Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažila jsem se s Rea dostat co možná nejvíc. Já jsem milovala takové vzpomínky z dětství a moc ráda jsem je aplikovala i teď. Bylo to takové osobní, kdy se vžiju a spojím si tu situaci s něčím, co jsem kdysi s někým zažila. Reo ovšem od té doby veverky nelovil, jenom zajíce a kamzíky s rodinou. "I to je moc hezké," pochválila jsem s úsměvem. Ale hon na veverky je přece hrozná sranda! Skoro vůbec nejdou chytit. "Já na lovy moc nejsem, je mi líto těch zvířat," poznamenala jsem trochu smutně. Ale bavilo mě si s nimi hrát. Možná už o mě věděli, že jim z mé strany málokdy hrozí nebezpečí. Vždy jsem brečela, když jsem musela něco zabít, ale to Reo vědět úplně nemusel.
Pak jsem se dozvídala stále více věcí o jeho rodině. Posadila jsem se na to a snažila se všechno pochopit. Bral to postupně, ale mě přišlo že se v tom zcela ztrácím. Takže Asgaarskou smečku vedl jeho dědeček. Tam se Reo a jeho sourozenci narodili. A pak se jeho rodiče rozhodli pro vlastní smečku, takže vzali své vlčata, bez jednoho a odešli. "To je zvláštní," poznamenala jsem zamyšleně. Nedokázala bych si představit někde nechat své vlče. Ale na to jsem byla opravdu mladá. Vždyť já se dokázala ztratit i sama a nemusel mi k tomu nikdo ani pomáhat. "Možná bysme se potom mohli po tvém bratrovi podívat, ráda tě doprovodím, jestli chceš. Za návštěvu bude určitě taky rád," pokrčila jsem rameny. Vždyť Reo byl tak super, tak jeho bratr přece taky musí být. I když to tehdy rozsekli rodiče a očividně se tam něco stalo, stále to byli sourozenci. Nikdo jim nemohl zakazovat se stýkat, nebo se trochu sblížit. "Rodina je rodina, nebo ne? Teda já bych se chtěla vídat se sestrou, kdyby náhodou bydlela jinde, než já," navrhla jsem zamyšleně. Ale bylo to tak. Proximu jsem měla šíleně ráda, i když tohle léto jsme se skoro neviděli. Ale nepochybovala jsem o tom, že to v zimě napravíme a něco společně podnikneme.

Říjen 10/10

Konečně jsem to uslyšela! Trvalo to několik minut, ale byla jsem někde blízko řeky. Slyšela jsem, jak to hučí. Srdce mi bilo jako o závod. Nesmíš se bát, voda ti neublíží, jenom se v ní umyješ a pak se budeš modlit, ať nezmrzneš! Mluvila jsem sama na sebe a snažila si dopřát trochu více sebevědomí.
Zamířila jsem ven, už jsem viděla hranice lesa. Tam jsem se ještě zastavila, protože to co jsem viděla se mi rozhodně nelíbilo. Řeka byla rozvodněná, zdá se že pobrala veškerou vodu ze všech stran. Byla vážně prudká a vstoupit tam by znamenalo sebevraždu. A já měla problém stát i v nehybném jezeře. Tohle nemůžu... Na tohle jsem vážně neměla. Cítila jsem, jak se pod srstí doslova potím, i když to nebylo možné. Slova mi uvízla někde v krku. Pobírala jsem všechny faktory, potřebovala jsem se umýt, ale nepotřebovala jsem se zabít. A tak jsem ztratila veškerou sebejistotu. A vplula zpátky do lesa, ne, ne, takhle to vážně nepůjde. Musím najít něco lepšího. A právě tady jsem ztratila svoji hrdost, zase.

Říjen 9/10

Po tom všem, jak jsem byla odvážná! Jak jsem šla na výlet! Jak jsem se seznámila s novými vlky přijde tohle? Co jsem komu provedla? Až teď jsem ucítila, jak mi slza stéká po tváři. Tohle nebylo absolutně v plánu. Oklepala jsem se, kdybych se vykoupala jako prasátko v bahně, vypadala bych líp. Tohle se mi drželo v srsti a nešlo to dolů.
Nemůžu přece pořád jenom brečet. Projelo mi hlavou, hodlala jsem vzít svůj osud do vlastních tlapek a jít najít lepší zdroj vody. Nějakou řeku, nebo jezero... Vodu jsem nesnášela, ale špínu v srsti ještě víc. Ať už je sníh! Všechno bude mnohem lepší! Sníh je čistý a já budu pořád čistá! Projelo mi hlavou a usmála jsem se. Proto jsem se rozklusala lesem a snažila se slyšet někde vodu. Jak proudí, určitě mě to brzy někde vyplivne a já se vzchopím a umyju se!

Říjen 8/10

Běžela jsem, co mi síly stačily. Vyděšeně jsem odskakovala, když kolem mě proběhl zajíc, nebo něco jiného, co v tomhle lese bylo. Srdíčko mi bilo o sto šest. To bláto musím dostat dolů! Ihned! Dýchala jsem jako zběsilá, za chvíli mi ovšem ani ten samotný dech nestačil. Musela jsem zpomalit. I přes tenhle děsivý závod na mě zůstávalo bláto, jenomže co já s ním teď? Už byla zima na koupání! A takhle přece nemůžu vypadat celou zimu! Pípla jsem smutně. Mrskla jsem při tom ocasem ze strany na stranu. Tohle musím nějak vyřešit, takhle mě nesmí nikdo vidět! Nikdo! Volal na mě můj vnitřní hlas.
Sedla jsem si proto na zadek a začala se olizovat. Nechutnalo to kdo ví jak dobře, vlastně to bylo hrozný. Čistila jsem se a jazyk mi jel dál a dál, jenomže tomu blátu se dolů nechtělo. Navíc začínala jsem cítit, že je mi fakt zima. Tohle není dobré. Povzdychla jsem si.

Říjen 7/10

Pomalu jsem se rozešla pryč od kaluže, když v tom jsem zapomněla, že mám vlastně čtyři nohy. Tou poslední jsem doslova čvachtla do vody. Vyděšeně jsem vyskočila do vzduchu, protože jsem se lekla, že po mě někdo jde. V ten moment jakmile jsem dopadla zpátky na zem mi packy uklouzly a já se v té kaluži dokonale vyrachtala. Jako správné prasátko. "Ale to ne!" Hlesla jsem smutně. Byla jsem celá od bláta. Po mé bílé a puntíkách nebylo ani památky. Smutně jsem tam zůstala ležet.
Po několika sekundách, jakmile jsem se vzpamatovala jsem se zase zvedla. Pořádně jsem práskla do tlapek, a oklepala se. Ale bláto nechtělo jít dolů. Co teď? Vždyť mi za chvíli bude zima! Uvědomila jsem si a při tom začínala pomalu a jistě panikařit. Tohle všechno kvůli ničemu, ve skutečnosti. Div jsem se nerozbrečela, protože tohle bylo už na mě příliš. Pohodila jsem ocasem a utíkala lesem, přece jsem nechtěla, aby mě takhle někdo viděl!

Říjen 6/10

Zkoumavě jsem se nad vodou nakrůcala, abych se viděla ze všech stran. Můj odstín nejspíš nebyl ani červený, ale ani růžový. Nebyla jsem si jistá, co je tohle vlastně za barvu, ale líbila se mi. Tak jo, hlavní je, že neovládám nic, co by mi mohlo asi pomoci. Takže to má něco společného s vlky. Zamýšlela jsem. Protože jsem svoji magii objevila právě s Reem, takže to tak muselo být. Ale jak to vlastně funguje? Kdo ví.
Povzdychla jsem si, měla jsem před sebou další záhadu a sama na ni očividně nepřijdu. Možná by pomohlo, kdybych si promluvila s tátou, nebo s mámou. Určitě mi oba ochotně pomůžou. Jenom je tak někde zastihnout. Pípla jsem smutně. Docela dost mi chyběli. Ty toulky nebylo nic pro mě. Ale s Reem to bylo opravdu moc dobré, určitě s ním ještě někdy půjdu na výlet. O tom jsem nepochybovala.

Říjen 5/10

Byl to zvláštní pocit objevit magii. Sama jsem byla tak překvapená, potřebovala jsem se na sebe podívat. Stále jsem moc nerozuměla tomu, proč mám tuhle magii a co s ní vlastně dokážu. Ale hodlala jsem to zjistit. Ale sama na to asi nepřijdu. Zamířila jsem proto do lesa. Všude byla hustá mléčná mlha a já sotva viděla. Ale snažila jsem se najít nějakou vodu, kaluž, do které bych se mohla podívat, co se na mě změnilo.
Pořádně jsem se nadechla, byl tu čerstvý vzduch. Zastříhala jsem ušima a rozklusala jsem se. Všude bylo vlhko, to k podzimu zkrátka patřilo. Takže netrvalo dlouho a já doklusala až k tůňce. Sklonila jsem hlavu a prohlížela si tak své nové oči. Jezero by bylo určitě čistší, ale tohle mi prozatím muselo stačit. Dívala jsem se na svůj odraz ze všech stran, moje oči už nebyli žluté, to mě nejvíce překvapilo.

Přišlo mi, že jsem pryč celou věčnost. Tetička Isma mě k tomu podporovala, běž ven a něco zažij. Byla jsem venku a byla to spousta času vyplněna strachem, ale i spousty dobrodružství. Měla pravdu, ale všude dobře, v lese nejlíp. Byla jsem nijak velký dobrodruh, potřebovala jsem zkrátka zázemí a vědět, že jsem v bezpečí. A to jsem měla právě tady. Proto jsem se s chutí vracela domů a dokonce i s mým novým kamarádem! A teď jsme měli tlapkovou misi, zjistit co se stalo s jeho rodinou. Těšilo mě, že svou cestou domů můžu někomu pomoci.
Snažila jsem se od Rea zjistit, jestli mu tady přijde něco povědomé. Sdělil, že tu byl opravdu jako malý a že mu strýček Sigy lovil veverky. "Veverky ještě lovíš?" Zeptala jsem se se zájmem. "Pokud by se mnou někdo lovil veverky a už... dlouho jsem ho neviděla, brala bych to jako takovou poctu, zavzpomínat si a dělat, že je tu s námi," pokrčila jsem rameny. "Nezkusíme to?" Nabídla jsem mu s úsměvem. Možná ho to přiměje na jiné myšlenky. Tatínek se určitě jistě brzy objeví, takže jsem chtěla mezi tím něco dělat. Byla jsem nadšená z toho, že tu mám někoho nového. Možná svého prvního kamaráda! A nechtěla jsem to za každou cenu zkazit a jenom tu tak sedět na zadku. Možná jsem chtěla udělat i nějaký ten dojem, abych měla přítele... na delší dobu, než mi zase zmizí, jak to v mém případě bývalo.
Reonys se ale rozmluvil dál, proč tu vlastně tehdy byl. Což mě zaskočilo. Překvapilo mě to, to jsem nemohla popřít, protože to bylo vidět i na mé tváři. "To mě mrzí," řekla jsem smutně. "Pro tvé rodiče to tehdy muselo být asi opravdu těžké," řekla jsem, netušila jsem co víc na to říct. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak těžké to pro jiné vlky muselo být. "Určitě to dělali kvůli Vám, možná vycítili, že v Asgaaru to není takové, jaké se zdá," nadhodila jsem. Já do toho neviděla, Asgaarskou smečku jsem neznala, možná jenom z doslechu, ale ani to ne. Ale pokud Etney řekl, že to není dobré místo, věřila jsem mu, proč by taky lhal? Byl to vlk se srdcem na správném místě. Měl dokonalé vlčata očividně s partnerkou, kterou miloval. A pro své děti chtěl to nejlepší. Možná vlastní smečka byla právě to, co bylo to nejlepší. Nedokázala jsem si představit, že by to dělal z nějakého jiného důvodu. Já věřila na lásku, že vlk jí zažije jednou za život a právě jeho tatínek to zažil. I můj tatínek. A dělali všechno proto, aby jsme se měli co nejlépe. To nás možná spojovalo.

// Velké Vlčí Jezero

Ujala jsem se slova já, to bylo až nezvyklé. Ale byla jsem tak nervózní, že jsem prostě musela mluvit. Reonys se usmíval a přikyvoval, chtěla jsem to taky na něj trochu přenést. Zdálo se mi, že to téma o jeho sestře a možná i bratrovi ho trochu vzalo. Těžko říct, jestli to bylo právě tohle, nebo to bylo to téma o Sigym. "Asi by mi taky nebylo moc do řeči, kdybych nevěděla... na čem jsem." Podotkla jsem a při tom zastříhala ušima. "A tak změníme téma," nadhodila jsem a usmála se.
Rozklusala jsem se od jezera k Mechovému lesíku. Pach smečky byl určitě znát už odsud. Zdá se, že v lese přece jenom někdo bude. Když jsme se přibližovali, dělala jsem to, co mě učila tetička Isma. Kontrolovala jsem pachy a snažila se některé oddělit. Poznala jsem, že v lese je tatínek, dokonce i Proxima. A možná i spousta dalších, ale ti dva mi bohatě stačili. "Tak jsme tady," rozhlédla jsem se, pokaždé jsem měla ráda, když jsem se dostala do lesa. Zůstala jsem stát u hranic. "Pamatuješ si něco z té tvojí první návštěvy? Můžeme se tu porozhlédnout, třeba si i na něco vzpomeneš," nabídla jsem. A v rychlosti jsem zavyla, abych o nás dala tatínkovi znát. Tak to by jsme měli. Zdá se, že tatínek byl s Proximou, tak jsem tam nechtěla hned vběhnout, možná řešili něco důležitého. Ono, Proxi určitě řešila něco důležitého, byla to princezna Mechového lesíku! Proto jsem nepovažovala za správné, abych tam někdo jako já šla a přerušila je. Tatínek mě určitě slyšel, takže až se uvolní, přidá se k nám. "Ničeho se neboj, jsme tady vážně jedna velká rodina," usmála jsem se. "Nikdy jsem teda nezažila, že by byl někdo škaredý, vůči někomu jinému. Náš lesík je takový... no otevřený všem, kteří hledají domov, nebo se chtějí jenom posilnit a jít dál," pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem trochu tu nervozitu rozbít. Moc mluvíš, páté přes deváté, neměla bych být tak nervózní, uklidni se nebo to pokazíš. Povzdychla jsem si a zastavila se, nechala jsem Rea ať se sám podívá, zavzpomíná, třeba mu něco přijde povědomé.

Navrhla jsem, že se můžeme společně vydat do Mechového lesíku, bylo to takové plácnutí. Netušila jsem, jestli to pomůže, ale za zeptání nic nedáme. Tatínek ví přece o všem vlcích všechno, možná si vzpomene i na Sigyho. "Určitě ne, tatínek je moc hodný, vede to tam a není tam ze členů nikdo zlý," vysvětlila jsem s úsměvem. A když se půjdeme jenom zeptat, přece se nic hrozného nestane. Věděla jsem, že tatínek s tím bude určitě v pohodě. Prostě jenom nadhodíme otázku a to je celé. Chtěla jsem Reovi pomoct získat informace o jeho rodině. Jestli mu to aspoň trochu pomůže. "Přijdeme té záhadě na kloub," ujistila jsem ho s úsměvem.
Vyprávění o Reově rodině bylo zajímavé. Zdál se, že má srdce na správném místě a rozhodně nebyl tak moc... jak bych to řekla, tak moc egoistický? Teda, bylo na něm vidět, že mu na rodině rozhodně záleží, ale nepotřeboval k tomu další slova, u kterých bych se chvástal. Což bylo příhodně milé, taková menší změna. "Neházej fousky do trávy, nemusí to takhle být napořád," pokrčila jsem rameny a zazubila se. "Copak myslíš, že by Vás snad kvůli nějaké drobné chybě zavrhl? Ale kdeže, rodina je jenom jedna!" Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu. A postupně se ta rodina přece může rozšiřovat. Já měla spousty oblíbenců z Mechového lesíku, to byla samá tetička, nebo strýček, ale spíše tetičky. A byly moc fajn.
Pak jsem teda navrhla, co by chtěl Reo dělat. Měli jsme na výběr buď Mechový lesík, nebo nějaká výprava. Když přijal obě nabídky, úplně se mi rozzářily růžové očka. "Tak to je senzační!" Zaradovala jsem se a poskočila si sem a tam. "Tak Mechový lesík je hned tady, jsme tam co by dup!" Radostně jsem se rozklusala směrem k domovu. Bylo to zvláštní, byla jsem pryč přece jenom nějakou tu dobu, takže jsem doufala, že tatínek snad bude doma, aby nám mohl zodpovědět naši otázku. Usmívala jsem se na Reonyse a při tom úplně zapomněla na to, že bych měla dávat pozor na cestu. Tudíž jsem často zakopávala, ale naštěstí jsem to vždy na poslední chvíli vybrala.

// Mechový lesík

Bylo to zvláštní, že Etney se rozhodl tak rychle odejít, ale nemohla jsem mu to nijak zazlívat. Očividně jsme si řekli už vše a teď mě přenechal jeho synovi, za což jsem byla opravdu hrozně ráda! Přece jenom Etney byl zkušený, dospělý vlk, před kterým jsem se cítila jako blecha. Reonys byl jen o něco starší, než já, ale i když jsem byla určitě oproti němu dost pozadu, nemusela jsem si připadat tak malá. Ale ten malý alarm nad hlavou mi stále svítil, ať si dávám pozor a neplácám úplné ptákoviny. Reonys prozradil, že v Mechovém lesíku jednou byl, se svým strýcem Sigym. V tom jsem na chvíli ztuhla. To jméno už se ze mě snažil lámat Etney. Trochu smutně jsem se na něj usmála. "Moc mě to mrzí, Reonysi, ale Sigyho neznám, už se na něj vyptával tvůj táta. Za tu dobu co jsem se narodila jsem ho nepotkala, ale slíbila jsem, že se zeptám svého tatínka, třeba by věděl víc." Navrhla jsem s úsměvem vlastně úplně to samé, co před chvíli. Bylo mi líto, že jediného vlka, se kterým nás mohl spojovat jsem neznala. Ach jo, teď budu za trubku, že neznám ani pořádně členy smečky. Povzdychla jsem si, ale byl to vůbec ještě člen? Když byl tak dlouho pryč? Těžko říct, vždyť i teta Isma byla tak dlouho na toulkách a pak se teprve vrátila. I babička. Sigy byl bratr jeho mámy, usmála jsem se na něj. "Zkusím o něm zjistit co nejvíc to půjde, vlastně... možná jestli ti to nevadí se můžeme na skok jít zeptat?" Navrhla jsem, ale nechala jsem to na něm. Byl to spontánní nápad a já netušila, jestli hloupý nebo dobrý.
Chválila jsem jeho tátu, vždyť byl super a Reonys určitě taky bude! Jen co s ním prohodím pár slov, vlastně už se tak stalo. Oblíbila jsem si ho, vlastně jsem ani moc času nepotřebovala... mě stačilo jenom, když mě vlk nechtěl sníst. Neuměla jsem se seznamovat a zároveň navazovat jakýkoliv kontakt. Takže jsem byla ráda, že jsem měla teď něco jako svého prvního kamaráda. Vlastně to byl Dyor, ale on... zmizel. A to už bylo dlouho, vlastně co jsem byla malé vlče. I Reonys souhlasil s mou návštěvou, dokonce dodal i svou sestřičku. Vážně se svému otci nezapře, myslí na rodinu stejně jako on. Zazubila jsem se, i o Ciri už mi stačil povyprávět. Co ale Etney nestihl bylo to další, že má ještě bratra. "Vlastně o tvé druhé sestře mi říkal, ale jak jsem říkala i mu, věřím že se to mezi Vámi zase urovná, vždyť jste rodina. V ní se občas někdo hádá, ale pak bude zase všechno fajn!" Já byla věčná optimistka, takže jsem v to věřila. "O bratrovi se ale nezmínil, asi to nebylo pro mé uši," pokrčila jsem rameny, ale to mi nevadilo. Každý mohl mít kostlivce ve skříni a přece nebude svou historii říkat nějaké mladé vlčici, která do něj čirou náhodou napálila. Bylo až k udivení, že mě neposlal k šípkům. Zavrtěla jsem se a ihned zase nahodila úsměv. "A-ano mám sestřičku Proximu, je taky moc fajn!" Usmála jsem se na Rea, nebyla bych to já, kdybych svou sestřičku nedostala do nějaké konverzace. Byla o tolik lepší než jsem byla já, takže jsem to považovala za čest. "Takže... máš chuť se jít pozeptat na tvého strýčka? Nebo jestli se ti nechce do lesa... jestli ti to nevadí, třeba něco podniknout?" Navrhla jsem troufale, div jsem se nepropadla do země. Tohle bylo asi moc. Nejistě jsem se usmála, protože to mi šlo asi ze všech svých vlastností nejlíp. Prostě jenom úsměv a dělat, že to nebyla ta nejtrapnější věc, jakou jsem kdy v životě řekla.

// Východní hvozd

Vyšla jsem z lesa ven a zamířila ihned ke břehu. Sklonila jsem hlavu a napila se, jazýček jsem vystrčila co nejvíce, protože jsem se nechtěla namočit. Ani chloupek, voda nebyla nic pro mě. A co jsem tak pochopila, ani maminka jí zrovna nemusela, takže to bylo prostě dědičné. A nemohlo za to to, že jsem se jako malá snažila plavat, ale neuměla jsem to. A tak jsem skončila na nějakou chvíli pod hladinou, od té doby jsem to nezkoušela.
Pak jsem tu potkala Etneyho a dozvěděla se spousty věcí o Cedrové smečce, která sídlí kousek od Mechového lesíku. A dokonce jsem dostala i pozvánku, že se někdy můžu přijít podívat. Tu jsem určitě chtěla jednou využít! Bylo fajn dělat si přátelé, vlastně to možná... ani tak těžké nebylo. Ale vlci byli různí a já se bála toho, co by mohlo přijít. Nechtěla jsem na nikoho zapomenout, nebo si něčím zavařit. To už tu byl ale Reonys a Etney se odebral k odchodu. Slušně jsem se s ním rozloučila a slíbila, že se určitě v Cedrovém lese jednou ukážu. Byla jsem zvědavá, jak se žije i jinde. Proxima jednou navštívila smečku plnou borůvek, takže i já teď budu mít zážitek z jiné smečky. Těšila jsem se, až jí o tom povím. Ale teď jsem tu měla Reonyse a cítila jsem se opravdu nervózně. Byl to přece také syn alfy, mohutný a dospělý vlk. Nemohla jsem si pomoct, ale bylo tohle setkání možná trochu divné. Etney odešel jako kdyby mu hořelo za packami, Reo se ale tvářil opravdu přátelsky a tak jsem vrtěla ocasem. "Eh, já-já jsem teda Saelind z Mechového lesíku," snažila jsem se prolomit to hromové ticho. "Tvůj táta je moc fajn, vyprávěl mi o Cedrovém lese, jsme prakticky něco jako sousedi, dokonce mě i pozval ať se tam někdy podívám," usmála jsem se, neměla jsem tušení, co vlastně říct. Já se prostě s vlky bavit neuměla, takže jsem vařila tak trochu z vody. Každopádně jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. Byla jsem tak nervózní, že jsem nedopatřením přenesla tuhle nervozitu i na Reonyse. Ani jsem si to neuvědomila, protože jsem šíleně dlouho chtěla poznat svou vnitřní vrozenou magii. Ale žádný živel jsem neovládala, zkoušela jsem snad všechno. Nikdy mě nenapadlo, že moje magie bude trochu jiného rázu. V ten moment se mi zlatavé oči zbarvovaly do zcela jiného odstínu, stejné jako měla maminka své odznaky. To jsem ale já prozatím samozřejmě neviděla, protože jsem koulela očima jenom na Reonyse.

// Kaskády

Vešla jsem do lesa a elegantně se při tom proplétala mezi stromy. Tenhle hvozd jsem měla ráda, sice byl trochu děsivý, ale byl v něm život. Byla tu spousta pachů, u kterých jsem se jenom mlsně olízla a měla chuť se za nějakým vydat. Měla jsem docela i hlad, ale to už byl detail. Později snad něco dobrého k snědku najdu. Nebo až budu doma. Každopádně jsem měla zase vyprahlo v hrdle, i když jsem teď delší dobu byla u vody, chtěla jsem ještě zamířit k jezeru, než se vydám domů.
Takže jsem hledala vodní hladinu, jakmile mi prosvitne mezi stromy. Netrvalo to dlouho, protože jsem měla celkem veselé a rychlé tempo. Klusala jsem s radostí a usmívala se. Těšila jsem se, že už moje výprava pomalu končí. I rodiče si určitě už dělali starosti, kde tak dlouho jsem. Mrskla jsem při tom ocasem ze strany na stranu a přidala ještě trochu do kroku. Netušila jsem, co mě ještě čeká, ale už nejspíš nic moc zajímavého to nebude. To pravé začne až v Mechovém lesíku, poslední zastávka teda, Velké vlčí jezero!

// VVJ

Uběhl dlouhý čas, co jsem strávila u vodopádů. Vlk, se kterým jsem tu byla se vypařil jako pára nad hrncem, což mi nevadilo, to se tak občas stávalo. Já se při tom usmála a užívala si krásného podzimního dne. Čas tak rychle plynul a sotva se naděju, bude tu zima. Na tu jsem se těšila, na sníh a jak budu dovádět doma. Sice jsem neměla žádné plány, ale to mi nijak nevadilo. Určitě něco zábavného si vymyslím až ten správný čas přijde.
Ještě chvíli jsem strávila u vodopádů, kde jsem si užívala ten výhled. Sice jsem se té vody bála, ale nemohla jsem si pomoct, pohled to byl opravdu moc hezký. Kéž bych byla odvážnější. Ale na koupání už to stejně nebylo, bylo poměrně chladněji. A i když jsem měla chundelatou srst, která by mě jistě v tomto směru nadmíru podržela, nechtěla jsem. Rozhlédla jsem se po okolí a přemýšlela, kam půjdu teď. Možná už toho dobrodružství stačilo a měla bych se vrátit domů. No rozhodla jsem se jít se osvěžit ještě u vodopádů, než se vydám domů. A tak jsem se pomalu rozešla na ke břehu, tam odsud se už určitě dostanu domů mnohem pohodlněji. Byl to tady samý let a Mechový lesík nebyl daleko. Pohodila jsem proto elegantně ocáskem a vydala se cestičkou, která mi přišla nejvhodnější.

// Východní hvozd

Říjen 4/10 - Etney a Reonys

Poslouchala jsem Etneye a měl opravdu odvahy na rozdávání. Škoda, že já jsem tohle do vínku nedostala, já toužila všem pomáhat, ale přišla jsem si hrozně slabá. To mi ale nebralo na vůli, pokud jsem si něco vzala do hlavy, musela jsem to udělat. Stejně jako tuhle svou první výpravu. I když mě děsili noci a vše s ní spojené, voda, tvorové, zkrátka všechno. Ale šla jsem trochu do sebe. Srovnávala jsem se stále s ostatními a přišlo mi, že jsem prostě ta poslední, vždy. Těšila jsem se, až jednou uvidím moře, Etney říkal, že to stojí za to. Takže jsem si to přidala na seznam, že se z dálky na moře podívám, co je na něm vlastně tak zajímavého.
Má sestřička byla lepší ve všech směrech. "Je prostě lepší, našla si kamarády dřív než já. Je odvážnější a je prostě... já jsem ta podporující sestřička, která jí bude vždy pomáhat docílit jejich cílů!" Usmála jsem se, netušila jsem teda, jaké Proxima má cíle, ale museli být skvělé. Zavrtěla jsem ocáskem, měla jsem srdce ze zlata. "Vždy chci, aby byli ostatní spokojení," tak jsem si to kladla vždy, udělat vše pro ostatní, to udělá radost zase mě. Tatínek mě naučil spoustu věcí a já za to byla opravdu ráda. "T-to ano, tatínek je moc hodný," usmála jsem se. Prostě jsem tu pochybnost měla už v sobě.
Pak už tu byl Reo, nesměle jsem se usmívala a těkala pohledem sem a tam. Etney se ihned ujal slova a vyptával se, co jeho syn dělal. Chtěla jsem zmizet, ať si můžou v klidu promluvit a já je tak nebudu rušit. Přece jenom mi přišlo, že jsem tady navíc, určitě si toho mají hodně co říct. Když jsem to ale zmínila, Etney ihned nesouhlasil a chtěl vzít kramle sám. "Eehm," odkašlala jsem si. "To je v pořádku," usmála jsem se. Reo vypadal stejně jako jeho otec moc sympaticky, ale já je nechtěla od sebe nějak odehnat. Vždyť... jsem nebyla zase až tak zajímavá. Pak se omlouval Reo, že nás vyrušil a že chtěl zase jít. Zmateně jsem se na ně dívala, úsměv mi na tváři zamrzl. "Já se omlouvám," vyhrkla jsem už asi svoji stopadesátou omluvu za posledních několik minut.