Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 4/5

Reo se opravdu rozmluvil, jeho minulost byla složitá. Ztrácela jsem se ve jménech, ale snažila jsem se to představit. Očividně měl ve své rodině i temné stránky, možná bylo opravdu dobře, že je rodiče vzali pryč. Pryč od těch... vlků. Takhle si žili sami pro sebe, dělali si co chtěli. "To zní, že máš opravdu zvláštní rodinu," podotkla jsem a provinile se na něj usmála.
Těkala jsem pohledem sem a tam. Reo mi dával najevo, že tu nejsem sama. Očividně jsem nebyla středobodem pro vlka a byla jsem opravdu ráda, že jsem teď byla takhle průhledná. Nazvali se bratry, takže to musel být ten Crowley, o kterém mluvil. A tohle nebyl Asgaar. A dokonce nejsem ani koště. "T-to nevadí," hlesla jsem s úsměvem. Snažila jsem se usmát se i na vlka, ukázat mu svou přátelskost, ale ani se na mě nepodíval. Ale mě přišlo důležité vypadat, že jsem v pohodě. Mrkla jsem i na Rea. Koštětem mě teda ještě nikdo nenazval, ale možná to nebylo špatné oslovení, nebo jo? Pak se vlk posadil, zdá se že i přes ty jízlivé tóny mezi nimi přece jenom něco bylo. Možná nějaká dávná láska? To asi ne. Mluvil o problémech v Asgaaru a o tom, jak ho opustil. A teď žije tady. Což pro mě bylo překvapení, netušila jsem, že tu máme nové sousedy a ještě k tomu Reova bratra. To bude možná novinka i pro tatínka. Napadlo mě a snažila jsem se si to zapamatovat, že mu to musím říct. A nesmím na to zapomenout, jak jsem měla ve zvyku, když šlo o vážné věci. Rozhodla jsem se nijak se nevměšovat do hovoru, tohle byla jejich chvíle. O moje poznámky tu očividně nikdo nestál, navíc by to byly jenom otázky, na které odpovědi tihle dva už dávno znali. A Reo mi k tomu třeba později řekne víc. Zavrtěla jsem přátelsky ocasem.

Loterie 2/5

Reo se rozmluvil o své minulosti, což mě potěšilo, moc ráda jsem ho poznávala. Byl tak zajímavý! Jeho příběh rozhodně nebyl obyčejným. Zmínil nějakou smečku, Asgaarskou, tu jsem bohužel neznala. Ale podle všeho tam má bratra a svého dědečka."To je škoda, ale můžeš je přece kdykoliv navštívit a udržet tak dobré vztahy," napadlo mě. Vždyť přece nemohl pykat za to, co se stalo kdysi. Zdá se, že jeho maminka o tom celém neví, kdo ví kde je jí konec. Povzdychla jsem si. "Moc ráda bych jí poznala, je to škoda," povzdychla jsem si nad tím. I to musela být určitě výjimečná vlčice.
Pak už jsme se vrhaly do víru hraní. Běžela jsem co to šlo, co mi síly stačily. Nadšeně jsem se smála a utábořila se tak mezi stromy. Reo mě velice rychle našel, ještě aby ne? Byla jsem dosti hlučná, doslova mě ta hra pohltila. Když jsem se začínala trochu uklidňovat, Reo se zajímal o to, kde to vlastně jsme. Zarazilo mě to, co očividně on už dávno věděl. Soustředila jsem se a uvědomila si, že je tu silný pach. "Jejda," vyděšeně jsem vyskočila na nohy a zůstala stát po boku Rea. "Mrzí mě to," byla to moje chyba. To já jsem vpálila rovnou na území neznámé smečky. Vůbec jsem netušila, že tu nějaká taková je. Tak blízko mé i Reovi.
"Co teď?" Zeptala jsem se potichu, ale odpověď už nebyla na místě. Někdo se k nám blížil. Kolem nás kroužil podivný tvor, neviděla jsem ho, ale byl rozhodně slyšet. Nezněl jako nějaké zvíře, chvíli po tom se před námi objevil vlk. Pofiderní, menší postavy, ale jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Na tváři měl vlčí lebku. Rozhodilo mě to, nikoho takového jsem ještě nikdy neviděla. Proto jsem se nalepila na Reův bok. Oslovil ho bratře a mě... koště? Koště? Zopakovala jsem v duchu. Ale nebyla jsem schopná cokoliv říct, snažila jsem se tuhle situaci pochopit. Nemá být jeho bratr v Asgaaru? My jsme v Asgaaru? Ptala jsem se sama sebe. Podívala jsem se na Rea a čekala, jak se zachová.

// Cedrový háj, přes Galtavar

Bylo mi Rea na jednu stranu líto. Jeho otec ho dostal do nepříjemné pozice. Nemohla jsem soudit, nemohla jsem nic říct. Mohla jsem být ráda, že na jeho místě nejsem, ovšem já cítila jeho bolest. Soucítila jsem s ním a přišlo mi to líto. Reo si dělal starosti o maminku. "Hádám, že to asi neví, co?" Zeptala jsem se trochu nejistě a posmutněla jsem. Etney to očividně cítil jinak, chtěl se posunout někam dál. Snažila jsem se i do něj vcítit, pokud cítil že to s Reovou mámou nemělo cesty dál... a rozhodl se, že na tomhle světě chce ještě něco dokázat. "Hrozně mě to mrzí Reo, je to zapeklitá situace," povzdychla jsem si. "Ale ty i Ciri to zvládnete," pousmála jsem se na něj.
Pak už jen stačilo začít sněhovou válku. Dokonce se mi podařila kdejaká kreace, za kterou jsem dokonce dostala i pochvalu. Díky sněhu jsem si nevyrazila dech a dokonce to vypadalo i k světu. Musela jsem se nad tím zasmát, s ním bylo všechno tak jednoduché. Nechápu, proč jsem si přátelé neudělala už mnohem dřív! Vždyť svět je plný skvělých vlků!
Pak jsem započala hru na babu. Plácla jsem Rea po pleci a začala zdrhat. Slyšela jsem, že mi to jen tak nedaruje. Ale já byla houževnatá. V lese mi ten běh celkem šel, moc sněhu tam zrovna nebylo. Ovšem jakmile jsem se mihla mezi posledními stromy, přišel kámen úrazů. Musela jsem hodně vyskakovat a pobírat tak své síly. "Ha!" I tak jsem měla ale celkem náskok. Smála jsem se, co to šlo. Div jsem vážně nezapadla do kupky sněhu. Zamířila jsem do lesa pod horami, přišlo mi to jako fajn místo, kde Rea můžu mile překvapit. A ukázat mu, že můžu také vyhrát nějakou tu hru.
Když jsem míjela první stromy, vůbec jsem si nevšimla, že tu žije smečka. Jednoduše jsem byla tak zabraná do hry, že jsem jednoduše hledala skulinky, kde se schovat. Schovala jsem se mezi prvními stromy a nemohla se přestat smát. "Už nemůžu," řekla jsem zadýchaně a svalila se při tom na zem, stále jsem se smála. Tohle bylo tak neskutečně super! "Cestování v zimě je vážně něco," povzdychla jsem si a snažila se popadnout dech. Stále neuvědomujíc, že jsme na území smečky.

Loterie 1/5

Přišlo mi to tady takové rodinné zázemí, takže jsem se zajímala o to, jak to tady vlastně chodí. Slova se ujala Ciri, za což jsem byla opravdu ráda. Já sama jsem měla problém mluvit, nebo něco vysvětlovat, byla jsem ráda, že jsem v tom tak nějak nebyla úplně sama. Měli tady i cizí vlky, zmínila nějakého Waristooda, kterého jsem neznala. A podle všeho v tomhle lese už také není. Reo jí mezi tím doplnil ještě o další jména. Delta a Seilah, které jsou nalezené vlčata. "To chápu, naše smečka měla za ty roky také pár nalezenců, kteří jsou členi do dnes," usmála jsem se. Oni však možná tohle štěstí mít nebudou. Kdo ví, vlčata jednou odrostou a rozhodnou se projít svět na vlastní pěst. Ale pak jsou tu tací, kteří zůstanou.
Přišlo mi, že jsou oba v pohodě s tím, jak to teď ve smečce je. Jenomže jsem se šeredně spletla. I jejich aury se změnili. Možná jsem dávala jenom na první dojem, ale hluboko uvnitř byly rány, které se nedaly přehlédnout. Ihned jsem věděla, že jsem šlápla vedle. U Ciri jako bych i zahlédla slzičky, což mi přišlo líto. Ani jeden z nich s touhle situací nebyli v pohodě. "Šmankote," vydechla jsem smutně. "Hrozně mě to mrzí," hlesla jsem potichu. Ciri se i zranila, měla za to že má možná i zlomené žebra. A to jenom kvůli jedné zprávě, jak to dokáže udělat mnohé. Sama nevím, jak bych tohle řešila. Zamyslela jsem se. Kdo ví, možná bych se zachovala úplně stejně, jako teď Ciri. Reo se prozatím držel, ale také k tomu řekl svoje. Jeho obavy byly očividně také na místě. Zmínil i Vivi a Crowleyho, své zbylé sourozence. Je mi líto, že to musí teď být na bedrech Ciri a Rea, ti dva si to zřejmě neuvědomují. Od jejich otce to bylo krajně nezodpovědné, ale co já jsem mohla soudit? "Nezbývá než se s tím vyrovnat, že?" Povzdychla jsem si.
Reo se pak věnoval rodičovsky Ciri, aby jí vynadal za nezodpovědné chování. Zůstávala jsem v pozadí, Ciri se totiž pak rozhodla jít si odpočinout do úkrytu. "Určitě se ještě uvidíme, dávej na sebe pozor," usmála jsem se na Ciri. Přišlo mi líto, že odchází, ale pokud se necítila, nic jsem s tím nenadělala.
Pak už ale přicházelo na věc sněhové hraní. Reonys to vzal po svém, měl mnohem více síly než já, ale já se nehodlala jen tak pro nic za nic vzdávat! Měla jsem bojovného ducha. Když na mě ovšem hodil doslova kupu sněhu a já zůstala ležet pod ní, jen jsem foukla, abych se zbavila sněhu na nose. "Tak tohle ti nedaruji, braň se je-li ti život milý!" Řekla jsem svůj vojenský pokřik. Vyskočila jsem jako srnka ze sněhu. Skočila jsem na Rea, ale neodhadla jsem vzdálenost. Šup a bylo to. Hodila jsem záda na Reovi záda a převalila se na druhou stranu, dopadla do kupky sněhu. Máchla jsem tlapkou do sněhu, abych udělala aspoň nějakou lavinu, když už jsem tu zahučela. Zůstala jsem lehce zaklíněná, ale nic s čím by si mladá dáma přece neporadila!
Vymrštila jsem se zpátky nahoru a nemohla popadnout dech. "Dobře, dobře vzdávám se!" Vyhrkla jsem pobaveně. "Tentokrát si vyhrál, ale co takhle..." Zamyšleně jsem se zadívala. Pak jsem plácla Rea po rameni. "Máš ji!" Prskla jsem s úsměvem a při tom začala pelášit, co mi nožky a terén dovolovali.

// Ageron, přes Galtavar

Loterie 5/5, leden 10/10

Procházela jsem se mezi stromy, pod tlapami mi to křupalo. Na sněhu byla ledová krusta, která mě vždy bolela. Už se mi na bílé srsti začínali objevovat i kapičky krve. Řezalo to, ale já to nevnímala. Byla taková zima, že mi to bylo docela i jedno. Teď jsem měla hlavní úkol, vrátit se zpátky domů a potkat co možná nejvíce vlků. Být obklopená a cítit se zase po delší době milovaná. Mé cestování bylo dlouhé a tohle jim rozhodně dlužím. Nezúčastním se sice lovů, ale i tak můžu být nápomocná.
Pokračovala jsem dál, v lese panoval klid. Hm, ale je tu cítit život. Uvědomila jsem si a usmála se. Ponořila jsem nos do sněhu, když jsem ho zvedla zůstala na něm malá hromádka. Zavrtěla jsem se a musela se zasmát. Tak jo, teď bych měla být prospěšná, čím ale začít? Uvažovala jsem. Ucítila jsem známý pach, takže jsem na nic nečekala a hrnula se ihned k němu. Měla jsem toho na srdci tolik, že nám nebude stačit ani celá noc, než to všechno povyprávím, co jsem vlastně zažila.

Loterie 4/5, leden 9/10

Zhluboka jsem se nadechla a pak začala výt. Už tak dlouho jsem to nedělala, že jsem zcela zapomněla na svůj zvonivý hlas. Zajíc v té chvíli vystřelil, jako kdyby mu hořel jeho malej ocásek. Já se ale nenechala rušit. Znova jsem zvedla hlavu a začala výt. Výt tak moc, že jsem doufala že uslyším odezvu. Jako by to už ani pro vlky nebylo na prvním místě. Když se vlk cítil osamělý, zavyl, aby se mu ostatní také ozvaly. Jenomže tady bylo ticho. Přišla jsem si, jako bych na téhle planetě byla úplně sama. Povzdychla jsem si.
Poposedla jsem si a zkusila to ještě jednou. Můj hlas se odrážel od hor k lesu a zase zpátky. Šel dál, jako zvonivá ozvěna. Se zimou přichází samota. Projelo mi hlavou. Nekonečná samota, nakonec všichni zůstaneme sami. Ale já sama skončit nikdy nechtěla. Ale teď mi přišlo, že to tak dopadlo. Byla jsem tu sama. Zvedla jsem se a zamířila do lesa. Nechtěla jsem být v tento mrazivý den sama. A udělám všechno proto, abych někoho našla.

Loterie 3/5, leden 8/10

Zajíc se snažil na sněhovém povrchu nejspíš najít něco k jídlu. Naklonila jsem hlavu na stranu, pozorovala jsem ho. Zdá se, že si mě nevšiml, což bylo zvláštní. Můj kožich v zimě nebyl zrovna ideální. Rozhodně jsem byla jako pěst na oko. Ale zdá se, že když jsem tu tak nehnutě seděla, tak si mě jednoduše nevšiml. Ztišila jsem i svůj dech, snažila jsem se nehýbat. Jenom jsem ho sledovala, byl to jako film.
Usmála jsem se, našel očividně nějakou díru, protože se mi na malou chvíli ztratil z dohledu. Zastříhala jsem ušima. Vyčkala jsem ještě několik minut, ale zajíc se nevynořil. Přesto moje uši mi jasně říkali, že je někde tam pod sněhem. Kdybych se rozhodla ho ulovit, měla bych to v tuhle chvíli jednoduché. Ale ne, obejdu se bez masa, tentokrát. Musím jíst co nejmíň. Projelo mi hlavou. Potrava byla vzácná a já jí nechtěla zbytečně plýtvat. Navíc jsem se nemohla dočkat, až začnou růst jahody a ostružiny. Byla jsem těchto plodin milovnice.

Loterie 2/5, leden 7/10

Zvědavě jsem zastříhala ušima, sledovala jsem pláň přede mnou. Byla jsem překvapená, jak sněhově bílá byla. Nekonečná a dlouhá bílá pláň, zároveň byla dost děsivá. Zdá se, že se blíží nějaká pohroma. Zima bude opravdu ostrá a já mohla být ráda za svůj chundelatý kožíšek. Teď jsem mohla děkovat mamince a tatínkovi, že si na nás dali tak moc záležet. Přesto jsem si povzdychla, tahle zima už byla poměrně dlouhá, těšila jsem se až tu bude zase jaro. Sníh začne tát a venku to bude zase... príma.
Každá cesta, kterou jsem v poslední době absolvovala byla dosti náročná. Cestovat ve sněhu nebyla žádná sranda pro vlčici jako já. Drobnou, malou, nezkušenou. I když jsem se snažila jít za své limity, zlepšit si tak svoji kondici, občas to nebylo to pravé. Ale letošní zima bude určitě fajn. Pohodila jsem ocasem. Můj růžový zrak se při tom přesunul na jediného živého tvora, který tu byl. Zdálo se, že to byl zajíc.

Loterie 2/5

Zdá se, že se to začínalo skupinkovat. A já zůstala s Reem a Ciri, což mi rozhodně vyhovovalo. Oba jsem si velmi rychle oblíbila. Reo se ještě zajímal o nějaké jména, o Vivi jsem už slyšela, nejspíš vyzvídal, kde je. Ale ani jeden z nich toho moc o těch dalších nevěděli. Povzdychla jsem si, přála jsem jim, aby své sourozence našli a věděli, že jsou v pořádku.
Když jsme se pomalu dostávali dál, Ciri nadhodila, že průvodce a žvanila nechá Reovi. Při tom jsem se musela uculit, zatím mi nepřišel jako kdo ví jak velký řečník. Těšila jsem se proto, že se sám od sebe bude muset rozmluvit. Kdyby tohle padlo na mě, nejspíš bych se někam propadla, začala koktat a neskutečně by mi bylo horko. Ale on to vzal s naprostou nadsázkou. V tomhle lese žila pouze rodina, údajně není o čem víc mluvit. "Takže ani cizí vlky například nepřijímáte?" Zeptala jsem se zvědavě. V tomhle byl Mech asi trochu jiný, ten své brány otvíral úplně každému. Ale hlídat si své soukromí, to mělo také něco do sebe. Nejšílenější věc byla asi ta, ohledně jejich táty. "Je to fofr, ale vypadáte že jste s tím v pohodě?" Zeptala jsem se trochu odvážně a při tom se na oba podívala. Já absolutně netušila, jak bych se zachovala já, kdyby mi tohle tatínek oznámil. Možná bych zůstala šokovaná i několik týdnů. Nebo se takhle drželi jenom kvůli mě? Ne, kdybych jim vadila, poslali by mě domů. Projelo mi ihned hlavou. Museli mít s tátou očividně hezký vztah.
Reo se pak rozmluvil o stromech, díky kterým mají i jméno lesa. "O cedrech?" Zopakovala jsem po něm. "Ten název slyším prvně," přiznala jsem se a dívala se, jak se Reo o jeden ze stromů nadšeně drbe. Zasmála jsem se nad tím, ale sama se ke stromu nepřiblížila, vždyť jsem voněla úplně jinak. Nechtěla jsem Etneye naštvat hned při první návštěvě. I tak jim tady dýchám vzduch a můj pach tu nejspíš ve vzduchu visí, jako moucha na lepačce.
Reo se pak trochu více rozvášnil, neboť skočil do sněhu a doslova nás zavalila lavina. Zůstala mi na hlavě vrstva sněhu, připomínající podivuhodný čepec. "Hej!" Houkla jsem a zasmála se. Nemohla jsem se tomu ubránit a musela po Reovi taky skočit, tedy hned těsně vedle něj, abych odpálila nějaký ten sníh taky na něj.

Loterie 2/5

Já jsem řekla Etneyovi své, Reo se vedle mě taky rozmluvil. Já jsem si teď chtěla dát pořádnou facku, protože tohle mi úplně vypadlo. Já hloupá, promluvil můj hlas v hlavě. Reo všechno dělil Etneyovi. I když jsem mu slíbila, že zkusím o Sigym něco zjistit. Ale mě to v tomhle šrumci zcela vypadlo. Vděčně jsem se na Rea podívala, ale spíše jsem kontrolovala, jestli je v pořádku. Vím, že chtěl Sigyho navštívit a zjistit tohle pro něj byla rána. Takže jsem se trochu skrčila, nejradši bych si dala za uši.
Etney se pak soustředil hlavně na vlčata, takže jsem přesunula pohled na Ciri. Reo na ni koukal, já koukala na Ciri, Ciri koukala na Rea. Já vlastně moc netušila, co se vůbec bude dít. Ciri nejspíš přeslechla i otázku, já vlastně... taky. "No, asi... provedete mě? Očekávám nějaké zábavné historky k zajímavým místům," zasmála jsem se a zavrtěla při tom nevinně ocasem. Etney sice chtěl vzít Ciri sebou, ale mě tady nijak nevadila. A Reovi pravděpodobně taky ne. Přece jenom jsme se všichni poznávali a mě v jejich přítomnosti bylo opravdu moc dobře. Navíc jsem byla hrozně zvědavá na tenhle malý lesík, vypadal tak sympaticky. Reo i Ciri mi přišli takoví normální.. určitě na sebe nebudou nijak zvlášť házet špínu. Ale třeba nějaké zábavné historky z dětství, ty jsem poslouchala moc ráda. Třeba se nějaká ta pikantnost, či drbík najde.

Loterie 5/5, leden 6/10

Chyběl mi poslední úsek, už jsem zklidňovala svůj dech, aby mě zajíc jen tak neslyšel. Nemohla jsem se ovšem ubránit hluku, který jsem vydávala při chůzi, díky sněhu. Ale to bylo přirozené, doufala jsem, že zajíce alespoň zahlédnu. Zase jsem otevřela oči a vnímala, kudy se zajíc vydal. Takže jsem se vydala oním směrem. Propletla jsem se mezi dvěma úzkými stromy. Naštěstí se mi to povedlo, zastavila jsem se.
S úžasem jsem hleděla na zajíce před sebou, který si hrabal vchod do nory, kterou tam očividně měl. Dokázala jsem ho vyčmuchat! Jde mi to! Věděla jsem, že mě čeká fůra práce. Nejspíš bych to vlastně už měla znát ve svém věku. Ale když já byla prostě já... Já lovit nechtěla, odmítala jsem lovit. Nebavilo mě to a trhalo mi to srdce, že někomu musím vzít život. Takže jsem mnohem raději byla někde jinde. Poskakovala jsem po lesích, hrála si kde se dalo. A rozhodně ne zabíjet. I když to k našemu životu patří. Se zármutkem jsem si povzdychla. Nejspíš si na to nikdy nezvyknu. Smutně jsem zastříhala ušima. Zajíc mě uslyšel a rozhodl se raději utéct. Nemusíš se bát! Poslala jsem mu svou myšlenku, ale zajíc byl už pryč. Ach jo, nejspíš budu zvěř navždy jenom děsit. Povzdychla jsem si. Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu a šla si po svých.

Loterie 4/5, leden 5/10

K lovu jsem měla odpor, ale stopování se jinak pravděpodobně nenaučím. Přišlo mi to jako nejlepší možné řešení začít s tímhle. Zdokonalit se. Umět oddělit pachy, to mi dělalo šílený problém. Takže jsem se na to chtěla pořádně zaměřit. Musela jsem se na chvíli zastavit, zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Uklidni se, jenom vnímej pachy. Upozornila jsem sama sebe. Cítila jsem, jak mi to moc pomáhá. Že mi síla jde přes nos. Začala jsem se orientovat. Cítila jsem pachy vlků a dokázala je oddělit od toho, co jsem právě stopovala.
Pach zajíce byl silný, nemohl být příliš slabý. Soustředila jsem se na to, jakým směrem jde. Naklonila jsem hlavu na tu správnou stranu. Pak jsem otevřela oči a všimla si, že souhlasily i stopy. Povedlo se to! Zavrtěla jsem při tom ocasem ze strany na stranu. A tak jsem se tam i vydala. Chtěla jsem toho zajíce aspoň vidět, když už ho tu čenichám. Takže jsem pokračovala zase dál. O další kus dál jsem se znova zastavila, přivřela oči a zkusila to znova. Soustředila jsem se na pach, který byl už solidně blízko. Zajíc změnil směr, takže jsem musela taky.

Loterie 3/5, leden 4/10

Když jsem hledala nějakou dobrou duši, kterou bych mohla pozdravit, neměla jsem moc štěstí. Pachy sice v lese byly, ale nejspíš jsem šla špatným směrem. Hold si ze mě můj nosík zase utahoval. Povzdychla jsem si, co se dalo dělat. Měla jsem potřebu se trochu zdokonalit, protože jsem moc stopovat neuměla. A možná by se mi to i hodilo, neboť v budoucnu se mi to určitě bude víc než hodit. Nejen pro lov, který jsem tak neměla ráda, ale třeba i pro stopování svých kamarádů, či rodiny. Takže to bylo víc než zapotřebí se do toho pořádně opřít.
A tak jsem se i dala. Teď v zimě bylo jen opravdu málo pachů, které by se dali dobře stopovat. Takže jsem si jeden vybrala. Zdálo se, že jde o zajíce. Jeho malé stopy byly ve sněhu vidět. Ale já se nechtěla orientovat podle jeho stop, ale podle pachu. Proto jsem více přivřela oči a soustředila se hlavně na pach. Nemohla jsem se úplně soustředit, pořád jsem byla myšlenkami tu a tam. Takže to nebylo zcela ideální. Roztěkaně jsem se rozhlížela. Musím se uklidnit, jinak se to nikdy pořádně nenaučím. Štěkla jsem na sebe naštvaně.

Loterie 2/5

Než jsme ještě dorazili ke skupince vlků, Reo mi vysvětloval situaci. Snažila jsem se to všechno vstřebat, ale bylo toho opravdu hodně. Začalo to už u jezera, kde jsme potkali Ciri. Jednalo se o jeho otce, o Etneye. Nejspíš si našel novou partnerku, což je samo o sobě šokující. Oni už stihli i vlčata, hold přírodě se občas nedá poručit. Zůstala jsem na Rea chvíli koukat. Možná jsem měla dlouhé vedení a opravdu mi to trvalo. "Wau," vydala jsem překvapeně. Reo s tím vším vypadal smířeně, i když stále trochu zaskočeně. A teď tam vedl mě, tetičku Saelind. Zamrkala jsem. "T-tak dobře," vykoktala jsem, protože už nebyl čas na žádné další otázky, protože jsme byli v centru dění. Páni, jeho táta to vzal vážně hopem. Projelo mi hlavou, ale já nebyla ta, která by měla mít nějaké předsudky. Brala jsem to jak to je, rodina je přece vždy štěstí a radost.
Všechny jsem zvesela pozdravila. Můj pohled nejdříve spočinul na Etneyovi, který mě s úsměvem přivítal a řekl, že jsem tady kdykoliv vítaná. "Moc si toho cením," zazubila jsem se. Krčila jsem se stále za Reovým velkým ramenem. Každý tady mluvil a mě se to šíleně moc líbilo, měla jsem ráda takové živo, rodina pohromadě. Sice jsem byla nesvá, ale... nepřišla jsem si tady nechtěná, naopak vítaná. Takže jsem si to užívala plnými doušky. Taková velká rodina by se mi taky určitě jednou moc líbila. Etney se ovšem vyptával na naše zážitky, co jsme u jezera společně zažili. Zahihňala jsem se a podívala se na Rea a pak zpátky na jeho otce. "U jezera to bylo moc príma, že?" Mrkla jsem na Rea. "Poznala jsem tam Ciri, je taky hrozně príma," zavrtěla jsem ocáskem. "Dováděli jsme ve sněhu," dodala jsem, protože jsem moc nevěděla, co víc přidat. Etney měl očividně myšlenky na něco úplně jiného a já mu odpověděla zcela normálně. Jenomže on pak začal celou rodinu nějak kupit, že nám s Reem nechá soukromí. Zůstala jsem trochu jako opařená. "Eeehm, to vůbec není nutné!" Vyhrkla jsem s úsměvem zmateně.
Do toho se ozval sladký hlásek mladé vlčí dámy. "Ah, já jsem Saelind, jsem noo.. kamarádka z jiného lesa," představila jsem se jí s úsměvem. Jenomže vlče už bylo celé nedočkavé z procházky, do které se bude muset zapojit většina a to jenom kvůli mě a Reovi. Necítila jsem se úplně dobře, ale stále jsem se krčila po boku mohutného vlka, takže tím jsem si to vynahrazovala.

// Pardón, absolutně jsem se ztratila v pořadí. :D

Loterie 5/5, leden 3/10

Podívala jsem se na své světlé tlapky a náprsenku. Hezky to svítilo společně s okolním sněhem. Mé zbarvení bylo zvláštní, nejspíš tak někomu mohlo přijít. Mě se líbilo, měla jsem něco s tatínka i maminky. A přišla jsem si tím tak nějak... jiná. Zavrtěla jsem při tom ocáskem. Jaké bude asi letošní léto? Zajímala jsem se, už teď jsem se nemohla dočkat. Ne, že bych zimu neměla ráda, právě naopak měla jsem jí ráda až moc. Ale byla jsem nedočkavá, přece jenom s létem přicházel určitě i nějaký ten další výlet, nebo dobrodružství. I když bych se měla více zdržovat doma. Teď jsem tomu doma moc nedala. A tatínek i maminka si mohli dělat starosti. A sestřička mi také moc chyběla, takže bych se po ní měla podívat. Jak se má, jestli už umí ovládat magii lépe než já. Já v tomhle byla trochu lajdák. Raději jsem se zajímala o pohodlí všech ostatních, než o to svoje. Možná bych se měla zaměřit na svůj rozvoj, na chvíli, abych nedělala tatínkovi ostudu. Napadlo mě. Což mi přišlo i fér. Takže jsem se zvedla a zamířila do houfu vlků nedaleko, určitě je tam potkám!