Příspěvky uživatele

Všechno se to dělo tak rychle a já vůbec nestíhala. Taťka mě odstrkoval od Tartara, ať po něm prý tak neskáču. Ale já chtěla! A tak jsem bojovala, jenže nebylo už za co bojovat, protože bratr chvilku divně koukal a pak… Zmizel. Překvapeně jsem zamrkala očima, natáhla nos a vyplázla jazyk, na kterém mi přistálo pár zrnek poletujícího prachu. Nevěděla jsem, že to je zbytek Tartara, ale než jsem se stačila zeptat co se to děje, tak všichni kolem začali jančit jak cácory.
A já tak jako seděla a čuměla, až se mi někdo bude snažit věnovat nějakou pozornost. Než jsem stihla splnit úkol od nemámy, tak už Namaari byla vzhůru, takže to taky nemělo cenu. Vlastně se mi líbilo to ticho co tady bylo předtím, protože teď to tady všude lítalo a moc se mi to nelíbilo.
“Co je Smrt?“ mlaskla jsem po chvilce, protože taťka už byl zase v klidu, na rozdíl od panikařící mamči. Jenže ten pak taky zmiznul a tetka chtěla mizet taky. “Přivedeš? A kam teda šel, já tam chci taky!“ vyhrkla jsem, protože to už se do toho cpal i můj bratr. Zamračila jsem se na něj a přiběhla k nim, div jsem nezakopla o vlastní nožky. “A když půjdu taky, bude to ještě lepší!“ dodala jsem odhodlaně, ačkoliv jsem neměla tucha k čemu přidávám váhu. Ale Zurri chtěla odejít. A já tím pádem taky! Protože by mi odešel bratr a to ne! Ten druhej si tady už poletoval. Prostě chlapi, veškerou zábavu si nechaj pro sebe. Feministka už od plenek.

Únor 4/10 | Cielo

Bál se. Já to Skvrnkovi viděla na očích. Nebo jsem si to taky domyslela, protože já si domýšlela spoustu věcí. “Ale to nevadí! Můžu to z tebe dostat! Taky jsem se dřív bála, ale teď už se ničeho nebojím!“ zazubila jsem se a očička mi svítila. Třeba se někam posune a pak bude bojovat jako Tartaros nebo Zestarian.
A chvilku jsem si myslela, že mám snad slyšiny, protože bych přísahala, že mluvil jinak. Už už jsem chtěla říkat, že jsem to asi jen přeslechla, ale vysvětlení přišlo. “Vy jste odjinud? A jak jako odjinud? Takže umíš mluvit tak a tak? To je hustý! Pověz mi ještě něco, naučil bys to i mě?“ vyvalila jsem na něj očička, jako kdybych zapomněla na nějaké praní. Byla jsem stále malinké vlče, které toužilo nějak ten svět poznat. A tady Skvrnka byl ideální adept na prozkoumávání. Nepral se, měl rád kytičky a mluvil divným jazykem.
A taky byl ustrašený, zazubila jsem se na vlčka, který přede mnou ucuknul. Asi jsem ho vyvedla z míry o dost víc, než jsem si přála, protože se do toho zamotával. Pak jsem z toho byla zmatená i já. “Takže… No já to nechápu,“ snažila jsem se chvilku, ale pak jsem to vzdala. “Nevymýšlíš si to? Zníš tak, víš? Jak by mě mohl jeden kvítek uzdravit?“ mračila jsem se.

Únor 3/10 | Cielo

Skvrnka pořád jenom kvičel a skučel, jak ho něco bolí. To nebyla moc sranda. Byl takovej měkkej. Protože když už se na mě konečně podíval a já čekala, že se po mně vrhne taky, tak jenom ztraceně koukal. A pak zabreptil něco, čemu jsem nerozuměla.
“Co jsi mi to řekl?“ zamrkala jsem zmateně. “Ale vždyť jsi větší! Rozhodně bys to dokázal, ty se ale určitě jen bojíš co?“ a chvilku jsem to ještě zkoušela, než jsem uznala, že s ním nebude žádná sranda. Uraženě jsem si sedla naproti němu a mračila se na svoje tlapky, mezitím co on se rozjel o kytkách. Ačkoliv jsem měla kytičky ráda, rozhodně jsem jim nebyla oddaná natolik, abych je upřednostnila před zábavou.
Ale Skvrnka si nedal říct. Místo toho, aby bojoval nebo nevím… Utekl, tak mi podal květ heřmánku. Poslouchala jsem ho i když to tak nevypadalo. “Chvilku mluvíš normálně a pak začneš mluvit úplně jinak, proč?“ zeptala jsem se zmateně, ale nakonec jsem natáhla krk a přičichla si. Heřmánek voněl jako, no, květina. Nedokázala jsem to jinak popsat. Místo toho, abych se rozplývala nad krásnou vůní květiny jsem po ní scvakla zubama. “A jak mi to pomůže? Nebo mi to pomůže jen tím, že k tomu čmuchám? Proto jsi do toho byl tak zabraný?“ jako kdybych mu nic nespapala.

Únor 2/10 | Cielo

Skvrnka byl velmi lekavý. A já se lekla toho, jak se leknul, protože ani Zestarian ani Tartaros nebyli takhle dramatický. A byla jsem si jistá, že to je ten Skvrnka? Protože bych přísahala, že pištěl jako holka. “Co ječíš? Bojuj ne?“ zamračila jsem se na něj a zkusila ho zatahat na ouško, jenže to měl schované, a tak jsem ho štípla do tlapky, protože jsem… Chtěla bojovat! Byla jsem zvyklá na požďuchování od svých bratrů, a to samé jsem čekala i od cizího. Koncept toho, že cizáci jsou nebezpeční, a ne každý se chce kámošit mi byl ještě poměrně cizí.
Ale Skvrnka se nebránil, a to mě moc nebavilo, takže jsem ho plácla přes čumák, seskočila a místo toho jsem ho jen tak obíhala a žďuchala do něj čumákem, abych ho donutila něco dělat. Chtěla jsem si hrát! “A na co si čmuchal ty kytičky? Vždyť ty se nepapají ne?“ ptala jsem se s nadšením. Byl větší než já. Ale proč se mě teda bál?

Únor 1/10 | Cielo

Moje úplně první jaro! No není to nádhera? Čekala jsem velkou spoustu věcí, ale tohle nebyla jedna z nich. Nebylo to tak nudné jako zima, nekonečné množství sněhu, mráz a jediné, co jsem mohla dělat bylo spinkat. Beztak se mi z pelíšku nikam nechtělo. To se ale změnilo. A já teďka probíhala skrze vysokou trávu, která mě perfektně maskovala. Cítila jsem se jako kdybych byla na misi, úprk od mamky a taťky. Sem tam jsem se zalekla nějaké bzučící létající věci, občas jsem scvakla zoubky na nějakého skákajícího brouka, ale utíkala jsem.
Zastavila jsem se až když jsem kousek od mojí pozice ucítila někoho cizího. Právě v ten moment moje mise začala nabírat otáčky. Začala jsem se plížit tak, jak mě to učili rodiče. Samozřejmě, že jsem nevěděla, jak velká ta věc bude, ale určitě jí dokážu skolit ať je to co je to! Neohroženě jsem tak procpala čumák posledním trsem trávy jen, abych spatřila malé vlče, jak čmuchá barevnou trávu. Teda kytičky. Mhm! Zamračila jsem se. Vonělo to pěkně, ale proč tím byl tak fascinovaný?
Zavrtěla jsem hlavou a nechala to být. Hlavou mi proběhla myšlenka, jestli je tenhle Skvrnka jako moji bratři. Byl podobně veliký! Teda… No… Asi o kousek větší. Ale to mě nezastavilo a já po něm skočila, jako by to byl Tartaros. “Mám těěě!!!“ zařvala jsem z plných plic, mezitím co jsem se řítila na Skvrnku.

Ačkoliv jsem úspěšně prospala svoje jmenování, z čehož bych asi beztak rozum neměla, tak mě probudilo to, jak se odemně odtrhlo teplo mého bratra. Zamručela jsem hlasitě na protest a otevřela jedno očko, abych se na něho mohla podívat. Byla u něho tetička, kámoška, taková druhá mamča. Vlastně jsem moc nevěděla kdo se to kolem mě motá, ale věděla jsem, že všichni jsou moje rodina a že je to všechno v pořádku.
Mohutně jsem si zívla, než jsem si protáhla malinké tlapičky a nemotorně se postavila na všechny čtyři jen proto, abych mohla podniknout svůj první útok. A to na můj nejbližší cíl, na mého druhého brášku, který se nesl jméno Tartaros. “Nespi!“ vypískla jsem a skočila na něj tak nemotorně, jak by se dalo čekat od tak malého vlčete. Byl to podlý útok ze zálohy, ale já se za to nestyděla!