Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mahtae jih přes Mahtae Sever
Nemáma Zurri nás radši nechala hašteřit, jak se nám chtělo. “Ale jojo!“ odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. “Jen ten strom je náš soused, hlídá naší jeskyni,“ vlastně jsem jen plácala slova, která jsem už asi někdy mohla slyšet od rodičů a od ostatních. Tak jsem nechtěla nechat Zesta ať mi jen tak skáče po hrdosti!
“Víš co, zpátky jdu dole s tebou! Já ti dokážu, že to zvládnu, ty budeš unavený, ale já budu plná energie na to tě předběhnout!“ prohlásila jsem tam dolů na hnědavé vlče. Mně nijak nevadilo vést se na Zurri, protože takhle jsem měla výhled na celý širý svět. “Já odsud vidím spoustu věcí! Možná i víc, než Zurri!“ mrkala jsem a narovnala se, abych se mohla pořádně rozhlédnout. Před námi byla nějaká veliká pláň, nebo co to vlastně bylo. Byla to velká plocha sněhu. “Proč tu není žádný strom?“ ptala jsem se, těžko jsem mohla vědět, že pod námi je led a obří plocha vody.
“To tak!“ zamračila jsem se na něj a dál ho ignorovala. Vejtaha jeden! Já bych to zvládla taky. Ale proč bych se trápila, když jsem nemusela. A tetička to zvládala fakt skvěle.

Jedlový pás přes Galtavar >> - Zrušeno

Únor 5/10 | Cielo

Tenhle vlčík byl celý nějaký vyděšený. Pořád. Vrtěl se a když už nic nenamítal, tak jenom seděl a mlčel. Nebyla to zrovna zábava. A tak jsem od svého nápadu upustila. Hold někteří se prostě budou bát do konce svých životů, zkusila jsem ho od toho odprostit, nechce, tak nechce! Pfsh!
Alespoň byl ale zajímavý něčím jiným. Divnou žblaptaninou, která zněla vlastně hrozně zajímavě. Naklonila jsem hlavu na stranu a poslouchala. Nebyla to moje typická zábava, ale dalo se to. “Luc…Lucertola!“ zopakovala jsem část, ale bylo jasné, že z jeho krajin nepocházím, protože přízvuk jsem měla hrozný a tvrdý. “Malá ještěrka?“ zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. To se mi líbilo. Malá jsem oproti bratrům byla a ještěrky byly rychlé a obratné, to jsem byla taky! “A ty budeš… Mhm! Kytičkový princ! Nebo Heřmánkový král!“ smála jsem se a poskočila nadšením na místě.
A vlk měl štěstí, že se moje nadšení přeneslo i na kytičky, takže už jsem ho nechtěla tak moc trápit. Pořád mi to teda vrtalo hlavou, nedávalo mi to moc smysl. “Takže… Takže když budu papat hodně kvítků a budu odpočívat, tak budu zdravá,“ chvilku jsem jen pokyvovala hlavou a pak zalapala po dechu, “můj brácha, Tartaros, tak on má takový divný stavy. Občas mě nepozná nebo tak něco. A taky je polovičně takový ochrnutý, takže myslíš, že když mu budu dávat hodně kvítků, tak ho to vyléčí?“ ptala jsem se dál, protože kdybych mohla vyléčit svého bratra, pak bychom si mohli zase všichni normálně hrát!

<< Javor přes Úzkou rokli

Poslouchala jsem vyprávění Zurri a přikyvovala. “Já si chci taky sama poskládat jeskyni! Ta naše už se mi nelíbí,“ postěžovala jsem si. Doopravdy jsem vlastně celý tenhle výlet brala na lehkou váhu. Protože v mojí hlavičce všechno bude v pořádku a Tartar bude doma hned jak se vrátíme. “A ty drž tlamičku! Mně je teplounko, tobě ne. Já se vézt budu s radostí!“ odfrkla jsem si a věnovala Zestovi tam dolů nehezký pohled.
Ale jak jsem dokázala být ošklivá, tak rychle jsem dokázala přeskočit zpátky na druhou kolej. “Jo! Přesně tak! Ona se nás hodně lekne a radši uteče, víš? Nemáme pravdu? Kdo by se nás nebál!“ hlásala jsem se stejnou vervou jako můj bratříček.
“No jo, ale když on se pořád směje. Já na něho skočím!“ mračila jsem se a doopravdy to vypadalo, že jsem měla v úmyslu po Zestarianovi skočit, jen jsem čekala na správný moment. A taky to bylo děsivé z takové výšky. Ale copak jsem mohla nechat svou zlomenou čest jen tak být? Své nejistotě jsem se nakonec podřídila a zatím jsem neskákala.

VVJ přes Mahtae Seve>>,

<< úkryt

Není to normální? Takže to prostě budeme muset zjistit cestou. Jasný. Nedokázala jsem se s tou odpovědí tak docela smířit, ale vlastně mě víc rozčiloval můj bratr. Takže jsem se soustředila na něj. “Kdybys byl na tetičky zádech ty, tak by ses mi zase smál, že musím chodit!“ vypískla jsem na něj a vyplázla růžový jazyk. Měla jsem pravdu. Věděla jsem, že jí mám.
Ale moje antipatie zmizely hned, co se Zest začal ptát na ty správné otázky. Držela jsem jazyk za zuby a čekala až tetička řekne odpovědi. “Sežere nás pak taky? Taky budem utíkající prach?“ ptala jsem se a tlamička mi jela.
A mně sníh zábavný přišel. Když jsem se přenesla skrz prvotní strach z toho, že mě to studí na čumáčku, začala jsem ten sníh s nadšením chytat a málem jsem se u toho taky pustila. Nemami. To se mi líbilo hodně. “A co když ztratíme Zesta, nemami? Vždyť ten sníh je vyšší než on, necháš ho tady kdyžtak?“ zeptala jsem se a pozorovala chudáka svého bratra jak jen hopká nahoru dolů sněhem. Haha.

Mahtae jih přes Úzkou rokli >>

7

“Já mám vždycky pravdu.“ Krása! Žádný odpor. Byla jsem diplomat očividně. Protože v další sekundě jsem se ocitla v té nejvyšší výšce, ve které jsem v životě byla. Cítila jsem se nepřemožitelná. Jako královna všech světů. Ušklíbla jsem se dolů na Zesta a vyplázla jazyk. “Já jsem tak veliká!“ prohlásila jsem, ale nehodlala jsem padat, takový pád z tak vysokého tvora by bolel. Lehla jsem si tedy, tlapkama objala Zurri a zaryla jí drápky do těla, nebo minimálně do srsti.
“Jupí! To je výlet! A kam že to teda jdeme? A jak se tam Tartaros dostal? Se mu tady prostě nelíbilo tak se odplazil o dům dál k jiný mamince?“ vymýšlela jsem. Protože třeba ta Smrt byla nějaká jiná mamka, a proto taťulda nevypadal, jako by ho to moc tankovalo.

Javor>>

Všechno se to dělo tak rychle a já vůbec nestíhala. Taťka mě odstrkoval od Tartara, ať po něm prý tak neskáču. Ale já chtěla! A tak jsem bojovala, jenže nebylo už za co bojovat, protože bratr chvilku divně koukal a pak… Zmizel. Překvapeně jsem zamrkala očima, natáhla nos a vyplázla jazyk, na kterém mi přistálo pár zrnek poletujícího prachu. Nevěděla jsem, že to je zbytek Tartara, ale než jsem se stačila zeptat co se to děje, tak všichni kolem začali jančit jak cácory.
A já tak jako seděla a čuměla, až se mi někdo bude snažit věnovat nějakou pozornost. Než jsem stihla splnit úkol od nemámy, tak už Namaari byla vzhůru, takže to taky nemělo cenu. Vlastně se mi líbilo to ticho co tady bylo předtím, protože teď to tady všude lítalo a moc se mi to nelíbilo.
“Co je Smrt?“ mlaskla jsem po chvilce, protože taťka už byl zase v klidu, na rozdíl od panikařící mamči. Jenže ten pak taky zmiznul a tetka chtěla mizet taky. “Přivedeš? A kam teda šel, já tam chci taky!“ vyhrkla jsem, protože to už se do toho cpal i můj bratr. Zamračila jsem se na něj a přiběhla k nim, div jsem nezakopla o vlastní nožky. “A když půjdu taky, bude to ještě lepší!“ dodala jsem odhodlaně, ačkoliv jsem neměla tucha k čemu přidávám váhu. Ale Zurri chtěla odejít. A já tím pádem taky! Protože by mi odešel bratr a to ne! Ten druhej si tady už poletoval. Prostě chlapi, veškerou zábavu si nechaj pro sebe. Feministka už od plenek.

Únor 4/10 | Cielo

Bál se. Já to Skvrnkovi viděla na očích. Nebo jsem si to taky domyslela, protože já si domýšlela spoustu věcí. “Ale to nevadí! Můžu to z tebe dostat! Taky jsem se dřív bála, ale teď už se ničeho nebojím!“ zazubila jsem se a očička mi svítila. Třeba se někam posune a pak bude bojovat jako Tartaros nebo Zestarian.
A chvilku jsem si myslela, že mám snad slyšiny, protože bych přísahala, že mluvil jinak. Už už jsem chtěla říkat, že jsem to asi jen přeslechla, ale vysvětlení přišlo. “Vy jste odjinud? A jak jako odjinud? Takže umíš mluvit tak a tak? To je hustý! Pověz mi ještě něco, naučil bys to i mě?“ vyvalila jsem na něj očička, jako kdybych zapomněla na nějaké praní. Byla jsem stále malinké vlče, které toužilo nějak ten svět poznat. A tady Skvrnka byl ideální adept na prozkoumávání. Nepral se, měl rád kytičky a mluvil divným jazykem.
A taky byl ustrašený, zazubila jsem se na vlčka, který přede mnou ucuknul. Asi jsem ho vyvedla z míry o dost víc, než jsem si přála, protože se do toho zamotával. Pak jsem z toho byla zmatená i já. “Takže… No já to nechápu,“ snažila jsem se chvilku, ale pak jsem to vzdala. “Nevymýšlíš si to? Zníš tak, víš? Jak by mě mohl jeden kvítek uzdravit?“ mračila jsem se.

Únor 3/10 | Cielo

Skvrnka pořád jenom kvičel a skučel, jak ho něco bolí. To nebyla moc sranda. Byl takovej měkkej. Protože když už se na mě konečně podíval a já čekala, že se po mně vrhne taky, tak jenom ztraceně koukal. A pak zabreptil něco, čemu jsem nerozuměla.
“Co jsi mi to řekl?“ zamrkala jsem zmateně. “Ale vždyť jsi větší! Rozhodně bys to dokázal, ty se ale určitě jen bojíš co?“ a chvilku jsem to ještě zkoušela, než jsem uznala, že s ním nebude žádná sranda. Uraženě jsem si sedla naproti němu a mračila se na svoje tlapky, mezitím co on se rozjel o kytkách. Ačkoliv jsem měla kytičky ráda, rozhodně jsem jim nebyla oddaná natolik, abych je upřednostnila před zábavou.
Ale Skvrnka si nedal říct. Místo toho, aby bojoval nebo nevím… Utekl, tak mi podal květ heřmánku. Poslouchala jsem ho i když to tak nevypadalo. “Chvilku mluvíš normálně a pak začneš mluvit úplně jinak, proč?“ zeptala jsem se zmateně, ale nakonec jsem natáhla krk a přičichla si. Heřmánek voněl jako, no, květina. Nedokázala jsem to jinak popsat. Místo toho, abych se rozplývala nad krásnou vůní květiny jsem po ní scvakla zubama. “A jak mi to pomůže? Nebo mi to pomůže jen tím, že k tomu čmuchám? Proto jsi do toho byl tak zabraný?“ jako kdybych mu nic nespapala.

Únor 2/10 | Cielo

Skvrnka byl velmi lekavý. A já se lekla toho, jak se leknul, protože ani Zestarian ani Tartaros nebyli takhle dramatický. A byla jsem si jistá, že to je ten Skvrnka? Protože bych přísahala, že pištěl jako holka. “Co ječíš? Bojuj ne?“ zamračila jsem se na něj a zkusila ho zatahat na ouško, jenže to měl schované, a tak jsem ho štípla do tlapky, protože jsem… Chtěla bojovat! Byla jsem zvyklá na požďuchování od svých bratrů, a to samé jsem čekala i od cizího. Koncept toho, že cizáci jsou nebezpeční, a ne každý se chce kámošit mi byl ještě poměrně cizí.
Ale Skvrnka se nebránil, a to mě moc nebavilo, takže jsem ho plácla přes čumák, seskočila a místo toho jsem ho jen tak obíhala a žďuchala do něj čumákem, abych ho donutila něco dělat. Chtěla jsem si hrát! “A na co si čmuchal ty kytičky? Vždyť ty se nepapají ne?“ ptala jsem se s nadšením. Byl větší než já. Ale proč se mě teda bál?

Únor 1/10 | Cielo

Moje úplně první jaro! No není to nádhera? Čekala jsem velkou spoustu věcí, ale tohle nebyla jedna z nich. Nebylo to tak nudné jako zima, nekonečné množství sněhu, mráz a jediné, co jsem mohla dělat bylo spinkat. Beztak se mi z pelíšku nikam nechtělo. To se ale změnilo. A já teďka probíhala skrze vysokou trávu, která mě perfektně maskovala. Cítila jsem se jako kdybych byla na misi, úprk od mamky a taťky. Sem tam jsem se zalekla nějaké bzučící létající věci, občas jsem scvakla zoubky na nějakého skákajícího brouka, ale utíkala jsem.
Zastavila jsem se až když jsem kousek od mojí pozice ucítila někoho cizího. Právě v ten moment moje mise začala nabírat otáčky. Začala jsem se plížit tak, jak mě to učili rodiče. Samozřejmě, že jsem nevěděla, jak velká ta věc bude, ale určitě jí dokážu skolit ať je to co je to! Neohroženě jsem tak procpala čumák posledním trsem trávy jen, abych spatřila malé vlče, jak čmuchá barevnou trávu. Teda kytičky. Mhm! Zamračila jsem se. Vonělo to pěkně, ale proč tím byl tak fascinovaný?
Zavrtěla jsem hlavou a nechala to být. Hlavou mi proběhla myšlenka, jestli je tenhle Skvrnka jako moji bratři. Byl podobně veliký! Teda… No… Asi o kousek větší. Ale to mě nezastavilo a já po něm skočila, jako by to byl Tartaros. “Mám těěě!!!“ zařvala jsem z plných plic, mezitím co jsem se řítila na Skvrnku.

Ačkoliv jsem úspěšně prospala svoje jmenování, z čehož bych asi beztak rozum neměla, tak mě probudilo to, jak se odemně odtrhlo teplo mého bratra. Zamručela jsem hlasitě na protest a otevřela jedno očko, abych se na něho mohla podívat. Byla u něho tetička, kámoška, taková druhá mamča. Vlastně jsem moc nevěděla kdo se to kolem mě motá, ale věděla jsem, že všichni jsou moje rodina a že je to všechno v pořádku.
Mohutně jsem si zívla, než jsem si protáhla malinké tlapičky a nemotorně se postavila na všechny čtyři jen proto, abych mohla podniknout svůj první útok. A to na můj nejbližší cíl, na mého druhého brášku, který se nesl jméno Tartaros. “Nespi!“ vypískla jsem a skočila na něj tak nemotorně, jak by se dalo čekat od tak malého vlčete. Byl to podlý útok ze zálohy, ale já se za to nestyděla!