Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

//Its old me in the hood 5

Pomalounku jsem se začal převalovat a přicházet k sobě, i když jsem fakt nechtěl. Víte co, takového to, jak když se mermomocí snažíte v noci zůstat ve snu, protože je zajímavý, ale potřebujete čůrat. Jenže delší spánek mi nebyl přán. Oh well, taky aby. Začalo na mě totiž mezi stromy prosvítat večerní sluníčko. Zlatá hodinka. Jaká krása. No jo, jenže ono mi to sluníčko svítilo přímo na čumák a zatraceně to šimralo. "Hepčááá!" No a to už mě zaručeně probudilo. Vyletěl jsem na všechny čtyři a musel několikrát zavrtět hlavou, aby mě ten šimravý pocit v čumáku přešel. Akorát už fakt bylo po spánku. Udělal jsem několik kroků po lese, abych ze sebe dostal ospalý pocit a taky se trochu rozhýbal. Pak jsem se zadíval mezi stromy, kde si pohrávalo sluníčko a na všechny už tak nádherně podzimně zbarvené listy házelo zlaté odlesky. Vypadalo to tak hezky, že jsem snad na chvíli přestal listovat, že mě to probudilo. A jen se zastavil a užíval si to. Když jsem si to užil už dostatečně, všiml jsem si, že se z lesa neslo plno různých pachů. Ale nebyl jsem si jistý, jestli tu někdo byl. "Halóóó!" zkusil jsem zavolat. Třeba se někdo ozve. Hmmpf.

Vyhrabaná díra byla očividně pro spánek jako dělaná, protože well... no jaksi jsem v ní přečkal celou zimu. Tedy přesněji řešeno prospal. Což jsem se ale rozhodně nezlobil, protože buďme k sobě naprosto upřímní, ale zima nebyla moje nejoblíbenější roční období. Sice ano, sníh se mi líbil a bavilo mě v něm blbnout, ale většinou tak první týden a pak už mě jen otravoval ten chlad a tma. No a moje tělo mě toho nejspíš chtělo letos ušetřit. Musel jsem se ušklíbnout. Po takovém spánku jsem ale byl popravdě dost rozlámaný a trvalo dlouho, než jsem se přinutil se zvednout a pořádně se rozhýbat. Ale žízeň mě donutila. Naštěstí tohle byl fakt epesní les na schování se, protože měl všechno. Vodu, jídlo, mech a stínek. Co víc si přát. Dokonce jsem tu měl i vlastní stádo daňků, jak si můj nosánek ráčil všimnout. Jen jsem se jaksi neodvážil to sám prubnout. I když by to byla bašta.

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Nerušeně jsem ležel a odpočíval na svém vytipovaném plácku v lese. S plným břichem to navíc šlo parádně. Nic mi nechybělo. A taky nikdo mi nechyběl. Tak nějak jsem si na samotu a klid, který přinášela, zvykl. Nevadilo mi to. Možná to nebylo normálně. Ale co se dalo dělat. Vlk po čase zleniví a zpohodlní. A to se přesně stalo mně. Ani jsem se nechtěl za nikým a ničím honit. Však k čemu by to bylo? Musel by se stát snad zázrak, aby mě dostal z téhle letargie. Věděl jsem, že to pro mě není dobré. Ale chtěl jsem s tím něco dělat? Ne.
Jenže jak začal padat první sníh, ze kterého brzy byly pořádné hromady, donutilo mě to přeci jen něco dělat. Jak jsem totiž jen tak polehával, byla mi zima, a tak jsem se musel sem tam pořádně proběhnout, abych se zahřál. Jenže když jsem to udělal, na můj pěkný vyležený plácek, spadla ze stromu lavina mezitím, co jsem byl pryč. "No to snad ne," zahudroval jsem, když jsem to viděl. Osud měl vážně špatný smysl pro humor, když ten jediný nános sněhu, co z tohohle stromu spadl, musel spadnout přímo do mýho bejváku. Naštvaně jsem kopnul do hromady sněhu, až se celá rozletěla. To mi pomohlo a už jsem se pak cítil mnohem lépe. Už výrazně vyrovnanější jsem se probojoval k hromadě sněhu a začal v ní hloubit díru. Byla to docela fuška, ale dalo se to udělat. Všude kolem mě létal sníh, ale chvíli na to už jsem před sebe měl vyhloubenou krásnou jámu, do které jsem se tak akorát vešel. Spokojeně jsem do ní skočil, uvelebil se a zavřel očka. No a za chvíli už jsem spal, den ne den.

Plížil jsem se k zajíci a vysloveně se modlil, aby to vyšlo. Měl jsem už opravdu ohromný hlad. Snad takový, že jsem pomalu viděl dvojmo. Ale musel jsem se soustředit. Čas od času mi dokonce tiše zaškrundalo břicho a já měl strach, že mě prozradí a zajíc se vyplaší. Ale nestalo se tak a zajíc se splašil, až když jsem po něm skočil. To už jsem se dostal ale dost blízko na to, abych ho po pár zatáčkách mezi stromy lapil. JOO! zaradoval jsem se, když jsem konečně držel zajíce v zubech. Byla to pro mě hotová hostina. A já věděl, že taky hrozně důležitá hostina, protože podle počasí se zdálo, že se zima už opravdu blíží. A v zimě už bych taky s jídlem mohl mít smůlu. Mít konečně plné bříško byla vyloženě úleva. Teď už stačilo najít nějaký rozumný potůček a napít se a trochu se očistit od krve. Jinak se ale zdálo, že tohle je docela dobré místo, kde se schovat před zimou. Od nezmarů počasí mě chránily husté koruny stromů a celý let byl porostlý měkoučkým mechem, na kterém se dalo pohodlně lenošit a taky pěkně izoloval počínající chlad země.

//Čáryles

Běžel jsem bezmyšlenkovitě dál, odkud jsem přišel a doufal, že mi něco narazí do čumáku nebo že se prostě něco stane. Můj žaludek měl ale jiné plány a demonstrativně zakručel. Protočil jsem oči a kopnul do nejbližšího kamene, který byl ale pořádně oslizlý od mokrého mechu. "No fuj," ulevil jsem si. To mě konečně rozptýlilo nakolik, abych na chvilku nemyslel na prázdné břicho. Věděl jsem ale, že to nebude na dlouho a že mě brzy lov čeká. Jen se mi hrozně nechtělo. Nebavilo mě to. Tak nějak mě nebavilo nic. Připadal jsem si ztracený. A to nejen doslova ale i v životě. "No co se dá dělat," odmávl jsem to tlapou. Litovat jsem se teď nechtěl. Toho bylo pro jednou zase dost. Zas nějakej jinej den, musí to být pestrý, ušklíbl jsem si.
Vtom jsem si za stromem všimnul zajíce. Zdálo se, že mi vesmír byl nakloněný aspoň v nějakém ohledu. Budiž vesmíru odpuštěno, pověděl jsem si pro sebe a velice opatrně se naplížil co nejblíž k zajíci, aby si mě nevšiml a byl už jen snadná kořist pro moje velice prázdné a hladové břicho.

//Loterie 19

Ležel jsem schoulený pod stromem s hlavou položenou na předních tlapách a odpočíval. Možná jsem si na chvilku usnul, ale těžko říct. Celkově jsem se cítil tak nějak líně a sklesle. Nechtělo se mi vůbec nic. Zároveň jsem ale věděl, že věčně tu zůstat nemůžu. A popravdě jsem ani nechtěl, protože tu vůbec nikdo nebyl. A já jsem nutně potřeboval najít nějakou společnost, ideálně někoho, kdo se tady v kraji vyznal. Protože jedině tak jsem se mohl pohnout z místa a najít, kudy a kam vyrazit, abych opět našel cestu do rodného lesa a za svou rodinou. Protože jinak celá tato výprava naprosto postrádala jakýkoli smysl.
Přesto jsem ještě neposbíral dostatek motivace, abych se zvedl a vyrazil zase někam do světa. Místo toho jsem ležel zahloubaný do sebe a pozoroval okolní les. Na první pohled se zdál jako každý jiný les, ale čím déle jsem tu byl, tím více podivný mi připadal. Možná to tu nakazily ty podivný pampelišky, který jsem potkal na louce, napadlo mě. Protože poblikávajících zajíců jsem brzy spatřil taky poblikávající ptactvo. Něco s tím lesem muselo být opravdu v nepořádku. Dostal jsem strach, že pokud tu strávím moc času, začtu taky problikávat. Třeba to způsobovalo něco ve vodě... nebo hůř ve vzduchu. Až ta myšlenka mě konečně donutila se zvednout na nohy, protáhnout se a nachystat se na další putování. Naštěstí mi nejspíš přála přízeň osudu, protože se s novým dnem výrazně oteplilo. Bylo to cítit ve vzduchu... jako by snad už definitivně začínalo jaro. A to mi nahrávalo do karet, protože nehrozilo, že bych se po cestě na nějaké pláni zbytečně prochladil. A možná, možná se mi díky oblevě podaří i něco pořádného ulovit k snědku, protože to by mi rozhodně bodlo. A jako by mě snad žaludek slyšel přemýšlet, demonstrativně zakručel.

//Ranský les (přes Márylouku)

//Loterie 18

//Márylouka

Na louce opravdu nebylo přívětivo. Byl jsem vděčný, že za lesem těch podivných pampelišek se nacházel taky normální les, do kterého jsem se mohl schovat před chladem. A kdo ví... třeba si taky ulovit něco do žaludku. To by totiž rozhodně nebylo k zahození. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím větší hlad mě sužoval. A tak jsem to musel prostě vytěsnit. Ale kdo ví, třeba se mi poštěstí. Aspoň v něčem.
A ono ejhle. Jen, co jsem vstoupil do lesa, si to přede mnou hopkal zajít. A co víc, vůbec to nevypadalo, že by ho moje přítomnost trápila, a to jsem taky nebyl zrovna diskrétní. Heh, takhle by to šlo, ušklíbl jsem se sám pro sebe spokojeně. Nacpat si břicho jen tak vlastně víceméně bez práce... no proč ne. Tomu jsem se rozhodně nebránil. Ale jak se zdálo neměl jsem až takové štěstí, jak se zprvu mohlo zdát. Protože jen, co jsem po zajíci skočil, tak divně problikl, až jsem se z toho celý polekal. Fuj, prokletý zajíce nežeru, pomyslel jsem si, když jsem se vzpamatoval a znechuceně se oklepal. No nic, tak třeba příště. Prozatím mi muselo stačit, že jsem se ukryl před největším mrazem. Jídlo muselo počkat a jak se zdálo, tak taky společnost, protože v tomhle lese s divnýma zajícema vůbec nikdo nebyl. Přesto ale les poskytoval dostatečně dobrý úkryt, a tak jsem se rozhodl v něm schovat a přečkat nějaký čas - snad než mráz alespoň trochu povolí. A tak jsem se schoulel do klubíčka pod nedaleký strom přímo vně jeho částečně naprasklého kmenu a položil si hlavu na tlapky. Pozoroval jsem okolí a přemýšlel, co dál. Co se sebou a jak se zbavit toho věčného splínu. Nechtěl jsem být pořád takový fatalista.

//Loterie 16

//Javorový les

Vydal jsem se na cestu a pomalu kráčel pryč z lesa a za sebou nechával poslední kmeny a i celý ten incident s tou podivnou vlčicí, která si říkala Mrtvolka. Nespěchal jsem. Taky jsem neměl moc kam, protože jsem netušil, kudy najít tu správnou cestu... cestu domů. Nebo alespoň tu, která by mě zavedla za mamkou a za sourozenci, když už ne do rodného lesa. Cítil jsem se sklesle. Vlastně... mi bylo pod psa. Byl jsem ztracený, kdo ví kde, kde jsem nikoho neznal až na Marion, která ale byla teď už taky kdo ví kde. Litoval jsem, že jsem se tenkrát zatoulal z rodného lesa, ale litoval jsem také, že jsem se rozhodl opustit vlky, kteří mi poskytli v podstatě druhý domov. Dělal jsem prostě chybu za chybou. Kdy to jen skončí?
Nepřálo mi dokonce ani počasí, protože jen, co jsem vykročil z lesa, se do mě opřel ledový vítr. Byla ale pořádná zima. A taky jsem měl hlad. To ale nebyl můj hlavní problém. Stejně by se tu na pláni na tom ledu nic lovit nebylo. Kromě toho, že všechna zvěř byla zcela jistě před mrazem schovaná. Stejně jako jsem se potřeboval schovat já. Rozhlédl jsem se kolem sebe a váhal, kterým směrem vyrazit, aby se někde dokázal aspoň trochu skrýt před zimou. Před sebou jsem uviděl nějaký porost, jehož směrem jsem se vydal. Nebyl to ale les, jak mi to zdálky přišlo nebo... aspoň ne obyčejný les. Přímo nade mnou se totiž místo stromů tyčily obří pampelišky. Nikdy jsem nic takového neviděl. Huh, co to je? Něco s tímhle místě muselo být ale hrozně moc špatně a já tu nechtěl úplně moc dlouho zůstávat, abych to zjistil. Měl jsem trochu naléhavější trable, než byla moje potřeba řešit pampelišky na steroidech.

//Čáryles

//Loterie 5

Mrtvolka mě vyděsila k smrti. Začal jsem hulákat na celé okolí a doufal, že přijde nějaký dospělejší dospělák, aby tohle vyřešil. Nemohl jsem přitom spustit oči z toho, jak vlčici lezly žebra. Byl to nejspíš čirý zázrak, že ještě žila. Jenže to už u mě byla Marion a začala říkat, že ta věc nepotřebuje pomoct, že už přeci vypadá, že je mrtvá. "Jenže není!" Nebo jako... očividně nebyla, protože na nás mluvila, hýbala se a tak všechno. Ale než jsem stačil něco víc namítat, Marion se rozutekla pryč a najednou puff a i po Mrtvolce nebylo ani stopy. Zmateně jsem zamrkal a zatřepal hlavou, abych si tak nějak srovnal, čeho jsem teď právě, sakryš, byl svědkem. Nějak mi to nedocházelo. Co to- Jenže než mi to došlo do toho správnýho místa v mozku, byla už i Marion fuč. "Marion!" zavolal jsem ještě za ní do lesa, ale marně. Už bylo pozdě. Bylo mi to docela líto, že jsme se rozdělili. A navíc jsem rozhodně nechtěl v tomhle divným lese s divnýma věcma být sám. Ale třeba se ještě potkáme, napadlo mě. A že bych docela rád. Byla to sice prazvláštní vlčice, ale nikoho jiného jsem tu neznal, byla vlastně nejspíš mou jedinou kamarádkou tady. A navíc to tu znala. A já to tak promrhal. Ale nemělo cenu tu teď nad tím dumat. Chtěl jsem co nejdříve zmizet z tohohle lesa. Teda jako... ne doslova. Rozhodně jsem nechtěl zmizet, jako zmizela Mrtvolka. Nebo aby se mi stala nějaká podobná divnost. Nedůvěřivě jsem se rozhlédl po okolí. Tenhle les se mi ani trochu nelíbil. A navíc tu vůbec nikdo nebyl. Musím zmizet, usmyslel jsem si a chtěl vykročit. Jenže kam? došlo mi. Neměl jsem tušení. Chtěl jsem najít mamku a ségru, ale vůbec jsem netušil, kde začít. "Ach jo," povzdechl jsem si. Navíc byla všude děsná zima a plno sněhu. Nikdy jsem neměl opouštět ostatní. Byla to chyba.

//Márylouka

Ahoj Elis, chtěla bych ti moc poděkovat za super akci, opravdu mě bavila a i přes to, že mi moc času poslední dobou nezbývá, jsem se ráda k plnění herních úkolů vracela. Moc mě to bavilo a díky za to! Navíc úkoly byly fakt pestré, takže věřím, že si každý našel něco svého. Za mě tato kombinace herních a neherních úkolů je top :) Ještě jednou moc děkuju za všechen tvůj čas a energii s velkýma akcema, byla to jízda a už teď se těším na osudovky 3

//Ostružinová louka

Připadal jsem si divně. Byla jsem pořád rozhozený z té konverzace, kterou jsme s Marion měli. Mrzelo mě, že jsem ji rozplakal a zároveň jsem z hlavy nemohl dostat myšlenky na svého otce, ač jsem se opravdu moc snažil! Byla to na jednu stranu trochu záhada, ale já na něj opravdu moc chtěl být naštvaný. A docela se mi to dařilo. "Myslíš jako že by nás duchové pronásledovali?" parafrázoval jsem slova vlčice a nepříjemně se při tom ošil. Ta myšlenka se mi ale ani malinko nezamlouvala. A ještě horší bylo, že to tak klidně taky mohlo být, jak jsme to mohli tušit? "Nezůstane duch tam, kde zamřel?" zauvažoval jsem, ale popravdě jsem o tom neměl tušení. Možná to mohla být další věc, na co se zeptat mojí nebo její mamky, až je najdeme. A nebo třeba i těch bohů, o kterých tak mluvila. To by taky šlo.
Pomalu padal večer a začínalo se ochlazovat. Tak jsem se nad tím zamýšlel, že jsem si až teď všiml, že jsme zašli do lesa, kde byl vzduch o něco příjemnější tím, jak nás stromy chránily před větrem. Byl takový pěkný, jak se listnáče zabarvovaly do všech možných barev, na které jsem si mohl vzpomenout. Povídej!" vydechl jsem a pobídl Marion, aby se koukla na jeden extra pěkný strom, ale když jsem se otočil přes rameno, nikde nebyla. Musela se někde zdržet, nebo jsem možná já nevědomky zrychlil a vzdálil se jí. Zase, povzdechl jsem si a začal se rozhlížet po okolí doufajíc, že ji spatřím někde mezi stromy. Ale to se nedařilo. "Marion!" Bude se zase zlobit, že jsem jí utekl! Snad se zase najde a ani tentokrát ji nesežere žádná příšera!
Jak jsem se ale tak rozhlížel po okolí, uvědomil jsem si, že na tomhle lese něco nehraje. Ač byl na pohled krásně vybarvený do podzimu, bylo tu až podezřelé ticho a nikde žádná zvířátka. A taky to tu tak podivně smrdělo. Když jsem to vtáhnul do čenichu pořádně, donutilo mě to jej nepříjemně nakrčit. Smrdělo to jako ztuchlina. Navíc mě přejel takový nepříjemný a chladný pocit. Nejraději bych se co nejrychleji otočil na podpatku a pelášil odsud, kudy jsem přišel, ale nemohl jsem tu Marion nechat. Ne znovu po tom, co se stalo minule. Dramaticky jsem ji oddechl. Ženský, jsou s nimi samý problémy.
V tom mi přišlo, že jsem zahlédl siluetu mezi stromy. "Marion!" vyhrkl jsem entuziasticky a rozeběhl se tím směrem. Jak jsem se ale přiblížil, uvědomil jsem si, že tu opět něco nehraje. Místo Marion jsem totiž našel nějakou podivnou vlčici, která měla navíc úplně roztržené břicho a svítila zeleně. Vyjekl jsem nahlas jako malé vlče a tím na sebe přilákal pozornost vlčice. "Paní... paní, jste v pořádku?!" vyhrkl jsem a překotně při tom lapal po dechu, až jsem se zalykal. Vůbec jsem netušil, co si počít a začínal jsem dost panikařit. Vlčice se mírně pousmála, ale její úsměv mi způsobil husí kůži, a pak klidným hlasem pověděla. "Jsem Mrtvolka. Čekám tu na ty, jejichž čas nadešel." Znělo to tajemně. Ale o to tady přeci teď vůbec nešlo! Však umře, musím jí pomoct! Nemohl jsem zpustit oči z jejího břicha a taky obličeje, kde byly vidět i její kosti. "Z-zavolám pomoc, počkejte!" vyhrkl jsem a překotně se otočil, abych se rozeběhl dál do lesa. "HALÓ! Je tu někdo? Haló, POMOC!"

//Dlouhá řeka přes Sráz

Marion se něčeho lekla. Nejdřív mě to samotného překvapilo a polekaně jsem sebou cukl, pak jsem si ale uvědomil, že stíny, které se kolem nás mihly, jsou jen sovy. "Neboj, to jsou jen sovy!" zazubil jsem se. "Lítají večer lovit," vytáhl jsem se s něčím, co jsem pro jednou věděl. O přírodě mě toho naučili plno vlci, co mě našli a vzali pod své křídla. Jesli pak mají strach, co se mnou je?
Marion se rozpovídala o své rodině. Když však přišla slova na otce, všiml jsem si, jak ji to rozhodilo. Trhaně jsem se nadechl a chtěl něco říct, ale slova mi úplně zůstala zaseknutá v hrdle. Možná se na ni taky vykašlal? Jenže pak mi to vlčice začala objasňovat a ve mně se to tak divně stáhlo. "To mě mrzí," pípl jsem tiše. Zřejmě jsem ji tím opravdu hodně rozhodil. A to jsem nechtěl. Pokračovali jsme dál a já poslouchal její slova o Noktisielovi. "Nevím, nerozumím tomu," zavrtěl jsem hlavou. Vlastně jsem nad tím nikdy až tak moc nepřemýšlel, asi ani nebylo proč? "Můj otec je pryč," řekl jsem neurčitě, i když se mi s tím trochu zachvěl hlas. Byla to lítost nebo vztek? Co jsem naposledy slyšel, byl mrtvý, ale vlastně byl pryč už od začátku. Tak co na tom záleželo?

//Javorový les

//Severní Galtavar přes Ageron

Marion povídala a povídala a někdy bylo opravdu těžké se soustředit a pochytit vše, co říká, ale byl jsem rád, že není ticho. Byl jsem celkově vlastně rád za její společnost, i když to, co říkala o mé smečce, trochu zabolelo. Rozpadla? zopakoval jsem si v duchu a svěsil ouška. Takovou možnost jsem si vlastně nikdy nepřipustil. Marion ale pokračovala dál, což mě rozptýlilo a musel jsem se usmát, když mi nabízela, abych bydlel u nich. "Máma vypadá vlastně docela jako já... nebo spíš já jako ona. A mám ještě sestru Ismu, potkala jsi ji?" Byla by to asi moc velká náhoda, ale za zeptání to stálo. "Hmm... mámu má asi každý, ne? Jak by se jinak narodil? Jen... na někoho se možná vykašlala?" zauvažoval jsem a s píchnutím si při tom vzpomněl na svůj osud. Jako můj otec.
Se zaujetím jsem poslouchal, co Marion vypráví dál. Zdálo se, že toho o tomto kraji ví docela dost, i když mi někdy připadala zmatená. "To bychom mohli," odsouhlasil jsem. "A co valstně ty? Máš taky sourozence? A máš tátu? Nebo jenom mámu?" zeptal jsem se. Ani nevím proč. Možná jsem jenom chtěl vědět, jestli i ostatní mají tátu, co je vlastně úplně nechtěl. Proč by taky jinak zmizel.

//Ostružinová louka (přes Sráz)

//Sopka přes Ainu

Jak se zdálo, ani Marion to tu moc neznala. Co hůř, vlastně ani moc nevěděla, kudy vlastně domů. To nevypadalo dobře, když jsme byli oba ztracení. Snažil jsem si však zapamatovat jméno toho lesa, o kterém mluvila. Sarumenský... Možná by mi to mohlo později pomoct. Netušil jsem však, kde ho najít, a tak jsem jen zavrtěl hlavou.
Když se však zeptala, odkud jsem já, malinko jsem zaváhal. "Jsem Santé a narodil jsem se o Mechovém lese," představil jsem se a záměrně neřekl, že tam bydlím. "Ale ztratil jsem se jako malý, nevíš, kde by mohla Mechová smečka být? Měla by být někde na Galliree, ale víc nevím," pověděl jsem trochu zklesle a sklopil přitom ouška. Trápilo mě to. A teď už nevím ani cestu do druhého domova.
"Moje máma taky ví všechno!" vyhrkl jsem znenadání poměrně radostně, když začala mluvit o mámě. "Jmenuje se Launee a má dokonce svou vlastní smečku! A vlastně... možná se něčí mámy můžeme zeptat, kudy jít, až někoho potkáme?" navrhl jsem a v tu chvíli jsem měl radost z toho, jaký krásný to byl plán. Cesta nám pomalu plynula a já doufal, že časem někoho potkáme, kdo by nás nasměroval. S Marion se mi však povídalo poměrně dobře. Alespoň jsem nemusel jít sám. Poslouchal jsem s napětím vše, co říkala. "Neviděl, ty jo? Víš, kde je najít? Co takoví bohové umí?" vyzvídal jsem. Z toho, co jsem už pocestoval, jsem zjistil, že bohové umí v různých krajích různé věci. Nastražil jsem ouška a fascinovaně se na Marion díval a čekal, co řekne. "Ta řeka tak divně smrdí skoro jako ten kopec," podotkl jsem. Čumáček mě pořád lechtal, a tak jsem doufal, že brzy narazíme na nějakou nesmradlavou vodu.

//Dlouhá řeka přes Ageron

S napětím jsem čekal, co Marion řekne na příšeru. Viděla ji? Zklamaně jsem vydechl, když řekla, že ne. Čekal jsem něco trochu víc vzrušujícího. "Neznám to tu," přiznal jsem, když mluvila o bažinách. Taky se mi to tam ani trochu nelíbilo. "Ty jo? Když máš smečku někde poblíž?" zeptal jsem se.
Jenže pak Marion napadlo, že bychom se mohli podívat na ten kopec, co se nad námi tyčil a naše myšlenky se začaly zabývat výhradně tím. Dalo se z toho čuchat dobrodružství, a tak jsem se i přes úvodní obavy, nechal stáhnout nadšením a rozhodl se přidat k výpravě vlčice. "Asi kopec?" vypadlo na mě na otázku po krátkém zamyšlení. Popravdě jsem netušil. "Ale divně smrdí." Naklonil jsem se nad jednu puklinu, ze které se nesl takový zvláštní teplý kouř, ale hned, jak jsem ho natáhl do čenichu, donutilo mě to rozkašlat se a honem se odtáhnout. A i po chvilce mě to tak zvláštně šimralo v čumáčku.
Pokračovali jsme dál nahoru na kopec a popravdě jsem byl za chvíli už dost zadýchaný. Bylo to teda pořádně vysoko. Marion uvažovala, jak to tady vlastně mohlo vzniknout. "Pan Život a paní Smrt?" zopakoval jsem po ní zmateně. To už jsme ale byli na vrcholu a jakmile jsem se naklonil přes hranu jako Marion, spatřil jsem ohromnou díru dolů. Až se mi z toho zatočila hlava a musel jsem si sednout na zadek, abych tam nespadl. Jenže zvědavost mi nedala a já se znovu naklonil před okraj. Tam hluboko dole však bylo vidět jenom takové divné kamení. (//Sopka by měla spát podle popisku.) Ale pořád to tam smrdělo. A dráždilo mě to do čumáčku. "Nikdy jsem nic takového neviděl," vydechl jsem a krátce se podíval na Marion. Ta ale zrovna kýchla a pak navrhla, že bychom už měli jít. Ač mě to tu opravdu zajímalo, souhlasil jsem, protože se mi taky tak zvláštně dýchalo a neustále mě to šimralo v čumáčku. "Máš taky takovou žízeň a divný šimrání v čenichu? Půjdeme se někam napít?" A tak jsem vyrazil pryč z tohoto neobvyklého místa.

//Severní Galtavar přes Ainu


Strana:  1 2 3   další »

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.