Příspěvky uživatele

Sheya si byla jistá, že to zvládneme. Dodávala tím trochu jistoty i mě, ale ne tolik, kolik bych potřeboval. Všechno ve mně bylo roztřesené, akorát tak připravené zaseknout se v nerozhodnosti, zmrznout strachem a nejistotou. Ale než jsem se zaseknul či vyrazil se Sheyou lovit, cizí pachy nás v přípravách vyrušily. Času nebylo nazbyt, ale nemohli jsme to nechat jenom tak. "Možná," odfrkl jsem si a v duchu cítil nepříjemné pnutí. Dvě zavytí, která nikoho nepřilákala. Bianco, kde jsi? Mitsu? Meinere?
Snad dobře, že nebyl prostor nad tím uvažovat. Dva mladí návštěvníci se před námi zjevili záhy. Sheya mi byla v patách. Věnoval jsem jí rychlý vděčný úsměv, ale pak jsem se už soustředil na cizince. Mladý vlk se zdvořile uklonil, ale stříbřitá slečna za ním zaujala okamžitě agresivnější postoj. Hřbet se mi automaticky rovněž zježil, ale cítil jsem z ní hlavně strach a nijak se nepohnula vpřed, aby zaútočila. Přesto jsem na ni dával dobrý pozor.
Vlk se představil jako Leszek a vysvětlil, že by se rád přidal k nějaké smečce, zatímco jeho společnice - Lorna - se tu zřejmě zdržet neplánovala. "Já jsem Saturnus," představil jsem se jim oběma. "Jedna z místních alf. Tohle je moje partnerka, Sheya," obrátil jsem na ni pohled, ale pouze na vteřinku. Lorny napjatý postoj mě nutil na ni dohlížet. "Mechová smečka vždy ráda přijme schopné vlky do svých řad. Jsme... poklidná smečka, žijeme tu povětšinou stranou od světa a všemožných sporů," řekl jsem a v duchu ucítil trochu úlevy - Leszek byl mladý, ale ne už vlče, snad by byl šikovný, snad by pomohl trochu oživit ducha naší smečky?
Rychle jsem přemýšlel. "V tuhle chvíli se chystáme k lovu a bohužel nás tlačí čas, ale... ale kdybys chtěl jít s námi, mohla by to být dobrá příležitost lépe se poznat a rozhodnout se, jestli by se ti s námi líbilo?" nadhodil jsem a pohledem opět zabloudil k Sheye, zda si myslí, že to je dobrý nápad. "Ty jsi samozřejmě taky vítaná i jen jako návštěva, pokud chceš," obrátil jsem se na rozčepýřenou vlčici a přiměl se pousmát, abych ji trochu uklidnil. Napětí z ní sálalo ve vlnách, které nešlo ignorovat. Prosím, buďte dobří vlci. Potřebujeme tady takové. Držet důstojnou fasádu mě stálo dost energie, ale Leszkův zájem o smečku mě přece jen trochu povzbudil a přivedl na jiné myšlenky. Kdyby šlo všechno dobře a Mech získal novou krev, ulevilo by se mi. Už dlouhou dobu jsem měl obavy, že smečka pomalu umírá a rozpadá se - a události nedávno minulých dní mě v tom jen a jen utvrzovaly. Potřebovali jsme naději.

Zvuk mého vytí dozněl v lese a nastalo dlouhé ticho. Nikdo nepřijde. Jsi sám. Proč by za tebou chodili? Co jim můžeš nabídnout? Nic. Pevně jsem stiskl čelisti k sobě. To není pravda. Jenže ta myšlenka zněla jen jako velmi chabý protest.
A pak se přece jen něco ozvalo a mezi stromy se vynořil pískový kožíšek. Sheya. Pousmál jsem se na ni - alespoň na její blízkost a pomoc jsem se mohl vždy spolehnout. Přiměl jsem se narovnat a postavit se pořádně na tlapy. Musel jsem se trochu sebrat, alespoň když kolem byl někdo další. Byly tu věci, které potřebovaly vyřídit. "Snad bychom to zvládli," odsouhlasil jsem, "ale bylo by lepší, kdyby ještě někdo přišel. Jistější. Už... už se nesmí nikomu nic stát." Nesnesl bych to. Prostě už bych to nepřežil.
Z lovců se nikdo neukázal, ale protože jsme byli poblíž hranic s říčkou a jezerem, příchod cizinců jsem zaznamenal rychle. Pachy, nesrozumitelné hlasy přicházející odněkud z okraje lesa. Napjal jsem se a ohlédl na Sheyu. "Máme návštěvu." Proč teď? Proč zrovna teď? Pocítil jsem nesmírný odpor k tomu jít teď řešit cizí vlky, ale musel jsem. Mohli by ohrozit Saelind nebo zbytek smečky. Nebo... "Třeba nám oni pomůžou s lovem," cukly mi koutky poněkud hořkým úsměvem, těžko se mi věřilo optimistickým myšlenkám.

Každopádně jsem se tím směrem obezřetně vydal. Pokoušel jsem se na tvář nasadit co nejneutrálnější výraz, ale věděl jsem, že známky únavy nejen ze své tváře, ale chůze a postavení těla zcela vyhnat nedokážu. Netrvalo dlouho a naskytl se mi pohled na naše dva návštěvníky. Byli to mladí vlci, ale naštěstí už ne vlčata. Netušil jsem, co bychom si počali s dalšími hladovými krky. Hnědý vlk a rozčepýřená šedivá vlčice. "Zdravím vás," pronesl jsem a byl uspokojen tím, že se mi hlas nezachvěl a zněl docela klidně. "Přišli jste na území Mechové smečky, jak už asi víte," soudě dle toho, že se drželi při hranicích. "Co vás přivádí?" Nespouštěl jsem z nich oči, i když nevypadali nebezpečně. Jen krátce jsem se ohlédl, abych zjistil, jestli je Sheya se mnou.

3.5. Saturnus http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-249608
Další 3.7.

//Pardon že jsem to takhle urychlila, ale lov už je docela akutní :D

Saelind byla téměř mimo sebe. Tomu, co říkala, jsem příliš nerozuměl, ale hlavní bylo, že se našla. Byla doma. V bezpečí. A my se o ni postaráme, nedovolím, aby se jí ještě něco stalo. Už ne. K Reonysovi se velmi měla, ba dokonce prohlásila, že jsou partneři, ale v tuhle chvíli jsem se ani nedokázal radovat z toho, že dva mladí vlci snad nalezli lásku. Hlavou mi vířily jen myšlenky na to, co je třeba udělat, co všechno budeme muset v úkrytu připravit... "Ryba by byla fajn... A v úkrytu vodu seženeme," pomýšlel jsem na rozpouštění ledu, kterého bylo ve spíži dost a dost. Ano, i bylinky by se hodily, ale jaké? V tom jsem se nevyznal.
Do toho se ozvala Sheya, že bychom možná měli zamířit raději k řece. "Hm... možná... možná by to bylo lepší?" Dávalo to smysl. "Jen aby tam byl dostatečný klid," bál jsem se, možná by jí přece jen bylo lépe v úkrytu? "Ale asi to dává větší smysl. I když možná půjdeme raději k jezeru, to je blíž, ani nemusíme vyjít z lesa," usoudil jsem nakonec, bude to jednodušší a počasí už bylo dost teplé, abychom se nemuseli snad příliš obávat. Na čerstvém vzduchu možná Saelind bude i lépe, než v noře. Jenže co když přijdou deště, bouřky...? Bušení, bušení v hlavě. Co bylo správné? Jak neudělat chybu?
Pomohl jsem Saelind na Reonysův hřbet, když se tak ochotně nabídl. Zdálo se, že se hodlal ze všech sil snažit, aby vynahradil, co se stalo. "Tak, hlavně musíš odpočívat a nijak se nenamáhat," řekl jsem Saelind a začal naši výpravu pomalým tempem směřovat k hranici lesa s jezerem. Držel jsem se po boku Reonyse, abych mohl dceru zachytit, kdyby snad padala. Jenže ona si cestou uvědomila, že tu někdo chybí. Kousl jsem se do jazyka. Doufal jsem, že tohle ještě chvíli oddálíme. Sheya hned vyhrkla, že tu Proxi není. Zachytil jsem nenápadně její pohled a pak lehce zavrtěl hlavou. Nemyslel jsem si, že by byl nejlepší nápad to teď Saelind říkat, teď, když se její stav zdál tak křehký. Co kdyby to byl až příliš velký nápor, co kdyby se její tělo nedokázalo potýkat se zármutkem a ona by prostě...? Ne. "Teď si s tím nelam hlavu," řekl jsem s nemalým přemáháním a vytvořil na tváři cosi jako úsměv.

Jezero už nebylo daleko a jakmile jsme Saelind zajistili dostatečné pohodlí, hned jsem uvažoval o tom, co dál. Ryby byly určitě k jídlu dobré, ale Saelind bude potřebovat asi i další maso, aby nabrala sil. Nemluvě o zbytku smečky... Na ten jsem také nesměl zapomínat. "Já... Myslím, že bude lepší, když se i tak postarám o ten lov. Seženu nějaké další vlky... Někdo musí být pořád u Saelind." Přál bych si, abych mohl zůstat, aby tohle za mě mohl zařídit někdo jiný. Nic jsem nechtěl dělat méně, než lovit, ale kdo jiný to mohl zařídit? Ty jsi alfa. Ty jsi otec. Ty se starej. Ztěžka jsem polkl knedlík v krku. "Zkusím zjistit i o těch bylinkách," dodal jsem. Třeba to někdo bude vědět? Ale kdo by mohl? Potřásl jsem hlavou. "Pěkně odpočívej a nabírej sil. Budu zpátky co nejdřív," pronesl jsem poslední větu ke všem přítomným, otočil se a zamířil hlouběji do lesa.
Zavyl jsem, abych přivolal vlky, kteří byli v lese. Cítil jsem Mitsua a i další pachy, doufal jsem, že aspoň někdo bude mít čas se do toho pustit. Nevydržel jsem ale na jednom místě, neklidně jsem přešlapoval kolem stromů u hranic a abych se aspoň něčím zaměstnal, drbal jsem se o jejich kůru a značkoval. Teď sem nesměl nikdo vtrhnout, ne, když byla Saelind tak slabá. Buď v pořádku, prosím, buď v pořádku. A v patách těchto proseb další myšlenky: Co jsem to za otce? Jak se starám o svoji rodinu? Drsná kůra mě dřela tak moc, až to bolelo. Schválně jsem se do toho opíral vší silou. Nezasloužil jsem si nic jemného a hezkého, ne, když moji nejmilejší trpěli a já jim nedokázal pomoct.

Zíral jsem na Reonyse, když vysvětloval, co se stalo a nedokázal jsem uvěřit vlastním uším. Zatoulala? Jakto, že se zatoulala? "Jak to je dlouho?" procedil jsem skrze zuby. V hlavě mi dunělo. Ne, nemohli jsme ztratit i ji, není možné, abychom ztratili i ji, a kromě strachu a zármutku, který mi svíral nitro, se uvnitř mě začal probouzet pocit, který byl pro mě tolik vzácný. Hněv. "Jak jsi ji mohl nechat ztratit?" zabodl jsem pohled do Reonyse, na kterého jsem se spoléhal, že na naši dceru dohlédne. Nekřičel jsem, ale hlas se mi chvěl těžko potlačovaným vztekem, nejen na Reonyse, ale na sebe, na celý svět. V hloubi duše jsem věděl, že to není jeho vina, ale ve svém stavu jsem o věcech nedokázal uvažovat racionálně. Musela to být něčí vina. A on ji měl hlídat, on ji měl chránit, on s ní měl být! Zaryl jsem drápy do mechu, zhluboka se nadechl a pomalu vydechl.
Než jsem stačil říct cokoliv dalšího, Reonys se náhel ozval s tím, že je Saelind kdesi v lese. A opravdu. Její pach mi dolehl k čenichu. Vyměnil jsem si pohled s Sheyou, která se zdála být zralá na omdlení, a vydal jsem se směrem, kudy zmizel Reonys. Netrvalo dlouho, než jsem spatřil ryšavý kožíšek naší dcerky. Reo i Sheya se k ní přihrnuli, ale mě ještě trvalo, než jsem se přenesl přes šok z toho, co vidím. Vypadala na pokraji sil, vyhublá a zubožená. "Saelind," hlesl jsem sotva slyšitelně a čenichem se jí otřel o tvář. "To... to bude dobré, holčičko. Už jsi doma. Jsi v bezpečí." Prosím, buď v pořádku, bojuj, prosím, ne i ty, nemůžeš nás opustit i ty, a pohledem jsem se vrátil k Reonysovi a chtěl se na něj dál hněvat, ale nějak jsem to nedokázal, všechny ostatní pocity už zase vytlačovala hrozná únava.
"Musíme... ji dostat do úkrytu, aby mohla odpočívat," začal jsem vymýšlet nějaký plán. Zavřel jsem oči, v temnotě za víčky mi vířily nejrůznější barvy a tvary, hlava mi duněla. Bylo těžké udržet myšlenky na uzdě. "Ty zůstaneš s ní, Reonysi, nehneš se od ní, měli bychom mít ještě nějaké zásoby, ale... Seženu další vlky a půjdeme na lov, aby měla nějaké čerstvé maso a... a..." Co ještě? Co ještě? Muselo toho být víc, co jsme mohli dělat, ale nic mě nenapadalo. Otevřel jsem oči a pohlédl na chudáka Saelind, vyčerpanou téměř k smrti, vyhublou na kost. "Pojďme k úkrytu," špitl jsem. "Tam se o tebe postaráme, neboj," dodal jsem směrem k Saelind a podepřel jsem ji z druhé strany, abych jí pomohl k noře.

Přesně tak. Věřil jsem, že pokud je na světě nějaký vlk, který ví, kde by Saelind mohla být, pak je to právě Reonys. Jeho pach se nesl lesem, pořád byl kdesi s Biancou, takže jsem za ním nespěchal hned. Neměl jsem prostě a jednoduše sílu spěchat kamkoliv. Klesl jsem do měkkého mechu jako do peřin a doufal, že se co nejrychleji propadnu do sladkého zapomnění spánku. "Ne. Neopustím," špitl jsem, ale v srdci jsem ucítil chlad - jak jsem mohl dávat takové sliby, jak mohl kdokoliv slíbit něco takového? Během chvíle se všechno mohlo rozpadnout. Ani já tu nemusel už zítra být. Ani Sheya. Nic z toho, co bylo kolem nás... "Miluju tě," hlesl jsem ve snaze umlčet dotěrné myšlenky a během pár momentů jsem spal.
Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem si uvědomil, že zvuky, které slyším, patří do bdělého světa a nejsou součástí nějakého snu. Moje mysl se s námahou vydrápala zpátky k vědomí a já otevřel oči. Dokonce i když jsem spatřil vlka, který před námi stál, měl jsem pár vteřin dojem, že pořád ještě spím. Přece jsme se o Reonysovi bavili, než jsme usnuli, dávalo smysl, že mě teď pronásledoval ve spaní... Jenže už jsem nespal. "Reonysi?" zamumlal jsem, mimoděk dělaje ozvěnu Sheye. Byl tu sám. Saelind s ním nebyla. Ne. "Co tě sem přivádí? Kde je Saelind?" vytáhl jsem se rychle do sedu a snažil se ze sebe setřást poslední zbytky otupělosti ze spánku. Neviděl jsem se sice, ale tušil jsem, že musím vypadat příšerně. Spánek trochu osvěžil moje tělo, ale moje nitro bylo pořád otupělé a rozbolavělé. To se odráželo i v tónu, který jsem na mladého vlka použil - asi nebyl až tak vřelý a vstřícný, jak u mě bylo zvykem.

Co dál? Co jen bude dál? Nedokázal jsem si představovat budoucnost. A Sheya zřejmě také ne. "Nevím. Nějak... musíme. Asi." Nebo taky ne. To se znovu ozýval hlásek z té propasti otvírající se uvnitř. Nemusíš. Nemusíš. Rychle jsem promluvil nahlas, abych ho umlčel: "Saelind... Nebyla už dlouho doma. Ale myslím, že je na území Reonys. Možná o ní ví... Možná s ním pak půjdu promluvit," vydechl jsem, i když jsem nechtěl mluvit s nikým, nechtěl jsem dělat nic, ani přemýšlet nad povinnostmi, natožpak je plnit.
Snažil jsem se přemluvit k jakékoliv činnosti, ale jakmile Sheya pronesla, že je unavená, veškeré drobečky odhodlání, které se mi podařilo sesbírat, se opět rozsypaly. Přitulil jsem se k ní blíž, na chvilku, než jsem začal následovat její návrh. "Já vím... Já taky. Tak pojďme." Ale poodešel jsem vlastně jen o pár kroků, než jsem se uložil do měkkého mechu. Zavřel jsem oči, zapslouchal se do tupého dunění ve vlastní hlavě a čekal, že si Sheya lehne vedle mě. Doufal jsem v to. Chtěl, potřeboval jsem ji mít blízko. Nevěřil jsem, ze vůbec dokážu spát nebo jakkoliv odpočívat, ale můj mozek se kupodivu začal vypínat téměř okamžitě. Nebránil jsem se. Pár hodin nevědět o světě se momentálně zdálo jako ta nejlepší možná věc.

Kousek po kousku, hrstku hlíny po hrstce hlíny Proxima mizela pod peřinou ze samotné země, ve které měla spát už napořád. Přes slzy jsem opět skoro neviděl, ale cítil jsem, že mi zemina pod nohama opět ožila. Než jsem se nadál, rána ve tváři lesa, kterou jsme vyhloubili, se zacelila a pokryly ji kvítka všech možných barev, tvarů a vůní. Les ztichl, kolem tlapek se nám válel jemný závojíček ranní mlhy.
Sheya se opírala o mě a já zase o ni. Čenichem jsem jí přejel po srsti mezi ušima, zavřel jsem oči a mlčel. I proud mých slz nakonec znovu vyschnul. Nebylo co říct a nevěděl jsem, co bude dál. Měli jsme se prostě vrátit k normálnímu životu? Prostě jen tak? Myslel jsem na po zimě prázdnou spíž a hranice, které potřebovaly označkovat a cizí vlky, kteří potřebovali přijmout či nasměrovat pryč a chtělo se mi řvát z představy, že bych se čemukoliv z toho měl věnovat. Byl jsem tak strašně unavený. Chtěl jsem se schovat před celým světem, obejmout Sheyu a spát, klidně celý rok. Nebo deset let. Nebo se prostě vypařit a nebýt. "Co bude dál?" hlesl jsem tiše, roztřeseně. Zbývalo ještě tolik let na tomhle světě a já neměl najednou zájem prožít ani jediné z nich.

Mlčky jsem bořil tlapky do měkké hlíny. Po nedávných deštích jarně voněla, což mi v hrudi vyvolalo záblesk iracionálního vzteku. Jak si hlína dovoluje vonět a ptáci zpívat a svět jarně rozkvétat, když Proxima už to neuvidí? Bylo to neuvěřitelně nefér. Všechno. Bořil jsem tlapy do země, hrabal a věděl, že to potrvá věčnost... ale náhle se hlína pod mýma nohama začala pohybovat sama od sebe. O krok jsem couvl, když se přede mnou náhle otevřela úhledná jáma. Hrob. Vzhlédl jsem k Sheye a věnoval jí vděčný pohled, neboť jsem byl přesvědčený o tom, že to udělala ona, aby mi usnadnila práci. Uniklo mi její překvapení - a nestávalo se často, aby mi pocity druhých unikly, tím méně ty Sheyiny, ale sám jsem byl tak emočně vyčerpaný, že jsem to zkrátka vnímat nedokázal.
Pomalu jsem přešel k místu, kde na mechu ležela Proxi. Lípl jsem jí zlehka polibek na čelo. Naposledy jsem si vtiskl do paměti její kožíšek, její tvář. Stál jsem vedle ní dlouhou chvíli a nechal prostor i Sheye, než jsem pomocí větru Proximu opatrně nadzvedl a zlehka ji uložil do vyhloubené jámy. Měl jsem pocit, že bych měl něco říct, ale dlouho jsem nenacházel slova, bojoval jsem se staženým hrdlem o každý nádech, natožpak abych zvládl řečnit. "Odpočívej v pokoji," vypravil jsem ze sebe nakonec sotva slyšitelně. "Je mi... to moc líto." Odpusť, odpusť, odpusť... Přitiskl jsem se na krátko opět k Sheye, toužil se schovat do její srsti a nebýt, ale nemohl jsem. A nemohl jsem také vydržet dívat se na naši dceru, jak leží v odkrytém hrobě. Byl čas to dokončit.
"Sbohem," hlesl jsem, když měla i Sheya možnost se po svém rozloučit, a pak jsem nahrábl první trošku hlíny do jámy. Pohled na tu spršku lesní prsti v Proximině kožíšku mi znovu vehnal slzy do očí a během chvilky jsem znovu vzlykal. Nezvládnu to, už nemůžu, nemůžu, hučelo mi hlavou, ale moje tlapy pokračovaly, nahrnovaly hlínu zpátky a zakrývaly Proxi, i když jsem skrz slzy skoro neviděl a hrudník se mi hrozil roztrhnout mohutnými vzlyky, které mnou otřásaly. Vážně jsem si ještě před chvílí myslel, že mi slzy došly?

Trpělivě jsem držel, zatímco se mi Sheya tulila u boku a usedavě plakala. I mě z očí tekly slzy. Tohle všechno bylo tak... tak špatně. Ach, už odmalička jsem věděl, že život není spravedlivý, že svět je krutý. Ale musel vás připravit o každý, každičký kousek štěstí? Neustaly nikdy rány osudu? Skutečně neexistovalo žádné "a žili šťastně až do smrti"?
Sheya špitla, že tu měla být. Jemně jsem jí čenichem přejel po uchu. "Není to tvoje chyba. Ne...nemyslím, že by jí ně-někdo dokázal pomoct. Stalo se to tak strašně rychle," zavrtěl jsem hlavou, pořád jsem tomu nemohl uvěřit, že něco, co se tvářilo jako obyčejná rýma, dokázalo mladou silnou vlčici udolat s takovou svižností. Kdybych se víc vyznal v léčitelství, tak možná... Povzdechl jsem si. "Nevyčítej si to. Prosím." Já si to vyčítám dost za nás za oba.
Pak Sheya vznesla poznámku, která vlastně byla důvodem, proč jsme byli právě tu, na mýtince plné modrých zvonků. "Ano. Kvůli tomu jsem sem šel. My-myslel jsem, že... že to je pěkné místo, víš? Tady, mezi tím kvítím," řekl jsem tiše, roztřeseným hlasem. Také jsem původně doufal, že přijdou i další vlci ze smečky, aby se s Proxi rozloučili, ale i když mě zamrzelo, že moje zoufalé vytí je nepřivolalo, možná to takhle bylo lepší. V kruhu rodiny... Jenže bez Saelind, která byla ztracená už měsíce a bez Launee, kterou už jsem také dlouho neviděl.
Přesto mi trvalo dlouho, než jsem se dokázal odlepit od Sheyina boku a vstát. Ještě větší odhodlání vyžadovalo skutečně hrábnout do hlíny. Věděl jsem, že jakmile před sebou budeme mít vykopaný hrob, bude to definitivním potvrzením pravdy. Na výběr ale nebylo. A tak jsem nakonec vstal a opatrně začal odlupovat mechové polštáře a potom hrabat do kypré lesní hlíny, která měla být místem Proximina posledního odpočinku.

Nemohl jsem se na to dívat. Byl jsem přesvědčený, že mi srdce pukne žalem a to bude konec, konec všeho. Ale ono vydrželo mnohem víc, než bych si pomyslel. Přál jsem si, aby existovalo něco, cokoliv, co bych mohl udělat. Ale já mohl jen stát vedle Sheyi a být tu a nemoct jí nijak ulevit od bolesti, kterou jsem sám cítil nejen v duši, ale i hluboko v kostech, zažírala se mi do těla, jako by se už nikdy nechtěla vzdálit, z každé dutinky v mé bytosti si udělala pohodlnou noru, kde se spokojeně uvelebila. 
Když Sheya nakonec po dlouhé době zvedla zrak, pomalu jsem si lehl na mech vedle ní. Přitiskl jsem se k ní blíž, zároveň jsem oporu nabízel i vyhledával. "Byla... byla nemocná. Nevím, jak se to mohlo stát, my-myslel jsem, že má jen trochu rýmu. Vypadalo to tak," vysvětloval jsem zajíkavým šepotem, který by nejspíš nebyl ani srozumitelný, kdybych neměl tlamu tak blízko Sheyina ucha. "A pak- Pak se to najednou strašně rychle zhoršilo. Dostala horečku a prostě... já nevím. Úplně jí došly síly. Než jsme... Než..." Zavrtěl jsem hlavou a odkašlal si. Pár dlouhých chvil se mi hrdlo jen bez hlesu svíralo, z očí se mi znovu valily slzy. Asi jsem je nakonec přece nevyplakal všechny. "Než jsme sehnali někoho, kdo by jí mohl pomoct, bylo... pozdě." Nevěděl jsem, co jsme mohli udělat jinak. Co jsem já mohl udělat jinak, ale něco existovat muselo. Jenže bylo pozdě. Už napořád bude. 

Odpověď na mé volání na sebe nedala dlouho čekat. Srdce mi vyletělo až do krku. Ten hlas jsem poznal okamžitě. Jak jí to vysvětlím? Jak... jak vůbec můžu vysvětlit, že... Na měkkém mechu Sheyiny kroky téměř nebylo slyšet, jen jemné zašustění křovin prozrazovalo, že se blíží. Obrátil jsem se k ní ve chvíli, kdy se mi vynořila na očích. Tak dlouho jsem ji neviděl... A naše setkání jsem si takhle ani v nejmenším nepředstavoval. Ne. Nikdy. Zjistil jsem, že nedokážu odpovědět. Hrdlo se mi sevřelo do tenoučké škvírky, kterou jsem stěží dokázal protlačit vzduch. A co jsem mohl říct? Co by změnilo tu hroznou skutečnost?
Až když Sheya přiskočila blíž a pokoušela se Proxi probudit, povedlo se mi prolomit mou paralýzu. Lámalo mi srdce ji vidět, jak se ji pokouší probrat, přimět, aby něco řekla. "Sheyo," hlesl jsem tak tiše, že to dost dobře mohlo být jen vzdechnutím vánku ve větvích. "Je... Je mi to moc... lí-líto." Přišel jsem k Sheye blíž, až se naše boky dotkly. "Snažil jsem se. Chtě-chtěl jsem jí pomoct, ale... Už bylo pozdě." Znovu jsem cítil tu otupělou prázdnotu uvnitř. Tápavou bezmoc. Bolest se nijak nedala zastavit, jen se ve vlnách šířila dál a dál. Teď zasáhne i Sheyu. A dovedu pomoct jí? Nemyslel jsem si. Ale přesto jsem tu stál, vedle ní, s ní, protože jsem nemohl udělat nic víc, než jen tu být a nabídnout oporu, pokud o ni od tebe bude ještě stát, když jsi se měl o Proxi starat, měl jsi zařídit, aby se jí nic nestalo, vlci ti svěří svůj život a ty jen- "Tak moc mě to mrzí," hlesl jsem, ačkoliv ta slova ani zdaleka nevystihovala skutečnost.

//Úkryt

Částečně vlasntími silami, částečně s pomocí magie jsem vyvlekl Proximino tělo z úkrytu ven, do temné studené noci. I hvězdy skrývaly svou tvář před tímhle výjevem, zahalené za závojem z mlhy. Ach, Proxi. V duchu jsem viděl to místo, kde jsem chtěl dceru uložit k odpočinku. Tu mýtinku, kde v létě kvetly modré zvonky. Měla je ráda? Nevěděl jsem. Bylo toho tolik, co jsem nevěděl. Tolik, co se už nikdy nedozvím.
Zdálo se mi, že cesta lesem trvá snad hodiny. Když jsem dorazil na mýtinu, zrušil jsem působení větru a Proximino tělo zlehka dosedlo do zeleného mechu. Hrdlo se mi sevřelo, pak žaludek, pak hruď. Ztěžka jsem protlačil několik nádechů do plic. Je tohle dobré místo? Líbilo by se ti? Věděl jsem, co je třeba udělat. Zprvu jsem se k tomu však nemohl přimět. Přesto... Musí to vědět. Jsi alfa. Pořád ještě jsi alfa. Musíš se postarat o smečku... Musíš zajistit, že vědí, co se děje. Pevně jsem sevřel víčka, zpod kterých už nevyklouzly žádné slzy. Žádné už asi nezbývaly. Na moment jsem myslel, že už mi nezůstal ani hlas. Odkašlal jsem si, znovu se roztřeseně nadechl a vydal roztřesené, teskné zavytí, které volalo všechny přítomné vlky k poslednímu rozloučení s Proximou.

776 (4)

Meinerův odchod a jeho vykopání Nickolase jsem skoro ani nezaznamenal. Měl jsem dojem, že jsem cosi odpověděl, asi se mi z hrdla vydral nějaký pazvuk, kterým jsem jeho slova vzal na vědomí, ale větší část mojí bytosti ty dva černobílé vlky vůbec nevnímala.
Brečel jsem, dokud mi nedošly slzy. Zoufalé vzlyky a třes mého těla se postupně trochu uklidnily. Bolest uvnitř však nikam nezmizela. Pokolikáté už bylo mé srdce zlomené? Kolikrát to ještě dokáže unést? "Promiň, Proxi," špitl jsem. "Zklamal jsem tě. Nedokázal jsem..." Opřel jsem čelo o její krk a zavřel oči. Věděl jsem, že ji musíme pohřbít. Najít jí pěkné místečko, kam její tělo uložíme k věčnému odpočinku, oznámit to zbytku smečky. Věděl jsem to, ale zavalila mě tak příšerná únava, že jsem se dlouho nedokázal zvednout. Myslel jsem, že už to možná nikdy nedokážu.
Přál jsem si, abych to byl já, kdo nehybně leží v mechu. Zdálo se, že by to tak bylo jednodušší. Nikomu jsem k ničemu nebyl. Nedokázal jsem ochránit ani svoji rodinu, která se roztříštila na tisíce kousků. Proxima mrtvá, Saelind ztracená, Sheya na věčných toulkách. Tak do toho, šeptal hlas, ne zcela neznámý, vycházející z temných hlubin propasti rozevírající se v mé duši. Uteč. Skoncuj se vším. Bude to tak lepší. Pro tebe i pro všechny. Pomalu jsem vstal, ale místo toho, abych se rozběhl pryč, jsem jemně chytil Proxi za kůži v zátylku a přivolaným větrem ji nadzvedl, aby bylo snazší ji odtáhnout. Nejdřív ji musíme uložit k odpočinku. Potom... V tomhle směru jsem nedokázal činit žádná rozhodnutí. Ne teď. Pomalu, ztěžka jako stařec, jsem táhl bezvládné tělo své dcery do jarního večera a v mém nitru nebylo nic jiného než otupující žal.

//Mech