Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 1/10 - Etney

Zdá se, že moje dobrodružství pokračovalo. Byla jsem z toho celá pryč, tak nadšená, ale počasí se zdá trochu kazilo, tak bylo na čase se pomalu vracet domů. Tetička bude určitě nadšená z mého vyprávění, co se mi všechno podařilo. Nemůžu se dočkat, až jí to všechno povyprávím. Usmála jsem se nad tím a při tom jsem si to klusala na sever. Narazila jsem na velkou louži vody a nadšeně při tom zavrtěla ocasem. Už jenom kousek! To doběhnu! Radovala jsem se s úsměvem a na nic nečekala, z klusu se stal cval.
Rozhlížela jsem se, jako bych měla hlavu v oblacích, takové trochu přerostlé dítě, které bylo poprvé venku. Na tváři jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. Tolik štěstí, tolik radosti až... ejhle. "Prásk!" Narazila jsem do obrovského vlka, kterého jsem si nedopatřením absolutně nevšimla. Měla jsem hlavu úplně někde jinde a tvrdý náraz, do hory svalů byl pro mne dosti bolestivý. Odpálilo mě to bokem a zůstala tak ležet na zemi, netušíc kde mám kterou nohu. "M-moc se om-omlouvám!" Vykoktala jsem vystrašeně a začala se sbírat, zadní noha dopředu, přední dozadu. Byla jsem z toho tak vyděšená, že jsem nemohla přijít na to, jak vlastně patřím!

Čím déle jsem byla v blízkosti tohohle vlka, tím víc jsem se cítila uvolněnější. Nevypadal, že by mě chtěl teď hned sníst. Strach jsem ovšem měla a cítila ho stále na jazyku. Vlk je z jihu, žije v lese s velkou jámou, jak sám řekl. Zvědavě jsem zastříhala ušima, protože jsem o tomhle ještě nikdy neslyšela. "Já jsem zase úplně ze severu, z lesa pod sopkou," řekla jsem mu, aby jsme si byli kvit. Nebylo na tom nic špatného, v tom lese jsem uvítala úplně každého. Vůbec by mi nevadilo tohohle teď hned sbalit a vzít ho sebou domů. Přišlo mi to tak správné.
Tento vlček měl ale úplně jiné plány, zdá se že někoho hledal. Své přátele. Takže i tenhle vlk má kamarády, jenom ti moji se mi vytrácí hned, co je potkám. Jako to bylo u toho vlčete, které se nám zatoulalo v lese. Kdo ví, jak teď asi vypadá, nebo kde je mu konec. "Otravnou?" Zopakovala jsem, protože pokud to byli jeho kamarádi, bylo zvláštní že jí takhle nazval. Ale uvědomila jsem si, že jsem nejspíš plácla úplnou blbost, tak jsem v rychlosti zavrtěla hlavou, jako bych se chtěla střepat mouchy v uchu. "Teda, ne neviděla, omlouvám se. Určitě ale nebudou daleko," snažila jsem se tu situaci jakkoliv zachránit, i když už je možná i pozdě. Rozhlédla jsem se, jestli tyhle dva vlky podobného věku neuvidím. Ale zdá se, že jsme u vodopádů byli sami. "Možná se vrátili do lesa s jámou," napadlo mě, bylo přece jenom horko, léto v plném proudu a málokomu se chce v tomhle počasí cestovat, jenom já a tady tenhle dotyčný jsme byli výjimky. Dva blázni co cestují v rozžhaveném počasí.

VLA 16

Koukala jsem se na tu stékající vodu a byla naprosto v šoku. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi to líbí nebo ne. Z vody jsem měla respekt velký jako blázen. Voda mi naháněla strach, ale když jsem viděla s jakou lehkostí padá a tvoří tak naprosto kouzelný pohled. Pralo se to ve mě. Nebyla jsem připravená na to dávat jakýkoliv pozor. Hluk z vodopádu mi naprosto unesl uši a já tak nevnímala, jestli se někdo kolem náhodou motá. Taky mi nešlo moc do hlavy, proč by někdo vyhledával zrovna tohle místo. Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumavě se při tom zatvářila. Když v tom jsem za sebou uslyšela mluvení. Vyskočila jsem do vzduchu a otočila se na druhou stranu. Zůstala jsem zděšeně stát štronzo. Jako obvykle mi jakýkoliv vlci naháněli strach. Proto jsem byla i překvapená, že na mě někdo vůbec promluvil. Pozdravil a zeptal se, kde to vlastně jsme. "A-ahoj," vykoktala jsem nejistě. To zvládneš, jen se ptá na cestu. Nechce tě zabít, nebo tak něco. Jelikož jsem se s cizími vlky nestýkala, bylo to pro mě víc jak těžké. Nervozita že mě doslova čišila. "Vlastně úplně nevím, j-já jsem mimo les poprvé a už.. už je to pár dní, co jsem na výpravě," vykoktala jsem ze sebe, jestli to mělo hlavu a patu kdo ví. Bylo to stejně zmatené, jak jsem se já mohla právě teď cítit. "Míříš někam? Konkrétně?" Zeptala jsem se a při tom se rychle usmála, třeba bych mu mohla pomoci.

VLA 15
// Východní hvozd

Zaslechla jsem čím dál hlučnější zvuk a mě jen napadlo, co by to mohlo být? Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a šla po něm. Bylo to příjemnější než poslouchat zvuky podivných šelem, možná kojotů. Takže jsem zvolila raději zvuk hluku, vzduch byl vlhký takže mě to určitě vedlo k vodě. A to mě donutilo k tomu přidat. Jakmile se stromy rozestoupili, doslova mi začalo pleskat srdce radostí. Voda! Radostně jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Konečně jsem našla to, co jsem hledala. Vodu.
Rozešla jsem se blíže, hledala jsem jakékoliv bezpečné místo, kde bych se mohla napít. Jazyk jsem měla nalepený na patře. Sešla jsem pod vodopád a sklonila hlavu. Hltavě jsem se napila, nebylo tu absolutně nic slyšet, ale to teď bylo jedno. Ta hromada vody mi naháněla strach, dívala jsem se na ten obrovský vodopád a byla jako v transu. Byl tak neskutečně velký, mohutný a vydával tak ohromný zvuk. Vody jsem se bála, nebylo to nic pro mě. Cítila jsem, že se mi zadní nohy klepou strachy, ale nemohla jsem odtrhnout zrak. Vodu jsem neměla ráda, ale ten pohled na stékající vodu s takové výšky byl okouzlující. A tak jsem tam jenom stála, z koutků mi stékala voda a dívala jsem se. Jenom se dívala, jako by to byl film.

VLA 14
// Zrcadlové hory

Les mi byl mnohem bližší, nabízel mnohem větší bezpečí a tak jsem si oddychla. I když i v lese mohli být mnohem větší predátoři, než jsem byla já. Stále jsem byla zmatená z toho všeho, co se tady dělo. Nebyla jsem zvyklá cestovat sama a vůbec, já žádná velká cestovatelka nebyla. Proto jsem jen spolkla slinu a pokračovala mezi stromy. Na malou chvíli jsem se cítila jako zpátky doma. Tam by to bylo moc fajn, tohle cestování není nic pro mě. Už teď mě bolely tlapky, zkrátka celé mé vlčí já. Byla jsem poměrně malá, ale asi ne z úplně těch nejmenších na světě. Ale ani tak jsem se toho nebála. Rozklusala jsem se, čím dřív tahle výprava skončí, tím dřív budu doma. Budu muset pak vyprávět tetičce Ismě, co jsem zažila. Vlastně jsem se teď vžila do její kůže, jedna velká cestovatelka, která být cestovatelkou ani být nechtěla.
Zaslechla jsem za sebou poněkud zvláštní zvuk. Trhla jsem sebou a ihned se rozběhla pryč, bála jsem se. Popadla mě panika a strach. Mohla to být i nějaká šelma a to by bylo to poslední, co jsem chtěla potkat. Někoho, kdo by mi vyprášil můj krásný a čistý kožíšek. Pohodila jsem ocáskem a ihned se vydala na rychlejší tempo.

// Kaskády

VLA 13
// Zarostlý les

Došla jsem do hor, vždy jsem měla takový zvláštní pocit, když jsem do nějakých došla. Neměla jsem z toho dobrý pocit, byly tak obrovské a já si přišla tak malá. Já byla taková zakrslá srnka, malinká... bez špetky důstojnosti. Nejistě jsem tak našlapovala a snažila se být ta nejtišší osoba široko daleko. Nejspíš se mi to dařilo, protože jsem ve své blízkosti nic neslyšela. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Dívala jsem se na ty vrcholy, přišli mi tak daleko. Určitě by zabralo několik dní, než bych tam třeba já došla. Uvědomila jsem si. Zamlaskala jsem a pokračovala dál, hledala jsem nějakou cestičku, která by mě dostala dál. Tušila jsem, že budu u vody určitě brzy. Doslova mi jazyk lepotal po patře, potřebovala jsem se osvěžit. Ani teď mi nepřišlo zvláštní, že bych do té vody doslova skočila. S radostí, s chutí.
Proplétala jsem se mezi horami, nenašla jsem ani kaluž, prostě nic. Trochu zklamaně jsem zastříhala ušima a přikrčená skoro až u země jsem pokračovala dál. Až když jsem v dálce uviděla stromy, ulevilo se mi. Les mi přišel mnohem bezpečnější, než tyhle hory.

// Východní hvozd

VLA 12
// Hadí ocas

Neměla jsem daný směr, možná se ani neorientovala, možná proto jsem se právě teď vracela na místo, kde jsem byla před malou chvílí. Nervózně jsem při tom našlapovala a nebyla si svými kroky tak úplně jistá. Ale nehodlala jsem se vzdávat, měla jsem žízeň a věděla, že voda musí být někde blízko. A tak jsem začenichala, můj nos na to nebyl úplně zvyklí. Přece jenom doma jsem měla tak nějak servis. Jídlo i voda byla k mání na území smečky, aniž bych se musela být, co mám za zadkem. Ale tady jsem cestovala na vlastní pěst. Musela jsem se o sebe umět postarat, stejně tak jako tetička Isma, to byla můj vzor.
Prolézala jsem mezi stromy, keři a nebylo to úplně ideální, co si budeme povídat. Potřebovala jsem ale víc. Cítila jsem v tlamě sucho a potřebovala se osvěžit, už to bude nějaký doba, co jsem naposledy pila. Tak jo, táhle jsou hory a voda nebude určitě daleko. Ujistila jsem se, byla jsem dobrodruh prvního stupně. Nic víc nic míň, a tak jsem se do toho prostě vrhla po hlavě.

// Zrcadlové hory

VLA 11
// Zarostlý les

Dostala jsem se před les na nějakou pofiderní louku. Konečně bez bouřky v zádech se dalo cestovat mnohem lépe. S úsměvem jsem se rozhlédla a při tom zkoumala, co dalšího tohle prostředí může nabídnout. Byla jsem naprosto plná nadšení, konečně jsem byla venku. Ale běhal mi mráz po zádech, byla jsem vyděšená a netušila, co si o tom všem mám myslet. Tetička Isma bude nadšená z toho, že jsem dokázala ovládnout svůj strach a vydala se ven, musím z toho načerpat co možná nejvíc. Uvědomila jsem si a při tom zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
Takže jsem hodlala těžit i z tohohle velmi divného místa. Podívala jsem se na sever, něco mě tam táhlo, možná domov? Bezpečí? Jedno z toho, nebyla jsem si úplně jistá co to bylo, ale hodlala jsem si pro to opravdu jít. Zároveň jsem dostala celkem žízeň, takže jsem hledala zdroj pitné vody. Alespoň pro tentokrát. Suše jsem při tom polkla a vracela se tedy zpátky, stejnou cestou jako před tím.

// Zarostlý les

VLA 10
// Esíčka

Rozhodně jsem neměla chuť na to zrovna teď zdolávat nějakou řeku. Bylo to pro mě obtížné i za letních klidných večerech, rozhodně ne teď v takovém slejváku s bouřkou. Ihned jsem přidala do běhu, když jsem měla les skoro před sebou. Zadýchaně jsem už ani necítila bolest, která mi pružila doslova celým tělem. Důležité pro mě v tuhle chvíli bylo schovat se pod stromy a být alespoň nějakou chvíli v bezpečí.
Když mě uvítali stromy, cítila jsem se trochu bezpečněji, už na mě tolik nepršelo a nemusela jsem být vystavena té šílené bouřce. Ale stále tu mohlo znamenat spoustu nebezpečí, jako například že uhodí do stromu, který na mě po sléze spadne a já se nebudu moct pohnout. To bych pravděpodobně umřela, kdo ví kdy tu naposledy někdo prošel. Neměla jsem tušení, kde vlastně teď jsem. Ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem se alespoň na chvíli někam schovat a doufat, že bouřka brzy ustane. Netrvalo dlouho a já se dostala na scestí.

// Hadí ocas

VLA 9
// Středozemní pláň

Honem! Vždyť tu bouřku máš hned za zadkem! Byla jen otázka času, já si nehrála se sirkami, já je doslova v ohni pálila. Tohle až budu tetičce Ismě vyprávět, ta se zjančí! Ale já jsem šla do sebe, řekla jsem si, že si udělám takový malý výlet. Zkusím co všechno dokážu sama! Pelášila jsem před pláň schovaná pod hrstkou trávy, durch mokrá. Nepříjemně jsem se jenom zašklebila, tohle rozhodně nebylo nic pro dámu, jako jsem byla já. I když já začvachtat si kožich se nebála, ale to mokro... to mokro mi vadilo, bláto ne.
Doběhla jsem až k řece. To ne! Tady není les? Vyděšeně jsem se začala rozhlížet, ale přes husté šňůry deště jsem neviděla prakticky vůbec nic. Mysli, mysli, co by udělala tetička Isma? Nejspíš by se dostala nějak na druhou stranu, kdo ví jak. Tak jo, bylo nutné dostat se na druhou stranu. Možná bych dokázala tu bouřku odklonit! Napadlo mě, když mi nešla žádná normální magie, napadlo mě, že bych vládla počasí! Snažila jsem se odvolat bouřku, aby odešla! Jenomže se vůbec nic nedělo, až na to že přímo nad mou hlavou prosvištěl blesk opravdu hodně blízko. "Ach!" Vzdychla jsem a rozběhla se hlava nehlava. Zamířila jsem co nejrychleji na sever, viděla jsem tam nejbližší les!

// Zarostlý les

VLA 8, VLA úkol 3. Hod balónem
// Medvědí jezírka

Ach, kdybych si tak vybrala lepší podmínky pro cestování, tohle nebylo zrovna nic pro mé já. Ale ani tak jsem se nenechala zahanbit a uskutečnila tenhle výlet. Teď už nebylo cesty zpět, počasí bylo příšerné, ale já se nehodlala vzdávat. Teď jsem dorazila na poměrně rozsáhlou louku. Už teď jsem měla opravdu špatný pocit z tohohle počasí, bouřka nehodlala ustát. Takže mi nezbývalo moc možností, držela jsem se u hranic. Cokoliv jsem viděla mi nahánělo hrůzu, blesky, zářivé světla. Absolutně ve mě nebyla žádná odvaha.
A tak když jsem rychle pokračovala směrem, abych se vyhnula co možná bleskům jsem něco zahlédla. A už z dálky na mě volal. Leskly se mi oči už z dálky a já ho ihned poznala, Stařešina. A s tímhle chlápkem už jsem měla co dočinění u jezera, jak se dostal tak rychle sem? Musel mě ihned přivítat, měl sebou nějakou kulatou věc, vypadala jako houba. Ale houba to tak úplně nebyla, hrála všemi barvami. Ihned se mi to zalíbilo a musela jsem přiskočit blíž. Žuch, hned vedle mě spadla kroupa a já vyděšeně uskočila. "Ale to nejde, není na to dobré počasí, nepoletí to!" Okamžitě jsem začala protestovat, jestli si mě ale Stařešina pamatoval, věděl jaká jsem. Moc se na to netvářil, spíše se jen hravě zazubil a popohnal mě k tomu zkusit to znovu. Určitě je to nějaký divný druh houby, musí být. To bylo první co mě napadlo a tak jsem se přece jenom nechala přemluvit. Trochu opatrně jsem se k onu předmětu přiblížila a tlapkou do něj lehce bouchla. A ten balón se opravdu pohnul, byla tu poměrně vysoká tráva. Akorát jak ho dostanu nahoru? Už jsem zvedala hlavu, abych pohlédla na černou oblohu plnou blesků, rozhodně jsem z toho neměla dobrý pocit.
Tiše jsem tam jenom stála, ale při dalším úderu hromu jsem cukla. A jak dlouho myslíš, že tu můžeš stát, než do tebe uhodí, drahá Saelind? Dravý hlas v mé hlavě mi dával jasně najevo, že nemám moc času. Už jsem natahovala tlapu a pak jednoduše bouchla vší silou, jakou jsem v sobě vůbec měla. A balón se rozletěl k obloze, ani nevím jak se mi to povedlo. Obdivuhodně jsem se na něj dívala tady dole, než dopadl do vysoké trávy a já ho neviděla. "Ale ne, nevím kde je, musím ho najít!" Tak rychle jsem vystřelila, že za mnou zůstávala jenom povadlá tráva, pokud jí už neskolila bouřka. Abych pravdu řekla, nemám absolutně tušení, kterým směrem balón vlastně spadl. Loudila jsem pohledem, ale při každé odezvě hromu jsem sebou škubla a čekala, že černý Petr padne na mne, ale nebylo tomu tak, zatím. Mlaskla jsem, když v tom jsem v dálce uviděla něco barevného, mohl by to být onen balónek! Krouživými a ladnými pohyby jsem k němu doklusala, byl to on! Nosem jsem do něj ťukala a vracela ho na místo, kde byl i Stařešina. A ten se jako vždy usmíval, poblahopřál mi, ale neřekl, jestli to bylo dostatečně daleko na to, abych touhle zkouškou prošla. A tak mi to pravděpodobně zůstane záhadou, místo toho jsem raději zvolila rychlí úprk. Každým okamžikem byla tahle bouřka nebezpečnější a musela sem jednat, pokud nechci schytat ránu do svého zadku, měla bych utíkat někam pod stromy!

// Esíčka

VLA 7
// Mahtae, jih

Pod nohama mi to začalo čvachtat čím dál tím víc. Měla jsem za to, že tohle má za následek ta bouřka, která se proháněla po obloze, ale ne. Uvědomila jsem si, že kaluže jsou moc velké a když jsem po břicho stála ve vodě, věděla jsem, že je něco špatně. Opět se ve mě probudil ten ohromný strach z vody. Začala jsem se doslova zajíkat. Ne, ne, ne! Vodu jsem neměla ráda a rozhodně tomu déšť nijak zvlášť nepomáhal. Ale tohle už bylo moc i na mě.
Ihned jsem vyskočila na místo, kde jsem si myslela že je souš, začala jsem čvachtat blátem. Tady bylo vody opravdu šíleně moc. Sklesle jsem se rozhlédla po okolí. Možná bude lepší se vrátit domů a zkusit tu procházku jindy. Ale jak jsem měla vědět, že budu mít zase odvahu na to odejít za hranice lesa? Kdybych se vrátila, pravděpodobně bych už tu odvahu neměla. Teď jsem měla čerpat ze všeho, co jsem do teď znala. Zvědavě jsem zastříhala oušky. Tak půjdu ještě kousek. Napadlo mě a při tom jsem se zavrtěla. Snažila jsem se vyhnout těm největším loužím, ale nožky to odnesly, byly celé od bahna a po bílé srst ani památky.

// Středozemní pláň

VLA 6
// Mahtae, sever

To jsem si ale vybrala počasí na procházku. Řekla jsem ustrašeně, už ráno to nevypadalo zrovna nejlépe. Obloha černá jako noc, pršelo, ale teď k tomu všemu přišly i hromy a blesky. Měla jsem strach, ten zvuk se mi ani trochu nelíbil. Ocas jsem měla strčený prakticky mezi nohama. Krčila jsem se u zemi, neměla jsem k ní zrovna daleko, díky své velikosti. Nerostla jsem, přišlo mi že skoro vůbec. Naivně jsem si myslela, že tahle procházka bude krásně zalitá sluncem, ale mýlila jsem se. Tohle bude ještě panečku jízda. Ale na tu jsem já absolutně nebyla stavěná.
Krčila jsem se a při tom scházela na jih, doufala jsem, že tam třeba až taková bouřka nebude. A alespoň na chvíli mi bude fajn. Při úderu blesku jsem ihned přidala do kroku, jako kdyby mě někdo za zadkem praštil jsem se rozběhla.

// Medvědí jezírka

VLA 5
// VVJ

Tady jsem si to matně pamatovala. Šla jsem tady s Dyorem, mám pocit že se tak jmenoval.. Už jsem ho neviděla snad věčnost, od té doby co jsem ho přivedla do Mechu. Jako by se po něm slehla zem. Trochu se mi po něm zastesklo a srdíčko mi lehce poskočilo. Měla bych si najít nějakého kamaráda, který neuteče. Napadlo mě. Vlastně jsem s nikým moc čas netrávila, jenom sama se sebou. Což bylo... opravdu smutné.
Ale teď jsem konečně měla možnost se trochu více projít. Když jsem šla směrem k jihu, podél řeky ucítila jsem podivný pach. Byl opravdu silný a linul se z lesa hned vedle. Asi další smečka, měla bych se zeptat tatínka, kde všude jsou, abych do nějaké omylem nevpálila. Napadlo mě. Určitě bych byla jistější, kdybych věděla, kde smečky sídlí. Ale teď jsem šla podél řeky, to snad nikomu úplně vadit nebude. Trochu jsem i přidala do kroku, nechtěla jsem přece narazit na nějakého zlovlka, který by mě chtěl vynést v zubech!

// Mahtae, jih

VLA 4

Tak jo, dobrodružství, ale co teď? Kde ho mám hledat? Hlava mi to moc dobře nebrala, ale jestli si mě Stařešina našel tady, kdo ví co mě ještě může čekat. Svět byl plný záhad a třeba se mi podaří najít něco dalšího! Čím víc to bude vzrušující a já se budu bát, tím víc mi to rozhodí moji osobnost! A já třeba konečně najdu talent na něco, o čem nevím!
Jo, to byla panečku úvaha. Takže jsem se zvedla s plnou parádou a zavrtěla při tom ocáskem. Rozhodla jsem se jít dál. Vím, že doma by mi určitě bylo dobře, ale i tetička Isma musela prozkoumat svět, než se vrátila domů. Aby nám mohla vyprávět, něco se naučit. A tak jsem i já konečně k něčemu, snad. Naposledy jsem mrkla na jezero, které mi v tuhle chvíli nebude absolutně vůbec chybět. A rozhodla jsem se jít na jih. Podél řeky, rozhodně jsem neměla v úmyslu se na ni svézt, ale možná by mi mohla ukázat směr. Moc jsem mimo domov toho neviděla, teď jsem konečně měla příležitost trochu vyrůst.

// Řeka Mahtae, sever