Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 3/10 Reonys a Etney

Byla jsem nadšená z toho, jak se situace vyvíjela, i přes to jak jsem ten první dojem zpackala. Etney byl ale opravdu příjemným společníkem, obdivovala jsem ho, jak dokázal na ten můj skandál rychle zapomenout. Pochválil mě, že jsem krásná, což mě dostalo do úplně jiných kolejí. Musela jsem se zachichotat. "Já nejsem oproti Vám vůbec nic," zalichotila jsem i mu s úsměvem. Vůbec mi to ale nebylo příjemné, já absolutně neuměla přijímat komplimenty. Já byla oproti němu malinká, hubená a přišlo mi odjakživa že i nezajímavá. Zatímco přede mnou stál opravdu mohutný vlk s určitě bohatou historií a spousty zajímavými historkami. Hlatala jsem každé slovo. "Kolik zim?[Tohle bude moje druhá, pamatuji si že jsme se narodili někdy začátkem jara, teda moje vzpomínky co si pamatuji jsou hlavně z léta, takže to muselo být asi jaro,"[/b] zamyslela jsem se. Muselo to tak být, protože zimu jsem si pamatovala a teď přicházela teprve druhá. Byla jsem opravdu mladá, naprosto nezkušená.
Dychtila jsem po historkách, takže mi Etney i pár dal. Povídal, že hory jsou nebezpečné, s čímž jsem souhlasila, o tom jsem se taky mohla přesvědčit. Měla jsem tam tehdy výpravu a rozhodně nebylo o co stát, zranila jsem si tam tlapku. "Moře? Vážně? O něm jsem slyšela jenom z vyprávění, musí být hodně daleko," fascinovaně jsem se zamyslela. "Vidět to tak na vlastní oči, to nekonečné moře, spousta vody... Já se vody hrozně bojím, neumím plavat, ale... vidět takovou vodní plochu, kde není vidět na druhé straně pevnina, to musí být kouzelné," teď jsem trochu záviděla jeho dětem, že je tam kdysi vzal. Musel to být opravdu obrovský zážitek. Nás rodiče vzali kouknout na prdící vodu u gejzírů, což taky nebylo špatné. Naopak to bylo něco, co jsem neznala. Ale udělat si tak obrovskou výpravu na jih, kde bylo tepleji a za mořem. Chvíli jsem tam jenom stála a zasněně přemýšlela o tom výhledu, co se může naskytnout. Samozřejmě v bezpečí sucha a pevné půdy pod nohama, když v tom vletěla další otázka. "J-já mám ještě sestřičku, Proximu, je mnohem lepší než já, to mi věřte." Usmála jsem se na něj, na svou sestřičku jsem byla hrdá, měla kamarádku z Borůvkového lesa, takže musela mít více přátel než já.
V tom se k nám přihnal další vlk. Trochu jsem se lekla, až jsem nadskočila, přeměřovala jsem si je oba pohledem. Pozdravil ho oslovením tati - takže to musel být jeho syn, o kterém tady mluvil. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Přehlédl mě, čímž se i omluvil a já se jenom usmála. "Nic se neděje," doplnila jsem, ono já jsem byla taková neviditelná, hodně se mi to stávalo, ale nebrala jsem to jako špatnou zkušenost. Spíše takovou normální, vlk byl opravdu milý, a jak sám mi sdělil otec, byl prostě hodně po něm. Mohutný, vysoký s naprosto skvělým chováním, jak jsem se na první pohled mohla přesvědčit. Ihned se mi představil, i když tu jeho jméno už zaznělo. "Ah, moc mě těší Reonysi, já jsem Saelind," představila jsem se taky a byla naprosto nervózní. Koukala jsem na něj i na Etneye a absolutně netušila, co víc bych měla říct. Byla jsem nervózní už před starším vlkem, teď tu měl i jeho syna, takže to byla dvojnásobná rána a já se socializovala, jako snad ještě nikdy. "J-já by-bych asi možná měla jít, abych Vám dala pr-prostor?"

Říjen 2/10 - Říjen

Vlk přede mnou se rozmluvil o své rodině, neměl jenom dceru Ciri, ale dokonce i další. To je príma, když je sourozenců víc. Já měla sestřičku Proxi a byla jsem za ní neskutečně ráda. Ihned jsem ucítila, že bych jí zase moc ráda viděla. "Určitě se zase usmíříte, tak jak to má být. Rodina je přece základ," ujišťovala jsem mohutného vlka. Já to tak alespoň brala, nechtěla jsem ve světě vidět zlou krev. Věřila jsem tomu, že se dá opravdu všechno napravit. I ty nejhorší případy nakonec najdou společné a dobré řešení. "Tu jsem bohužel taky nepotkala, ale pokud je alespoň z nějaké části po Vás, určitě bude v bezpečí a poradí si," usmála jsem se na něj a zavrtěla při tom ocasem ze strany na stranu.
Neměla jsem moc dobrý pocit z mého cestování. Neustále jsem se totiž musela ohlížet, jestli po mě náhodou něco, nebo někdo nejde. Bylo to zvláštní. "Já mám ráda vlky ve smečce, ale tohle mi říkala i tetička Isma, cestovala opravdu hrozně dlouho a vrátila se až letos," povzdychla jsem si. Jelikož mi právě tohle o cestování říkal další vlk, musela to být nejspíš opravdu pravda. V tom se dal do povídání o svém synovi. Zvedla jsem hlavu a při tom nadšeně poslouchala, protože představoval svého syna. Takže jsou tři, problesklo mi hlavou. To měli určitě neustále co dělat. Říkal, že jeho syn je moc hodný, vychvaloval ho, jak se na správného tátu patří. "To zní... moc dobře, teda jestli by si mě oblíbil i on a chtěl by na nějaký výlet, nebo mi ukázat les," řekla jsem nejistě. Já bych byla určitě moc ráda, za takové nové kamarády. Ciri byla ťuňťa a Reonys kabrňák, který by mě ochránil před nebezpečím. Byla to krásná slova, pokud osud dá a já bych se s nimi setkala, bylo by to opravdu okouzlující. "Mám talent se většinou dostávat do různých šlamastik, nerada bych abych někoho dostala do problémů, jestli mě chápete," řekla jsem nejistě. Rozhodně bych nechtěla nějak naštvat právě jeho děti. Proto jsem se snažila dobrodružství vyhnout, protože to neslo svá rizika. Ale podle jeho slov by mě Reonys bez problémů ze všeho dostal. Byl totiž jako jeho otec, což musel být určitě vlk se srdcem na správném místě. "Budu se moc těšit na setkání s nimi," dodala jsem s úsměvem. Jestli se mi podaří na ně narazit. Doplnila jsem v duchu.
Statný vlk se představil jako Etney z Cedrového lesa. Měl opravdu vznešené jméno o tom žádná. "Moc mě těší, vážený Etneyi, já jsem Saelind," představila jsem se mu také, protože po tom všem už jsem si nebyla jistá, jestli jsem se vůbec mezi všema těma omluvama představila. Pak ukázal na malý lesík kousek od Velkého Vlčího Jezera. Podívala jsem se tam a pak zpátky na sever. "Je to opravdu kousek od Mechového lesíku," uvědomila jsem si a při tom se mi na tváři rozjel široký úsměv. To by byla paráda! "Určitě se ukážu, třeba budu mít zrovna štěstí a budou doma," usmála jsem se. Jelikož už jsem teď znala jeho tatínka a vlastně alfu Cedrové smečky, možná mě nezakousnou hned u hranic. Navštěvovat tak cizí smečku by nemuselo být tak náročné, i když z první návštěvy vlčice nikdy neví. "Mockrát děkuji!" Poděkovala jsem, jak se sluší a patří.
Co se týkalo Sigyho, Etney zmínil, že už je to opravdu dlouho a možná o něm už nikdo neslyšel. "Možná, ale i stéblo trávy občas najde cestu ke správné odpovědi," řekla jsem s úsměvem. Někdo si ho možná pamatuje, tatínek nebo možná babička Launee, pokud bych na ni měla štěstí. Ihned mě napadlo, za zkoušku nic nedám, prohodit pár slov. "Páni, ale vy jste opravdu odvážný vlk, do hor? Co takhle nejzajímavějšího jste zažil?" Fascinovaně jsem doslova hltala každé jeho další slovo.

Etney I. svého jména - Říjen 1/10

Byla jsem opravdu hodně nervózní. Takhle dominantního vlka jsem ještě nikdy nepotkala a tak jsem vůbec nevěděla, jak bych se měla chovat. Ale já bych se nejspíš bála kohokoliv. Vlk přede mnou se ale rozmluvil, zdálo se, jako by vycítil že se něco ve mě děje. A já při tom s chutí naslouchala, protože jsem milovala cizí povídání. "Máte dceru hodně rád, že ano?" Vyzvídala jsem trochu okatě. Má rodinu, kterou má určitě moc rád, takže nemůže být zlý. Je jenom ochranářský, je to hrozně pěkné. A to i tenhle pan vlk, bude mít jistě dobré srdce. Uvědomila jsem si. "Jaké chvilky? Já se snažím nebezpečí vyhnout, co to jde, ale bez riskování ty chvilky asi nenajdu," řekla jsem smutně. Bojím se cestovat sama, tohle už jsem opravdu ale nahlas říct nedokázala. Můj vnitřní strach byl mnohem větší. Majestátný vlk přede mnou mi ale nabídl, že mi klidně někdy ukáže les a seznámí mě s jeho dcerou. Můj ocásek se ihned rozkmital sem a tam. "To by bylo opravdu príma, jestli Vám to pane vlku nebude vadit, moc-moc ráda se přijdu podívat a seznámit. Máte Váš les daleko?" Zeptala jsem se hned a vypadala při tom nadšeně. V očkách mi zajiskřily odlesky zlatavé. To by bylo fantastické, kdybych měla kamarádku a spřátelila se i s jinou smečkou. Alespoň bych měla kde například trávit prázdniny. Nebo bych jim tam klidně mohla s něčím i pomoct! Napadlo mě, protože já hrozně moc ráda ostatním pomáhala.
Pak se ale zajímal o toho Sigyho, snažila jsem se zjistit o něm víc. Ale byl tajemný jako hrad v Karpatech. "Možná ano," vlci ze smečky se ztrácejí pořád, copak takový Dyor, byl stejně starý jako já a našla jsem ho když byl malý, od té doby... je pryč. Povzdychla jsem si nad svým jediným kamarádem. "Tak třeba Vám budou hvězdy přát a někde ho najdete, já se zkusím poptat doma a pak bych se za Vámi třeba vydala, kdybych něco zjistila!" Nabídla jsem svou momentální myšlenku, kterou jsem vystřelila dřív, než jsem myslela. Ale nebylo na tom nic špatného. Zkrátka a jenom pomoc příteli v nouzi.
Usmál se, čímž trochu pookřál a já s úsměvem přijala tedy uchlácholení, že je všechno v pořádku. Zeptal se ale na mé plány. "J-já nevím, asi bych měla jít už domů," znejistila jsem. "Co se dá ještě takhle venku dělat?" Zeptala jsem se, jako totální blbka.

Etney| září 3/10

Vlk mě poklepal po hlavě a já jen překvapeně zvedla hlavu. Tomu gestu jsem vůbec nerozuměla, ale nevadilo mi to. Bylo to vlastně docela hezké, už jsem se tak nemusela tolik bát. Pokud šlo jenom o poplácání na hlavě, i když kdyby vlk zabral plnou silou, nejspíš bych zajela až po hlavu do země. Ale musela jsem se při tom ihned usmát. "Já vím," houkla jsem trochu smutně. "Svět je ale děsivý," dodala jsem a při tom se rozhlédla. Vždyť venku číhalo mnoho nebezpečí a já bych do něj mohla kdykoliv spadnout. "Moc ne, s maminkou jsem jednou byla na podivné výpravě, kdy jsem ztratila vzpomínky a myslela si, že můj táta je někdo jiný. Musela jsem projít přes stezku, která končila šíleně obrovským pavoukem a když jsem prošla přes pavučinu, tak se mi vzpomínky vrátily. Ale bylo to... strašné! Já se raději držím doma, je to tam... lepší," řekla jsem trochu zaskočeně. Sdělila jsem mu můj jedinej příběh, který se mi stal v dětství, když jsem byla malá. Od té doby jsem byla hlavně doma, nebo poblíž rodiny. Ale ven jsem skutečně moc nechodila. Tohle bylo poprvé, co jsem šla na vlastní pěst. "Tetička Isma mě pobídla k tomu, abych se podívala ven na vlastní pěst, ale asi to není nic pro mě," dodala jsem. Vlkovi mohl být můj příběh někde u ocásku, ale já prostě ihned musela všechno říct. Neměla jsem co skrývat, mé srdce bylo otevřené, hodné a čisté. Viděla jsem v něm nějaké to dobro, ale to jsem nejspíš měla v povaze, každému důvěřovat.
Když jsem se zmínila o tom, odkud vlastně pocházím, jako bych ve vlkovi ihned vzbudila nějaký zájem. On zná můj les! Radovala jsem se a nepatrně jsem začala vrtět ocasem ze strany na stranu. Velikán se ovšem zajímal o jednoho konkrétního vlka, naklonila jsem hlavu lehce na stranu. "Sigy? Sigyho neznám, bohužel. Ve smečce je můj tatínek a maminka, pak tetička Bianca a tetička Isma, moje sestřička Proxima a vlk Mitsu a pak nová tetička Phtantasia. A prý se nedávno vrátila babička Launee, ale o Sigym jsem nikdy neslyšela," prozradila jsem vlkovi a až se mi objevili trochu vrásky na čele. "Ten Sigy něco provedl?" Zeptala jsem se trochu ustaraně, bylo mi líto že jsem mu nemohla jakkoliv pomoci. Ale opravdu jsem toho vlka ani koutkem oka nezahlédla. Kdo ví co byl zač.
Zajímala jsem se také o to, jestli se mu něco nestalo. Jenomže on se jenom pobaveně zasmál a říkal, že by to mělo být spíše na opak. "Vážně se Vám hrozně omlouvám pane," zopakovala jsem. "Jestli bych nějak mohla pomoci, ráda to udělám," nabídla jsem se, jako bych si snad tohle měla odpracovat, ale to by mi vůbec nevadilo!

Etney| září 2/10

Byla jsem celá rozklepaná a cítila jsem se zcela zahanbená, narazit do takového obrovského vlka. Úplně jsem ho přehlédla, nadšení z mého dobrodružství mě teď absolutně přešlo. Na malou chvíli jsem měla i černo před očima a vzpomínala na svou rodinu, které nejspíš nikdy neřeknu své zážitky. Jako by teď všechno končilo. Po několika sekundách jsem se konečně posbírala ze země a snažila se udržet balanc. Vlk měl ohromný hlas a sám o sobě vypadal spíše jako nějaký vlčí bůh, než nějaký ledajaký vlk. Byl obrovský, já oproti němu byla jako drobek. "M-moc se omlouvám, já.. já," netušila jsem co mám vlastně říct. "Jsem poprvé sama venku," pípla jsem, nepřišlo mi to nijak divné. I když jsem měla už dospělé tělo, zdržovala jsem se celý čas hlavně doma, kde mi bylo dobře. A vyhýbala jsem se konfliktům, což se mi teď nejspíš vracelo mnohonásobně.
Nejistě jsem přešlapovala z místa na místo. "Ta-tatínkova a maminky," pípla jsem jako první, než jsem si uvědomila, že tohle jsem už někdy použila a nebyla to ta správná odpověď. A tak jsem ihned zavrtěla hlavou a hledala ta správná slova. "Tatínek vede smečku támhle, v Mechovém lese s tetou Biancou, tam bydlím, Saturnus a maminka je Sheya," vysvětlila jsem rychle, abych zachránila tuhle situaci, alespoň trochu. Neměla jsem ty nejlepší způsoby, ale snažila jsem se. Netušila jsem, jak se takhle vlci mimo smečku baví, jací jsou. U nás jsou všichni hrozně hodní, ale tenhle vlk... byl zcela jiný a o to víc jsem byla nervóznější. Koukala jsem na něj svými kukadly a možná i obdivovala, neboť takového obra kdo by neobdivoval? "Neublížila jsem Vám?" To nebyla asi ta nejlepší otázka, ale dělala jsem si starosti. I když pro vlka můj náraz byl asi jako když narazí moucha do sloupu, akorát s tím rozdílem, že ta pravděpodobně umře, já se cítila tak nějak podobně.

Září 1/10 - Etney

Zdá se, že moje dobrodružství pokračovalo. Byla jsem z toho celá pryč, tak nadšená, ale počasí se zdá trochu kazilo, tak bylo na čase se pomalu vracet domů. Tetička bude určitě nadšená z mého vyprávění, co se mi všechno podařilo. Nemůžu se dočkat, až jí to všechno povyprávím. Usmála jsem se nad tím a při tom jsem si to klusala na sever. Narazila jsem na velkou louži vody a nadšeně při tom zavrtěla ocasem. Už jenom kousek! To doběhnu! Radovala jsem se s úsměvem a na nic nečekala, z klusu se stal cval.
Rozhlížela jsem se, jako bych měla hlavu v oblacích, takové trochu přerostlé dítě, které bylo poprvé venku. Na tváři jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. Tolik štěstí, tolik radosti až... ejhle. "Prásk!" Narazila jsem do obrovského vlka, kterého jsem si nedopatřením absolutně nevšimla. Měla jsem hlavu úplně někde jinde a tvrdý náraz, do hory svalů byl pro mne dosti bolestivý. Odpálilo mě to bokem a zůstala tak ležet na zemi, netušíc kde mám kterou nohu. "M-moc se om-omlouvám!" Vykoktala jsem vystrašeně a začala se sbírat, zadní noha dopředu, přední dozadu. Byla jsem z toho tak vyděšená, že jsem nemohla přijít na to, jak vlastně patřím!

Čím déle jsem byla v blízkosti tohohle vlka, tím víc jsem se cítila uvolněnější. Nevypadal, že by mě chtěl teď hned sníst. Strach jsem ovšem měla a cítila ho stále na jazyku. Vlk je z jihu, žije v lese s velkou jámou, jak sám řekl. Zvědavě jsem zastříhala ušima, protože jsem o tomhle ještě nikdy neslyšela. "Já jsem zase úplně ze severu, z lesa pod sopkou," řekla jsem mu, aby jsme si byli kvit. Nebylo na tom nic špatného, v tom lese jsem uvítala úplně každého. Vůbec by mi nevadilo tohohle teď hned sbalit a vzít ho sebou domů. Přišlo mi to tak správné.
Tento vlček měl ale úplně jiné plány, zdá se že někoho hledal. Své přátele. Takže i tenhle vlk má kamarády, jenom ti moji se mi vytrácí hned, co je potkám. Jako to bylo u toho vlčete, které se nám zatoulalo v lese. Kdo ví, jak teď asi vypadá, nebo kde je mu konec. "Otravnou?" Zopakovala jsem, protože pokud to byli jeho kamarádi, bylo zvláštní že jí takhle nazval. Ale uvědomila jsem si, že jsem nejspíš plácla úplnou blbost, tak jsem v rychlosti zavrtěla hlavou, jako bych se chtěla střepat mouchy v uchu. "Teda, ne neviděla, omlouvám se. Určitě ale nebudou daleko," snažila jsem se tu situaci jakkoliv zachránit, i když už je možná i pozdě. Rozhlédla jsem se, jestli tyhle dva vlky podobného věku neuvidím. Ale zdá se, že jsme u vodopádů byli sami. "Možná se vrátili do lesa s jámou," napadlo mě, bylo přece jenom horko, léto v plném proudu a málokomu se chce v tomhle počasí cestovat, jenom já a tady tenhle dotyčný jsme byli výjimky. Dva blázni co cestují v rozžhaveném počasí.

VLA 16

Koukala jsem se na tu stékající vodu a byla naprosto v šoku. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi to líbí nebo ne. Z vody jsem měla respekt velký jako blázen. Voda mi naháněla strach, ale když jsem viděla s jakou lehkostí padá a tvoří tak naprosto kouzelný pohled. Pralo se to ve mě. Nebyla jsem připravená na to dávat jakýkoliv pozor. Hluk z vodopádu mi naprosto unesl uši a já tak nevnímala, jestli se někdo kolem náhodou motá. Taky mi nešlo moc do hlavy, proč by někdo vyhledával zrovna tohle místo. Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumavě se při tom zatvářila. Když v tom jsem za sebou uslyšela mluvení. Vyskočila jsem do vzduchu a otočila se na druhou stranu. Zůstala jsem zděšeně stát štronzo. Jako obvykle mi jakýkoliv vlci naháněli strach. Proto jsem byla i překvapená, že na mě někdo vůbec promluvil. Pozdravil a zeptal se, kde to vlastně jsme. "A-ahoj," vykoktala jsem nejistě. To zvládneš, jen se ptá na cestu. Nechce tě zabít, nebo tak něco. Jelikož jsem se s cizími vlky nestýkala, bylo to pro mě víc jak těžké. Nervozita že mě doslova čišila. "Vlastně úplně nevím, j-já jsem mimo les poprvé a už.. už je to pár dní, co jsem na výpravě," vykoktala jsem ze sebe, jestli to mělo hlavu a patu kdo ví. Bylo to stejně zmatené, jak jsem se já mohla právě teď cítit. "Míříš někam? Konkrétně?" Zeptala jsem se a při tom se rychle usmála, třeba bych mu mohla pomoci.

VLA 15
// Východní hvozd

Zaslechla jsem čím dál hlučnější zvuk a mě jen napadlo, co by to mohlo být? Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a šla po něm. Bylo to příjemnější než poslouchat zvuky podivných šelem, možná kojotů. Takže jsem zvolila raději zvuk hluku, vzduch byl vlhký takže mě to určitě vedlo k vodě. A to mě donutilo k tomu přidat. Jakmile se stromy rozestoupili, doslova mi začalo pleskat srdce radostí. Voda! Radostně jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Konečně jsem našla to, co jsem hledala. Vodu.
Rozešla jsem se blíže, hledala jsem jakékoliv bezpečné místo, kde bych se mohla napít. Jazyk jsem měla nalepený na patře. Sešla jsem pod vodopád a sklonila hlavu. Hltavě jsem se napila, nebylo tu absolutně nic slyšet, ale to teď bylo jedno. Ta hromada vody mi naháněla strach, dívala jsem se na ten obrovský vodopád a byla jako v transu. Byl tak neskutečně velký, mohutný a vydával tak ohromný zvuk. Vody jsem se bála, nebylo to nic pro mě. Cítila jsem, že se mi zadní nohy klepou strachy, ale nemohla jsem odtrhnout zrak. Vodu jsem neměla ráda, ale ten pohled na stékající vodu s takové výšky byl okouzlující. A tak jsem tam jenom stála, z koutků mi stékala voda a dívala jsem se. Jenom se dívala, jako by to byl film.

VLA 14
// Zrcadlové hory

Les mi byl mnohem bližší, nabízel mnohem větší bezpečí a tak jsem si oddychla. I když i v lese mohli být mnohem větší predátoři, než jsem byla já. Stále jsem byla zmatená z toho všeho, co se tady dělo. Nebyla jsem zvyklá cestovat sama a vůbec, já žádná velká cestovatelka nebyla. Proto jsem jen spolkla slinu a pokračovala mezi stromy. Na malou chvíli jsem se cítila jako zpátky doma. Tam by to bylo moc fajn, tohle cestování není nic pro mě. Už teď mě bolely tlapky, zkrátka celé mé vlčí já. Byla jsem poměrně malá, ale asi ne z úplně těch nejmenších na světě. Ale ani tak jsem se toho nebála. Rozklusala jsem se, čím dřív tahle výprava skončí, tím dřív budu doma. Budu muset pak vyprávět tetičce Ismě, co jsem zažila. Vlastně jsem se teď vžila do její kůže, jedna velká cestovatelka, která být cestovatelkou ani být nechtěla.
Zaslechla jsem za sebou poněkud zvláštní zvuk. Trhla jsem sebou a ihned se rozběhla pryč, bála jsem se. Popadla mě panika a strach. Mohla to být i nějaká šelma a to by bylo to poslední, co jsem chtěla potkat. Někoho, kdo by mi vyprášil můj krásný a čistý kožíšek. Pohodila jsem ocáskem a ihned se vydala na rychlejší tempo.

// Kaskády

VLA 13
// Zarostlý les

Došla jsem do hor, vždy jsem měla takový zvláštní pocit, když jsem do nějakých došla. Neměla jsem z toho dobrý pocit, byly tak obrovské a já si přišla tak malá. Já byla taková zakrslá srnka, malinká... bez špetky důstojnosti. Nejistě jsem tak našlapovala a snažila se být ta nejtišší osoba široko daleko. Nejspíš se mi to dařilo, protože jsem ve své blízkosti nic neslyšela. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Dívala jsem se na ty vrcholy, přišli mi tak daleko. Určitě by zabralo několik dní, než bych tam třeba já došla. Uvědomila jsem si. Zamlaskala jsem a pokračovala dál, hledala jsem nějakou cestičku, která by mě dostala dál. Tušila jsem, že budu u vody určitě brzy. Doslova mi jazyk lepotal po patře, potřebovala jsem se osvěžit. Ani teď mi nepřišlo zvláštní, že bych do té vody doslova skočila. S radostí, s chutí.
Proplétala jsem se mezi horami, nenašla jsem ani kaluž, prostě nic. Trochu zklamaně jsem zastříhala ušima a přikrčená skoro až u země jsem pokračovala dál. Až když jsem v dálce uviděla stromy, ulevilo se mi. Les mi přišel mnohem bezpečnější, než tyhle hory.

// Východní hvozd

VLA 12
// Hadí ocas

Neměla jsem daný směr, možná se ani neorientovala, možná proto jsem se právě teď vracela na místo, kde jsem byla před malou chvílí. Nervózně jsem při tom našlapovala a nebyla si svými kroky tak úplně jistá. Ale nehodlala jsem se vzdávat, měla jsem žízeň a věděla, že voda musí být někde blízko. A tak jsem začenichala, můj nos na to nebyl úplně zvyklí. Přece jenom doma jsem měla tak nějak servis. Jídlo i voda byla k mání na území smečky, aniž bych se musela být, co mám za zadkem. Ale tady jsem cestovala na vlastní pěst. Musela jsem se o sebe umět postarat, stejně tak jako tetička Isma, to byla můj vzor.
Prolézala jsem mezi stromy, keři a nebylo to úplně ideální, co si budeme povídat. Potřebovala jsem ale víc. Cítila jsem v tlamě sucho a potřebovala se osvěžit, už to bude nějaký doba, co jsem naposledy pila. Tak jo, táhle jsou hory a voda nebude určitě daleko. Ujistila jsem se, byla jsem dobrodruh prvního stupně. Nic víc nic míň, a tak jsem se do toho prostě vrhla po hlavě.

// Zrcadlové hory

VLA 11
// Zarostlý les

Dostala jsem se před les na nějakou pofiderní louku. Konečně bez bouřky v zádech se dalo cestovat mnohem lépe. S úsměvem jsem se rozhlédla a při tom zkoumala, co dalšího tohle prostředí může nabídnout. Byla jsem naprosto plná nadšení, konečně jsem byla venku. Ale běhal mi mráz po zádech, byla jsem vyděšená a netušila, co si o tom všem mám myslet. Tetička Isma bude nadšená z toho, že jsem dokázala ovládnout svůj strach a vydala se ven, musím z toho načerpat co možná nejvíc. Uvědomila jsem si a při tom zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
Takže jsem hodlala těžit i z tohohle velmi divného místa. Podívala jsem se na sever, něco mě tam táhlo, možná domov? Bezpečí? Jedno z toho, nebyla jsem si úplně jistá co to bylo, ale hodlala jsem si pro to opravdu jít. Zároveň jsem dostala celkem žízeň, takže jsem hledala zdroj pitné vody. Alespoň pro tentokrát. Suše jsem při tom polkla a vracela se tedy zpátky, stejnou cestou jako před tím.

// Zarostlý les

VLA 10
// Esíčka

Rozhodně jsem neměla chuť na to zrovna teď zdolávat nějakou řeku. Bylo to pro mě obtížné i za letních klidných večerech, rozhodně ne teď v takovém slejváku s bouřkou. Ihned jsem přidala do běhu, když jsem měla les skoro před sebou. Zadýchaně jsem už ani necítila bolest, která mi pružila doslova celým tělem. Důležité pro mě v tuhle chvíli bylo schovat se pod stromy a být alespoň nějakou chvíli v bezpečí.
Když mě uvítali stromy, cítila jsem se trochu bezpečněji, už na mě tolik nepršelo a nemusela jsem být vystavena té šílené bouřce. Ale stále tu mohlo znamenat spoustu nebezpečí, jako například že uhodí do stromu, který na mě po sléze spadne a já se nebudu moct pohnout. To bych pravděpodobně umřela, kdo ví kdy tu naposledy někdo prošel. Neměla jsem tušení, kde vlastně teď jsem. Ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem se alespoň na chvíli někam schovat a doufat, že bouřka brzy ustane. Netrvalo dlouho a já se dostala na scestí.

// Hadí ocas

VLA 9
// Středozemní pláň

Honem! Vždyť tu bouřku máš hned za zadkem! Byla jen otázka času, já si nehrála se sirkami, já je doslova v ohni pálila. Tohle až budu tetičce Ismě vyprávět, ta se zjančí! Ale já jsem šla do sebe, řekla jsem si, že si udělám takový malý výlet. Zkusím co všechno dokážu sama! Pelášila jsem před pláň schovaná pod hrstkou trávy, durch mokrá. Nepříjemně jsem se jenom zašklebila, tohle rozhodně nebylo nic pro dámu, jako jsem byla já. I když já začvachtat si kožich se nebála, ale to mokro... to mokro mi vadilo, bláto ne.
Doběhla jsem až k řece. To ne! Tady není les? Vyděšeně jsem se začala rozhlížet, ale přes husté šňůry deště jsem neviděla prakticky vůbec nic. Mysli, mysli, co by udělala tetička Isma? Nejspíš by se dostala nějak na druhou stranu, kdo ví jak. Tak jo, bylo nutné dostat se na druhou stranu. Možná bych dokázala tu bouřku odklonit! Napadlo mě, když mi nešla žádná normální magie, napadlo mě, že bych vládla počasí! Snažila jsem se odvolat bouřku, aby odešla! Jenomže se vůbec nic nedělo, až na to že přímo nad mou hlavou prosvištěl blesk opravdu hodně blízko. "Ach!" Vzdychla jsem a rozběhla se hlava nehlava. Zamířila jsem co nejrychleji na sever, viděla jsem tam nejbližší les!

// Zarostlý les