Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Maminko maminko!“ vyjekla jsem nadšeně a zachumlala se mamince do srsti na krku. “Nikdo mi neublížil, neboj! Jedna taková teta nás zachránila, víš?“ pousmála jsem se a doopravdy, na mé malé tváří nebyl žádný strach. I když Iskierka rozhodně budila respekt jako nikdo jiný koho jsem viděla. Ale teta Zurri jí měla ráda. Takže určitě byla skvělá.
Přivítala jsem se i s tatínkem, který z toho taky byl celý na větvi. “Já jsem to ale všechno zvládla! Nebojte se nic. Zest taky a tetička Zurri nás celou dobu hlídala. Tak jí tatínku od té Smrti přiveď,“ zazubila jsem se na něj. A jako kdybych tušila, že to bude naposled na dlouhou dobu, tatínkovi jsem se zabořila do srsti stejně jako mamince a pozorovala jsem jak jeho srst mizí v roští. Nejhorší na momentech, které mění celý váš život je to, že často ani nevíte, že ten moment prožíváte. To vám dojde občas až za několik let. Pak už si ten moment jen přehráváte dokola a dokola bez ustání a nejde to zastavit. A já doopravdy netušila, že tohle bude možná mé poslední shledání s otcem.
“No… No maminko co teď? Budeme na tatínka čekat? Ale Tartaros mi taky moc chybí! A doopravdy ho Smrt vrátila? Ale my jsme ani k Smrti nedošli… Ale možná teta Zurri pochodila!“ plácala jsem prostě páté přes deváté.

Červenec 2/10 | Nelly a Zest

Zazubila jsem se, když mě Zest pustil k sobě. Ale… Ale mamka měla nápad na nějakou novou hru a mě se to líbilo stejně jako Zestovi. “Minulost?“ vydechla jsem, protože to znělo mega tajemně a já chtěla, aby nám o tom maminka povyprávěla přeci jen něco víc. Usmála jsem se, přikývla a vydala se na cestu stejně tak jako Zest. Tentokrát jsem si ho ale vůbec nevšímala a byl mi tak nějak fuk. Starala jsem se o sebe a vlastně jsem se tím celým nechala pohltit. Fakt se mi to líbilo!
“Kytiček je tu dost,“ zamumlala jsem si sama pro sebe, ale rozhodla si to nechat jako druhou možnost, kdybych fakt nic nenašla. Protože jak jsem znala svého bratra, vytasí se s něčím absolutně velkolepým. Protože chtěl být beztak vždycky nejlepší. Snažila jsem se čmuchat, a nakonec jsem se dočmuchala na malou mýtinku k nějakému pochybnému keříku. Vonělo to nádherně. Ale vůbec jsem neměla tucha proč. Nebyla to kytička, protože to nemělo kvítka. Nebo minimálně jsem žádná nenašla a když jsem to vzala do tlamičky, abych to utrhla, taky to chutnalo dobře! Těžko jsem mohla vědět, že jsem našla meduňku.
Ta chuť mě nadchla, ale zároveň hrozně Zest jsem a tak jsem rychle utrhla kus a stejně nadšeně jako Zest jsem běžela zpátky. On už to své přinesl a když jsem to viděla, vzbudilo to ve mně zájem. “Co to je?“ zahuhlala jsem a položila před mamku to zelené listí. “Maminko! Koukej, co jsem našla. Moc pěkně to voní a chutná, ale nemá to moc kytiček, tak proč to voní?“ naklonila jsem hlavu na stranu a pak si ještě prohlédla cože to vlastně přinesl bratr se zájmem.

<<Ageron

Utíkala jsem, seč mi to moje stále malé nožičky a plíce dovolily. A pěkně prosím, byla to rychlost, na kterou jsem mohla být hrdá i ve svém malinkém věku. Ale kdo by se divil, na pochodu jsem byla se Zestem a Zurri už pěknou dobu. Ale přeci jsem jsem se pouze jen těšila na to, až uvidím svoje rodiče. A taky Tartara! Jestli nám ho teda paní smrt vrátí….
Už jsem trochu ztrácela naději, že je najdu. Třeba to vzdali? A šli jinam? Natáhla jsem krk a zavyla. Ale bylo to tak tenké a pisklavé, že jsem pochybovala, že by to někdo vůbec slyšel. Takže… Jsem jen přidala. A doopravdy, přiblížila jsem se k místu, kde voda dělala doopravdy ošklivé zvuky a zahlídla povědomou hnědobílou hlavu. “Tati! Tati! Tatínku!“ vyjekla jsem a začala seskakovat z kamenu na kámen, abych se dostala k nim. Samým nadšením mi to pod nohama podjíždělo každou chvilku. Ale konečně jsem zahlédla i maminku a taky Namaari. “Maminko!“ Očka mi svítila a já s nadšením, poskakováním, několika škrábanci, klacky v srsti přiběhla k nim a pobíhala v kruzích. “To neuvěříte kolik jsme toho zažili! Ale… Ale Zurri šla hledat Tartara k Smrti sama… A Zest šel za ní asi, já nevím kde je. Ale… Ale v té smečce je asi fajn tetička. Zurri to říkala, věděli jste, že tetička má taky tetičku? Tetička Iskierka, víte? Víte?“ spustila jsem, ale nakonec jsem se prostě musela zastavit a celé to vydýchat.

Chvilku jsem se tady jen tak krčila a doufala, že mě nesní a v druhý moment mi srdíčko poskočilo a já slyšela hlasy obou svých rodičů. “Taťka!“ vyhrkla jsem a vyskočila na nohy, “a máma! Přišli si pro nás,“ zazubila jsem se a můj strach byl pryč. Už jsem nebyla tak docela sama. “Já… Já tady Zesta nenechám, ale já… Já s sebou přivedu rodiče jo? A vezmem si ho zpátky,“ přikyvovala jsem horlivě, ale už už jsem couvala a v prvním momentě jsem frnkla pryč, co nejrychleji za svými rodiči. Protože jsem je taaak dlouho neviděla! A oni ne mě. To budou hrdí na to, jak moc jsem popovyrostla! Štěstím a úlevou, že jsem se vzdálila té nebezpečné vlčici, která říkala, že rozhodně není smrt, jsem si poskočila a už jsem byla pryč, zase pryč od mého Ageronského dobrodrůža.

Vodopády přes Dlouhou řeku >>

Nojono, tak jsem tu seděla se všema a nabubřeně posouchala novou tetu Išku, jak něco blábolí a mluví hlavně na Zesta. Tak já taky jenom poslouchala, žejo. Takže jsem byla v pohodě. “Kdo je Etneye?“ zamračila jsem se nahoru na Iskierku a oblízla si malý čumáček. Což pak objasnila Zurri, která hnedka ale přehodila na jinou kolej a chtěla jít někam sama. “Cože? Ty nás tady necháš?“ zamrkala jsem na ní, pak na Iskierku a pak na Zesta, kterému jsem hodila polekaný obličej.
Nojo, jenže sotva jsem se vzpamatovala, Zurri byla pryč. A Zest na ní zakřičel, ale Zurri už byla prostě pryč. “Já nechci, aby Zurri odešla,“ začala jsem panikařit, mezitím co bratr byl naštvaný, já začala zoufat, neviděla jsem maminku ani tatínka už dlooouho. “Zestariane!“ vyštěkla jsem a zkusila bratra čapnout za ocas a stáhnout ho zpátky, jenže to už nešlo. Byl prostě pryč a já se ocitla naprosto sama s… děsivou vlčicí.
Pomalu jsem se na Iskierku otočila zpátky a vlastně to vypadalo, že z mojí výbušné povahy a vlčecího poskakování už nic moc nezbylo. Protože právě jsem zůstala sama s cizinkou, která vypadala, že by mě tu radši neměla. “Nesníte mě, že ne?“ uh oh

Červenec 1/10 | Zest a Máti

Byla jsem javorová princezna se vším všude a nějaká vycházka v doprovodu jedním z mých rytířů (mojich bratrů), se mi zamlouvala doopravdy hodně. Neměla jsem tucha, že Zest má nějakej problém, ani mě to nijak moc netrápilo.
Trápit mě to začalo až když po mně Zestarian tak ošklivě vyjel. Zamračila jsem se na něj a odfrkla si. “Co si to dovoluješ?“ prskla jsem na něj, “vždyť jsme na procházce! A na procházce koukáš a objevuješ,“ nehledě na to bylo celkem dost veliké vedro na to, abychom vymýšleli něco velkého. Zamračila jsem se mu do obličeje a koukla na to jezero. První instinkt bylo ho tam shodit, ale vzpomínka na tu chladnou vodu mě pořád mrazila v krvi a na to jsem si tedy netroufla.
“Prostě jdu s tebou, tak jsi můj brácha ne?“ protože je fakt, že ten druhý bratr na tom takhle dobře nebyl no… Ale místo dalšího prskání jsem po něm prostě skočila a začala ho hryzat do uší svými ostrými zoubky. Už teď jsem se smála. Já zábavu měla.

<< VVJ přes Galtavar

Nojo, tak jsem se nechala dál nýst a radši jsem držela klapačku s takovým tím úšklebkem, jakože se mi fakt vlastně vůbec nic z toho, co se tady děje nelíbí. Tetička Zurri mě položila, a ještě do mě strčila, což jsem moc neocenila, protože jsem tak akorát zavrávorala a spadla na bok s malým zakňučením, ale teda slunění se bylo fajn. “Tetička?“ zamračila jsem se, přesně tak, jak to Zurri nechtěla. Ale na všechno důležité se ptal Zest, takže jsem to prozatím nechala převážně na něm a já zůstala prakticky jen u rázného sezení vedle něj.
“Iskierka Ageronská? Ty jsi taky princezna?“ vyhrkla jsem potichu a nevěřícně. Tetička naší tetičky byla princezna tak jako já a Zest? Nebo minimálně mi to v mé hlavičce dávalo smysl. A tak jsem skákala z myšlenky na myšlenku. Pořád jsem ale přikyvovala, teta nemůže mít tetu, to rozrušuje zákony přírody. Pfuj! “Jo, a tatínek má vždycky pravdu! My ho zvládneme najít a kdyžtak ho z prášku poskládáme, víš tetičko tetičky?“ řekla jsem hrdě a raději se na to i postavila.

Květen 2/10 | Karohee hee

Užívala jsem si jak se jemné teplo zavrtává do mé srsti a blaženě jsem vydechla. Byl to moment, jen já a slunce. No to až do té doby, co jsem v dálce slyšela hlas. Nebylo to tak daleko. Ale i tak jsem doufala, že si mě kdokoliv to byl nevšimnul a že si mluví jen tak pro radost pro sebe.
Stačilo se ale jen rozhlédnout a já uviděla podivenou vlčici, která ovšem měla jeden z nejhezčích kožíšků, co jsem kolem viděla. A že jsem jich pár už viděla. Konečně to bylo něco jiného, modrých odstínů jsem kolem sebe měla hodně. Do mentální sbírky jsem si ale mohla přidat i šílence, protože slečna nevypadala, že by měla pět pohromadě. Nic jsem ale neříkala a jen jsem koukala a čekala co udělá, byla jsem jako mnohonohá socha, která na vás nalítne jen co se podíváte pryč.
Jenže vlčice se začala přibližovat, cuknul mi koutek a já odhalila jeden tesák. Co jí tak zaujalo? Bylo to jako pozorovat ducha, nějakou jinou entitu a ačkoliv jsem se chtěla bránit, všechno ve mně se zapřelo a zabránilo mi v tom. Co když to byla lesní víla? A co chtěla? To mi došlo až v moment, kdy sklonila čumák k mým nohou a já si konečně spojila, že normální vlci nedisponují šesti nohama. Ale ani k tomu jsem nestihla nic dodat, vlčice se skácela k zemi a já se v panice skoro posadila. Tlamičku jsem měla pootevřenou a vytřeštěný zrak upnutý na ležící vlčici. “Pro paní Smrt, dýchej, vílo, dýchej.“
Někoho tak překvapeného mou celou existencí mě vyvádělo z míry. Jako kdybych já byla ta pomatená, jako kdybych tou bájnou vílou byla já a ne ona. A když konečně promluvila, fakt jsem se cítila jako z jiné planety. “Trošku, ale spíš se soustředím na lezení po stromech,“ ani jsem nevěděla proč jsem to sakra řekla. Ale zírala jsem jí do očí stejně tak blízko jako ona mě. Byla podobně malinká jako já, jen o kus hubenější a mě ani nenapadlo se bránit. Chtěla jsem vědět víc. Proč, co a jak? “Co jsi?“ třeba jí poslala Smrt?

Květen 1/10 | Karoe (timeskip ať je Tori dospělá)

Dramaticky jsem se protáhla a doplnila to dlooouhým zívnutím. Už nějakou chvíli jsem se slunila na sluníčku u jezera a měla jsem tu taky pěkně vyležené místečko, které bylo tak i tak poměrně nenápadné, nebyla jsem zrovna velká jako moji bratři. Což byla velká výhoda, lépe se mi schovávalo, než kdybych byla nějaký velký tank. Sluníčko už pěkně hřálo a já toho hodlala využít co nejvíc a to alespoň do chvíle, než mě nějaká lůza přitáhne otravovat. Ať už se jednalo o jednoho z mých bratrů nebo ostatních ze smečky. A to ačkoliv jsem je měla doopravdy ráda.
Znuděně jsem se opětovně roztáhla na zem a foukala do listu, který spadl na hladinu vody a snažila se ho popohnat, aby předběhl svého protivníka. Stupidní věci. Nuda dovede udělat s jedním fakt kouzla.

Hodně mě zklidnilo to, že mě nesla teta Zurri. To, že Zestarian byl nesen tou cizinkou mě zase patřičně znepokojovalo. Naštěstí Zurrino ne bylo dostatečně rázné, hlavně kvůli tomu, že se mi rozhoupal celý svět a já i přes rýmičku a chlad vytřeštila oči kvůli závrati z té houpačky. "Ale přesto bych si dala bacha," zašeptala jsem a málem jsem v tomhle rozpoložení i usnula. Ale doopravdy jen málem, protože mi vždycky semtam došlo, že jsem v potenciálním nebezpečí.
"Ale co když ne? Jak teď seženeme brášku?" špitla jsem zpátky na Zesta se stejnou poloviční myšlenkou v hlavě, že nás asi neslyší. Musely by být doopravdy hluché. Ale jestli Zest byl v klidu, pak jsem byla v klidu i já. A tak jsem se zhluboka nadechla a nechala se dál unášet směrem k nějakému neznámému lesu. "To není náš les," pronesla jsem krátkou, trefnou poznámku.
Ageron přes Severní galtavar >>

Byla jsem malinká, vlastně mi to docházelo i s tím, jak se o nás ta dospělá „smrt“ bavila. Ale i tak se mi možná začala trochu líbit, to teplo vykouzlila asi ona. A za to jsem byla fakt vděčná. Ačkoliv jsem nechápala plný rozměr jejího dobrého skutku. “Ale zest není smrad. To tvoje vlče smrdí,“ zakňučela jsem a abych to celé podtrhla, tak jsem si pšíkla. Mluvila jsem o tom jezevci, o kterém jsem neměla tucha, že to je jezevec.
Ale tetou jsem se nechala nést moc ráda. Bylo to fajn, že já jsem mohla být s ní. Ale i tak. “A co když jo? Co když unese Zestariana jako unesla Tartara?“ zalapala jsem po dechu a v krátké snaze jsem se trochu vrtěla, než mi došlo, jak k ničemu to je. Ještě když jsem v jednu chvíli cítila, jak se Zurri kyklá a hrozí, že spadne. To pak dobře, že tam paní nesmrtná byla. A tak jsem uznala, že bych se měla dál prostě nechat pasivně nést.

Cielo | březen 1/10

Mluvil krásně! Přikyvovala jsem, když mi překládal to, jak jsem ho nazvala. “Principe dei fiori,“ tentokrát jsem se snažila napodobit ten jemný akcent, se kterým ten jazyk přichází, ale nešlo mi to a pořád to znělo… No, asi ne úplně dobře. Ale byla jsem spokojená. A to i bez šarvátek a to pro malého vlčka asi musela být pořádná výhra.
“Tak to ale nechci, když mu to nepomůže,“ zamračila jsem se najednou, donutila bych Tartara sníst celou louku, kdybych věděla, že to pomůže, ale takhle? Takhle jsem akorát byla zase na začátku. Sklonila jsem hlavu k zemi a jen koutkem očka vnímala, co dělá princátko. Vylekal mě ten jeho pohyb tlapek, ale! Ale něco to znamenalo a hlava mi vystřelila zpátky do vzduchu.
“Mohla?! No tak to hledej! Nasbíráme toho pak tolik a on to spapá a pak si s námi oběma bude moct hrát! Tartar se ti bude líbit, ten taky moc nebojuje!“ smála jsem se najednou a vyskočila na nožičky v ten moment, kdy ke mně Kytička přiskočil a náš náraz jsem tím snad ještě zhoršila a já tak pomalu odletěla dozadu. Ale taky mě to moc nezastavilo, jen jsem se trošičku zamotala a rychle mrkala, než jsem se zase začala smát. “A… A kde začneme hledat? Co si myslíš, že by mu mohlo pomoct? Možná můžeme zkusit něco nasbírat a donutit ho to spapat a třeba mu to pomůže,“ nebo ho to ještě zabije.

Moc jsem nechápala co se děje. Ale něco nám říkalo, že pěkně smrdíme a já jediné, co jsem zvládla bylo, že jsem se na toho tvora podívala, vykulila očka a zavrtěla hlavou. “To ty taky,“ popotáhla jsem a zavrtěla se do kožíšku tety, která se nás snažila přesvědčit, že nebudeme prášek.
Najednou ten chlad ale začal ustupovat, najednou jako kdybych... Se cítila o dost lépe. Zmateně jsem vzhlédla a uvědomila si, že to, k čemu jsem mluvila tam pořád bylo, ale nejen to. Byla tam veliká černá vlčice, která čarovala tu teplou kuličku. Vytřeštila jsem oči a pohlédla na Zesta, který už vlčici nařkl z toho, že to je Smrt. Zalapala jsem po dechu a přidala se k němu. Zakašlala jsem a zavrčela na ní, abych podtrhla slova svého bratra. “Já tě taky kousnu,“ chraplala jsem, stála zachumlaná v kožíšku Zurri a jediné, co mi koukalo byla moje vrčící hlava.

Byla mi taková zima. Zurri nám povídala chlácholivá slova, ale já už jenom chtěla spinkat a celé to vzdát. “Teto, já už nechci, aby mi bylo špatně,“ pískla jsem a nechala se sebou manipulovat jako s panenkou. Vlastně jsem moc nevnímala, co se kolem mě děje, ale celý svět se hýbal a věci se měnily. A v další sekundě, jako kdybych byla v koruně stromu, pod jakým jsme bydleli.
Zachumlala jsem se přesně tak jak to Zurri nakázala, chumlala jsem se co nejvíc to šlo, ale i když chlad trošku přecházel, jako kdyby se v mém těle rodilo ještě něco dalšího, trochu zlejšího. Nevěděla jsem, že to, co cítím je předzvěst velké nemoci, kterou už pravděpodobně začínám procházet. “Za to můžeme my, že ano? Já už se klouzat nechci, slibuju,“ pípla jsem stejně jako Zestarian. Bála jsem se, že budu prášek. “Já nechci být mokrý prášek,“ zakňučela jsem se a zavrtala se prakticky už pod Zurri. Kdyby mi někdo pověděl, že tohle je moje poslední chvilka, věřila bych jim.

Líbilo se mi, že jsme se mohli zastavit a něco málo si užít. Ve zmizení Tartara jsem zas takový problém neviděla, a tak jsem se s radostí přidala k Zestovi v přemlouvání. Přemlouvání, které se jim mohlo stát osudným.
Nevěděla jsem co dělat. Nebyla jsem proškolená, tohle bylo poprvé co jsem vůbec vylezla z nory. Jediné, co mě napadlo bylo se držet, byl to prvotní instinkt, který podporovala i teta Zurri. Ale já už neměla sílu. Snažila jsem se. Ale v momentě, kdy sklouznul Zest, tak mě vzal s sebou dolů do vody.
A najednou mi byla zima. Plíce se mi naplnily vodou a já už myslela, že se ze mě stane stejný prášek jako z Tartara. Tak hrozně jsem se ale bála. Bál se Tartaros taky tak? Ale nakonec mě něco chytlo, nebo jsem prostě na něčem přistála. A pak mě něco čaplo a vytáhlo na kořen, rychle jsem se škrábala, co nejdál odtamtud, odlepila jsem očka a urychleně se plazila k Zestovi.
Zakňučela jsem a vykašlala všechnu vodu a snažila se dýchat, jak nám to ukazovala Zurri. Ale mě to moc nešlo, hrozně jsem se klepala a kašlala vodu. “Mě taky,“ špitla jsem a nalepila se na Zestariana, aby nám bylo větší teplo. Klepala jsem se jako osika a doufala jsem, že ta zima brzy přestane. Byla mi taková zima! A já nevěděla vůbec co s tím. A tak jsem zkoušela dýchat, tiskla jsem se na Zestariana a doufala, že taky neuvidím bubáka. “Teto, je mi špatně,“ dodala jsem, jako kdyby to nebylo dostatečně vidět.