Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 1/10 | Zest a Máti

Byla jsem javorová princezna se vším všude a nějaká vycházka v doprovodu jedním z mých rytířů (mojich bratrů), se mi zamlouvala doopravdy hodně. Neměla jsem tucha, že Zest má nějakej problém, ani mě to nijak moc netrápilo.
Trápit mě to začalo až když po mně Zestarian tak ošklivě vyjel. Zamračila jsem se na něj a odfrkla si. “Co si to dovoluješ?“ prskla jsem na něj, “vždyť jsme na procházce! A na procházce koukáš a objevuješ,“ nehledě na to bylo celkem dost veliké vedro na to, abychom vymýšleli něco velkého. Zamračila jsem se mu do obličeje a koukla na to jezero. První instinkt bylo ho tam shodit, ale vzpomínka na tu chladnou vodu mě pořád mrazila v krvi a na to jsem si tedy netroufla.
“Prostě jdu s tebou, tak jsi můj brácha ne?“ protože je fakt, že ten druhý bratr na tom takhle dobře nebyl no… Ale místo dalšího prskání jsem po něm prostě skočila a začala ho hryzat do uší svými ostrými zoubky. Už teď jsem se smála. Já zábavu měla.

<< VVJ přes Galtavar

Nojo, tak jsem se nechala dál nýst a radši jsem držela klapačku s takovým tím úšklebkem, jakože se mi fakt vlastně vůbec nic z toho, co se tady děje nelíbí. Tetička Zurri mě položila, a ještě do mě strčila, což jsem moc neocenila, protože jsem tak akorát zavrávorala a spadla na bok s malým zakňučením, ale teda slunění se bylo fajn. “Tetička?“ zamračila jsem se, přesně tak, jak to Zurri nechtěla. Ale na všechno důležité se ptal Zest, takže jsem to prozatím nechala převážně na něm a já zůstala prakticky jen u rázného sezení vedle něj.
“Iskierka Ageronská? Ty jsi taky princezna?“ vyhrkla jsem potichu a nevěřícně. Tetička naší tetičky byla princezna tak jako já a Zest? Nebo minimálně mi to v mé hlavičce dávalo smysl. A tak jsem skákala z myšlenky na myšlenku. Pořád jsem ale přikyvovala, teta nemůže mít tetu, to rozrušuje zákony přírody. Pfuj! “Jo, a tatínek má vždycky pravdu! My ho zvládneme najít a kdyžtak ho z prášku poskládáme, víš tetičko tetičky?“ řekla jsem hrdě a raději se na to i postavila.

Květen 2/10 | Karohee hee

Užívala jsem si jak se jemné teplo zavrtává do mé srsti a blaženě jsem vydechla. Byl to moment, jen já a slunce. No to až do té doby, co jsem v dálce slyšela hlas. Nebylo to tak daleko. Ale i tak jsem doufala, že si mě kdokoliv to byl nevšimnul a že si mluví jen tak pro radost pro sebe.
Stačilo se ale jen rozhlédnout a já uviděla podivenou vlčici, která ovšem měla jeden z nejhezčích kožíšků, co jsem kolem viděla. A že jsem jich pár už viděla. Konečně to bylo něco jiného, modrých odstínů jsem kolem sebe měla hodně. Do mentální sbírky jsem si ale mohla přidat i šílence, protože slečna nevypadala, že by měla pět pohromadě. Nic jsem ale neříkala a jen jsem koukala a čekala co udělá, byla jsem jako mnohonohá socha, která na vás nalítne jen co se podíváte pryč.
Jenže vlčice se začala přibližovat, cuknul mi koutek a já odhalila jeden tesák. Co jí tak zaujalo? Bylo to jako pozorovat ducha, nějakou jinou entitu a ačkoliv jsem se chtěla bránit, všechno ve mně se zapřelo a zabránilo mi v tom. Co když to byla lesní víla? A co chtěla? To mi došlo až v moment, kdy sklonila čumák k mým nohou a já si konečně spojila, že normální vlci nedisponují šesti nohama. Ale ani k tomu jsem nestihla nic dodat, vlčice se skácela k zemi a já se v panice skoro posadila. Tlamičku jsem měla pootevřenou a vytřeštěný zrak upnutý na ležící vlčici. “Pro paní Smrt, dýchej, vílo, dýchej.“
Někoho tak překvapeného mou celou existencí mě vyvádělo z míry. Jako kdybych já byla ta pomatená, jako kdybych tou bájnou vílou byla já a ne ona. A když konečně promluvila, fakt jsem se cítila jako z jiné planety. “Trošku, ale spíš se soustředím na lezení po stromech,“ ani jsem nevěděla proč jsem to sakra řekla. Ale zírala jsem jí do očí stejně tak blízko jako ona mě. Byla podobně malinká jako já, jen o kus hubenější a mě ani nenapadlo se bránit. Chtěla jsem vědět víc. Proč, co a jak? “Co jsi?“ třeba jí poslala Smrt?

Květen 1/10 | Karoe (timeskip ať je Tori dospělá)

Dramaticky jsem se protáhla a doplnila to dlooouhým zívnutím. Už nějakou chvíli jsem se slunila na sluníčku u jezera a měla jsem tu taky pěkně vyležené místečko, které bylo tak i tak poměrně nenápadné, nebyla jsem zrovna velká jako moji bratři. Což byla velká výhoda, lépe se mi schovávalo, než kdybych byla nějaký velký tank. Sluníčko už pěkně hřálo a já toho hodlala využít co nejvíc a to alespoň do chvíle, než mě nějaká lůza přitáhne otravovat. Ať už se jednalo o jednoho z mých bratrů nebo ostatních ze smečky. A to ačkoliv jsem je měla doopravdy ráda.
Znuděně jsem se opětovně roztáhla na zem a foukala do listu, který spadl na hladinu vody a snažila se ho popohnat, aby předběhl svého protivníka. Stupidní věci. Nuda dovede udělat s jedním fakt kouzla.

Hodně mě zklidnilo to, že mě nesla teta Zurri. To, že Zestarian byl nesen tou cizinkou mě zase patřičně znepokojovalo. Naštěstí Zurrino ne bylo dostatečně rázné, hlavně kvůli tomu, že se mi rozhoupal celý svět a já i přes rýmičku a chlad vytřeštila oči kvůli závrati z té houpačky. "Ale přesto bych si dala bacha," zašeptala jsem a málem jsem v tomhle rozpoložení i usnula. Ale doopravdy jen málem, protože mi vždycky semtam došlo, že jsem v potenciálním nebezpečí.
"Ale co když ne? Jak teď seženeme brášku?" špitla jsem zpátky na Zesta se stejnou poloviční myšlenkou v hlavě, že nás asi neslyší. Musely by být doopravdy hluché. Ale jestli Zest byl v klidu, pak jsem byla v klidu i já. A tak jsem se zhluboka nadechla a nechala se dál unášet směrem k nějakému neznámému lesu. "To není náš les," pronesla jsem krátkou, trefnou poznámku.
Ageron přes Severní galtavar >>

Byla jsem malinká, vlastně mi to docházelo i s tím, jak se o nás ta dospělá „smrt“ bavila. Ale i tak se mi možná začala trochu líbit, to teplo vykouzlila asi ona. A za to jsem byla fakt vděčná. Ačkoliv jsem nechápala plný rozměr jejího dobrého skutku. “Ale zest není smrad. To tvoje vlče smrdí,“ zakňučela jsem a abych to celé podtrhla, tak jsem si pšíkla. Mluvila jsem o tom jezevci, o kterém jsem neměla tucha, že to je jezevec.
Ale tetou jsem se nechala nést moc ráda. Bylo to fajn, že já jsem mohla být s ní. Ale i tak. “A co když jo? Co když unese Zestariana jako unesla Tartara?“ zalapala jsem po dechu a v krátké snaze jsem se trochu vrtěla, než mi došlo, jak k ničemu to je. Ještě když jsem v jednu chvíli cítila, jak se Zurri kyklá a hrozí, že spadne. To pak dobře, že tam paní nesmrtná byla. A tak jsem uznala, že bych se měla dál prostě nechat pasivně nést.

Cielo | březen 1/10

Mluvil krásně! Přikyvovala jsem, když mi překládal to, jak jsem ho nazvala. “Principe dei fiori,“ tentokrát jsem se snažila napodobit ten jemný akcent, se kterým ten jazyk přichází, ale nešlo mi to a pořád to znělo… No, asi ne úplně dobře. Ale byla jsem spokojená. A to i bez šarvátek a to pro malého vlčka asi musela být pořádná výhra.
“Tak to ale nechci, když mu to nepomůže,“ zamračila jsem se najednou, donutila bych Tartara sníst celou louku, kdybych věděla, že to pomůže, ale takhle? Takhle jsem akorát byla zase na začátku. Sklonila jsem hlavu k zemi a jen koutkem očka vnímala, co dělá princátko. Vylekal mě ten jeho pohyb tlapek, ale! Ale něco to znamenalo a hlava mi vystřelila zpátky do vzduchu.
“Mohla?! No tak to hledej! Nasbíráme toho pak tolik a on to spapá a pak si s námi oběma bude moct hrát! Tartar se ti bude líbit, ten taky moc nebojuje!“ smála jsem se najednou a vyskočila na nožičky v ten moment, kdy ke mně Kytička přiskočil a náš náraz jsem tím snad ještě zhoršila a já tak pomalu odletěla dozadu. Ale taky mě to moc nezastavilo, jen jsem se trošičku zamotala a rychle mrkala, než jsem se zase začala smát. “A… A kde začneme hledat? Co si myslíš, že by mu mohlo pomoct? Možná můžeme zkusit něco nasbírat a donutit ho to spapat a třeba mu to pomůže,“ nebo ho to ještě zabije.

Moc jsem nechápala co se děje. Ale něco nám říkalo, že pěkně smrdíme a já jediné, co jsem zvládla bylo, že jsem se na toho tvora podívala, vykulila očka a zavrtěla hlavou. “To ty taky,“ popotáhla jsem a zavrtěla se do kožíšku tety, která se nás snažila přesvědčit, že nebudeme prášek.
Najednou ten chlad ale začal ustupovat, najednou jako kdybych... Se cítila o dost lépe. Zmateně jsem vzhlédla a uvědomila si, že to, k čemu jsem mluvila tam pořád bylo, ale nejen to. Byla tam veliká černá vlčice, která čarovala tu teplou kuličku. Vytřeštila jsem oči a pohlédla na Zesta, který už vlčici nařkl z toho, že to je Smrt. Zalapala jsem po dechu a přidala se k němu. Zakašlala jsem a zavrčela na ní, abych podtrhla slova svého bratra. “Já tě taky kousnu,“ chraplala jsem, stála zachumlaná v kožíšku Zurri a jediné, co mi koukalo byla moje vrčící hlava.

Byla mi taková zima. Zurri nám povídala chlácholivá slova, ale já už jenom chtěla spinkat a celé to vzdát. “Teto, já už nechci, aby mi bylo špatně,“ pískla jsem a nechala se sebou manipulovat jako s panenkou. Vlastně jsem moc nevnímala, co se kolem mě děje, ale celý svět se hýbal a věci se měnily. A v další sekundě, jako kdybych byla v koruně stromu, pod jakým jsme bydleli.
Zachumlala jsem se přesně tak jak to Zurri nakázala, chumlala jsem se co nejvíc to šlo, ale i když chlad trošku přecházel, jako kdyby se v mém těle rodilo ještě něco dalšího, trochu zlejšího. Nevěděla jsem, že to, co cítím je předzvěst velké nemoci, kterou už pravděpodobně začínám procházet. “Za to můžeme my, že ano? Já už se klouzat nechci, slibuju,“ pípla jsem stejně jako Zestarian. Bála jsem se, že budu prášek. “Já nechci být mokrý prášek,“ zakňučela jsem se a zavrtala se prakticky už pod Zurri. Kdyby mi někdo pověděl, že tohle je moje poslední chvilka, věřila bych jim.

Líbilo se mi, že jsme se mohli zastavit a něco málo si užít. Ve zmizení Tartara jsem zas takový problém neviděla, a tak jsem se s radostí přidala k Zestovi v přemlouvání. Přemlouvání, které se jim mohlo stát osudným.
Nevěděla jsem co dělat. Nebyla jsem proškolená, tohle bylo poprvé co jsem vůbec vylezla z nory. Jediné, co mě napadlo bylo se držet, byl to prvotní instinkt, který podporovala i teta Zurri. Ale já už neměla sílu. Snažila jsem se. Ale v momentě, kdy sklouznul Zest, tak mě vzal s sebou dolů do vody.
A najednou mi byla zima. Plíce se mi naplnily vodou a já už myslela, že se ze mě stane stejný prášek jako z Tartara. Tak hrozně jsem se ale bála. Bál se Tartaros taky tak? Ale nakonec mě něco chytlo, nebo jsem prostě na něčem přistála. A pak mě něco čaplo a vytáhlo na kořen, rychle jsem se škrábala, co nejdál odtamtud, odlepila jsem očka a urychleně se plazila k Zestovi.
Zakňučela jsem a vykašlala všechnu vodu a snažila se dýchat, jak nám to ukazovala Zurri. Ale mě to moc nešlo, hrozně jsem se klepala a kašlala vodu. “Mě taky,“ špitla jsem a nalepila se na Zestariana, aby nám bylo větší teplo. Klepala jsem se jako osika a doufala jsem, že ta zima brzy přestane. Byla mi taková zima! A já nevěděla vůbec co s tím. A tak jsem zkoušela dýchat, tiskla jsem se na Zestariana a doufala, že taky neuvidím bubáka. “Teto, je mi špatně,“ dodala jsem, jako kdyby to nebylo dostatečně vidět.

<< Mahtae jih přes Mahtae Sever
Nemáma Zurri nás radši nechala hašteřit, jak se nám chtělo. “Ale jojo!“ odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. “Jen ten strom je náš soused, hlídá naší jeskyni,“ vlastně jsem jen plácala slova, která jsem už asi někdy mohla slyšet od rodičů a od ostatních. Tak jsem nechtěla nechat Zesta ať mi jen tak skáče po hrdosti!
“Víš co, zpátky jdu dole s tebou! Já ti dokážu, že to zvládnu, ty budeš unavený, ale já budu plná energie na to tě předběhnout!“ prohlásila jsem tam dolů na hnědavé vlče. Mně nijak nevadilo vést se na Zurri, protože takhle jsem měla výhled na celý širý svět. “Já odsud vidím spoustu věcí! Možná i víc, než Zurri!“ mrkala jsem a narovnala se, abych se mohla pořádně rozhlédnout. Před námi byla nějaká veliká pláň, nebo co to vlastně bylo. Byla to velká plocha sněhu. “Proč tu není žádný strom?“ ptala jsem se, těžko jsem mohla vědět, že pod námi je led a obří plocha vody.
“To tak!“ zamračila jsem se na něj a dál ho ignorovala. Vejtaha jeden! Já bych to zvládla taky. Ale proč bych se trápila, když jsem nemusela. A tetička to zvládala fakt skvěle.

Jedlový pás přes Galtavar >> - Zrušeno

Únor 5/10 | Cielo

Tenhle vlčík byl celý nějaký vyděšený. Pořád. Vrtěl se a když už nic nenamítal, tak jenom seděl a mlčel. Nebyla to zrovna zábava. A tak jsem od svého nápadu upustila. Hold někteří se prostě budou bát do konce svých životů, zkusila jsem ho od toho odprostit, nechce, tak nechce! Pfsh!
Alespoň byl ale zajímavý něčím jiným. Divnou žblaptaninou, která zněla vlastně hrozně zajímavě. Naklonila jsem hlavu na stranu a poslouchala. Nebyla to moje typická zábava, ale dalo se to. “Luc…Lucertola!“ zopakovala jsem část, ale bylo jasné, že z jeho krajin nepocházím, protože přízvuk jsem měla hrozný a tvrdý. “Malá ještěrka?“ zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. To se mi líbilo. Malá jsem oproti bratrům byla a ještěrky byly rychlé a obratné, to jsem byla taky! “A ty budeš… Mhm! Kytičkový princ! Nebo Heřmánkový král!“ smála jsem se a poskočila nadšením na místě.
A vlk měl štěstí, že se moje nadšení přeneslo i na kytičky, takže už jsem ho nechtěla tak moc trápit. Pořád mi to teda vrtalo hlavou, nedávalo mi to moc smysl. “Takže… Takže když budu papat hodně kvítků a budu odpočívat, tak budu zdravá,“ chvilku jsem jen pokyvovala hlavou a pak zalapala po dechu, “můj brácha, Tartaros, tak on má takový divný stavy. Občas mě nepozná nebo tak něco. A taky je polovičně takový ochrnutý, takže myslíš, že když mu budu dávat hodně kvítků, tak ho to vyléčí?“ ptala jsem se dál, protože kdybych mohla vyléčit svého bratra, pak bychom si mohli zase všichni normálně hrát!

<< Javor přes Úzkou rokli

Poslouchala jsem vyprávění Zurri a přikyvovala. “Já si chci taky sama poskládat jeskyni! Ta naše už se mi nelíbí,“ postěžovala jsem si. Doopravdy jsem vlastně celý tenhle výlet brala na lehkou váhu. Protože v mojí hlavičce všechno bude v pořádku a Tartar bude doma hned jak se vrátíme. “A ty drž tlamičku! Mně je teplounko, tobě ne. Já se vézt budu s radostí!“ odfrkla jsem si a věnovala Zestovi tam dolů nehezký pohled.
Ale jak jsem dokázala být ošklivá, tak rychle jsem dokázala přeskočit zpátky na druhou kolej. “Jo! Přesně tak! Ona se nás hodně lekne a radši uteče, víš? Nemáme pravdu? Kdo by se nás nebál!“ hlásala jsem se stejnou vervou jako můj bratříček.
“No jo, ale když on se pořád směje. Já na něho skočím!“ mračila jsem se a doopravdy to vypadalo, že jsem měla v úmyslu po Zestarianovi skočit, jen jsem čekala na správný moment. A taky to bylo děsivé z takové výšky. Ale copak jsem mohla nechat svou zlomenou čest jen tak být? Své nejistotě jsem se nakonec podřídila a zatím jsem neskákala.

VVJ přes Mahtae Seve>>,

<< úkryt

Není to normální? Takže to prostě budeme muset zjistit cestou. Jasný. Nedokázala jsem se s tou odpovědí tak docela smířit, ale vlastně mě víc rozčiloval můj bratr. Takže jsem se soustředila na něj. “Kdybys byl na tetičky zádech ty, tak by ses mi zase smál, že musím chodit!“ vypískla jsem na něj a vyplázla růžový jazyk. Měla jsem pravdu. Věděla jsem, že jí mám.
Ale moje antipatie zmizely hned, co se Zest začal ptát na ty správné otázky. Držela jsem jazyk za zuby a čekala až tetička řekne odpovědi. “Sežere nás pak taky? Taky budem utíkající prach?“ ptala jsem se a tlamička mi jela.
A mně sníh zábavný přišel. Když jsem se přenesla skrz prvotní strach z toho, že mě to studí na čumáčku, začala jsem ten sníh s nadšením chytat a málem jsem se u toho taky pustila. Nemami. To se mi líbilo hodně. “A co když ztratíme Zesta, nemami? Vždyť ten sníh je vyšší než on, necháš ho tady kdyžtak?“ zeptala jsem se a pozorovala chudáka svého bratra jak jen hopká nahoru dolů sněhem. Haha.

Mahtae jih přes Úzkou rokli >>

7

“Já mám vždycky pravdu.“ Krása! Žádný odpor. Byla jsem diplomat očividně. Protože v další sekundě jsem se ocitla v té nejvyšší výšce, ve které jsem v životě byla. Cítila jsem se nepřemožitelná. Jako královna všech světů. Ušklíbla jsem se dolů na Zesta a vyplázla jazyk. “Já jsem tak veliká!“ prohlásila jsem, ale nehodlala jsem padat, takový pád z tak vysokého tvora by bolel. Lehla jsem si tedy, tlapkama objala Zurri a zaryla jí drápky do těla, nebo minimálně do srsti.
“Jupí! To je výlet! A kam že to teda jdeme? A jak se tam Tartaros dostal? Se mu tady prostě nelíbilo tak se odplazil o dům dál k jiný mamince?“ vymýšlela jsem. Protože třeba ta Smrt byla nějaká jiná mamka, a proto taťulda nevypadal, jako by ho to moc tankovalo.

Javor>>