Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 2/5, leden 7/10

Zvědavě jsem zastříhala ušima, sledovala jsem pláň přede mnou. Byla jsem překvapená, jak sněhově bílá byla. Nekonečná a dlouhá bílá pláň, zároveň byla dost děsivá. Zdá se, že se blíží nějaká pohroma. Zima bude opravdu ostrá a já mohla být ráda za svůj chundelatý kožíšek. Teď jsem mohla děkovat mamince a tatínkovi, že si na nás dali tak moc záležet. Přesto jsem si povzdychla, tahle zima už byla poměrně dlouhá, těšila jsem se až tu bude zase jaro. Sníh začne tát a venku to bude zase... príma.
Každá cesta, kterou jsem v poslední době absolvovala byla dosti náročná. Cestovat ve sněhu nebyla žádná sranda pro vlčici jako já. Drobnou, malou, nezkušenou. I když jsem se snažila jít za své limity, zlepšit si tak svoji kondici, občas to nebylo to pravé. Ale letošní zima bude určitě fajn. Pohodila jsem ocasem. Můj růžový zrak se při tom přesunul na jediného živého tvora, který tu byl. Zdálo se, že to byl zajíc.

Loterie 2/5

Zdá se, že se to začínalo skupinkovat. A já zůstala s Reem a Ciri, což mi rozhodně vyhovovalo. Oba jsem si velmi rychle oblíbila. Reo se ještě zajímal o nějaké jména, o Vivi jsem už slyšela, nejspíš vyzvídal, kde je. Ale ani jeden z nich toho moc o těch dalších nevěděli. Povzdychla jsem si, přála jsem jim, aby své sourozence našli a věděli, že jsou v pořádku.
Když jsme se pomalu dostávali dál, Ciri nadhodila, že průvodce a žvanila nechá Reovi. Při tom jsem se musela uculit, zatím mi nepřišel jako kdo ví jak velký řečník. Těšila jsem se proto, že se sám od sebe bude muset rozmluvit. Kdyby tohle padlo na mě, nejspíš bych se někam propadla, začala koktat a neskutečně by mi bylo horko. Ale on to vzal s naprostou nadsázkou. V tomhle lese žila pouze rodina, údajně není o čem víc mluvit. "Takže ani cizí vlky například nepřijímáte?" Zeptala jsem se zvědavě. V tomhle byl Mech asi trochu jiný, ten své brány otvíral úplně každému. Ale hlídat si své soukromí, to mělo také něco do sebe. Nejšílenější věc byla asi ta, ohledně jejich táty. "Je to fofr, ale vypadáte že jste s tím v pohodě?" Zeptala jsem se trochu odvážně a při tom se na oba podívala. Já absolutně netušila, jak bych se zachovala já, kdyby mi tohle tatínek oznámil. Možná bych zůstala šokovaná i několik týdnů. Nebo se takhle drželi jenom kvůli mě? Ne, kdybych jim vadila, poslali by mě domů. Projelo mi ihned hlavou. Museli mít s tátou očividně hezký vztah.
Reo se pak rozmluvil o stromech, díky kterým mají i jméno lesa. "O cedrech?" Zopakovala jsem po něm. "Ten název slyším prvně," přiznala jsem se a dívala se, jak se Reo o jeden ze stromů nadšeně drbe. Zasmála jsem se nad tím, ale sama se ke stromu nepřiblížila, vždyť jsem voněla úplně jinak. Nechtěla jsem Etneye naštvat hned při první návštěvě. I tak jim tady dýchám vzduch a můj pach tu nejspíš ve vzduchu visí, jako moucha na lepačce.
Reo se pak trochu více rozvášnil, neboť skočil do sněhu a doslova nás zavalila lavina. Zůstala mi na hlavě vrstva sněhu, připomínající podivuhodný čepec. "Hej!" Houkla jsem a zasmála se. Nemohla jsem se tomu ubránit a musela po Reovi taky skočit, tedy hned těsně vedle něj, abych odpálila nějaký ten sníh taky na něj.

Loterie 2/5

Já jsem řekla Etneyovi své, Reo se vedle mě taky rozmluvil. Já jsem si teď chtěla dát pořádnou facku, protože tohle mi úplně vypadlo. Já hloupá, promluvil můj hlas v hlavě. Reo všechno dělil Etneyovi. I když jsem mu slíbila, že zkusím o Sigym něco zjistit. Ale mě to v tomhle šrumci zcela vypadlo. Vděčně jsem se na Rea podívala, ale spíše jsem kontrolovala, jestli je v pořádku. Vím, že chtěl Sigyho navštívit a zjistit tohle pro něj byla rána. Takže jsem se trochu skrčila, nejradši bych si dala za uši.
Etney se pak soustředil hlavně na vlčata, takže jsem přesunula pohled na Ciri. Reo na ni koukal, já koukala na Ciri, Ciri koukala na Rea. Já vlastně moc netušila, co se vůbec bude dít. Ciri nejspíš přeslechla i otázku, já vlastně... taky. "No, asi... provedete mě? Očekávám nějaké zábavné historky k zajímavým místům," zasmála jsem se a zavrtěla při tom nevinně ocasem. Etney sice chtěl vzít Ciri sebou, ale mě tady nijak nevadila. A Reovi pravděpodobně taky ne. Přece jenom jsme se všichni poznávali a mě v jejich přítomnosti bylo opravdu moc dobře. Navíc jsem byla hrozně zvědavá na tenhle malý lesík, vypadal tak sympaticky. Reo i Ciri mi přišli takoví normální.. určitě na sebe nebudou nijak zvlášť házet špínu. Ale třeba nějaké zábavné historky z dětství, ty jsem poslouchala moc ráda. Třeba se nějaká ta pikantnost, či drbík najde.

Loterie 5/5, leden 6/10

Chyběl mi poslední úsek, už jsem zklidňovala svůj dech, aby mě zajíc jen tak neslyšel. Nemohla jsem se ovšem ubránit hluku, který jsem vydávala při chůzi, díky sněhu. Ale to bylo přirozené, doufala jsem, že zajíce alespoň zahlédnu. Zase jsem otevřela oči a vnímala, kudy se zajíc vydal. Takže jsem se vydala oním směrem. Propletla jsem se mezi dvěma úzkými stromy. Naštěstí se mi to povedlo, zastavila jsem se.
S úžasem jsem hleděla na zajíce před sebou, který si hrabal vchod do nory, kterou tam očividně měl. Dokázala jsem ho vyčmuchat! Jde mi to! Věděla jsem, že mě čeká fůra práce. Nejspíš bych to vlastně už měla znát ve svém věku. Ale když já byla prostě já... Já lovit nechtěla, odmítala jsem lovit. Nebavilo mě to a trhalo mi to srdce, že někomu musím vzít život. Takže jsem mnohem raději byla někde jinde. Poskakovala jsem po lesích, hrála si kde se dalo. A rozhodně ne zabíjet. I když to k našemu životu patří. Se zármutkem jsem si povzdychla. Nejspíš si na to nikdy nezvyknu. Smutně jsem zastříhala ušima. Zajíc mě uslyšel a rozhodl se raději utéct. Nemusíš se bát! Poslala jsem mu svou myšlenku, ale zajíc byl už pryč. Ach jo, nejspíš budu zvěř navždy jenom děsit. Povzdychla jsem si. Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu a šla si po svých.

Loterie 4/5, leden 5/10

K lovu jsem měla odpor, ale stopování se jinak pravděpodobně nenaučím. Přišlo mi to jako nejlepší možné řešení začít s tímhle. Zdokonalit se. Umět oddělit pachy, to mi dělalo šílený problém. Takže jsem se na to chtěla pořádně zaměřit. Musela jsem se na chvíli zastavit, zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Uklidni se, jenom vnímej pachy. Upozornila jsem sama sebe. Cítila jsem, jak mi to moc pomáhá. Že mi síla jde přes nos. Začala jsem se orientovat. Cítila jsem pachy vlků a dokázala je oddělit od toho, co jsem právě stopovala.
Pach zajíce byl silný, nemohl být příliš slabý. Soustředila jsem se na to, jakým směrem jde. Naklonila jsem hlavu na tu správnou stranu. Pak jsem otevřela oči a všimla si, že souhlasily i stopy. Povedlo se to! Zavrtěla jsem při tom ocasem ze strany na stranu. A tak jsem se tam i vydala. Chtěla jsem toho zajíce aspoň vidět, když už ho tu čenichám. Takže jsem pokračovala zase dál. O další kus dál jsem se znova zastavila, přivřela oči a zkusila to znova. Soustředila jsem se na pach, který byl už solidně blízko. Zajíc změnil směr, takže jsem musela taky.

Loterie 3/5, leden 4/10

Když jsem hledala nějakou dobrou duši, kterou bych mohla pozdravit, neměla jsem moc štěstí. Pachy sice v lese byly, ale nejspíš jsem šla špatným směrem. Hold si ze mě můj nosík zase utahoval. Povzdychla jsem si, co se dalo dělat. Měla jsem potřebu se trochu zdokonalit, protože jsem moc stopovat neuměla. A možná by se mi to i hodilo, neboť v budoucnu se mi to určitě bude víc než hodit. Nejen pro lov, který jsem tak neměla ráda, ale třeba i pro stopování svých kamarádů, či rodiny. Takže to bylo víc než zapotřebí se do toho pořádně opřít.
A tak jsem se i dala. Teď v zimě bylo jen opravdu málo pachů, které by se dali dobře stopovat. Takže jsem si jeden vybrala. Zdálo se, že jde o zajíce. Jeho malé stopy byly ve sněhu vidět. Ale já se nechtěla orientovat podle jeho stop, ale podle pachu. Proto jsem více přivřela oči a soustředila se hlavně na pach. Nemohla jsem se úplně soustředit, pořád jsem byla myšlenkami tu a tam. Takže to nebylo zcela ideální. Roztěkaně jsem se rozhlížela. Musím se uklidnit, jinak se to nikdy pořádně nenaučím. Štěkla jsem na sebe naštvaně.

Loterie 2/5

Než jsme ještě dorazili ke skupince vlků, Reo mi vysvětloval situaci. Snažila jsem se to všechno vstřebat, ale bylo toho opravdu hodně. Začalo to už u jezera, kde jsme potkali Ciri. Jednalo se o jeho otce, o Etneye. Nejspíš si našel novou partnerku, což je samo o sobě šokující. Oni už stihli i vlčata, hold přírodě se občas nedá poručit. Zůstala jsem na Rea chvíli koukat. Možná jsem měla dlouhé vedení a opravdu mi to trvalo. "Wau," vydala jsem překvapeně. Reo s tím vším vypadal smířeně, i když stále trochu zaskočeně. A teď tam vedl mě, tetičku Saelind. Zamrkala jsem. "T-tak dobře," vykoktala jsem, protože už nebyl čas na žádné další otázky, protože jsme byli v centru dění. Páni, jeho táta to vzal vážně hopem. Projelo mi hlavou, ale já nebyla ta, která by měla mít nějaké předsudky. Brala jsem to jak to je, rodina je přece vždy štěstí a radost.
Všechny jsem zvesela pozdravila. Můj pohled nejdříve spočinul na Etneyovi, který mě s úsměvem přivítal a řekl, že jsem tady kdykoliv vítaná. "Moc si toho cením," zazubila jsem se. Krčila jsem se stále za Reovým velkým ramenem. Každý tady mluvil a mě se to šíleně moc líbilo, měla jsem ráda takové živo, rodina pohromadě. Sice jsem byla nesvá, ale... nepřišla jsem si tady nechtěná, naopak vítaná. Takže jsem si to užívala plnými doušky. Taková velká rodina by se mi taky určitě jednou moc líbila. Etney se ovšem vyptával na naše zážitky, co jsme u jezera společně zažili. Zahihňala jsem se a podívala se na Rea a pak zpátky na jeho otce. "U jezera to bylo moc príma, že?" Mrkla jsem na Rea. "Poznala jsem tam Ciri, je taky hrozně príma," zavrtěla jsem ocáskem. "Dováděli jsme ve sněhu," dodala jsem, protože jsem moc nevěděla, co víc přidat. Etney měl očividně myšlenky na něco úplně jiného a já mu odpověděla zcela normálně. Jenomže on pak začal celou rodinu nějak kupit, že nám s Reem nechá soukromí. Zůstala jsem trochu jako opařená. "Eeehm, to vůbec není nutné!" Vyhrkla jsem s úsměvem zmateně.
Do toho se ozval sladký hlásek mladé vlčí dámy. "Ah, já jsem Saelind, jsem noo.. kamarádka z jiného lesa," představila jsem se jí s úsměvem. Jenomže vlče už bylo celé nedočkavé z procházky, do které se bude muset zapojit většina a to jenom kvůli mě a Reovi. Necítila jsem se úplně dobře, ale stále jsem se krčila po boku mohutného vlka, takže tím jsem si to vynahrazovala.

// Pardón, absolutně jsem se ztratila v pořadí. :D

Loterie 5/5, leden 3/10

Podívala jsem se na své světlé tlapky a náprsenku. Hezky to svítilo společně s okolním sněhem. Mé zbarvení bylo zvláštní, nejspíš tak někomu mohlo přijít. Mě se líbilo, měla jsem něco s tatínka i maminky. A přišla jsem si tím tak nějak... jiná. Zavrtěla jsem při tom ocáskem. Jaké bude asi letošní léto? Zajímala jsem se, už teď jsem se nemohla dočkat. Ne, že bych zimu neměla ráda, právě naopak měla jsem jí ráda až moc. Ale byla jsem nedočkavá, přece jenom s létem přicházel určitě i nějaký ten další výlet, nebo dobrodružství. I když bych se měla více zdržovat doma. Teď jsem tomu doma moc nedala. A tatínek i maminka si mohli dělat starosti. A sestřička mi také moc chyběla, takže bych se po ní měla podívat. Jak se má, jestli už umí ovládat magii lépe než já. Já v tomhle byla trochu lajdák. Raději jsem se zajímala o pohodlí všech ostatních, než o to svoje. Možná bych se měla zaměřit na svůj rozvoj, na chvíli, abych nedělala tatínkovi ostudu. Napadlo mě. Což mi přišlo i fér. Takže jsem se zvedla a zamířila do houfu vlků nedaleko, určitě je tam potkám!

Loterie 3/5, leden 2/10

Proplétala jsem se mezi stromy a zvědavě při tom nakukovala, kam se jenom dalo. Co je tady nového? Jak les vlastně vypadá v zimním kabátě. Vzpomínala jsem si na to dost mlhavě. Mé vzpomínky z dětství jsem si ovšem pamatovala, ale tyhle detaily jako by se mi z paměti zcela vymazali. Takže jsem si teď tvořila nové. Nemohla jsem se ale zbavit myšlenek na to, co všechno jsem v posledních týdnech zažila. Ani mi nepřišlo, že ten čas tak rychle utíkal. Zdá se, že když jsem se dobře bavila, čas nehrál zase tak velkou roli. Ale poznávala jsem svět. Já, ani jsem tomu nemohla uvěřit, že bych to dokázala.
Posadila jsem se na chvíli do sněhu, z tváře mi ovšem ten úsměv stále nemizel. Neměla bych se pořád smát, ale když já si nemůžu pomoct. Zasmála jsem se. Protože jsem si vždy přišla tak malá, neschopná... A že bych nedokázala vytáhnout ani paty z lesa. A teď? Šlo mi to, tam venku sice číhalo nebezpečí, ale já se teď cítila tak plná života.

Loterie 2/5, leden 1/10

Procházela jsem se lesem směrem k srdci Mechového lesíku. Byla jsem zase zpátky doma, po delší době. Tetička Isma měla pravdu, někdy vyjít ven opravdu stačilo, abych zažila nějaké to dobrodružství. Ovšem doma bylo doma. Ale byla jsem vděčná za to, že jsem se mohla podívat do sousední smečky a poznat i Rea s jeho velkou rodinou. Teď jsem měla kamarády, nebo spíše jednoho významného kamaráda a to se mi opravdu líbilo. Hřejivě jsem se usmála. Dokonce jsem začínala přicházet konečně i na svou magii. Musela jsem k sobě někoho mít, abych na to přišla. Bez někoho dalšího to prostě nejde. Těžko říct, proč si mě vybrala zrovna tahle magie. Mohla jsem se snažit v sobě najít oheň, nebo nechat vyrůst květinu, ale ne. Moje vrozená magie se vztahovala na ostatní. Což ke mě nejspíš pasovalo, protože jsem toužila pomáhat ostatním. Být jim při pacce, když na to přijde. Zavrtěla jsem při tom ocáskem a hřejivě jsem se nad tím pousmála. Konečně začínám poznávat i samu sebe. Uvědomila jsem si významně.

Loterie 1/5

Zůstala jsem poslušně na hranicích jak mi bylo řečeno. Uplácala jsem si něco ze sněhu, abych tak trochu uspíšila čas. Cítila jsem, že je v lese živo, takže měl Reo určitě napilno. A já nechtěla být na obtíž. Malý majáček v mé hlavě mi říkal, že bych je možná měla nechat být. Ale slíbila jsem, že počkám a tak se i událo. Srdce mi bušilo do hrudi a hýbalo snad s celým mým tělem. Jako by srdce byl můj největší orgán. Když jsem slyšela křupání sněhu, zvedla jsem zrak, abych se podívala na příčinu. Byl to Reo. Ten se ihned omlouval za to, že mě tu nechal čekat a já ho obdařila zářivým úsměvem. "Nic se neděje, byla to jenom chvilka," ujistila jsem ho s úsměvem a zvedla se ze země. Sdělil, že je tu i jeho táta a můžu ho jít pozdravit. Jako by do mě hrom udeřil a já cítila Reovi pocit. Bylo to divné, zvláštní, cítit něco, co není moje. Ale viděla jsem tam nejistotu, zmatek, jako by se sám uvnitř s něčím pral a snažil se s tím smířit. "Půjdu ráda, ale je všechno v pořádku?" Zeptala jsem se ho rychle a pak se přidala po jeho boku, abych vstoupila do lesa. Dělala jsem si o něj starosti, takže jsem po něm nenápadně očkem házela.
Když jsem se dostala kousek dál, uviděla jsem hned několik vlků. Jako první můj pohled spočinul na největším z nich, Etneyovi. Pak tu byla i Ciri, před tím velmi rychle odešla, ale zdá se že vypadá teď lépe. A pak? Pak jsem uviděla dvě vlčátka, přičemž se mi rozzářil pohled, měla jsem vlčata opravdu ráda. "Zdrav... ehm zdravím všechny velevážené členy Cedrové smečky," pozdravila jsem s úsměvem. Jů, Reo má takové štěstí, vyrůstat v tak velké rodině. Překvapeně jsem zamrkala, ale pak jsem se vrátila pohledem k Etneyovi. "Snad Vám nevadí, že... že jsem přišla s Reem se podívat, ráda Vás zase vidím," řekla jsem svá slova s úsměvem Etneyovi. Ale přesto zůstávala dál po boku Rea. Nechtěla jsem se do ničeho plést, takže jsem zůstala spíše schovaná po jeho boku.

Zůstala jsem stát u hranic, byla jsem nervózní. Přešlapovala jsem z jedné tlapy na druhou. Po tom co se Ciri rozhodla tak rychle odejít jsem jen ztuhla. Reo vypadal, že se taky úplně netváří, ale půjde zjisti situaci. V ten moment jako kdyby do mě hrom udeřil jsem cítila, jak se Reo cítí. Byl nervózní, cítila jsem všechny jeho emoce a byla jsem z toho celá nesvá. Odcházel a já viděla, jak s ním odchází i celé emoce.
Překvapeně jsem zamrkala. Tohle se mi nestávalo a tak silně jsem svou magii ještě nikdy necítila. "Ani se nehnu, slibuji," řekla jsem mu a snažila se usmát. Lehla jsem si do sněhu a zavrtala se při tom do sněhu. Co je to za emoce? Snažila jsem se zjistit ve své hlavě. Nebyla jsem schopná pořádně myslet. Takový záblesk jsem měla absolutně poprvé. Cítila jsem, že neví co se děje, ale zároveň jsem byla rozhozená s Ciri. Nervózně jsem čumák zavrtala ještě víc. Co se to se mnou děje? Nebyla jsem schopná vlastní emoce. Nebyla jsem schopná si uvědomit, že mám radost z toho, že jsme v cizím leze. Dokonale mě přehltili Reovi emoce. Zavřela jsem oči a snažila se při tom, abych se střepala toho pocitu, že se něco stalo. Zavrtěla jsem hlavou, nakrčila při tom nos. Dýchej, dýchej. Říkala jsem si stále dokola. Povzdychla jsem si, začínala jsem si uvědomovat, že moje magie závisí na emocích druhých. Teď jsem ale nechtěla nic jiného, že se toho zbavit, Reovi emoce byly tak silné. Ale čím byl dál, tím to bylo lepší. Takže jsem zůstala zavrtaná ve sněhu u hranic.

16. Dováděj ve sněhu
// VVJ

Když koulovačka s Reem a Ciri skončila, už jsme jako dospělí zamířili k jejich lesu. Byla jsem opravdu zvědavá, natěšená. Neubránila jsem se menšímu skotačení. Dováděla jsem ve sněhu, protože ho tady bylo habaděj. Ještě jsem se otočila na jezero, abych se ujistila, kde vlastně jsem. Ztratit jsem se uměla naprosto perfektně. Když jsme vkročili na hranice, zůstala jsem stát. Reo a Ciri byli sice vedle mě, ale já se stejně cítila trochu nevítaně. Ihned jsem ucítila smečkový pach, byl jiný než ten náš. Lehce mnou projela vlna nervozity. Už i to dovádění ve sněhu ustalo. Polkla jsem a podívala se na Ciri, ta se rozhodla nás nejspíše oznámit, tak jsem zůstala s Reem na hranici sedět. "Bude to v pohodě, že jo?" Šeptla jsem směrem k němu. On tu byl přece jenom doma, já byla jsem taková návštěva.
Nejistě jsem se rozhlédla. Sněhová vločka mi při tom spadla na nos. Ciri se za chvíli vrátila, ale byla úplně jiná. Starostlivě jsem naklonila hlavu na stranu. "Taky jsem tě ráda poznala, snad se zase brzy potkáme!" Usmála jsem se na ni, ale i přes to jsem cítila, že je něco špatně. Podívala jsem se směrem, kudy Ciri pelášila pryč a povzdychla si. Podívala jsem se na Rea, který to nejspíš bude chtít zjistit, co se vlastně děje. "Tak já počkám tady," pokrčila jsem rameny. Rozhlížela jsem se po lese, ve kterém bylo očividně živo. Byl to malý lesík a hlasy v něm se někde z velké dálky ozývaly. Nebylo jim však rozumět. "Ale je to tu krásné," pochválila jsem, nevěděla jsem, jestli to Reo zrovna teď ocení. Já jsem asi prokletá na to přijít vždy ve špatnou chvíli. Vzdychla jsem. Otočila jsem se, možná by bylo lepší vzít nohy na ramena? Ale když už mě přemluvili na návštěvu, tak jsem tu prozatím zůstávala.

25. Ochutnej padající sněhové vločky
Prosinec 3/10

Procházela jsem lesem a usmála se. Zase začalo sněžit, takže mi úplně roztálo srdce. Nadšeně jsem vrtěla ocasem, otevřela jsem tlamu a s chutí začala chytat jednu vločku za druhou. Tuhle zábavu jsem si nemohla nechat upřít. Dělala jsem to už vloni, jako malá. Teď jsem byla možná dospělá, nebo dospělejší, ale bavilo mě to stejně tak. S nadšeným výrazem jsem chytala jednu vločku za druhou. Odmítala jsem se téhle zábavy vzdát.
Několikrát jsem lítala z jedné strany na druhou. Chytala jednu vločku za druhou. Nemohla jsem se toho nabažit, bylo to naprosto okouzlující. Za chvíli jsem byla celá zadýchaná. Nemohla jsem popadnout dech. Nechtěla jsem se ovšem vzdát. Až když jsem sebou plácla do sněhové peřiny a nemohla popadnout dech. Nadšeně jsem se začala smát. Válela jsem se po sněhu sem a tam.
Po několika minutách jsem si oddychla. Přetočila jsem se na tlapky a zase se postavila. Protáhla jsem se. Snad mě nikdo neviděl. Uvědomila jsem si. Musela jsem se u toho nejistě zahihňat. Proplétala jsem se mezi stromy a hledala něco k snědku. Už jsem nějakou dobu nejedla a určitě bych nepohrdla nějakou dobrotou. Snažila jsem se najít nějaký pach, který by mě zavedl k něčemu dobrému. Žaludek mi kručel tak, že to mohlo být slyšet naprosto kdekoliv. Ještě jsem několikrát vyplázla jazyk a snědla sněhovou vločku. Bylo to dobré, fajně to studilo. Ale jídlo mi to rozhodně nenahradí, takže bylo rozhodnuto. Neměla jsem ráda zabíjení, ale bobule v tuhle roční dobu hledat bylo naprosto šílené. Proto jsem se raději zaměřila na hledání něčeho k snědku. Dala jsem se po stopě.

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii
Prosinec 2/10

Když jsem se proplétala mezi stromy a pod nohama mi křupal sníh, napadly mě ztřeštěné nápady. Stále mi nešlo do hlavy, co moje magie znamená. Oči jsem měla jiné, už nebyly zlaté, jako jsem měla když jsem byla vlče. Ale měli podivný odstín, který jsem neznala. Co to mohlo znamenat? Možná jenom blázním. Napadlo mě. I když odstín absolutně neseděl k tomu, na co jsem se soustředila.
Veškerou pozornost jsem soustředila na sebe a na sníh všude kolem. Snažila jsem se povolat sněhové vločky a podmanit si je. Aby něco postavili, aby prostě letěli jiným směrem, než kterým je udává vítr. Chtěla jsem postavit sněhuláka, kouli, prostě cokoliv, co by mohlo naznačovat, že vládnu touhle magií. Ale... nic se nedělo. Sklonila jsem smutně hlavu a dívala se na sníh. Nemůžu to takhle vzdávat! Volal na mě můj vnitřní hlas. Takže jsem se zamračila a zkusila to znovu. Soustředila jsem se, cítila jsem že v sobě nějakou magii mám! Ale nejspíš to nebude právě ta, která je spojená se zimou. Se sněhem se nic nedělo. To mě zžíralo zevnitř. U všech bohů, v čem je se mnou problém? Ptala jsem se. Podívala jsem se nahoru a nechala, ať na mě padají sněhové vločky. Zavřela jsem oči a vysílala tak vzkaz někomu tam nahoře. Aby mi dal znamení, nebo alespoň aby mi trochu pomohl s touhle situací. Jsem jediná vlčice na světě, co v sobě objevila magii a nemá tušení jakou. Protože mi nic nesedělo. Povzdychla jsem si. Na tuhle záhadu musím přijít, ale se zimou moje magie rozhodně nesouvisí. A tak jsem se vydala dál, měla jsem dost kuráže na to objevit to, co se ve mě skrývá!