Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 6/10

Zkoumavě jsem se nad vodou nakrůcala, abych se viděla ze všech stran. Můj odstín nejspíš nebyl ani červený, ale ani růžový. Nebyla jsem si jistá, co je tohle vlastně za barvu, ale líbila se mi. Tak jo, hlavní je, že neovládám nic, co by mi mohlo asi pomoci. Takže to má něco společného s vlky. Zamýšlela jsem. Protože jsem svoji magii objevila právě s Reem, takže to tak muselo být. Ale jak to vlastně funguje? Kdo ví.
Povzdychla jsem si, měla jsem před sebou další záhadu a sama na ni očividně nepřijdu. Možná by pomohlo, kdybych si promluvila s tátou, nebo s mámou. Určitě mi oba ochotně pomůžou. Jenom je tak někde zastihnout. Pípla jsem smutně. Docela dost mi chyběli. Ty toulky nebylo nic pro mě. Ale s Reem to bylo opravdu moc dobré, určitě s ním ještě někdy půjdu na výlet. O tom jsem nepochybovala.

Říjen 5/10

Byl to zvláštní pocit objevit magii. Sama jsem byla tak překvapená, potřebovala jsem se na sebe podívat. Stále jsem moc nerozuměla tomu, proč mám tuhle magii a co s ní vlastně dokážu. Ale hodlala jsem to zjistit. Ale sama na to asi nepřijdu. Zamířila jsem proto do lesa. Všude byla hustá mléčná mlha a já sotva viděla. Ale snažila jsem se najít nějakou vodu, kaluž, do které bych se mohla podívat, co se na mě změnilo.
Pořádně jsem se nadechla, byl tu čerstvý vzduch. Zastříhala jsem ušima a rozklusala jsem se. Všude bylo vlhko, to k podzimu zkrátka patřilo. Takže netrvalo dlouho a já doklusala až k tůňce. Sklonila jsem hlavu a prohlížela si tak své nové oči. Jezero by bylo určitě čistší, ale tohle mi prozatím muselo stačit. Dívala jsem se na svůj odraz ze všech stran, moje oči už nebyli žluté, to mě nejvíce překvapilo.

Přišlo mi, že jsem pryč celou věčnost. Tetička Isma mě k tomu podporovala, běž ven a něco zažij. Byla jsem venku a byla to spousta času vyplněna strachem, ale i spousty dobrodružství. Měla pravdu, ale všude dobře, v lese nejlíp. Byla jsem nijak velký dobrodruh, potřebovala jsem zkrátka zázemí a vědět, že jsem v bezpečí. A to jsem měla právě tady. Proto jsem se s chutí vracela domů a dokonce i s mým novým kamarádem! A teď jsme měli tlapkovou misi, zjistit co se stalo s jeho rodinou. Těšilo mě, že svou cestou domů můžu někomu pomoci.
Snažila jsem se od Rea zjistit, jestli mu tady přijde něco povědomé. Sdělil, že tu byl opravdu jako malý a že mu strýček Sigy lovil veverky. "Veverky ještě lovíš?" Zeptala jsem se se zájmem. "Pokud by se mnou někdo lovil veverky a už... dlouho jsem ho neviděla, brala bych to jako takovou poctu, zavzpomínat si a dělat, že je tu s námi," pokrčila jsem rameny. "Nezkusíme to?" Nabídla jsem mu s úsměvem. Možná ho to přiměje na jiné myšlenky. Tatínek se určitě jistě brzy objeví, takže jsem chtěla mezi tím něco dělat. Byla jsem nadšená z toho, že tu mám někoho nového. Možná svého prvního kamaráda! A nechtěla jsem to za každou cenu zkazit a jenom tu tak sedět na zadku. Možná jsem chtěla udělat i nějaký ten dojem, abych měla přítele... na delší dobu, než mi zase zmizí, jak to v mém případě bývalo.
Reonys se ale rozmluvil dál, proč tu vlastně tehdy byl. Což mě zaskočilo. Překvapilo mě to, to jsem nemohla popřít, protože to bylo vidět i na mé tváři. "To mě mrzí," řekla jsem smutně. "Pro tvé rodiče to tehdy muselo být asi opravdu těžké," řekla jsem, netušila jsem co víc na to říct. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak těžké to pro jiné vlky muselo být. "Určitě to dělali kvůli Vám, možná vycítili, že v Asgaaru to není takové, jaké se zdá," nadhodila jsem. Já do toho neviděla, Asgaarskou smečku jsem neznala, možná jenom z doslechu, ale ani to ne. Ale pokud Etney řekl, že to není dobré místo, věřila jsem mu, proč by taky lhal? Byl to vlk se srdcem na správném místě. Měl dokonalé vlčata očividně s partnerkou, kterou miloval. A pro své děti chtěl to nejlepší. Možná vlastní smečka byla právě to, co bylo to nejlepší. Nedokázala jsem si představit, že by to dělal z nějakého jiného důvodu. Já věřila na lásku, že vlk jí zažije jednou za život a právě jeho tatínek to zažil. I můj tatínek. A dělali všechno proto, aby jsme se měli co nejlépe. To nás možná spojovalo.

// Velké Vlčí Jezero

Ujala jsem se slova já, to bylo až nezvyklé. Ale byla jsem tak nervózní, že jsem prostě musela mluvit. Reonys se usmíval a přikyvoval, chtěla jsem to taky na něj trochu přenést. Zdálo se mi, že to téma o jeho sestře a možná i bratrovi ho trochu vzalo. Těžko říct, jestli to bylo právě tohle, nebo to bylo to téma o Sigym. "Asi by mi taky nebylo moc do řeči, kdybych nevěděla... na čem jsem." Podotkla jsem a při tom zastříhala ušima. "A tak změníme téma," nadhodila jsem a usmála se.
Rozklusala jsem se od jezera k Mechovému lesíku. Pach smečky byl určitě znát už odsud. Zdá se, že v lese přece jenom někdo bude. Když jsme se přibližovali, dělala jsem to, co mě učila tetička Isma. Kontrolovala jsem pachy a snažila se některé oddělit. Poznala jsem, že v lese je tatínek, dokonce i Proxima. A možná i spousta dalších, ale ti dva mi bohatě stačili. "Tak jsme tady," rozhlédla jsem se, pokaždé jsem měla ráda, když jsem se dostala do lesa. Zůstala jsem stát u hranic. "Pamatuješ si něco z té tvojí první návštěvy? Můžeme se tu porozhlédnout, třeba si i na něco vzpomeneš," nabídla jsem. A v rychlosti jsem zavyla, abych o nás dala tatínkovi znát. Tak to by jsme měli. Zdá se, že tatínek byl s Proximou, tak jsem tam nechtěla hned vběhnout, možná řešili něco důležitého. Ono, Proxi určitě řešila něco důležitého, byla to princezna Mechového lesíku! Proto jsem nepovažovala za správné, abych tam někdo jako já šla a přerušila je. Tatínek mě určitě slyšel, takže až se uvolní, přidá se k nám. "Ničeho se neboj, jsme tady vážně jedna velká rodina," usmála jsem se. "Nikdy jsem teda nezažila, že by byl někdo škaredý, vůči někomu jinému. Náš lesík je takový... no otevřený všem, kteří hledají domov, nebo se chtějí jenom posilnit a jít dál," pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem trochu tu nervozitu rozbít. Moc mluvíš, páté přes deváté, neměla bych být tak nervózní, uklidni se nebo to pokazíš. Povzdychla jsem si a zastavila se, nechala jsem Rea ať se sám podívá, zavzpomíná, třeba mu něco přijde povědomé.

Navrhla jsem, že se můžeme společně vydat do Mechového lesíku, bylo to takové plácnutí. Netušila jsem, jestli to pomůže, ale za zeptání nic nedáme. Tatínek ví přece o všem vlcích všechno, možná si vzpomene i na Sigyho. "Určitě ne, tatínek je moc hodný, vede to tam a není tam ze členů nikdo zlý," vysvětlila jsem s úsměvem. A když se půjdeme jenom zeptat, přece se nic hrozného nestane. Věděla jsem, že tatínek s tím bude určitě v pohodě. Prostě jenom nadhodíme otázku a to je celé. Chtěla jsem Reovi pomoct získat informace o jeho rodině. Jestli mu to aspoň trochu pomůže. "Přijdeme té záhadě na kloub," ujistila jsem ho s úsměvem.
Vyprávění o Reově rodině bylo zajímavé. Zdál se, že má srdce na správném místě a rozhodně nebyl tak moc... jak bych to řekla, tak moc egoistický? Teda, bylo na něm vidět, že mu na rodině rozhodně záleží, ale nepotřeboval k tomu další slova, u kterých bych se chvástal. Což bylo příhodně milé, taková menší změna. "Neházej fousky do trávy, nemusí to takhle být napořád," pokrčila jsem rameny a zazubila se. "Copak myslíš, že by Vás snad kvůli nějaké drobné chybě zavrhl? Ale kdeže, rodina je jenom jedna!" Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu. A postupně se ta rodina přece může rozšiřovat. Já měla spousty oblíbenců z Mechového lesíku, to byla samá tetička, nebo strýček, ale spíše tetičky. A byly moc fajn.
Pak jsem teda navrhla, co by chtěl Reo dělat. Měli jsme na výběr buď Mechový lesík, nebo nějaká výprava. Když přijal obě nabídky, úplně se mi rozzářily růžové očka. "Tak to je senzační!" Zaradovala jsem se a poskočila si sem a tam. "Tak Mechový lesík je hned tady, jsme tam co by dup!" Radostně jsem se rozklusala směrem k domovu. Bylo to zvláštní, byla jsem pryč přece jenom nějakou tu dobu, takže jsem doufala, že tatínek snad bude doma, aby nám mohl zodpovědět naši otázku. Usmívala jsem se na Reonyse a při tom úplně zapomněla na to, že bych měla dávat pozor na cestu. Tudíž jsem často zakopávala, ale naštěstí jsem to vždy na poslední chvíli vybrala.

// Mechový lesík

Bylo to zvláštní, že Etney se rozhodl tak rychle odejít, ale nemohla jsem mu to nijak zazlívat. Očividně jsme si řekli už vše a teď mě přenechal jeho synovi, za což jsem byla opravdu hrozně ráda! Přece jenom Etney byl zkušený, dospělý vlk, před kterým jsem se cítila jako blecha. Reonys byl jen o něco starší, než já, ale i když jsem byla určitě oproti němu dost pozadu, nemusela jsem si připadat tak malá. Ale ten malý alarm nad hlavou mi stále svítil, ať si dávám pozor a neplácám úplné ptákoviny. Reonys prozradil, že v Mechovém lesíku jednou byl, se svým strýcem Sigym. V tom jsem na chvíli ztuhla. To jméno už se ze mě snažil lámat Etney. Trochu smutně jsem se na něj usmála. "Moc mě to mrzí, Reonysi, ale Sigyho neznám, už se na něj vyptával tvůj táta. Za tu dobu co jsem se narodila jsem ho nepotkala, ale slíbila jsem, že se zeptám svého tatínka, třeba by věděl víc." Navrhla jsem s úsměvem vlastně úplně to samé, co před chvíli. Bylo mi líto, že jediného vlka, se kterým nás mohl spojovat jsem neznala. Ach jo, teď budu za trubku, že neznám ani pořádně členy smečky. Povzdychla jsem si, ale byl to vůbec ještě člen? Když byl tak dlouho pryč? Těžko říct, vždyť i teta Isma byla tak dlouho na toulkách a pak se teprve vrátila. I babička. Sigy byl bratr jeho mámy, usmála jsem se na něj. "Zkusím o něm zjistit co nejvíc to půjde, vlastně... možná jestli ti to nevadí se můžeme na skok jít zeptat?" Navrhla jsem, ale nechala jsem to na něm. Byl to spontánní nápad a já netušila, jestli hloupý nebo dobrý.
Chválila jsem jeho tátu, vždyť byl super a Reonys určitě taky bude! Jen co s ním prohodím pár slov, vlastně už se tak stalo. Oblíbila jsem si ho, vlastně jsem ani moc času nepotřebovala... mě stačilo jenom, když mě vlk nechtěl sníst. Neuměla jsem se seznamovat a zároveň navazovat jakýkoliv kontakt. Takže jsem byla ráda, že jsem měla teď něco jako svého prvního kamaráda. Vlastně to byl Dyor, ale on... zmizel. A to už bylo dlouho, vlastně co jsem byla malé vlče. I Reonys souhlasil s mou návštěvou, dokonce dodal i svou sestřičku. Vážně se svému otci nezapře, myslí na rodinu stejně jako on. Zazubila jsem se, i o Ciri už mi stačil povyprávět. Co ale Etney nestihl bylo to další, že má ještě bratra. "Vlastně o tvé druhé sestře mi říkal, ale jak jsem říkala i mu, věřím že se to mezi Vámi zase urovná, vždyť jste rodina. V ní se občas někdo hádá, ale pak bude zase všechno fajn!" Já byla věčná optimistka, takže jsem v to věřila. "O bratrovi se ale nezmínil, asi to nebylo pro mé uši," pokrčila jsem rameny, ale to mi nevadilo. Každý mohl mít kostlivce ve skříni a přece nebude svou historii říkat nějaké mladé vlčici, která do něj čirou náhodou napálila. Bylo až k udivení, že mě neposlal k šípkům. Zavrtěla jsem se a ihned zase nahodila úsměv. "A-ano mám sestřičku Proximu, je taky moc fajn!" Usmála jsem se na Rea, nebyla bych to já, kdybych svou sestřičku nedostala do nějaké konverzace. Byla o tolik lepší než jsem byla já, takže jsem to považovala za čest. "Takže... máš chuť se jít pozeptat na tvého strýčka? Nebo jestli se ti nechce do lesa... jestli ti to nevadí, třeba něco podniknout?" Navrhla jsem troufale, div jsem se nepropadla do země. Tohle bylo asi moc. Nejistě jsem se usmála, protože to mi šlo asi ze všech svých vlastností nejlíp. Prostě jenom úsměv a dělat, že to nebyla ta nejtrapnější věc, jakou jsem kdy v životě řekla.

// Východní hvozd

Vyšla jsem z lesa ven a zamířila ihned ke břehu. Sklonila jsem hlavu a napila se, jazýček jsem vystrčila co nejvíce, protože jsem se nechtěla namočit. Ani chloupek, voda nebyla nic pro mě. A co jsem tak pochopila, ani maminka jí zrovna nemusela, takže to bylo prostě dědičné. A nemohlo za to to, že jsem se jako malá snažila plavat, ale neuměla jsem to. A tak jsem skončila na nějakou chvíli pod hladinou, od té doby jsem to nezkoušela.
Pak jsem tu potkala Etneyho a dozvěděla se spousty věcí o Cedrové smečce, která sídlí kousek od Mechového lesíku. A dokonce jsem dostala i pozvánku, že se někdy můžu přijít podívat. Tu jsem určitě chtěla jednou využít! Bylo fajn dělat si přátelé, vlastně to možná... ani tak těžké nebylo. Ale vlci byli různí a já se bála toho, co by mohlo přijít. Nechtěla jsem na nikoho zapomenout, nebo si něčím zavařit. To už tu byl ale Reonys a Etney se odebral k odchodu. Slušně jsem se s ním rozloučila a slíbila, že se určitě v Cedrovém lese jednou ukážu. Byla jsem zvědavá, jak se žije i jinde. Proxima jednou navštívila smečku plnou borůvek, takže i já teď budu mít zážitek z jiné smečky. Těšila jsem se, až jí o tom povím. Ale teď jsem tu měla Reonyse a cítila jsem se opravdu nervózně. Byl to přece také syn alfy, mohutný a dospělý vlk. Nemohla jsem si pomoct, ale bylo tohle setkání možná trochu divné. Etney odešel jako kdyby mu hořelo za packami, Reo se ale tvářil opravdu přátelsky a tak jsem vrtěla ocasem. "Eh, já-já jsem teda Saelind z Mechového lesíku," snažila jsem se prolomit to hromové ticho. "Tvůj táta je moc fajn, vyprávěl mi o Cedrovém lese, jsme prakticky něco jako sousedi, dokonce mě i pozval ať se tam někdy podívám," usmála jsem se, neměla jsem tušení, co vlastně říct. Já se prostě s vlky bavit neuměla, takže jsem vařila tak trochu z vody. Každopádně jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. Byla jsem tak nervózní, že jsem nedopatřením přenesla tuhle nervozitu i na Reonyse. Ani jsem si to neuvědomila, protože jsem šíleně dlouho chtěla poznat svou vnitřní vrozenou magii. Ale žádný živel jsem neovládala, zkoušela jsem snad všechno. Nikdy mě nenapadlo, že moje magie bude trochu jiného rázu. V ten moment se mi zlatavé oči zbarvovaly do zcela jiného odstínu, stejné jako měla maminka své odznaky. To jsem ale já prozatím samozřejmě neviděla, protože jsem koulela očima jenom na Reonyse.

// Kaskády

Vešla jsem do lesa a elegantně se při tom proplétala mezi stromy. Tenhle hvozd jsem měla ráda, sice byl trochu děsivý, ale byl v něm život. Byla tu spousta pachů, u kterých jsem se jenom mlsně olízla a měla chuť se za nějakým vydat. Měla jsem docela i hlad, ale to už byl detail. Později snad něco dobrého k snědku najdu. Nebo až budu doma. Každopádně jsem měla zase vyprahlo v hrdle, i když jsem teď delší dobu byla u vody, chtěla jsem ještě zamířit k jezeru, než se vydám domů.
Takže jsem hledala vodní hladinu, jakmile mi prosvitne mezi stromy. Netrvalo to dlouho, protože jsem měla celkem veselé a rychlé tempo. Klusala jsem s radostí a usmívala se. Těšila jsem se, že už moje výprava pomalu končí. I rodiče si určitě už dělali starosti, kde tak dlouho jsem. Mrskla jsem při tom ocasem ze strany na stranu a přidala ještě trochu do kroku. Netušila jsem, co mě ještě čeká, ale už nejspíš nic moc zajímavého to nebude. To pravé začne až v Mechovém lesíku, poslední zastávka teda, Velké vlčí jezero!

// VVJ

Uběhl dlouhý čas, co jsem strávila u vodopádů. Vlk, se kterým jsem tu byla se vypařil jako pára nad hrncem, což mi nevadilo, to se tak občas stávalo. Já se při tom usmála a užívala si krásného podzimního dne. Čas tak rychle plynul a sotva se naděju, bude tu zima. Na tu jsem se těšila, na sníh a jak budu dovádět doma. Sice jsem neměla žádné plány, ale to mi nijak nevadilo. Určitě něco zábavného si vymyslím až ten správný čas přijde.
Ještě chvíli jsem strávila u vodopádů, kde jsem si užívala ten výhled. Sice jsem se té vody bála, ale nemohla jsem si pomoct, pohled to byl opravdu moc hezký. Kéž bych byla odvážnější. Ale na koupání už to stejně nebylo, bylo poměrně chladněji. A i když jsem měla chundelatou srst, která by mě jistě v tomto směru nadmíru podržela, nechtěla jsem. Rozhlédla jsem se po okolí a přemýšlela, kam půjdu teď. Možná už toho dobrodružství stačilo a měla bych se vrátit domů. No rozhodla jsem se jít se osvěžit ještě u vodopádů, než se vydám domů. A tak jsem se pomalu rozešla na ke břehu, tam odsud se už určitě dostanu domů mnohem pohodlněji. Byl to tady samý let a Mechový lesík nebyl daleko. Pohodila jsem proto elegantně ocáskem a vydala se cestičkou, která mi přišla nejvhodnější.

// Východní hvozd

Říjen 4/10 - Etney a Reonys

Poslouchala jsem Etneye a měl opravdu odvahy na rozdávání. Škoda, že já jsem tohle do vínku nedostala, já toužila všem pomáhat, ale přišla jsem si hrozně slabá. To mi ale nebralo na vůli, pokud jsem si něco vzala do hlavy, musela jsem to udělat. Stejně jako tuhle svou první výpravu. I když mě děsili noci a vše s ní spojené, voda, tvorové, zkrátka všechno. Ale šla jsem trochu do sebe. Srovnávala jsem se stále s ostatními a přišlo mi, že jsem prostě ta poslední, vždy. Těšila jsem se, až jednou uvidím moře, Etney říkal, že to stojí za to. Takže jsem si to přidala na seznam, že se z dálky na moře podívám, co je na něm vlastně tak zajímavého.
Má sestřička byla lepší ve všech směrech. "Je prostě lepší, našla si kamarády dřív než já. Je odvážnější a je prostě... já jsem ta podporující sestřička, která jí bude vždy pomáhat docílit jejich cílů!" Usmála jsem se, netušila jsem teda, jaké Proxima má cíle, ale museli být skvělé. Zavrtěla jsem ocáskem, měla jsem srdce ze zlata. "Vždy chci, aby byli ostatní spokojení," tak jsem si to kladla vždy, udělat vše pro ostatní, to udělá radost zase mě. Tatínek mě naučil spoustu věcí a já za to byla opravdu ráda. "T-to ano, tatínek je moc hodný," usmála jsem se. Prostě jsem tu pochybnost měla už v sobě.
Pak už tu byl Reo, nesměle jsem se usmívala a těkala pohledem sem a tam. Etney se ihned ujal slova a vyptával se, co jeho syn dělal. Chtěla jsem zmizet, ať si můžou v klidu promluvit a já je tak nebudu rušit. Přece jenom mi přišlo, že jsem tady navíc, určitě si toho mají hodně co říct. Když jsem to ale zmínila, Etney ihned nesouhlasil a chtěl vzít kramle sám. "Eehm," odkašlala jsem si. "To je v pořádku," usmála jsem se. Reo vypadal stejně jako jeho otec moc sympaticky, ale já je nechtěla od sebe nějak odehnat. Vždyť... jsem nebyla zase až tak zajímavá. Pak se omlouval Reo, že nás vyrušil a že chtěl zase jít. Zmateně jsem se na ně dívala, úsměv mi na tváři zamrzl. "Já se omlouvám," vyhrkla jsem už asi svoji stopadesátou omluvu za posledních několik minut.

Říjen 3/10 Reonys a Etney

Byla jsem nadšená z toho, jak se situace vyvíjela, i přes to jak jsem ten první dojem zpackala. Etney byl ale opravdu příjemným společníkem, obdivovala jsem ho, jak dokázal na ten můj skandál rychle zapomenout. Pochválil mě, že jsem krásná, což mě dostalo do úplně jiných kolejí. Musela jsem se zachichotat. "Já nejsem oproti Vám vůbec nic," zalichotila jsem i mu s úsměvem. Vůbec mi to ale nebylo příjemné, já absolutně neuměla přijímat komplimenty. Já byla oproti němu malinká, hubená a přišlo mi odjakživa že i nezajímavá. Zatímco přede mnou stál opravdu mohutný vlk s určitě bohatou historií a spousty zajímavými historkami. Hlatala jsem každé slovo. "Kolik zim?[Tohle bude moje druhá, pamatuji si že jsme se narodili někdy začátkem jara, teda moje vzpomínky co si pamatuji jsou hlavně z léta, takže to muselo být asi jaro,"[/b] zamyslela jsem se. Muselo to tak být, protože zimu jsem si pamatovala a teď přicházela teprve druhá. Byla jsem opravdu mladá, naprosto nezkušená.
Dychtila jsem po historkách, takže mi Etney i pár dal. Povídal, že hory jsou nebezpečné, s čímž jsem souhlasila, o tom jsem se taky mohla přesvědčit. Měla jsem tam tehdy výpravu a rozhodně nebylo o co stát, zranila jsem si tam tlapku. "Moře? Vážně? O něm jsem slyšela jenom z vyprávění, musí být hodně daleko," fascinovaně jsem se zamyslela. "Vidět to tak na vlastní oči, to nekonečné moře, spousta vody... Já se vody hrozně bojím, neumím plavat, ale... vidět takovou vodní plochu, kde není vidět na druhé straně pevnina, to musí být kouzelné," teď jsem trochu záviděla jeho dětem, že je tam kdysi vzal. Musel to být opravdu obrovský zážitek. Nás rodiče vzali kouknout na prdící vodu u gejzírů, což taky nebylo špatné. Naopak to bylo něco, co jsem neznala. Ale udělat si tak obrovskou výpravu na jih, kde bylo tepleji a za mořem. Chvíli jsem tam jenom stála a zasněně přemýšlela o tom výhledu, co se může naskytnout. Samozřejmě v bezpečí sucha a pevné půdy pod nohama, když v tom vletěla další otázka. "J-já mám ještě sestřičku, Proximu, je mnohem lepší než já, to mi věřte." Usmála jsem se na něj, na svou sestřičku jsem byla hrdá, měla kamarádku z Borůvkového lesa, takže musela mít více přátel než já.
V tom se k nám přihnal další vlk. Trochu jsem se lekla, až jsem nadskočila, přeměřovala jsem si je oba pohledem. Pozdravil ho oslovením tati - takže to musel být jeho syn, o kterém tady mluvil. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Přehlédl mě, čímž se i omluvil a já se jenom usmála. "Nic se neděje," doplnila jsem, ono já jsem byla taková neviditelná, hodně se mi to stávalo, ale nebrala jsem to jako špatnou zkušenost. Spíše takovou normální, vlk byl opravdu milý, a jak sám mi sdělil otec, byl prostě hodně po něm. Mohutný, vysoký s naprosto skvělým chováním, jak jsem se na první pohled mohla přesvědčit. Ihned se mi představil, i když tu jeho jméno už zaznělo. "Ah, moc mě těší Reonysi, já jsem Saelind," představila jsem se taky a byla naprosto nervózní. Koukala jsem na něj i na Etneye a absolutně netušila, co víc bych měla říct. Byla jsem nervózní už před starším vlkem, teď tu měl i jeho syna, takže to byla dvojnásobná rána a já se socializovala, jako snad ještě nikdy. "J-já by-bych asi možná měla jít, abych Vám dala pr-prostor?"

Říjen 2/10 - Říjen

Vlk přede mnou se rozmluvil o své rodině, neměl jenom dceru Ciri, ale dokonce i další. To je príma, když je sourozenců víc. Já měla sestřičku Proxi a byla jsem za ní neskutečně ráda. Ihned jsem ucítila, že bych jí zase moc ráda viděla. "Určitě se zase usmíříte, tak jak to má být. Rodina je přece základ," ujišťovala jsem mohutného vlka. Já to tak alespoň brala, nechtěla jsem ve světě vidět zlou krev. Věřila jsem tomu, že se dá opravdu všechno napravit. I ty nejhorší případy nakonec najdou společné a dobré řešení. "Tu jsem bohužel taky nepotkala, ale pokud je alespoň z nějaké části po Vás, určitě bude v bezpečí a poradí si," usmála jsem se na něj a zavrtěla při tom ocasem ze strany na stranu.
Neměla jsem moc dobrý pocit z mého cestování. Neustále jsem se totiž musela ohlížet, jestli po mě náhodou něco, nebo někdo nejde. Bylo to zvláštní. "Já mám ráda vlky ve smečce, ale tohle mi říkala i tetička Isma, cestovala opravdu hrozně dlouho a vrátila se až letos," povzdychla jsem si. Jelikož mi právě tohle o cestování říkal další vlk, musela to být nejspíš opravdu pravda. V tom se dal do povídání o svém synovi. Zvedla jsem hlavu a při tom nadšeně poslouchala, protože představoval svého syna. Takže jsou tři, problesklo mi hlavou. To měli určitě neustále co dělat. Říkal, že jeho syn je moc hodný, vychvaloval ho, jak se na správného tátu patří. "To zní... moc dobře, teda jestli by si mě oblíbil i on a chtěl by na nějaký výlet, nebo mi ukázat les," řekla jsem nejistě. Já bych byla určitě moc ráda, za takové nové kamarády. Ciri byla ťuňťa a Reonys kabrňák, který by mě ochránil před nebezpečím. Byla to krásná slova, pokud osud dá a já bych se s nimi setkala, bylo by to opravdu okouzlující. "Mám talent se většinou dostávat do různých šlamastik, nerada bych abych někoho dostala do problémů, jestli mě chápete," řekla jsem nejistě. Rozhodně bych nechtěla nějak naštvat právě jeho děti. Proto jsem se snažila dobrodružství vyhnout, protože to neslo svá rizika. Ale podle jeho slov by mě Reonys bez problémů ze všeho dostal. Byl totiž jako jeho otec, což musel být určitě vlk se srdcem na správném místě. "Budu se moc těšit na setkání s nimi," dodala jsem s úsměvem. Jestli se mi podaří na ně narazit. Doplnila jsem v duchu.
Statný vlk se představil jako Etney z Cedrového lesa. Měl opravdu vznešené jméno o tom žádná. "Moc mě těší, vážený Etneyi, já jsem Saelind," představila jsem se mu také, protože po tom všem už jsem si nebyla jistá, jestli jsem se vůbec mezi všema těma omluvama představila. Pak ukázal na malý lesík kousek od Velkého Vlčího Jezera. Podívala jsem se tam a pak zpátky na sever. "Je to opravdu kousek od Mechového lesíku," uvědomila jsem si a při tom se mi na tváři rozjel široký úsměv. To by byla paráda! "Určitě se ukážu, třeba budu mít zrovna štěstí a budou doma," usmála jsem se. Jelikož už jsem teď znala jeho tatínka a vlastně alfu Cedrové smečky, možná mě nezakousnou hned u hranic. Navštěvovat tak cizí smečku by nemuselo být tak náročné, i když z první návštěvy vlčice nikdy neví. "Mockrát děkuji!" Poděkovala jsem, jak se sluší a patří.
Co se týkalo Sigyho, Etney zmínil, že už je to opravdu dlouho a možná o něm už nikdo neslyšel. "Možná, ale i stéblo trávy občas najde cestu ke správné odpovědi," řekla jsem s úsměvem. Někdo si ho možná pamatuje, tatínek nebo možná babička Launee, pokud bych na ni měla štěstí. Ihned mě napadlo, za zkoušku nic nedám, prohodit pár slov. "Páni, ale vy jste opravdu odvážný vlk, do hor? Co takhle nejzajímavějšího jste zažil?" Fascinovaně jsem doslova hltala každé jeho další slovo.

Etney I. svého jména - Říjen 1/10

Byla jsem opravdu hodně nervózní. Takhle dominantního vlka jsem ještě nikdy nepotkala a tak jsem vůbec nevěděla, jak bych se měla chovat. Ale já bych se nejspíš bála kohokoliv. Vlk přede mnou se ale rozmluvil, zdálo se, jako by vycítil že se něco ve mě děje. A já při tom s chutí naslouchala, protože jsem milovala cizí povídání. "Máte dceru hodně rád, že ano?" Vyzvídala jsem trochu okatě. Má rodinu, kterou má určitě moc rád, takže nemůže být zlý. Je jenom ochranářský, je to hrozně pěkné. A to i tenhle pan vlk, bude mít jistě dobré srdce. Uvědomila jsem si. "Jaké chvilky? Já se snažím nebezpečí vyhnout, co to jde, ale bez riskování ty chvilky asi nenajdu," řekla jsem smutně. Bojím se cestovat sama, tohle už jsem opravdu ale nahlas říct nedokázala. Můj vnitřní strach byl mnohem větší. Majestátný vlk přede mnou mi ale nabídl, že mi klidně někdy ukáže les a seznámí mě s jeho dcerou. Můj ocásek se ihned rozkmital sem a tam. "To by bylo opravdu príma, jestli Vám to pane vlku nebude vadit, moc-moc ráda se přijdu podívat a seznámit. Máte Váš les daleko?" Zeptala jsem se hned a vypadala při tom nadšeně. V očkách mi zajiskřily odlesky zlatavé. To by bylo fantastické, kdybych měla kamarádku a spřátelila se i s jinou smečkou. Alespoň bych měla kde například trávit prázdniny. Nebo bych jim tam klidně mohla s něčím i pomoct! Napadlo mě, protože já hrozně moc ráda ostatním pomáhala.
Pak se ale zajímal o toho Sigyho, snažila jsem se zjistit o něm víc. Ale byl tajemný jako hrad v Karpatech. "Možná ano," vlci ze smečky se ztrácejí pořád, copak takový Dyor, byl stejně starý jako já a našla jsem ho když byl malý, od té doby... je pryč. Povzdychla jsem si nad svým jediným kamarádem. "Tak třeba Vám budou hvězdy přát a někde ho najdete, já se zkusím poptat doma a pak bych se za Vámi třeba vydala, kdybych něco zjistila!" Nabídla jsem svou momentální myšlenku, kterou jsem vystřelila dřív, než jsem myslela. Ale nebylo na tom nic špatného. Zkrátka a jenom pomoc příteli v nouzi.
Usmál se, čímž trochu pookřál a já s úsměvem přijala tedy uchlácholení, že je všechno v pořádku. Zeptal se ale na mé plány. "J-já nevím, asi bych měla jít už domů," znejistila jsem. "Co se dá ještě takhle venku dělat?" Zeptala jsem se, jako totální blbka.

Etney| září 3/10

Vlk mě poklepal po hlavě a já jen překvapeně zvedla hlavu. Tomu gestu jsem vůbec nerozuměla, ale nevadilo mi to. Bylo to vlastně docela hezké, už jsem se tak nemusela tolik bát. Pokud šlo jenom o poplácání na hlavě, i když kdyby vlk zabral plnou silou, nejspíš bych zajela až po hlavu do země. Ale musela jsem se při tom ihned usmát. "Já vím," houkla jsem trochu smutně. "Svět je ale děsivý," dodala jsem a při tom se rozhlédla. Vždyť venku číhalo mnoho nebezpečí a já bych do něj mohla kdykoliv spadnout. "Moc ne, s maminkou jsem jednou byla na podivné výpravě, kdy jsem ztratila vzpomínky a myslela si, že můj táta je někdo jiný. Musela jsem projít přes stezku, která končila šíleně obrovským pavoukem a když jsem prošla přes pavučinu, tak se mi vzpomínky vrátily. Ale bylo to... strašné! Já se raději držím doma, je to tam... lepší," řekla jsem trochu zaskočeně. Sdělila jsem mu můj jedinej příběh, který se mi stal v dětství, když jsem byla malá. Od té doby jsem byla hlavně doma, nebo poblíž rodiny. Ale ven jsem skutečně moc nechodila. Tohle bylo poprvé, co jsem šla na vlastní pěst. "Tetička Isma mě pobídla k tomu, abych se podívala ven na vlastní pěst, ale asi to není nic pro mě," dodala jsem. Vlkovi mohl být můj příběh někde u ocásku, ale já prostě ihned musela všechno říct. Neměla jsem co skrývat, mé srdce bylo otevřené, hodné a čisté. Viděla jsem v něm nějaké to dobro, ale to jsem nejspíš měla v povaze, každému důvěřovat.
Když jsem se zmínila o tom, odkud vlastně pocházím, jako bych ve vlkovi ihned vzbudila nějaký zájem. On zná můj les! Radovala jsem se a nepatrně jsem začala vrtět ocasem ze strany na stranu. Velikán se ovšem zajímal o jednoho konkrétního vlka, naklonila jsem hlavu lehce na stranu. "Sigy? Sigyho neznám, bohužel. Ve smečce je můj tatínek a maminka, pak tetička Bianca a tetička Isma, moje sestřička Proxima a vlk Mitsu a pak nová tetička Phtantasia. A prý se nedávno vrátila babička Launee, ale o Sigym jsem nikdy neslyšela," prozradila jsem vlkovi a až se mi objevili trochu vrásky na čele. "Ten Sigy něco provedl?" Zeptala jsem se trochu ustaraně, bylo mi líto že jsem mu nemohla jakkoliv pomoci. Ale opravdu jsem toho vlka ani koutkem oka nezahlédla. Kdo ví co byl zač.
Zajímala jsem se také o to, jestli se mu něco nestalo. Jenomže on se jenom pobaveně zasmál a říkal, že by to mělo být spíše na opak. "Vážně se Vám hrozně omlouvám pane," zopakovala jsem. "Jestli bych nějak mohla pomoci, ráda to udělám," nabídla jsem se, jako bych si snad tohle měla odpracovat, ale to by mi vůbec nevadilo!

Etney| září 2/10

Byla jsem celá rozklepaná a cítila jsem se zcela zahanbená, narazit do takového obrovského vlka. Úplně jsem ho přehlédla, nadšení z mého dobrodružství mě teď absolutně přešlo. Na malou chvíli jsem měla i černo před očima a vzpomínala na svou rodinu, které nejspíš nikdy neřeknu své zážitky. Jako by teď všechno končilo. Po několika sekundách jsem se konečně posbírala ze země a snažila se udržet balanc. Vlk měl ohromný hlas a sám o sobě vypadal spíše jako nějaký vlčí bůh, než nějaký ledajaký vlk. Byl obrovský, já oproti němu byla jako drobek. "M-moc se omlouvám, já.. já," netušila jsem co mám vlastně říct. "Jsem poprvé sama venku," pípla jsem, nepřišlo mi to nijak divné. I když jsem měla už dospělé tělo, zdržovala jsem se celý čas hlavně doma, kde mi bylo dobře. A vyhýbala jsem se konfliktům, což se mi teď nejspíš vracelo mnohonásobně.
Nejistě jsem přešlapovala z místa na místo. "Ta-tatínkova a maminky," pípla jsem jako první, než jsem si uvědomila, že tohle jsem už někdy použila a nebyla to ta správná odpověď. A tak jsem ihned zavrtěla hlavou a hledala ta správná slova. "Tatínek vede smečku támhle, v Mechovém lese s tetou Biancou, tam bydlím, Saturnus a maminka je Sheya," vysvětlila jsem rychle, abych zachránila tuhle situaci, alespoň trochu. Neměla jsem ty nejlepší způsoby, ale snažila jsem se. Netušila jsem, jak se takhle vlci mimo smečku baví, jací jsou. U nás jsou všichni hrozně hodní, ale tenhle vlk... byl zcela jiný a o to víc jsem byla nervóznější. Koukala jsem na něj svými kukadly a možná i obdivovala, neboť takového obra kdo by neobdivoval? "Neublížila jsem Vám?" To nebyla asi ta nejlepší otázka, ale dělala jsem si starosti. I když pro vlka můj náraz byl asi jako když narazí moucha do sloupu, akorát s tím rozdílem, že ta pravděpodobně umře, já se cítila tak nějak podobně.