Příspěvky uživatele

Moji bratři byli plní energie a nadšení, což bylo typické pro každého mladého tvora. Osobně jsem se také cítil velmi energicky a v nadšení za nimi cupotal. Rodiče si nás příliš nevšímali a měli jsme tak možnost se ztratit. To se mi až tak nezamlouvalo, ale musel jsem přece hlídat své sourozence. Poslouchal jsem, jak oba řvou a houkají. Moc jsem nerozuměl tomu, co se snaží přesně docílit. Osobně jsem necítil žádnou potřebu vydávat jakékoliv hlasité zvuky. Přes to jsem byl rád, že s nimi můžu být. “Vy ste oba silény!” Řekl jsem pak ve znamení hry překvapeně a sledoval, jak se spolu chvíli oba válí na zemi. Chtěl jsem jim pomoct na nohy. Chytl jsem Valariona za ocas a začal ho tahat nahoru. Poté zase začal křičet a pokračovali jsme dál v pochodu za vodou. Leszek nás k ní dovedl. Zastavil jsem se po jeho boku a udiveně se na sebe v odrazu vodní hladiny zadíval. “My jsme ve vodě!” Zakřičel jsem téměř vyděšeně. Pak jsem se podíval párkrát na jeho pravou podobu a zpět na odraz. “Co to znamená?!” Zeptal jsem se pak a prudce do vody hmátl packout, takže se rozstříkla všude okolo. Byli jsme sice najednou trochu mokří, ale na chvíli naše obrazy zmizeli. “Jsem tě vysvobodil!” Řekl jsem bráchovi. Ale za chvíli se voda uklidnila a byl jsem v ní zase. “Jsem možšký duch! Pán všech vod!” Vyložil jsem si tuto skutečnost nakonec a udělal krok do vody. Namočil jsem si zatím pouze tlapky a přemýšlel jsem, jestli jsem dostateční vodní duch na to, abych šel dál.

Červenec (3/10) | Kuli

Věnoval jsem tomu vlčeti všechnu svou neředěnou pozornost. Prohlížel jsem si, jak má zajímavě zbarvený kožich. Poslouchal jsem, jak má zabarvený hlas. V některých ohledech byl úplně jiný než já a zbytek mojí rodiny. Pokýval jsem hlavou, když mi řekl, že je v pořádku. “Zakopl,” zopakoval jsem po něm. “Já zakopl často,” řekl jsem pak zamyšleně a podíval se na své tlapky. Asi s nimi bylo něco v nepořádku, protože ten vlk vypadal, že se za to stydí, že zakopl. Měl bych se taky stydět? Napadlo mě nejistě.
Horlivě jsem přikývl, když zmínil naši smečku. Já jsem to slovo odmítal vůbec zkusit vyslovit. Bylo dlouhé a složité. “Maminka Maple?” Zeptal jsem se. Nebylo úplně jasné, na co se vlastně ptám. Jestli ji zná? Nebo jestli je to i jeho maminka?
Představil se mi. Z toho jména se mi málem zatočila hlava. Bylo skoro tak složité, jako název naší smečky. Nyní jsem však cítil, že nemám na výběr a měl bych jej zkusit zopakovat. “Kuli-hl-k,” vydal jsem ze sebe nějaký nejasný zvuk. Opravdu jsem se snažil. Zkusil jsem to ještě jednou, ale nebylo to o moc lepší. Trochu jsem posmutněl. “Kuli?” Řekl jsem pak trochu poraženě, jelikož jsem nic lepšího nezvládl. Chtěl jsem se z této nekomfortní situace dostat, a tak jsem se otočil směrem k jezeru. “To je hodně vody,” vydal jsem ze sebe překvapivě smysluplnou větu a udělal pár nejistých krůčků k vodní hladině. Neuměl jsem plavat, vlastně jsem ani nevěděl, že bych to potřeboval - nikdy jsem ve vodě nebyl. Namočil jsem si pouze přední tlapky. Viděl jsem, že se ve vodě sem tam něco pohnulo. “Fnasdo!” Zvolal jsem náhodným slovem na ty tvory, jelikož jsem nevěděl, co jsou zač. Vrazil jsem hlavu pod vodu a rychle ji zase vytáhl. Rozkašlal jsem se překvapen, že pod hladinou nemůžu dýchat. Chvíli mi šrotovalo v hlavě, co se právě stalo. Pak jsem hlavu pod hladinu strčil znovu a již jsem zadržel dech. Pokoušel jsem se některého fnasda chytit, abych si ho mohl lépe prohlídnout. Ale nechtěli se nechat. Místo toho jsem do zubů chytl nějakou řadu. Párkrát jsem ji skousl, abych se ujistil, že to není fnasda, ale nebyl. Řasu jsem vyplivnul a podíval se na Kuliho. “Nejde to,” konstatoval jsem, jako by snad měl vědět, o co jsem se snažil.

Červenec (2/10) | Kuli

Ze zamyšleného zírání na svůj vlastní odraz, jsem byl vyrušen hlasitým šplouchnutím. Škubl jsem sebou a polekaně zvedl hlavu. Byla tma, takže jsem na první pohled nespatřil toho viníka. Světlo měsíce ho však brzo odhalilo. Bylo to nějaké vlče a vykašlávalo vodu. Trocha mu vyletělo nosem, což mi přišlo mírně nechutné a ihned jsem se od vody vzdálil o krok dozadu.
Vlče bylo o něco větší než já. Nervózně jsem se na něj usmál. Zatím jsem nikoho mimo mé rodiny nikdy nepotkal, takže byl pro mě jako zjevení. Ale cítil jsem z něj stejný pach, který nesla i moje rodina. Náš les a domov. “Doblý je to?” Zeptal jsem se ho pak nahlas. Bylo by vskutku smutné, kdyby první živá bytost, kterou poznám, rovnou umřela. V mé hlavě však koncept smrti ještě neexistoval. Sebral jsem všechnu odvahu a k tomu vlkovi jsem se rozešel. Pod tlapkama mi praskal písek. Moje chůze byla stále dost nejistá a jemné propadání do písku tomu moc nepomáhalo. Určitě jsem nevypadal příliš elegantně. I tak jsem se zastavil až v jeho blízkosti. “Voníš jako doma,” řekl jsem a sednul si. Byl jsem z této krátké trasy poměrně vyčerpaný. Vlk byl téměř jednou tak velký jako já, ale stejně byl o dost menší než moji rodiče. Zaujatě jsem si ho prohlížel. Byla tichá teplá noc, jen z dálky se k nám nesl zvuk cikád. Sklopil jsem pohled na zem. Ležela tam vyplavená škeble, tedy již jen její schránka. Sklonil jsem se jí a zkusil jí skousnout. Byla ale tvrdá, tak jsem ji zase vyplivnul. Podíval jsem se zpět na toho vlka. Ukázal jsem si tlapkou někam na hruď. “Samael,” představil jsem se.

Červenec 1 - Hrášek

Toulavé tlapky mě odnesli daleko od domova. Nebyl jsem si jistý, jak jsem se na tomto místě ocitl. Z vlastní vůle bych rozhodně nikam daleko nešel. Byl jsem však natolik zaujatý místní scenérií, že jsem nad tím více nepřemýšlel. Nacházel jsem se na břehu obrovského jezera. Takovou vodní hladinu jsem nikdy neviděl. Vlastně jsem nikdy žádnou vodu neviděl. Pro mou nezkušenou duši to bylo jako kouzlo. V klidném odrazu vody bylo možné spatřit oranžový západ slunce či stromy. Rozběhl jsem se k hladině a zastavil se až ve chvíli, kdy se mé přední tlapky dotkly vody. Byl jsem překvapen, jelikož jsem podobný pocit doposud nepoznal. Vizuální klam se díky mému pohybu poničil. Když se voda opět uklidnila, byl jsem schopen v ní úplně poprvé vidět sám sebe. Hleděl jsem sám sobě do očí a prohlížel si barevný kožich.
Poté jsem zvedl hlavu a rozhlédl se okolo sebe. Nikoho dalšího jsem neviděl. Zdálo se, že jsem byl poprvé v životě úplně sám. A přitom jsem byl sám se sebou. Někoho by toto zjištění možná vystrašilo, ale já se cítil snad klidněji než kdy dřív. Pomalu jsem se posadil a dál se rozhlížel po okolí. Poslouchal jsem zvuky přírody. Po chvíli jsem však přeci jen začal přemýšlet, jak se dostanu domů.
Po hladině ke mě připlaval velký list. Cítil jsem neodolatelnou chuť jej vzít do pusy. Chytl jsem ho do tesáků a párkrát sežvýkl. Chutnal ovšem hořce.

Ocitl jsem se najednou na zvláštním místě. Nepamatoval jsem si, jak jsem se sem dostal, ale vůbec mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Ještě mi dělalo problém rozlišovat mezi tím, co je skutečnost, a co je sen. Přeci jen - většina z nás se to nenaučí celý život. Vnímal jsem tedy tento zážitek stejně skutečný, jako dovádění s brášky v lese. Stál jsem totiž v lese i nyní. Pod tlapkama se mi houpala mlha, která však měla jemně narůžovělou barvu. Ale narozdíl od našeho lesa, tento byl plný života. Jelikož jsem byl ještě vlče, co teprve před chvílí poprvé uvidělo svět, moje fantazie nebyla příliš limitovaná reálnými zážitky. Díky tomu jsem mohl pozorovat, jak se kousek ode mě válí červená chlupatá šestinohá věc, kterou jsem se rozhodl pojmenovat jako fhqeuirů. A tahle fhqeirů nebyla jediná podivná věc, kterou jsem tu viděl. Tvorové všech barev a velikostí okolo poletovali, skákali, nebo jen tak seděli. Slyšel jsem zpívat ptáky a výt vlky.
Ještě jsem se nestihl ani pořádně rozkoukat, když ke mě přišla vlčice. Měla krásný zlatý kožich, který se na slunečních paprscích třpytil. Přes to však vypadala trochu děsivě, jelikož měla po těle šperky z malých zoubků. Vykulil jsem oči. “Dobrý den, prosímvás, to jste zabila tolik vlčátek?” Zeptal jsem se udiveně.V tomto světě snů jsem byl schopen mluvit bez problémů, narozdíl od toho skutečného. Vše co jsem měl na mysli, jsem zde mohl uskutečnit.
“Jmenuji se Zoubková víla a ne, nikomu jsem neublížila. Nevypadl ti náhodou teď někdy zoubek?” Zeptala se mile. Nebyl jsem si jistý, zda jí věřit. Ale jakoby má duše věděla, že je to hodná a čistá bytost. Zajel jsem si jazykem do díry po zubu. “No máte pravdu paní vílo. Ale to už jste asi věděla, když jste Zoubková víla?” Zeptal jsem se nepříliš ohromen tímto trikem. Kdybych byl víla všech mravenců, taky bych o nich přece věděl všechno. “Když mi ten zoubek dáš, tak ti za něj dám nějakou odměnu,” povýdala dál. Kýval jsem hlavou na znamení, že ji poslouchám. “A co s tím zubem budete dělat? Asi si z něj chcete udělat další šperky, že?” Zeptal jsem se a přemýšlel, jakou by můj zub mohl mít kupní hodnotu. “Nejsi ty ale bystrý mladý vlk. No odhalil jsi to dobře. Hrozně ráda si dělám šperky ze zoubků malých vlčátek. Ještě jsem přemýšlela, že si upletu svetr z vypadané srsti starých vlků, ale ti jí už moc nemají,” pokyvoval jsem hlavou nad tímto chováním, které vůbec nepřipomínalo sériového vraha. Přemýšlel jsem, co dalšího někomu jen tak upadává. Třeba bych si mohl udělat náhrdelník z uší. “Když já ale nevím, kde ten zub je. Vypadl mi někde v lese. Mám ho zkusit najít?” Vlčice zavrtěla hlavou. “Vy si ho asi najdete sama, že? Nejspíše na něj máte nějaký kouzelný lokátor. Ale asi ten zub bude dost špinavý,” upozornil jsem ji a pak stočil pohled na velkého modrého papouška, co nám proletěl nad hlavami. Když jsem se na ni podíval zpět, tak už tam nebyla. Místo toho na jejím místě ležela hromádka hezkých věcí.

Sledoval jsem tu kroutící se růžovou potvůrku, žížalu. Zatím jsem netušil, co to je. Sklonil jsem se k tomu a zkusil to olíznout. Táta mě nezastavil. Vypadalo to, že ho zaujalo něco jiného. Byl jsem poměrně trpělivý jedinec již od malička, ale zahlédl jsem v periferním vidění, že se moji bráškové rozhodli vyrazit někam hlouběji do lesa. Leszek čekal na nějaký souhlas, ale Valarion se rovnou rozešel pryč. Nejistě jsem kmital pohledem mezi nimi a rodiči. Nevypadalo to, že by se je někdo chystal zastavit. Já se na výpravu úplně necítil, spíše jsem chtěl dál pozorovat tu růžovou věc a možná se s ní spřátelit. Ale nakonec má zvědavost vyhráva. “Hej, poškejte!” Zavolal jsem na ně a vyhoupl se na nožky. V mé hlavě jsem pak předvedl ten nejelegantnější běh co tato smečka kdy viděla. Samozřejmě tomu tak nebylo. Třikrát jsem během mého “běhu” zakopl a nabral na čumák trochu hlíny. Nějaký nezodpovědný jedinec tu nechal povalovat různé věci! Při posledním pádu jsem kopl do malé větvičky a naštvaně se podíval na nejbližšího dospělého. Pak jsem tu větvičku vzal do zubů a rozhodl se ji sám uklidit. Trochu jsem ji přitom ohlodával. Nebyla úplně dobrá, takže jsem ji zase po cestě stihl vyplivnout. S pusou plnou bordelu jsem doběhl k Valarionovi a začal prskat. Zrovna říkal něco o tom, že je král. Pokýval jsem hlavou, dávalo to smysl.

// Úkryt

Nejistě jsem se vypotácel z jeskyně. Nožky mě poslouchali o něco více než před chvílí, ale stále jsem se měl co učil. Pronásledoval jsem zdroj jídla a tepla, což byla moje maminka. Cítil jsem zvláštní spojení s touto konkrétní postavou, jako bych byl naprogramován ji mít rád. Když jsme opustili bezpečí jeskyně, málem mi spadla brada až na zem. Otevřel se přede mnou mnohem větší svět. A to jsem neměl ani tušení, jak velký opravdu je. Spatřil jsem nějaké další vlky. Cítil jsem spoustu různých pachů. Na chvíli jsem byl téměř ochromen tímto náhlým rozšířením mého vesmíru. Maminka však začala povídat a tak jsem se ji snažil bedlivě poslouchat. Těžko se mi chápalo vše, co mi chtěla sdělit. Jedno slovo mi však přišlo velmi důležité. “Domov,” pokusil jsem se po ní zopakovat. Nevěděl jsem úplně proč, ale moji bratři se snažili komunikovat verbálně. Přemýšlel jsem, zda zním tak divně jako oni.
Nebyli jsme tu příliš dlouho, když se vrátil ten druhý vlk. Táta. Ten s pohodlnýma tlapkama. Sledoval jsem ho upřeným pohledem. Řekl něco o kouzlech. Samozřejmě jsem netušil, co to je. Byl jsem ale zvědavý a tak jsem se rozešel k němu blíž. Sedl jsem si téměř až pod něj, jelikož mi osobní prostor zatím nic neříkal. Zaklonil jsem hlavu, abych na něj viděl. Poté jsem ji opět sklopil a podíval se někam pod jeho nohy. Narozdíl od jeskyně tu byla země teplejší a měkčí. Trochu jsem tlapkou rozhrnul nepříliš vábně vypadající hromádku rostlinného nánosu, čímž jsem odhalil kroutící se žížalu. Vykulil jsem oči a sledoval ji, jak se snaží utéct a zavrtat někam hlouběji. “Poklad?” Zeptal jsem se otce tázavě a přitom to slovo trochu zkomolil.

Táta. Pochytil jsem jméno toho velkého vlka, pod nímž jsem nyní seděl. Zaklonil jsem hlavu co to jen šlo, čímž jsem mu mohl koukat zespodu na tlamu. Byl také chlupatý jako maminka. Tiše jsem si jej prohlížel. Pohled jsem stočil až ve chvíli, kdy se ozvalo zavytí jiného z vlků a jeden z mých sourozenců se to pokusil zopakovat. Já jsem zatím stále mlčel. Necítil jsem zatím potřebu se hlasově projevovat. Sem tam jsem tiše něco tiše zamručel, spíše pro sebe.
Maminka se rozhodla, že někam půjdeme. Jednoho z mých sourocenzů drapla a vyhodila na vlastní záda. Trochu jsem se přikrčil, jelikož jsem nechtěl být další na řadě. Do pusy však chytla druhého z mých bratrů a na mě jí už nezbylo asi nikde místo. Drcnula do mě, čímž mi jasně naznačila, že se mám vydat po svých. S tímto údělem jsem byl spokojen. Nožky mě poslouchali čím dál více a tento poměrně rychlý progres mi přinášel vnitřní uspokojení. Bylo skvělé se něco učit a zlepšovat se. Hrdě jsem mamince ukázal, jak mi to jde. Trochu jsem se jí motal pod nohama, jelikož jsem se od ní nechtěl příliš vzdálit. Nebyl jsem si jistý, kam teď půjdeme. Ale nehodlal jsem se od ní oddělit. Už jsem zase začínal mít hlad.

// Sarumen

Ležel jsem s plným pupkem pod obrem, kterým byla moje maminka. Byla krásná a teplá. Sledoval jsem ji, jak svým obrovským jazykem olizuje mého sourozence. Nebylo mi úplně jasné, jaký k tomu měla důvod. Ve snaze ji napodobit jsem si párkrát olízl vlastní tlapku. Když už jsem byl u těch končetin, začal jsem přemýšlet nad jejich dalším využitím. Podařilo se mi postavit a začít dělat první nejisté krůčky, které však byli velkým pokrokem od plazení se. Obešel jsem chundelaté tělo mé matky a sem tam se o něj opřel, když jsem ztratil balanc. Zastavil jsem se u jejího ocasu, který se sem tam pohnul. Tento výjev ve mě vyvolal touhu si hrát. Párkrát jsem po něm skočil. Několikrát mé časování nebylo dobré, ale nakonec se mi přeci jen povedlo jej ulovit. Chvíli jsem jej poté žužlal, ale nepřineslo to stejný výsledek, jako když jsem se krmil. Brzy mě to tedy omrzelo, vyhoupl jsem se zpět na nohy a rozešel se k tomu druhému velkému vlkovi. Zastavil jsem se až v jeho bezprostřední blízkosti a zadíval se někam směrem k němu nahoru. Poté jsem se otočil a zacouval zadkem na jeho tlapu, kde jsem se usadil. Zvědavě jsem pak sledoval mé sourozence a jejich první počity. Jeden z bráchů se snažil mamince něco říct. Poslouchal jsem pozorně, ovšem zatím jsem sám byl spíše potichu. Pouze jsem si pořádně kýchnul, když mi nějaký bordel vletěl do nosu.

Byla tma a pak bylo světlo. K mému doposud abstraktnímu vědomí začali doléhat první dojmy vlastní existence. Něco mě obklopovalo. Cítil jsem, jak se mé tělo dotýká pevné hmoty pod ním. Jak se vedle mě něco hýbe, dýchá to a tluče. Je to ona? Cítil jsem vůni svých rodičů. Známou a přitom novou. Neuvědomoval jsem si zatím, kde se to nacházím. Ale sledoval jsem svět okolo sebe zvědavýma očima. Slyšel jsem jak padá déšť, jehož bubnování se neslo z okolí jeskyně. Poslouchal jsem své rodiče, jak spolu hovoří. Jejich slovům jsem zatím nerozuměl. Melodie jejich hlasů však byla uklidňující. Sem tam jsem také vydával zvuky nepodobné slovům, abych dal o sobě vědět. S každým dalších zvukem se však roztomilé žvatlání měnilo v něco, co mohlo připomínat první slůvka.
Cítil jsem se obklopen láskou a teplem. Mé bříško bylo plné dobrého mléka, které jsem si mohl zatím téměř kdykoliv nabídnout. Musel jsem se o něj trochu strkat se svými sourozenci, ovšem místa bylo dost pro všechny.