Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA 3

Zastříhala jsem ušima a nechávala se hřát sluníčkem. Cítila jsem, že chlupy na zádech už mi konečně hezky schnou. Ledabyle jsem se oklepala. Lehla jsem si a převalila se na záda, aby mi uschlo i bříško. Z něj ještě stále hodně kapalo. Konečně jsem i cítila, že se mé srdíčko trochu uklidňuje. Plavec a milovnice vody ze mě pravděpodobně nikdy nebude. Olízla jsem si nos a zavrtěla při tom ocasem ze strany na stranu. Ale co, ne každý má na něco talent. Já ho v tuhle chvíli moc neměla. Ale co, vždyť to vůbec nevadí! Musím hold najít něco, co mi půjde mnohem lépe. Jako třeba ležení a vyhřívání se na sluníčku. To bylo bájo.
Stále mi vrtalo hlavou, že jsem neznala svoji magii. Žádná z těch, co bych znala mi moc nešla. Možná by mi pomohlo poradit se s mámou, nebo s tátou. Možná by věděli, jak mi pomoci. Ale teď jsem se ještě domů vracet úplně nechtěla. Byla jsem přece na tom dobrodružství, na které mě tetička Isma poslala! A jakmile se vrátím, všechno jí musím povyprávět. Olízla jsem si svůj nosík.

VLA 2

Potřebovala jsem chvíli pro sebe, po tom všem to zkrátka vstřebat. Oklepávala jsem se pořád dokola, ale vodu jsem na sobě cítila. Vždyť já i jako voda smrděla. Dívala jsem se, musela jsem velký kus cesty běžet ve vodě, ale dokázala jsem i plavat. Sice bych si tenhle zážitek za rámeček rozhodně nedala, ale... ale mohla jsem zase něco vyprávět! Zůstávala jsem sedět u břehu a doufat, že už Stařešinu neuvidím a nebude mě vybízet k téhle prapodivné hře. Tak to bylo to nejdivnější, co jsem kdy viděla. Zhluboka jsem se nadechla, tak rychle mě dokázal dostat do takového maléru.
Ale bylo to za mnou, sice jsem prohrála, ale hlavu mu za to trhat nebudu. Vlastně... i když jsem byla vyděšená tak jsem byla ve skutečnosti šťastná. Potřebovala jsem něco nového zažít. Na tu vodu tady koukám už několik dní a nemohla jsem se donutit k tomu cokoliv s tím strachem udělat. Stařešina mi s tím pomohl a já mu za to právě teď byla opravdu hodně vděčná. Na chvíli se mi na tváři rozjel i úsměv, hned po té jsem ale ucítila tu nechutnou vodu a musela se zašklebit. Byla jsem mokrá.

VLA 1, úkol 7. plavání

Postávala jsem u jezera, měla jsem z vody neuvěřitelný strach. Nemohla jsem se k němu ani přiblížit. Když v tom jsem zahlédla něco, nebo spíše někoho. Byl to postarší vlčí pán, na první pohled bylo jasné, že musí mít nejméně několik tisíc let! Šinul se, jako by měl fůru času, zahlédl mě a ihned se začal usmívat. Popadl mě nejdříve strach, co po mě takový stařík bude asi chtít? Jenomže když se přibližoval, měla jsem z něj vlastně moc dobrý pocit. Po břehu si to šel tak pomalu, že bych dala krk za to, že by se mu mohla hodit i pomoc při podpírání. "Nepotřebujete pomoc?" Ozvala jsem se slušně, i přes ten strach bylo zjevné, že mu v létě asi není úplně nejlépe. Jenomže vlk, který se jmenoval Stařešina, jak mi mile rád prozradil už při úvodu, měl zcela jiný úmysl! Ihned mě totiž doslova vmáčkl do hry.
Na břehu byl pomalý jako šnek, ale když skočil do vody, jako by nabral zcela jiné tělo. "P-počkejte! P-počkejte p-pane!" Vykoktala jsem v tu rychlost. "Něco se Vám může stát!" Měla jsem starost. Zůstala jsem na břehu přešlapovat z tlapky na tlapku. Stařešina se na mne ohlédl a jen se uculil. Znova mě pobídl ke hře, ale já o to více znejistila. "J-já neumím plavat!" Vykoktala jsem. Voda mi naháněla neuvěřitelný strach. Jenomže Stařešina se očividně nedal obalamutit. "Jen pojď ptáče, přece mě nenecháš vyhrát tak snadno!" Zvolal nakonec. Zatla jsem zuby, opět se v mé hlavě ozval hlas mé tetičky Ismy. Nesmíš se bát! No tak nesmíš se bát! Vybídla jsem se. Bez rozmyslu jsem skočila do vody, jak nejdále jsem mohla. Voda mě najednou pohltila a já necítila půdu pod nohama. Chtěla jsem zavolat, ale když jsem otevřela tlamu, napustila se vodou. Kopala jsem nohama tak zběsile, že to nebylo ani možné!
Bylo to peklo, ani nevím jak se mi podařilo škrábnout o hranu zeminy a dostat se zpátky na břeh. Durch mokrá jsem byla vyděšená jako čert. On mě chce zabít! Uvědomila jsem si po chvíli. Hledala jsem ho, ale pan Stařešina už byl skoro uprostřed jezera! Tak to ne! Rozhodla jsem se to vzít po svém. Rozběhla jsem se po břehu, nohy mi čvachtaly od vody. Nehodlala jsem to takhle vzdát, i když mi srdce málem vyskočilo z hrudníku. "Je to příliš nebez-" musela jsem se pořádně nadechnout! "Nebezpečné!" Volala jsem na něj. Ale ve vodě byl vážně jako rybka, která snad neměla žádné meze. Nechtěla jsem znova zažít ten pocit, kdy pode mnou není pevná zem. Ale zdá se, že teď nebudu mít na výběr. Musela jsem. A tak jsem zavřela oči a skočila znova do vody. Tlapa netlapa, jak mi to přišlo vhod jsem jí tam prostě dala. Kdyby mě teď někdo sledoval, pravděpodobně by se počůral smíchy. Tohle se rozhodně nedalo nazvat plaváním, ani uměním. "Aaaa... mookré! MOKRÉ!" Volala jsem s nechutí, tohle si rozhodně za rámeček jen tak nedám. Naštěstí to nebylo kdo ví jak daleko a ani nevím jak jsem zase ucítila zem pod vodou. A tak jsem utíkala.
Stařešina už byl na břehu a nechal se sušit sluníčkem. A já jsem se hold musela smířit s prohrou. Usmíval se jako měsíček na hnoji. "V-vy jste mě chtěl zabít!" Vydolovala jsem ze sebe, ale nezlobila jsem se. Vlastně i když jsem byla strachy bez sebe a srdce jsem měla někde v krku... dokázala jsem posunout své hranice. "Gratuluji k prohře, ptáče," zazubil se a pak si to štrádoval zase jinam. Já tam zůstala stát jako opařená a nemohla jsem uvěřit, co se vlastně teď vůbec stalo. Dýchala jsem jak jen zhluboka to šlo, co víc? Byla jsem úplně celá mokrá! A tenhle pocit byl naprosto strašný, klepala jsem se doslova strachy.

Při posledních pokusech o to zjistit více o mé magii jsem ani jednou neuspěla. Moc jsem nechápala proč, měla jsem tak kladný vztah k přírodě. Ale samotná tahle magie mi nebyla určena. K žádné jiné jsem neměla takovou pevnou vazbu, jakou bych si představovala, ale zkusila jsem je. Bez úspěchu, žádná ke mě pořádně nesedí. Ale proč? Proč nesedí? Nechápala jsem. Nešlo mi moc mluvit s jinými vlky, tudíž jsem zavrhla jakoukoliv magii, která by znamenala nutnou společnost jiných vlků. Suše jsem polkla, už jsem byla celkem velká, vždyť... Kolik mi tak může být? Už rok? Špatně jsem se orientovala, ale možná jo. Nejspíš bych už magii měla objevit dávno, netušila jsem jak je na tom sestřička Proxima, ale možná už jí má. Je přece mnohem talentovanější, než já. Ale objevit něco v sobě bych chtěla. Povzdychla jsem si.
Došla jsem k jezeru, abych zkontrolovala své oči, pořád stejně zlatavé, jako před tím. Bude to asi běh na dlouhou trať a možná magii ani nemám. Napadlo mě. Zastříhala jsem ušima a znova se napila. Jezero se zdálo dnešní den poklidné. Bylo moc hezké počasí a nikde ani noha. A tak jsem se rozhodla tu ještě chvíli počkat, než se vrátím zpátky domů.

Červen 10/10

Šla jsem za tím zvukem, byla jsem zvědavá. Bylo to něco, jako by někdo volal o pomoc, ale zvířecí řečí. Nebyl to vlk, šlo o podivné pískání. Přibližovala jsem se potichu, abych ho nevyděsila. Pak jsem v trávě zahlédla malé mládě. Mohlo se jednat asi o malého kolouška, mohl mít sotva pár hodin. Byly tu ještě známky z porodu, ale jeho máma tu nikde nebyla. Zdá se, že se mu stýskalo. Chudák malý. Povzdychla jsem si a ťukla kousek od něj nosem. Jako by jím projel proud energie, zuřivě dýchal, děsila jsem ho? Smutně jsem se rozhlédla. "Podívám se po tvé mamince, neboj," řekla jsem mu potichu a tak jsem se k tomu i dala.
Proběhla jsem lesem a poslouchala zvuky přírody. Tím, že jsem lovu nevěnovala moc pozornost nikdy, neměla jsem zcela dobře vycvičený nos. No tak, soustřeď se! Uvědomila jsem si. Pak jsem narazila na nějaký pach, byl podobný tomu mláděti. A tak jsem se k němu vydala. Kousek za lesíkem se pásla srnka, zadní nožky měla špinavé. Jak jí ale přimět k tomu, aby se vrátila k pláčícímu mláděti? To už mi bylo záhadou. Možná jí trochu vyděsím a naženu tímhle směrem? Napadlo mě. Obešla jsem jí proto a pak pozvolna přibližovala. Ihned mě zbystřila a vzala první čáru směrem k lesu. Hravě jsem se usmála, směřovala ke svému mláděti. Snad všechno dobře dopadne. Usmála jsem se a já sama se vydala k jezeru, doplnit pitný režim.

Červen 9/10

Ustaraně jsem se podívala do strany, z promítání filmu na obloze jsem byla vyrušena. Kousek ode mě ťukal do kmene stromu datel. Ptáček s červenou čepičkou. Zvědavě jsem se k němu přiblížila a zůstala stát pod stromem. Postavila jsem se na zadní, jako bych si na něj chtěla sáhnout, ale byl ještě o pár metrů dál. Ptačí svoboda. Muselo to být fajn létat z místa na místo. Vidět všechno z takové dálky, za ten pohled bych určitě dala všechno, co jsem měla. Ale to bych vlastně mohla, vyrazit do hor. Napadlo mě. Rozhlédla jsem se po lese, v dálce jsem pár hor viděla, možná by nebylo na škodu vydat se na menší túru. Porozhlédnout se. Vždyť hory byly i za Mechovým lesíkem, což znamená že budu hned vedle domova. Nedá se to považovat za výlet někam na druhou stranu země. To bych možná mohla zvládnout, určitě si to dám na seznam přání na léto. Radovala jsem se s úsměvem. A tak jsem se vydala ještě dál, uslyšela jsem zajímavý zvuk a vydala se po něm.

Červen 8/10

Po posledním poznání jsem byla zase plná energie a hodlala jsem pokračovat dál. Teď jsem se zaměřila na květiny. Možná jsem chtěla najít nějakou, která by mě okouzlila. Příroda to opravdu uměla, ale v lese moc květin nebylo. Spíše rostliny a stromy. A tak jsem musela ze svých plánů trochu ubrat. Měla jsem hlavu v oblacích a pohled zabodnutý do korun stromů. Listí se třepalo a ukazovalo tak různé tvary.
A tak jsem se snažila vidět různé obrazce, něco co mi něco připomíná. Listí mělo různé podoby, ale to co zaujalo mojí veškerou pozornost, to byly mraky. Našla jsem místo mezi stromy, abych viděla krásně na oblohu. Prohánělo se tam doslova celé stádo mraků. Támhle ten mrak vypadá jako tatínek! Radovala jsem se s úsměvem a vrtěla při tom ocasem ze strany na stranu. Bylo to kouzelné, musela jsem se usmívat. Tohle mě bavilo a určitě mě to bude ještě nějakou chvíli bavit. Dokázalo mi to dokonale zlepšit náladu.

Červen 7/10

Proplétala jsem se dál, ve snaze něco najít. Čichala jsem k různým bylinkám a hledala něco, co by mě uchvátilo. Chtěla jsem pomáhat druhým a prostřednictvím přírody mi to přišlo celkem vhodné. Určitě tu bude mnoho zdrojů, ze kterých by se dalo čerpat. A tatínek nebo maminka o nich ani neví, hodlala jsem je prozkoumat a pak je obeznámit se situací. Za chvíli jsem našla keřík s bobulemi. Velká část byla ještě zelená, ale pár z nich byly černé jako noc. Přičichla jsem k nim. Nevonělo to špatně, mohly to být snad ostružiny?
Zkoumala jsem chvíli ten keř, byl celkem trnitý, znamenalo to, že je špatný? Chci zkoušet něco co neznám? Ale nevoní to vůbec špatně. Polkla jsem a olízla si nos. Měla jsem opravdu chuť je vyzkoušet a tak jsem neodolala a jednu si dala. Nejdříve jsem si s ní jen pohrávala na jazyku a pak kousla. Bylo to sladké, opravdu moc dobré. Páni to je dobré! Uvědomila jsem si s chutí. Jenomže jich tu zatím bylo opravdu jenom pár. Takže najíst se z toho tak úplně nedalo. Ale nemohla jsem si pomoct, vychutnávala jsem si poslední do posledního kousnutí.

Červen 6/10

Zhluboka jsem se nadechla a posadila se. Musela jsem si to trochu srovnat v té mojí hlavičce. Myšlenky mi lítaly sem a tam, zleva doprava a naopak. Jindy byly moje myšlenky mé nejlepší kamarádky, ale teď to bylo jako prokletí. Nedokázala jsem najít rovnováhu. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem určité zklamání z toho, že jsem necítila žádné nadání pro magii. Možná jsem byla špatná, možná jsem nebyla talentovaná. Značná část mé nálady z ničeho nic uvadla. Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu. Nechápala jsem, proč nemůžu vládnout magii přírody, vždyť já jí tak hrozně milovala. A ona mi nic nevracela.
Zase jsem se dala do pohybu, nesmím ztrácet hlavu. Pokud nějakou magii mám, ukáže se v pravý čas. Teď bych měla ještě trochu prozkoumat tenhle les. Chtěla jsem se dozvědět více o bylinkách a pokud možno najít i nějaké jedlé plody. Dostala jsem totiž menší hlad a na lov jsem se necítila. Lovit jsem prakticky ani neuměla, bolelo mě se na to jenom dívat. Natož abych se stala účastníkem, takhle dopadnout jsem rozhodně nechtěla.

Červen 5/10

Hnala jsem se lesem, jako smyslů zbavená. Sem tam jsem to nevychytala a narazila do stromu, ale to byl pouze detail. Rozhodně jsem se tím dlouho nechtěla zabývat. Proběhla jsem několika keři a zanechalo mi to v kožichu nehezké větvičky. Na ničem z toho ale teď nezáleželo, protože jsem se radovala, jako malé vlče. A já jím vlastně ještě pořád byla. Zastavila jsem se až u louže vody. Přičemž mě napadla další magie, která mohla existovat. Magie vody. Znechuceně jsem se ušklíbla, vody jsem se opravdu hodně bála. A jak jsem zjistila, tenhle strach jsem měla po mamince. Tak jo, voda? Jako vážně, matko přírodo? Povzdychla jsem si. Přesto jsem se vody ani nedotkla. Nechtěla jsem být mokrá a ani se umazat od okolního bahna.
Ale hodlala jsem to aspoň vyzkoušet. Proto jsem se soustředila na to udělat ve vodě kolečko, aniž bych se jí dotkla. Vyústilo to ovšem v to, že jsem na vodu civěla několik minut a nic se nedělo. Nemusela jsem ani zakrývat to, že se mi neskutečně ulevilo. Voda taky ne, to je dobře, vodu nemám ráda. Povzdychla jsem si. Jenomže tím... jsem si vyčerpala značné množství magií. To znamená, že nejsem v ničem dobrá? Povzdychla jsem si a trochu se toho zalekla. Co ale teď?

Červen 4/10

Situace byla ovšem trochu nahnutá. Teď začínalo jít trochu do tuhého, protože jsem si uvědomila, že další magie mě tak trochu děsí. Z horka byly ohně a ten umí být sakra nebezpečný. Tuhle magii bych nechtěla, kdyby si mě vybrala, nejspíš bych probrečela několik dní. Oheň mi přišel jako neovladatelný, což jsem já nebyla. Suše jsem polkla, tak či onak musela jsem to vyzkoušet. Našla jsem pár suchých listí a postavila se nad něj. Smutně jsem sklonila hlavu. Zavřela jsem oči a představovala si kouř, horko... Srdce mi bilo jako o závod. Bála jsem se otevřít oči a být svědkem toho příšerného zjištění, že by oheň mohlo být moje prokletí.
Se strachem jsem otevřela oči, k mému překvapení po ohni nebyly ani památky. "Haha!" Radovala jsem se a poskočila si sem a tam. Radostně jsem poskočila sem a tam, právě mi spadl kámen ze srdce. "Nejsem špatná, já nejsem špatná!" Radovala jsem se a vrtěla ocasem ze strany na stranu. Magie ohně mě děsila a byla jsem ráda, že nebyla mou součástí. Místo toho jsem se lesem rozběhla jako pominutá. Přeskakovala jsem překážky, které mě dělily od dalšího běhu.

Červen 3/10

V zemi jsem nenašla svoji spřízněnou duši, musela jsem tedy pokračovat dál. Rozhodla jsem se zkusit něco s větrem. I vítr je přece živel, nebo ne? Určitě! Usmála jsem se, našla jsem si v lese malou mýtinku. Tam jsem se zastavila a nadechla se. Ve vzduchu bylo tolik voňavých věcí. Radostně jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Vzduch je celkem teplý, zkusím ho ochladit. Napadlo mě. Brala jsem to jako takovou radostnou hru. Takže jsem se snažila ovládnout tuhle moc, ale místo toho jsem se nechala unést. Začala jsem tančit v tom větru, který byl od matky přírody. Hravě jsem úplně zapomněla na to, že ani vzduchu nemohu poručit. Přesto mi daroval tolik štěstí a naděje. Smála jsem se a vrtěla při tom ocasem.
To je zábava! Uvědomila jsem si. Možná to venku nebude tak špatné, možná to bylo i tím, že jsem poznávala samu sebe. Radovala jsem se z maličkostí a nechávala je jednoduše jít dál, díky mě. Poskakovala jsem sem a tam. Sice mé zatím dva pokusy o objevení magie nevyšli, ale o to víc jsem byla šťastnější.

Červen 2/10

Postávala jsem tam, jen tak a sledovala co se děje přede mnou. Viděla jsem jak mravenci chodí za sebou a něco nesou. Obdivovala jsem, jakou mají sílu a píli k tomu, něco dělat. Bylo opravdu teplo a i v takovém horku byli tak pracovití. Zavrtěla jsem ocáskem, div jsem právě neodložila o pár minut svoji výzvu. Měla bych začít zjišťovat. Uvědomila jsem si. Zavrtěla jsem hlavičkou a soustředila se na zeleň všude kolem. Kdybych ovládala samotnou přírodu, určitě bych něco dokázala s rostlinou. Vyhlídla jsem si proto takovou hezkou fialovou květinku, kterých tu bylo habaděj. Posadila jsem se k nim a dívala se na ni.
Dlouho se nic nedělo. Snažila jsem se jí posunout, nebo nechat rozkvést víc. Vyrůst další, ale nic, pohybovala se jen ve vánku, který udával vítr. Tohle nebude to pravé. Povzdychla jsem si. Zkoušela jsem to ještě párkrát, ale nic se nedělo. Že by tohle nebyla moje magie? Jiná ke mě ale vůbec přece nesedí! Povzdychla jsem si smutně. Na tuhle jsem vsázela skoro všechno, ale nevěšela jsem hlavu. Byla jsem stále šťastná a výprava přece nekončí!

Červen 1/10

Šla jsem zvesela, usmívala jsem se od ucha k uchu. Zavrtěla jsem ocáskem a pokračovala po lesní stezce dál. Byl krásný den a já ho chtěla nějak využít, najít cestu která mi byla zatím odpírána. Neznala jsem svoji magii, netušila jsem, jestli už jí sestřička měla a pokud ano, nesmírně jsem jí to přála. Ale já jsem zatím ani nic nezkoušela. Byla jsem poprvé venku a hodlala toho využít naplno, abych pak tetičce Ismě mohla povyprávět, co jsem všechno zažila. Protože za svůj život jsem zatím nezažila absolutně nic. Zastříhala jsem oušky a poslouchala zvukům přírody. Bylo to krásné. Jen šum lesa, zpěv ptáků a sem tam ode mě odskočila nějaká zvěř. Kdybych byla nějakým lovcem, nejspíš bych se učila lovit, ale to jsem neměla v úmyslu. Nechtěla jsem zabíjet zvířata, naopak jsem jim chtěla pomáhat. Najít nějakou rovnováhu, nejíst maso a přežít.
Ale teď jsem měla před sebou důležitější úkol, najít něco svého a budu to muset najít v sobě. Protáhla jsem se mezi dvěma stromy a zůstala stát. Tak jo, čím bych asi měla začít? Netušila jsem, cestu k magii jsem zatím nepochytila. Ale někde budu muset začít. Měla jsem velmi kladný vztah k přírodě, takže jsem spoléhala na to, že by právě taková magie našla cestu ke mě. A tak jsem začala přemýšlet nad tím, čím bych mohla začít.

Postávala jsem u jezera a sledovala hladinu, sem tam jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Musela jsem uznat, že mě to dost znervózňovalo. Tolik vody na jednom místě, co by se stalo, kdyby mě někdo popadl a dotáhl doprostřed? Neměla bych jak se dostat zpátky na břeh. Neuměla jsem ani plavat, měla jsem fóbii už jenom z toho se té vody dotknout. Pociťovala jsem však ohromnou žízeň. Olízla jsem si suchý nos a přiblížila se. Pěkně opatrně tak, abych si nenamočila tlapičky.
Sklonila jsem hlavu a vyplázla jazyk. Snažila jsem se zachytit co nejvíce vody. Když se ale hladina drala ke mě, automaticky jsem ustoupila a pak se zase vracela. Něco jako houpačka, sem a tam. Když jsem cítila, že jsem dostatečně napitá, zase jsem se od břehu vzdálila a posadila se. Bylo ráno, což mi dávalo možnost celého dne něco vymyslet. Zdá se, že bude i docela hezký den, zhodnotila jsem. Zvedla jsem hlavu a sledovala oblohu. Sem tam nějaký mráček, ale sluníčko mi nádherně ozařovalo můj srnčí kožíšek. Vyhřívala jsem se jako hádě na kameni. Tohle mě dobíjí, příroda je tak úchvatná. Měla jsem k přírodě mnohem lepší vztah, než k vlkům. Neuměla jsem se vůbec seznamovat, ani s nimi mluvit. Doufala jsem, že matka příroda ke mě bude štědrá a obdaří mě třeba magií země. Ta by ke mě neskutečně seděla. Proč jsem magii vlastně ještě neobjevila? Proč není vidět? Povzdychla jsem si. Když jsem se zase přiblížila k vodě, podívala jsem se na svůj odraz. Mé oči byly stále zlatavé, jako to nejcennější zlato na světě. Zastříhala jsem ušima a posadila se. Měla bych to možná zkoušet. Napadlo mě. A tak jsem to využila ke svému prospěchu a snažila se najít si k nějakému živlu cestu.