Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8. Ozdob vánočně nějaký stromek
Prosinec 1/10

Procházela jsem se lesem a rozhlížela se. Měla jsem v hlavě spoustu nápadů, ale žádný z nich nebyl takový, po kterém bych se s chutí natáhla. Chtěla jsem pomáhat, ale teď nebylo komu. Většina vlků byla zalezlá v jeskyni a žila si svým životem. Já jsem ale chtěla něco víc. Zastříhala jsem ušima a uviděla malý a moc hezký jehličnatý stromek. Byl o něco menší než já, ale byl buclatý a nadýchaný. Zazubila jsem se nad ním.
Přiklusala jsem k němu a při tom si ho se zájmem prohlížela. Co s tebou provedeme? Napadlo mě. Vůbec jsem neměla žádný nápad. Stála jsem tam u něj několik minut, než mě napadlo, že by mu slušeli nějaké ozdoby. Proto jsem začala v okolí hledat pěkné malé šišky. Samozřejmě schované pod hrstkou sněhu. Ale hledala jsem něco, co by tomu dodalo šmrnc. Dokonce jsem našla na zemi i spadlé jmelí. To jsem opatrně vzala, věděla jsem, že ty bobule jsou jedovaté. Opatrně jsem to začala dávat na ten stromek. Kdykoliv jsem přidala nějakou šišku, nějaká jiná na druhé straně mi spadla. Ale neztrácela jsem trpělivost a chňapla jí, zkusila to znovu a lépe. Měla jsem dokonale rozpíchaný už čumák z toho jehličí. Ale snažila jsem se. Hledala jsem ještě nějaké dekorace.
Náš lesík byl proslulý mechem. Takže jsem začala hrabat do sněhu a hledat nějaký kousek, který bych mohla vzít. Nakonec se mi podařilo kousek zeleně vybojovat. Vzala jsem ho opatrně tak, aby se mi nerozpadl. A pak ho zanesla ke stromečku. Vypadal moc hezky, chudě ale hezky. Zůstala jsem u něj sedět a sledovat ho. Tajně jsem si přála něco, co se asi nedá splnit. Ale doufala jsem, že by to třeba šlo. Aby jsme se tu jako rodina setkali všichni, u mého krásného stromečku. Zimní období je tak krásné. Usmála jsem se nad tou myšlenkou a poposedla jsem si. Letošní zima bude jiná, než ta předchozí. A proto jsem se hrnula najít nějakou společnost.

13. Zúčastni se koulovačky

To poslední co jsem chtěla je být někomu na obtíž. A tak i když jsem se snažila šikovně z toho vybruslit, Ciri mě utvrdila v tom, že rozhodně na obtíž nebudu. Takže jsem se usmála a přejela po obou pohledem. Samozřejmě jsem se usmívala, jak bývalo mým zvykem. "Tak dobře, ale kdyby něco, klidně mě pošlete pryč, nebudu se zlobit," zazubila jsem se na ně. Reonys pak řekl, že můžeme teda vyrazit. Přikývla jsem, ale viděla jsem také, že Ciri si už chystá sněhové koule. Nadšeně jsem při tom vrtěla ocáskem. Umím to vůbec taky? Přemýšlela jsem a začala také tvořit podobnou kouli. Byla to zábava, protože několikrát se mi rozpadla. Ale sníh byl tvořivý, ten první byl vždy ten nejlepší.
Jakmile bitva započala, s úsměvem jsem hodila také svou kouli. Byla to opravdu zábava, i když se mi nepodařilo trefit ani jednoho z nich. Moje muška byla naprosto příšerná. A nebo to bylo tím, že jsem schválně mířila jinam? Ne, jenom prostě neumím mířit. Zaťala jsem zuby a sama se snažila vyhýbat dělovým koulím, které tu létaly ze všech stran.
Možná se mi podařilo párkrát se o někoho otřít svou koulí, ale to bylo tak celý. Přímý zásah se mi nepodařil. "To budu muset dopilovat," zasmála jsem se, když se bitva pomalu přesouvala směrem k Cedrovému lesu. Cesta rychle utekla, neboť lesík byl hned vedle. A i když jsem se musela smířit s prohrou, nevadilo mi to. Tenhle zážitek, tahle hra mi bude bohatě stačit. Protože kdykoliv si na ni vzpomenu, budu se usmívat. "Jsem hrozně zvědavá, ještě jsem nikdy nebyla na území nějaké jiné smečky," prozradila jsem Ciri, Reonys už to věděl. A tak jsem se vedle nich zařadila a při tom nadšeně zatajovala dech.

// Cedrový les

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Posedávala jsem a nechávala jsem, ať mi sníh sedí na kožichu. Bylo to zvláštní, ten pocit vlhkosti. Neměla jsem ráda vodu, ale sníh mi tolik nevadil, i když to byla voda převlečená do kabátu. Pohodila jsem při tom ocasem. Když jsem slyšela křupání za svými zády, ihned jsem se ohlédla. Ciri a Reonys se ke mě vraceli, což mě zahřálo u srdíčka. Že na mě nezapomněli. Cítila jsem ale, že se něco děje. Obě tváře se snažili vypadat mile, ale měla jsem takové tušení, že tomu tak není. "To je úplně v pořádku, rodina je na prvním místě," usmála jsem se na ně a zavrtěla ocasem. Zvedla jsem zadek a otočila se k nim. Reo mě ihned zval na prohlídku Cedrového lesa. "Já jsem hrozně ráda, že jsem Vás poznala," vyhrkla jsem nervózně. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. "Ale pokud potřebujete něco vyřešit, nechci nikde zavazet." Dodala jsem trochu tišeji. "Můžu se klidně zastavit za pár dní," pokrčila jsem rameny.
Sice jsem se teď možná vzdávala mé první skvělé společnosti za tu dobu co jsem na světě. Ale nechtěla jsem zavazet, nebo být svědkem něčeho, co bych si mohla špatně vyložit. "Víte že mi to nebude vadit, já se nikam neztratím," zazubila jsem se. Rozhodně jsem nebyla ten typ, co se ihned hrne do akce. Pokud vycítím, že je něco špatně, okamžitě beru zpátečku. Sice jsem se teď považovala za takového chudáčka, ale... to jsem byla prostě já. "Ale ráda Vás třeba doprovodím a mrknu aspoň na hranice, abych věděla, kudy a kam," pokrčila jsem rameny. To už byl pro mě obrovský krok, obrovský kus odvahy. Ale nechtěla jsem jim zavazet, nechtěla jsem vyzvídat, co se vlastně stalo. To byla přece jejich věc a já nemám strkat čumák tam, kam nepatří. Šlo o úplně jinou smečku, kdo ví jaké tam měli zvyky, třeba nějaké nové, jiné. Byla jsem zvědavá, ale i má zvědavost bude muset nejspíš počkat. Směle jsem se na oba usmála a zavrtěla při tom ocáskem ze strany na stranu.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Ráno se začalo budit k životu. Všimla jsem si, že obloha se začíná vyjasňovat, ale přesto tu bylo spíše tmavo. Sněhové mraky se kradly o svoji doménu a než jsem se nadála, husté sněžení bylo tady. Usmála jsem se, zavrtěla při tom ocasem. Zima! Zima! Zima! Jásala jsem s úsměvem. Zvedla jsem zadek a zamířila ke břehu. Dívala jsem se jak se vločky na vodní hladině ztrácely. Zvedla jsem tlapu a položila jí do vody. Cítila jsem pichlavou bolest na polštářcích. Zakřenila jsem se, ale držela jsem jí tam jak nejdéle to šlo. Vodu jsem opravdu neměla ráda, bála jsem se jí. Ale takhle... mi přišlo že se s ní možná i trochu seznamuji. Jestli se to tak dalo nazvat.
Jakmile se to nedalo vydržet, stáhla jsem se zpátky a udělala několik kroků dozadu. Podívala jsem se na mokrou tlapku. Štípalo to. Brr, musím se od vody držet už dál. Povzdychla jsem si. Vodě jsem se vyhýbala i v létě, takže to nebylo nic nového. Za chvíli už jsem cítila, že mám sníh všude na zádech, takže jsem se oklepala. Kožich začal vlhnout. A na nějakých místech se mi začal kroutit. Brr... Nejradši bych se někde schovala, než sníh přestane padat. A pak se v něm pořádně vyřádila. Ale chtěla jsem počkat na Rea a Ciri. Měla jsem konečně kamarády, takže jsem si s nimi chtěla užít tenhle první sníh. Zdá se, že ještě neskončili. Takže jsem zůstala na svém místě. Spíše sledovala, jak se vločky snáší a tvoří tak obrovskou bílou plochu. Bylo to až děsivé, jak rychle se oblast plnila sněhem. Je to tady, další zima. Stačilo dvakrát mrknout a rok byl tu a tam. Neskutečné, jak to rychle uteklo a já jsem pořád... stejná. Vlastně jsem nebyla stejná. Naklonila jsem se nad vodní hladinu a viděla, že se mi změnila barva očí. Kdy se to stalo? Tenhle odstín jsem neznala. Netušila jsem, k čemu ho přirovnat. A jestli se ve mě magie objevila, nejspíš jsem si toho ani nevšimla. Vánoční zázrak? Zasmála jsem se. Nejspíš jsem první vlčice pod sluncem, co má v sobě magii a absolutně netuší jakou. Zašklebila jsem se a začala přemýšlet nad tím, co by to mohlo znamenat.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Stála jsem tam před jezerem a nerušeně se dívala dopředu. Chtěla jsem Reovi i Ciri dopřát trochu soukromí. A tak jsem se posadila a dívala se, jak jezero pomalu upadá do ledu. I když to přijde nejspíš v následujících několika dní. Byla to obrovská ledová plocha. Možná bych mohla bruslit, nebo chodit po tom ledu, potom. Napadlo mě. Nikdy jsem na to neměla zcela odvahu. Ale teď jsem se cítila na všechno. S Reem a Ciri bych to určitě zvládla.
Myšlenky mi šli tu a tam. A já vzpomínala na svou první zimu. Kdy nás maminka vzala k prdící vodě. Bylo to kouzelné, ale já měla strach. Povzdychla jsem si. Tehdy jsem dostala takový strach, že jsem zůstala jenom doma. Schovaná, v Mechovém lesíku. Protože jsem se bála světa. Nechtěla jsem vystoupit ze své komfortní zóny, protože tam mi bylo dobře. Pohodila jsem při tom ocasem. A při tom stačilo udělat jen pár kroků vedle, abych našla přátelé. To bylo naprosto kouzelné. Nikdy by mě nenapadlo, že stačilo tak málo. Vzpomínala jsem na to, jak jsem se snažila v zimě uplácat sněhového hada. Byla to zábava, ale byla jsem tam sama. Pak se samozřejmě přidala tetička Isma s Phantasií. Ale i tak. Tahle zima bude jiná, to už jsem si slíbila. Ale kdo ví, jak mě to všechno nakonec dožene.
Znova jsem se otočila na Rea a Ciri. Tahle zima musí být jiná. Uvědomila jsem si. Jinak to prostě ani nepůjde. Já toužila po tom něco zažít, získat si přátelé. A mít nějaké kamarády. Abych později mohla někomu vyprávět o tom, jak jsem překonala svůj strach. Ten jsem zažívala i teď. Když jsem se dívala na ty dva kousek ode mě, přejela mě vlna nepokojů. Jejich výrazy nebyly zrovna čitelné, ale i tak jsem vycítila, že se něco děje. Určitě to bude dobré. Ujišťovala jsem se. Usmála jsem se a dívala se zase před sebe, abych je náhodou nerušila.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň
// Mechový lesík

Utíkala jsem nadšeně za Reem, doufala jsem, že do běhu dávám všechno. Vzduch se mi zařezával do plic, už byla vážně zima za rohem. Moje fyzička na tom nebyla úplně dobře. Nikdy jsem si nepřišla jako kdo ví jaký sportovec. A vlastně jsem nikdy neměla s kým se pořádně měřit. Ale teď jsem se nechtěla nechat zahambit. I když moje kosti nebyly zrovna silné a nejspíš by mi stačil jeden špatný krok a udělalo by to křup. Ale teď jsem na to nehleděla, prostě jsem běžela. A co čert nechtěl? Dokázala jsem se k jezeru dostat jako první. Možná mě jenom Reo nechal vyhrát, ale teď jsem se s ním nechtěla přít o nějaké domněnky. "Jupí!" Zajásala jsem s úsměvem a poskočila sem a tam.
V tom mě Reo upozornil na to, že je tu jeho sestra, o které jsem také už slyšela. "Vážně?" Zamrkala jsem nevěřícně. Byla jsem celá zadýchaná a netušila, jestli bych je třeba neměla nechat samotné. Já a seznamování to nebylo nic pro mě. Zůstal mi knedlík v krku a já při tom pomalu kráčela po boku Rea, než jsem uviděla krásnou vlčici před sebou. Byla úplně jiná než Reo. "Zdravím," řekla jsem nesměle a usmála se. Byla to určitě příjemná náhoda. Protože Reo byl ze své sestry očividně nadšený. Já tam jenom stála a těkala pohledem z jednoho na druhého. Vyměnili si několik vět, když mě Reo představil jako svojí kamarádku. Zůstala jsem na něj hledět, protože to bylo pro mě úplně nové oslovení. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem ihned zavrtět ocasem ze strany na stranu. Radostně jsem zamrkala. "Moc mě těší Ciri, moc jsem o tobě slyšela," řekla jsem s úsměvem, ale byla jsem opravdu nervózní. Viděla jsem ovšem, že nejspíš má Ciri něco na srdci. "T-tak já se půjdu napít," trochu jsem jí to přečetla ve tváři, nejspíš. Přede mnou se asi nebude cítit úplně komfortně a tak jsem jim chtěla dopřát prostor. Usmála jsem se na Rea a rozklusala jsem se k vodě, která ještě nebyla zcela zamrzlá. Vlastně sněhu ještě moc nebylo, spíše tu padlo jenom pár vloček. Ale i tak jsem se chtěla osvěžit.Od letošní zimy bych chtěla něco víc. Projelo mi hlavou a povzdychla jsem si. Minulou zimu jsem zažila v Mechovém lesíku. Obklopená rodinou. Letos to bude jiné. Bloudila jsem pohledem po krajině. Letos bych chtěla zimu prožít s přáteli a možná... možná už přátele mám. Napadlo mě, když jsem se ohlédla přes rameno na Rea a Ciri. Možná jim nebude vadit, když se k nim na chvíli přidám a trochu více je poznám. Už to že jsem je oba potkala byla pro mě výhra. První kamarádi. První vlci, se kterými můžu mít ty nejkrásnější vzpomínky. Já už jsem vlastně vyhrála, hodně mi v tom pomohl Etney, tímto panu vlkovi děkuji. Poslala jsem myšlenku k vlkovi, který byl kdo ví kde. Ale určitě mě tam nahoře někdo vyslyší, že jsem si na něj vzpomněla. Že jsem mohla poznat dva skvělé vlky, kteří se snad jednou zapíší do mého příběhu, jako přátelé. Začátek je slibný, a tohle je moje přání, které se teď plní. Doufala jsem, že jim nebudu nijak zavazet, ale i tak jsem ještě zůstala u břehu, abych jim dopřála klid.

Co se na to dalo říct? Asi nic moc, smutně jsem si povzdychla a podívala se, jak je na tom Reo. Jeho pohled byl tvrdý, jako by se snažil nasadit si masku, ale přece jenom za ní byl vidět smutek. Netušila jsem, jak se v tuhle chvíli nejlépe zachovat, takže jsem začala koktat jednu věc za druhou. Zkrátka vše, co mě napadlo. Měl pravdu, aspoň teď ví na čem je a nemusí nad tím přemýšlet. Možná je tohle mnohem lepší konec, než aby zůstal někde ztracený a nikdo netušil, jestli je na zemi, nebo v nebi. "Tak dobře," i tak to byl krutý osud, ale i tohle byl koloběh života. I když jsem si to nepřipouštěla, budu se s tím v životě setkávat. A měla bych vědět, jak se v takových situacích zachovat, ale teď jsem v tom tápala jako úplná nicka.
Reo se zdál, že by odsud nejspíš hodně rychle vystřelil. Neboť ihned navrhl návštěvu jeho lesa, přičemž jsem se ihned začala usmívat. "To zní jako moc dobrý nápad, jsem hrozně zvědavá," zajásala jsem a zavrtěla při tom ocasem. Ještě aby ne, vidět území cizí smečky, ještě když byla tak blízko. Nikdy jsem nebyla v cizí smečce, takže mě pohltila vlna vzrušení z neznáma. A když odsud odejdeme, Reo tak aspoň nebude mít neustále na očích to, co se právě dozvěděl. Takže změna prostředí byla víc než vítána. "A co kdybychom si dali závod aspoň k jezeru?" Navrhla jsem s šibalským úsměvem a při tom nadšeně povyskočila. Už bylo cítit, že je chladněji a tak se u toho i můžeme zahřát.

// VVJ

Byla jsem zvědavá, co je vlastně se Sigym. I Etney o něm přece mluvil, ale já ho tady nepotkala. Tak jsem si myslela, že se možná rozhodl žít někde jinde, kousek od nás. Jenomže když jsme uhodili hřebíček na hlavičku, tatínkova tvář byla vážná s náznaky smutnu. Přestala jsem vrtět ocasem a také se začala podobně tvářit. To, co nám tatínek sdělil určitě nebylo to, co si Reo chtěl slyšet. Smutně jsem se podívala na něj a pak na tatínka. "To je strašné," pípla jsem. Sigy údajně volal o pomoc, ale tatínek nebyl dostatečně rychlí, aby mu tehdy pomohl. "To mě moc mrzí," sklopila jsem trochu hlavu.
Ani jsem si neuvědomila, že je les plný různých pachů. Každopádně tatínek cítil určitě povinnost jít to prozkoumat. V rychlosti se s námi rozloučil a šel. Dostala jsem svolení zažít ještě nějaké dobrodružství, ale teď... jsem si nebyla jistá, jestli se na něco takového vůbec cítím. Vyprovodila jsem tatínka s úsměvem a také se na něj usmála, když odcházel. Být poslem špatných zpráv není nic příjemného, pro nikoho.
Podívala jsem se na Reonyse. "J-jsi v pořádku?" Vykoktala jsem a při tom zkoumala jeho tvář. Ta se ani nesnažila skrývat šok? Či smutek. Nechtěla jsem ho takhle vidět. "Mrzí mě to, kdybych... kdybych to tušila, tak bych já nevím, tak bych tě sem netáhla, nebo... já nevím," byla jsem úplně zmatená, protože jsem neměla absolutně tušení, co říct. Svěsila jsem proto hlavu a tlapkou se začala rýpat v hlíně.

Už se k nám blížil táta, mezi tím jsme stihli projít kousek území a Reo mohl tak zavzpomínat na staré časy z dob malých tlapek. Ale táta už se hrnul mezi stromy a na mě se usmál a pozdravil. "Ahoj tati," usmála jsem se na něj a ihned k němu přiskočila k rychlému objetí. Pak jsem se odtáhla, když pozdravil i Rea. Hlas byl o něco ostřejší, ale já si z toho nic nedělala. Reonys začal trochu koktat, což bylo vlastně hrozně roztomilé, jako by ho něco vyvedlo z míry.
Překvapeně jsem zastříhala ušima, abych slyšela, co vlastně Reo říká. On tátu zná? Překvapilo mě to, zamrkala jsem sem a tam. "Potkala jsem Reova tátu u jezera a pak se k nám přidal Reo, založili smečku kousek od nás v Cedrovém lese, takže jsme něco jako sousedi. A oba se zmínili o nějakém Sigym, že tu prý kdysi žil. Tak mě napadlo, že Rea vezmu sebou a zeptáme se, jestli o něm náhodou něco nevíš," doplnila jsem s úsměvem, ale bylo to vlastně skoro to samé, co říkal Reonys. Usmívala jsem se ze strany na stranu, snad si táta vzpomene, že tu Reo jako malý vlastně byl. "Nechceme nějak zdržovat, domluvili jsme se, že před zimou ještě podnikneme nějakou výpravu, jestli to teda... jestli to teda nevadí? Prosím!" Zazubila jsem se na něj, jiskřičky z očí mi doslova svítili. Americký úsměv, nejhodnější dcery na světě. Možná jsem ani povolení nepotřebovala, ale chtěla jsem ho. I tak jsem se toulala už opravdu dlouho a na smečku tak trochu zapomněla. Tetička Isma mi řekla, že musím něco prožít, abych pak byla dobrou členkou smečky. A Reo mi může ve všech směrech pomoci trochu vyrůst. A navíc... to byl po šílené době můj kamarád. Ale důležité bylo zjistit něco víc o jeho strýčkovi, než se vydáme zase dál.

Z lovu jsem měla respekt a trochu i odpor. Ale bohužel, jak sám Reo říkal, něco se jíst musí. "To asi jo," povzdychla jsem si smutně. Mě sice nevadilo jíst borůvky a jahody v letních dnech. Ale přes zimu to bylo jiné. Ovoce nebylo, alespoň ne tady. Takže jsem byla odkázaná na zvířecí maso. Nikdo mě ale nemůže nutit do toho jít a ještě to zvíře pomáhat usmrtit. Proto jsem se lovům zatím úspěšně vyhýbala. Byla jsem se jenom jednou podívat a to mi stačilo.
Vyprávění o Reově situaci bylo zajímavé. Vlastně měl opravdu hojnou minulost, do které by se jeden mohl velmi rychle zamotat. Byl to ovšem moc dobrý vypravěč, takže mě vtáhl do té situace, jako bych byla také součástí. "Možná, ale třeba budeš mít štěstí, neházej flintu do žita," pobídla jsem ho. "Nikdy nevíš, třeba vyjdeš z lesa a zrovna na něj narazíš," pokrčila jsem rameny. Náhody byly vážně jedna velká haluz. Mě se teda náhody hodně vyhýbaly, ale ostatním se to přece děje denně.
Reonys byl očividně už nervózní, že nikdo nejde. Stále se rozhlížel a dokonce i podotkl zmíňku o mé sestře. Povzdychla jsem. "Jo, Proxi bude taky v lese a podle pachu hádám, že bude s tatínkem," prozradila jsem, jak jsem odhadovala. "Neboj, brzy určitě přijdou. Tatínek je jenom moc pečlivý, když něco probírá. A nejspíš ví, že jsi tady se mnou, tak si dává trochu načas." Zazubila jsem se. "Tak pojď aspoň se trochu projdeme a ukážu ti pár míst," nabídla jsem mu. Měli jsme tu spoustu mechu, hodně míst vypadalo zajímavě. Jako například jsem občas ten mech sledovala a viděla v něm různé obrazce a obrázky. V jednom jsem dokonce viděla i draka! Reo byl opravdu slušný vlk, chtěl vyčkat na příchod alfy, ale se mnou se ničeho bát nemusel.

Snažila jsem se s Rea dostat co možná nejvíc. Já jsem milovala takové vzpomínky z dětství a moc ráda jsem je aplikovala i teď. Bylo to takové osobní, kdy se vžiju a spojím si tu situaci s něčím, co jsem kdysi s někým zažila. Reo ovšem od té doby veverky nelovil, jenom zajíce a kamzíky s rodinou. "I to je moc hezké," pochválila jsem s úsměvem. Ale hon na veverky je přece hrozná sranda! Skoro vůbec nejdou chytit. "Já na lovy moc nejsem, je mi líto těch zvířat," poznamenala jsem trochu smutně. Ale bavilo mě si s nimi hrát. Možná už o mě věděli, že jim z mé strany málokdy hrozí nebezpečí. Vždy jsem brečela, když jsem musela něco zabít, ale to Reo vědět úplně nemusel.
Pak jsem se dozvídala stále více věcí o jeho rodině. Posadila jsem se na to a snažila se všechno pochopit. Bral to postupně, ale mě přišlo že se v tom zcela ztrácím. Takže Asgaarskou smečku vedl jeho dědeček. Tam se Reo a jeho sourozenci narodili. A pak se jeho rodiče rozhodli pro vlastní smečku, takže vzali své vlčata, bez jednoho a odešli. "To je zvláštní," poznamenala jsem zamyšleně. Nedokázala bych si představit někde nechat své vlče. Ale na to jsem byla opravdu mladá. Vždyť já se dokázala ztratit i sama a nemusel mi k tomu nikdo ani pomáhat. "Možná bysme se potom mohli po tvém bratrovi podívat, ráda tě doprovodím, jestli chceš. Za návštěvu bude určitě taky rád," pokrčila jsem rameny. Vždyť Reo byl tak super, tak jeho bratr přece taky musí být. I když to tehdy rozsekli rodiče a očividně se tam něco stalo, stále to byli sourozenci. Nikdo jim nemohl zakazovat se stýkat, nebo se trochu sblížit. "Rodina je rodina, nebo ne? Teda já bych se chtěla vídat se sestrou, kdyby náhodou bydlela jinde, než já," navrhla jsem zamyšleně. Ale bylo to tak. Proximu jsem měla šíleně ráda, i když tohle léto jsme se skoro neviděli. Ale nepochybovala jsem o tom, že to v zimě napravíme a něco společně podnikneme.

Říjen 10/10

Konečně jsem to uslyšela! Trvalo to několik minut, ale byla jsem někde blízko řeky. Slyšela jsem, jak to hučí. Srdce mi bilo jako o závod. Nesmíš se bát, voda ti neublíží, jenom se v ní umyješ a pak se budeš modlit, ať nezmrzneš! Mluvila jsem sama na sebe a snažila si dopřát trochu více sebevědomí.
Zamířila jsem ven, už jsem viděla hranice lesa. Tam jsem se ještě zastavila, protože to co jsem viděla se mi rozhodně nelíbilo. Řeka byla rozvodněná, zdá se že pobrala veškerou vodu ze všech stran. Byla vážně prudká a vstoupit tam by znamenalo sebevraždu. A já měla problém stát i v nehybném jezeře. Tohle nemůžu... Na tohle jsem vážně neměla. Cítila jsem, jak se pod srstí doslova potím, i když to nebylo možné. Slova mi uvízla někde v krku. Pobírala jsem všechny faktory, potřebovala jsem se umýt, ale nepotřebovala jsem se zabít. A tak jsem ztratila veškerou sebejistotu. A vplula zpátky do lesa, ne, ne, takhle to vážně nepůjde. Musím najít něco lepšího. A právě tady jsem ztratila svoji hrdost, zase.

Říjen 9/10

Po tom všem, jak jsem byla odvážná! Jak jsem šla na výlet! Jak jsem se seznámila s novými vlky přijde tohle? Co jsem komu provedla? Až teď jsem ucítila, jak mi slza stéká po tváři. Tohle nebylo absolutně v plánu. Oklepala jsem se, kdybych se vykoupala jako prasátko v bahně, vypadala bych líp. Tohle se mi drželo v srsti a nešlo to dolů.
Nemůžu přece pořád jenom brečet. Projelo mi hlavou, hodlala jsem vzít svůj osud do vlastních tlapek a jít najít lepší zdroj vody. Nějakou řeku, nebo jezero... Vodu jsem nesnášela, ale špínu v srsti ještě víc. Ať už je sníh! Všechno bude mnohem lepší! Sníh je čistý a já budu pořád čistá! Projelo mi hlavou a usmála jsem se. Proto jsem se rozklusala lesem a snažila se slyšet někde vodu. Jak proudí, určitě mě to brzy někde vyplivne a já se vzchopím a umyju se!

Říjen 8/10

Běžela jsem, co mi síly stačily. Vyděšeně jsem odskakovala, když kolem mě proběhl zajíc, nebo něco jiného, co v tomhle lese bylo. Srdíčko mi bilo o sto šest. To bláto musím dostat dolů! Ihned! Dýchala jsem jako zběsilá, za chvíli mi ovšem ani ten samotný dech nestačil. Musela jsem zpomalit. I přes tenhle děsivý závod na mě zůstávalo bláto, jenomže co já s ním teď? Už byla zima na koupání! A takhle přece nemůžu vypadat celou zimu! Pípla jsem smutně. Mrskla jsem při tom ocasem ze strany na stranu. Tohle musím nějak vyřešit, takhle mě nesmí nikdo vidět! Nikdo! Volal na mě můj vnitřní hlas.
Sedla jsem si proto na zadek a začala se olizovat. Nechutnalo to kdo ví jak dobře, vlastně to bylo hrozný. Čistila jsem se a jazyk mi jel dál a dál, jenomže tomu blátu se dolů nechtělo. Navíc začínala jsem cítit, že je mi fakt zima. Tohle není dobré. Povzdychla jsem si.

Říjen 7/10

Pomalu jsem se rozešla pryč od kaluže, když v tom jsem zapomněla, že mám vlastně čtyři nohy. Tou poslední jsem doslova čvachtla do vody. Vyděšeně jsem vyskočila do vzduchu, protože jsem se lekla, že po mě někdo jde. V ten moment jakmile jsem dopadla zpátky na zem mi packy uklouzly a já se v té kaluži dokonale vyrachtala. Jako správné prasátko. "Ale to ne!" Hlesla jsem smutně. Byla jsem celá od bláta. Po mé bílé a puntíkách nebylo ani památky. Smutně jsem tam zůstala ležet.
Po několika sekundách, jakmile jsem se vzpamatovala jsem se zase zvedla. Pořádně jsem práskla do tlapek, a oklepala se. Ale bláto nechtělo jít dolů. Co teď? Vždyť mi za chvíli bude zima! Uvědomila jsem si a při tom začínala pomalu a jistě panikařit. Tohle všechno kvůli ničemu, ve skutečnosti. Div jsem se nerozbrečela, protože tohle bylo už na mě příliš. Pohodila jsem ocasem a utíkala lesem, přece jsem nechtěla, aby mě takhle někdo viděl!