Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahar

Bráška mě pobídl, abych kachnu přeci jen zkusil. Nějak se mi to nezdálo. Mělo to takovou... no... divnou srst, přesně jak říkala ségra. Ale což, měl jsem hlad, a tak jsem se to po chvíli váhání rozhodl nakonec zkusit. Bylo to dobrý, i když trochu tuhý a žvejkavý a dalo to fakt námahu rozkousat, ale stálo to za to. Po chvilce jsem měl svůj drobný žaludek plný – ale kromě toho jsem měl taky celý čumák od krve a jako bonus zalepený trochou peří. Muselo to vypadat náramně.
Nějak ale nebyl čas to řešit, protože mamka zavelela jít dál a tak jsem se začali přesouvat tam do těch pískových hor, kde měl údajně bydlet ten Život, co pomaloval Saturna a mamku. Pamaluje ji znova? napadlo mě, ale nějak jsem tu myšlenku nestačil vyslovit, protože mamka se za tím divným vlkem rozeběhla. Co mu asi chtěla? Tahle otázka ale taky musela počkat. Stejně jako my jsme čekali na mamku.
Po chvilce jsem se začal nudit, a tak jsem jemně pošťouchl Ismu, aby si mě všímala a mohli bychom si hrát. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsem převzal iniciativu. Sáťa si mezitím povídal s Biancou a můj pohled pak padl na beznohý stvoření, co lezlo kolem Biancy, a kterého jsem si všiml, až když promluvilo. Ale taky divně. Zamračil jsem se. "Ty mu rozumíš?"

//Sneaky teleport na zádech mamky

Ležel jsem přimáčknutý na zádech mamky a mazlil se k její srsti. Byla krásně měkoučká a hřála a mně bylo dobře. Nechápal jsem, proč Isma raději chtěla jít pěšky, ale to byla její volba. Díval jsem se, jak krajina kolem nás po cestě ubývá a poslouchal přitom ostatní vlky a co říkají. Chvílemi mi na malých rtících pohrával drobný úsměv. Tohle bylo ideální.
Pak jsme ale dorazili do takového divného lesa a bylo na čase zapojit se do lovu. Nás úkol nebyl těžký, a když ho zvládla ségra, musel jsem taky. Mamka mě pustila na zem, ale ta byla taková divná. "Proč je ta hlína tak mazlavá? zeptal jsem se na jednu stranu zvědavě, ale na druhou taky lehce znepokojeně.
Lov se nám zdařil a konečně jsme si tak mohli nacpat bříška. Nejdřív jsem však měl pochybnosti. "A to se jí?" ujistil jsem se s pohledem na velkého bráchu. Pak se ale vrátila Bianca. Zavrtěl jsem spokojeně ocáskem. Konečně jsme byli zase všichni pohromadě. Museli jsme ale jít dál. Mamka si mě zase vzala na záda a vyrazili jsme. A krajina znovu ubíhala.

//Za Lau

Zdálo se, že zřejmě všichni věděli, kdo nebo co je táta, jen já ne. Teda ještě na tom byl podobně Meinere, tak jsem v tom nebyl sám. Natočil jsem ouška k Ismě a potom k mámě, která říkala, že tátu nenašla. Bylo to špatně? Proč všichni vypadali tak nějak... smutně? Pak Saturn dodal, že se vrátí. Když to říkal on, musela to být pravda a já pak konečně zjistím, co a jak.
"Jaký vlk?" zeptal jsem se, když máma zmínila nějakého vlka, co umí čarovat obrázky. Byla to další věc, co mi moc nedávala smysl. Až teď jsem se pořádně zadíval na staršího bráchu a prohlížel si jeho zářivé flíčky a pak taky ten jeden větší na čele. Nakonec můj pohled padl na máminu tlapu. Máma si mě ale mezitím vyhoupla na záda a já se jí vděčně zavrtal do teplého kožíšku. Příjemně to hřálo a šimralo a taky všude kolem mě teď voněla máma. Bylo to skvělý. Vyrazili jsme zřejmě za tím vlkem, co umí obrázky a moje pozornost se přesunula na Ismu. "Chtěla bys taky obrázek?" zajímalo mě.

>>> s mámou
//Nemám příliš času a popravdě poslední dobou ani moc náladu, tak kdyby náhodou byla potřeba jít rychleji, klidně mě přeskakujte. Pardon

//Tohle je dobrej chaos, takže jestli jsem něco domíchala, omlouvám se :D

Díval jsem se z Meinera na brášku a občas pohledem zajel k Rez a Lindase, co tu s námi stály. Měl jsem radost, ale cítil jsem, jak pomalu vyprchává, když se o mně dál ostatní bavili, jako bych tu ani nebyl. Upnul jsem se na Saturna, který mi slíbil, že něco k jídlu seženeme. "Dobře," pípl jsem jenom tiše a maličko se pousmál. Vlastně jsem na ten hlad celkově tak nějak maličko zapomněl, jak tu bylo plno vlků, ale pořád jsem ho měl. A veliký.
Mezitím k nám přiběhla mamka. Malinko jsem sebou trhl, když jsem ji ucítil a hned n to uviděl. Vrátila se? Hned jsem vyběhl pomazlit se k jejím tlapám. "Mami!" vypískl jsem nadšeně. "Kde jsi byla?" Trochu mě přitom píchla jedna nevyslovená výčitka. Byla ta práce důležitější než já? Zůstával jsem v nejbližší blízkosti mamky a přitom pohledem sklouzl zpátky k Meinerovi, který mě sem donesl a něco říkal Rez. Mamka a brácha chtěli jít na výlet. Výlet zněl únavně, ale nechtěl jsem riskovat, že se s mamkou znovu rozdělíme.
Vtom se k nám přidala Isma. "Ahoj," pozdravil jsem ji nazpátek klidně a i na ni se maličko pousmál jako předtím na bratra a mamku. Ségra se ale zajímala o tátu. Nastražil jsem uši, protože tohle mě zajímalo, jelikož jsem toho na téma táta zatím moc nezjistil.

//Omlouvám se, že to tak trvalo ;;

Díval jsem se z jednoho vlka na druhého a jen tak tiše poslouchal jejich hovor. Přitom jsem přemýšlel o tom, co mi Meinere řekl. Zdálo se, že o všem tady rozhodovala máma. Proto měla tolik práce? Dávalo to smysl, ale i tak jsem ji chtěl vidět. Hrozně hrozně moc. Rozhodl jsem se ale se trochu rozptýlit. Co bych tak jednou mohl mít já? Někdo lovil a někdo čůral na les, dalo se dělat ještě něco dalšího? Ale takhle otázka zůstávala dál nevyřčená, zatímco se vlci kolem mě bavili a Meinere mě nesl zpátky domů. Zdálo se to jako věčnost, co jsem ho viděl, a přitom jsme byli jen hnedka vedle něj.
Pak sebou ale vlk trhl a já cítil, jak mě něco zatáhlo za krk víc než by muselo. Chtěl jsem zaprotestovat, ale nakonec jsem se ani nehnul. Jenom jsem pootočil hlavou na stranu a zadíval se na Meinera, který vypadal tak nějak... jinak. Jinak než předtím. "Já taky nemám tátu," pověděl jsem tiše, i když jsem tak úplně nevěděl, co říkám. Muselo to tak i působit od malého vlčete.
Pak se k nám ale přidal Saturn. Vrátil se! Muselo být vidět, jak jsem najednou citelně pookřál a napnul se. Mezitím se i můj ocas začal pohybovat ze stran na stranu. Měl jsem tu brášku a Meinera a ty dvě vlčice ze smečky. Nebyl jsem sám.

Všichni okolo se jen o něčem dohadovali. Zmateně jsem se díval z jednoho vlka na druhýho a nic neříkal. Jako bych tam ani nebyl. Skoro jsem si i přál, aby to tak bylo. Jenže kde byla maminka? Nebo sourozenci? A měl jsem hlad a nevěděl, co s ním a tihle vlci byli má jediná naděje. Můj úsměv z příchodu Meinera pomalu ale jistě mizel, protože on nevypadal, že by měl radost, že mě vidí. Bylo to tak normální? Bude se s tím prostě muset smířit?
Když se ke mně šedá vlčice sklonila a ptala se na zuby, jen jsem je mírně vycenil. Já měl zuby! Ale proč to potřebovala vědět? Z jejich hovoru jsem pochopil, že má zřejmě každý nějakou práci. Podobně jako maminka. Jenže... "jak se pozná, kdo co má dělat?" vypadlo ze mě tenkým hlasem tak, že by mě snad i vlci mohli přeslechnout, kdyby jejich hovor byl příliš rušný.
Pak mě ale někdo vzal za krk. Nejdřív jsem vypískl překvapením, ale pak jsem se zase uklidnil, protože to koneckonců bylo lepší, než jít po svých. A něco se navíc začalo dít. A to mohlo znamenat, že ten nepříjemný pocit v žaludku třeba brzy zase přestane. Stejně jako přestala žízeň, když jsme došli k řece. Ale byla tu ještě jedna věc, která mi vrtala hlavou a nedostal jsem na ni žádnou odpověď. "Kdo je táta?" zeptal jsem se Meinera tentokrát trochu hlasitěji, aby mě slyšel i přes praskání větviček pod tlapami. Sáťa s Biancou říkali, že byl Meinere fakt chytrej, takže tohle musel vědět.

//Mech

Nejistě jsem se díval z jedné vlčice na druhou a čekal na nějakou jejich reakce. Měl jsem jim vůbec říkat, že nevím, kde je maminka? Ale byly z smečky, tak čemu to vadilo? Natočil jsem ouška směrem k Lindase, která zrovna říkala něco o barvách kožichů. Podle barvy kožichů se pozná, jaký je vlk? A hnědá je dobrá? Byl jsem trochu zmatený a poslouchal jsem, jak se vlčice bavily. Sice o mě, ale tak nějak beze mě. Nevadilo mi to, ale můj mozek se malinko ztrácel v tom, co říkaly a žaludek už protestoval trošku víc, ale co jsem měl dělat? Navíc došlo na jednu důležitou otázku.
"Táta?" povytáhl jsem obočí zmateně, když mi šedivá začala vysvětlovat, kdo je Therion. Tentokrát jsem už neucouvl a byl na sebe za to docela hrdý. Pak navrhla, že je ze smečky a že bychom se mohli vrátit do lesa. Přikývl jsem. "A ty jsi?" vypravil jsem ze sebe konečně tu otázku, nad kterou jsem už delší dobu přemýšlel. Došlo mi totiž, že jestli s vlčice mám teď být, bylo by špatný ji oslovovat šedá.
Na otázku ohledně Meinera už nedošlo, protože se v tu chvíli půlený vlk objevil mezi stromy. Zbystřil jsem a narovnal se. Vrátil se pro mě? Na tváři se mi podvědomě rozlil drobný úsměv, který tam přetrvával.

Celý nesvůj jsem postával poblíž Meinera, zatímco moje kručení v břiše sílilo. Jenže vlk se taky rozhodl odejít někam pryč a zase mě tu nechal, jako předtím maminka a potom Saturnus. Smutně jsem se za ní podíval, ale to už půlený vlk mizel pryč. Váhavě jsem se podíval na šedivou vlčici, co mě měla teď zřejmě na starost. Co to má na krku? Zkoumavě jsem se na to díval, ale ta otázka nikdy neopustila tlamu. Místo toho se mě vlčice zeptala, kde je máma. Neměl jsem tušení. Všichni říkali, že se pro mě brzo vrátí, že musí hlídat les, že je to důležité, ale kde byla tak dlouho? A proč Isma mohla jít s ní a já ne? "Nevím?" pípl jsem tiše směrem k vlčici a o krok od ní couvnul, když se ke mně začala sklánět. Neznal jsem ji. Byla vůbec ze smečky? Jak se to pozná?
Stáhnul jsem uši k sobě, když se Lindasa začala čertit, že nejsem její. Meinere předtím zmínil mamku a ještě někoho. Vrtalo mi to hlavou. "Kdo je Therion?" zeptal jsem se vlčic po chvíli, kdy jsem sbíral odvahu jim říct, že mám hlad. Bál jsem se, že pak taky zmizí, když toho budu moct chtít. "A ty jsi ze smečky?" věnoval jsem druhou otázku směrem k první vlčici. "Meine má taky důležitý úkol jako maminka?" Docela jsem se překonával. Ale co mi zbývalo.

Bylo tam moc vlků. Byl jsem zmatený a trochu dezorientovaný a tak jsem se jen tak schovával mezi Meinerovýma nohama, i když mě vlk tak trochu předsunul před sebe, aby na mě ostatní viděli. Copak jsem byl nějaká atrakce? Krátce jsem se podíval na Lindasu ze smečky a pak na vlka, se kterým se Meinere nejvíc bavil. Bílý vypadal přátelsky a asi se s Meinerem znali. Bavili se o něčem a až po chvíli jsem pochopil, že je to o té věci, co se houpala bílému na krku. "Co to je?" zeptal jsem se zvědavě, protože to bylo něco, co chytilo mou pozornost.
Jenže potom mi začalo být divně. Měl jsem pocit, jako by se mi měla rozskočit hlava. Proč? Ať to skončí! A pak jsem pšíkl. A znova a znova. "Maminko," pošeptal jsem téměř neslyšeně a s plným nosíkem, ale maminka tu nikde nebyla. Ani sestra. Nechtějí mě? Pohlédl jsem na Meinera, Lindasu, bílého a ještě jednu vlčici, co tu postávala. Byli momentálně jediní, koho jsem měl. A druhá ségra s bráchou? Znovu jsem pšíkl. Už jsem se ani nedokázal soustředit na to, co se kolem mě děje, jak jsem měl zaslzená oči a takový nepříjemný divný tlačení v hlavě. Jen sotva jsem zaregistroval, když bílý Sionn odešel. Ať už to skončí.
Po chvíli se k tomu všemu přidalo ještě kručení v břiše. Vzhlédl jsem k Meinerovi a v očích měl alergické slzičky. Jemně jsem ho dloubl do přední packy, abych na sebe upoutal pozornost (//im sorry). "Mám hlad?" pípl jsem tiše a s plným nosem, až to trochu vyznělo jako otázka. Uteče taky, když toho budu moct chtít?

//Alergie předána Meinýmu

Ani Meinere netušil, co to má ta vlčice na zádech. Asi to nebylo něco fakt divnýho. Kdo by to mohlo vědět? přemýšlel jsem. Napadla mě maminka, ale zase jak bych jí vysvětlil, co jsem vlastně viděl? A když to nevěděl ani Meinere, který byl podle sestry fakt chytrý, tak co se dalo dělat? Té vlčice jsem se zeptat nemohl, když už tu nebyla. Navíc jít za ní se mi nechtělo. A prakticky to ani nešlo, když jsme byli na cestě za Lindasou.
Musel jsem udělat několik rychlejší kroků, abych půleného vlka dohonil, jak jsem se zamyslel. Ještě jsem měl kraťoučké nohy a on zase hrozně veliké. Zkoumavě jsem se zadíval na špičku jeho ocasu pohupující se ze strany na stranu, až jsem z toho brknul o kámen. Pak jsem se musel víc soustředit na to, co mám pod nohama. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych si řekl, aby mě vzal, ale nakonec mi to z tlamy nevylezlo dostatečně včas a my došli k té Lindase a ještě nějakými Sionnovi. Začal jsem si je velkýma očima prohlížet, ale přitom jsem se schovával svému hlídači u boku. Ta Lindasa vypadala tak nějak... nemocně? Nechci pšíkat, napadlo mě, protože to u té vlčice vypadalo, že je to vážně vysilující. Připomněl jsem si, že Lindasa hodně mluví, ale neublíží, takže bych se jí přece neměl bát, ale tak nějak mě to zatím nepřesvědčilo povylézt zpoza Meinera. Ten druhý vlk měl nějaké cinkrlátko na krku, to mě sice zajímalo, ale... Mohlo to přece počkat, no ne? Měl bych něco říct?

Vlastně to bylo docela příjemný. Meinerův kožich na boku mě hřál, mohl jsem ležet a nemusel nic dělat. Tady u řeky to sice nebylo tak měkké jako doma, ale taky se na tom ležet dalo, tak co bych se bránil? Pomalu ale jistě se mi přivírala očka. Začínal den a s tím přišly i první ranní paprsky, které mě jen jemně šimraly na čumáčku. Ideální na spaní.
Dokonce jsem už i tiše zívl, ale najednou začal být hrozný hluk. Neochotně jsem rozlepil oči, jen abych uviděl vlčici, která něco pokřikovala na mou chůvu. Zamrkal jsem a pokusil na se vlčici zaostřit, protože na ní něco nehrálo. Jiná, napadlo mě. Otočil jsem hlavou k Meinerovi a zvedl k němu pohled. Z větší části jsem viděl jenom spodek jeho tlamy, ale doufal jsem, že si mě všimne. "Poč má to na zádech?" vypravil jsem ze sebe váhavě, ale než se to ze mě vysoukalo, ta cizí vlčice byla dávno pryč.
Zato jsme ale měli jít za nějakou jinou – Lindasou ze smečky. Moc se mi teda nechtělo, ale neměl jsem odvahu vlkovi odporovat. Navíc jsem si v hlavě teprve musel urovnat nové informace o tom, kdo to je. Nedávalo to smysl. Tak maminka nás všechny chrání, nebo ji chrání tihle dva? Kdo se v tom měl vyznat. Zvedl jsem se na tlapky a trochu se oklepal od listí a bordýlků, co se na nás mezitím přichytily. Pak jsem se drobnými rychlými krůčky snažil držet co nejblíž Meinerovi. Lindasa prý byla zhurta. Neuměl jsem si to představit.

//Mecháč

Bianca říkala, že ta řeka není tak daleko a že ji dokonce uslyším, když se budu trochu snažit. A pak jsem se zastavil a našpicoval uši a opravdu – slyšel jsem takové divné bublání. Jenže po chvilce mě to přestalo bavit a zase jsem několika rychlými krůčky sivou vlčici doběhl. Zdálo se, že Saturn nikam nechystá, nebo to aspoň Bianca tvrdila, a tak jsem to pustil z hlavy. Vrátí se jako maminka s Ismou? Ale kdy? Jenže jaký smysl mělo nad tím přemýšlet. Stejně jsem to nemohl ovlivnit.
Dorazili jsme k řece. Tady to hučení bylo slyšet už o poznání více. Znovu jsem nasucho polkl – už to začínalo být vážně hodně nepříjemné. Udělal jsem několik kroků ke břehu a zadíval se na tekoucí vodu. Tohle mi má pomoct? Ale jak? Nejistě jsem se otočil na Biancu a pak taky na příchozího Meinera. Co jsem měl jako dělat? Doufal jsem, že mi ti dva poradí.
Nakonec jsem do řeky přeci jen strčil skoro celou hlavu – rozhodně alespoň celý čumák – a hodně nešikovně se napil. Byl jsem sice dost zmáčený, ale... pomohlo to. Tak co. Bianca spěchala někam za Saturnem, ale mě se rozhodně už nikam dál nechtělo, protože jsem začínal být dost unavený, a tak jsem vůbec neprotestoval, když mě tu nechala. Jen jsem váhavě přikývl. Pak jsem se zrovna tak váhavě otočil na Meinera, který mě měl nově hlídat. Tak trochu si mě tu předávali jako bramboru. Několikrát jsem se nadechl, jako bych chtěl něco říct, ale vždycky jako by se slova zarazila uvnitř tlamy, a tak jsem zase vydechl. Nakonec jsem jenom maličkými krůčky odcupital k dvoubarevnému vlkovi a posadil se vedle něj tak, abych se hřál bokem o jeho srst, přesně jako jsem to dělal vždycky u maminky. Natáhl jsem tlapy před sebe a jen na ně položil hlavu, mlčel a sem tam očima přejel po okolí jako to dělal starší vlk.

Dospělácký věci byly složitý. Bianca se mi snažila vysvětlit, co přesně maminka děla a proč tady nemůže být a vlastně jsem tomu i docela začínal rozumět, takže jsem sivé vlčici vědoucně přikývl, ale jedna věc mi stále zůstávala nejasná. "A poč maminka?" Mohl to přece udělat taky někdo jiný, no ne? Pak mi došla ještě jedna věc. Ještě někdo totiž chyběl. "-sma je taky hlídá?" dotázal jsem se ještě na další věc, než můj tichý hlásek oběd přerušily hlasy dospělých. Snažil jsem se z jejich hovoru pochytit co nejvíc, ale až jsem doopravdy pokoušel ze všech sil, moc se mi to nedařilo. A nakonec se do toho všeho ještě přidala ta žízeň.
Znovu jsem nasucho mlaskl a to už si toho Bianca všimla. S nadějí v očích jsem se na ni podíval. Však taky mohla vyřešit můj zásadní problém. Bianca chtěla někam jít, moc jsem nevěděl kam, ale věřil jsem, že to pomůže... jen mě zajímala jedna věc. "Je daleko?" Ta řeka, ať to bylo cokoli. Ten velký vlk nás pobídl, abychom šli napřed, ale já se přeci jen ještě jednou ohlédl na brášku. Vypadal... smutně? "Ne smutný?" Zadíval jsem se na něj svýma velkýma očima, jako by to snad pomohlo sdělit celou tu velkou věc vyjádřenou v několika nešikovných slovech.
Pak už jsem ale následoval Biancu. Musel jsem udělat hned několik rychlých krůčků, abych ji zase dohnal a mohl se tak schovat zase pod její nohy. Jen tak pro jistotu. Však co kdyby. Zamyšleně jsem krok za krokem otiskával do měkkého mechu tlapky a díval se, jestli tam zůstávají, než ze mě vypadla ještě jedna věc - tentokrát můj tichý pištivý hlásek zněl jaksi... ustaraně? "Satuln teď taky pyč?" Vyslovil jsem, co jsem pochytil z předchozího hovoru.

//Kierb

Bianca mi objasnila, že se jdeme jen zeptat Meinera, jestli je v pořádku. Moc jsem netušil, co to znamená, ale neznělo to jako něco extra namáhavého, protože ten vlk byl jen kousek od nás, a tak jsem to dál neřešil a jen mlčky přikývl. Jen co jsme došli, se dospělí o něčem začali bavit a Meinere se zvedl z lehu. Sledoval jsem ho očima, jak stoupá nade mně, až jsem do jeho tváře ani pořádně nedohlédl. Obrátil jsem se na Saturna, jenže když jsem zvedl hlavu z tohohle místa, viděl jsem jen jeho břicho. Ale viděl jsem na Biancu a Meinera a to mi stačilo. Navíc tady jsem se cítil dobře, skoro jako v bezpečí u maminky. Ta byla ale někde pryč. Nerozuměl jsem tomu, proč mě tady nechala, ještě nikdy mě samotného přece nenechala, tak proč teď? Ale co se dalo dělat. Neměl jsem, jak to ovlivnit. "Poč je pyč?" zeptal jsem se tak nějak do davu, ale opět jen velmi tichým hláskem.
Mezitím se ostatní o něčem bavili. Moc jsem z toho nepochytil, ale snažil jsem se je poslouchat a tak nějak dešifrovat, co ta slova znamenají a jak je použít. "Úsměv," zopakoval jsem si tiše slovo, co už padlo poněkolikáté. To, že jsem znovu upozornil, mě ale upozornilo na to, jakou mám žízeň. Mlaskl jsem a pohledem přejel po všech přítomných – až co jsem viděl. Čekal jsem, jestli si mě někdo všimne a vyřeší můj problém. Jak jsem jim o něm ale měl dát vědět? "Pálí pusinta," zkusil jsem se malinko připomenout.

//Mecháčkovo úkryt

//Já se tu tak nenápadně vtírknu se svým shortpostem :D Kdybych náhodou na něco důležitýho nereagovala, tak jen do mě, nečetla jsem to všechno, jen poslední posty

Po chvilce odpočinku uvnitř jsme se zase vydali ven. Tekhle, venku byla zábava, ne že ne, ale taky to znamenalo, že jsem se musel hýbat. A přemýšlet. A soustředit se a... radši bych spal... Už jen z těch myšlenek jsem začal zívat, jenže to zívnutí přerušilo ostré světlo hned jakmile jsme povylezli z přítmí jeskyně. Donutilo mě to bolestně přivřít oči a trochu u toho zakníkat. Pak jsem si ale všiml, že mi sourozenci utíkají, a tak jsem trochu přidal do kroku. Zařadil jsem se do nejblíž boku Biancy i Saturna a tak trochu se schovával pod jejich nohy, jak to zrovna vyšlo. "Kam dem?" zeptal jsem se potichu a váhavě přitom přejel pohledem z jednoho na druhého.
Brzy jsme ale přišli zase k tomu dalšímu – většímu – vlkovi. Loupnul jsem po něm očima, ale neodvážil se moc vzdálit se od těch dvou. Kdo to vůbec je? To je taky další brácha? Vrtalo mi to hlavou, ale to otázka mi nikdy neopustila tlamu. Ostatní se o něčem bavili, ale tomu jsem moc nerozuměl. Místo toho jsem se jen rozhlížel po lese. Bylo fakt horko a já začínal mít pořádnou žízeň. Kde je maminka? Kouknul jsem po Saturnovi a pak zase na toho druhého. Vypadal, že se vyzná. "Kde je maminta?" vypravil jsem ze sebe teňounkým hláskem, že by nebylo divu, kdyby to Meinere ani neslyšel.