezcílnou pouť. Neměl jsem upřímně nejmenší ponětí, kam mne tlapky zanesou.

//Klimbavý les přes Hadí ocas

//Zrcadlové hory

Pomalu jsem slézal z hor, krok za krokem, abych si nenatloukl čenich, ze kterého mi pořád trochu kapalo. Ano, zcela určitě jsem chytil rýmu. Naštěstí mi nebylo nijak špatně, jen to šimrání v nose a v krku mě dráždilo a bylo kaňkou na kráse jinak celkem příjemné procházky. V myšlenkách jsem se zaobíral smečkou a rodinou, zatímco jsem se proplétal hlubokým lesem plným kořenů, houštin a zrádného trní. Byla to krkolomná cesta, jen co je pravda. Zároveň však tohle místo mělo svoje kouzlo, svoji skrytou krásu. Takovou hrubou krásu. Procházel jsem lesem pomalu a užíval si to - bylo to tu o tolik jiné, než u nás v Mechu, kde se všechno zdálo takové měkké, nadýchané a mírumilovné. Tenhle les naopak měl tvář opravdové divočiny. Ne, že bych se příliš bál. Věděl jsem, že pokud se nestrhne nějaká magická mela, je na Galliree povětšinou docela bezpečno. Mohli jste narazit na nějakého dalšího predátora, ale magiemi bych ho snad dokázal zaplašit. Navíc to tady vypadalo ospale a opuštěně. Žádný grizzly na mě za bukem nečekal.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Listopad 10/10

Cestou jsem několikrát odpočíval a také pil. Už mi začínalo kručet v břiše, ale bohužel k jídlu tady nebylo nic a tak jsem se snažil hladový žaludek ošálit aspoň doušky vody. Trochu to pomáhalo, ale ne moc. Vážně jsem se odtud potřeboval dostat pryč. Po době, která se zdála být nekonečně dlouhá, jsem vyšel z vody a ucítil pod tlapami pevnou zem. Světlo zde bylo jasnější, zřetelnější. Chvíli jsem mžoural v šeru a vykročil s povzdechem vstříc naději, která se mohla ukázat jako planá. Avšak jak jsem šel dál a světlo sílilo, sílila i moje naděje. Opravdu se to zdálo jako světlo slunce... A pak jsem to spatřil. Ve skále zela trhlina, vysoká a úzká, ale na natolik, abych se skrz ní neprocpal. To právě z ní sem dopadalo světlo a to právě ona se stala mojí branou do venkovního světa. Prošel jsem skrz a zhluboka se nadechl. Svěží vítr v kožichu snad ještě nikdy nebyl tak příjemný. Ještě jsem měl před sebou dlouhou cestu domů, ale aspoň už jsem věděl, že nezahynu v temné jeskyni.

Listopad 9/10

Vyrazil jsem tedy znovu na cestu. Hlava už mne tolik nebolela, ale ani tak můj postup nebyl nejrychlejší. Zraněnou nohu ledová voda brzy znecitlivěla skoro stejně důkladně, jako mé ostatní končetiny, ale naražený bok pořád bolel a nemohl jsem se kvůli němu pohybovat obzvlášť spěšně. Vlastně i s ohledem na zraněnou tlapku to nešlo, to, že byla otupělá chladem, ještě neznamenalo, že jsem jí nemohl přehnanou námahou ublížit. A tak jsem se belhal vpřed, cákal skrz studenou vodu, která mi naštěstí v nejhlubším místě nedosahovala ani po břicho a doufal jsem, že světlo, které jsem viděl před sebou, bude mojí cestou k vysvobození - že venku mezitím, co jsem spal (nebo byl v bezvědomí) nastal nový den a to, co jsem před sebou viděl, bylo světlo pocházející z paprsků slunce.

Listopad 8/10

Na nějakou chvíli jsem musel znovu buď omdlet, nebo usnout. Spíše to druhé, protože jsem se probudil poměrně osvěžený. Hvězdík byl pryč, jeho světlo se zřejmě vrátilo zpět do mých přívěsků. Zjistil jsem ale, že tady temnota není tak naprostá, jak by měla být. Ano, pořád tu byla hodně velká tma, ale rozeznával jsem tvary krápníků i hladinu jezera. Odněkud sem přicházelo světlo. Nebylo ho mnoho, ale existovalo. Někde tam vpředu. Někde za podzemním jezerem. Uvědomil jsem si, že ho nejspíše budu muset přebrodit. Dokud Hvězdík svítil, nevšiml jsem si žádné cesty kolem. Byla pravda, že jsem se po ní zrovna nerozhlížel, soustředil jsem se hlavně na to, abych zahnal žízeň a potom už jsem byl moc unavený. Trochu jsem si vyčítal, že jsem se nedíval lépe, ale ne zase moc. Vlk nemůže myslet na všechno a i ta malá troška světla mi dodávala naději.

Listopad 7/10

Před sebou jsem měl podzemní jezero. V mihotavém světle stříbrného orbu se zdálo být přímo obrovské. Odlesky světla z něj tančily po stěnách a krápnících, jichž tu byla spousta. Většina jich visela od stropu, ale od země některé také rostly a jiné se spojily v jednolité sloupy. Bylo to jako vkročit do podzemního království. Navzdory žízni, únavě a bolesti jsem si dopřál chvíli, kdy jsem na tu nádheru jen zíral a vychutnával si ji, protože jsem tušil, že něco takového už nemusím nikdy znovu spatřit. Žízeň však nakonec zvítězila a já se dopachtil k vodě. Doufal jsem, že bude pitná, ale neměl jsem na výběr tak či tak. Sklonil jsem hlavu a začal pít. Zkřivil jsem mimoděk tlamu - voda byla ledová a chutnala po minerálech, ale byla to voda a v tu chvíli byla tím nejlepším, co jsem kdy chutnal. Pil jsem a pil, dokud se mi žaludek mírně nesevřel z přemíry studeného. Pak jsem si lehl na zem a popadal dech. Cesta sem mne vyčerpala.

Listopad 6/10

Kap. Kap. Kap. Zvuk kapání zesiloval. Musel jsem se blížit. Olízl jsem si čenich, nemohl jsem se dočkat, až konečně svlažím hrdlo. Jen jsem doufal, že se k vodě budu moct dostat. Tunel se zužoval a stěny byly nakonec tak blízko sebe, že jsem se o ně na obou stranách otíral špičkami kožichu. Byl by to skvělý vtip, kdyby se po té útrpné cestě ukázalo, že voda je za průchodem tak úzkým, že se jím nedokážu protáhnout. Pajdal jsem kupředu a snažil se nevyšilovat, zmocňoval se mě nepříjemný klaustrofobický pocit a hrůza z toho, že tu někde uvíznu a až mě někdo (pravděpodobně nejdřív za pár let) objeví, bude ze mě už jen vybělená kostra. Ne, ne, hlavně na to nemyslet. Hezky pomalu, krůček po krůčku pokračovat kupředu... Uvědomil jsem si, že se cesta opět rozšiřuje. Překonal jsem další ohyb a před výhledem, který se mi naskytl, jsem zalapal po dechu, i když mne z toho v žebrech zabolelo.

Listopad 5/10

Kap. Kap. Kap. Aniž bych si to uvědomoval, zamlaskal jsem. Bohové, měl jsem takovou žízeň! Jak jsem mohl přemýšlet, když jsem umíral žízní? Někde tu musela být voda. Jen se k ní dostat. Vůbec jsem se na tento úkol netěšil, ale nezbývalo mi zřejmě nic jiného. Zatnul jsem zuby a se syknutím bolesti jsem vstal. Dunění v hlavě na moment zesílilo, pochroumaná noha ostře zabolela, když jsem se o ni opřel příliš velkou vahou a v naraženém boku mě bodlo, až jsem krátce vykřikl. Chvíli jsem myslel, že buď hodím šavli nebo rovnou znovu omdlím, ale sklonil jsem hlavu nízko k zemi a nával slabosti mne po chvilce přešel. Dobře... Dobře. Opatrně jsem udělal první kulhavý krůček. Moc jsem se neopíral o zraněnou nohu a šinul jsem si to podél zdi, kdekoliv se to dalo. Ještě, že mi Hvězdík svítil na cestu. Neuměl jsem si představit, že bych tu takto tápal potmě.

Listopad 4/10

Odpověď se skrývala nade mnou. Ve stropě jeskyně zela díra, kterou nebylo vidět nic než naprostá temnota, ale díky čerstvému vzduchu, který jí proudil dovnitř, jsem neměl velké pochybnosti o tom, že vede ven. Pokud jsem jí sem propadl, rozhodně to vysvětlovalo, proč jsem tak domlácený. Bylo to dost vysoko. Svůj pád jsem si vůbec nepamatoval, ale teď už jsem si vzpomínal na to, že jsem se vydal do hor. Samozřejmě jsem o tom nikomu nepověděl, takže nikdo nejspíš netušil, kde mě hledat. Výborně, Saturne, prostě výborně. Jak jsem se dostal sem jsem tedy už tušil. Důležitější otázkou se však stalo, jak se dostanu odtud. Pokud jsem ránou do hlavy nenabyl schopnosti levitace, stejnou cestou, kudy jsem přišel, to nepůjde. Po příkré stěně jsem k otvoru ve stropě v žádném případě vyšplhat nemohl.

Listopad 3/10

Nevím, kolik uplynulo času, ale nakonec jsem přišel zase k sobě. V tlamě jsem měl vyprahlo a v hlavě mi tupě dunělo, ale nebyl jsem už v absolutní temnotě. I když jsem byl mimo, Hvězdík tu zůstal a vznášel se ve vzduchu kousek přede mnou. "Díky, příteli," zachraplal jsem a s námahou zvedl hlavu, abych se rozhlédl. Jenže jsem nemohl říct nic konkrétního či zvláštního o místě, kde jsem se nacházel. Byla to jeskyně, to bylo jasné. A byla nejspíš dost velká, možná i část jeskynního systému. Netušil jsem ale, kde přesně jsem ani jak jsem se sem dostal. Možná, že jsem byl v jeskyních pod Zrcadlovými horami? Dávalo by to smysl, věděl jsem, že tamní chodby jsou hodně rozlehlé. Ale kde jsem se tu vzal? Začal jsem pohledem bloudit po stěnách a hledal nějakou stopu, která by mi mohla napovědět. Přece jsem se sem nepřenesl náhodně.

Listopad 2/10

Po nějaké době jsem otevřel oči a okamžitě jsem se zděsil. Neviděl jsem vůbec nic! Propána, oslepl jsem! Mohla to způsobit ta rána do hlavy, kterou jsem zřejmě utrpěl? Byl jsem na pokraji paniky, když mi do hlavy na poslední chvíli skočila rozumná myšlenka - možná tu je jen tma. A já můžu vyvolat světlo. Mám přece Hvězdíka. V tu chvíli jsem se na čarování moc necítil, ale touha po tom znát pravdu a přesvědčit se, zda jsem skutečně nepřišel o zrak, byla silnější. Zasoustředil jsem se a přivolal orb stříbřitého světla. Bolest v hlavě se okamžitě prudce zhoršila a přelila se přese mne vlna nevolnosti. Celý svět se ošklivě zhoupnul, hned mi bylo jasné, že to vážně nebyl dobrý nápad. Uviděl jsem světelnou kouli a v jejím světle i část jeskyně, kde jsme se nacházeli, než jsem znovu na chvíli omdlel.

Listopad 1/10

Kap. Kap. Kap. Nekonečné kapání vody bylo jediným zvukem, který se ozýval. Rozléhal se ozvěnou. Jak dlouho už? Neměl jsem nejmenší ponětí. Možná jsem ho okrajově slyšel už delší dobu, ale skutečně vnímat jsem ho začal jen postupně a pozvolna, jak jsem přicházel k sobě. Ještě předtím, než jsem si plně uvědomil ten nekonečný zvuk, jsem začal vnímat svoje tělo. Svoje nesmírně rozbolavělé tělo. Hlava mi třeštila a v levé přední noze vystřelila ostrá bolest, kdykoliv jsem jí pohnul. Levý bok jsem měl naražený. Už jsem rozhodně zažil dny, kdy jsem se cítil líp. A kde jsem to vůbec byl? Kap. Kap. Kap. A ta ozvěna. A chladný vlhký kámen pode mnou. Byl jsem asi v nějaké jeskyni, ale jak jsem se sem dostal, na to jsem si vůbec nevzpomínal. Podle toho, jak mě všechno bolelo, jsem si dovolil odhadovat, že to asi nebylo žádným tradičním způsobem.

//Mahtaë sever

Terén v horách nebyl nejschůdnější a tak jsem musel jít pomalu. Sněhu rychle přibývalo, když jsem vyšplhal jen o trošku výš. Naštěstí mne před mrazem chránil hustý kožich, ale v čenichu mě dál šimralo a každou chvíli jsem kýchl. Zajímalo by mne, kde se toulá Sheya? Jestlipak se na zimu objeví? Jestlipak na mě ještě nezapomněla? Povzdechl jsem si. Tak dlouho jsem ji už neviděl a vlastně jsem ani netušil, jestli pobíhá někde po světě či se jen schovává kdesi v zapadlém koutku lesa. Raději jsem věřil té první možnosti. Ta druhá by totiž znamenala, že se mi schválně vyhýbá, že ano? Bolelo na to jen pomyslet.
A Saelind? Po krátké chvíli bez tíživých myšlenek se najednou začaly zase vynořovat. Ale byly to důležité myšlenky... Chtěl jsem vědět, co se děje s mojí rodinou. Jenže jak jsem to mohl zjistit? Neměl jsem ponětí, kam se obě poděly. Možná byly někde spolu? Nebo možná Saelind zamířila na cesty s Reonysem, se kterým se zdáli být docela blízcí. Jen bych si přál, abyste mi řekly, když vás nemám čekat doma, holky moje, pomyslel jsem si a znovu kýchl.

//Zarostlý les