Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 1/5

Zůstala jsem poslušně na hranicích jak mi bylo řečeno. Uplácala jsem si něco ze sněhu, abych tak trochu uspíšila čas. Cítila jsem, že je v lese živo, takže měl Reo určitě napilno. A já nechtěla být na obtíž. Malý majáček v mé hlavě mi říkal, že bych je možná měla nechat být. Ale slíbila jsem, že počkám a tak se i událo. Srdce mi bušilo do hrudi a hýbalo snad s celým mým tělem. Jako by srdce byl můj největší orgán. Když jsem slyšela křupání sněhu, zvedla jsem zrak, abych se podívala na příčinu. Byl to Reo. Ten se ihned omlouval za to, že mě tu nechal čekat a já ho obdařila zářivým úsměvem. "Nic se neděje, byla to jenom chvilka," ujistila jsem ho s úsměvem a zvedla se ze země. Sdělil, že je tu i jeho táta a můžu ho jít pozdravit. Jako by do mě hrom udeřil a já cítila Reovi pocit. Bylo to divné, zvláštní, cítit něco, co není moje. Ale viděla jsem tam nejistotu, zmatek, jako by se sám uvnitř s něčím pral a snažil se s tím smířit. "Půjdu ráda, ale je všechno v pořádku?" Zeptala jsem se ho rychle a pak se přidala po jeho boku, abych vstoupila do lesa. Dělala jsem si o něj starosti, takže jsem po něm nenápadně očkem házela.
Když jsem se dostala kousek dál, uviděla jsem hned několik vlků. Jako první můj pohled spočinul na největším z nich, Etneyovi. Pak tu byla i Ciri, před tím velmi rychle odešla, ale zdá se že vypadá teď lépe. A pak? Pak jsem uviděla dvě vlčátka, přičemž se mi rozzářil pohled, měla jsem vlčata opravdu ráda. "Zdrav... ehm zdravím všechny velevážené členy Cedrové smečky," pozdravila jsem s úsměvem. Jů, Reo má takové štěstí, vyrůstat v tak velké rodině. Překvapeně jsem zamrkala, ale pak jsem se vrátila pohledem k Etneyovi. "Snad Vám nevadí, že... že jsem přišla s Reem se podívat, ráda Vás zase vidím," řekla jsem svá slova s úsměvem Etneyovi. Ale přesto zůstávala dál po boku Rea. Nechtěla jsem se do ničeho plést, takže jsem zůstala spíše schovaná po jeho boku.

Zůstala jsem stát u hranic, byla jsem nervózní. Přešlapovala jsem z jedné tlapy na druhou. Po tom co se Ciri rozhodla tak rychle odejít jsem jen ztuhla. Reo vypadal, že se taky úplně netváří, ale půjde zjisti situaci. V ten moment jako kdyby do mě hrom udeřil jsem cítila, jak se Reo cítí. Byl nervózní, cítila jsem všechny jeho emoce a byla jsem z toho celá nesvá. Odcházel a já viděla, jak s ním odchází i celé emoce.
Překvapeně jsem zamrkala. Tohle se mi nestávalo a tak silně jsem svou magii ještě nikdy necítila. "Ani se nehnu, slibuji," řekla jsem mu a snažila se usmát. Lehla jsem si do sněhu a zavrtala se při tom do sněhu. Co je to za emoce? Snažila jsem se zjistit ve své hlavě. Nebyla jsem schopná pořádně myslet. Takový záblesk jsem měla absolutně poprvé. Cítila jsem, že neví co se děje, ale zároveň jsem byla rozhozená s Ciri. Nervózně jsem čumák zavrtala ještě víc. Co se to se mnou děje? Nebyla jsem schopná vlastní emoce. Nebyla jsem schopná si uvědomit, že mám radost z toho, že jsme v cizím leze. Dokonale mě přehltili Reovi emoce. Zavřela jsem oči a snažila se při tom, abych se střepala toho pocitu, že se něco stalo. Zavrtěla jsem hlavou, nakrčila při tom nos. Dýchej, dýchej. Říkala jsem si stále dokola. Povzdychla jsem si, začínala jsem si uvědomovat, že moje magie závisí na emocích druhých. Teď jsem ale nechtěla nic jiného, že se toho zbavit, Reovi emoce byly tak silné. Ale čím byl dál, tím to bylo lepší. Takže jsem zůstala zavrtaná ve sněhu u hranic.

16. Dováděj ve sněhu
// VVJ

Když koulovačka s Reem a Ciri skončila, už jsme jako dospělí zamířili k jejich lesu. Byla jsem opravdu zvědavá, natěšená. Neubránila jsem se menšímu skotačení. Dováděla jsem ve sněhu, protože ho tady bylo habaděj. Ještě jsem se otočila na jezero, abych se ujistila, kde vlastně jsem. Ztratit jsem se uměla naprosto perfektně. Když jsme vkročili na hranice, zůstala jsem stát. Reo a Ciri byli sice vedle mě, ale já se stejně cítila trochu nevítaně. Ihned jsem ucítila smečkový pach, byl jiný než ten náš. Lehce mnou projela vlna nervozity. Už i to dovádění ve sněhu ustalo. Polkla jsem a podívala se na Ciri, ta se rozhodla nás nejspíše oznámit, tak jsem zůstala s Reem na hranici sedět. "Bude to v pohodě, že jo?" Šeptla jsem směrem k němu. On tu byl přece jenom doma, já byla jsem taková návštěva.
Nejistě jsem se rozhlédla. Sněhová vločka mi při tom spadla na nos. Ciri se za chvíli vrátila, ale byla úplně jiná. Starostlivě jsem naklonila hlavu na stranu. "Taky jsem tě ráda poznala, snad se zase brzy potkáme!" Usmála jsem se na ni, ale i přes to jsem cítila, že je něco špatně. Podívala jsem se směrem, kudy Ciri pelášila pryč a povzdychla si. Podívala jsem se na Rea, který to nejspíš bude chtít zjistit, co se vlastně děje. "Tak já počkám tady," pokrčila jsem rameny. Rozhlížela jsem se po lese, ve kterém bylo očividně živo. Byl to malý lesík a hlasy v něm se někde z velké dálky ozývaly. Nebylo jim však rozumět. "Ale je to tu krásné," pochválila jsem, nevěděla jsem, jestli to Reo zrovna teď ocení. Já jsem asi prokletá na to přijít vždy ve špatnou chvíli. Vzdychla jsem. Otočila jsem se, možná by bylo lepší vzít nohy na ramena? Ale když už mě přemluvili na návštěvu, tak jsem tu prozatím zůstávala.

25. Ochutnej padající sněhové vločky
Prosinec 3/10

Procházela jsem lesem a usmála se. Zase začalo sněžit, takže mi úplně roztálo srdce. Nadšeně jsem vrtěla ocasem, otevřela jsem tlamu a s chutí začala chytat jednu vločku za druhou. Tuhle zábavu jsem si nemohla nechat upřít. Dělala jsem to už vloni, jako malá. Teď jsem byla možná dospělá, nebo dospělejší, ale bavilo mě to stejně tak. S nadšeným výrazem jsem chytala jednu vločku za druhou. Odmítala jsem se téhle zábavy vzdát.
Několikrát jsem lítala z jedné strany na druhou. Chytala jednu vločku za druhou. Nemohla jsem se toho nabažit, bylo to naprosto okouzlující. Za chvíli jsem byla celá zadýchaná. Nemohla jsem popadnout dech. Nechtěla jsem se ovšem vzdát. Až když jsem sebou plácla do sněhové peřiny a nemohla popadnout dech. Nadšeně jsem se začala smát. Válela jsem se po sněhu sem a tam.
Po několika minutách jsem si oddychla. Přetočila jsem se na tlapky a zase se postavila. Protáhla jsem se. Snad mě nikdo neviděl. Uvědomila jsem si. Musela jsem se u toho nejistě zahihňat. Proplétala jsem se mezi stromy a hledala něco k snědku. Už jsem nějakou dobu nejedla a určitě bych nepohrdla nějakou dobrotou. Snažila jsem se najít nějaký pach, který by mě zavedl k něčemu dobrému. Žaludek mi kručel tak, že to mohlo být slyšet naprosto kdekoliv. Ještě jsem několikrát vyplázla jazyk a snědla sněhovou vločku. Bylo to dobré, fajně to studilo. Ale jídlo mi to rozhodně nenahradí, takže bylo rozhodnuto. Neměla jsem ráda zabíjení, ale bobule v tuhle roční dobu hledat bylo naprosto šílené. Proto jsem se raději zaměřila na hledání něčeho k snědku. Dala jsem se po stopě.

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii
Prosinec 2/10

Když jsem se proplétala mezi stromy a pod nohama mi křupal sníh, napadly mě ztřeštěné nápady. Stále mi nešlo do hlavy, co moje magie znamená. Oči jsem měla jiné, už nebyly zlaté, jako jsem měla když jsem byla vlče. Ale měli podivný odstín, který jsem neznala. Co to mohlo znamenat? Možná jenom blázním. Napadlo mě. I když odstín absolutně neseděl k tomu, na co jsem se soustředila.
Veškerou pozornost jsem soustředila na sebe a na sníh všude kolem. Snažila jsem se povolat sněhové vločky a podmanit si je. Aby něco postavili, aby prostě letěli jiným směrem, než kterým je udává vítr. Chtěla jsem postavit sněhuláka, kouli, prostě cokoliv, co by mohlo naznačovat, že vládnu touhle magií. Ale... nic se nedělo. Sklonila jsem smutně hlavu a dívala se na sníh. Nemůžu to takhle vzdávat! Volal na mě můj vnitřní hlas. Takže jsem se zamračila a zkusila to znovu. Soustředila jsem se, cítila jsem že v sobě nějakou magii mám! Ale nejspíš to nebude právě ta, která je spojená se zimou. Se sněhem se nic nedělo. To mě zžíralo zevnitř. U všech bohů, v čem je se mnou problém? Ptala jsem se. Podívala jsem se nahoru a nechala, ať na mě padají sněhové vločky. Zavřela jsem oči a vysílala tak vzkaz někomu tam nahoře. Aby mi dal znamení, nebo alespoň aby mi trochu pomohl s touhle situací. Jsem jediná vlčice na světě, co v sobě objevila magii a nemá tušení jakou. Protože mi nic nesedělo. Povzdychla jsem si. Na tuhle záhadu musím přijít, ale se zimou moje magie rozhodně nesouvisí. A tak jsem se vydala dál, měla jsem dost kuráže na to objevit to, co se ve mě skrývá!

8. Ozdob vánočně nějaký stromek
Prosinec 1/10

Procházela jsem se lesem a rozhlížela se. Měla jsem v hlavě spoustu nápadů, ale žádný z nich nebyl takový, po kterém bych se s chutí natáhla. Chtěla jsem pomáhat, ale teď nebylo komu. Většina vlků byla zalezlá v jeskyni a žila si svým životem. Já jsem ale chtěla něco víc. Zastříhala jsem ušima a uviděla malý a moc hezký jehličnatý stromek. Byl o něco menší než já, ale byl buclatý a nadýchaný. Zazubila jsem se nad ním.
Přiklusala jsem k němu a při tom si ho se zájmem prohlížela. Co s tebou provedeme? Napadlo mě. Vůbec jsem neměla žádný nápad. Stála jsem tam u něj několik minut, než mě napadlo, že by mu slušeli nějaké ozdoby. Proto jsem začala v okolí hledat pěkné malé šišky. Samozřejmě schované pod hrstkou sněhu. Ale hledala jsem něco, co by tomu dodalo šmrnc. Dokonce jsem našla na zemi i spadlé jmelí. To jsem opatrně vzala, věděla jsem, že ty bobule jsou jedovaté. Opatrně jsem to začala dávat na ten stromek. Kdykoliv jsem přidala nějakou šišku, nějaká jiná na druhé straně mi spadla. Ale neztrácela jsem trpělivost a chňapla jí, zkusila to znovu a lépe. Měla jsem dokonale rozpíchaný už čumák z toho jehličí. Ale snažila jsem se. Hledala jsem ještě nějaké dekorace.
Náš lesík byl proslulý mechem. Takže jsem začala hrabat do sněhu a hledat nějaký kousek, který bych mohla vzít. Nakonec se mi podařilo kousek zeleně vybojovat. Vzala jsem ho opatrně tak, aby se mi nerozpadl. A pak ho zanesla ke stromečku. Vypadal moc hezky, chudě ale hezky. Zůstala jsem u něj sedět a sledovat ho. Tajně jsem si přála něco, co se asi nedá splnit. Ale doufala jsem, že by to třeba šlo. Aby jsme se tu jako rodina setkali všichni, u mého krásného stromečku. Zimní období je tak krásné. Usmála jsem se nad tou myšlenkou a poposedla jsem si. Letošní zima bude jiná, než ta předchozí. A proto jsem se hrnula najít nějakou společnost.

13. Zúčastni se koulovačky

To poslední co jsem chtěla je být někomu na obtíž. A tak i když jsem se snažila šikovně z toho vybruslit, Ciri mě utvrdila v tom, že rozhodně na obtíž nebudu. Takže jsem se usmála a přejela po obou pohledem. Samozřejmě jsem se usmívala, jak bývalo mým zvykem. "Tak dobře, ale kdyby něco, klidně mě pošlete pryč, nebudu se zlobit," zazubila jsem se na ně. Reonys pak řekl, že můžeme teda vyrazit. Přikývla jsem, ale viděla jsem také, že Ciri si už chystá sněhové koule. Nadšeně jsem při tom vrtěla ocáskem. Umím to vůbec taky? Přemýšlela jsem a začala také tvořit podobnou kouli. Byla to zábava, protože několikrát se mi rozpadla. Ale sníh byl tvořivý, ten první byl vždy ten nejlepší.
Jakmile bitva započala, s úsměvem jsem hodila také svou kouli. Byla to opravdu zábava, i když se mi nepodařilo trefit ani jednoho z nich. Moje muška byla naprosto příšerná. A nebo to bylo tím, že jsem schválně mířila jinam? Ne, jenom prostě neumím mířit. Zaťala jsem zuby a sama se snažila vyhýbat dělovým koulím, které tu létaly ze všech stran.
Možná se mi podařilo párkrát se o někoho otřít svou koulí, ale to bylo tak celý. Přímý zásah se mi nepodařil. "To budu muset dopilovat," zasmála jsem se, když se bitva pomalu přesouvala směrem k Cedrovému lesu. Cesta rychle utekla, neboť lesík byl hned vedle. A i když jsem se musela smířit s prohrou, nevadilo mi to. Tenhle zážitek, tahle hra mi bude bohatě stačit. Protože kdykoliv si na ni vzpomenu, budu se usmívat. "Jsem hrozně zvědavá, ještě jsem nikdy nebyla na území nějaké jiné smečky," prozradila jsem Ciri, Reonys už to věděl. A tak jsem se vedle nich zařadila a při tom nadšeně zatajovala dech.

// Cedrový les

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Posedávala jsem a nechávala jsem, ať mi sníh sedí na kožichu. Bylo to zvláštní, ten pocit vlhkosti. Neměla jsem ráda vodu, ale sníh mi tolik nevadil, i když to byla voda převlečená do kabátu. Pohodila jsem při tom ocasem. Když jsem slyšela křupání za svými zády, ihned jsem se ohlédla. Ciri a Reonys se ke mě vraceli, což mě zahřálo u srdíčka. Že na mě nezapomněli. Cítila jsem ale, že se něco děje. Obě tváře se snažili vypadat mile, ale měla jsem takové tušení, že tomu tak není. "To je úplně v pořádku, rodina je na prvním místě," usmála jsem se na ně a zavrtěla ocasem. Zvedla jsem zadek a otočila se k nim. Reo mě ihned zval na prohlídku Cedrového lesa. "Já jsem hrozně ráda, že jsem Vás poznala," vyhrkla jsem nervózně. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. "Ale pokud potřebujete něco vyřešit, nechci nikde zavazet." Dodala jsem trochu tišeji. "Můžu se klidně zastavit za pár dní," pokrčila jsem rameny.
Sice jsem se teď možná vzdávala mé první skvělé společnosti za tu dobu co jsem na světě. Ale nechtěla jsem zavazet, nebo být svědkem něčeho, co bych si mohla špatně vyložit. "Víte že mi to nebude vadit, já se nikam neztratím," zazubila jsem se. Rozhodně jsem nebyla ten typ, co se ihned hrne do akce. Pokud vycítím, že je něco špatně, okamžitě beru zpátečku. Sice jsem se teď považovala za takového chudáčka, ale... to jsem byla prostě já. "Ale ráda Vás třeba doprovodím a mrknu aspoň na hranice, abych věděla, kudy a kam," pokrčila jsem rameny. To už byl pro mě obrovský krok, obrovský kus odvahy. Ale nechtěla jsem jim zavazet, nechtěla jsem vyzvídat, co se vlastně stalo. To byla přece jejich věc a já nemám strkat čumák tam, kam nepatří. Šlo o úplně jinou smečku, kdo ví jaké tam měli zvyky, třeba nějaké nové, jiné. Byla jsem zvědavá, ale i má zvědavost bude muset nejspíš počkat. Směle jsem se na oba usmála a zavrtěla při tom ocáskem ze strany na stranu.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Ráno se začalo budit k životu. Všimla jsem si, že obloha se začíná vyjasňovat, ale přesto tu bylo spíše tmavo. Sněhové mraky se kradly o svoji doménu a než jsem se nadála, husté sněžení bylo tady. Usmála jsem se, zavrtěla při tom ocasem. Zima! Zima! Zima! Jásala jsem s úsměvem. Zvedla jsem zadek a zamířila ke břehu. Dívala jsem se jak se vločky na vodní hladině ztrácely. Zvedla jsem tlapu a položila jí do vody. Cítila jsem pichlavou bolest na polštářcích. Zakřenila jsem se, ale držela jsem jí tam jak nejdéle to šlo. Vodu jsem opravdu neměla ráda, bála jsem se jí. Ale takhle... mi přišlo že se s ní možná i trochu seznamuji. Jestli se to tak dalo nazvat.
Jakmile se to nedalo vydržet, stáhla jsem se zpátky a udělala několik kroků dozadu. Podívala jsem se na mokrou tlapku. Štípalo to. Brr, musím se od vody držet už dál. Povzdychla jsem si. Vodě jsem se vyhýbala i v létě, takže to nebylo nic nového. Za chvíli už jsem cítila, že mám sníh všude na zádech, takže jsem se oklepala. Kožich začal vlhnout. A na nějakých místech se mi začal kroutit. Brr... Nejradši bych se někde schovala, než sníh přestane padat. A pak se v něm pořádně vyřádila. Ale chtěla jsem počkat na Rea a Ciri. Měla jsem konečně kamarády, takže jsem si s nimi chtěla užít tenhle první sníh. Zdá se, že ještě neskončili. Takže jsem zůstala na svém místě. Spíše sledovala, jak se vločky snáší a tvoří tak obrovskou bílou plochu. Bylo to až děsivé, jak rychle se oblast plnila sněhem. Je to tady, další zima. Stačilo dvakrát mrknout a rok byl tu a tam. Neskutečné, jak to rychle uteklo a já jsem pořád... stejná. Vlastně jsem nebyla stejná. Naklonila jsem se nad vodní hladinu a viděla, že se mi změnila barva očí. Kdy se to stalo? Tenhle odstín jsem neznala. Netušila jsem, k čemu ho přirovnat. A jestli se ve mě magie objevila, nejspíš jsem si toho ani nevšimla. Vánoční zázrak? Zasmála jsem se. Nejspíš jsem první vlčice pod sluncem, co má v sobě magii a absolutně netuší jakou. Zašklebila jsem se a začala přemýšlet nad tím, co by to mohlo znamenat.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Stála jsem tam před jezerem a nerušeně se dívala dopředu. Chtěla jsem Reovi i Ciri dopřát trochu soukromí. A tak jsem se posadila a dívala se, jak jezero pomalu upadá do ledu. I když to přijde nejspíš v následujících několika dní. Byla to obrovská ledová plocha. Možná bych mohla bruslit, nebo chodit po tom ledu, potom. Napadlo mě. Nikdy jsem na to neměla zcela odvahu. Ale teď jsem se cítila na všechno. S Reem a Ciri bych to určitě zvládla.
Myšlenky mi šli tu a tam. A já vzpomínala na svou první zimu. Kdy nás maminka vzala k prdící vodě. Bylo to kouzelné, ale já měla strach. Povzdychla jsem si. Tehdy jsem dostala takový strach, že jsem zůstala jenom doma. Schovaná, v Mechovém lesíku. Protože jsem se bála světa. Nechtěla jsem vystoupit ze své komfortní zóny, protože tam mi bylo dobře. Pohodila jsem při tom ocasem. A při tom stačilo udělat jen pár kroků vedle, abych našla přátelé. To bylo naprosto kouzelné. Nikdy by mě nenapadlo, že stačilo tak málo. Vzpomínala jsem na to, jak jsem se snažila v zimě uplácat sněhového hada. Byla to zábava, ale byla jsem tam sama. Pak se samozřejmě přidala tetička Isma s Phantasií. Ale i tak. Tahle zima bude jiná, to už jsem si slíbila. Ale kdo ví, jak mě to všechno nakonec dožene.
Znova jsem se otočila na Rea a Ciri. Tahle zima musí být jiná. Uvědomila jsem si. Jinak to prostě ani nepůjde. Já toužila po tom něco zažít, získat si přátelé. A mít nějaké kamarády. Abych později mohla někomu vyprávět o tom, jak jsem překonala svůj strach. Ten jsem zažívala i teď. Když jsem se dívala na ty dva kousek ode mě, přejela mě vlna nepokojů. Jejich výrazy nebyly zrovna čitelné, ale i tak jsem vycítila, že se něco děje. Určitě to bude dobré. Ujišťovala jsem se. Usmála jsem se a dívala se zase před sebe, abych je náhodou nerušila.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň
// Mechový lesík

Utíkala jsem nadšeně za Reem, doufala jsem, že do běhu dávám všechno. Vzduch se mi zařezával do plic, už byla vážně zima za rohem. Moje fyzička na tom nebyla úplně dobře. Nikdy jsem si nepřišla jako kdo ví jaký sportovec. A vlastně jsem nikdy neměla s kým se pořádně měřit. Ale teď jsem se nechtěla nechat zahambit. I když moje kosti nebyly zrovna silné a nejspíš by mi stačil jeden špatný krok a udělalo by to křup. Ale teď jsem na to nehleděla, prostě jsem běžela. A co čert nechtěl? Dokázala jsem se k jezeru dostat jako první. Možná mě jenom Reo nechal vyhrát, ale teď jsem se s ním nechtěla přít o nějaké domněnky. "Jupí!" Zajásala jsem s úsměvem a poskočila sem a tam.
V tom mě Reo upozornil na to, že je tu jeho sestra, o které jsem také už slyšela. "Vážně?" Zamrkala jsem nevěřícně. Byla jsem celá zadýchaná a netušila, jestli bych je třeba neměla nechat samotné. Já a seznamování to nebylo nic pro mě. Zůstal mi knedlík v krku a já při tom pomalu kráčela po boku Rea, než jsem uviděla krásnou vlčici před sebou. Byla úplně jiná než Reo. "Zdravím," řekla jsem nesměle a usmála se. Byla to určitě příjemná náhoda. Protože Reo byl ze své sestry očividně nadšený. Já tam jenom stála a těkala pohledem z jednoho na druhého. Vyměnili si několik vět, když mě Reo představil jako svojí kamarádku. Zůstala jsem na něj hledět, protože to bylo pro mě úplně nové oslovení. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem ihned zavrtět ocasem ze strany na stranu. Radostně jsem zamrkala. "Moc mě těší Ciri, moc jsem o tobě slyšela," řekla jsem s úsměvem, ale byla jsem opravdu nervózní. Viděla jsem ovšem, že nejspíš má Ciri něco na srdci. "T-tak já se půjdu napít," trochu jsem jí to přečetla ve tváři, nejspíš. Přede mnou se asi nebude cítit úplně komfortně a tak jsem jim chtěla dopřát prostor. Usmála jsem se na Rea a rozklusala jsem se k vodě, která ještě nebyla zcela zamrzlá. Vlastně sněhu ještě moc nebylo, spíše tu padlo jenom pár vloček. Ale i tak jsem se chtěla osvěžit.Od letošní zimy bych chtěla něco víc. Projelo mi hlavou a povzdychla jsem si. Minulou zimu jsem zažila v Mechovém lesíku. Obklopená rodinou. Letos to bude jiné. Bloudila jsem pohledem po krajině. Letos bych chtěla zimu prožít s přáteli a možná... možná už přátele mám. Napadlo mě, když jsem se ohlédla přes rameno na Rea a Ciri. Možná jim nebude vadit, když se k nim na chvíli přidám a trochu více je poznám. Už to že jsem je oba potkala byla pro mě výhra. První kamarádi. První vlci, se kterými můžu mít ty nejkrásnější vzpomínky. Já už jsem vlastně vyhrála, hodně mi v tom pomohl Etney, tímto panu vlkovi děkuji. Poslala jsem myšlenku k vlkovi, který byl kdo ví kde. Ale určitě mě tam nahoře někdo vyslyší, že jsem si na něj vzpomněla. Že jsem mohla poznat dva skvělé vlky, kteří se snad jednou zapíší do mého příběhu, jako přátelé. Začátek je slibný, a tohle je moje přání, které se teď plní. Doufala jsem, že jim nebudu nijak zavazet, ale i tak jsem ještě zůstala u břehu, abych jim dopřála klid.

Co se na to dalo říct? Asi nic moc, smutně jsem si povzdychla a podívala se, jak je na tom Reo. Jeho pohled byl tvrdý, jako by se snažil nasadit si masku, ale přece jenom za ní byl vidět smutek. Netušila jsem, jak se v tuhle chvíli nejlépe zachovat, takže jsem začala koktat jednu věc za druhou. Zkrátka vše, co mě napadlo. Měl pravdu, aspoň teď ví na čem je a nemusí nad tím přemýšlet. Možná je tohle mnohem lepší konec, než aby zůstal někde ztracený a nikdo netušil, jestli je na zemi, nebo v nebi. "Tak dobře," i tak to byl krutý osud, ale i tohle byl koloběh života. I když jsem si to nepřipouštěla, budu se s tím v životě setkávat. A měla bych vědět, jak se v takových situacích zachovat, ale teď jsem v tom tápala jako úplná nicka.
Reo se zdál, že by odsud nejspíš hodně rychle vystřelil. Neboť ihned navrhl návštěvu jeho lesa, přičemž jsem se ihned začala usmívat. "To zní jako moc dobrý nápad, jsem hrozně zvědavá," zajásala jsem a zavrtěla při tom ocasem. Ještě aby ne, vidět území cizí smečky, ještě když byla tak blízko. Nikdy jsem nebyla v cizí smečce, takže mě pohltila vlna vzrušení z neznáma. A když odsud odejdeme, Reo tak aspoň nebude mít neustále na očích to, co se právě dozvěděl. Takže změna prostředí byla víc než vítána. "A co kdybychom si dali závod aspoň k jezeru?" Navrhla jsem s šibalským úsměvem a při tom nadšeně povyskočila. Už bylo cítit, že je chladněji a tak se u toho i můžeme zahřát.

// VVJ

Byla jsem zvědavá, co je vlastně se Sigym. I Etney o něm přece mluvil, ale já ho tady nepotkala. Tak jsem si myslela, že se možná rozhodl žít někde jinde, kousek od nás. Jenomže když jsme uhodili hřebíček na hlavičku, tatínkova tvář byla vážná s náznaky smutnu. Přestala jsem vrtět ocasem a také se začala podobně tvářit. To, co nám tatínek sdělil určitě nebylo to, co si Reo chtěl slyšet. Smutně jsem se podívala na něj a pak na tatínka. "To je strašné," pípla jsem. Sigy údajně volal o pomoc, ale tatínek nebyl dostatečně rychlí, aby mu tehdy pomohl. "To mě moc mrzí," sklopila jsem trochu hlavu.
Ani jsem si neuvědomila, že je les plný různých pachů. Každopádně tatínek cítil určitě povinnost jít to prozkoumat. V rychlosti se s námi rozloučil a šel. Dostala jsem svolení zažít ještě nějaké dobrodružství, ale teď... jsem si nebyla jistá, jestli se na něco takového vůbec cítím. Vyprovodila jsem tatínka s úsměvem a také se na něj usmála, když odcházel. Být poslem špatných zpráv není nic příjemného, pro nikoho.
Podívala jsem se na Reonyse. "J-jsi v pořádku?" Vykoktala jsem a při tom zkoumala jeho tvář. Ta se ani nesnažila skrývat šok? Či smutek. Nechtěla jsem ho takhle vidět. "Mrzí mě to, kdybych... kdybych to tušila, tak bych já nevím, tak bych tě sem netáhla, nebo... já nevím," byla jsem úplně zmatená, protože jsem neměla absolutně tušení, co říct. Svěsila jsem proto hlavu a tlapkou se začala rýpat v hlíně.

Už se k nám blížil táta, mezi tím jsme stihli projít kousek území a Reo mohl tak zavzpomínat na staré časy z dob malých tlapek. Ale táta už se hrnul mezi stromy a na mě se usmál a pozdravil. "Ahoj tati," usmála jsem se na něj a ihned k němu přiskočila k rychlému objetí. Pak jsem se odtáhla, když pozdravil i Rea. Hlas byl o něco ostřejší, ale já si z toho nic nedělala. Reonys začal trochu koktat, což bylo vlastně hrozně roztomilé, jako by ho něco vyvedlo z míry.
Překvapeně jsem zastříhala ušima, abych slyšela, co vlastně Reo říká. On tátu zná? Překvapilo mě to, zamrkala jsem sem a tam. "Potkala jsem Reova tátu u jezera a pak se k nám přidal Reo, založili smečku kousek od nás v Cedrovém lese, takže jsme něco jako sousedi. A oba se zmínili o nějakém Sigym, že tu prý kdysi žil. Tak mě napadlo, že Rea vezmu sebou a zeptáme se, jestli o něm náhodou něco nevíš," doplnila jsem s úsměvem, ale bylo to vlastně skoro to samé, co říkal Reonys. Usmívala jsem se ze strany na stranu, snad si táta vzpomene, že tu Reo jako malý vlastně byl. "Nechceme nějak zdržovat, domluvili jsme se, že před zimou ještě podnikneme nějakou výpravu, jestli to teda... jestli to teda nevadí? Prosím!" Zazubila jsem se na něj, jiskřičky z očí mi doslova svítili. Americký úsměv, nejhodnější dcery na světě. Možná jsem ani povolení nepotřebovala, ale chtěla jsem ho. I tak jsem se toulala už opravdu dlouho a na smečku tak trochu zapomněla. Tetička Isma mi řekla, že musím něco prožít, abych pak byla dobrou členkou smečky. A Reo mi může ve všech směrech pomoci trochu vyrůst. A navíc... to byl po šílené době můj kamarád. Ale důležité bylo zjistit něco víc o jeho strýčkovi, než se vydáme zase dál.

Z lovu jsem měla respekt a trochu i odpor. Ale bohužel, jak sám Reo říkal, něco se jíst musí. "To asi jo," povzdychla jsem si smutně. Mě sice nevadilo jíst borůvky a jahody v letních dnech. Ale přes zimu to bylo jiné. Ovoce nebylo, alespoň ne tady. Takže jsem byla odkázaná na zvířecí maso. Nikdo mě ale nemůže nutit do toho jít a ještě to zvíře pomáhat usmrtit. Proto jsem se lovům zatím úspěšně vyhýbala. Byla jsem se jenom jednou podívat a to mi stačilo.
Vyprávění o Reově situaci bylo zajímavé. Vlastně měl opravdu hojnou minulost, do které by se jeden mohl velmi rychle zamotat. Byl to ovšem moc dobrý vypravěč, takže mě vtáhl do té situace, jako bych byla také součástí. "Možná, ale třeba budeš mít štěstí, neházej flintu do žita," pobídla jsem ho. "Nikdy nevíš, třeba vyjdeš z lesa a zrovna na něj narazíš," pokrčila jsem rameny. Náhody byly vážně jedna velká haluz. Mě se teda náhody hodně vyhýbaly, ale ostatním se to přece děje denně.
Reonys byl očividně už nervózní, že nikdo nejde. Stále se rozhlížel a dokonce i podotkl zmíňku o mé sestře. Povzdychla jsem. "Jo, Proxi bude taky v lese a podle pachu hádám, že bude s tatínkem," prozradila jsem, jak jsem odhadovala. "Neboj, brzy určitě přijdou. Tatínek je jenom moc pečlivý, když něco probírá. A nejspíš ví, že jsi tady se mnou, tak si dává trochu načas." Zazubila jsem se. "Tak pojď aspoň se trochu projdeme a ukážu ti pár míst," nabídla jsem mu. Měli jsme tu spoustu mechu, hodně míst vypadalo zajímavě. Jako například jsem občas ten mech sledovala a viděla v něm různé obrazce a obrázky. V jednom jsem dokonce viděla i draka! Reo byl opravdu slušný vlk, chtěl vyčkat na příchod alfy, ale se mnou se ničeho bát nemusel.