Už na první pohled působí Sarutobi jako drzý smrad. Jeho pohled je pozorný a hodnotící, často zůstává na druhých o zlomek vteřiny déle, než jim může být příjemné. Nepůsobí výbušně ani impulzivně, spíše jako někdo, kdo si vše ukládá a vyhodnocuje. Drží si odstup, málokdy se zapojuje do spontánních interakcí a jen zřídkakdy dává najevo emoce, které by šlo číst jako radost či nadšení. Tohle vše je ale omyl, pokud mu to uvěříte. Tobi je přesným opakem toho, jak se na první dobrou tváří, jelikož právě mladická prudkost u něj nakonec pokaždé zvítězí a nebere si s ničím servítky. Sarkasmus a suchý cynismus jsou mu vlastní už v tak útlém věku, jednoduše řečeno si prostě nevidí do tlamy.
Ve společnosti ostatních vlků je rezervovaný a selektivní. Nevyhledává přátelství, ani se nesnaží působit sympaticky. Pokud s někým tráví čas, je to zpravidla proto, že v něm vidí smysl nebo užitek. Nezvykl si na důvěru a považuje ji spíše za slabinu než přednost. Doteky snáší, ale málokdy je iniciuje; fyzická blízkost v něm nevyvolává pocit bezpečí, spíše bdělost. Působí dojmem, že je neustále připravený na zklamání.
Pod tímto tvrdým zevnějškem se neskrývá citlivé vlče, ale zraněné. Odchod matky a následný odchod sestry v něm zakořenily hluboký cynismus vůči vztahům a slibům. Sarutobi si velmi brzy osvojil přesvědčení, že slova nemají žádnou váhu, pokud nejsou podložená činem. Lásku vnímá jako dočasný stav, který dříve či později končí opuštěním. Ne proto, že by byl neschopný citů, ale proto, že je považuje za nebezpečné. Místo smutku si zvolil chlad, nebo rovnou vrčení.
Víra v Bratrstvo a Pravdu krve pro něj nepředstavuje útěchu, ale oporu. Krev vnímá jako jedinou skutečně poctivou věc na světě, která nelže a neslibuje, na rozdíl od vlků. Rituály pro něj nejsou mystickým prožitkem, ale potvrzením řádu a kontroly. Věří, že svět je ve své podstatě chaotický a krutý a že jediný způsob, jak v něm přežít, je podřídit ho pevným pravidlům. Těm, která nelze ohnout emocemi.
Tobi má sklony k tvrdému, až bezohlednému uvažování. Snadno si rozdělí svět na to, co do řádu patří a to, co ho narušuje. Vůči slabším vlkům necítí soucit, spíše opovržení, ne proto, že by je chtěl ničit, ale proto, že v nich vidí připomínku vlastních zranění, která se rozhodl potlačit. Když je konfrontován s emocemi druhých, reaguje chladně nebo ironicky. Empatie pro něj není přirozená, ale naučená dovednost, kterou používá jen tehdy, pokud to považuje za účelné.
Navzdory svému věku je Sarutobi vytrvalý, disciplinovaný a velmi cílevědomý. Pokud se pro něco rozhodne, jde za tím bez ohledu na nepohodlí, bolest nebo vlastní vyčerpání. Má tendenci tlačit na sebe i na ostatní a nesnáší váhavost. Slabost odpouští jen málokdy a ještě méně ji toleruje u sebe samotného. Často si ukládá víc, než je schopen unést a odmítá si přiznat, že by mohl potřebovat pomoc.
Bratrstvo krve bylo obohaceno o další tři oddané následovníky víry. Nebo aspoň tak si to všichni ve smečce mysleli, když na svět přišel Sarutobi a jeho dvě sestry – Malva a Magnolie. Všechna vlčata byla obklopena nejen láskou jejich matky, ale také zbytkem smečky, která se bezmezně milovala a respektovala navzájem. Malí uzlíčci se tedy narodili do poměrně stabilního prostředí, se spoustou sester a bratrů, kteří se kolem vlčat míjeli.
Tobi byl průměrným vlčetem, krom svého kožíšku v ničem extra nevynikal, ale ani se vyloženě neztrácel. Jeho povaha byla přátelská, neměl důvod být nepřátelský typ, když k němu maminka a i všichni ostatní byli tak milí. Snažil se v učení, jak jen mohl a chtěl, aby se co nejrychleji naučil spoustu věcí, co do života potřeboval. Zároveň ale brzy začínal pociťovat, že jejich rodině něco chybí. Nebo spíše někdo. Juniper často mluvila o jejich otci, který se jmenoval Merle. Vypadala pokaždé smutně, ale v jejích očích byla láska a oddanost. Taková, jakou neviděl ani u žádného vlka ve smečce, když o někom druhém mluvili a to bylo už co říci.
Když jemu a sestrám byly tři měsíce, stali se právoplatnými členy Bratrstva. Podstoupili rituál, který byl nutný k tomu, aby mohli být následovníky Bohů. Sarutobi při tomto obřadu přijal nové jméno, Khar’eth, jméno, které už mu nepatřilo jen jemu samotnému, ale krvi, bohům a Bratrstvu. Tehdy tomu nerozuměl do hloubky, byl příliš mladý. Vnímal jen tíhu okamžiku, pach obětiny a zvláštní klid, který ho zavalil, když se na něj ostatní začali dívat jinak, ne jako na vlče, ale jako na bratra.
První měsíce po zasvěcení byly, navzdory zvláštnosti rituálů, téměř idylické. Bratrstvo bylo hlučné, plné doteků, hlasů a přítomnosti, která nenechávala prostor pro osamění. Magnolia se smála často a snadno, Malva byla zvídavá, někdy až nepříjemně bystrá a Sarutobi… Sarutobi se držel blízko matky. Zpočátku ne proto, že by se bál, ale protože Juniper byla jediná jistota, kterou znal, jeho opěrný bod. Byla jiná, než zbytek bratrstva, ale nepřišlo mu to nikterak zvláštní. Jenže Juniper v sobě nosila vítr... a ten nikdy nezůstává v klidu.
A tak, když odešla s tichým slibem, že se brzy vrátí, zlomilo mu to srdce. Nechápal, proč matka odešla, byl příliš mladý na to, aby si uvědomoval její důvody. Měl v sobě zafixované, že je tam prostě nechala. Bral to jako zradu, která v něm pomalu zakořenila a rostla. Malva to vzala jinak. Nejdřív se modlila, podnikala rituály a zkoušela být dokonalá. Sarutobi ji pozoroval a něco v něm se toho chytilo. Ne té dokonalosti, ale té jistoty, že když udělá vše správně, svět se musí srovnat. Krev mu začala dávat řád. Řád, který nepotřeboval Juniper. Řád, který nepotřeboval otce.
Jenže Bohové mlčeli a Malva začala být ostrá. Nejprve na svět, pak na Bratrstvo, nakonec na něj. Když mu řekla nahlas, že to všechno je jen cirkus, že žádná vyšší síla neodpovídá, Sarutobi v ní na okamžik nepoznal sestru. A možná v tu chvíli poprvé ucítil něco, co se později naučí milovat: chladnou, čistou nenávist, která zvedá hlavu vždycky, když se někdo dotkne jeho poslední jistoty.
Když odešla i Malva, zůstala po ní díra, kterou nešlo zacpat slovy. Sarutobi stál dlouho na místě, kde naposledy cítil její pach a ve vnitřnostech se mu usazovalo rozhodnutí. Ne dětské, ne ukřivděné, ale rozhodnutí, které chutnalo jako železo. Bratrstvo ho přijalo ještě pevněji a on na oplátku přijal Bratrstvo s takovou intenzitou, až to začalo vypadat jako víra… i jako posedlost.
Dlouhé dny se poflakoval se smečkou, až nakonec padla ta otázka, kterou si přemítal ve své hlavě, nahlas: „Co se stane s těmi, kteří odejdou a zapřou Pravdu krve?“ A odpověď byla jednoduchá, jako vždy. „Cizinec není chráněn Bratrstvem. Cizinec může být obětí.” Tehdy Tobi poprvé pochopil, že Bratrstvo nelže a nikdy nelhalo. Pravda tu byla vždy přítomná, jen byla tvrdší, než jak si ji jako vlče představoval. A pokud Malva odešla dobrovolně, pak se dobrovolně postavila mimo ochranu. Mimo řád, mimo krev, která jim všem dávala smysl a které se oddali.
Nechtěl ji zabít, aspoň si to ze začátku myslel. Říkal si, že ji přivede zpět. Že ji postaví doprostřed kruhu, aby znovu ucítila teplo bratrských těl, aby slyšela zpěvy, aby si vzpomněla. Aby pochopila, že svět mimo Bratrstvo je prázdný, studený a krutý. Že Bohové nemusí odpovídat pokaždé, ale nikdy nemlčí bezdůvodně. Jenže čím déle o tom přemýšlel, tím více se ta myšlenka měnila. Co když se nebude chtít vrátit? Co když se rozhodla zapřít vše, co jim bylo dáno? Pak byla ztracená. A mohla by být hrozbou.
To rozhodnutí v něm uzrálo tiše. „Chci ji najít.“ Nepřišel za staršími s prosbou, ani nepotřeboval svolení. Stejně jako oni nepotřebovali žádné větší vysvětlení, prostě se neptali proč, ani jak to chce udělat. Dostalo se mu tichého přikývnutí a rituálu na cestu, který mu měl požehnat.
Khar’eth dostal své poslání - najít jejich sestru. A tak tedy opustil Bratrstvo s hlavou vztyčenou a s odhodláním, jaké nikdy v životě neměl. Jeho cesta vedla přes území cizinců, přes kraje, kde krev neměla žádný význam, až k místům, kde se šeptalo o zemi jménem Gallirea.
