Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Středozemka přes Houštinu
Byla jsem v pohodě. Už mě nikdo nikdy nevezme. “No… Ale já jsem myslela, že jsem jenom kousínek,“ mumlala jsem a koukala dolů. Nepamatovala jsem se, jestli to byla pravda. Ale tak moc jsem chtěla, aby byla, že jsem jí snad skoro uvěřila. Pak jsem svůj pohled obrátila na tetičku. Vysvětlovala mi, že tady to bylo se Smrtí jinak. A vzhledem k tomu, že jsem snad nikomu nevěřila tak moc, jako tetičce, její slova jsem brala smrtelně vážně. “Takže… Když si tě Smrt vezme sama, tak je to v pořádku, ale když jí někoho vnutíš do náručí, tak se… Smrt bude zlobit?“ ptala jsem se opatrně a otřela se o ní zpátky, hledala jsem její blízkost, její komfort. A jo, taky mě to mrzelo. A vlastně jsem se už Lezskovi nedivila. “Takže… Takže jeho bratr už se nevrátí?“ zeptala jsem se. Tartar se vrátil, že jo? Ale co ten… No, ten jeho bratr.
Ale vydechla jsem. Zurri měla pravdu a byl čas na to, na tohle navždycky zapomenout. “Jo! Jo! Ale chci jít někam… Někam jinam, kde jsme nebyli. Nechci jít nahoru, byla jsem u toho… Moře… a taky jsem byla tam odkud jsme přišli. Takže chci jít někam tam,“ řekla jsem a tlapkou ukazovala jako kdyby na mapě dolů. A jak moc se mi líbilo, že už jsem zase viděla svůj domov!

Javor přes Ranský >>

Zurri. Tetička moje milovaná, nejmilovanější! Plakala jsem a plakala. “Teto, já tě mám tak ráda,“ šeptala jsem a ani krokem se od ní nehla, i když jsme se rozešly. Bála jsem se, že se bude zlobit, ale v jejím hlase jsem po tom nenašla ani stopu a tak jsem se po chvilce trochu uklidnila a přemýšlela, kde začnu. “Nudila jsem se, chtěla jsem jít prozkoumávat, třeba bych našla Zesta… Nebo Tartara,“ krčila jsem rameny a střídavě koukala na ní, toho ptáka co jí následoval a cestu přede mnou. “No…. A pak jsem přišla k tomu jezeru, kde byl Lezsek. Někdo poslal jeho bratra k Smrti a on si myslel, že to jsem já,“ nakrčil se mi čumák hněvem. Ne, že bych se chtěla podceňovat, ale nebyla jsem zrovna velkého, statného vzrůstu. Lezska bych asi zakousnout ale dokázala… No rozhodně by to ale nebylo jednoduché.

Mahtae jih přes Houštinu >>

Stála jsem celou dobu za Zurri, namáčkla jsem se na ní a snažila se uklidnit a zpracovat všechno, co se mi dělo a uvědomit si, že už se mi nic takového dít nebude. Že už nikdy neopustím Javor a budu se vždycky držet tety, která mě před vším ochrání, protože mě má ráda a nikdy by nedopustila, aby mi kdokoliv ublížil! “Jsem v poho,“ špitla jsem a pozorovala Nicose.
Po chvilce ale dospěláci domluvili. “Sbohem,“ řekla jsem a pozorovala jak vlk mizí v dáli. “Teto! Já jsem nic neudělala, přísahám, jenom… Jeno…“ popotáhla jsem, “já jsem přišla a tam byl takovej malej vlk. Vlče. A hrozně plakal, tak jsem se šla podívat co se děje a on mě nařknul, že jsem mu zabila bratra! A pak tam přišel Nicos a… A… A vzal nás do té jejich smečky. Neublížil mi a pak mě chtěl přivést domů,“ vysvětlovala jsem horlivě, nechtěla jsem, aby se na mě zlobila. Pro pána, jen to ne. A z té malé, silné osobnosti, kterou jsem normálně byla, zbyla jen malá kostra, která doufala, že už na ní nikdo nebude řvát. Ani malý, usmolený štěně, které by nejraději hodila do toho lávového jezera. A že to udělá.

<< Esíčka

Taky jsem celá ztuhla. Nebyla jsem si jistá, vůbec. A čím víc jsem začala panikařit, tím víc mi každá možnost připadala naprosto nejasná a méně pravděpodobná. “Promiň,“ špitla jsem rychle a přikývla, klusala jsem na tu planinu co nejrychleji a rozhlížela se všude kolem. Javor. Javory. Velká řeka. Nebyla to tahle řeka? Ne. Ne, to určitě ne, neviděla jsem tak hezky na tu horu u támhletoho lesíka. Ten nebyl můj, nebyl tam velký hezký javor.
“Támhle je nějaký pták,“ zamumlala jsem s pohledem nahoru a chytil se mě takový divný pocit a já jsem přidala podvědomě. A díky bohu, že jo. V dálce jsem uviděla hnědavou tečku a do očí se mi až nahrnuly slzy. “Teta Zurri!“ vyjekla jsem a nebrala žádný ohled na Nicose a pelášila jsem si to plnou vlčecí silou za tetou, kterou jsem snad od konce podzimu neviděla. “Zurri! Zurri!“ ječela jsem nadšením, poskakovala jako laňka a plnou rychlostí jsem vběhla přímo na chudáka Zurri.

<<Sarumen přes Tenebrae
Byl rozumný a tím se mi i zalíbil, vlastně jsem i chápala, proč se jak rozhoduje, Leszek mi ale stále přišel podlý a zrádný a pořád jsem si myslela, že ve smrti vlastního bratra má tlapky i on sám. Ale to jsem před Nicosem vůbec nenavrhovala, protože to by ho pak mohlo hodně rychle donutit přehodnotit jestli mě náhodou nezabít, sotva jsme překročili řeku. “Nikomu bych nikdy neublížila. U nás ale Smrt uctíváme, třeba jeho bratr je u ní a brzy se objeví,“ nadhodila jsem, protože jsem nevěděla, jak se ohledně Smrti cítí jiné smečky.
“Ráda budu spolupracovat,“ přikývla jsem rychle, protože jsem se o sebe začala trochu víc bát. “Dáme si na to s mamkou a tetičkou pozor,“ přikyvovala jsem a vedla dál cestu, než jsem se zastavila na těch širokých pláních, netušíc kam dál. “Já… Já nevím kudy teď,“ a sakra.

Středozemka >>

Leszek. Ten malý had se rozeběhnul pryč a Nicos se za ním rozeběhnul, aby ho dohnal, ale marně. Vlček už měl pořádný náskok a nezdálo se, že by to bylo něco. Co by Nicos dokázal jen tak dohnat. A já byla ráda. I když jsem tu teď byla doopravdy jen napospas dvěma dospělým, kteří mě chtěli sníst.
Ale Feline mi věřila. A v ten moment to pro mě znamenalo celý svět. Obrátila jsem na ní zlatá očka jako na svatý obrázek a pousmála se. “Děkuju,“ špitla jsem, neměla jsem chuť nijak odsekávat, protože najednou to ze mě celé spadlo, protože mi do šlo, že tu neumřu a že se asi ještě někdy uvidím se svojí rodinou. A taky mě to naplnilo trochou důvěry vůči zrzkovi, kterému jsem na všechno přikývla.
“Ano… Jasně,“ přikývla jsem potichu, celá skrčená, ale zkusila jsem to ze sebe oklepat a vedla jsem cestu domů. “Děkuju, že jste mě neroztrhali, vážně nevím, co se stalo. Když jsem přišla, už jsem viděla jen tu červenou skvrnu a Lezska co jen plakal,“ zkusila jsem po chvilce, chtěla jsem ho doopravdy přesvědčit, že jsem to já nebyla. Mamka by mu určitě potvrdila, že toho bych ani schopná nebyla!
Ale bylo jasné, že jsem byla trošku zmatená z toho kam jít, občas jsem špatně zabočila a orientovat jsem se začala až když jsem byla už kus daleko od lesa. “Co se vůbec bude teď dít?“ zeptala jsem se ještě, mezitím co jsem zjišťovala, jakým směrem se vydat podél té velké řeky.

Esíčka přes Tenebrae >>

Já to nebyla. Já to nebyla. Pořád se mi v hlavě točily tyhle dvě věci pořád dohromady, chtěla jsem, aby oba věděli, že já to nebyla, nemohla jsem být. Tlapičky jsem měla čisté, krev nebyla nikde k nalezení. “Můj bratr to nebyl, já nikoho nezabila!“ vyštěkla jsem na něj zpátky. Byla jsem ale ráda, že se se dospělý nutně nezastával vlčete. Valarion. Tak toho zabili.
“Já tu už ale nechci být,“ špitla jsem a zkroutila ocas mezi nohy, dívala jsem se po všech třech, kam jsem si asi tady měla jít odpočinout? Byla jsem obviněna z vraždy a měla jsem se tu jít někam schovat a vyspat se? I když horko těžko mě asi někdo hledal doma. “Co mám teda dělat?“ zeptala jsem se a obrátila pohled jenom na rezáčka. Vypadal rozumně. Tak jako Nagesh a to byla asi moje jediná opora v téhle situaci, i kdytž jsem byla na nepřátelském území.

Tohle byl nejhorší dem mého života. Hned po tom, co jsem se málem utopila s bratrem v jezeře. "Ale já nikoho nezabila! Jen jsem slyšela, jak vyje, tak jsem se šla podívat!" klepala jsem se, ale otázka na moje rodiče mi dodala trochu odvahy, že možná je bude znát! Každý musel znát moje rodiče ne? Nebo jsem si to myslela, žila jsem v tom, že všichni jsou blízko u sebe a každý zná každého. "Jsem Satori! Satori z Javorového lesa a moje maminka je... Nelly a tatínek Nagesh, velí tomu tam!" prohlásila jsem a snažila se alespoň trochu působit sebevědomě a jakože se vůbec, ale vůbec nebojím. Lesz, nebo jak mu říkali vypadal, jakože si je mou vinnou jistý, proč? Vždyť tam byl! "Jestli ty si ho nezabil sám, proč bys mě jinak obviňoval? Kdo ví jak dlouho si tam byl!" a třeba jen čekal, až to bude mít na koho hodit. Každopádně jsem doufala, že Smrt jeho bratra hodně rychle vrátí, on sem přijde a pak to bude všechno v pořádku. A já budu moct odejít.
K tomu se k nám připojila ještě jedna, šedá vlčice, která rozhodně nevypadala tak přísně jako ten rezatý, ale začala jsem couvat s ocasem staženým mezi nohama a na vlčici vylekaně zavrčela. Chápala jsem, že jsem byla v jejich smečce, ale snad mě tu nezabijou ne? Proč jich bylo tolik!

Ten vlček si mě hlídal jako oko v hlavě. A já měla pocit, jako kdybych se z toho místa, kam mě vedli dostat už nikdy neměla. Princezna z Javoru navždy uvězněná… V ten moment jsem si ale nebyla jistá, jestli bych to tomu vlkovi měla povědět, bála jsem se, že si tím ještě přihorším. Oklepala jsem ze sebe sníh co mě pokryl a zastavila jsem se kousek od nich.
“Ale já ho nezabila! Jako první jsem viděla tebe!“ vyštěkla jsem rychle ve svojí obranu, to že u toho byl dospělák mě nutilo přemýšlet třikrát více a rychleji a hlavně vážněji. “Nejsem od krve, to ty jsi se na mě vrhnul jako pomatený, jestli budu potrestaná, tak si pro mě někdo dojde a Smrt vám vyhlásí válku!“ snažila jsem se působit hrozivě, ale vyděšeným očkem jsem pořád tikala k tomu velkému vlkovi, co když si doopravdy bude myslet, že jsem to udělala? Co semnou bude pak? Hodí mě do jezera?

Leden 10/10 | Cyril

Vypadla jsem. Ještě dřív, než se na mě stačil otočit zády, bylo mi fuk, že jsem ho ještě mohla zkusit napadnout, nezajímalo mě to. Chtěla jsem od něho být ale co nejdál jen to šlo, nikdy ho už nepotkat a dál se modlit za jeho smrt. Bylo to zlé? Ano. Ale ne krutější, než to co on udělal mně, vyhnat malé vlče na chlad pro mě bylo naprosto nepředstavitelné, já bych to rozhodně nikomu neudělala. Oklepala jsem ze sebe poslední zbytek chladu, protože jedno pozitivum tohle mělo – už mi nebyla zima. Ale nehodlala jsem se na to spoléhat a tak jsem se co nejrychleji vydala domů, nebo alespoň najít si nějaký jiný úkryt, který nestráží žádné monstrum v podobě ošklivého, šedavého vlka s dlouhou srstí na čele.

Leden 9/10 | Cyril

Nečekala jsem to, vůbec. A na jeho slova jsem nich ani ze začátku nestíhala a ani neměla co říct. Soustředila jsem se jen na jeho kroky a na jeho zuby, které jsem si mohla jen představit kolem svého krku a jak stiskávají a moje duše se vydává za tetou Smrtí. Byl to zajímavý koncept, koncept toho, že ačkoliv jsem měla v tetu absolutní důvěru, smrti jako takové jsem se bála i tak. Věděla jsem už z dětských her, že být v něčích tesácích není nic příjemného. A pochybovala jsem, že tenhle vlk to myslel jako hru. “Doufám, že si tě Smrt vychutná a že umřeš pomalu a bolestivě!“ vydechla jsem zděšeně, doufala jsem, že Smrt uslyší moji prosbu a na vlkovi se pomstí tou nejkrutější nemocí, kterou by pro něj našla. Bála jsem se, tak hrozně jsem se bála, že jsem doufala, že moje emoce tomu dodá sílu. A mě zocelí.

Leden 8/10 | Cyril

Nečekala jsem to. Stejně jako jsem to nečekala u toho vlčete na té pláni, než nás zastavil ten dospělák ze smečky. Vyvalila jsem oči, když se na mě z ničeho nic řítil velký vlk. Tohle nebylo jako smést ze sebe vlče, věděla jsem, že tohle je život ohrožující. Vyjekla jsem bolestí, když jsem bokem dopadla přímo na tvrdou zem, sníh náraz sice tlumil ale moje váha spojená s váhou cizáka mi málem vyrazila dech. “Nech mě!“ vyštěkla jsem a snažila se ho odkopnout jen marně. Možná naschvál, možná ne, mi ale nechal jednoduchý způsob, jak se vymanit z jeho sevřetí a já mu v ten moment stanula tváří v tvář. Byl jen o trochu vyšší než jsem byla já, ale byl huňatý a zimu očividně snášel líp. “Sobče!“ vyštěkla jsem na něj, hlas se mi ale lámal a vlkův pohled neubíral na intenzitě. Kolem něj poletovaly červené skoro světlušky a můj strach se tím akorát prohloubil. Ale já se vzdát nechtěla, jen jsem nevěděla, jak na to.

Leden 7/10 | Cyril

To, jakým způsobem mě ten vlk odmítl mě přimrazilo na místě, jako kdyby mě zima už držela ve svých tlapách a nehodlala pustit. Nevěděla jsem, co v ten moment dělat. V očích se mi polekaně zalesklo jako nikdy jindy. Smrti jsem se nebála, ale bolesti ano. A proto jsem to hodlala risknout, polkla jsem a pomalým krokem se k vlkovi začala přibližovat. Bylo mi jedno, co se stane, doufala jsem, že mě k sobě pustí alespoň na kousek tlapy. A říkala jsem si, že jestli mě pustí, tak doopravdy budu milejší a hodnější. Nebo možná bych to měla přehodnotit a začít se prát. Moje rozhodnutí vyjít vlkovi naproti se ale hodně brzy projevilo jako to špatné, i když možná ne ve všech ohledech. Alespoň nějak jsem se zahřát mohla.

Leden 6/10 | Cyril

A já, doufajíc, že zase najdu někoho, koho bych mohla otravovat, jsem se vydala k jezeru. Tentokrát jsme se ale snažila nezatoulat tak daleko, ale zima se mi i tak zarývala hluboko do kůže. Nebyl to nejchytřejší nápad. Pšíkla jsem si a koutkem oka spatřila dvě červená očka jak mě probodávají skrz podivnou věc na nose. Vlk v úkrytu. A nehledě na to, jak moc jsem nechtěla za nikým jít a nedejbože se mazlit s někým cizím, byla mi fakt zima. “Můžu k tobě?“ ozvala jsem se už z dálky, celá rozklepaná, doufajíc, že se nademnou tentokrát cizák slituje. Nejlepší by bylo, kdyby taky okamžitě odprejsknul, ale na to jsem neměla zrovna velké naděje.

Leden 5/10 | Wylan

Jasný, takže jsem mohla najít ozdůbky a z ničeho nic mi mohly narůst rohy. Fakt úžasný. "No tak to doufám, že rohy mi nenarostou," zamumlala jsem si sama pro sebe, ale ty zlaté cetky by se mi celkem i líbily. Hodlala jsem nad tím popřemýšlet! "Asgaarské smečky? Já jsem z Javorové, to zní líp. Lesík máme asi taky hezčí, ale ten tvůj není špatný. Velíš tomu tam ty nebo někdo jiný?" ptala jsem se neomaleně a bylo mi celkem jedno, jak při tom působím. Wylan mi odpovídal na každou otázku bez toho, abych se musela snažit a tím mi taky tak trochu zavařil do mých budoucích snah. Mezitím jsme ale už došli docela dost daleko a já jsem se trochu začala obávat o to, aby mě náhodou nedovedl až domů. Nebylo to nebezpečné, vodit si cizí vlky domů? Třeba by mohl zakousnout brášku a ačkoliv smrt nebylo nic strašného, Tartara přivést zpátky trvalo dost dlouhou dobu a mně pak moc chyběl. "No nic! Tady už se najdu, tak čáu," rozloučila jsem se spěšně se zaraženým Wylanem a odklusala pryč.