Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA 8, VLA úkol 3. Hod balónem
// Medvědí jezírka

Ach, kdybych si tak vybrala lepší podmínky pro cestování, tohle nebylo zrovna nic pro mé já. Ale ani tak jsem se nenechala zahanbit a uskutečnila tenhle výlet. Teď už nebylo cesty zpět, počasí bylo příšerné, ale já se nehodlala vzdávat. Teď jsem dorazila na poměrně rozsáhlou louku. Už teď jsem měla opravdu špatný pocit z tohohle počasí, bouřka nehodlala ustát. Takže mi nezbývalo moc možností, držela jsem se u hranic. Cokoliv jsem viděla mi nahánělo hrůzu, blesky, zářivé světla. Absolutně ve mě nebyla žádná odvaha.
A tak když jsem rychle pokračovala směrem, abych se vyhnula co možná bleskům jsem něco zahlédla. A už z dálky na mě volal. Leskly se mi oči už z dálky a já ho ihned poznala, Stařešina. A s tímhle chlápkem už jsem měla co dočinění u jezera, jak se dostal tak rychle sem? Musel mě ihned přivítat, měl sebou nějakou kulatou věc, vypadala jako houba. Ale houba to tak úplně nebyla, hrála všemi barvami. Ihned se mi to zalíbilo a musela jsem přiskočit blíž. Žuch, hned vedle mě spadla kroupa a já vyděšeně uskočila. "Ale to nejde, není na to dobré počasí, nepoletí to!" Okamžitě jsem začala protestovat, jestli si mě ale Stařešina pamatoval, věděl jaká jsem. Moc se na to netvářil, spíše se jen hravě zazubil a popohnal mě k tomu zkusit to znovu. Určitě je to nějaký divný druh houby, musí být. To bylo první co mě napadlo a tak jsem se přece jenom nechala přemluvit. Trochu opatrně jsem se k onu předmětu přiblížila a tlapkou do něj lehce bouchla. A ten balón se opravdu pohnul, byla tu poměrně vysoká tráva. Akorát jak ho dostanu nahoru? Už jsem zvedala hlavu, abych pohlédla na černou oblohu plnou blesků, rozhodně jsem z toho neměla dobrý pocit.
Tiše jsem tam jenom stála, ale při dalším úderu hromu jsem cukla. A jak dlouho myslíš, že tu můžeš stát, než do tebe uhodí, drahá Saelind? Dravý hlas v mé hlavě mi dával jasně najevo, že nemám moc času. Už jsem natahovala tlapu a pak jednoduše bouchla vší silou, jakou jsem v sobě vůbec měla. A balón se rozletěl k obloze, ani nevím jak se mi to povedlo. Obdivuhodně jsem se na něj dívala tady dole, než dopadl do vysoké trávy a já ho neviděla. "Ale ne, nevím kde je, musím ho najít!" Tak rychle jsem vystřelila, že za mnou zůstávala jenom povadlá tráva, pokud jí už neskolila bouřka. Abych pravdu řekla, nemám absolutně tušení, kterým směrem balón vlastně spadl. Loudila jsem pohledem, ale při každé odezvě hromu jsem sebou škubla a čekala, že černý Petr padne na mne, ale nebylo tomu tak, zatím. Mlaskla jsem, když v tom jsem v dálce uviděla něco barevného, mohl by to být onen balónek! Krouživými a ladnými pohyby jsem k němu doklusala, byl to on! Nosem jsem do něj ťukala a vracela ho na místo, kde byl i Stařešina. A ten se jako vždy usmíval, poblahopřál mi, ale neřekl, jestli to bylo dostatečně daleko na to, abych touhle zkouškou prošla. A tak mi to pravděpodobně zůstane záhadou, místo toho jsem raději zvolila rychlí úprk. Každým okamžikem byla tahle bouřka nebezpečnější a musela sem jednat, pokud nechci schytat ránu do svého zadku, měla bych utíkat někam pod stromy!

// Esíčka

VLA 7
// Mahtae, jih

Pod nohama mi to začalo čvachtat čím dál tím víc. Měla jsem za to, že tohle má za následek ta bouřka, která se proháněla po obloze, ale ne. Uvědomila jsem si, že kaluže jsou moc velké a když jsem po břicho stála ve vodě, věděla jsem, že je něco špatně. Opět se ve mě probudil ten ohromný strach z vody. Začala jsem se doslova zajíkat. Ne, ne, ne! Vodu jsem neměla ráda a rozhodně tomu déšť nijak zvlášť nepomáhal. Ale tohle už bylo moc i na mě.
Ihned jsem vyskočila na místo, kde jsem si myslela že je souš, začala jsem čvachtat blátem. Tady bylo vody opravdu šíleně moc. Sklesle jsem se rozhlédla po okolí. Možná bude lepší se vrátit domů a zkusit tu procházku jindy. Ale jak jsem měla vědět, že budu mít zase odvahu na to odejít za hranice lesa? Kdybych se vrátila, pravděpodobně bych už tu odvahu neměla. Teď jsem měla čerpat ze všeho, co jsem do teď znala. Zvědavě jsem zastříhala oušky. Tak půjdu ještě kousek. Napadlo mě a při tom jsem se zavrtěla. Snažila jsem se vyhnout těm největším loužím, ale nožky to odnesly, byly celé od bahna a po bílé srst ani památky.

// Středozemní pláň

VLA 6
// Mahtae, sever

To jsem si ale vybrala počasí na procházku. Řekla jsem ustrašeně, už ráno to nevypadalo zrovna nejlépe. Obloha černá jako noc, pršelo, ale teď k tomu všemu přišly i hromy a blesky. Měla jsem strach, ten zvuk se mi ani trochu nelíbil. Ocas jsem měla strčený prakticky mezi nohama. Krčila jsem se u zemi, neměla jsem k ní zrovna daleko, díky své velikosti. Nerostla jsem, přišlo mi že skoro vůbec. Naivně jsem si myslela, že tahle procházka bude krásně zalitá sluncem, ale mýlila jsem se. Tohle bude ještě panečku jízda. Ale na tu jsem já absolutně nebyla stavěná.
Krčila jsem se a při tom scházela na jih, doufala jsem, že tam třeba až taková bouřka nebude. A alespoň na chvíli mi bude fajn. Při úderu blesku jsem ihned přidala do kroku, jako kdyby mě někdo za zadkem praštil jsem se rozběhla.

// Medvědí jezírka

VLA 5
// VVJ

Tady jsem si to matně pamatovala. Šla jsem tady s Dyorem, mám pocit že se tak jmenoval.. Už jsem ho neviděla snad věčnost, od té doby co jsem ho přivedla do Mechu. Jako by se po něm slehla zem. Trochu se mi po něm zastesklo a srdíčko mi lehce poskočilo. Měla bych si najít nějakého kamaráda, který neuteče. Napadlo mě. Vlastně jsem s nikým moc čas netrávila, jenom sama se sebou. Což bylo... opravdu smutné.
Ale teď jsem konečně měla možnost se trochu více projít. Když jsem šla směrem k jihu, podél řeky ucítila jsem podivný pach. Byl opravdu silný a linul se z lesa hned vedle. Asi další smečka, měla bych se zeptat tatínka, kde všude jsou, abych do nějaké omylem nevpálila. Napadlo mě. Určitě bych byla jistější, kdybych věděla, kde smečky sídlí. Ale teď jsem šla podél řeky, to snad nikomu úplně vadit nebude. Trochu jsem i přidala do kroku, nechtěla jsem přece narazit na nějakého zlovlka, který by mě chtěl vynést v zubech!

// Mahtae, jih

VLA 4

Tak jo, dobrodružství, ale co teď? Kde ho mám hledat? Hlava mi to moc dobře nebrala, ale jestli si mě Stařešina našel tady, kdo ví co mě ještě může čekat. Svět byl plný záhad a třeba se mi podaří najít něco dalšího! Čím víc to bude vzrušující a já se budu bát, tím víc mi to rozhodí moji osobnost! A já třeba konečně najdu talent na něco, o čem nevím!
Jo, to byla panečku úvaha. Takže jsem se zvedla s plnou parádou a zavrtěla při tom ocáskem. Rozhodla jsem se jít dál. Vím, že doma by mi určitě bylo dobře, ale i tetička Isma musela prozkoumat svět, než se vrátila domů. Aby nám mohla vyprávět, něco se naučit. A tak jsem i já konečně k něčemu, snad. Naposledy jsem mrkla na jezero, které mi v tuhle chvíli nebude absolutně vůbec chybět. A rozhodla jsem se jít na jih. Podél řeky, rozhodně jsem neměla v úmyslu se na ni svézt, ale možná by mi mohla ukázat směr. Moc jsem mimo domov toho neviděla, teď jsem konečně měla příležitost trochu vyrůst.

// Řeka Mahtae, sever

VLA 3

Zastříhala jsem ušima a nechávala se hřát sluníčkem. Cítila jsem, že chlupy na zádech už mi konečně hezky schnou. Ledabyle jsem se oklepala. Lehla jsem si a převalila se na záda, aby mi uschlo i bříško. Z něj ještě stále hodně kapalo. Konečně jsem i cítila, že se mé srdíčko trochu uklidňuje. Plavec a milovnice vody ze mě pravděpodobně nikdy nebude. Olízla jsem si nos a zavrtěla při tom ocasem ze strany na stranu. Ale co, ne každý má na něco talent. Já ho v tuhle chvíli moc neměla. Ale co, vždyť to vůbec nevadí! Musím hold najít něco, co mi půjde mnohem lépe. Jako třeba ležení a vyhřívání se na sluníčku. To bylo bájo.
Stále mi vrtalo hlavou, že jsem neznala svoji magii. Žádná z těch, co bych znala mi moc nešla. Možná by mi pomohlo poradit se s mámou, nebo s tátou. Možná by věděli, jak mi pomoci. Ale teď jsem se ještě domů vracet úplně nechtěla. Byla jsem přece na tom dobrodružství, na které mě tetička Isma poslala! A jakmile se vrátím, všechno jí musím povyprávět. Olízla jsem si svůj nosík.

VLA 2

Potřebovala jsem chvíli pro sebe, po tom všem to zkrátka vstřebat. Oklepávala jsem se pořád dokola, ale vodu jsem na sobě cítila. Vždyť já i jako voda smrděla. Dívala jsem se, musela jsem velký kus cesty běžet ve vodě, ale dokázala jsem i plavat. Sice bych si tenhle zážitek za rámeček rozhodně nedala, ale... ale mohla jsem zase něco vyprávět! Zůstávala jsem sedět u břehu a doufat, že už Stařešinu neuvidím a nebude mě vybízet k téhle prapodivné hře. Tak to bylo to nejdivnější, co jsem kdy viděla. Zhluboka jsem se nadechla, tak rychle mě dokázal dostat do takového maléru.
Ale bylo to za mnou, sice jsem prohrála, ale hlavu mu za to trhat nebudu. Vlastně... i když jsem byla vyděšená tak jsem byla ve skutečnosti šťastná. Potřebovala jsem něco nového zažít. Na tu vodu tady koukám už několik dní a nemohla jsem se donutit k tomu cokoliv s tím strachem udělat. Stařešina mi s tím pomohl a já mu za to právě teď byla opravdu hodně vděčná. Na chvíli se mi na tváři rozjel i úsměv, hned po té jsem ale ucítila tu nechutnou vodu a musela se zašklebit. Byla jsem mokrá.

VLA 1, úkol 7. plavání

Postávala jsem u jezera, měla jsem z vody neuvěřitelný strach. Nemohla jsem se k němu ani přiblížit. Když v tom jsem zahlédla něco, nebo spíše někoho. Byl to postarší vlčí pán, na první pohled bylo jasné, že musí mít nejméně několik tisíc let! Šinul se, jako by měl fůru času, zahlédl mě a ihned se začal usmívat. Popadl mě nejdříve strach, co po mě takový stařík bude asi chtít? Jenomže když se přibližoval, měla jsem z něj vlastně moc dobrý pocit. Po břehu si to šel tak pomalu, že bych dala krk za to, že by se mu mohla hodit i pomoc při podpírání. "Nepotřebujete pomoc?" Ozvala jsem se slušně, i přes ten strach bylo zjevné, že mu v létě asi není úplně nejlépe. Jenomže vlk, který se jmenoval Stařešina, jak mi mile rád prozradil už při úvodu, měl zcela jiný úmysl! Ihned mě totiž doslova vmáčkl do hry.
Na břehu byl pomalý jako šnek, ale když skočil do vody, jako by nabral zcela jiné tělo. "P-počkejte! P-počkejte p-pane!" Vykoktala jsem v tu rychlost. "Něco se Vám může stát!" Měla jsem starost. Zůstala jsem na břehu přešlapovat z tlapky na tlapku. Stařešina se na mne ohlédl a jen se uculil. Znova mě pobídl ke hře, ale já o to více znejistila. "J-já neumím plavat!" Vykoktala jsem. Voda mi naháněla neuvěřitelný strach. Jenomže Stařešina se očividně nedal obalamutit. "Jen pojď ptáče, přece mě nenecháš vyhrát tak snadno!" Zvolal nakonec. Zatla jsem zuby, opět se v mé hlavě ozval hlas mé tetičky Ismy. Nesmíš se bát! No tak nesmíš se bát! Vybídla jsem se. Bez rozmyslu jsem skočila do vody, jak nejdále jsem mohla. Voda mě najednou pohltila a já necítila půdu pod nohama. Chtěla jsem zavolat, ale když jsem otevřela tlamu, napustila se vodou. Kopala jsem nohama tak zběsile, že to nebylo ani možné!
Bylo to peklo, ani nevím jak se mi podařilo škrábnout o hranu zeminy a dostat se zpátky na břeh. Durch mokrá jsem byla vyděšená jako čert. On mě chce zabít! Uvědomila jsem si po chvíli. Hledala jsem ho, ale pan Stařešina už byl skoro uprostřed jezera! Tak to ne! Rozhodla jsem se to vzít po svém. Rozběhla jsem se po břehu, nohy mi čvachtaly od vody. Nehodlala jsem to takhle vzdát, i když mi srdce málem vyskočilo z hrudníku. "Je to příliš nebez-" musela jsem se pořádně nadechnout! "Nebezpečné!" Volala jsem na něj. Ale ve vodě byl vážně jako rybka, která snad neměla žádné meze. Nechtěla jsem znova zažít ten pocit, kdy pode mnou není pevná zem. Ale zdá se, že teď nebudu mít na výběr. Musela jsem. A tak jsem zavřela oči a skočila znova do vody. Tlapa netlapa, jak mi to přišlo vhod jsem jí tam prostě dala. Kdyby mě teď někdo sledoval, pravděpodobně by se počůral smíchy. Tohle se rozhodně nedalo nazvat plaváním, ani uměním. "Aaaa... mookré! MOKRÉ!" Volala jsem s nechutí, tohle si rozhodně za rámeček jen tak nedám. Naštěstí to nebylo kdo ví jak daleko a ani nevím jak jsem zase ucítila zem pod vodou. A tak jsem utíkala.
Stařešina už byl na břehu a nechal se sušit sluníčkem. A já jsem se hold musela smířit s prohrou. Usmíval se jako měsíček na hnoji. "V-vy jste mě chtěl zabít!" Vydolovala jsem ze sebe, ale nezlobila jsem se. Vlastně i když jsem byla strachy bez sebe a srdce jsem měla někde v krku... dokázala jsem posunout své hranice. "Gratuluji k prohře, ptáče," zazubil se a pak si to štrádoval zase jinam. Já tam zůstala stát jako opařená a nemohla jsem uvěřit, co se vlastně teď vůbec stalo. Dýchala jsem jak jen zhluboka to šlo, co víc? Byla jsem úplně celá mokrá! A tenhle pocit byl naprosto strašný, klepala jsem se doslova strachy.

Při posledních pokusech o to zjistit více o mé magii jsem ani jednou neuspěla. Moc jsem nechápala proč, měla jsem tak kladný vztah k přírodě. Ale samotná tahle magie mi nebyla určena. K žádné jiné jsem neměla takovou pevnou vazbu, jakou bych si představovala, ale zkusila jsem je. Bez úspěchu, žádná ke mě pořádně nesedí. Ale proč? Proč nesedí? Nechápala jsem. Nešlo mi moc mluvit s jinými vlky, tudíž jsem zavrhla jakoukoliv magii, která by znamenala nutnou společnost jiných vlků. Suše jsem polkla, už jsem byla celkem velká, vždyť... Kolik mi tak může být? Už rok? Špatně jsem se orientovala, ale možná jo. Nejspíš bych už magii měla objevit dávno, netušila jsem jak je na tom sestřička Proxima, ale možná už jí má. Je přece mnohem talentovanější, než já. Ale objevit něco v sobě bych chtěla. Povzdychla jsem si.
Došla jsem k jezeru, abych zkontrolovala své oči, pořád stejně zlatavé, jako před tím. Bude to asi běh na dlouhou trať a možná magii ani nemám. Napadlo mě. Zastříhala jsem ušima a znova se napila. Jezero se zdálo dnešní den poklidné. Bylo moc hezké počasí a nikde ani noha. A tak jsem se rozhodla tu ještě chvíli počkat, než se vrátím zpátky domů.

Červen 10/10

Šla jsem za tím zvukem, byla jsem zvědavá. Bylo to něco, jako by někdo volal o pomoc, ale zvířecí řečí. Nebyl to vlk, šlo o podivné pískání. Přibližovala jsem se potichu, abych ho nevyděsila. Pak jsem v trávě zahlédla malé mládě. Mohlo se jednat asi o malého kolouška, mohl mít sotva pár hodin. Byly tu ještě známky z porodu, ale jeho máma tu nikde nebyla. Zdá se, že se mu stýskalo. Chudák malý. Povzdychla jsem si a ťukla kousek od něj nosem. Jako by jím projel proud energie, zuřivě dýchal, děsila jsem ho? Smutně jsem se rozhlédla. "Podívám se po tvé mamince, neboj," řekla jsem mu potichu a tak jsem se k tomu i dala.
Proběhla jsem lesem a poslouchala zvuky přírody. Tím, že jsem lovu nevěnovala moc pozornost nikdy, neměla jsem zcela dobře vycvičený nos. No tak, soustřeď se! Uvědomila jsem si. Pak jsem narazila na nějaký pach, byl podobný tomu mláděti. A tak jsem se k němu vydala. Kousek za lesíkem se pásla srnka, zadní nožky měla špinavé. Jak jí ale přimět k tomu, aby se vrátila k pláčícímu mláděti? To už mi bylo záhadou. Možná jí trochu vyděsím a naženu tímhle směrem? Napadlo mě. Obešla jsem jí proto a pak pozvolna přibližovala. Ihned mě zbystřila a vzala první čáru směrem k lesu. Hravě jsem se usmála, směřovala ke svému mláděti. Snad všechno dobře dopadne. Usmála jsem se a já sama se vydala k jezeru, doplnit pitný režim.

Červen 9/10

Ustaraně jsem se podívala do strany, z promítání filmu na obloze jsem byla vyrušena. Kousek ode mě ťukal do kmene stromu datel. Ptáček s červenou čepičkou. Zvědavě jsem se k němu přiblížila a zůstala stát pod stromem. Postavila jsem se na zadní, jako bych si na něj chtěla sáhnout, ale byl ještě o pár metrů dál. Ptačí svoboda. Muselo to být fajn létat z místa na místo. Vidět všechno z takové dálky, za ten pohled bych určitě dala všechno, co jsem měla. Ale to bych vlastně mohla, vyrazit do hor. Napadlo mě. Rozhlédla jsem se po lese, v dálce jsem pár hor viděla, možná by nebylo na škodu vydat se na menší túru. Porozhlédnout se. Vždyť hory byly i za Mechovým lesíkem, což znamená že budu hned vedle domova. Nedá se to považovat za výlet někam na druhou stranu země. To bych možná mohla zvládnout, určitě si to dám na seznam přání na léto. Radovala jsem se s úsměvem. A tak jsem se vydala ještě dál, uslyšela jsem zajímavý zvuk a vydala se po něm.

Červen 8/10

Po posledním poznání jsem byla zase plná energie a hodlala jsem pokračovat dál. Teď jsem se zaměřila na květiny. Možná jsem chtěla najít nějakou, která by mě okouzlila. Příroda to opravdu uměla, ale v lese moc květin nebylo. Spíše rostliny a stromy. A tak jsem musela ze svých plánů trochu ubrat. Měla jsem hlavu v oblacích a pohled zabodnutý do korun stromů. Listí se třepalo a ukazovalo tak různé tvary.
A tak jsem se snažila vidět různé obrazce, něco co mi něco připomíná. Listí mělo různé podoby, ale to co zaujalo mojí veškerou pozornost, to byly mraky. Našla jsem místo mezi stromy, abych viděla krásně na oblohu. Prohánělo se tam doslova celé stádo mraků. Támhle ten mrak vypadá jako tatínek! Radovala jsem se s úsměvem a vrtěla při tom ocasem ze strany na stranu. Bylo to kouzelné, musela jsem se usmívat. Tohle mě bavilo a určitě mě to bude ještě nějakou chvíli bavit. Dokázalo mi to dokonale zlepšit náladu.

Červen 7/10

Proplétala jsem se dál, ve snaze něco najít. Čichala jsem k různým bylinkám a hledala něco, co by mě uchvátilo. Chtěla jsem pomáhat druhým a prostřednictvím přírody mi to přišlo celkem vhodné. Určitě tu bude mnoho zdrojů, ze kterých by se dalo čerpat. A tatínek nebo maminka o nich ani neví, hodlala jsem je prozkoumat a pak je obeznámit se situací. Za chvíli jsem našla keřík s bobulemi. Velká část byla ještě zelená, ale pár z nich byly černé jako noc. Přičichla jsem k nim. Nevonělo to špatně, mohly to být snad ostružiny?
Zkoumala jsem chvíli ten keř, byl celkem trnitý, znamenalo to, že je špatný? Chci zkoušet něco co neznám? Ale nevoní to vůbec špatně. Polkla jsem a olízla si nos. Měla jsem opravdu chuť je vyzkoušet a tak jsem neodolala a jednu si dala. Nejdříve jsem si s ní jen pohrávala na jazyku a pak kousla. Bylo to sladké, opravdu moc dobré. Páni to je dobré! Uvědomila jsem si s chutí. Jenomže jich tu zatím bylo opravdu jenom pár. Takže najíst se z toho tak úplně nedalo. Ale nemohla jsem si pomoct, vychutnávala jsem si poslední do posledního kousnutí.

Červen 6/10

Zhluboka jsem se nadechla a posadila se. Musela jsem si to trochu srovnat v té mojí hlavičce. Myšlenky mi lítaly sem a tam, zleva doprava a naopak. Jindy byly moje myšlenky mé nejlepší kamarádky, ale teď to bylo jako prokletí. Nedokázala jsem najít rovnováhu. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem určité zklamání z toho, že jsem necítila žádné nadání pro magii. Možná jsem byla špatná, možná jsem nebyla talentovaná. Značná část mé nálady z ničeho nic uvadla. Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu. Nechápala jsem, proč nemůžu vládnout magii přírody, vždyť já jí tak hrozně milovala. A ona mi nic nevracela.
Zase jsem se dala do pohybu, nesmím ztrácet hlavu. Pokud nějakou magii mám, ukáže se v pravý čas. Teď bych měla ještě trochu prozkoumat tenhle les. Chtěla jsem se dozvědět více o bylinkách a pokud možno najít i nějaké jedlé plody. Dostala jsem totiž menší hlad a na lov jsem se necítila. Lovit jsem prakticky ani neuměla, bolelo mě se na to jenom dívat. Natož abych se stala účastníkem, takhle dopadnout jsem rozhodně nechtěla.

Červen 5/10

Hnala jsem se lesem, jako smyslů zbavená. Sem tam jsem to nevychytala a narazila do stromu, ale to byl pouze detail. Rozhodně jsem se tím dlouho nechtěla zabývat. Proběhla jsem několika keři a zanechalo mi to v kožichu nehezké větvičky. Na ničem z toho ale teď nezáleželo, protože jsem se radovala, jako malé vlče. A já jím vlastně ještě pořád byla. Zastavila jsem se až u louže vody. Přičemž mě napadla další magie, která mohla existovat. Magie vody. Znechuceně jsem se ušklíbla, vody jsem se opravdu hodně bála. A jak jsem zjistila, tenhle strach jsem měla po mamince. Tak jo, voda? Jako vážně, matko přírodo? Povzdychla jsem si. Přesto jsem se vody ani nedotkla. Nechtěla jsem být mokrá a ani se umazat od okolního bahna.
Ale hodlala jsem to aspoň vyzkoušet. Proto jsem se soustředila na to udělat ve vodě kolečko, aniž bych se jí dotkla. Vyústilo to ovšem v to, že jsem na vodu civěla několik minut a nic se nedělo. Nemusela jsem ani zakrývat to, že se mi neskutečně ulevilo. Voda taky ne, to je dobře, vodu nemám ráda. Povzdychla jsem si. Jenomže tím... jsem si vyčerpala značné množství magií. To znamená, že nejsem v ničem dobrá? Povzdychla jsem si a trochu se toho zalekla. Co ale teď?