Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 4/10 | Wylan

Celkem jsem ocenila, že se ke mně doopravdy choval jako k výsosti. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Vznešeně se na mě usmál a taky mi hledat cestu domů, kterou já jsem sice znala, ale líbil se mi ten pocit, že bych dokázala ostatní dělat mojí práci za mě. Napadalo mě, jestli to takhle jde se všemi, nebo jestli Wylan byl prostě asi moc hodný. Jako maminka. “Ajo, ty máš i ty rohy. Ty máš od narození? To jsem ještě neviděla, aby někdo měl rohy, přijde mi to trošku divný, seš koza? Jo a z jaký smečky ty teda seš?“ pustila jsem se do něj a poprvé se zkusila i zapojit do hledání své cesty. Zkusila jsem si i sejít z cesty, schválně jestli by si všiml, ale pokaždé mě rychle nasměroval zpátky na tu správnou cestu, kde jsem zrovna měla být. No což, zas tak hloupý Wylan asi nebyl.

Leden 3/10 | Wylan

Polekaně jsem ustoupila, když do mě ten vlk, Wylan – jak se později představil, drcnul. To byla další věc, kterou jsem předstírat absolutně nemusela a přišla ke mně tak nějak… Sama od sebe, neměla jsem ráda, když se mě dotýkali cizí vlci, ještě k tomu dospěláci a ještě k tomu takoví čahouni, mezi které Wylan patřil. Lépe jsem si ale mohla prohlédnout ty jeho cingrlátka, která se mi moc líbila. “Odkud máš ty věci na obličeji, to ti nepřekáží?“ ptala jsem se s nepředstíraným zájmem, až jsem skoro zapomněla na to, že mám přeci působit tak trochu ztraceně. Jo, jasně, jít si po stopách.
“Jsem Satori, princezna Satori, víš?“ oznámila jsem mu hrdě, nevadilo mi, že věděl moje jméno. Chtěla jsem, aby moje jméno věděli všichni. Možná to bylo dáno i mým statusem a tím, že nás maminka rozmazlovala. Tatínek se už nevrátil. A ačkoliv jsem Nageshovi věřila, že nás neopustil, trochu jsem si říkala, jestli se dávno nepotkal se smrtí. Udělala jsem si mentální poznámku na to se zeptat tety Zurri, ta možná bude vědět, jestli ho nepotkala. A zest? Ten by se mi určitě zmínil.

Leden 2/10 | Wylan

Vlk byl přátelský. A já chtěla jenom něco vyzkoušet. Něco, co mě napadlo nedávno. Protože mamince mi podlézat šlo celkem dobře! Co to takhle vyzkoušet na někoho jiného, nového? “no… No já nevím kde tu noru mám, já jsem se v té bouři ztratila,“ zamumlala jsem a pohled obrátila do sněhu mezi svými tlapkami. Klepání se zimou jsem předstírat ale vůbec nemusela a při pohledu na cizího vlka jsem tušila, že on na tom se svou srstí není o moc lépe, ne-li hůř než já. “Odkud jste přišel? Neviděla jsem vás přicházet,“ optala jsem se, třeba nebyl z té smečky. Potřebovala jsem se jen ujistit, jestli jsem náhodou nenarazila na někoho úplně jiného.

Leden 1/10 | Wylan

Byla mi ziminka, pořád a stále. Můj kožíšek, ač huňatý, tak byl stále velmi vlčecí a nedokázal mě ubránit před cizími vlivy tak dobře, jako ten dospělácký. To nebylo moje jediné zjištění, také jsem velmi brzo přišla i na to, že nerostu tak rychle, jak bych ráda. Mezitím co bratři už mě výškou dávno přesahovali, já jsem zůstala lehce pod průměrem klasické vlčice. Tedy… Porovnávala jsem se s maminkou, že ano. Doufala jsem, že ještě nějaký kousek dorostu, ale nebyla jsem si jistá, kolik nadějí jsem do toho mohla vkládat.
Potulovala jsem se blízko nějaké smečky, to jsem věděla, jaké? To už jsem nevěděla, ale lákalo mě překročit hranice, zkusit, jací jsou, jak se chovají a jak bych si tím mohla přilepšit. Chtěla jsem být ku prospěchu nějak, když už ne třeba silou jako Tartaros nebo… Bůh ví čím byl chytrý Zest. Já chtěla být chytrá hlavně hlavou a takzvanou vyčůraností. A dobře pro mě, moje první pseudooběť na sebe nedala dlouho čekat.

Moje snaha vlčka odhodit, odstrašit nebo jakkoliv se ho zbavit byla marná. Držel se mě jako klíště a já cítila, jak se do mě zdejší počasí zarývá jako šílené, jak moje tělíčko jen sotva zvládá zdejší chlad a ten pocit i nadále přetrvával a zvětšoval se. “Ale já nevím!“ vyjekla jsem zoufale a celá se rozdrkala.
A chvilku na to se objevil dospělák s parožím kolem krku. Nevěděla jsem, jestli to vlče znal nebo ne, ale nevěřila jsem mu. Chtěla jsem utíkat domů, ale nemohla jsem a ani jsem nevěděla, kudy jsem přišla. Vrtěla jsem sebou v panice, že se do mě pustí ještě ten vlk. Který se ale místo toho snažil roztržku uklidnit a nahnat nás oba do lesa. Třeba ho nezná. A třeba to doopravdy myslí dobře a třeba mě neroztrhá na cucky. Přeci jen nevypadal zrovna jako teta Iskierka. “Já chci jen domů!“ zavrčela jsem, cítila jsem, jak se mi čumák pomalu měnil na jeden velký rampouch, pokud vlček nepovolil svůj stisk ani teď, tak jsem po něm už doopravdy vyjela a zakousla se mu do ucha dokud nepustil a pokud už dávno ano, tak jsem se hlavně co nejrychleji vydala směrem kam se nás ten vlk snažil nahnat. Nevěděla jsem vůbec kam jdu a bála jsem se. Což… Což pro mě zrovna typické nebylo.

Sarumen >>

Huh? Nedávalo mi smysl, proč se semnou tohle škvrně - o dost menší než já pralo. Ale nelíbilo se mi to. "Já nikoho nezabila, to sis ty vymyslel a teďka tady po mně skáčeš!" vyjekla jsem zase já na něj, viděla jsem veškerou tu jeho zoufalost v očích, to jak jedná v afektu, i když jsem to úplně nedokázala pojmenovat. Něco takového už jsem viděla, i když bych to přiřadila k jiným emocím.
Když se na mě ten vlček zase vrhnul, sotva jsem dokázala uhnout a tentokrát jsem to schytala. Skoro mi vyrazil dech ještě k tomu a já jsem se v ten moment neznala, jako kdyby se mi krev zastavila v žilách a já se začala doopravdy bát. "Přestaň!" přeskočil mi hlas, ale tentokrát jsem se ohnala zuby, ať už jsem chtěla nebo ne. Chtěla jsem, aby to přestalo. Aby si tenhle skrček odešel rychle pryč a mě nechal na pokoji!

Vůbec jsem netušila, že to, co bude následovat bude bitka. Bitka s malým vlčetem o několik měsíců mladší. Nečekala jsem to, líně jsem se oblízla, což asi nedodalo zrovna bezpečného dojmu. Jen jsem viděla, jak se mu zúžily zorničky, jak se na mě podíval a pak už jsem se kutálela po zemi. “Co ti je!“ vyjekla jsem, srdíčko mi nervozně bušilo jak s větrem o závod, nikdo mě nepřipravoval na boj, vůbec nikdo! To, že brečel mi nedošlo, v ten moment jsem se starala hlavně o svoje přežití, i když tak malý kluk asi nebyl velké nebezpečí. I tak jsem mu vyděšeně vyjela po obličeji a snažila se ho odkopnout, možná až nepřiměřenou silou.
“Neječ mi do obličeje! Já tvýho bráchu neznám, co bych mu asi tak měla dělat?!“ vyštěkla jsem, oči stejně vyjevené jako ten malý trpaslík, ani jsem nevěděla, co jsem mu mohla udělat. Nebyla jsem dost velká na to, abych měla bojový záměr, natož myšlenku na to, někoho zabít…

<< Středozemka přes Ohnivé jezero

Tahle krajina už neměla tolik sněhu jako ta pláň s velkou louží u toho. Švihla jsem ocáskem, když jsem procházela kolem velmi podivného jezera, kterému jsem se projistotu vyhnula úplně. Nelíbilo se mi a v tomhle ohledu jsem se zrovna dobrodružně necítila.
Najednou se ale nedaleko ozvalo takové dlouhé, ošklivé vytí vlčátka. Zježila se mi srst na zátylku a chvilku jsem netušila, co s tím vlastně mám dělat, jestli něco vůbec. Bojovala jsem s chutí se otočit na patě a raději odejít, ale moje zvědavost a třeba i trochu té empatie vyhrála a já se skrz křoví prodrala k vlčeti asi o trošku mladší, než jsem byla já. Což mi samo o sobě přišlo hrozně zajímavý. Asi bych se nad tím víc pozastavovala, kdybych necítila tu těžkou atmosféru a neviděla rudou skvrnu v bělostné nadílce sněhu. “Ty jsi se zranil?“ proč… Proč by jinak tak vyl? Ale nedávalo mi moc smysl, však neměl žádné zranění! Čumák mi i tak zaplavila kovová pachuť krve, kterou jsem znala jen hodně okrajově. A byla nepříjemná pořád stejně.

<< Mahtae Jih přes Velkou houštinu

Tady se mi líbilo o něco méně. Bylo to jako ta pláň kde byla ta velká louže, ale tady žádná louže nebyla. Jen pusto a semtam vlk. V dáli jsem viděla dva cizáky, jak se tam kočkujou. A to jsem okamžitě uznala, že bych měla rychle pádit pryč, než si mě všimnou a jeden z nich půjde po mně. Ten adrenalin z nebezpečí mě ale zároveň naplňoval nadšením a radostí. Pravděpodobně něco, co si radostně přenechám až do dospělosti, protože stejně mě bavila i naše cesta za paní Smrtí. I když teda zrovna radostná nebyla. Kde byl asi Tartar a Zest? Kdepak asi… A neříkala Namaari, že Zest už byl doma? Trochu jsem se zamyslela nad tím, že bych ho možná ráda viděla. Ale pak jsem si vzpomněla, jak se na mě on vybodl u Zurriiny tetičky a odfrkla jsem si. Ani náhodou!

Liliový palouk přes Ohnivé jezero >>

<Přímořské pláně přes Márylouku
A ještě stihl napadnout sníh! Tentokrát se mi líbil o dost víc, než ten co byl minule. A napadlo mě, že to asi znamená, že jsem o rok starší? Protože jsem se narodila se sněhem! Ale… Ale to byl ten sníh daleko větší a tak jsem zase rychle uznala, že to jsem se ještě nenarodila, že to bude až bude velkej sníh. Skrze tenhle se mi chodilo o dost lépe! A vůbec mi nedocházelo, že to je spíš tím, že jsem taky o dost větší a malá vrstva sněhu není dvakrát větší než já. Tady jsem to vůbec neznala. A ta vodička přes kterou jsem se nějakým způsobem dostala se mi taky zrovna nelíbila. Polkla jsem a zátylek se mi naježil nad vzpomínkou skoro utonutí v tom velkém jezeře a pak tetička Iskierka a pak máma a táta. Kdepak byl asi tatínek teďka?
Středozemka přes Velkou houštinu >>

Namaari to přestalo bavit, pro což já jsem pochopení neměla a vlastně jsem se domů fakt vracet nechtěla. Mlaskla jsem si sama pro sebe a dál zvesela prozkoumávala okolní krajinu a tu velkou louži, u které jsem zjistila, že je původem toho veškerého rozruchu. Pokyvovala jsem hlavou, ale po chvíli mě to čumění vlastně bavit úplně přestalo a moje pochopení pro Namaari rychle vzrostlo. Pokrčila jsem rameny a vydala se jakoby zpátky. Až na to, že jsem javor míjela. Smála jsem se, ale vlastně mi nedošlo, že to je sakra nebezpečné, ale já si věřila a tak jsem neohroženě utíkala vstříc novým nebezpečím… Tedy co? Dobrodružstvím přeci!

Mahrae jih přes Márylouku>>

“Tak třeba dospěláci už nejsou prášci, co ty víš?“ krčila jsem rameny, protože smrt jsem fakt nedokázala ještě tak docela vnímat jako nějakou překážku. “No… No ty jsi větší. A taťka s mamkou jsou tak… Tak o měsíc starší než ty ne? Vždyť to je hrozná doba! A teta Zurri je tak jako mezi váma, víš,“ vysvětlovala jsem poměrně vědecky způsob, kterým podle mě tekl čas. Dřív nebo později se samozřejmě dozvím, že takhle to rozhodně není, ale já jsem se svým vysvětlením byla nad míru spokojená a šťastná a vůbec by mě nenapadlo, že Namaari rozhodně nespadá do té kategorie starých vlků.
Naari byla pořád tak nejistá, přešlapovala si a já proto zpomalila a čekala, jak se rozhodne. Ne, že by mě její případně negativní rozhodnutí nějak zastavilo a zabránilo mi jít po tom šumění samotné, ale líbilo se mi to o dost víc. Protože jestli to byla nějaká příšerka, tak by nás spapala alespoň obě. “Takjo! Tak pojď!“ zajásala jsem a lehounce nadskočila mezitím, co jsem se na svých krátkých nožičkách rozeběhla a zase dělala kruhy všude kolem Namaari mezitím co jsme se posouvaly kupředu. “No to ne! A hele, proč támhle v dálce nejsou stromy nebo hory?“ zamračila jsem se, když jsme se přiblížili k něčemu, co bych brzo zjistila, že je moře.

Namaari mi vyprávěla složité, dlouhé věci, které jsem pochopit úplně nedokázala. Smrt pro mě stále byla velmi abstraktním pojmem, který jsem si přebrala jen jako proměnu v prach a následné znovuzrození, jen někde jinde. Vlastně to znělo jako zábava a tak jsem necítila žádnou potřebu smutku nad její ztrátou. “Tvoje maminka tě určitě hledá, určitě to je jako s Tartarem, proměnila se v prach a pak si jí vzala Smrt,“ usmívala jsem se na ní, “a je fajn, že seš tady. To tu jsi ale už hrooozně dlouho ne? Vždyť jsi stará,“ a věk pro mě taky byl abstraktní pojem. Namaari tu semnou byla celý můj život. A můj život mi přišel děsně dlouhý. Tím pádem tahle vlčice musela být tak stoletá. Rodiče? Tisíciletí.
Existencionální konverzace a útěk do divočiny? Zvládala jsem to všechno. A to najednou. “Tak… Tak najdem to šumění!“ nabídla jsem a veselým poklusem jsem zkoušela jít za zvukem, který… Šel trochu více směry. Ale rozhodně ne směrem zpátky domů “To jo… A asi se tam líp i schovává, tady na nás vidí všechno, ale… Ale taky my vidíme na všechno! Takže to je vlastně takový vzájemný,“ krčila jsem ramínky. “Myslíš, že to šumění je třeba smrt? Je to takový velký. Jako ty vodopády, ty byly taky mega hlasitý.“

<< Javorový les

“To jen ty jsi nemizící,“ smála jsem se, ale nemyslela jsem to vůbec zle, vlastně mě fascinovalo, jak Namaari byla vždycky všude. Vždycky všude a vždycky tak potichu, že jí to bavilo? Já se musela vyjadřovat vždycky ke všemu, jen co jsem otevřela tlamičku poprvé, už jsem vyjadřovala všechny svoje názory.
Některé se scházely s úspěchem, jiné až tolik ne – třeba to, že pláň, ze které jsem slyšela to divné šumění v dáli, je o dost zábavnější než spinkací místo pod javorem. “Maminka nás ucití jako tys ucítila maminku! Určitě se nebude bát,“ culila jsem se a otočila se, abych mohla pobíhat kolem Namaari. “Znáš to tady? Co je to šumění, Namaari? A proč nebydlíme třeba tady? Tady je to taky pěkný, ne?“ nakláněla jsem hlavu na jednu stranu, pak na druhou a pálila salvu neúnavných otázek, protože mě zajímalo absolutně všechno. Celá předchozí situace jakoby se mi vypařila z hlavy a ten fakt, že Zest doopravdy ještě doma nebyl? Nojo, tak to je problém budoucna.

Zesta. Zest. Najednou mnou projela vlna smutku ze ztráty bratra, ta se ale přelila a vylila pryč v moment, co Namaari řekla, že mamku cítí. To, že Zest s ní nebyl mi neřekla a tím pádem to pro mě nebyla žádná validní a důležitá realita. “Tak fajn!!! Tak to jsem ráda, on totiž najednou zmizel, jako kdyby ho něco posedlo, nebo někoho následoval, on je občas trochu divnej,“ krčila jsem rameny, zazubila se a dál přešlapovala na místě jako kdybych byla kočka a pekla.
Ale Namaari netušila, jaký instinkt ve mně probudila jednoduchým samy nikam nepůjdeme, počkáme. Uculila jsem se, byla jsem k tomu ujištěna, že žádný prachfest už se konat nebude. “Tak jdem!“ zavelela jsem, ale asi jsem měla dost inteligence na to, abych nemířila nijak daleko, jen… Jen támhle za roh… Fakt jen za roh.
Přímořské pláně>>