Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Huh? Nedávalo mi smysl, proč se semnou tohle škvrně - o dost menší než já pralo. Ale nelíbilo se mi to. "Já nikoho nezabila, to sis ty vymyslel a teďka tady po mně skáčeš!" vyjekla jsem zase já na něj, viděla jsem veškerou tu jeho zoufalost v očích, to jak jedná v afektu, i když jsem to úplně nedokázala pojmenovat. Něco takového už jsem viděla, i když bych to přiřadila k jiným emocím.
Když se na mě ten vlček zase vrhnul, sotva jsem dokázala uhnout a tentokrát jsem to schytala. Skoro mi vyrazil dech ještě k tomu a já jsem se v ten moment neznala, jako kdyby se mi krev zastavila v žilách a já se začala doopravdy bát. "Přestaň!" přeskočil mi hlas, ale tentokrát jsem se ohnala zuby, ať už jsem chtěla nebo ne. Chtěla jsem, aby to přestalo. Aby si tenhle skrček odešel rychle pryč a mě nechal na pokoji!

Vůbec jsem netušila, že to, co bude následovat bude bitka. Bitka s malým vlčetem o několik měsíců mladší. Nečekala jsem to, líně jsem se oblízla, což asi nedodalo zrovna bezpečného dojmu. Jen jsem viděla, jak se mu zúžily zorničky, jak se na mě podíval a pak už jsem se kutálela po zemi. “Co ti je!“ vyjekla jsem, srdíčko mi nervozně bušilo jak s větrem o závod, nikdo mě nepřipravoval na boj, vůbec nikdo! To, že brečel mi nedošlo, v ten moment jsem se starala hlavně o svoje přežití, i když tak malý kluk asi nebyl velké nebezpečí. I tak jsem mu vyděšeně vyjela po obličeji a snažila se ho odkopnout, možná až nepřiměřenou silou.
“Neječ mi do obličeje! Já tvýho bráchu neznám, co bych mu asi tak měla dělat?!“ vyštěkla jsem, oči stejně vyjevené jako ten malý trpaslík, ani jsem nevěděla, co jsem mu mohla udělat. Nebyla jsem dost velká na to, abych měla bojový záměr, natož myšlenku na to, někoho zabít…

<< Středozemka přes Ohnivé jezero

Tahle krajina už neměla tolik sněhu jako ta pláň s velkou louží u toho. Švihla jsem ocáskem, když jsem procházela kolem velmi podivného jezera, kterému jsem se projistotu vyhnula úplně. Nelíbilo se mi a v tomhle ohledu jsem se zrovna dobrodružně necítila.
Najednou se ale nedaleko ozvalo takové dlouhé, ošklivé vytí vlčátka. Zježila se mi srst na zátylku a chvilku jsem netušila, co s tím vlastně mám dělat, jestli něco vůbec. Bojovala jsem s chutí se otočit na patě a raději odejít, ale moje zvědavost a třeba i trochu té empatie vyhrála a já se skrz křoví prodrala k vlčeti asi o trošku mladší, než jsem byla já. Což mi samo o sobě přišlo hrozně zajímavý. Asi bych se nad tím víc pozastavovala, kdybych necítila tu těžkou atmosféru a neviděla rudou skvrnu v bělostné nadílce sněhu. “Ty jsi se zranil?“ proč… Proč by jinak tak vyl? Ale nedávalo mi moc smysl, však neměl žádné zranění! Čumák mi i tak zaplavila kovová pachuť krve, kterou jsem znala jen hodně okrajově. A byla nepříjemná pořád stejně.

<< Mahtae Jih přes Velkou houštinu

Tady se mi líbilo o něco méně. Bylo to jako ta pláň kde byla ta velká louže, ale tady žádná louže nebyla. Jen pusto a semtam vlk. V dáli jsem viděla dva cizáky, jak se tam kočkujou. A to jsem okamžitě uznala, že bych měla rychle pádit pryč, než si mě všimnou a jeden z nich půjde po mně. Ten adrenalin z nebezpečí mě ale zároveň naplňoval nadšením a radostí. Pravděpodobně něco, co si radostně přenechám až do dospělosti, protože stejně mě bavila i naše cesta za paní Smrtí. I když teda zrovna radostná nebyla. Kde byl asi Tartar a Zest? Kdepak asi… A neříkala Namaari, že Zest už byl doma? Trochu jsem se zamyslela nad tím, že bych ho možná ráda viděla. Ale pak jsem si vzpomněla, jak se na mě on vybodl u Zurriiny tetičky a odfrkla jsem si. Ani náhodou!

Liliový palouk přes Ohnivé jezero >>

<Přímořské pláně přes Márylouku
A ještě stihl napadnout sníh! Tentokrát se mi líbil o dost víc, než ten co byl minule. A napadlo mě, že to asi znamená, že jsem o rok starší? Protože jsem se narodila se sněhem! Ale… Ale to byl ten sníh daleko větší a tak jsem zase rychle uznala, že to jsem se ještě nenarodila, že to bude až bude velkej sníh. Skrze tenhle se mi chodilo o dost lépe! A vůbec mi nedocházelo, že to je spíš tím, že jsem taky o dost větší a malá vrstva sněhu není dvakrát větší než já. Tady jsem to vůbec neznala. A ta vodička přes kterou jsem se nějakým způsobem dostala se mi taky zrovna nelíbila. Polkla jsem a zátylek se mi naježil nad vzpomínkou skoro utonutí v tom velkém jezeře a pak tetička Iskierka a pak máma a táta. Kdepak byl asi tatínek teďka?
Středozemka přes Velkou houštinu >>

Namaari to přestalo bavit, pro což já jsem pochopení neměla a vlastně jsem se domů fakt vracet nechtěla. Mlaskla jsem si sama pro sebe a dál zvesela prozkoumávala okolní krajinu a tu velkou louži, u které jsem zjistila, že je původem toho veškerého rozruchu. Pokyvovala jsem hlavou, ale po chvíli mě to čumění vlastně bavit úplně přestalo a moje pochopení pro Namaari rychle vzrostlo. Pokrčila jsem rameny a vydala se jakoby zpátky. Až na to, že jsem javor míjela. Smála jsem se, ale vlastně mi nedošlo, že to je sakra nebezpečné, ale já si věřila a tak jsem neohroženě utíkala vstříc novým nebezpečím… Tedy co? Dobrodružstvím přeci!

Mahrae jih přes Márylouku>>

“Tak třeba dospěláci už nejsou prášci, co ty víš?“ krčila jsem rameny, protože smrt jsem fakt nedokázala ještě tak docela vnímat jako nějakou překážku. “No… No ty jsi větší. A taťka s mamkou jsou tak… Tak o měsíc starší než ty ne? Vždyť to je hrozná doba! A teta Zurri je tak jako mezi váma, víš,“ vysvětlovala jsem poměrně vědecky způsob, kterým podle mě tekl čas. Dřív nebo později se samozřejmě dozvím, že takhle to rozhodně není, ale já jsem se svým vysvětlením byla nad míru spokojená a šťastná a vůbec by mě nenapadlo, že Namaari rozhodně nespadá do té kategorie starých vlků.
Naari byla pořád tak nejistá, přešlapovala si a já proto zpomalila a čekala, jak se rozhodne. Ne, že by mě její případně negativní rozhodnutí nějak zastavilo a zabránilo mi jít po tom šumění samotné, ale líbilo se mi to o dost víc. Protože jestli to byla nějaká příšerka, tak by nás spapala alespoň obě. “Takjo! Tak pojď!“ zajásala jsem a lehounce nadskočila mezitím, co jsem se na svých krátkých nožičkách rozeběhla a zase dělala kruhy všude kolem Namaari mezitím co jsme se posouvaly kupředu. “No to ne! A hele, proč támhle v dálce nejsou stromy nebo hory?“ zamračila jsem se, když jsme se přiblížili k něčemu, co bych brzo zjistila, že je moře.

Namaari mi vyprávěla složité, dlouhé věci, které jsem pochopit úplně nedokázala. Smrt pro mě stále byla velmi abstraktním pojmem, který jsem si přebrala jen jako proměnu v prach a následné znovuzrození, jen někde jinde. Vlastně to znělo jako zábava a tak jsem necítila žádnou potřebu smutku nad její ztrátou. “Tvoje maminka tě určitě hledá, určitě to je jako s Tartarem, proměnila se v prach a pak si jí vzala Smrt,“ usmívala jsem se na ní, “a je fajn, že seš tady. To tu jsi ale už hrooozně dlouho ne? Vždyť jsi stará,“ a věk pro mě taky byl abstraktní pojem. Namaari tu semnou byla celý můj život. A můj život mi přišel děsně dlouhý. Tím pádem tahle vlčice musela být tak stoletá. Rodiče? Tisíciletí.
Existencionální konverzace a útěk do divočiny? Zvládala jsem to všechno. A to najednou. “Tak… Tak najdem to šumění!“ nabídla jsem a veselým poklusem jsem zkoušela jít za zvukem, který… Šel trochu více směry. Ale rozhodně ne směrem zpátky domů “To jo… A asi se tam líp i schovává, tady na nás vidí všechno, ale… Ale taky my vidíme na všechno! Takže to je vlastně takový vzájemný,“ krčila jsem ramínky. “Myslíš, že to šumění je třeba smrt? Je to takový velký. Jako ty vodopády, ty byly taky mega hlasitý.“

<< Javorový les

“To jen ty jsi nemizící,“ smála jsem se, ale nemyslela jsem to vůbec zle, vlastně mě fascinovalo, jak Namaari byla vždycky všude. Vždycky všude a vždycky tak potichu, že jí to bavilo? Já se musela vyjadřovat vždycky ke všemu, jen co jsem otevřela tlamičku poprvé, už jsem vyjadřovala všechny svoje názory.
Některé se scházely s úspěchem, jiné až tolik ne – třeba to, že pláň, ze které jsem slyšela to divné šumění v dáli, je o dost zábavnější než spinkací místo pod javorem. “Maminka nás ucití jako tys ucítila maminku! Určitě se nebude bát,“ culila jsem se a otočila se, abych mohla pobíhat kolem Namaari. “Znáš to tady? Co je to šumění, Namaari? A proč nebydlíme třeba tady? Tady je to taky pěkný, ne?“ nakláněla jsem hlavu na jednu stranu, pak na druhou a pálila salvu neúnavných otázek, protože mě zajímalo absolutně všechno. Celá předchozí situace jakoby se mi vypařila z hlavy a ten fakt, že Zest doopravdy ještě doma nebyl? Nojo, tak to je problém budoucna.

Zesta. Zest. Najednou mnou projela vlna smutku ze ztráty bratra, ta se ale přelila a vylila pryč v moment, co Namaari řekla, že mamku cítí. To, že Zest s ní nebyl mi neřekla a tím pádem to pro mě nebyla žádná validní a důležitá realita. “Tak fajn!!! Tak to jsem ráda, on totiž najednou zmizel, jako kdyby ho něco posedlo, nebo někoho následoval, on je občas trochu divnej,“ krčila jsem rameny, zazubila se a dál přešlapovala na místě jako kdybych byla kočka a pekla.
Ale Namaari netušila, jaký instinkt ve mně probudila jednoduchým samy nikam nepůjdeme, počkáme. Uculila jsem se, byla jsem k tomu ujištěna, že žádný prachfest už se konat nebude. “Tak jdem!“ zavelela jsem, ale asi jsem měla dost inteligence na to, abych nemířila nijak daleko, jen… Jen támhle za roh… Fakt jen za roh.
Přímořské pláně>>

<< Vodopády

Jo, doma jsem si pořádně dáchla. A taky to byl doopravdy spink století, jako kdybych prospala celý měsíc a probudila se s nožkama delšíma než kdy předtím. Zívla jsem si, pořádně se protáhla a vydala se zase objevovat co je nového. Vlastně… Vlastně nic moc. Až na to, že jsem viděla Namaari a cítila tetu Zurri a mamku. Nadšeně se mi rozevlál ocásek ze strany na stranu a já přicupitala k Namaari, bylo mi teďka trošku fuk, jestli chudák holka odpočívala nebo ne. “Nami, Nami!!“ a přezdívka na sebe nedala moc dlouho čekat, volala jsem jí, když jsem se k ní řítila.
“Mamka a teta Zurri jsou tu?“ ptala jsem se a jako dáma jsem se posadila k ní, ale i tak jsem přešlapávala předníma tlapkama. “A… A co budeme dělat teďka? Budeme taky hledat??? Myslíš, že se ze Zesta taky stal prášek? Ale z tatínka prášek nebude, že ne?“ moje nálada trochu začala upadat čím víc jsem mluvila, ale snažila jsem se pořád neztrácet nějakou tu svou typickou horlivost.

Bylo to náročné. A já byla fakt unavená, smutná - to jsem nevěděla z čeho teda... Ale prostě mi nebylo vůbec fajnově. Třeba to byla jen chvilková věc, ale jen jsem cítila, jak se mi zavírají očíčka z toho celého šmejdění a běhání po všech čertech. Držela jsem se hlavně Namaari, která byla jako jediná stejně stará a její společnost mi nevadila. S maminkou jsem krok úplně držet ještě nedokázala, na to jsem stále neměla dostatečně dlouhé nožičky.
A tak jsem se s příslibem, že znovu uvidím ten neskutečně velký strom, který mi byl domovem, vydala za ostatními, trochu opožděně, ale přeci jen.

>>> Javorový les (přes Ostružinovou louku)

Maminka byla ráda, že mě vidí. A já byla přímo nadšená z toho, že vidím ji. Smála jsem se, nadechovala se té známé vůně a slibovala si, že už se nikdy nevzdálím. Byla jsem šťastná. “Neboj maminko, už se neboj,“ ujišťovala jsem jí se smíchem, protože pro mě to… Byl to pro mě vlastně takový divočejší výlet, který ale skončil dobře. I když Zest a Zurri byli trošku někde fuč a teď i tatínek. Ach jaj.
“Ahoj ahoj Namaari!“ usmála jsem se na ni a zavrtěla ocáskem. Doopravdy jsem byla jen nadšená, že zase vidím svojí rodinu. A ať už Namaari chtěla, nebo nechtěla, teďka byla součástí té rodiny. Vždyť tam byla i v tu dobu, co jsem byla nejmenší! “Kdy se tatínek vrátí? Taky mu to všechno povím až budeme doma,“ řekla jsem a abych ještě dokázala, že jsem faaakt unavená, tak jsem si náležitě zívla. “Maminko, myslíš, že bychom mohly domů? A Namaari má pravdu, musíme ohlídat les!!! Tak… Tak půjdeme domů, já se vyspinkám, ty půjdeš hledat brášku a tetičku a já s Namaari budeme hlídat les,“ navrhovala jsem a nadšeně přikyvovala. Očividně hrdá na svůj nápad.

Prosim dohlasuju vsechny ostatni svoje chary :DD

HLASIM SE