Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 4

Zajímalo mě téma smečky, vůbec jsem netušila jak to chodí. Pochopila jsem, že táta je nejspíš vůdce, neboť řeší všechno s ostatními vlky. Ale co dál? Chodí se na lovy, značkuje se území. Och! Já zapomněla označovat stromy a zvednout nožičku! Jako by mi právě uletěly včely, jak sem na to mohla zapomenout? "Daleko? Daleko od čeho?" Zajímala jsem se. Moje znalosti dosahovaly jen málo, snad jen k velkému jezeru, možná kousek za. Představivost o tom, jak je velký svět jsem neměla. "A jak to vlastně ve smečce chodí? Chodí se na lovy, značkuje se, všichni pomáhají všem?" Třeba mi tohle tetička vysvětlí. Moc se mi líbilo, jak byla tahle smečka otevřená převážně k mládeži. Možná mě to tady utvrzovalo v tom, jak je svět krásný a bezbolestný.
Pak jsme se snažili rozluštit šlamastiku ohledně vlků ve smečce, tetičce jsem ale moc nepomohla. Mitsua ovšem znala a tak sem se usmála. "Babička? Babička Cynthia? Ta ale říkala že bydlí všude," Nedošlo mi, že bych mohla mít babičky dvě. Otevírali se mi zcela jiné dveře a já si uvědomovala, že mám v hlavě naprosto prvotřídní guláš. Důležité bylo, že jsem tu žila s nejbližšími, ale mít přehled i o tom, že rodina je mnohem větší není na škodu. Více jsem si poposedla k tetičce, abych se pritulila k její srsti, která mě bude trochu více hřát. "Doufám, že se vrátí, byl moc fajn." Vzpomínala jsem na něj v dobrém, samozřejmě jak jinak.
Možná se mi tetička podobala víc než sem si myslela. Ihned jsem si ji oblíbila. Taky měla z cestování strach. "A kde jsi našla to odhodlání vyjít ven a prozkoumat svět?" Zeptala jsem se, protože já na to určitě neměla. Já tu zůstanu nejspíš navždy. Děsilo mě všechno, větší pavouk, velký pták, i stíny. Venku vypadalo všechno tak děsivě, zatímco tady doma bylo všechno zalité sluncem a láskou. "Takže už se nikam nechystáš?" Zavrtěla jsem ocáskem a ihned se mi rozzářila očka. "To by jsi mě mohla něco naučit," zazubila jsem se. Bylo tolik věcí, které jsem potřebovala znát a poznat. A pokud tu teticka zůstane, otevíralo se mnoho nových možností! "Zima je fajn, ale už by mohla skončit. Je už moc.. zima." Usmála jsem se. Radosti už byli, teď uz by to mohlo roztát a být zase hezky. Ale které roční období mám nejraději? "No.. bojím se vody, takže léto asi ne. Možná podzim, je takový barevný, jako my!" Zasmála jsem se a při tom kývla pohledem na kožíšek tetička a taky na ten můj.

Loterie 3

Byla jsem zvědavá, co mi tetička Isma řekne, určitě bude mít víc informací než já. Zdála se moc fajn, měla příjemný hlas, který si mě hned získal. Ale já bych uvěřila nejspíš komukoliv, mé srdíčko toužilo získat si srdce všech. "To zní asi důležitě, děje se to často?" Zeptala jsem se zvědavě. V létě tu moc cizích vlků nebylo. Snažila jsem se rozpomenout na mé letní dobrodružství. Byla jsem převážně s rodiči, i když v jednu chvíli jsem byla přece v lese. Tetička Isma pokračovala, dlouho tady nebyla a tak nemá moc přehled o tom kdo je ve smečce. Povzdychla jsem si a prohlédla si vlčici vedle sebe, tak ráda bych jí pomohla. "Pamatuji si že se tu v létě zatoulalo moc fajn vlče, Dyor se jmenuje. Tatínek mu dovolil zůstat, ale delší dobu jsem ho neviděla. A pak.. a pak na lovu byl takový šedý vlk, Mitsu." Povídala jsem zamýšlené na všechno, co jsem si dokázala v tuhle chvíli vzpomenout. Snad sem na nikoho nezapomněla. Ale měla sem to trochu v mlze. Přece jenom každý den byl pro mě novým zážitkem a uchovat si všechny vzpomínky, to snad ani nejde. "O tetě Biance nám tatínek říkal," přitakala jsem, ovšem její tvář sem si nepamatovala. Pokud nás navštívila, musela sem být opravdu hodně malá a už si to nepamatovala.
Přemýšlela jsem nad zimou, byla tak kouzelně bílá. Tetička Isma ihned začala povídat své zážitky ze zimy, byla podobné odvážná jako maminka. I ta měla jednu takovou historku za druhou. Mě to přišlo tak nebezpečné, že bych se mnohem raději bavila tím, že se budu jenom dívat. "Ty jsi tak odvážná!" Obdivovala jsem ji s úsměvem. Pak se mě tetička zeptala, proč nejsem taky na výletě. "Maminka o tom ví, utíkala jsem pak za tátou, ale byl rychlejší a nejspíš si mě nevšiml. Chtěla sem jít už domů. Těsně před tím než jsme šli k prdící vodě jsme s mámou a babičkou byly na výpravě, která nám vzala vzpomínky. Říkala jsem si že bude fajn nechat sestřičce Proxi taky prostor poznat pořádně babičku, jako jsem mohla já. A navíc jsem ráda doma," slušně řečeno jsem byla přesocializovaná. A potřebovala sem se trochu vrátit do normálu, navíc se umím skvělé zabavit sama. Dovádění ve sněhu mi vyčistilo srst, ale teď byla celá vlhká.

Loterie 2

Schovávala jsem se a snažila se poslouchat, jestli les ke mě přimotá nějaké zvuky. Uši jsem měla jako na trní. Nerada jsem byla ve společnosti moc vlků, zároveň sem nejspíš ani žádného neznala. Zdržela bych se stejně někde bokem a nervózně všechny sledovala. Proxi byla v tomhle mnohem lepší než já. Jak se asi má na výletě? Mohla sem jenom hádat. Zvelebila jsem se na malé kožešině, kterou sem si přitáhla z vnitřku úkrytu.
Uslyšela jsem křupání sněhu, přikrčila jsem se k zemi. Zlaté očka nervózně stříhala sem a tam a hledala zdroj onoho zvuku. Za chvíli jsem uviděla kožíšek, který mi absolutně nic neříkal. Vnitřně mě popadla panika. Co mám dělat teď? Mamka a i taťka tu není, ale vlci jsou přece hodní. Všichni To bylo něco jako moje motto, nevěřila jsem na zlo. Vlčice pozdravila a já radostné poslouchala. "A-ahoj, tetička Isma?" Zopakovala jsem překvapeně. Paní já mám velkou rodinu, nejdříve babička a teď i tetička. Počkat, taťka přece díval že jde za tetičkou Osmou. Uvědomila jsem si. Vykouzlilo mi to na tváři ten kouzelný úsměv. "Já jsem Saelind, můžeš budu ráda," špítla jsem potichu a tetičku si prohlížela. Jako každého nového vlka jsem se na ni nemohla vynadívat. "A co taťka dělá? Slyšela jsem různé vlky," Zeptala jsem se trochu nervózně. Moc jsem zatím do smeckovych povinností neviděla. Ale určitě to bude asi důležité a tetičku nejspíš na takové věci nepotřeboval. "Máš ráda zimu?" Zeptala jsem se, neboť na nás foukal studený vítr z venku. Byl chladný a píchal v plicích, když sem se nadechla moc. Ale bylo to fajn.

Loterie 5
// Mechový les

Když už sem měla úkryt na dohled, rozběhla jsem se. Dech mi ovšem nestíhal, i když sem se snažila sebevíc. Unavené sem před vchodem zpomalila. Či všechno bylo to vytí? Jsou to členové smečky? Nebo vetřelci? Táta je venku sám. Ale snad to bude dobré. Nehodlala jsem spát tak rychle, budu poslouchat, jestli se něco neděje. Svět byl přece dobrým místem. Na světě zadní nebezpeční vlci přece nejsou. Bude to dobré. To mě trochu uklidnilo a já tak mohla vejít do úkrytu. Konečně se trochu ohřejí, to dovádění ve sněhu mi dalo zabrat. Nejen mě ale i kožíšku. A zdálo se že i uhlík, kterým sem byla počmáraná už se vyčistil.
Nadechla sem se vzduchu v úkrytu. Byl cítit domovem, tak jako les. Zase sem se mohla cítí o ně o bezpečněji. Tady chvíli počkám. Projelo mi hlavou. Ale rozhodla jsem si na tu špionážní akci najít malou kožešinu pod zadek. Aspoň mi to vysaje vlhkost ze srsti. Zabrouzdala jsem dovnitř a našla něco menšího, co jsem dokázala odtáhnout blíže ke vchodu. Tam sem se schovala za mě si skalnatou vyvýšeninu a zůstala v bezpečí pozorovat okolí. Perfektní místo na sledovačku, nebo spíš poslechovku. Jakmile uslyším nějaký děsivý zvuk, co mám dělat? Asi bych se tam úplně nehrnula, už teď sem byla vystrašená k smrti ze všech těch přítomných vlků.

Užívala sem si své samostatně dobrodružství v lese. Cítila jsem se bezpečně, protože proč ne? Jsem přece doma. Táta o mně nejspíš ještě nevěděl, nehrnula jsem se k davu a spíše si hleděla svého. Chtěla jsem prozkoumat každý kout, když už byla ta zima. V zimě musí přece na každém rohu čekat nějaké překvapení, nebo ne? Slehla sem ze svého úkrytu a žuchla přímo do sněhové peřiny. "Heh," zasmála jsem se. V tom sem uslyšela jedno z prvních vytí. Ihned sem zbystřila a přejel mnou nepříjemný pocit. Za nedlouho po té se ozvalo další. Co se děje? Očka mi doslova létala ze strany na stranu. Hledala jsem, odkud to šlo, ale nejspíš byli vlci v druhé části lesa, někde s tátou.
Srdce mi tlouklo o sto šest, div mi neuvizlo někde v krku. Dobrodružství dneska už nejspíš stačí. Uvědomila jsem si. Rozhledla jsem se a začala přemýšlet nad tím, kde přesně jsem a kudy je ukryt. Není to úplně daleko, to zvládnu. Nebyla jsem už tak malá, abych v lese nenašla úkryt. I když sem se za malou stále považovala. Na nic sem nečekala a vydala se k úkrytu. Poháněl mě strach z neznámých pachů a vytí. Nebylo to příjemné nevědět, co se vlastně děje. Tatínek to určitě zvladne všechno sám. Byl to přece nejlepší táta na světě, nepochybovala jsem o něm. A kdybych za ním šla, byla bych jenom na obtíž. Takže sem se v tichosti přesunula do úkrytu.

// Úkryt

Než sem se nadála bylo ráno. A to pěkně chladné, zda se ze trávit čas sněhovými radovánkámi bralo času habaděj. Na tváři mi pohrával úsměv, cítila sem se šťastně. Byla jsem doma a to mi opravdu hodně pomáhalo. Vždy když sem byla mimo les sem se cítila nervózně, jako bych to ani nebyla já. Chtěla jsem zjistit více o naší smečce a o tom, jak všechno funguje. A mezi tím si Proxi užívala s babičkou a maminkou. Potřebovala to, já je měla do teď, tak ona si může užívat dobrodružství s nimi.
Zavrtěla sem ocasem ze strany na stranu. V dálce jsem něco zahlédla, sklopila jsem ouška do stran a schovala se za hromádkou sněhu. Zatoulal se sem zajíček, nebo tu bydlel? Už sem ho jednou viděla, když sem ležela na stromě a dívala se na svět zvrchu. Je to pořád ten stejný? Mohla sem ovšem jenom hádat. Radostně jsem vyskočila ze svého úkrytu a ukázala se mu v celé kráse. Zavrtěla sem ocasem, jenomže zajíc asi neměl náladu na to mě jít pozdravit. Uskočil do strany a pak zase zpátky. Posadil se na zadek a zvedl tlapky, párkrát kývl hlavou a pak pelasil pryč. Počkej! Nechtěla jsem ho sníst, jen jsem si chtěla... Hrát. Utíkala sem za ním, ale byl neskutečně rychlí a já jeho stopu ztratila. Ale nebyl nevyhledatelný, neboť jsem měla sněhovou stopu. Tu jsem se rozhodla v plné parádě prozkoumat a potřebovat si tak i nos. Soustředila sem se na jeho čerstvý pach ve stopách a kdyby to nešlo, měla sem samotné stopy.

// Gejzírové pole

Tatínek mi stačil utéct, byl opravdu hodně rychlý! Ale mě to nevadilo, naštěstí sem cestu už znala, byla bych hloupá, kdybych neuměla jít v jeho stopách. Poskakovala sem a měla sem z toho velkou zábavu. A dokonce jsem se i hezky zahřála a nebyla mi taková zima. Být pěkně v teple domova, tak se mi to líbilo. I když měl tatínek nejspíš v plánu se k výletu zase přidat. Já to brala jako možnost být chvíli s ním.
Za malou chvíli už mě přivítali stromy na hranici. Tu vůni miluji. Projelo mi hlavou a otřela sem se o blízký strom, jako symbol, že jsem doma. Zlatavé očka hledala něco, čeho by se mohla chytit. Byla hluboká noc, ale mě se popravdě ještě spát nechtělo. Chtěla sem si ještě chvíli hrát ve sněhu. Byla to zábava a byl všude okolo. A tak sem hledala různé cestičky a když sem viděla sníh jako naducanou peřinku, hravě sem do ní skočila. Byla to opravdu zábava a mě se to moc líbilo. Ani mi nebylo líto, že jsem nechala maminku, babičku a Proxi jít na dobrodružství. Mě se doma zkrátka líbilo mnohem a mnohem více. Vždyť náš domov nabízel tolik možností! A aspoň se něco víc dozvím o tatínkovi a třeba jeho povinnostech. A poznám tetičku Ismu, kdo ví jaká vlastně je.
Ale zatím sem se držela v okolí a hledala si nějakou zábavu a program. Nechtěla sem tatínka vyrušovat, určitě si chce s tetičkou popovídat sám.

Postávala jsem a poslouchala. Zdálo se, že vyrazíme na další dobrodružství. Když sem vydechla, objevil se mráček dýmu, začínalo přituhovat. Tatínek se rozhodl vrátit zpátky do lesa, prý se vrátila nějaká další tetička. Zvědavě jsem zastříhala ušima, moc mě zajímalo, jak naše tetička asi vypadá. Maminka s babičkou a Proxi se rozhodli pokračovat dál. I když sem s nimi chtěla jít. Teď sem byla jako na houpačce. Jít na dobrodružství? Nebo se držet raději doma? Těkala sem pohledem sem a tam. Tatínek už se mi z obzoru docela ztrácel, zatímco zbytek se velmi dobře bavil nad historkami babičky.
Div sem se nerozbrečela, měla sem to na krajíčku. "Tak... já nakonec půjdou s tátou. Ať není sám," navrhla jsem nakonec a podívala se na maminku. Dobrodružství znělo opravdu skvěle, ale já jsem přece jenom raději v jistotě a doma. "Doběhnu ho jako nic," zamávala sem ocasem ze strany na stranu. Přiskočila sem k mámě, abych se jí otřela o nohu a pak i o babičku. Zamířila sem i za Proxi, kterou sem jemně drcla do chundelatého kožíšku na krku. "Dávej na sebe pozor," pošeptala sem jí. Nemohla bych přece zůstat na tomhle světě bez ní. Proxi byla mnohem lepší než já, úplně ve všem. Kdybych jí neměla, nebyla bych nic. "Pohlídáme les, než se vrátíte!" Byla sem zase o něco klidnější, protože se nebudu muset bát, že se něco stane.
A pak už sem na nic nečekala a cupitala honem rychle za tatínkem. Kdo ví, co mě v lese čeká.

// Mechový lesík

Byla jsem nejistá, tohle vypadalo vážně hodně nebezpečně. Suše jsem polkla, div mi to nezůstalo šprajclé někde uprostřed krku. Maminka vypadala spokojeně a moc se jí to líbilo. Byl tu hluk, teplo se míchalo s chladem. Neustále sem byla v pozoru a při sebemenším zvuku jsem sebou škubla. Tatínek byl u nás a vysvětloval, že se nemusíme ničeho bát. Přesto jsem se na něj podívala pohledem, který nebyl zrovna úplně důvěřivý. No to teda nevím. Problesklo mi hlavou, pohlédla sem na Proximu, která se zajímala o magie. Tohle téma už sem měla o krok dál, neboť sem byla na výpravě. A myšlenky mi zabrouzdaly k šedému vlkovi se zeleným ocasem, který se na tu chvíli stal mým druhým tátou. Snad je v pořádku. Projelo mi hlavou.
Babička se pak ujala slova a vyprávěla historku, která se zdála být zábavně děsivá. Vlčice co se na gejzíru projela na kusu kůry a stále žije. "A proč to dělala?" Naklonila jsem hlavu na stranu zvědavě. Proč by si někdo koledoval o zranění jen tak pro nic za nic? Byla to snad nějaká hloupá sázka? Musel tu být určitě tým zdravotníků, kdyby se náhodou něco pokazilo.
Tatínek navrhl pak další výlet k nějakým norám. "Tak jo," zastříhala sem ušima a podívala se i na maminku. Tam snad bude větší klid a nebudu muset neustále dávat pozor a trhat sebou do stran, při každém výbuchu gejzíru. Smutně sem potáhla sopel zpátky do nosu a už se štelovala na další cestu.

14. Ohřej se u gejzírů
// Mechový hvozd

Proxi se moc nebavila, zdálo se, že byla ze všeho toho sněhu trochu mimo. Chtěla sem jí nějak uklidnit, ale netušila sem jak. Já byla tentokrát klidná. To já měla být ta, co neustále kvůli všemu brečí a Proxi sem si představovala jako tu odvážnou. Jenomže teď... jako by to bylo naopak. Bylo to tím, že jsem prožila to dobrodružství s mámou a babičkou a teď sem se cítila v bezpečí? Možná potřebuje jen trochu času. "Jo, půjdu ráda," pípla jsem potichu a pak už se vydala na cestu.
Maminka šla v čele a já si to klusala tak nějak za ní. Táta s Proxi a babičkou byli také v závěsu. Snažila sem se jít ve stopách maminky, ale bylo to dost těžké, peřiny sněhu tu byly až až. A někdy se přes nějakou dostat bylo dost na prd. Když máma upozornila, že už tam budeme ihned sem zbystřila. Vypadalo to tady... jinak než sem si představovala. Zvědavě sem vystrčila hlavu a nejistě jí nakláněla. Všude kolem byl podivný pach a vzduchem lítalo něco, co jsem nedokázala odhadnout. "Eeh..." Trochu sem se pozastavila a dívala se na mámu, jak vysvětlovala, co nás bude čekat. Bylo tu okolo té vody teplo to jo, ale když máma upozornila, že voda bude pořádně horká, jako bych se opařila a ničeho ještě nedotkla. Výraz mi ztuhnul a já při tom skončila pohledem na babičce. Držela sem se trochu zpátky, když v tom sem ucítila na zadní nožce teplý proud. Zadní nohou jsem stoupla do sousedícího malého gejzírku. Zabolelo to a tak sem zakňučela a pelášila zase dopředu. Tak tak sem se zastavila ve zmatku. "Je to děsivý," pípla sem potichu a klepala se jako ratlík. Nikoliv zimou, ne to rozhodně ne, u gejzírů bylo teplo a tělo sem měla prohřáté až až. Ale spíše sem se bála. Netušila sem, co od tohohle čekat. Mám tam vlézt a upéct se jako kuře? Nebo počkat, jestli se voda zase ochládí, než stihne zase zteplat? Nejistě sem zavrtěla hlavou.

4. Obdivuj krásu zimy

Proxima byla zpátky a já z toho měla radost. Zase jsme byli šťastná rodina. Maminka nám vymýšlela všelijakou zábavu, kterou sem si užívala. Jako třeba před chvíli toho sněžného hada. Babička ani Proxima se nezapojili, přesto na hlavě hada vyrostla zajímavá květinka. Ihned sem k ní přiskočila a přičichla. Voněla jako v dobách, kdy sem se narodila. Vracelo mě to trochu zpátky. Zavrtěla sem ocasem a podívala se na ostatní.
Zima se mi opravdu hodně líbila. Byla tak kouzelná a dala se tvarovat podle všelijakých představ. Sebevíc šílenějších. Asi mám zimu ráda. Uvědomila sem si. Když jsme něco dělali, ani zima mi nebyla. Dospeláci pak ale navrhli, že půjdeme k teplé vodě, podle maminky prdící. Což byla pro mě další záhada, spojená se zimou. Jak chce hledat teplo, když je všude sníh? Byla sem na to zvědavá. Babička byla všímavá a ihned se ptala táty, jak to že neví o takové vodě, když je hned za rohem. Chechtala jsem se, ale to se mi snad promine.
Maminka vyrazila jako první v trochu... zajímavé formě. Začala válet sudy ve sněhu. Za chvíli měla na srsti všude nalepený sníh. Byla sem jí v patách. Tohle si nemůžu nechat ujít. Po očku sem stále sledovala i ostatní, jestli jdeme opravdu všichni. Moje tvář jasně naznačovala, že mě tohle baví. Co nás tam asi čeká? Stále sem si nedokázala představit, že bych se u vody mohla zahřát. Vždyť k ní se chodíme v létě ochlazovat? Tak jak je možné, že je někde místo, kde teče jenom teplá voda? Kličkovala jsem mezi stromy a hledala si různé nevyšlapané uličky, abych v nich zanechala mé malé stopy. Mám strašně malé stopy. Uvědomila jsem si, když sem se na ně otočila. Už z nich i mizela ta černá barva uhlí. Zvedla jsem jednu tlapku, abych si jí prohlédla. Polštářek byl čistý, ale srst zdaleka ne. Musela bych se v ní válet celé hodiny, abych se toho zbavila. Ale to nevadí, zatím sem se neviděla a tak sem svou čertovskou tvář neviděla. Možná by mě ale rozbrečela, kdybych to viděla. No, co není může za chvíli být.

// Gejzíry

18. Uplácej sněžného hada

Proxima nevypadala úplně nejlépe. Smutně sem se na ni dívala a snažila se přijít na to, co je vlastně na sestřičce špatně. Ona se pak ale z ničeho nic probrala a já zamrkala. Zdálo se, že je v pořádku, dokonce se o mně i otřela přičemž sem jí to ihned musela oplatit. Sestřičku mám přece jenom jednu a nemohu o ní hned přijít. Už to bude dobré, jsme tu všichni! Radostně jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
Táta ale vypadal šíleně nervózně, dokonce začal i koktat. Co se tady stalo během toho, co jsme byli pryč? Zasmála sem se. Chtěla sem poslouchat Proxi, co vlastně dělala ona. A tak sem zůstávala stát u ní. A jen vše z dálky pozorovala. Babička si nejspíš užívala, že tu s námi byla. A tatínka tak dobře neznala. To je divný, jak to že babičku táta nezná? Přemýšlela jsem nad tím, ale nemohla tenhle oříšek plně rozlousknout. Tatínek se pak otočil na mě a okomentoval mou srst. "Ach! Málem bych zapomněla!" Rozběhla jsem se k babičce, u které sem si nechala uhlík. Uchopila sem ho do tlamy a rozběhla se za tatínkem, kterému jsem uhlíkem počmárala kousek tlapky. "Uhlíky nosí štěstí!" A nejspíš to štěstí sem pohltila já celé, neboť sem byla černá od hlavy až k patě. Pokud mě bude chtít někdo vydrhnout, dá to sakra velkou práci.
Maminka pak chtěla jít k teplé vodě. Znělo to jako dobrý nápad, u kterého sem jen nadšeně přikyvovala. Sníh se ale dostával do lesa velmi rychle. Byla ho tu už dobrá kupa a maminka začala něco ze sněhu vyrábět. Zkusila sem to taky, když sem na něj stoupla sníh změnil svůj tvar. A dalo se s ním dělat spousta věcí. Radostně jsem přiskočila k mamince jí pomoct udělat nějakou divnou sněžnou šňůrku. To je paráda! Zavrtěla sem ocasem ze strany na stranu. Tenhle rodinný čas se mi opravdu líbil. Až na to že já sníh, na který jsem stoupla začernila, takže náš had měl vlastně takový tuning.

2. Chytej vločky na jazyk

Babička slíbila, že nás bude chodit s chutí navštěvovat mnohem častěji. I maminka vypadala spokojeně, takže se mi plán nejspíš povedl. Roztomile sem se zazubila. Maminka pak navrhla, ať vyzkouším, jestli uhlík bude platit i na babičku. Ihned sem ho chytla do své už teď špinavé tlamy a běžela za babičkou jí počmárat nožku. Moc to vidět nebylo. Hm! V malé vrstvě sněhu jsem ale viděla, že babička má tlapky světlejší. A tak sem sklonila hlavu a začala čmárat babičce po nožičce. "Funguje to!" Radostně sem se zasmála. Pak sem si uhlík schovala ještě pro taťku, uhlíky přinášejí prý štěstí, takže ho musím počmárat taky, když už sme byli všichni.
Mamka s babičkou si pak prohodili pár slov o nějaké poušti a plánech na léto. Já se mezi tím zaměřila na zcela novou, ojedinělou věc. A to na vločky, které k nám letěli skrz koruny stromu. Vyplázla sem jazyk a ihned začala jednu, či dvě chytat. Příjemně to studilo a já se u toho zatvářila trochu překvapeně. Studilo to, stejně tak i drobná vrstva sněhu pod našima tlapkama. To je krásné! Radovala sem se. Začala sem se ve sněhu válet, ale po mě zůstávala jenom černá skvrna od uhlíků.
Obě vlčice volali na tatínka a sestru, kdepak se asi schovávají? Za chvíli už se tu objevil otec i s brečící Proximou. Převalila sem se na bok a zvedla hlavu. Zvědavě sem zastříhala ušima a dívala se, jak sestřičce teče jedna slza za druhou. Babička ztuhla a maminka ihned přiskočila k ní, zjišťovat co se vlastně děje. Vyskočila sem na nožky a přistoupila blíž. Ihned mě přešla veškerá radost, která ve mě byla. Srdce mi tlouklo neskutečně rychle. "Ahoj," řekla sem potichu a při tom se dívala na sestřičku, kterou očividně něco trápilo. "To bude dobré," netušila sem, o co jde ale cítila sem, že jí musím nějak rozveselit, nebo jí pomoct. Zavrtěla sem v rychlosti ocáskem ze strany na stranu.

6. Naplánuj si letní dovolenou
// Sopka

Vyzvídala sem více o životě babičky, moc mě to zajímalo. Zvědavě jsem naštelovala uši, bylo fascinující poznat někoho, kdo vlastnil celý svět! Když babička přece žila všude, tak to muselo být všechno její! Byla to zkrátka bohyně! Moje maminka má hustou maminku! "Teď už můžeš chodit i za námi," připomenula sem babičce. Bylo by fajn tady mít takové živo v podobě jedné velké rodiny. Zavrtěla sem při tom ocáskem ze strany na stranu.
Babička měla ovšem svoji pravdu a nešlo jí nějak obejít. Proto sem byla raději už potichu a nijak jí to nevyvracela. Takhle by to jenom otrávilo atmosféru a tak sem se zaposlouchala do slov maminky. Ta už nás vítala doma a s úsměvem začala výt a svolávat všechny ostatní. Dokonce mi doporučila, ať ten uhlík vezmu i taťkovi. "Tak dobře!" A svírala jsem uhlík i nadále, abych ho mohla donést taťkovi, zaprasená ještě víc! To už je něco!
Rozhodli jsme se tu počkat, až se tady objeví. A tak sem se posadila. Vypadala sem jako nějaký čert, černá jako uhel, alespoň zepředu. Položila sem si uhlík mezi přední nožky a poslušně čekala. Maminka mezi tím začala plánovat, kam vyrazíme až bude teplo. Tady byla teda pořádná zima, to sem musela uznat. Chtěla se vydat na pláž, netušila sem co to znamená, ale vyprávěla to s nadšením. "To by bylo fajn! A cestou můžeme zkontrolovat Stříbrňáka, jestli už zjistil kdo je!" I já měla svůj plán. Jenomže kde ho v tomhle velkém světě hledat? Na to sem měla jednoduché řešení, babička to bude vědět! Babička přece vlastní celý svět! I když ona asi nadšená nebude, rozhodla sem se nahodit úplně ten nejvíc cute výraz, jaký mi na tváři kdy přistál. A s odlesky černých uhlíků se tomu snad nedalo odolat, nebo ano? Zamrkala sem a podívala se na babičku.

VK7. Udělej někomu radost dárkem
// Ragar, přes Sviští hůrky

Babička si s maminkou velmi dobře rozuměla, bylo to z jejich konverzace cítit. A tak jsem pomalu šla za nimi, možná se i trochu loudala. Byla jsem z toho stále smutná, ale musela sem být silná. A doufat, že se zelený vlk rozpomene a bude zase v pohodě. Zeptala jsem se, jak je možné, že maminka bydlela před tím jinde. Ochotně mi na to odpověděla, že s tatínkem bydlí jenom krátce. Překvapeně sem zamrkala. "Takže... až já někoho potkám, tak se za ním mám hned přestěhovat taky?" Naklonila sem hlavu na stranu a zvědavě se zeptala. Tohle jsem si z toho přece měla vzít, nebo ne? Zamrkala jsem a při tom se zazubila. Už sem potkala Dyora, ale ten domov neměl... takže bysme neměli kde bydlet. Měla bych hledat proto lépe, alespoň někoho, kdo má nějakou jeskyni, nebo noru. "Ale to by mi pak bylo smutno po vás," nakonec jsem dospěla k závěru, že budu věčné vlče, které bude viset na krku rodičům nejspíš už navždy. Protože se mi nikam jinam chodit nechtělo. Babička mezi tím prozradila, že ona bydlí prakticky úplně všude. "A jak stíháš všechny místa sledovat?" Když bydlí všude, čas od času je třeba se podívat přece všude, nebo ne? ?"A není ti někdy smutno?" Dodala jsem další otázku. Nejspíš sem se už začínala vracet zpátky do starých kolejí.
Pokračovali jsme dál. Vzduch se změnil, už nebyl tak pichlavý, ale spíše... odpuzující. Maminka to mezi tím nakousla a já jen nakrčila nos. "Smrdí to hodně," přitakala jsem smutně. Podívala jsem se nahoru, tohle nebyla obyčejná hora, ale sopka. Možná jsem to v Mechu jen necítila, jak smradlavého souseda máme. Bylo to... zvláštní. Babička se pak rozvyprávěla o tom stříbrném vlkovi a proč ho vlastně nemá vůbec ráda. "Ale vlci se můžou změnit," řekla jsem smutně. Babička na to možná nevěřila, ale já ano. Já bych dokázala odpustit prakticky všechno a vůbec by mi to nevadilo. Stříbrňák nebyl přece vůbec špatný, sice žádný otcovský grif neměl... ale něco dobrého na něm být muselo.
Mezi tím jsem ale poskakovala po hoře a hledala něco zajímavého. Něco, co bych mohla vzít a někomu dát. Jenomže na sopce zrovna nic zajímavého nebylo. Teda kromě... podivných černých kamenů, který se čas od času objevil. Přičichla jsem k němu a smrděl jak bolavá noha. Divný. Pokrčila jsem rameny a chytla ho do tlamy. Nevšimla sem si, že tenhle pozoruhodný kámen barví. Takže jsem za chvíli měla celou tlamičku černou jako uhel. Nastartovala jsem svůj hnací motor a rozběhla se k mamince a babičce. "Dájek!" Zvolala jsem s plnou tlamou, teda s plnou černou tlamou. Uhlí jsem svírala v tlamě. Třeba se tenhle kámen bude k něčemu hodit. Kromě toho jsem já byla špinavá jako bota. Neboť jsem kámen dolovala mezi dalšími. Takže kromě černé tlamy jsem měla černé i tlapky. Dáreček... to jsem byla přesně já. Vrtěla sem ocasem ze strany na stranu a kámen dala mamince k nohám. Spokojeně jsem se pak rozběhla k Mechovému lesu, hned po slovech maminky, kdo se těší na tátu. "Já!" Naprosto ignorujíc, že vypadám jako strašidlo, které prolezlo tou nejčernější kominickou dírou.

// Mechový les