Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mobil post

Po tom, co jsem přestal výt, jsem se jen tam usadil a rozhlížel se po okolí. Pořád jsem se mě držel ten nepříjemný pocit, že bylo něco hrozně špatně a také z toho, že jsem tu byl sám, kterého jsem se nemohl zbavit. Byla to zvláštní noc.
Tu pak ale najednou narušily něčí kroky. Nejprve jsem sebou polekaně cuknul a až o něco později si uvědomil, že ten, kdo se blížil, je vlastně ta vlčice od řeky. Ona ji nesezrala prisera?! podivil jsem se. Zíral jsem na ni jako bych tomu ani nemohl uvěřit. Ve své hlavě jsem ji už prakticky pohřbil. Ta příšera ji musela dostat. Ale nedostala. A taky že na mě vlčice hned spustila, že jsem na ni nepockal. Nejprve mě uvnitř bodla vycitka, nejspíš jsem měl, ale čím víc se ona rozčilovala, tím víc mě to taky dopálilo. "Mela ji bezet rychleji! Se preci nenecham sezrat priserou!" opacil jsem a potrasl u toho teatralne hlavou. "A vubec, jak to, ze te na prisera nedostala? Utekla jsi?... Videla jsi ji?" zajímal jsem se.
Vlčice pak navrhla něco, co se zdálo docela šílené. Tam nahoru? pomyslel jsem si a s respektem přejeme celý ten podivný kopec, co se nad námi tycil, pohledem. Byl to bláznivý nápad, ale vlastně se mi líbil. "Tak jo, pujdem!" souhlasil jsem nakonec, vyskocil na nohy a oklepal se.

Seděl jsem pod sopkou a jako na vážkách se neustále ohlížel kolem sebe, kdykoli se jen něco málo šustlo, nebo se kolem mě mihl nějaký stín. Byla tu taková zvláštní atmosféra ještě navíc podtrhnutá chladným počasí a zhoršenou viditelností, kterou přinesla mlha. Nemohl jsem se zbavit chmurných myšlenek, ať jsem se snažil na co nemyslet, co jen to šlo. Co když Marion umřela kvůli mě? Co když mě bude strašit celý život? Co když ji budu mít pořád na svědomí? Nepříjemně jsem se ošil. Měl bych se vrátit? A zjistit, co se s ní stalo? Jenže strach mi nedovolil se otočit. Prostě jsem zůstal sedět jakoby snad přimrznutý na místě.
Zvedl jsem hlavu a všiml si, že přes mlhu se ke mně prodralo nějaké světlo měsíce. Měsíc byl dneska obrovský. Je snad úplněk? Toto uvědomění si mi ale na klidu nepřidalo. Úplněk je ideální čas na příšery! Nebo na duchy! Hlasitě jsem polknul a cítil, jak mám slzy na krajíčku. "Maminko..." pošeptal jsem potichu, jako by mě snad mohla slyšet a přijít zachránit. Jako když jsem byl malý. Pak mě ale napadlo něco lepšího. Co kdyby mě fakt mohla slyšet? Otočil jsem hlavu k obloze a po chvilce zaváhání zavyl. Celé to trvalo jen malou chvilinku, protože se kolem mě ten zvuk tak zvláštně roznesl, až mě to překvapilo a zarazilo. Brzy na to jsem ale začal výt směrem k měsíci znova. Potřeboval jsem to ze sebe nějak dostat. A tohle až překvapivě docela pomáhalo. Když už nic, neměl jsem čas zabývat se svýma myšlenkama a soustředil jsem se jen a jen na svůj hlas, který se nesl okolím.

Seděl jsem na zemi a pozoroval svoje okolí. Připadal jsem si děsně divně. Hrdlo jsem měl stažené a byl jsem jako na trnkách. Neustále jsem se musel rozhlížet a kontrolovat, co se děje. Moje hlava mě začínala nahlodávat víc a víc a já už začínal být dost paranoidní. Moje myšlenky se neustále točily kolem toho, kam se jen poděla ta vlčice od řeky a ta mlha a celkově divná atmosféra všude kolem tomu vůbec nepomáhala. Spíše naopak. Ještě o to víc vizuálně podtrhávala to, co se mi snažila hlava nakukat. Je to úplně ideální počasí na to, aby vyrazily příšery na lov, pomyslel jsem si a nepříjemně se při tom ošil, protože se mi znovu vybavily ty žluté, svítivé oči, co jsem viděl v keři u řeky. A pak taky v lese. Chudák jsem vůbec netušil, že to si se mnou jenom hrála moje mysl po tom, co jsem se napil té divné, halucinogenní vody z řeky.
"Haló?" zavolal jsem do okolí, ačkoliv jsem už ani moc nedoufal, že se Marion odněkud vynoří. Nechtěl jsem to ale vzdát. A i kdyby to slyšel někdo jiný a přišel aspoň on... ulevilo by se mi. Co když ji to fakt sežralo a ona umřela? Budu ji mít na svědomí? Stáhlo se mi hrdlo. V tu chvíli se ozvalo jakési prasknutí. Poplašeně jsem se za ním otočil, ale nic jsem neviděl. Možná už se mi to taky zdálo. Mlha kolem mě zůstávala stále stejně hustá a navíc čím dál tím víc padal večer a postupně se stmívalo. Sluníčko už vůbec nebylo viděl. Nebyl jsem si však jistý, jestli už zapadlo, nebo se jen schovávalo někde za tou děsivou mlhou. A s tím, jak se den pomalu ale jistě chýlil ke konci, se začínalo taky ochlazovat. A že dneska byla najednou z ničeho nic extra zima. Po létě jsem na to nebyl ještě vůbec zvyklý. Nejspíš by se to chtělo někam schovat, ale byl jsem lehce dezorientovaný a nevěděl ani pořádně, kterým směrem bych se tu měl vydat. Co když tu taky umřu a nikdy nenajdu cestu domů? Jaký by to pak celé mělo smysl? Cítil jsem, jak mě v očích zaštípaly slzičky, ale rychle jsem je vymrkal. "Co je vlastně pak když umřeš? Proč vlci umírají? Začínal jsem filozofovat, ale byly to samé otázky, na které jsem neznal odpovědět. Proč umřel otec? Vlastně ani to jsem nevěděl. Prostě jenom to, že umřel a víc jsem se nikdy nedozvěděl. A tenkrát jsem nic z toho ještě vlastně pořádně nechápal, abych se mohl zeptat ostatních. A pak jsem se ztratil. Umřel, že ho sežrala nějaká příšera? A nebo protože mě nechtěl? Aby se o mě nemusel starat? Sklopil jsem hlavu. Nebo ho něco zabilo, že se o nás nestaral? Začínal jsem se do toho zamotávat. Bylo toho na mou už tak vyděšenou hlavinku příliš. Otřásl jsem se chladem a zaměřil pohled před sebe na místo, kde mi přišlo, že jsem si něčeho všiml, ale ještě jsem to nedokázal úplně identifikovat.

//VVJ

Pokračoval jsem dál a dál co nejdál od místa, kde jsem viděl tu příšeru. Už jsem sice neběžel na plnou páru, taky už jsem ani nemohl, ale nemohl jsem se přinutit se prostě zastavit a zůstat stát na místě. Strach mi to nedovolil. Byl jsem pořád ve střehu a hormony se ve mně mísily a udržovaly mě v plném napětí. "Mari?!" zkusil jsem to znovu, doufajíc, že mě vlčice uslyší a najdeme se.Co když ji to fakt sežralo? Přejel mě mráz po zádech. Pak mě na moment popadla výčitka. Měl jsem se pro ni vrátit? Mohl jsem ji zachránit? "Mari, kde jsi?!" Na obloze kousek ode mě se mihl černý stín. Vykníkl jsem a málem vyletěl z kůže, než jsem si uvědomil, že je to jen sova. Začínal jsem z toho už být docela paranoidní.
Navíc se začalo stmívat s společně se dnem, co se pomalu chýlil ke konci a s tím, jak jsem se blížil na sever, mě čím dál tím víc obklopovala hustá mlha, která mě donutila zpomalit úplně do chůze. To mi taky úplně na odvaze nepřídávalo. Byl jsem sám, ztracený, polekaný příšerou a navíc jsem měl ještě menší tušení, kudy jít domů, než když den začal. To se moc nepovedlo. Nade mnou se zase něco mihlo a tentokrát už jsem mohl prohlédnout krásná, velká křídla sovy, co tu poletovala. Ztěžka jsem si oddechl a posadil se na zem, abych si trochu odpočinul. Stejně jsem ani nevěděl, kam se vydat dál. A nikam už jsem bezhlavě běžet nechtěl. Zvlášť když nebylo ani nic moc vidět. "Haló?" zkusil jsem naposledy, ale už jsem popravdě moc nedoufal. Byl by to už spíš skoro zázrak. Začínal jsem z toho být čím dál tím víc nesvůj. Nechtěl jsem tu být sám. Ne, když jsem ani vůbec netušil, kde zatraceně jsem. Naštěstí mi alespoň nějakou společnost dělaly sovy, co se občas mihly kolem, jak přelétaly mezi stromy. Zvedl jsem pohled a díval se mezi stromy. Uklidňovalo mě ty ptáky pozorovat. Aspoň jsem tu nebyl úplně jediný. A kdyby doběhla ta příšera, tak si třeba vybere je!

//Východní hvozd (přes Galtavar)

Běžel jsem, co mi síly stačily, ale už jsem začínal být na jejich pokraji. Svaly mě bolely a měl jsem je napjaté. Taky jsem byl zadýchaný, až mě v boku pálilo a v koutku tlamy mi tekly sliny. Ale tím jsem se vůbec nezabýval. Pořád jsem v hlavě viděl ty divné žluté, svítivé oči, které na mě koukaly zpoza keře u řeky. Já nechci umřít. Jsem ještě moc mladej. Moc jsem toho ještě neviděl a nezažil. Potřebuju najít cestu domů. A máma by mě beztak zabila znova! A vůbec, už bylo v rodině umírání dost. Ještě abych byl někde v nebi s otcem, pf. Prostě nesmim umřít. Panikařil jsem. Fakt jsem měl o sebe strach a to ještě navíc, kdyby mě zabila nějaká divná keřová příšera? Nechtěl jsem mít takový tragický osud. Beztak by mi vyrvala vnitřnosti a pak je sežrala, takže bych dlouho krvácel. A určitě by to bolelo. Já nechci-nechci bejt žrádlo pro příšery. Ještě by mě tu pak nechala, nebo aspoň zbytek ze mě. A pak by na mě ještě někdo šlapal. Nebo by na mě pršelo. A nebo by mě našla máma a viděla by, jak hloupě jsem umřel! Moje fantazie se už začala rozjíždět. Přestavoval jsem si všechny ty nejhorší možné scénáře, ale pak se moje mysl upnula k jiné myšlence. Chtěl jsem umřít někde v klidu, nejlépe u nás v lese. A taky pořádně starej, ideálně. Chtěl jsem, aby tam byla máma a Isma. A taky Saturnus s Biancou. A možná Meinere. A měl bych ten svůj mechovej hrobeček s pěkným kamínkem. A všichni by byli smutní a vzpomínali na mě. Protože jim na mě záleželo. Takhle to musí být a ne být sežrán divnou příšerou! Musel jsem jí utýct. Za každou cenu. A to i přes to, že už jsem vážně nemohl.
Naštěstí se ale brzy na to přede mnou otevřela otevřené planina a jezero. Les skončil a s ním i temné stíny, které stromy házely. Jakmile jsem vyběhl na světlo, ulevilo se mi tak, že jsem dokázal zastavit a na chvíli se vydýchat a rozkoukat. A jak se zdálo, po příšeře už nebylo nikde ani památky. Neumřu, napadlo mě, ale i tak jsem se musel neustále ohlížet přes rameno, jako bych tomu snad nemohl uvěřit. Ale ani památky nebyly taky po vlčici od řeky. "Hej! Mari, kde jsi?!" zahulákla jsem do prostoru okolo. Byla jen kousek za mnou, takže tu musela někde být. Nebo aspoň každou chvílí, pokud ne. "Zvládli jsme to! Vylez! Utekli jsme!" zavolal jsem ve snaze ji vylákat, kdyby se náhodou schovávala. Pak mě ale napadlo ještě něco a celý jsem se přitom celý nepříjemně otřásl. Co když ji ta příšera chytila a sežrala? A až s ní skončí, půjde si pro mě? Raději jsem neotálel a vydal se dál. "MARI!" volal jsem ale při tom, kdyby to přeci jen náhodou přežila. Zpátky jsem se ale vracet, abych to zjistil, nehodlal.

//Sopka (přes Ainu)

//Mahar

Cesta přes močály nebyla snadná, ale strach byl mocný pán a hnal mě těžkým terénem jako o závod. Vlčice běžela se mnou, chvílema dokonce přece mnou. Chvílema jsem si viděl, ale někdy jsme se také vzájemně ztráceli, jak jsme se oba brodili blátivými kalužemi. Věděl jsem, že z toho budu později celý bolavý a špinavý, ale musel jsem přeci utýct těm očím, jak na nás koukali. Co když nám chtějí ublížit? Nebo hůř, zabít nás? Ta myšlenka mě vyděsila tak, že jsem si málem zakopl o vlastní tlapky. Nechtěl jsem umřít. Potřeboval jsem přeci najít cestu zpátky domů a najít mamku a sourozence! A navíc co by bylo pak? Kde bych měl hrob? Při myšlence, že tam v močálech společně s mrtvými zvířaty, se mi docela navalilo. Naštěstí močály brzy vystřídal les. Moje myšlenky to však vůbec neuklidnilo. Nemohl jsem přestat myslet na to, co by bylo, kdyby nás ty oči doopravdy dostihly a já fakticky umřel. Když už, chtěl jsem mít hrob doma a na něm nějaký krásný načechraný kopeček mechu. A květiny! Měl jsem rád květiny. Nejvíce asi sedmikrásky. Muselo by jich tam být aspoň pět. A taky kamínek, aby mi ten pěkně načechranej mech nikdo nepošlapal. Tyto myšlenky mě rozptýlily natolik, že jsem si ani nevšiml, že již začaly řídnout stromy. Pak jsem zaslechl hlas vlčice, která mě tolik polekala u řeky. "Tady, tady jsem!" vykřikl jsem za ní, ale i přes to, že už jsem sotva lapal po dechu, jsem nezastavoval. "Poběž, musíme jim utýct! Už to skoro bude!" Nikdy kolem nás jsem už ty oči neviděl, protože otrávená voda z řeky již přestávala působit, ale museli jsme přeci být dostatečně daleko.

//VVJ

//Řeka Tenebrae

Vlčice mi přišla děsně zmatená, protože pořádně ani nesvedla odpovědět na to, jak se jmenuje. Měl jsem sto chutí se plácnout tlapkou po čele, ale naštěstí jsem se udržel. Možná jsem ji fakticky vyděsil a teď je z toho takhle popletená. Nicméně nakonec se vlčice usmála a přeci jenom se rozpomněla na svoje jméno. Marion. Moc dlouhý, pomyslel jsem si a v hlavě už si poznamenal, že jí budu říkat přezdívkou. Z vlčice to lezlo jako z chlupaté deky, ale nakonec jsem se přeci jen něco dozvěděl. "Bydlíš tady? Někde blízko?" ujistil jsem se, protože jsem z jejího povídání začínal být trochu zmatený. Nebyl jsem úplně nejbystřejší pastelka v penálu, pokud jsem se na věci dostatečně nesoustředil. A její zmatená mluva mi popravdě dělala docela potíže. "Mari, a jak se tvoje smečka jmenuje?" zajímal jsem se. Chtěl jsem ji trochu rozmluvit a třeba se tak dozvědět něco, co mi pomůže najít Gallireu a spolu s ní i cestu domů.
Jenže to už jsem uprostřed keřů zahlédl ty oči a vystřelil pryč jako raketa. A Marion mě očividně, nebo možná spíš ušislyšně následovala, protože se za mnou ozývalo její volání. Ohlédl jsem se přes rameno, abych ji taky viděl, ale kromě vlčice jsem viděl taky ty oči. A nejen jedny. Najednou jich tam svítilo plno. "Honem, utíkej!" zahulákal jsem na Marion. Co když nás dostanou?! Dostal jsem regulérní strach, protože jsem si úplně nedokázal představit, co bych dělal. Prát jsem se sice uměl, ale spíš jen tak... decentně? Nikdy jsem to nedělal no... na ostro. "Musíme jim utýct!" Pobízel jsem vlčici. Jenže zdejší krajina nám v tom zrovna nepomáhala, protože čím rychleji jsem se snažil běžet, tím více jsem se bořil a zapadal do bláta.

//Východní hvozd

Polekaně jsem na tu vlčici přede mnou kulil očka. Vypadalo to, že se ale ona mě polekala zrovna tak. Chtěl jsem ještě něco říct, ale to mi vyrazilo slova z tlamy a já s jenom taková "ochmf" zvukem sklapnul. Místo toho jsem se zamračil a nejistě se začal ohlížet okolo. Co ji polekalo? Měl bych se taky bát? Dějou se tu normálně divný věci? Nechápal jsem to, ale její další slova mi to trochu osvětlila. "Kdo jsi ty? Přeci. Polekala jsi mě, neviděl jsem tě a ty jsi nic neřekla!" vyhrkl jsem ze sebe pořád trochu rozrušeně, ale už jsem se pomalu ale jistě začínal zklidňovat, když nám - jak se zdálo - vlastně nic nehrozilo. Konečně jsem měl možnost si vlčici trochu prohlédnout. Byla zajímavě zbarvená a měla taková zvláštní plandavá ouška. Nikdy jsem nic takového na nikom neviděl. Pak mě ale napadlo, že bych od vlčice taky mohl zjistit něco, co by mi pomohlo najít Gallireu a s tím i cestu domů. "Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Santé," představil jsem se. "Bydlíš tu?" dodal jsem pak ještě po chvíli.
Přejel jsem očima po okolí, jenže v tu chvíli jsem si už opravdu všiml něčeho podivného. Mezi stromy ve tmě zářily něčí očka, jako kdyby nás pozorovaly. Ve skutečnosti tam ale nebyly a bylo to jen působení halucinogenní vody, jenže to jsem nemohl vědět. Hrklo ve mně. "Vidíš to? Někdo nás sleduje!" pošeptal jsem, a však s jistou naléhavostí ve hlase, a ukázal čumákem mezi křoví. Přitom jsem se celý napjal. Kdo to byl? A co chtěl? Než jsem se nad tím však stačil pořádně zamyslet, ona podivná očka se pohnula. A to stačilo k tomu, abych se s vypísknutím rozeběhnul pryč. "Utíkej!"

//Mahar

//Mimo Gallireu (přes Houbový lesík)

Putoval jsem dál a dál několik dní a nocí ve směru, kde podle všeho měla být Gallirea, a přišlo mi to, že to trvá snad věčnost. Čím víc času uplynulo a čím víc různých krajin jsem viděl, tím víc jsem pochyboval, že něco najdu. Opustil jsem je snad zbytečně? přepadla mě nepříjemná myšlenka. Opravdu mě to ale začalo nahlodávat. Jak to vůbec poznám, že už jsem tu? Však jsem znal jenom rodný les a řeku u něj. To ale mohlo být zatraceně málo. A čím víc jsem si krajinu kolem sebe prohlížel, tím víc jsem nedokázal přijít na nic, co mi naznačilo, jestli teda už jsem na té Galliree nebo ne. A nebo alespoň jestli jsem na správné cestě. "Ach jo, asi jsem si to měl víc rozmyslet," zalitoval jsem. Začínal jsem z toho být dost na nervy. Byl jsem někde, kde jsem to vůbec nepoznával, bez nikoho, koho bych znal a vlastně jsem přestával mít tucha, kam že to vlastně jdu. No ideální. Perfektní. Skvělý. Boží. Říkala ale tímhle směrem... Ale mohl jsem se splést. Hlasitě jsem si povzdychl. Nemohl jsem se zbavit toho nepříjemného pocity, připadal jsem si přesně jako to malé vlče, co se před několika měsíci ztratilo a už nedokázalo najít cestu zpět. Věděl jsem ale, že tenhle pocit mi přežít nijak nedokáže. Trefil bych vůbec zpátky za ostatními? Už můžou být kdo ví kde.
Do cesty se mi připletla řeka a já si vlastně uvědomil, jakou mám žízeň. Naklonil jsem se nad vodu, ale připadala mi nějaká divná. Voda byla tmavá a divně smrděla. Nakrčil jsem čenich a přes sebezapření se malinko napil. Voda ale chutnala stejně divně jako vypadala, a tak jsem toho naštěstí nespolkl příliš. I když i ta troška mohla nadělat škody. Zvedl jsem hlavu a v ty chvíli si všiml vlčice, která tu zřejmě stála celou dobu a já si ji nevšiml. "Ježišikriste!" trhl jsem sebou, až jsem celý nadskočil. Málem jsem vyskočil z kůže, opravdu mě vyděsila. Cítil jsem, jak mi tluče srdce a tep jsem cítil až v krku. Možná jsem nebyl až takový nebojsa, jak jsem se chtěl tvářit. "Co tu děláš? Co jsi zač?" obrátil jsem se na ni možná trochu hrubě. Ale polekala mě. Až postupně jsem si začal uvědomovat, že kdyby mi chtěla ublížit, mohla tomu dávno udělat, když jsem byl nakloněný nad vodou, a tak že moje reakce byla zřejmě trochu přehnaná.

//Loterie 1

Kolem mě se toho hrozně moc dělo a taky bylo kolem mě hrozně moc vlků a já z toho všechno začínal být pořádně zmatený a dezorientovaný. Nestíhal jsem sledovat všechny hovory a navíc jsem některým věcem stále trochu nerozuměl, takže mi z toho šla hlava kolem. A mamka měla s ostatními nějakou práci, které jsem stále úplně nerozuměl. Něco pro smečku. Musela se o ni teď starat sama, protože Therion umřel. A Isma utekla. Isma, napadlo mě a bez jakéhokoli varování ostatní se rozeběhl směrem, kterým jsem si myslel, že byl náš úkryt. Měl bych ji najít. Byla celá taková rozrušená z toho, že Therion zmizel, ale proč? Moc jsem tomu nerozuměl, ale chtěl jsem to zjistit.
Ale i z toho nakonec sešlo, protože jsem pocítil neuvěřitelnou únavu. Úplně se mi začaly motat tlapky. Nemohl jsem udělat už ani o krok navíc. Proto jsem si našel takové pěkné místečko pod jedním stromem a zavrtal se tam do měkoučkého mechu, který mě navíc pěkně hřál, takže mi ani tak nevadila ta divná studivá bílá hmota, co se kolem začala sypat. A tam jsem usnul a spal a spal, až dokud jsem se neprobudil. A páni, to tedy bylo probuzení. Ačkoli jsem si opravdu důkladně odpočinul, cítil jsem se jako přejetý tankem. Byl jsem úplně zlámaný a musel se trochu protáhnout, abych byl schopný se zase trochu rozhýbat bez toho, aby to všude táhlo a křupalo.
Pak jsem se rozhlédl kolem. V lese bylo plno vlků, ale já nevěděl, co si tak nějak moc počít. A pak se začala klepat zem. Překvapeně jsem vypískl a dokonce jsem kvůli tomu i ztratil rovnováhu a rozplácl se na zem zpátky do mechu. "Co se to děje?" Ale nebyl tu nikdo, kdo by mi odpověděl. A tak jsem jen tak zůstal natisknutý na zemi, abych nemohl znovu spadnout a čekal, až to přejde.

Pozoroval jsem Ismu, jak si testuje to nové vlče, které se ani moc nebránilo. Byla však přerušena Meinerem, který ségru odstrčil z nového vlčete. Bude tu teď bydlet s námi, připomněl jsem si, co mamka říkala. Třeba nebude tak špatný, proč by ho jinak nechávala zůstat? Kolem nás se začali hromadit další vlci. Některé jsem znal a jiné ne, avšak mamka je oslovila, a tak jsem si ke všem mohl přiřadit jejich jména. I k tomu vlčeti. Mitsu.
Mamka ale pokračovala dál. nastražil jsem ouška a poslouchal, co má na srdci. Však přeci předtím vypadala tak smutně. To, co říkala, šlo tak nějak mimo mě. Ne že bych to neposlouchal, ale spíš jsem úplně nechápal, o co se opravdu jedná a jak závažná informace to byla. Mrtvý? Therion byl pro mě úplně cizí a tak nějak mě tahle informace ani nemohla zasáhnout. Ismu však zřejmě zasáhla. Viděl jsem, jak se rozeběhla pryč a na okamžik jsem zaváhal. Měl bych jít za ní? Nakonec jsem přeci jen zůstal a velkýma očima se zadíval na mámu. Snažil jsem se to všechno nějak vstřebat, ale popravdě jsem byl opravdu zmatený. Koutkem oka jsem vyhledal Saturna jako takovou kotvu. Nakonec jsem se však otočil i na Meinera a tu vlčici, která měla ráda hnědé kožíšky, na které mámu mluvila. Zástupci? Budou pracovat s mámou? Bude mít máma víc času?

//Mahar přes Kierb

Naštěstí jsme brzy močály opustily a nemuseli jsme se už dál bořit do země a vyhýbat se loužím. Přesto mi z močálů na památku zůstaly zablácené tlapky až do půlky břicha, ale naštěstí to na mém kožíšku nešlo až tak vidět. To na Ismě by to bylo vidět víc, napadlo mě šibalsky a krátkým pohledem jsem sestru zkontroloval, jestli je taky tak zablácené. Pak se před námi otevřela řeka a tady už jsem věděl, kde jsem. Bylo to právě taky, kde jsme byli s Meinerem se napít a odpočinout si. Když jsme se přes řeku brodili, většina špíny se ze mě smyla. Stihl jsem se i rychle napít.
Pokračovali jsme ale dál a to už se před námi začaly objevovat první stromy domova. Trochu se mi ulevilo – přeci jen, cesta už to byla docela dlouhá a já začínal být unavený a měkký mech byl na moje bolavé tlapky jako požehnání. Na kraji lesa jsme se však nezastavili a pokračovali dál. Co když tu máma přeci jen nebude? projela mi hlavou pochmurná myšlenka, kterou ale brzy rozplynul fakt, že máma stála kousek před námi a já slyšel brášku, jak na ni volá. "Mamíí!" vypískl jsem a vrhnul se k ní, abych ji přivítal a pomazlil se s ní. Pak jsem věnoval letý úsměv Meinerovi, který tu taky byl. Až pak jsem si všiml nějakého cizího vlčete, kterým se zabývala Isma. Zamračil jsem se, ale nehodlal jsem se jim do toho plést. Přesto jsem přikročil o kousek blíž k sestře – co kdyby nakonec jen potřebovala nějak pomoct. Měl jsem docela jasno, za čí provaz táhnu. Co když to je další sourozenec...? napadlo mě.

//Narrské kopce (přes Ježčí)

Cupital jsem vedle sourozenců a pořád se díval z jednoho na druhého, až jsem chvílema i zapomínal sledovat pořádně cestu. To se ale muselo změnit, jakmile jsme vkročili do močálů. Protože když jsem jsem se podruhé zabořil do tekuté země a nešla mi vyndat tlapička, došlo mi, že takhle to asi nepůjde. Musel jsem se začít víc dívat na cestu a soustředit se, kam šlapu.
Pořád jsem se však držel úplně na dosah sourozenců, ačkoli Saturn tvrdil, že už nikdo mizet nebude, nechtěl jsem to riskovat. A ostatní asi taky ne, neboť nikdo nevypadal, že by mu blízkost vadila. Bráška tvrdil, že mamka opravdu nejspíš bude doma a já mu chtěl věřit, takže jsem to dál nerozporoval. "Asi měla zase moc práce?" nadhodil jsem váhavě. Ale bude doma.
Jak jsem tak běželi, ani mi nedošlo, že tohle bylo vlastně úplně poprvé, co jsem ušel takovou dálku úplně sám. Vždycky mi někdo pomáhal, ale teď když mamka chyběla, nebylo na bolavé tlapky ani pomyšlení.

//Mech (přes Kierb)

Zdálo se, že ani Saturn netušil, kde mamka byla. "Launee?" zopakoval jsem zmateně. O to víc mě však znepokojovalo, že i on vypadal nejistě. Kam mamka zmizela? Vrátí se? Začínal jsem plašit a přitom cítil, jak to ve mně tak divně ztuhlo. "A vážně tam bude?" optal jsem se znovu, když bráška navrhl, že půjdeme domů a že tam mamka určitě bude. Proč by tam ale šla bez nás? Měla zase hodně práce? Byl jsem z toho takový nejistý. O to víc, že to znamenalo, že tu bude muset nechat Biancu. "A neztratí se?" optal jsem se s obavami v hlase.
Pak ale byl čas vyrazit. Chvilku jsem nejistě otálel, ale hned, co se bráška se ségrou rozešli, přidal jsem se k nim. Vlastně jsem jen tak rychle cupital vedle nich. Isma se obávala, že taky zmizíme. To mě doteď nenapadlo a teda na klidu mi to zrovna nepřidávalo. A jelikož jsme byl tak trochu posera, držel jsem se vedle sourozenců tak, abych se vždycky jednoho z nich alespoň letmo dotýkal.

//Mahar (přes ježky)

Byl jsem z celého toho výletu utahaný a nebýt velkého rozptýlení jistě bych zíval, ale takhle mi to moje vědomí nedovolilo. Nějak jsem pořád nedokázal vstřebat, že se má starší sestřička baví s hady. Z celého toho šoku jsem vlastně úplně zapomněl, že i já jsem mu vlastně rozuměl  – jak bych na to přeci jinak přišel? To ale mému stále ještě dětskému mozečku ucházelo a já tak jen zůstal stát a vstřebávat úžas z faktu, že Bianca umí mluvit s hady.
Mezitím, co jsme čekali, než se mamka vrátí od vlka, co tetuje obrázky, jsem jen poslouchal, co starší sourozenci říkají a když to začínalo být dlouhé, čas od času provokativně dloubl do Ismy, abych si vysloužil nějakou její reakci. Pak se ale mamka vrátila. Saturn se strachoval, jestli se cítí dobře. Zamračil jsem se. Co by mělo být špatně? Nechápal jsem to, každopádně jsem se nebránil tomu, když nás mamka přivinula k sobě a vděčně jsem se jí zavrtal do kožíšku. Já se rád mazlil.
Pak ale zmizela. Znovu jsem zůstal jako opařený v úžasu a jen tak mimochodem slyšel, jak se Isma ptá sourozenců, kam šla. Zmizela? "Musíme ji najít!"