Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mechový lesík

Čím dál jsem byla od hranic, tím větší paniku jsem zažívala. Ale přesto jsem cítila hrstku odvahy, kterou jsem měla, abych prozkoumala aspoň okolí. U jezera jsem naposledy byla a rozbrečela se, když na mě čváchla malá vlnka na tlapky. Teď už mě to nesmí rozhodit, pak se pochlubím tetičce Ismě, jak jsem odvážná. Prolétlo mi hlavou. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila kupředu. Jezero se třpytilo už z dálky, za chvíli u něj budu. Čím blíž jsem byla, tím víc kvákání jsem slyšela. Nejspíš se tu pohybovala velká část žabích obyvatel.
Zvědavě jsem zavrtěla ocáskem ze strany na stranu. Úsměvně jsem se vydala k nim, hodlala jsem nějakou najít. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se nedotkla jezera, to bylo to poslední, po čem mé nebohé srdíčko prahlo. Zastříhala jsem oušky, na chvíli se zastavila. Pak jsem uviděla skákající velkou ropuchu. Přiskočila jsem k ní a ona ode mě začala odskakovat. Začala jsem jí proto jako hravé štěně nahánět. Skok sem, skok tam, zadek nahoře, přední část těla dole. Byla to celkem zábava, možná to venku nebude tak špatné!

Bylo po bouřkách, lítala jsem od hranic k hranicím. Srdíčko mi bilo jako na poplach a sama jsem netušila, kde vlastně za chvíli jsem. Jednou na severu, pak na jižní straně lesa. Dokonale mě to unavilo tak, že jsem si ustlala na jednom mokřejším mechu a zkrátka usnula. Probrala jsem se až ráno, když mi mezi korunami stromů posvítil na nos první sluneční paprsek. Zvědavě jsem zastříhala ušima a zavrtěla čumákem. Pomalu jsem otevřela oči a začínala se rozhlížet. To už je ráno? Napadlo mě. Trochu krkolomně jsem se posbírala ze země a protáhla se. Bylo na čase se trochu protáhnout. Slyšela jsem podivné kvákání, které přitáhlo moji pozornost. Teď bylo vody všude plno. Odjakživa mi bylo v lese dobře, ale teď jsem cítila, že bych měla posouvat své hranice.
A tak jsem se pomalu vydala k jižní straně lesa. Bylo to co bych dohodila kamínkem k jezeru. Velká louže vody mě vždy opravdu děsila. Ale jak říkala tetička Isma, musím posouvat své hranice a dát se do toho. A tohle může být příležitost. Probrala jsem se s velkou dávkou odvahy a hodlala jsem se toho zhostit, jak nejlépe to půjde. Takže jsem vyšla z lesa, snad po druhé v životě úplně sama, nebo možná i poprvé? Nejistý krok mě pronásledoval.

// VVJ

Arminius | květen 3 | VVJ

Byla jsem fakt nervózní, cizí vlci mě děsili a nejspíš budu mít nějaký ty noční můry. Ale tenhle se opravdu snažil a tak jsem mu tu radost nechtěla zkazit. Vždyť i Proxima se zvládla seznámit s Háti a stali se z nich... kamarádky. Proč bych já taky nemohla mít kamaráda? Jednoho jsem měla, ale zmizel, když jsem ho seznámila s tátou. Od té doby jsem ho neviděla, doufám, že se tohle nestane s tímhle. Pak si začal pohrávat s mým jménem, hláskovat a vymýšlet přezdívky. "J-já nevím, jak bys mi říkal?" Zeptala jsem se, co by takhle ke mě mohlo nejlépe sedět? Setkávala jsem se jenom s dospělými vlky a ti mě oslovovali většinou celým jménem a mě to přišlo v pohodě. Vlk se představil jako Arminius. "Taky dlouhý," poznamenala jsem a mírně se usmála a zavrtěla ocasem. "Ari je dobrý," pochválila jsem mu.
Pak mi začal vyprávět o tom, že jedl jednou pomeranč, co k němu připlaval na vodě. Byl kulatý a oranžový a to mě dokázalo dokonale přitáhnout pozornost. "On plave? Jako ryby?" Zeptala jsem se a naklonila hlavičku lehce na stranu. "Ten jsem asi nikdy nejedla," zhodnotila jsem smutně. Přežívala jsem na mase a to jsem si ještě k tomu brala dost málo. Bylo mi líto těch zabitých zvířat. A jíst je mi přišlo nesprávné, ale co jiného jsem měla jíst? Zkoušela jsem trávu, ale to mě vždy donutilo k tomu se vyzvracet a dojít k tomu, že tráva se prostě nejí. Proto, kdyby ten pomeranč bylo něco jiného, než jsou zvířata, možná bych na tom dokázala přežít, i když je fest kyselí. "Mech se nejí, roste hlavně v lese, na stromech, nebo půdě. Je šíleně měkký a skvěle se v něm leží," zasmála jsem se nad tím. Zdá se, že jsme oba narazili na témata, o kterém ten druhý ví absolutní prd. Takže i kdybych nechtěla, musela jsem se smát. "Je támhle, chceš se jít podívat?" Zeptala jsem se s úsměvem. Většina smečky byla na lovu, přesto by tátovi určitě nevadilo, kdybych dovedla návštěvu. Vždyť i Háti u nás byla a byl s tím v pohodě. A já bych si domů přitáhla všechno, kdyby to šlo, takže mi to vůbec nevadilo.

Táta začal svolávat vlky na lov a já se přesunula trochu více do ústranní. Potřebovala jsem být trochu bokem, protože být ve společnosti tolika vlků mi nebylo úplně příjemné. Proto jsem se schovávala ve stínu, sem tam jsem něco zaslechla. Radostně jsem přeskakovala překážky, které se mi dostaly pod tlapky. Byla to zábava, mohla jsem zase prozkoumat les a naučit se něčemu novému.
Mrštně jsem zavrtěla ocáskem a zastříhala ušima. Uviděla jsem motýla, snad prvního v tomhle létě. Jenomže během chvíle zmizel, začalo svítat. Nový den, byla jsem vzhůru celou noc! A proplétala se mezi stromky, jenomže obloha nebyla ani zcela tak čistá, jak bych na jaře doufala. Naopak, byla černá jako noc, smutně jsem zvedla hlavu, vypadalo to na déšť. A krom toho se z oblohy vrhaly další a další světlo, doprovázené burácivým zvukem. Přicházela bouřka a já cítila, jak s každým hromem ve mě trhalo. Začala jsem zrychleně dýchat a zmatkovat. Když jsem se někam rozběhla, kdykoliv se ozval onen zvuk škubla jsem sebou a změnila ho. Zmateně jsem běhala po lese a ztrácela bezvýznamnou energii. Co se to děje? Ty hromy, ty zvuky jsou strašné! Zmateně jsem za chvíli zcela přestala vnímat, kde vlastně jsem. Tím, že jsem neustále měnila směry bude jen otázka času, než mě bouřka zažene kdo ví kam.

Květen 1 | Arminius | VVJ

Hodně jsem se bála, nervózně jsem přešlapovala u jezera. Došla jsem až sem a považovala to za výhru. Nerada jsem opouštěla les, protože les byl bezpečný, svět venku už tolik ne. Bála jsem se, kór když sem šla sama. Vždy se mnou někdo byl, ani ve snu by mě nenapadlo, že se rozhodnu jít sama. Ale potřebovala jsem posouvat své hranice, stejně jako mi to říkala tetička Isma. Neměla bych se bát chodit ven. Stále jsem u jezera a nervózně si přešlápla z tlapky na tlapku. Možná bych se mohla napít. Napadlo mě a tak jsem pomalu vykročila kupředu. To obrovské množství vody mě také děsilo, s vodou jsem nebyla kamarádka a nikdy jsem na to nepřišla proč.
V tom se ke mě někdo blížil, zahlédla jsem ho koutkem oka. Ihned mi přejel mráz po zádech a nějaký maják vzadu v hlavě mi říkal, že bych se měla rozběhnout zpátky domů. Čím vlk byl ovšem blíž, tím se zdál být... mladší, menší. Ještě to nebyl dospělý vlk, možná stejně starý jako já. Těžce se to odhadovalo, já sama byla malinká a rostla šíleně pomalu. Snila jsem o dlouhých nohách, které mě vždy odnesou od nebezpečí, ale takový luxus jsem neměla. Vlk pozdravil, představil se a zdál se, že vůbec nemá strach. Každopádně když se přiblížil, byl opravdu jen o něco menší než já, čili musel být mladší. "A-ahoj," vykoktala jsem nervózně. Na krku měl zajímavou ozdobu. Arminius bydlel v lese plném borůvek. "Já-já, ehm mě říkají Saelind a jsem... jsem z lesa, kde roste mech, támhle," ťukla jsem nosem za sebe, abych ukázala, kterým směrem je můj les. "B-borůvky? Jsou dobré?" Zeptala jsem se, protože já sama jedla zatím jenom jahody, případně když sem našla tak ostružiny. Ale o borůvky jsem ještě nezavadila. Háti, Háti byla taky někde z lesa poblíž, vzpomněla jsem si na kamarádku svojí sestry, ta ovšem byla zase o něco starší od nás. Rodina s Arminem nejspíš nebude. Spolkni ten strach! Vždyť je jenom o něco menší, to zvládneš, posunuj hranice. Mluvila jsem sama na sebe v duchu a dodávala si víc a víc odvahy.

Duben 1/10 - Arminius

Toulala jsem se u hranic svého lesa a přemýšlela nad tím, co se děje asi u jezera. Vody jsem se opravdu hodně bála, ale tím že přicházelo pomalu a jistě jaro, nebo spíše bylo plné života - určitě i tam to překypuje životem. Suše jsem polkla, děsilo mě to. Voda, společnost a všechno dohromady. Nervózně jsem přešlápla z jedné tlapky na druhou. Možná bych... se tam mohla jenom podívat. Musím odbourávat svůj strach. Projelo mi v hlavě. Ještě několik minut jsem přešlapovala sem a tam. Nebyla jsem si tímhle rozhodnutím vůbec jistá. Nebyla jsem společenská vůči cizím vlkům. A nikdy jsem nemohla vědět, na koho tam venku narazím. Tady v lese to bylo něco jiného, byla jsem v bezpečí a obklopená rodinou a skvělými vlky. Nemusela jsem se tady ničeho bát. Jenomže... co když chci být jednou dobrou vlčicí pro svou smečku? A to se bojím i vlastního stínu. Pohlédla jsem dolů, kde se zrovna můj stín pohyboval. Suše jsem polkla a nakonec se rozhodla, je na čase porozhlédnout se k jezeru. Nebylo to daleko a když tam jenom mrknu a zase rychle poběžím zpátky, bude to určitě dobrý první krok. A postupně ty intervaly mezi sebou budu zdelšovat. Až nakonec třeba nebudu mít problém se prostě jít jen tak v klidu se napít k jezeru. A tak jsem se dala na cestu, jezero nebylo daleko a za chvíli jsem viděla již velkou vodní plochu přímo přede mnou. Pomaličku jsem se přibližovala k vodě, chtěla jsem si jenom líznout chladné vody, ale nechtěla jsem se namočit. Čili čím blíž jsem k vodě byla, tím se mé tělo dostávalo k zemi, až jsem se k vodě plazila a natahovala krk. Vyplázla jsem jazyk a snažila se zachytit blížící se vlnku přímo ke mě.

Dostalo se mi krásného přivítání od všech, čímž se mi ocásek opět rozhoupal sem a tam. I na tátovi bylo vidět, že je rád a toho jsem si cenila. Byla jsem hrozně zvědavá, co se za mé nepřítomnosti všechno stalo. A tak jsem ze sebe vychrlila tolik slov a nebyla si ani zdaleka jistá, kde se to všechno ve mě bere. Nikdy jsem tolik nemluvila, ale když jsem teď byla obklopená rodinou a zároveň i přáteli, šlo to úplně samo. "Přijetí? Tak to je skvělá zpráva, vidíš Phantasio, že to šlo!" Zazubila jsem se a byla neskutečně ráda, že tu máme zase další skvělou vlčici. Na první dobrou jí to moc nešlo, ale s taťkou jde všechno snáž. Zazubila jsem se i na tetičku Ismu, která musí být také určitě ráda. Měla jsem takovou radost, že jsem úplně zapomněla na tátovi otázky, které jsem musela ihned doplnit. "Vlastně jo, tetička Isma mi toho hodně vysvětlila," usmála jsem se na tatínka. Měla jsem se opravdu moc dobře, přece jenom všude dobře, ale doma je to úplně nejlepší. A dozvědět se více o chodu smečky mi určitě v budoucnu pomůže. Zrovna byli na cestě do úkrytu, když jsem je přerušila. Omluvně jsem hodila pohled po všech přítomných. Každopádně i tetička Isma byla obdarovaná novou funkcí. "Gratuluji tetičko Ismo, to jsi určitě moc ráda, že jo?" O tu funkci opravdu stála a já měla radost, že jí ju tatínek dal. Taky bych jednou chtěla nějakou důležitou funkci. Jenomže jsem se bála cizích vlků, lov mi moc nešel... pro mě to úplně ideální pozice není. Měla bych být více průbojnější, pak budu určitě mnohem více k užitku.
Přešlápla jsem s tlapky na tlapku, tatínek mezi tím pověděl, že bude důležité jít brzy na lov. Phantasia si chtěla chvilku odpočinout, než k tomu dojde. Mě přejel mráz po zádech a ucítila jsem obrovskou nervozitu. "Tak já.. já pohlídám les, než se vrátíte, jo?" Nabídla jsem se s úsměvem. Nechtěla jsem být moc na místě, kde se bude zabíjet. Na to jsem nebyla úplně stavěná a stejně bych nic moc k ničemu nejspíš nebyla. Když zůstanu v lese, určitě to bude pro mě lepší. A snad se během té chvíle, co budou pryč nic nestane a nikdo nepřijde. Suše jsem polkla a poslušně při tom čekala, jestli půjdeme do toho úkrytu, nebo pro mě bude nějaký jiný důležitý úkol.

// Mechový lesík

Utíkala jsem s kusem nohy v tlamě. Bylo to těžké, až jsem cítila bolest v zátylku. Jak dlouho jsem spala? To snad není ani možné! Phantasia musí mít určitě hlad! Utíkala jsem na místo, kde jsem tetičku Ismu a Phantasiu viděla naposledy. Dala jsem jim sice prostor si promluvit, ale nejspíš jsem to zvorala a dala až moc prostoru. Když jsem totiž doběhla k hranicím, Phantasie ani tetička Isma tam už nebyla. To snad ne, doufám že neodešli! Vyhrkla jsem v duchu. Srdíčko mi tlouklo o sto šest.
Co teď? Co teď? Rozhlížela jsem se. Měla bych se uklidnit, tak jo. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela jsem oči a dlouze vydechla. Cítila jsem obrovské množství pachů a neuměla pořádně ani jeden zachytit. Můj nosík to moc nebral, nebo spíš neuměla jsem ty pachy úplně rozeznat. Ale jeden tu přece jenom dominoval, tátův. A s ním jsem cítila i pár dalších. Třeba bude táta vědět, kde Phantasia je. Napadlo mě. Zastříhala jsem ušima. Zavrtěla jsem hlavou, aby se mi pořádně prokrvil krk. Tak jo, další štace, jdu na to! Zavrtěla jsem ocáskem, hravě jsem nohu zase chytla a cupitala lesní cestičkou.
Za chvíli jsem už objevila pár vlků, včetně mého tatínka. A byla tam i tetička Isma a Phantasie, takže to byla vlastně výhra. Nestihla jsem včas zabrzdit a tak jsem se svezla po zadku až ke všem přítomným. Nadšeně jsem položila nohu přímo před Phantasii. "Ahoj tati! Chyběl si mi!" Vrtěla jsem ocasem tak rychle, že jsem rozvířila i prach, který byl na zemi. "Omlouvám se, že jsi musela čekat Phantasio na pohoštění! Ale já tak trochu usnula v té spíži! Hledala jsem to nejlepší maso!" Vysvětlila jsem ihned provinile. Nevím, jestli noha byla úplně to nejlepší, co jsem mohla najít. Ale v mase jsem se nevyznala, jedla jsem ho jenom z nouze. A když už, nasytilo to žaludek, ať to byla kterákoliv část. "Moc se omlouvám, prominete mi to, že jo?" Hodila jsem takový ten štěněčí výraz, i když jsem na to byla už docela velká. Ale mé tělo bylo přece jenom drobné, tak by se to možná v tom vzhledu i ztratilo. "A co tady... co tady vůbec děláte?" Zeptala jsem se zvědavě a podívala se po všech přítomných.

// Mechový lesík

Pelášila jsem do úkrytu pro nějaký kus masa, pro novou Phantasii. Cestou do úkrytu jsem ovšem nemotorně zabloudila. A když jsem konečně dorazila do cíle, hledala jsem nějaký šťavnatý kus masa. Jenomže při tom veškerém frmolu a hledání jsem jednoduše usnula. Usnula jsem přímo ve spižírně. Bylo tam chladněji, než jinde, ovšem mě to vůbec nevadilo. Díky zimě jsem měla kožíšek jako beránčí vlnu. A tak jsem tam prostě spala, několik hodin, možná i několik dní. Cítila jsem se najednou tak moc unaveně, že jsem to potřebovala jako sůl.
Když jsem se probrala, mžouravě jsem se rozhlédla. Co se to... stalo? Zavrtěla jsem hlavou. Och ne! já usnula! Vzpamatovala jsem se a zběsile se začala rozhlížet sem a tam. Byla jsem ve spižírně, obklopena masem. Asi jsem chtěla maso? Chvíli mi to trvalo, než jsem si dala dvě a dvě dohromady. Phantasia a tetička Isma! Konečně jsem byla doma. Chňapla jsem první maso, co jsem viděla, byl to kus nějaké nohy. Bylo to podstatně těžké, ale jako omluva to muselo stačit. A tak jsem na nic už nečekala a utíkala zase zpátky do lesa.

// Mechový lesík

Březen 1, Arminius

Možná byl už čas vytáhnout paty z lesa a jít se napít. Vody jsem se bála a většinou bych vydržela i u tůňky v mém lese. Jenomže když se začínalo projevovat jaro, jako by mě to vytáhlo z komfortní zóny. Nervózně jsem stála u hranic z lesa a ohlížela se. Mám? Nebo nemám? Trochu vyděšeně jsem zastříhala ušima. Nerada jsem opouštěla les, les znamenalo bezpečí, domov. Teď? Teď jsem se chtěla donutit k tomu jít někam jinam. U jezera to naposledy dopadlo fiaskem, možná potřebuji nějaký příjemný zážitek. A tak jsem se naposledy nadechla a vykročila vpřed.
Velké jezero nebylo daleko, takže cestu zvládnu snad za chvilku. Rozklusala jsem se, občas jsem zaškobrtla díky své nemotornosti. A co nevidět už jsem viděla odlesk z jezera. Zvládla jsem to! Zaradovala jsem se a nervózně zavrtěla ocasem. Velká kaluž vody ve mě vzbuzoval obrovský strach. Bojím se vody, ale když zůstanu na souši, bude to dobré. Polkla jsem a udělala dalších pár kroků blíž. Sklonila jsem hlavu a jazykem jsem se lehce dotkla chladné vody. Byla moc dobrá, úplně jiná než voda v lese. Držela jsem i přední tlapky na souši. Nechtěla jsem se rozhodně namočit, protrpěla bych možná další šok s následkem traumatu. Jakmile jsem byla napitá, ustoupila jsem a zůstala jsem ještě chvíli postávat na pevné půdě a rozhlížet se. Na jednu stranu jsem musela uznat, že to tu bylo pěkné. Ale les byl zkrátka les, tam jsem se bát nemusela, tady to bylo jiné.

Náš les byl okouzlující, proto jsem v něm ráda trávila čas. Phantasie ho také pochválila, zdálo se, že je vše na dobré cestě. Moje srdce už si získala a zdá se že i tetička Isma jí dá šanci. "Přesně tak, i tady můžu zažít spoustu dobrodružství," přitakala jsem a zastříhala při tom ušima. Tetička Isma se pak zmínila o tom, že u jezera kdysi potkala členy cizí smečky a společně se klouzali. "Je tu více smeček?" Zvědavě jsem se zeptala, protože o tom mi nikdo ještě nic neříkal. Jasně, že v celém světě není jenom ta jedna naše, ale nenapadlo mě, že bych třeba někdy na nějakou mohla narazit. S mými cestovatelskými plány teda určitě ne, protože se mi nikam ven chodit příliš nechtělo. Ale co kdybych se jednou rozhodla nějakou navštívit? Asi bych se rozpustila, nebo utekla. O takovou návštěvu určitě nikdo nestojí, proto zůstanu raději doma, mezi svými.
Zdá se, že obě vlčice věděli, o jakou louku se jedná. Přesto největší pozornost mělo to velké jezero. "J-já se bojím vody, moc se k jezeru přibližovat nechci," vysvětlila jsem po chvíli. Plavat jsem ani nezkoušela, byl šok si vůbec namočit jednu pacenku. I to mě donutilo k obrovskému emočnímu výbuchu, kdy jsem jenom brečela. Ale tím jsem se zrovna chlubit nechtěla.
Nabídla jsem návštěvu úkrytu, jenom Phantasia odmítla, i když měla hlad. Smutně jsem sklonila hlavu, ale když se dala do řeči tetička Isma, opět mi vykouzlila neuvěřitelný úsměv na tváři. "Vážně? Já chci! Já chci! Já půjdu, za chvíli jsem zpátky," začala jsem jásat a poskakovat sem a tam. Nadšeně jsem vrtěla ocáskem, v rychlosti jsem skočila na tetičku Ismu, abych jí objala, za tak dokonalý nápad. "Děkuju! Hned tu budu!" Vyhrkla jsem a rozběhla se, jak nejrychleji to šlo. V ten moment mi podklouzly tlapky a já se po zadku svezla až do nejbližšího keře. Zavrtěla jsem hlavou a s úsměvem se vyhrabala ven, vzala jsem i několik větviček sebou v srsti, ale to mi teď vůbec nevadilo. Pelášila jsem do úkrytu.

// Úkryt

Zvědavě jsem poslouchala, jak se dá takové přijetí do smečky pokazit. Phantasii se to stalo a našim úkolem bude jí do smečky přece jenom dostat. "No jasně, odpouštět je přece v životě důležité!" A pak se z toho poučit, Phantasia bude určitě jednou z nejlepších členek. Nepochybovala jsem o tom, neboť jsem ve vlcích vždy viděla jenom to dobré. A tetička Isma toho byla zdárným příkladem. Takže jakmile najdeme tatínka, určitě jí do smečky sám příjme bez nějakých větších šaškáren kolem. Já v tom rozhodně problém neviděla.
Chtěla jsem vědět, kde je to záhrobí, o kterém Phantasia mluvila. Bylo vidět, že obě vlčice se nakonec shodli, že je to šíleně daleko. "Ano, já jsem raději v lese, tam venku je to nebezpečné," řekla jsem nejistě. Proto jsem se vyhýbala jakémukoliv kontaktu jít ven. Vždyť tady mi nic nechybělo, bylo tu jídlo, voda a spousta přátelských vlků. Seznamovat se nebylo zase až tak špatné. "Nejdál? Hm, asi.. asi na louce pod velkým jezerem, tam jsem tehdy ztratila ty vzpomínky a museli jsme je získat zpátky." Zamyslela jsem se. Od té doby jsem byla jen u té prdící vody, jak říká maminka. A proto jsem raději doma. "A Phantasio, nemáš třeba hlad? Musela si ujít určitě obrovský kus cesty," nabídla jsem s úsměvem a podívala se na tetičku. Samozřejmě mi nemohlo dojít, že do úkrytu a o jídlo se jen tak s někým dělit nemůžeme. Ale vždyť tu mluvíme s budoucí členkou, určitě ocení naši pohostinnost. V tom jsem cítila, jak jsem zatoužila se seznamovat mnohem víc. A tak jsem se prozatím usmívala a vrtěla ocasem.

Byla jsem zvědavá na odpověď, proto jsem našpiclovala uši a poslouchala. Netušila jsem, že přijetí do smečky může být takový problém. Vždyť s Dyorem to šlo jedna tlapa, nebyl žádný problém. Phantasia byla už velká, muselo to jít přece ještě lépe. Jenomže za to mohl strach. Ale to bylo tím, že nás ještě neznala. Teď nás pozná a půjde ji to určitě mnohem lépe. Zastrihala jsem ušima a zavrtěla ocáskem. Tetička Isma se mě zeptala na názor a já rozhodně na nic nečekala. "Myslim-myslim že ti pomůžeme se dostat do smečky a už nemusíš mít strach!" Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu. Přece jako správná léčitelka musím pomáhat ostatním, i když se jedná o jejich duševní zdraví. Nebo ne? Určitě ano! Zazubila jsem se na tetičku a pak i na Phantasii. Tatínka zvládnu levou zadní. A smečka bude mít o člena navíc! A třeba v létě už tady nebudu sama. Určitě ne, měla jsem tu teď tetičku Ismu a pokud všechno zvládneme, tak i Phantasii.
Její další slova jsem moc nechápala. Naklonila jsem hlavu jako pes, který slyší zcela nový zvuk. "Kde je to záhrobí?" Tetička se k otázce moc neměla, možná ví kde to je. Jenomže z jejího pohledu jsem možná krajně vycítila, že se na to ptát nechtela. Ale já byla zvědavá a musela se toho okamžitě chytit. "To tě určitě bolí nohy," pipla jsem zamýšleně. Pokud šla kam ji nohy nesly, muselo to být opravdu daleko. Já sama byla nejdál... No kousek. Zatím jsem nepociťovala touhu zkoumat svět, ale to záhrobí, tam bych se možná mrkla. Znělo to ale hodně děsivě, daleko bych asi nedošla, vždyť jsem se bála jít i za hranice lesa.

Byla jsem nervózní, stáli jsme před vlčicí a já doufala, že bude přátelská. Po prvních slovech se mi trochu ulevilo a tak jsem se snažila postavit se na vlastní nohy a neopírat se o tetičku. Když řekla, že nás ráda poznává, ihned jsem se usmála a zamávala ocáskem. Mrkla jsem na tetičku. Začíná to dobře! To rozhodně napovídal samotný můj výraz. Phantasia? Nebyla členkou smečky, ale mohla tady zůstat. Kruté mrazy jí zahnaly až sem, kde dostala možnost zůstat na hranici, ale možnost přidat se do smečky promarnila. Tetička Isma jí opravila, že to můj otec je nejspíš oním druhým alfou, u kterého bude moct žádat o místo ve smečce. Tetička se ihned vrhla do konverzace a zjišťovala, proč Phantasia hledá útočiště zrovna tady a ne na jihu. Na jihu? Naklonila jsem hlavičku na stranu. "Jak se dá promarnit místo ve smečce?" Zajímala jsem se, protože mi to přišlo zvláštní.
Zamrkala jsem a podívala se na tetičku, ta byla ostražitá. Mezi tím jsem se začala usmívat jako sluníčko na hnoji. "Táta je hodný, určitě něco vymyslíme." Nadhodila jsem a už Phantasiu začala brát jako svoji starou známou. Tatínek určitě nebude proti, aby tady zůstala. Líbila se mi. Očividně jako každý, svět přece není nijak zlý. A když bude, tetička jí nakopne.

Já měla jasno, co by tetička mohla dělat za funkci. Ona se však viděla jako ochránkyně. "No tak... Ochránkyně a soukromá učitelka, dočasně." Zazubila jsem se na tetičku. Velmi nerada bych se od ní vzdalovala. Naštěstí nikam nepospíchala, takže jsem si jistá, že nějaký čas spolu strávíme. A určitě mě toho ještě spoustu naučí. Za tu dobu mi vysvětlila už opravdu hromadu věcí. "U-umíš se bít? Vždyť to je... Těžké." Polkla jsem a hledala to správné slovo. Těžké nebylo úplně to, co jsem chtěla říct. Spíše nepotřebné, proč by se vlci měli bít? Vše se dá určitě vyřešit po dobrém. Já se zajímala o úplně novou a speciální funkcí. Líbilo by se mi, kdybych uměla vlkům pomáhat. Od nemoci a zranění, byla bych považována za takovou druidku Gallirejskou. Vlci by mě měli určitě rádi! A měla bych i osobní vyhazovačku, která určitě nebude potřeba, ale vlk nejspíš nikdy neví. "Aha!" Moje funkce nebyla úplně nereálná. Podle tetičky jich existovalo hodně, jen nejsou tak známé. "Bylinky? Na ty se na jaře musím teda hned zaměřit! To jsou takové ty co hezky voní, že jo?" Zjišťovala jsem okamžitě.
Blížili jsme se k neznámé vlčici. Tlačila jsem se na tetičku, ale čím blíž jsme byli, tím dřív to budeme mít za sebou. Poznala jsem, že se jedná o vlčici. Hned jsem se cítila o něco lépe. Slova se ujala tetička Isma, která byla určitě napnutá jako šňůra, kdy bude moct kopnout vlčici do zadku. Podívala se na mě a já zazmatkovala. "Dobrý ehm dobrý den, já jsem Saelind, dcera svého otce." Představila jsem se, ani mi nedošlo, jak moc sem to popletla. Každopádně jsem se nadšeně podívala na tetičku s pohledem - zvládla jsem první dějství!