Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mechový lesík

Pelášila jsem do úkrytu pro nějaký kus masa, pro novou Phantasii. Cestou do úkrytu jsem ovšem nemotorně zabloudila. A když jsem konečně dorazila do cíle, hledala jsem nějaký šťavnatý kus masa. Jenomže při tom veškerém frmolu a hledání jsem jednoduše usnula. Usnula jsem přímo ve spižírně. Bylo tam chladněji, než jinde, ovšem mě to vůbec nevadilo. Díky zimě jsem měla kožíšek jako beránčí vlnu. A tak jsem tam prostě spala, několik hodin, možná i několik dní. Cítila jsem se najednou tak moc unaveně, že jsem to potřebovala jako sůl.
Když jsem se probrala, mžouravě jsem se rozhlédla. Co se to... stalo? Zavrtěla jsem hlavou. Och ne! já usnula! Vzpamatovala jsem se a zběsile se začala rozhlížet sem a tam. Byla jsem ve spižírně, obklopena masem. Asi jsem chtěla maso? Chvíli mi to trvalo, než jsem si dala dvě a dvě dohromady. Phantasia a tetička Isma! Konečně jsem byla doma. Chňapla jsem první maso, co jsem viděla, byl to kus nějaké nohy. Bylo to podstatně těžké, ale jako omluva to muselo stačit. A tak jsem na nic už nečekala a utíkala zase zpátky do lesa.

// Mechový lesík

Březen 1, Arminius

Možná byl už čas vytáhnout paty z lesa a jít se napít. Vody jsem se bála a většinou bych vydržela i u tůňky v mém lese. Jenomže když se začínalo projevovat jaro, jako by mě to vytáhlo z komfortní zóny. Nervózně jsem stála u hranic z lesa a ohlížela se. Mám? Nebo nemám? Trochu vyděšeně jsem zastříhala ušima. Nerada jsem opouštěla les, les znamenalo bezpečí, domov. Teď? Teď jsem se chtěla donutit k tomu jít někam jinam. U jezera to naposledy dopadlo fiaskem, možná potřebuji nějaký příjemný zážitek. A tak jsem se naposledy nadechla a vykročila vpřed.
Velké jezero nebylo daleko, takže cestu zvládnu snad za chvilku. Rozklusala jsem se, občas jsem zaškobrtla díky své nemotornosti. A co nevidět už jsem viděla odlesk z jezera. Zvládla jsem to! Zaradovala jsem se a nervózně zavrtěla ocasem. Velká kaluž vody ve mě vzbuzoval obrovský strach. Bojím se vody, ale když zůstanu na souši, bude to dobré. Polkla jsem a udělala dalších pár kroků blíž. Sklonila jsem hlavu a jazykem jsem se lehce dotkla chladné vody. Byla moc dobrá, úplně jiná než voda v lese. Držela jsem i přední tlapky na souši. Nechtěla jsem se rozhodně namočit, protrpěla bych možná další šok s následkem traumatu. Jakmile jsem byla napitá, ustoupila jsem a zůstala jsem ještě chvíli postávat na pevné půdě a rozhlížet se. Na jednu stranu jsem musela uznat, že to tu bylo pěkné. Ale les byl zkrátka les, tam jsem se bát nemusela, tady to bylo jiné.

Náš les byl okouzlující, proto jsem v něm ráda trávila čas. Phantasie ho také pochválila, zdálo se, že je vše na dobré cestě. Moje srdce už si získala a zdá se že i tetička Isma jí dá šanci. "Přesně tak, i tady můžu zažít spoustu dobrodružství," přitakala jsem a zastříhala při tom ušima. Tetička Isma se pak zmínila o tom, že u jezera kdysi potkala členy cizí smečky a společně se klouzali. "Je tu více smeček?" Zvědavě jsem se zeptala, protože o tom mi nikdo ještě nic neříkal. Jasně, že v celém světě není jenom ta jedna naše, ale nenapadlo mě, že bych třeba někdy na nějakou mohla narazit. S mými cestovatelskými plány teda určitě ne, protože se mi nikam ven chodit příliš nechtělo. Ale co kdybych se jednou rozhodla nějakou navštívit? Asi bych se rozpustila, nebo utekla. O takovou návštěvu určitě nikdo nestojí, proto zůstanu raději doma, mezi svými.
Zdá se, že obě vlčice věděli, o jakou louku se jedná. Přesto největší pozornost mělo to velké jezero. "J-já se bojím vody, moc se k jezeru přibližovat nechci," vysvětlila jsem po chvíli. Plavat jsem ani nezkoušela, byl šok si vůbec namočit jednu pacenku. I to mě donutilo k obrovskému emočnímu výbuchu, kdy jsem jenom brečela. Ale tím jsem se zrovna chlubit nechtěla.
Nabídla jsem návštěvu úkrytu, jenom Phantasia odmítla, i když měla hlad. Smutně jsem sklonila hlavu, ale když se dala do řeči tetička Isma, opět mi vykouzlila neuvěřitelný úsměv na tváři. "Vážně? Já chci! Já chci! Já půjdu, za chvíli jsem zpátky," začala jsem jásat a poskakovat sem a tam. Nadšeně jsem vrtěla ocáskem, v rychlosti jsem skočila na tetičku Ismu, abych jí objala, za tak dokonalý nápad. "Děkuju! Hned tu budu!" Vyhrkla jsem a rozběhla se, jak nejrychleji to šlo. V ten moment mi podklouzly tlapky a já se po zadku svezla až do nejbližšího keře. Zavrtěla jsem hlavou a s úsměvem se vyhrabala ven, vzala jsem i několik větviček sebou v srsti, ale to mi teď vůbec nevadilo. Pelášila jsem do úkrytu.

// Úkryt

Zvědavě jsem poslouchala, jak se dá takové přijetí do smečky pokazit. Phantasii se to stalo a našim úkolem bude jí do smečky přece jenom dostat. "No jasně, odpouštět je přece v životě důležité!" A pak se z toho poučit, Phantasia bude určitě jednou z nejlepších členek. Nepochybovala jsem o tom, neboť jsem ve vlcích vždy viděla jenom to dobré. A tetička Isma toho byla zdárným příkladem. Takže jakmile najdeme tatínka, určitě jí do smečky sám příjme bez nějakých větších šaškáren kolem. Já v tom rozhodně problém neviděla.
Chtěla jsem vědět, kde je to záhrobí, o kterém Phantasia mluvila. Bylo vidět, že obě vlčice se nakonec shodli, že je to šíleně daleko. "Ano, já jsem raději v lese, tam venku je to nebezpečné," řekla jsem nejistě. Proto jsem se vyhýbala jakémukoliv kontaktu jít ven. Vždyť tady mi nic nechybělo, bylo tu jídlo, voda a spousta přátelských vlků. Seznamovat se nebylo zase až tak špatné. "Nejdál? Hm, asi.. asi na louce pod velkým jezerem, tam jsem tehdy ztratila ty vzpomínky a museli jsme je získat zpátky." Zamyslela jsem se. Od té doby jsem byla jen u té prdící vody, jak říká maminka. A proto jsem raději doma. "A Phantasio, nemáš třeba hlad? Musela si ujít určitě obrovský kus cesty," nabídla jsem s úsměvem a podívala se na tetičku. Samozřejmě mi nemohlo dojít, že do úkrytu a o jídlo se jen tak s někým dělit nemůžeme. Ale vždyť tu mluvíme s budoucí členkou, určitě ocení naši pohostinnost. V tom jsem cítila, jak jsem zatoužila se seznamovat mnohem víc. A tak jsem se prozatím usmívala a vrtěla ocasem.

Byla jsem zvědavá na odpověď, proto jsem našpiclovala uši a poslouchala. Netušila jsem, že přijetí do smečky může být takový problém. Vždyť s Dyorem to šlo jedna tlapa, nebyl žádný problém. Phantasia byla už velká, muselo to jít přece ještě lépe. Jenomže za to mohl strach. Ale to bylo tím, že nás ještě neznala. Teď nás pozná a půjde ji to určitě mnohem lépe. Zastrihala jsem ušima a zavrtěla ocáskem. Tetička Isma se mě zeptala na názor a já rozhodně na nic nečekala. "Myslim-myslim že ti pomůžeme se dostat do smečky a už nemusíš mít strach!" Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu. Přece jako správná léčitelka musím pomáhat ostatním, i když se jedná o jejich duševní zdraví. Nebo ne? Určitě ano! Zazubila jsem se na tetičku a pak i na Phantasii. Tatínka zvládnu levou zadní. A smečka bude mít o člena navíc! A třeba v létě už tady nebudu sama. Určitě ne, měla jsem tu teď tetičku Ismu a pokud všechno zvládneme, tak i Phantasii.
Její další slova jsem moc nechápala. Naklonila jsem hlavu jako pes, který slyší zcela nový zvuk. "Kde je to záhrobí?" Tetička se k otázce moc neměla, možná ví kde to je. Jenomže z jejího pohledu jsem možná krajně vycítila, že se na to ptát nechtela. Ale já byla zvědavá a musela se toho okamžitě chytit. "To tě určitě bolí nohy," pipla jsem zamýšleně. Pokud šla kam ji nohy nesly, muselo to být opravdu daleko. Já sama byla nejdál... No kousek. Zatím jsem nepociťovala touhu zkoumat svět, ale to záhrobí, tam bych se možná mrkla. Znělo to ale hodně děsivě, daleko bych asi nedošla, vždyť jsem se bála jít i za hranice lesa.

Byla jsem nervózní, stáli jsme před vlčicí a já doufala, že bude přátelská. Po prvních slovech se mi trochu ulevilo a tak jsem se snažila postavit se na vlastní nohy a neopírat se o tetičku. Když řekla, že nás ráda poznává, ihned jsem se usmála a zamávala ocáskem. Mrkla jsem na tetičku. Začíná to dobře! To rozhodně napovídal samotný můj výraz. Phantasia? Nebyla členkou smečky, ale mohla tady zůstat. Kruté mrazy jí zahnaly až sem, kde dostala možnost zůstat na hranici, ale možnost přidat se do smečky promarnila. Tetička Isma jí opravila, že to můj otec je nejspíš oním druhým alfou, u kterého bude moct žádat o místo ve smečce. Tetička se ihned vrhla do konverzace a zjišťovala, proč Phantasia hledá útočiště zrovna tady a ne na jihu. Na jihu? Naklonila jsem hlavičku na stranu. "Jak se dá promarnit místo ve smečce?" Zajímala jsem se, protože mi to přišlo zvláštní.
Zamrkala jsem a podívala se na tetičku, ta byla ostražitá. Mezi tím jsem se začala usmívat jako sluníčko na hnoji. "Táta je hodný, určitě něco vymyslíme." Nadhodila jsem a už Phantasiu začala brát jako svoji starou známou. Tatínek určitě nebude proti, aby tady zůstala. Líbila se mi. Očividně jako každý, svět přece není nijak zlý. A když bude, tetička jí nakopne.

Já měla jasno, co by tetička mohla dělat za funkci. Ona se však viděla jako ochránkyně. "No tak... Ochránkyně a soukromá učitelka, dočasně." Zazubila jsem se na tetičku. Velmi nerada bych se od ní vzdalovala. Naštěstí nikam nepospíchala, takže jsem si jistá, že nějaký čas spolu strávíme. A určitě mě toho ještě spoustu naučí. Za tu dobu mi vysvětlila už opravdu hromadu věcí. "U-umíš se bít? Vždyť to je... Těžké." Polkla jsem a hledala to správné slovo. Těžké nebylo úplně to, co jsem chtěla říct. Spíše nepotřebné, proč by se vlci měli bít? Vše se dá určitě vyřešit po dobrém. Já se zajímala o úplně novou a speciální funkcí. Líbilo by se mi, kdybych uměla vlkům pomáhat. Od nemoci a zranění, byla bych považována za takovou druidku Gallirejskou. Vlci by mě měli určitě rádi! A měla bych i osobní vyhazovačku, která určitě nebude potřeba, ale vlk nejspíš nikdy neví. "Aha!" Moje funkce nebyla úplně nereálná. Podle tetičky jich existovalo hodně, jen nejsou tak známé. "Bylinky? Na ty se na jaře musím teda hned zaměřit! To jsou takové ty co hezky voní, že jo?" Zjišťovala jsem okamžitě.
Blížili jsme se k neznámé vlčici. Tlačila jsem se na tetičku, ale čím blíž jsme byli, tím dřív to budeme mít za sebou. Poznala jsem, že se jedná o vlčici. Hned jsem se cítila o něco lépe. Slova se ujala tetička Isma, která byla určitě napnutá jako šňůra, kdy bude moct kopnout vlčici do zadku. Podívala se na mě a já zazmatkovala. "Dobrý ehm dobrý den, já jsem Saelind, dcera svého otce." Představila jsem se, ani mi nedošlo, jak moc sem to popletla. Každopádně jsem se nadšeně podívala na tetičku s pohledem - zvládla jsem první dějství!

Zajímala jsem se o funkce ve smečce. Nikdy mi o tom nikdo neříkal a já si tak nějak myslela, že všichni dělají všechno. Nebo to dělají, protože je to baví, ne proto aby to fungovalo jak má. Tetička všechno poctivě vysvětlovala. Ona sama však funkci neměla, ale já bych pro ni měla naprosto perfektní. "Tobě by určitě slušela funkce učitelky," zamrkala jsem na ni s úsměvem. Její trpělivost byla až neuvěřitelná a všechno dokázala podat tak, že jsem to i chápala. "A to jsou všechny?" Zeptala jsem se možná trochu dotčeně. Zamyslela jsem se, která by mi asi slušela ze všech nejvíc. "Je mi líto, když musí umřít nějaké zvíře, lovec asi není pro mě. Ochránkyně bych asi taky úplně nebyla vhodná. A pečovatel a učitel, vždyť jsem ještě malá, spadám do té skupiny." Řekla jsem trochu smutně. Smutek mě však rychle přešel, protože sem začala vymýšlet dál. "Chtěla bych umět pomáhat vlkům! Uzdravovat je, může být taková funkce? Třeba... třeba na to budu mít talent!" Umět třeba oživit zvířata, nebo vyléčit zraněné vlky. Sice by mi asi tatínek nepoděkoval za to, že bych v úkrytu oživila zvíře, co celá smečka ulovila, ale já bych měla neskutečně dobrý pocit!
Tetička Isma mě vedla k nějakému novému vlku, nebo vlčici. Cítila jsem se opravdu nervózně. Naposledy jsem se seznamovala na akci s maminkou a babičkou. A nedopadlo to zrovna nejlépe. Teď budu mít alespoň druhou šanci zjistit, jak to vlastně ve smečce chodí. Tetička řekla, že když to půjde špatně, nakopeme mu zadek. "A nebude ho to bolet?" Zeptala jsem se a podívala se na tetičku. Nedokázala sem si jí představit, ale udělala jsem to. Představovala jsem si, jak tetička jednoduše nakopne vlkovi zadek. Sice se to nezdálo, ale musí to být vážně těžké, takhle to ale nejspíš úplně nemyslela. "To je dobrý, zvládnu to," přijala jsem tuhle výzvu a rychle se usmála. Čím blíž jsme ale byli, tím víc jsem se tlačila k tetičce. Div jsem jí neskončila na zádech. Před námi byla černobílá vlčice, kterou jsem viděla úplně poprvé.

Tetička Isma netoužila po vlastní smečce, nebo alespoň té zodpovědnosti. Líbilo se jí tady a nakonec...
všechny cesty vedly právě sem. Do Mechového lesíku, do zeleného lesa. "Tak to tu budeme spolu!" Zazubila jsem se, hold to takhle nejspíš dopadne. Já se taky nikam nechystala a toužila jsem zůstat právě tady. Navždy. "Ale tobě by to určitě šlo," přesto sem jí musela pochválit. Tetička Isma by byla pro smečku obrovskou pomocí, kdyby mohla taky dostat nějaké povinnosti. "A jak to funguje v naší smečce?" Zeptala jsem se zvědavě. "Máš taky nějaké povinnosti?" Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. "Třeba bych mohla taky s něčím pomáhat," napadlo mě. Chtěla bych umět pomáhat ostatním vlkům, ale jak? Zamyslela jsem se.
Zdá se, že zbytek rodiny se ještě nevrátil. Rozhlédla jsem se, čenichala, ale neuměla se zorientovat. I kdyby tady byly, nejspíš bych pach nedokázala úplně rozeznat. Povzdychla jsem si, byla jsem trochu smutná, ale tetička Isma mi dokázala kdykoliv zlepšit náladu. Takže jsem během chvíle zase myslela na něco jiného a doufala, že si užívají dobrodružství někde v jeskyni.
Byla jsem nervózní ze všech těch pachů. Znám je? Neznám je? Už jsem nebyla úplně vlče, měla bych se začít zajímat o to, co se tady děje. A začít se nějak vzdělávat, zlepšovat... Mít tady zmatené vlče asi nejeví úplně nejlepší pohled. Tetička Isma navrhla, že se můžeme s někým seznámit. Zastříhala jsem ušima a podívala se na ni, možná trochu provinile. "N-no jestli m-myslíš, že je to dobrý nápad, tak... tak jo." Přijala jsem nakonec trochu váhavě a rychle se usmála. Dřív nebo později bych na ně v lese stejně asi narazila. A teď jsem sebou měla tetičku Ismu, která určitě ví, co dělá.

// Úkryt

Tetička Isma byla skvělá! Všechno mi ihned vysvětlila a já hltala každé její slovo. Dozvěděla jsem se, že smečku si může založit prakticky každý. "Já bych asi nebyla dobrá alfa," zamyslela jsem se nakonec. Bála jsem se všeho nového, bála jsem se i cizích vlků. Alfa, která se bojí nových vlků by asi nebudila zrovna nejlepší dojem. Navíc se mi doma moc líbilo, Mechový les byl pro mě jak stvořený. A jednou potkám nějakého prince, zachichotala jsem se potichu nad svou myšlenkou. Zavrtěla jsem ocáskem a podívala se na tetičku. "A ty jsi nikdy smečku vést nechtěla? Třeba by tě to bavilo, jsi na to jako stvořená!" Tetička Isma byla tak vzdělaná, milá, určitě by k ní chtěl jít každý. Zajímalo mě, proč se nerozhodla založit vlastní smečku, když tak dlouho cestovala po lese. Musela mít tolik znalostí, ale přesto se vrátila domů, protože tenhle domov je jenom jeden.
Pak už jsme vyšli pomalu ven. Zima byla v plném proudu a nezdálo se, že by se chtěla odebrat do hajan. Tetička pak vzpomněla na zbytek mé rodiny, nejspíš je chtěla poznat. "Snad se vrátí brzy, maminka mluvila, že zajdou jen k nějakým kopcům kousek od lesa. Už je to ale celkem dlouho, že jo?" Zeptala jsem se ustaraně. Snad budou zpátky co nejdříve a Proxi bude v pořádku. Povzdychla jsem si. Kdo ví, co je na cestě potkalo. Třeba taky nějaké dobrodružství s pavoukem.
Přišlo mi, že les byl plný hlasů a já nedokázala žádný z nich poznat. "Je tu nějak... plno." Znervózněla jsem a přešlápla z tlapky na tlapku. Podívala jsem se na tetičku, která mi pomáhala trochu s odvahou. Přesto jsem se necítila úplně nejlépe, když sem věděla, že nikoho neznám. "Co myslíš, že tu všichni chtějí?" Když sem tu byla sama skoro celé léto, přišlo mi, že jsme jenom malá smečka. Ale teď v zimě, jako by se něco změnilo.

Odpočatě jsem doklusala k tetičce Ismě. Měla jsem v hlavě ještě slova, která mi sdělila před mým odchodem a mě to celkem šrotovalo v hlavě. "Smečku si může založit opravdu každý? Myslela jsem si... že alfa musí třeba projít nějakou zkouškou, nebo.. nebo mu jí někdo dá. To jen tak přijdu do lesa a řeknu si, tady budu teď bydlet?" Zeptala jsem se zvědavě. "Není lepší zůstat se svou rodinou?" Já žila v realitě, kde navždy budu s maminkou a tatínkem. A budeme společně žít a radovat se, samozřejmě i se sestřičkou Proxi. Nedokázala sem si představit, že bychom se nějak rozdělili, nejspíš by mi to zlomilo mé srdíčko.
Zima mi dávala zabrat. Usnula jsem na dýl, než bych dokázala odhadnout. Tetička si toho všimla, ale ta se na rozdíl ode mě měla čile k světu. Souhlasila s procházkou po lese a u toho můžeme zkontrolovat tatínka. Možná se už vrátil zbytek rodiny. "Tak dobře," usmála jsem se a zavrtěla při tom radostně ocáskem ze strany na stranu. "Jo, omlouvám se, asi jsem usla na delší dobu," omluvila jsem se zkroušeně a podívala se na tetičku, jestli se na mě nezlobí. Ale vypadalo to, že ne. "Je mi mnohem lépe," přiznala jsem. Zase sem byla plná energie a mohla začít se vším na novo. Takže jsem se protáhla a pomalu zamířila k východu z úkrytu. Psychicky jsem se připravovala na tu neskutečnou zimu, která na nás čeká tam venku.

// Les

Loterie 4

Probudila jsem se asi zhruba po půl hodině. Převalila jsem se na druhý bok a zívla. Unaveně jsem zamlaskala, i když to byl krátký šlofík, stačil mi k tomu, abych si doplnila energii. Ihned jsem vyskočila na nožky a byla zase jako znovuzrozená. Musím zpátky za tetičkou. Nemohla jsem se válet déle, přišlo mi to vůči ní špatné. A tak jsem cupitala zase ven, nechala jsem jí někde u vchodu. Ještě jsem byla trochu rozespalá, takže jsem se motala.
Naštěstí mě probudil chladný vítr, který mi to ubalil rovnou do tváře. Nakrčila jsem čumák a viděla, že tetička sedí pořád na stejném místě. "Jsem zpátky," zvolala jsem s úsměvem a vrtěla ocáskem. Přišla jsem k ní a zaujala zase stejnou polohu. Posadila jsem se k ní a podívala se ven. Světla už bylo o něco více. Bylo zase studené ráno, to už jsem věděla před chvílí, ale i tak jsem z toho nadšená nebyla. "Nepůjdeme se podívat ven? Třeba už se věci nějak pohnuli," navrhla jsem. Třeba už to tatínek má hotové a udělá mu radost, když nás uvidí. Z lesa se k nám dostávaly pachy, které jsem neznala. Nebyla jsem ještě v tom tak dobrá, abych mohla vědět, o koho šlo. A jestli to vůbec byli vlčí pachy, ale nejspíše ano. Je třeba tu záhadu rozluštit. Nechtěla jsem skákat rovnou do jámy lvové, necítila jsem se ve velkých skupinách vlků moc dobře. Ale krátká procházka na podívání? To se nemůže přece nic stát.

Loterie 3

Nasytila jsem žaludek, jak nejlépe jsem mohla. Přišla sem si o kilo těžší, alel aspoň jsem zahnala hlad. Byla jsem ovšem smutná z toho, že musím jíst jenom maso. V zimě žádné dobré a sladké bobulky nebyly. Ráda bych uměla takovou magii, abych mohla nechat vyrůst keřík s nejsladšími jahůdkami. Projelo mi hlavou. Jestlipak taková magie vůbec existovala? Když babička dokázala vykouzlit květinu na sněhu, proč by nešlo udělat si keřík?
Vykročila jsem ven ze spíže a rozhlédla se. Tím, že jsem byla nasycena mě popadla i krátká únava. Jedno dlouhé zívnutí mi stačilo k tomu, abych zamířila ještě směrem ke kožešinám. Rychlí šlofík mi neuškodí. Spokojeně jsem se zachumlala do jedné z kožešin. Pěkně sem se stočila do klubíčka a přes oči jsem si položila drobný ocásek. Zavřela jsem oči a snažila se na chvíli usnout. Vždyť jsem byla vzhůru celou noc, chvilka mi neuškodí. Za chvíli jsem už o sobě nevěděla a usnula.

Loterie 2

Prohlížela jsem si své puntikaté nožky. Po kom to asi mám? Napadlo mě a na chvíli jsem se nad tím musela zamyslet. Prohlížela jsem si počasí venku, zdálo se, že noc se přehoupla v nový den. Ale i tenhle bude stejně studený, jako předešlý. "Tak asi ještě nezačíná léto," povzdychla jsem si smutně. Jak dlouho asi tak zima může trvat? Není jí už dost? Přemýšlela jsem a pohledem jsem se zase dostala na zem.
Čas plynul a já dostala i trochu hlad. "Půjdu se podívat po něčem k snědku, hned se vrátím, tetičko Ismo," vysvětlila jsem v rychlosti a zvedla se. Cupitala jsem dovnitř jeskyně a hledala spíž, kde je maso z lovu. Netrvalo dlouho a narazila jsem na ni. Ta vůně se nedala přehlédnout, vkročila jsem dovnitř, kde mě přivítala spousta masa. Na moment mě píchlo u srdce, jelikož před tím to byla spousta živé zvěře. Někde rostla, někde se pásla a měla svůj bezstarostný život. Teď se tu válely pro nás, abychom naplnily prázdné žaludky. Povzdychla jsem si. Omlouvám se Vám, zvířátka. Poslala jsem myšlenku a podívala se ke stropu, jestli pak se má slova dostanou až do nebe. Přiskočila jsem k prvnímu, co jsem viděla a začala hledat nějaké místo, jak se dostat k masu. S chutí sem začala přežvykovat, abych naplnila můj malý žaludek.

Loterie 5
// Vsuvka. :3

Líbilo se mi, jak tetička Isma mluvila. Dozvím se díky ní zase tolik nových věcí a to nemusím vytahovat paty z lesa. Bylo to příjemné. Venku se schylovalo k noci, zachvěla sem se. Později si najdu nějakou kožešinu, do které se zachumlám a budu poslouchat další historky tetičky. Tady jsme byli v bezpečí, nic nám nehrozilo. Takže noc tu určitě přečkáme, dělala sem si spíše starosti o to, co se děje tam venku. Snad je tatínek v pořádku. A maminka, babička a sestřička Proxi, jsou schované? Tahle noc bude asi krutější, zima teprve začínala, ale já bych se klidně spokojila s tím, že už by mohla skončit. Ve sněhu byla zábava, ale byla zima. Jaro bude určitě mnohem lepší, jak se všechno začne probouzet k životu.
Těšila sem se, až zase na stezkách budu vídávat motýli. Sem tam hopsajícího zajíce a já si s nimi budu moci hrát. A všichni zažijeme nějaké dobrodružství, tetička Isma se k nám určitě ráda přidá! To bude žůžo. Zavrtěla sem ocáskem a pohlédla na ni. Poposedla jsem si blíže k tetičce, abych se o ní mohla trochu ohřát. Očekávala jsem, že se tu snad brzy objeví táta, ale zatím nikde. Očividně byl otrlý a zima mu nevadila. Nebo ho tak zdrželi ti cizinci na území? Co asi tak dlouho řeší?