Příspěvky uživatele

<- Uhelný hvozd (Přes Liliový palouk)

Po tom krevním rituálu se mu opravdu ulevilo. Shledání se Životem bylo zvláštní a na chvíli z něj měl rozhozené nitro, ale teď zase věděl, kam patří. Patří k Bratrstvu a jejich bohům, patřil krvi a její Pravdě. Právě krev teď momentálně zdobila jeho obličej a srst na hřbetě a bocích, jak se v ní vyválel. Sníh pod jeho tlapami křupal tiše a pravidelně a dech se mu srážel v malých obláčcích. Jeho jantarové oči klouzaly po okolí bez jediné známky nejistoty, pokračoval dál a nezastavoval se, neměl důvod. Ale pak... Přesto zpomalil. Ne kvůli únavě, ale kvůli pachu, který jej zaujal. Nebyl to pach kořisti, o tu by teď ani neměl zájem, leda by se rozhodl udělat rovnou další rituál a naklonit si tak bohy ještě více k sobě. Ale byl to čerstvý pach vlka.
Zastavil se ve chvíli, kdy ho vítr donesl přímo k němu. Zavětřil a v očích se mu objevila zvědavost. Někdo tu byl a neprocházel, že by byl na cestě, byl nejspíš usazený na jednom místě, což bylo zvláštní, v tomhle počasí a v tomhle místě u řeky, kde by většina vlků šla dál. Tobi změnil směr, aniž by nad tím nějak dlouho musel přemýšlet. Utišil kroky, trochu snížil tělo a tím se jeho pohyb stal plynulejším a opatrnějším, ale ne váhavým. Neplížil se ze strachu, spíše jen protože mohl a chtěl zjistit situaci z povzdálí.
Pak se zastavil, když ji uviděl. Ležela pod vyvráceným stromem, stočená v klubíčku a na první pohled byla klidná, možná spící. Sníh jí pomalu sedal na srst, se kterou si pohrával vítr, jako kdyby ji chtěl zakrýt ještě více, než už byla. Sarutobi tam chvíli jen stál a díval se.
Nepřiblížil se hned, neměl tu potřebu. Pohled jantarových očí po ní přejel pomalu a pečlivě, jako kdyby si ji poměřoval. Vnímal detaily. Způsob, jakým držela tělo. Jak byla schoulená. Nejspíš nebyla slabá, když si troufla zde jen tak spát. Ale byla… sama.
Po chvíli se pohnul, první jeden krok, pak druhý, přiblížil se dost blízko na to, aby jeho přítomnost nešla ignorovat, ale aby zatím ani nevypadal jako hrozba. „Jestli spíš, tak spíš špatně,“ prohodil nakonec klidně, bez zvýšeného hlasu, jako kdyby jen komentoval počasí. V jeho tónu nebyla starost, ani posměch, spíš jen suché konstatování, přičemž z ní nespouštěl oči. „Takhle tě někdo překvapí rychleji, než stihneš otevřít oči.“

<- Poušť

Vstoupil do lesa, který byl plný neznámých pachů a zvuků. Jako kdyby snad byl v úplně jiným světě. Zmateně sledoval zvířata zvláštních tvarů, která skákala za hlasitého vřískání ze stromu na strom. Lozili po větvích, jako kdyby to bylo úplně normální. Tobi jen chvíli stál a zmateně to celé sledoval. Nikdy nic takového neviděl, ať se snažil si vzpomenout, jak chtěl. Napadlo ho, že by zde mohl něco zkusit ulovit, ale jak, když se ti tvorové pohybovali po stromech?
Tu myšlenku vzdal skoro rychleji, než ho vůbec napadla a vydal se dále napříč lesem, dávajíc si pozor na každý svůj krok. A pak před sebou zahlédl pohyb. Na zemi. Okamžitě zpomalil a snížil tělo k zemi, instinktivně přešel do tichého kroku. Napětí v těle se mu rozložilo rovnoměrně a dech se zklidnil. Myšlenky ustoupily, zůstal jen pohyb, směr a cíl.
Kořist se pohnul ve vysoké trávě sotva o pár délek před ním. A tak Sarutobi vyrazil, krátkým sprintem překonal vzdálenost a přesným výpadem zakousl zuby tam, kam byly potřeba. Bez zaváhání a jediné chyby. Tělo zvláštního tvora, který vypadal asi jako velká, zvláštně zbarvená kuna, se chvílí škubalo, než vyhaslo.
Pustil tělíčko z tlamy a pod ním se začala objevovat krev. Nebylo jí mnoho, ale dostatek na to, aby mohl vykonat svůj rituál. Ještě chvíli čekal, než z prokousnuté tepny vyteče všechno, než neznámého tvora zvednul a položil bokem, aby si uvolnil cestu ke krvi. Bez váhání se k ní naklonil a plně nasál její vůni. Následně do ní bez váhání ponořil tlapu, aby mohl udělat zkrášlení obličeje. A aby toho nebylo málo, ve finále si lehnul a v loužičce krve se ještě vyválel. Když skončil, blaženě si vydechnul. Teď už mu bohové zase byli nakloněni, zcela jistě.
Poté si v rychlosti snědl kořist, ještě jednou se pomodlil k bohům a pokračoval dále v cestě.

-> Tenebrae přes Liliový palouk

<- Narrské kopce

Šel už nějakou dobu bez zastavení, ale neměl pocit, že by se někam posouval. Bylo tu hrozné horko, které se opíralo do jeho tmavého kožichu. Tlapky na písku pálely a jeho hrdlo schlo. Zamlaskal ve snaze žízeň zahnat. Krajina kolem něj se měnila jen v drobných detailech, ale jemu všechno připadalo stejné. Chtěl odsud pryč a to co nejrychleji. Ten otravný písek, co mu zalézal mezi prsty, byl sakra k naštvání. Štvalo ho tu úplně všechno.
Zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl vytřást myšlenky, které se mu tam nehodily. Ten vlk, ten… „Život“. Odfrkl si skoro až otráveně. Nevěřil mu. Neměl důvod. A přesto ho štvalo, že si nebyl jistý proč. Působil na něj zvláštní, magickou silou, nebo aspoň měl ten pocit. Bylo to zvláštní. Existují jen naši bohové. Krev nelže, snažil se to zopakovat v duchu tvrdě. Krev byla jistota řád. Ne jako to... mírumilovné cosi, co se mu snažilo dostat před chvílí pod kůži. Na chvíli zpomalil a zadíval se na písek pod sebou. Byl obyčejný, nebo aspoň vypadal obyčejně. Přesto si nebyl jistý, jestli by tohle místo mohl a dokázal potřísnit krví tak, jak byl zvyklý. Povzdechl si, zvedl hlavu a pokračoval dále. Neměl důvod se zde zdržovat.

-> Uhelný hvozd (přes Savanu)

Gallirea byla už od první chvíle jiná. Zvláštní. Vypadala jinak a chovala se jinak, než byl zvyklý. Unavovala jej jiným způsobem, než předchozí cesta. Hned, jakmile překonal její hranice, mu bylo jasné, že našel jedinečné místo na zemi. Nebyla drsná, ani nehostinná, nehnala v útěku, ani netrýznila hladem či zimou. Právě naopak, všechno tu půsovilo podivně klidně, až příliš vyrovnaně, jako kdyby se tu jeden nemusel o nic snažit. Kdyby tak mladičký Tobi tušil, že opak zde bývá docela pravidelnou pravdou, možná by se nezačínal předčasně nudit, ale o tom asi jindy.
Mladý vlk neobvyklého zbarvení kráčel bez konkrétního směru, ale už z dálky jeho jantarové oči zahlédly zlaté kopce, které byly pomalu jako pěstí na oči. A tak se k nim neostýchavě vypravil, jako kdyby to pro něj znamenalo životní výzvu. Zapomněl na předchozí kilometry v tlapkách, přeci jen je měl mladé. Zvedl hlavu a jeho krok se stal svižnějším. Vzhůru do nebes!
Sarutobi zdolal kopce s lehkostí a náhle se ocitl na místě, které bylo téměř nevídané. Začínal procházet přes most, který se mu zdál až neobvykle zvláštní a celé jeho tělo se rozechvělo při představě, jak prolévá krev nějaké oběti, kterou by zde věnoval bohům, kterým byl tak oddaný. Kdyby jen tušil, jak moc blízko je od jednoho z místních Bohů a že by z toho asi úplně nadšený nebyl...
To, že je zde něco špatně, mu začínalo docházet záhy. Na chvíli měl zvláštní myšlenku. Proč by někoho zabíjel? Proč by dělal rituál? Vždyť... Je to vůbec správné? A hned na to prudce cukl svojí hlavou a zavrčel si pod vousy. Co to jako mělo být?! Jak mohl vůbec pochybovat?! Ach, kdyby jen věděl, že na něj působí kouzlo něčeho silnějšího, nebo spíše někoho...
Pak ho ucítil.
Ne pach, ale přítomnost a teplo, které se neslo vzduchem, nebylo dusivé, ale bylo všudypřítomné. Nešlo ho ignorovat a nešlo ho ani obejít. Sarutobi zvedl zkoumavě hlavu a očima vypátral... Vlka. Byl velký, stál tam jako ledová socha, dokonce tak i trochu vypadal. Na jeho srsti byly zmrazky a padaly z něj vločky, jako kdyby... Jako kdyby byl on sám sněžným mrakem. Působil ovšem... dobře. Příliš dobře. Tobi se narovnal a zamrkal. Zdál se mu snad?
Měřil si ho dlouhým pohledem a ani na sekundu neuhnul. „Co jsi zač?” zeptal se bez váhání obezřetně, bez kapky respektu a přimhouřil oči. Vypadalo to spíše jako výzva. „To záleží na tom, kdo se ptá.“ Hlas vlka jako ze snu byl klidný a měkký. Nebyl v něm ani náznak nějaké nadřazenosti, což Tobiho podráždilo ještě více, než by zvládlo cokoliv jiného. Ale jako mávnutím kouzelného proutku se to podráždění rozplynulo. A mladíka tahle horská dráha natolik mátla, až ho na chvíli vyděsila, ale... Byl to také jenom klam? Po děsu a zmatení nad jeho vlastními emocemi nebylo ani památky, cítil se... Cítil se dobře. A tak ztěžka polkl, protože se tomu pocitu snažil odolávat, ale čím více se tomu snažil bránit, tím více si nad ním bral kontrolu.
A ten bílý vlk? Jako kdyby viděl jeho vnitřní souboj, vlídně se usmál a udělal k němu pár pomalých, ale neohrožených kroků.
„Někteří mi říkají Život.“ Na chvíli se rozlilo napnuté ticho, u kterého se mladý vlček přikrčil, protože se mu nelíbilo, jak se k němu přibližuje. Sarutobiho výraz se nezměnil, jen v očích se mu cosi zúžilo. „Někteří říkají hodně věcí.“ Odfrkl jako správný svéhlavý fracek, který sbíral poslední zbytky svého vzdoru, který nacházel těsně předtím, než se před naštvanou mámou rozklepe strachy. Jenže on neměl matku, zřekl se jí a tenhle vlk jeho matka nebyl.
Život se jemně pousmál, jako kdyby ho vlček bavil. „To ano,“ souhlasil pouze smířlivým tónem, když překonal zbývající vzdálenost. Tobi o krok couvl, ale měl nutkání k němu spíše přijít blíže. Chtěl si ho prohlédnout jako to zvídavé vlče, které v něm bylo pohřbené ve chvíli, kdy ho Juniper opustila. Chtěl sledoval s úžasem jeho namrzlou srst a fascinovaně doprovázet pohledem padající vločky.
„A ty si necháš říkat Život,“ byl by si znechuceně odfrkl, ale nešlo to. Jeho hlas se v půlce zlomil na čirou naději. Bylo možné, že právě potkal Boha? Ale... Oni žádného Života neměli. Měli spoustu jiných bohů, ale jeho? „Takže jsi co? Bůh?“ Tentokrát se zeptal opravdu tvrdě, protože našel ještě nějaké sebezapření. Dokázal na moment odolat láskyplnosti, co z vlka sálala. „Pokud to tak chceš nazvat.“ To stačilo. Sarutobiho ocas se lehce pohnul, napětí v jeho těle bylo zřetelné. „Bohové nelžou o tom, co jsou,“ sykl přes zuby jedovatě a nedůvěřivě si Života prohlížel. Chvilkami to vypadalo, že po něm skončí, což by za normálních okolností nejspíš udělal. Šel by ho obětovat na ten most, tak, jak si to před chvílí přál. Ale nešlo to, proč to sakra nešlo? Ač se snažil jeho existenci popřít sebevíce, nešlo to, něco v jeho nitru ho nabádalo k tomu, ať mu věří...
„A já lžu?“ Ta otázka byla jako přesně mířený šíp do srdce. „Nevím,“ odpověděl bez zaváhání. „Ale zatím jsi mi nedal důvod věřit, že jsi víc než jen další vlk, který si potřebuje hrát na něco většího.“ Vzduch kolem byl stále teplý a atmosféra až harmonicky klidná. A právě to ho dráždilo. Necítil z něj hrozbu, ani z něj necítil moc. Jen jakousi měkkost, která se mu snažila dostat pod kůži. Sarutobi ucítil nepatrné uvolnění ve svalech a okamžitě je zase stáhl. Ne. Tohle nebylo přirozené.
„Jsi velmi napjatý,“ zaznělo klidně. „Nemusíš tu bojovat.“
Tohle bylo horší než provokace. Žádná obrana, žádné zvyšování hlasu, jen přijetí. Sarutobi ucítil, jak mu pod hrudí krátce škubne něco, co neuměl pojmenovat. Vztek byl jednodušší jak tohle, s tímhle se neuměl vypořádat. Nevěděl, jak si počít s emocemi, které momentálně cítil. Bylo to... přijetí?
„Nevím, kdo ti dal právo si o sobě myslet, že jsi něco víc. Ale jestli čekáš, že se ti tu začnu klanět, tak se otoč a najdi si někoho jiného.“ Pokusil se mu ještě jednou ubránit.
„Já od tebe nic nechci.“
To ho zarazilo. „Tak proč tu jsi?“ Zeptal se roztřeseně. Co se to dělo? Co... co to právě cítil?
„Protože ty jsi tady.“ Sarutobi na něj chvíli jen hleděl a měřil si ho. Hledal náznak lži, pýchy, manipulace. Něco, co by mohl napadnout. Najít slabinu. Ale nenašel nic, co by odpovídalo jeho představě o božstvu. To ho znervóznilo víc než výhružky.
„Jestli si myslíš, že mě obměkčíš tímhle…“ mávl lehce tlapou kolem sebe, „…tak ne.“ Cítil, jak se mu napíná hrudník, jak se mu zrychluje dech a tep.
„Nechci tě obměkčit.“ Další tak jednoduchá odpověď. Tak jednoduchá, že by ho za normálních okolností naprosto dopálila, vyprovokovala a donutila být agresivní, ale teď... Nic se nedělo, cítil jen zvláštní klid.
„Tak co chceš?“ Pošeptal stále více roztřeseným hlasem, jako kdyby si začínal uvědomovat pravdu, ale stále se jí z posledních sil bránil. Chvíli bylo ticho, než Život pravil: „Abys jednou dokázal rozlišit mezi silou a strachem.“
Tobi ztuhnul a jeho pohled ztvrdnul. „Strach nechávám jiným,” snažil se být přesvědčivý a u toho se náležitě a hrdě narovnal.
„Opravdu?“ Zeptal se Život s jemným úsměvem. Jako kdyby se matka ujišťovala, že si její vlče ten čumáček nenatlouklo opravdu více, než se tvářilo. Neptal se ani výsměšně, ani vítězně, ale naprosto upřímně. Zajímal se o něj a to bylo nejhorší.
Sarutobi udělal krok zpět. Uvědomil si, že tu stojí déle, než chtěl. Že mu to místo podivně leze pod kůži. Že ho to zpomaluje a odhaluje. „Nejsem tvůj,“ procedil tiše mezi zuby.
„Nikdo tu není můj,“ opravil ho Život smířlivě a láskyplným zrakem na něj shlížel. „Jen přicházíte. A zase odcházíte.“ Bylo to prosté a klidné sdělení, ale mladíka to ještě popohnalo k tomu, aby co nejrychleji zmizel. Jen... To bylo těžší, než se zdálo. Nemohl odlepit tlapky od země. Musel... Musel to sdělit nahlas. A pak to bude muset i vykonat.
„Tak já půjdu.“ Otočil se a udělal několik kroků. Každý další byl lehčí než ten předchozí, jakmile se vzdaloval od té měkké přítomnosti. Svaly se mu znovu napjaly, dech srovnal a svět získal známé hrany. Za zády už necítil nic víc než lehký vánek. Nepodíval se zpět, ale stálo ho to spoustu úsilí. Chtěl... Chtěl si ho ještě naposledy prohlédnout, ale místo toho pevně stiskl čelisti k sobě. Musel jít. A musel jít rychle, než ho ta podivná existence donutí tu zůstat. Ale ještě dlouho poté, co mu vlk zmizel z dohledu, ho štvalo, že si nebyl jistý, jestli ho to místo a stvoření uklidňovalo… nebo odhalovalo.

-> Poušť (přes Narrské kopce)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
OBJEDNÁVKA:
Převody:
Z Thyry na Tobiho -> 56 květin
Z Thyry na Tobiho -> 167 mušlí

Vzhled: 50 květin a 200 mušlí - naceněno Lau
Využívám slevu 25% z profilu Lylwelin
= celkově platím: 45 květin a 150 mušlí