Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další » ... 12

Červen 4/10

Situace byla ovšem trochu nahnutá. Teď začínalo jít trochu do tuhého, protože jsem si uvědomila, že další magie mě tak trochu děsí. Z horka byly ohně a ten umí být sakra nebezpečný. Tuhle magii bych nechtěla, kdyby si mě vybrala, nejspíš bych probrečela několik dní. Oheň mi přišel jako neovladatelný, což jsem já nebyla. Suše jsem polkla, tak či onak musela jsem to vyzkoušet. Našla jsem pár suchých listí a postavila se nad něj. Smutně jsem sklonila hlavu. Zavřela jsem oči a představovala si kouř, horko... Srdce mi bilo jako o závod. Bála jsem se otevřít oči a být svědkem toho příšerného zjištění, že by oheň mohlo být moje prokletí.
Se strachem jsem otevřela oči, k mému překvapení po ohni nebyly ani památky. "Haha!" Radovala jsem se a poskočila si sem a tam. Radostně jsem poskočila sem a tam, právě mi spadl kámen ze srdce. "Nejsem špatná, já nejsem špatná!" Radovala jsem se a vrtěla ocasem ze strany na stranu. Magie ohně mě děsila a byla jsem ráda, že nebyla mou součástí. Místo toho jsem se lesem rozběhla jako pominutá. Přeskakovala jsem překážky, které mě dělily od dalšího běhu.

Červen 3/10

V zemi jsem nenašla svoji spřízněnou duši, musela jsem tedy pokračovat dál. Rozhodla jsem se zkusit něco s větrem. I vítr je přece živel, nebo ne? Určitě! Usmála jsem se, našla jsem si v lese malou mýtinku. Tam jsem se zastavila a nadechla se. Ve vzduchu bylo tolik voňavých věcí. Radostně jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Vzduch je celkem teplý, zkusím ho ochladit. Napadlo mě. Brala jsem to jako takovou radostnou hru. Takže jsem se snažila ovládnout tuhle moc, ale místo toho jsem se nechala unést. Začala jsem tančit v tom větru, který byl od matky přírody. Hravě jsem úplně zapomněla na to, že ani vzduchu nemohu poručit. Přesto mi daroval tolik štěstí a naděje. Smála jsem se a vrtěla při tom ocasem.
To je zábava! Uvědomila jsem si. Možná to venku nebude tak špatné, možná to bylo i tím, že jsem poznávala samu sebe. Radovala jsem se z maličkostí a nechávala je jednoduše jít dál, díky mě. Poskakovala jsem sem a tam. Sice mé zatím dva pokusy o objevení magie nevyšli, ale o to víc jsem byla šťastnější.

Červen 2/10

Postávala jsem tam, jen tak a sledovala co se děje přede mnou. Viděla jsem jak mravenci chodí za sebou a něco nesou. Obdivovala jsem, jakou mají sílu a píli k tomu, něco dělat. Bylo opravdu teplo a i v takovém horku byli tak pracovití. Zavrtěla jsem ocáskem, div jsem právě neodložila o pár minut svoji výzvu. Měla bych začít zjišťovat. Uvědomila jsem si. Zavrtěla jsem hlavičkou a soustředila se na zeleň všude kolem. Kdybych ovládala samotnou přírodu, určitě bych něco dokázala s rostlinou. Vyhlídla jsem si proto takovou hezkou fialovou květinku, kterých tu bylo habaděj. Posadila jsem se k nim a dívala se na ni.
Dlouho se nic nedělo. Snažila jsem se jí posunout, nebo nechat rozkvést víc. Vyrůst další, ale nic, pohybovala se jen ve vánku, který udával vítr. Tohle nebude to pravé. Povzdychla jsem si. Zkoušela jsem to ještě párkrát, ale nic se nedělo. Že by tohle nebyla moje magie? Jiná ke mě ale vůbec přece nesedí! Povzdychla jsem si smutně. Na tuhle jsem vsázela skoro všechno, ale nevěšela jsem hlavu. Byla jsem stále šťastná a výprava přece nekončí!

Červen 1/10

Šla jsem zvesela, usmívala jsem se od ucha k uchu. Zavrtěla jsem ocáskem a pokračovala po lesní stezce dál. Byl krásný den a já ho chtěla nějak využít, najít cestu která mi byla zatím odpírána. Neznala jsem svoji magii, netušila jsem, jestli už jí sestřička měla a pokud ano, nesmírně jsem jí to přála. Ale já jsem zatím ani nic nezkoušela. Byla jsem poprvé venku a hodlala toho využít naplno, abych pak tetičce Ismě mohla povyprávět, co jsem všechno zažila. Protože za svůj život jsem zatím nezažila absolutně nic. Zastříhala jsem oušky a poslouchala zvukům přírody. Bylo to krásné. Jen šum lesa, zpěv ptáků a sem tam ode mě odskočila nějaká zvěř. Kdybych byla nějakým lovcem, nejspíš bych se učila lovit, ale to jsem neměla v úmyslu. Nechtěla jsem zabíjet zvířata, naopak jsem jim chtěla pomáhat. Najít nějakou rovnováhu, nejíst maso a přežít.
Ale teď jsem měla před sebou důležitější úkol, najít něco svého a budu to muset najít v sobě. Protáhla jsem se mezi dvěma stromy a zůstala stát. Tak jo, čím bych asi měla začít? Netušila jsem, cestu k magii jsem zatím nepochytila. Ale někde budu muset začít. Měla jsem velmi kladný vztah k přírodě, takže jsem spoléhala na to, že by právě taková magie našla cestu ke mě. A tak jsem začala přemýšlet nad tím, čím bych mohla začít.

Postávala jsem u jezera a sledovala hladinu, sem tam jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Musela jsem uznat, že mě to dost znervózňovalo. Tolik vody na jednom místě, co by se stalo, kdyby mě někdo popadl a dotáhl doprostřed? Neměla bych jak se dostat zpátky na břeh. Neuměla jsem ani plavat, měla jsem fóbii už jenom z toho se té vody dotknout. Pociťovala jsem však ohromnou žízeň. Olízla jsem si suchý nos a přiblížila se. Pěkně opatrně tak, abych si nenamočila tlapičky.
Sklonila jsem hlavu a vyplázla jazyk. Snažila jsem se zachytit co nejvíce vody. Když se ale hladina drala ke mě, automaticky jsem ustoupila a pak se zase vracela. Něco jako houpačka, sem a tam. Když jsem cítila, že jsem dostatečně napitá, zase jsem se od břehu vzdálila a posadila se. Bylo ráno, což mi dávalo možnost celého dne něco vymyslet. Zdá se, že bude i docela hezký den, zhodnotila jsem. Zvedla jsem hlavu a sledovala oblohu. Sem tam nějaký mráček, ale sluníčko mi nádherně ozařovalo můj srnčí kožíšek. Vyhřívala jsem se jako hádě na kameni. Tohle mě dobíjí, příroda je tak úchvatná. Měla jsem k přírodě mnohem lepší vztah, než k vlkům. Neuměla jsem se vůbec seznamovat, ani s nimi mluvit. Doufala jsem, že matka příroda ke mě bude štědrá a obdaří mě třeba magií země. Ta by ke mě neskutečně seděla. Proč jsem magii vlastně ještě neobjevila? Proč není vidět? Povzdychla jsem si. Když jsem se zase přiblížila k vodě, podívala jsem se na svůj odraz. Mé oči byly stále zlatavé, jako to nejcennější zlato na světě. Zastříhala jsem ušima a posadila se. Měla bych to možná zkoušet. Napadlo mě. A tak jsem to využila ke svému prospěchu a snažila se najít si k nějakému živlu cestu.

// Mechový lesík

Čím dál jsem byla od hranic, tím větší paniku jsem zažívala. Ale přesto jsem cítila hrstku odvahy, kterou jsem měla, abych prozkoumala aspoň okolí. U jezera jsem naposledy byla a rozbrečela se, když na mě čváchla malá vlnka na tlapky. Teď už mě to nesmí rozhodit, pak se pochlubím tetičce Ismě, jak jsem odvážná. Prolétlo mi hlavou. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila kupředu. Jezero se třpytilo už z dálky, za chvíli u něj budu. Čím blíž jsem byla, tím víc kvákání jsem slyšela. Nejspíš se tu pohybovala velká část žabích obyvatel.
Zvědavě jsem zavrtěla ocáskem ze strany na stranu. Úsměvně jsem se vydala k nim, hodlala jsem nějakou najít. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se nedotkla jezera, to bylo to poslední, po čem mé nebohé srdíčko prahlo. Zastříhala jsem oušky, na chvíli se zastavila. Pak jsem uviděla skákající velkou ropuchu. Přiskočila jsem k ní a ona ode mě začala odskakovat. Začala jsem jí proto jako hravé štěně nahánět. Skok sem, skok tam, zadek nahoře, přední část těla dole. Byla to celkem zábava, možná to venku nebude tak špatné!

Bylo po bouřkách, lítala jsem od hranic k hranicím. Srdíčko mi bilo jako na poplach a sama jsem netušila, kde vlastně za chvíli jsem. Jednou na severu, pak na jižní straně lesa. Dokonale mě to unavilo tak, že jsem si ustlala na jednom mokřejším mechu a zkrátka usnula. Probrala jsem se až ráno, když mi mezi korunami stromů posvítil na nos první sluneční paprsek. Zvědavě jsem zastříhala ušima a zavrtěla čumákem. Pomalu jsem otevřela oči a začínala se rozhlížet. To už je ráno? Napadlo mě. Trochu krkolomně jsem se posbírala ze země a protáhla se. Bylo na čase se trochu protáhnout. Slyšela jsem podivné kvákání, které přitáhlo moji pozornost. Teď bylo vody všude plno. Odjakživa mi bylo v lese dobře, ale teď jsem cítila, že bych měla posouvat své hranice.
A tak jsem se pomalu vydala k jižní straně lesa. Bylo to co bych dohodila kamínkem k jezeru. Velká louže vody mě vždy opravdu děsila. Ale jak říkala tetička Isma, musím posouvat své hranice a dát se do toho. A tohle může být příležitost. Probrala jsem se s velkou dávkou odvahy a hodlala jsem se toho zhostit, jak nejlépe to půjde. Takže jsem vyšla z lesa, snad po druhé v životě úplně sama, nebo možná i poprvé? Nejistý krok mě pronásledoval.

// VVJ

Arminius | květen 3 | VVJ

Byla jsem fakt nervózní, cizí vlci mě děsili a nejspíš budu mít nějaký ty noční můry. Ale tenhle se opravdu snažil a tak jsem mu tu radost nechtěla zkazit. Vždyť i Proxima se zvládla seznámit s Háti a stali se z nich... kamarádky. Proč bych já taky nemohla mít kamaráda? Jednoho jsem měla, ale zmizel, když jsem ho seznámila s tátou. Od té doby jsem ho neviděla, doufám, že se tohle nestane s tímhle. Pak si začal pohrávat s mým jménem, hláskovat a vymýšlet přezdívky. "J-já nevím, jak bys mi říkal?" Zeptala jsem se, co by takhle ke mě mohlo nejlépe sedět? Setkávala jsem se jenom s dospělými vlky a ti mě oslovovali většinou celým jménem a mě to přišlo v pohodě. Vlk se představil jako Arminius. "Taky dlouhý," poznamenala jsem a mírně se usmála a zavrtěla ocasem. "Ari je dobrý," pochválila jsem mu.
Pak mi začal vyprávět o tom, že jedl jednou pomeranč, co k němu připlaval na vodě. Byl kulatý a oranžový a to mě dokázalo dokonale přitáhnout pozornost. "On plave? Jako ryby?" Zeptala jsem se a naklonila hlavičku lehce na stranu. "Ten jsem asi nikdy nejedla," zhodnotila jsem smutně. Přežívala jsem na mase a to jsem si ještě k tomu brala dost málo. Bylo mi líto těch zabitých zvířat. A jíst je mi přišlo nesprávné, ale co jiného jsem měla jíst? Zkoušela jsem trávu, ale to mě vždy donutilo k tomu se vyzvracet a dojít k tomu, že tráva se prostě nejí. Proto, kdyby ten pomeranč bylo něco jiného, než jsou zvířata, možná bych na tom dokázala přežít, i když je fest kyselí. "Mech se nejí, roste hlavně v lese, na stromech, nebo půdě. Je šíleně měkký a skvěle se v něm leží," zasmála jsem se nad tím. Zdá se, že jsme oba narazili na témata, o kterém ten druhý ví absolutní prd. Takže i kdybych nechtěla, musela jsem se smát. "Je támhle, chceš se jít podívat?" Zeptala jsem se s úsměvem. Většina smečky byla na lovu, přesto by tátovi určitě nevadilo, kdybych dovedla návštěvu. Vždyť i Háti u nás byla a byl s tím v pohodě. A já bych si domů přitáhla všechno, kdyby to šlo, takže mi to vůbec nevadilo.

Táta začal svolávat vlky na lov a já se přesunula trochu více do ústranní. Potřebovala jsem být trochu bokem, protože být ve společnosti tolika vlků mi nebylo úplně příjemné. Proto jsem se schovávala ve stínu, sem tam jsem něco zaslechla. Radostně jsem přeskakovala překážky, které se mi dostaly pod tlapky. Byla to zábava, mohla jsem zase prozkoumat les a naučit se něčemu novému.
Mrštně jsem zavrtěla ocáskem a zastříhala ušima. Uviděla jsem motýla, snad prvního v tomhle létě. Jenomže během chvíle zmizel, začalo svítat. Nový den, byla jsem vzhůru celou noc! A proplétala se mezi stromky, jenomže obloha nebyla ani zcela tak čistá, jak bych na jaře doufala. Naopak, byla černá jako noc, smutně jsem zvedla hlavu, vypadalo to na déšť. A krom toho se z oblohy vrhaly další a další světlo, doprovázené burácivým zvukem. Přicházela bouřka a já cítila, jak s každým hromem ve mě trhalo. Začala jsem zrychleně dýchat a zmatkovat. Když jsem se někam rozběhla, kdykoliv se ozval onen zvuk škubla jsem sebou a změnila ho. Zmateně jsem běhala po lese a ztrácela bezvýznamnou energii. Co se to děje? Ty hromy, ty zvuky jsou strašné! Zmateně jsem za chvíli zcela přestala vnímat, kde vlastně jsem. Tím, že jsem neustále měnila směry bude jen otázka času, než mě bouřka zažene kdo ví kam.

Květen 1 | Arminius | VVJ

Hodně jsem se bála, nervózně jsem přešlapovala u jezera. Došla jsem až sem a považovala to za výhru. Nerada jsem opouštěla les, protože les byl bezpečný, svět venku už tolik ne. Bála jsem se, kór když sem šla sama. Vždy se mnou někdo byl, ani ve snu by mě nenapadlo, že se rozhodnu jít sama. Ale potřebovala jsem posouvat své hranice, stejně jako mi to říkala tetička Isma. Neměla bych se bát chodit ven. Stále jsem u jezera a nervózně si přešlápla z tlapky na tlapku. Možná bych se mohla napít. Napadlo mě a tak jsem pomalu vykročila kupředu. To obrovské množství vody mě také děsilo, s vodou jsem nebyla kamarádka a nikdy jsem na to nepřišla proč.
V tom se ke mě někdo blížil, zahlédla jsem ho koutkem oka. Ihned mi přejel mráz po zádech a nějaký maják vzadu v hlavě mi říkal, že bych se měla rozběhnout zpátky domů. Čím vlk byl ovšem blíž, tím se zdál být... mladší, menší. Ještě to nebyl dospělý vlk, možná stejně starý jako já. Těžce se to odhadovalo, já sama byla malinká a rostla šíleně pomalu. Snila jsem o dlouhých nohách, které mě vždy odnesou od nebezpečí, ale takový luxus jsem neměla. Vlk pozdravil, představil se a zdál se, že vůbec nemá strach. Každopádně když se přiblížil, byl opravdu jen o něco menší než já, čili musel být mladší. "A-ahoj," vykoktala jsem nervózně. Na krku měl zajímavou ozdobu. Arminius bydlel v lese plném borůvek. "Já-já, ehm mě říkají Saelind a jsem... jsem z lesa, kde roste mech, támhle," ťukla jsem nosem za sebe, abych ukázala, kterým směrem je můj les. "B-borůvky? Jsou dobré?" Zeptala jsem se, protože já sama jedla zatím jenom jahody, případně když sem našla tak ostružiny. Ale o borůvky jsem ještě nezavadila. Háti, Háti byla taky někde z lesa poblíž, vzpomněla jsem si na kamarádku svojí sestry, ta ovšem byla zase o něco starší od nás. Rodina s Arminem nejspíš nebude. Spolkni ten strach! Vždyť je jenom o něco menší, to zvládneš, posunuj hranice. Mluvila jsem sama na sebe v duchu a dodávala si víc a víc odvahy.

Duben 1/10 - Arminius

Toulala jsem se u hranic svého lesa a přemýšlela nad tím, co se děje asi u jezera. Vody jsem se opravdu hodně bála, ale tím že přicházelo pomalu a jistě jaro, nebo spíše bylo plné života - určitě i tam to překypuje životem. Suše jsem polkla, děsilo mě to. Voda, společnost a všechno dohromady. Nervózně jsem přešlápla z jedné tlapky na druhou. Možná bych... se tam mohla jenom podívat. Musím odbourávat svůj strach. Projelo mi v hlavě. Ještě několik minut jsem přešlapovala sem a tam. Nebyla jsem si tímhle rozhodnutím vůbec jistá. Nebyla jsem společenská vůči cizím vlkům. A nikdy jsem nemohla vědět, na koho tam venku narazím. Tady v lese to bylo něco jiného, byla jsem v bezpečí a obklopená rodinou a skvělými vlky. Nemusela jsem se tady ničeho bát. Jenomže... co když chci být jednou dobrou vlčicí pro svou smečku? A to se bojím i vlastního stínu. Pohlédla jsem dolů, kde se zrovna můj stín pohyboval. Suše jsem polkla a nakonec se rozhodla, je na čase porozhlédnout se k jezeru. Nebylo to daleko a když tam jenom mrknu a zase rychle poběžím zpátky, bude to určitě dobrý první krok. A postupně ty intervaly mezi sebou budu zdelšovat. Až nakonec třeba nebudu mít problém se prostě jít jen tak v klidu se napít k jezeru. A tak jsem se dala na cestu, jezero nebylo daleko a za chvíli jsem viděla již velkou vodní plochu přímo přede mnou. Pomaličku jsem se přibližovala k vodě, chtěla jsem si jenom líznout chladné vody, ale nechtěla jsem se namočit. Čili čím blíž jsem k vodě byla, tím se mé tělo dostávalo k zemi, až jsem se k vodě plazila a natahovala krk. Vyplázla jsem jazyk a snažila se zachytit blížící se vlnku přímo ke mě.

Dostalo se mi krásného přivítání od všech, čímž se mi ocásek opět rozhoupal sem a tam. I na tátovi bylo vidět, že je rád a toho jsem si cenila. Byla jsem hrozně zvědavá, co se za mé nepřítomnosti všechno stalo. A tak jsem ze sebe vychrlila tolik slov a nebyla si ani zdaleka jistá, kde se to všechno ve mě bere. Nikdy jsem tolik nemluvila, ale když jsem teď byla obklopená rodinou a zároveň i přáteli, šlo to úplně samo. "Přijetí? Tak to je skvělá zpráva, vidíš Phantasio, že to šlo!" Zazubila jsem se a byla neskutečně ráda, že tu máme zase další skvělou vlčici. Na první dobrou jí to moc nešlo, ale s taťkou jde všechno snáž. Zazubila jsem se i na tetičku Ismu, která musí být také určitě ráda. Měla jsem takovou radost, že jsem úplně zapomněla na tátovi otázky, které jsem musela ihned doplnit. "Vlastně jo, tetička Isma mi toho hodně vysvětlila," usmála jsem se na tatínka. Měla jsem se opravdu moc dobře, přece jenom všude dobře, ale doma je to úplně nejlepší. A dozvědět se více o chodu smečky mi určitě v budoucnu pomůže. Zrovna byli na cestě do úkrytu, když jsem je přerušila. Omluvně jsem hodila pohled po všech přítomných. Každopádně i tetička Isma byla obdarovaná novou funkcí. "Gratuluji tetičko Ismo, to jsi určitě moc ráda, že jo?" O tu funkci opravdu stála a já měla radost, že jí ju tatínek dal. Taky bych jednou chtěla nějakou důležitou funkci. Jenomže jsem se bála cizích vlků, lov mi moc nešel... pro mě to úplně ideální pozice není. Měla bych být více průbojnější, pak budu určitě mnohem více k užitku.
Přešlápla jsem s tlapky na tlapku, tatínek mezi tím pověděl, že bude důležité jít brzy na lov. Phantasia si chtěla chvilku odpočinout, než k tomu dojde. Mě přejel mráz po zádech a ucítila jsem obrovskou nervozitu. "Tak já.. já pohlídám les, než se vrátíte, jo?" Nabídla jsem se s úsměvem. Nechtěla jsem být moc na místě, kde se bude zabíjet. Na to jsem nebyla úplně stavěná a stejně bych nic moc k ničemu nejspíš nebyla. Když zůstanu v lese, určitě to bude pro mě lepší. A snad se během té chvíle, co budou pryč nic nestane a nikdo nepřijde. Suše jsem polkla a poslušně při tom čekala, jestli půjdeme do toho úkrytu, nebo pro mě bude nějaký jiný důležitý úkol.

// Mechový lesík

Utíkala jsem s kusem nohy v tlamě. Bylo to těžké, až jsem cítila bolest v zátylku. Jak dlouho jsem spala? To snad není ani možné! Phantasia musí mít určitě hlad! Utíkala jsem na místo, kde jsem tetičku Ismu a Phantasiu viděla naposledy. Dala jsem jim sice prostor si promluvit, ale nejspíš jsem to zvorala a dala až moc prostoru. Když jsem totiž doběhla k hranicím, Phantasie ani tetička Isma tam už nebyla. To snad ne, doufám že neodešli! Vyhrkla jsem v duchu. Srdíčko mi tlouklo o sto šest.
Co teď? Co teď? Rozhlížela jsem se. Měla bych se uklidnit, tak jo. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela jsem oči a dlouze vydechla. Cítila jsem obrovské množství pachů a neuměla pořádně ani jeden zachytit. Můj nosík to moc nebral, nebo spíš neuměla jsem ty pachy úplně rozeznat. Ale jeden tu přece jenom dominoval, tátův. A s ním jsem cítila i pár dalších. Třeba bude táta vědět, kde Phantasia je. Napadlo mě. Zastříhala jsem ušima. Zavrtěla jsem hlavou, aby se mi pořádně prokrvil krk. Tak jo, další štace, jdu na to! Zavrtěla jsem ocáskem, hravě jsem nohu zase chytla a cupitala lesní cestičkou.
Za chvíli jsem už objevila pár vlků, včetně mého tatínka. A byla tam i tetička Isma a Phantasie, takže to byla vlastně výhra. Nestihla jsem včas zabrzdit a tak jsem se svezla po zadku až ke všem přítomným. Nadšeně jsem položila nohu přímo před Phantasii. "Ahoj tati! Chyběl si mi!" Vrtěla jsem ocasem tak rychle, že jsem rozvířila i prach, který byl na zemi. "Omlouvám se, že jsi musela čekat Phantasio na pohoštění! Ale já tak trochu usnula v té spíži! Hledala jsem to nejlepší maso!" Vysvětlila jsem ihned provinile. Nevím, jestli noha byla úplně to nejlepší, co jsem mohla najít. Ale v mase jsem se nevyznala, jedla jsem ho jenom z nouze. A když už, nasytilo to žaludek, ať to byla kterákoliv část. "Moc se omlouvám, prominete mi to, že jo?" Hodila jsem takový ten štěněčí výraz, i když jsem na to byla už docela velká. Ale mé tělo bylo přece jenom drobné, tak by se to možná v tom vzhledu i ztratilo. "A co tady... co tady vůbec děláte?" Zeptala jsem se zvědavě a podívala se po všech přítomných.

// Mechový lesík

Pelášila jsem do úkrytu pro nějaký kus masa, pro novou Phantasii. Cestou do úkrytu jsem ovšem nemotorně zabloudila. A když jsem konečně dorazila do cíle, hledala jsem nějaký šťavnatý kus masa. Jenomže při tom veškerém frmolu a hledání jsem jednoduše usnula. Usnula jsem přímo ve spižírně. Bylo tam chladněji, než jinde, ovšem mě to vůbec nevadilo. Díky zimě jsem měla kožíšek jako beránčí vlnu. A tak jsem tam prostě spala, několik hodin, možná i několik dní. Cítila jsem se najednou tak moc unaveně, že jsem to potřebovala jako sůl.
Když jsem se probrala, mžouravě jsem se rozhlédla. Co se to... stalo? Zavrtěla jsem hlavou. Och ne! já usnula! Vzpamatovala jsem se a zběsile se začala rozhlížet sem a tam. Byla jsem ve spižírně, obklopena masem. Asi jsem chtěla maso? Chvíli mi to trvalo, než jsem si dala dvě a dvě dohromady. Phantasia a tetička Isma! Konečně jsem byla doma. Chňapla jsem první maso, co jsem viděla, byl to kus nějaké nohy. Bylo to podstatně těžké, ale jako omluva to muselo stačit. A tak jsem na nic už nečekala a utíkala zase zpátky do lesa.

// Mechový lesík

Březen 1, Arminius

Možná byl už čas vytáhnout paty z lesa a jít se napít. Vody jsem se bála a většinou bych vydržela i u tůňky v mém lese. Jenomže když se začínalo projevovat jaro, jako by mě to vytáhlo z komfortní zóny. Nervózně jsem stála u hranic z lesa a ohlížela se. Mám? Nebo nemám? Trochu vyděšeně jsem zastříhala ušima. Nerada jsem opouštěla les, les znamenalo bezpečí, domov. Teď? Teď jsem se chtěla donutit k tomu jít někam jinam. U jezera to naposledy dopadlo fiaskem, možná potřebuji nějaký příjemný zážitek. A tak jsem se naposledy nadechla a vykročila vpřed.
Velké jezero nebylo daleko, takže cestu zvládnu snad za chvilku. Rozklusala jsem se, občas jsem zaškobrtla díky své nemotornosti. A co nevidět už jsem viděla odlesk z jezera. Zvládla jsem to! Zaradovala jsem se a nervózně zavrtěla ocasem. Velká kaluž vody ve mě vzbuzoval obrovský strach. Bojím se vody, ale když zůstanu na souši, bude to dobré. Polkla jsem a udělala dalších pár kroků blíž. Sklonila jsem hlavu a jazykem jsem se lehce dotkla chladné vody. Byla moc dobrá, úplně jiná než voda v lese. Držela jsem i přední tlapky na souši. Nechtěla jsem se rozhodně namočit, protrpěla bych možná další šok s následkem traumatu. Jakmile jsem byla napitá, ustoupila jsem a zůstala jsem ještě chvíli postávat na pevné půdě a rozhlížet se. Na jednu stranu jsem musela uznat, že to tu bylo pěkné. Ale les byl zkrátka les, tam jsem se bát nemusela, tady to bylo jiné.


Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další » ... 12

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.