Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem opravdu nejistá, nebo spíše jsem nevěřila tomu, že by to setkání dopadlo dobře, kdybych tam šla sama. Přece jenom ty první slova o mně nebyla úplně příjemná. Já byla křehká duše, určitě by mě to značně poznamenalo. A možná bych se rozbrečela a utekla. Ale před Reem jsem chtěla hrát tvrdou holku, takže jsem mu to jen tak říct nemohla. "Těžko říct, já... v duši je možná hodný, ale na druhou stranu, nevím." Pokrčila jsem rameny. Reo však zároveň říkal, že Ciri bude smutná z toho, že u tohoto setkání nebyla. Ale já věřila, že jakmile se za ním vypraví, bude to fajn. "Je vidět, že na rodině... nebo tomu zbytku mu záleží a Ciri mu určitě také dá šanci, dopadne to dobře uvidíš!" Zazubila jsem se. Mohli jsme být opravdu rádi, že to takhle dopadlo. I když ten konec byl takový chaotický, kdo ví co se jim v lese vlastně dělo.
Reo podotkl, že je to rodinka opravdu zvláštní. Musela jsem se nad tím z plna hrdla zasmát. "A která tak úplně normální není, co?" Zeptala jsem se Rea. "Ale je fakt, že ta vaše je vážně zvláštní s velkým Z!" Zazubila jsem se na něj. "Ale i tak jsi stále můj největší favorit," zakřenila jsem se. To bylo hrozně troufalé! Ihned jsem ucítila, jak se pod srstí začínám červenat. Ještě že jsem jí měla, protože bych byla teď rudá jako rajče.
Pomalu jsme se dostávali přes tu šílenou vrstvu sněhu. Byla to doslova obleva a já si při tom povzdychla. Musela jsem i podotknout, jak šílené a otravné to bylo. Reo souhlasil, nebyli jsme v tom Ageronu přece tak dlouho, nebo ano? "To teda, doufám že jsou doma všichni v pořádku, určitě to pochopí, že jsem byla tak dlouho pryč... Cestovat v tomhle," hlesla jsem a při tom si povzdychla. Ale blížili jsme se k hranici. Když jsem viděla první stromy, ihned jsem se rozzářila. Začala jsem vnímat všechny okolní pachy. "Zdá se že jsou všichni doma," povzdychla jsem si s úsměvem. Ta úleva, kterou jsem pociťovala byla neskutečná. Vracet se zkrátka domů bylo něco... zvláštního. Rodina pro mě znamenala úplně všechno. Ihned se mi dostal úsměv od ucha k uchu.

// Mechový lesík

// Stříbrná nora, přes Ageron

Reo měl spoustu různých názorů, ale jeden jsme přece jenom sdíleli. Nazval ho podivným broukem a já se musela zasmát. "Je zvláštní," souhlasila jsem s úsměvem. Zdá se, že to Reo bral trochu s rezervou. Nikdy spolu neměli moc času, který by mohli prožít společně. Ale já věřila v to, že ne všechno musí být nakonec špatné. "Možná, zezačátku mi přišel hodně děsivý, ale... je vidět, že na tebe nezapomněl. Kdybych na ten les narazila sama, nemyslím si, že by byl tak... jak to říct, ochotný? Taky ti nedává za vinu to, co se stalo, takže tenhle most ještě není zcela zbořený," napadlo mě s úsměvem. A to pozitivum se mi opravdu hodně líbilo. Dva bratři, kteří si po letech k sobě hledají cestu. Možná to bude prostě snadné! Jen si na sebe musí zvyknout. Vyjadřování Crowleyho bylo... šílené, ale možná se na to dá zvyknout. Měl smečku, rodinu kolem sebe, kterou tak pojal. A oni přijali jeho, možná to je možné.
Pomalu jsme se také sypaly z úkrytu. "Vypadá to tak," zamrkala jsem. Nechtěla jsem tu být déle než bylo nutné. Možná potřeboval pomoct, ale neřekl si o ni. A nebylo na místě ho sledovat a zjišťovat, co je špatně. Ani já ani Reo sem nepatřil, takže volba byla jasná. Nenápadně se vypařit a budeme rádi, že to dopadlo takhle dobře. Nabídla jsem kam a kudy jít. Nebo spíše jsem plánovala cestu. Reo souhlasil, určitě se chtěl setkat s mojí sestrou a třeba budeme mít štěstí. "Určitě se ti bude líbit," zazubila jsem se. Pak jsem mu nabídla, že když proletíme Mech, můžeme se vydat na jih. Reo měl ovšem trochu obavy, protože mu přišlo, že mě to znechutilo, to poslední setkání. "Co blázníš?! Poznávat tvou rodinu je hrozně cool," zasmála jsem se. Pak nadhodil, že třeba chytneme i mého tátu na pokec. "Možná by mohl vědět," pokrčila jsem rameny s úsměvem. To už jsme se ovšem brodili hlubokým sněhem. "Kdy to stihlo všechno napadnout?" Zeptala jsem se zadýchaně, z tlamy mi šla pára. Sotva jsme byli v půlce.

Nesnažila jsem se poslouchat, i když jsem všechno slyšela, ale moc jsem se nevměšovala. Přece jenom to byl bratrský rozhovor. A mě ten Crowley byl dost nesympatický, ale... nepřišel mi zase jako blázen. Jen jeho způsoby a vyjadřování, Reo byl úplně jiný. A v tomhle měl snad tisíc plusových bodů. S ním jsem se kamarádila mnohem radši. S Crowleym bych se kamarádit asi úplně nemohla. Neskutečně by mi vadila ta jeho mluva a urážky. Ale když jsem ho takhle celou dobu poslouchala. Z cesty tak úplně nemluvil. Ale rozhodně by si zasloužil mnohem lepší slovník, pak by možná bylo i o co stát a poslouchat. Musela jsem spolykat spousty slov, nejspíš mě to bude strašit i ve snech. Nejen ten jeho vzhled, ale celkově...
Když se rozhodl řešit nějakou situaci venku, rozloučil se. "Moc ti děkujeme za pohoštění a... ráda jsem tě poznala," usmála jsem se na něj slušně, ale to už lezl ven a nedivila bych se, kdyby to celé odignoroval. To by k němu sedělo. Mě přece nazval koštětem. Ale vzal mě sem, nechal nás najíst, to od něj bylo milé. Nemusel to dělat. Podívala jsem se na Rea a usmála se. "Co myslíš?" Zeptala jsem se ho a při tom do něj lehce drcla ramenem. "Asi tu nebudeme zaclánět co?" Pokrčila jsem rameny. "Co skočit na chvíli kouknout do Mechu? Třeba narazíme na Proxi," navrhla jsem s úsměvem a pokrčila rameny. "Mrknem, jestli je všechno jak má být a pokud počasí dovolí, můžeme se později vydat na jih." Navrhla jsem. "A najít tu smečku, kde žije tvoje sestra," doplnila jsem. Rozhodně jsem byla zvědavá co si o Crowleym a celkově tomuhle rozhovoru myslí. Ale nejspíš nebylo na místě to probírat úplně zde... u nich doma, kdo ví co tu všechno poslouchá. A tak jakmile jsme byli sbalení jsem se vydala ven z úkrytu a velmi rychlou cestou po hranicích i z lesa.

// Galtavar, přes Ageron

Bylo celkem fajn je poslouchat. Reo přece ještě před chvíli ani netušil, jestli s Crowleym může vůbec vyjít. Nebo jestli ho navštívit, jaké to bude. Bylo tak uklidňující ty dva slyšet. Jak si předávali informace o tom, jak oba žijí. Tohle se mi opravdu hrozně moc líbilo. I když to bylo... nebylo to dělané pro mé uši. Já jsem tohle všechno slyšet neměla. Ovšem, je jen otázkou času, než na to zapomenu. Měla jsem v hlavě jeden velký guláš. Reo pocházel z opravdu obrovské rodiny, utřídit si to mi bude nejspíš chvíli chybět. Chudák Reo mě pak bude poslouchat s otázkami, kdo je vlastně kdo. Možná bych ho už teď měla litovat, až na něj chrstnu tu spoušť otázek.
Ovšem novinka o tom, že Etney je nejen otcem, i dědečkem. Musela jsem se taky zasmát. "Jen počkej na ten výraz, až se to dozví! Etney a dědeček," zazubila jsem se pobaveně. On se na dědečka určitě ještě necítil. Vždyť to byl tak obrovský, majestátní vlk! V těch nejlepších letech! To že mu jeho dcera možná nadělila další generaci, to mu možná trochu pocuchá ego. Ale určitě je to radostná zpráva.
Vybízela jsem Rea, že je něco rozumného na tom, si něco nechat pro sebe. Dokonce Etneye i hezky obhajoval, Crowley to však vzal po svém. Jen nad tím mávl tlapou a přidal k tomu ten slizký smích. Kdyby vyrůstal s Reem, byl by jiný? Napadlo mě. Možná jo, přece jenom tohle z něj očividně udělalo okolí, ve kterém do teď žil. A z toho co jsem slyšela to nebylo zrovna... ideální. Možná tam měl radosti, ze strany svých matek, ovšem bylo tam i hodně zlých faktorů, které se do prostředí vyrůstajícího vlčete zrovna nehodí. Co jsem ale musela uznat, ušel kus cesty. A jestli se spřátelí s Reem a navážou tam, kde měli navázat už dávno... To bude výhra. Usmála jsem se.

Loterie 4/5

Usmála jsem se a znova se zakousla do masa. Maso jsem moc ráda neměla, ale teď v zimě nic jiného se sehnat nemohlo. A žaludek byl opravdu prázdný a tohle maso bylo skvělé! Nikdy by mě nenapadlo, že takhle dobře může chutnat vysoká. I když mi bylo líto, že mladík musel padnout. Hold koloběh života, na to si asi nikdy nezvyknu.
Když jsem skončila posadila jsem se a počkala na Rea. Ten žvýkal a zároveň se zapojoval do hovoru se svým bratrem. Zajímali se momentálně o jejich sestru Vivi. Crowley měl více informací a když mluvil, znělo to... jako kdyby nebyla pračka vymáchaná, zkrátka mluvil po svém, ale znělo to pravdivě. Neměl důvod lhát, i když... mi zkrátka úplně neseděl. Jeho vyjadřování bylo, svérázné, Reo byl v tomhle mnohem slušnější a lepší. Nelíbili se mi ani jeho jízlivé a slizké pohledy. "Tak to je príma, že má domov a je šťastná, že jo Reo?" zapojila jsem se s úsměvem a mrkla na Rea. Konečně jsem se možná mohla trochu zapojit. I když jsem spíše jenom přicmrndávala.
Crowley pak navrhl, nebo spíše radil svému bratrovi. Naklonila jsem hlavu na stranu, něco na tom bylo. "T-to je možná dobrý nápad," šeptla jsem potichu k Reovi. Kdyby se jeho táta dopídil, že Reo se potkal s Crowleym a povídali si... docela dobře? Tak by se možná rozčílil. Přece jenom si Etney svoji rodinku hlídal. A pokud o tom co Crowley dělá Etney věděl a Reovi to neřekl? Měl možná také nějaké ty tajemství. Možná by neuškodilo, kdybychom my taky jedno takové malinké měli. Hlavně aby byl jeho tatínek byl spokojený, vždyť je teď tak šťastný, proč mu to kazit? Podívala jsem se na Crowleyho. Stále jsem nechápala, jak může být Reův bratr, vždyť je úplně jiný...

Loterie 2/5
// Ageron

Bylo to zvláštní poslouchat takové výrazy, slova o vlastní rodině. Bylo mi to proti srsti, ale neřekla jsem ani slovo. Snažila jsem se tvářit tak, že tam vlastně ani nejsem. Začala jsem se v tom všem totiž šíleně ztrácet. Bylo tam tolik jmen, ke kterým jsem neměla tváře, což mi dělalo asi největší problém. Každopádně jsem tu byla jako plná podpora pro Rea, takže jsem se držela v blízkosti něj.
Když jsme pomalu mířili do úkrytu, Reo se zeptal na svou sestru. O té jsem věděla, že se s rodiči pohádala a od té doby byla pryč. Zdá se, že Crowley o ní něco věděl. Když nám nabídl jídlo, ihned jsem se rozhlížela. Byl tu los, toho jsem snad nikdy nejedla. Přiblížila jsem se k němu, přišel mi tak velký, jeho kopyta byla mnohem větší, než moje tlapka. Ale malý kousek jsem si urvala, nechtěla jsem se zbytečně cpát, ale něco do žaludku jsem už potřebovala. Byla jsem hladová, troška mi bude stačit. Lehla jsem si kousek dál a nechala bratry spolu mluvit. Nechtěla jsem se vměšovat, zdá se že oba našli společnou řeč ohledně svých sourozenců. A bylo fajn, že se Reo více dozví o těch dvou. Tohle je dobré! Jde mi to skvěle! I když jsem ve skutečnosti nedělala absolutně nic, jenom jsem tu byla. Ale byla jsem z toho nadšená, možná jsem pomáhala napravit něco, co už kdysi někdo mohl považovat za nenávratně zničené.

Vybídla jsem Rea, ať se jdeme najíst, když to jeho bratr nabízel. Věřila jsem, že je to dobrý začátek. Zazubila jsem se, když Reo také přijal. To bude dobrý. Z vlka jsem měla stále smíšené pocity, netušila jsem, jak se zachová. Přišel mi takový nevyzpytatelný, ale nikdo na světě nebyl zlý. Ne doopravdy. Dokonce mě Reo i představil. Hrdě jsem vypnula hruď, ale vlk to nijak nekomentoval. Ale při své zmíňce, alespoň před tím mě bral v potaz. "Těší mě, ty budeš Crowley, že jo?" Usmála jsem se. "Moc mě těší, slyšela jsem o tobě," usmála jsem se na vlka přátelsky a při tom zamávala ocáskem.
Jenomže ti dva měli očividně své věci k řešení. Ale já k tomu také měla co říct. Neptala jsem se na věci, které se tu šířili kolem. Snažila jsem se to ignorovat. Slyšela jsem jeho verzi, což bylo... dost děsivý. Přišlo mi to možná trochu zvrácené, ale... Ale dokázala jsem to překousnout. Zmínil i Ciri, u té se Crowley taky zastavil. Ptal se co se jí stalo. Podívala jsem se v té chvíli na Rea. Možná není tak ztracený, projelo mi hlavou. Pak se vlk zvedl a vedl nás do hlubin lesa.
Nejistě jsem pokračovala po boku Rea. Měla jsem smíšené pocity, ale nezdál se být v tuhle chvíli nebezpečný. Kdybych tu byla sama, asi bych se porůrala strachy při jeho pohledu. Ale byl to Reův bratr a Reo... byl správný vlk, jeho bratr by mohl být taky takový. "Bude to dobrý," šeptla jsem směrem k Reovi, aby nás Crowley neslyšel. Usmála jsem se na něj a nechala se vést do nory.

// Ukryt

Byla jsem potichu, jen jsem nenápadně těkala pohledem z jednoho na druhého. Hledala jsem mezi nimi podobnosti, ale moc společného rozhodně neměli. Barvu, ani charakter. Tenhle vlk, co byl před námi byl celý špatný. Nepřišlo mi, že bych mu mohla důvěřovat, ale moje srdce to tak chtělo. Moje srdce toužilo po tom, aby všichni byli hodní a vzájemně se respektovali. Viděla jsem před sebou vlka, který byl očividně už v mládí zlomený a teď si to silou vynucoval a snažil se napravit. Pak tu byl Reo, který svému bratrovi očividně nerozuměl. A já nerozuměla právě teď ani jednomu. Ale na co by svět měl mít další zlou krev mezi sebou? Všechno se dá urovnat! Všechno! Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu.
Historie těch dvou se mi pomalu otvírala. Možná bych to ani poslouchat neměla, tohle nebylo pro mé uši. Tohle byl soukromí rozhovor, ale vlk mě očividně ignoroval. Zjistila jsem, že má dvě mámy, na své rodiče očividně opravdu zanevřel. Co vlka donutí udělat takovou věc? Očividně to tehdy muselo být opravdu zlé.
Když se Reo zmínil o tom, že jejich táta má další vlčata, vlk vyprskl smíchy. Ale pak se uklidnil. Zamračila jsem se, i když se situaci snažil zachránit, nebo byla to snad nějaká snaha? Dost podivná. Ale nemá se svým otcem už nic společného. Pak ale najednou změnil téma a zeptal se, jestli nemáme hlad. Zadkem jsem drcla do Rea. "Já bych si něco dala," pípla jsem potichu. Dělala jsem to hlavně pro Rea. Tohle je možná šance na nový začátek. Pomyslela jsem si. Já vždy toužila napravovat vše, co bylo zlomené. Reo mě v tomhle možná ještě neznal, ale já nevěřila na to, že vlci jsou zlí z nějakého důvodu. Jsou pouze nepochopení. Usmála jsem se na Rea a při tom přikývla, aby tu nabídku také přijal. Možná to byla past, možná to nebyla past. Já věřila, že nebyla. Možná jejich vztah dokážu napravit, možná proto tu jsem! Usmála jsem se nad tou myšlenkou.

Loterie 4/5

Reo se opravdu rozmluvil, jeho minulost byla složitá. Ztrácela jsem se ve jménech, ale snažila jsem se to představit. Očividně měl ve své rodině i temné stránky, možná bylo opravdu dobře, že je rodiče vzali pryč. Pryč od těch... vlků. Takhle si žili sami pro sebe, dělali si co chtěli. "To zní, že máš opravdu zvláštní rodinu," podotkla jsem a provinile se na něj usmála.
Těkala jsem pohledem sem a tam. Reo mi dával najevo, že tu nejsem sama. Očividně jsem nebyla středobodem pro vlka a byla jsem opravdu ráda, že jsem teď byla takhle průhledná. Nazvali se bratry, takže to musel být ten Crowley, o kterém mluvil. A tohle nebyl Asgaar. A dokonce nejsem ani koště. "T-to nevadí," hlesla jsem s úsměvem. Snažila jsem se usmát se i na vlka, ukázat mu svou přátelskost, ale ani se na mě nepodíval. Ale mě přišlo důležité vypadat, že jsem v pohodě. Mrkla jsem i na Rea. Koštětem mě teda ještě nikdo nenazval, ale možná to nebylo špatné oslovení, nebo jo? Pak se vlk posadil, zdá se že i přes ty jízlivé tóny mezi nimi přece jenom něco bylo. Možná nějaká dávná láska? To asi ne. Mluvil o problémech v Asgaaru a o tom, jak ho opustil. A teď žije tady. Což pro mě bylo překvapení, netušila jsem, že tu máme nové sousedy a ještě k tomu Reova bratra. To bude možná novinka i pro tatínka. Napadlo mě a snažila jsem se si to zapamatovat, že mu to musím říct. A nesmím na to zapomenout, jak jsem měla ve zvyku, když šlo o vážné věci. Rozhodla jsem se nijak se nevměšovat do hovoru, tohle byla jejich chvíle. O moje poznámky tu očividně nikdo nestál, navíc by to byly jenom otázky, na které odpovědi tihle dva už dávno znali. A Reo mi k tomu třeba později řekne víc. Zavrtěla jsem přátelsky ocasem.

Loterie 2/5

Reo se rozmluvil o své minulosti, což mě potěšilo, moc ráda jsem ho poznávala. Byl tak zajímavý! Jeho příběh rozhodně nebyl obyčejným. Zmínil nějakou smečku, Asgaarskou, tu jsem bohužel neznala. Ale podle všeho tam má bratra a svého dědečka."To je škoda, ale můžeš je přece kdykoliv navštívit a udržet tak dobré vztahy," napadlo mě. Vždyť přece nemohl pykat za to, co se stalo kdysi. Zdá se, že jeho maminka o tom celém neví, kdo ví kde je jí konec. Povzdychla jsem si. "Moc ráda bych jí poznala, je to škoda," povzdychla jsem si nad tím. I to musela být určitě výjimečná vlčice.
Pak už jsme se vrhaly do víru hraní. Běžela jsem co to šlo, co mi síly stačily. Nadšeně jsem se smála a utábořila se tak mezi stromy. Reo mě velice rychle našel, ještě aby ne? Byla jsem dosti hlučná, doslova mě ta hra pohltila. Když jsem se začínala trochu uklidňovat, Reo se zajímal o to, kde to vlastně jsme. Zarazilo mě to, co očividně on už dávno věděl. Soustředila jsem se a uvědomila si, že je tu silný pach. "Jejda," vyděšeně jsem vyskočila na nohy a zůstala stát po boku Rea. "Mrzí mě to," byla to moje chyba. To já jsem vpálila rovnou na území neznámé smečky. Vůbec jsem netušila, že tu nějaká taková je. Tak blízko mé i Reovi.
"Co teď?" Zeptala jsem se potichu, ale odpověď už nebyla na místě. Někdo se k nám blížil. Kolem nás kroužil podivný tvor, neviděla jsem ho, ale byl rozhodně slyšet. Nezněl jako nějaké zvíře, chvíli po tom se před námi objevil vlk. Pofiderní, menší postavy, ale jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Na tváři měl vlčí lebku. Rozhodilo mě to, nikoho takového jsem ještě nikdy neviděla. Proto jsem se nalepila na Reův bok. Oslovil ho bratře a mě... koště? Koště? Zopakovala jsem v duchu. Ale nebyla jsem schopná cokoliv říct, snažila jsem se tuhle situaci pochopit. Nemá být jeho bratr v Asgaaru? My jsme v Asgaaru? Ptala jsem se sama sebe. Podívala jsem se na Rea a čekala, jak se zachová.

// Cedrový háj, přes Galtavar

Bylo mi Rea na jednu stranu líto. Jeho otec ho dostal do nepříjemné pozice. Nemohla jsem soudit, nemohla jsem nic říct. Mohla jsem být ráda, že na jeho místě nejsem, ovšem já cítila jeho bolest. Soucítila jsem s ním a přišlo mi to líto. Reo si dělal starosti o maminku. "Hádám, že to asi neví, co?" Zeptala jsem se trochu nejistě a posmutněla jsem. Etney to očividně cítil jinak, chtěl se posunout někam dál. Snažila jsem se i do něj vcítit, pokud cítil že to s Reovou mámou nemělo cesty dál... a rozhodl se, že na tomhle světě chce ještě něco dokázat. "Hrozně mě to mrzí Reo, je to zapeklitá situace," povzdychla jsem si. "Ale ty i Ciri to zvládnete," pousmála jsem se na něj.
Pak už jen stačilo začít sněhovou válku. Dokonce se mi podařila kdejaká kreace, za kterou jsem dokonce dostala i pochvalu. Díky sněhu jsem si nevyrazila dech a dokonce to vypadalo i k světu. Musela jsem se nad tím zasmát, s ním bylo všechno tak jednoduché. Nechápu, proč jsem si přátelé neudělala už mnohem dřív! Vždyť svět je plný skvělých vlků!
Pak jsem započala hru na babu. Plácla jsem Rea po pleci a začala zdrhat. Slyšela jsem, že mi to jen tak nedaruje. Ale já byla houževnatá. V lese mi ten běh celkem šel, moc sněhu tam zrovna nebylo. Ovšem jakmile jsem se mihla mezi posledními stromy, přišel kámen úrazů. Musela jsem hodně vyskakovat a pobírat tak své síly. "Ha!" I tak jsem měla ale celkem náskok. Smála jsem se, co to šlo. Div jsem vážně nezapadla do kupky sněhu. Zamířila jsem do lesa pod horami, přišlo mi to jako fajn místo, kde Rea můžu mile překvapit. A ukázat mu, že můžu také vyhrát nějakou tu hru.
Když jsem míjela první stromy, vůbec jsem si nevšimla, že tu žije smečka. Jednoduše jsem byla tak zabraná do hry, že jsem jednoduše hledala skulinky, kde se schovat. Schovala jsem se mezi prvními stromy a nemohla se přestat smát. "Už nemůžu," řekla jsem zadýchaně a svalila se při tom na zem, stále jsem se smála. Tohle bylo tak neskutečně super! "Cestování v zimě je vážně něco," povzdychla jsem si a snažila se popadnout dech. Stále neuvědomujíc, že jsme na území smečky.

Loterie 1/5

Přišlo mi to tady takové rodinné zázemí, takže jsem se zajímala o to, jak to tady vlastně chodí. Slova se ujala Ciri, za což jsem byla opravdu ráda. Já sama jsem měla problém mluvit, nebo něco vysvětlovat, byla jsem ráda, že jsem v tom tak nějak nebyla úplně sama. Měli tady i cizí vlky, zmínila nějakého Waristooda, kterého jsem neznala. A podle všeho v tomhle lese už také není. Reo jí mezi tím doplnil ještě o další jména. Delta a Seilah, které jsou nalezené vlčata. "To chápu, naše smečka měla za ty roky také pár nalezenců, kteří jsou členi do dnes," usmála jsem se. Oni však možná tohle štěstí mít nebudou. Kdo ví, vlčata jednou odrostou a rozhodnou se projít svět na vlastní pěst. Ale pak jsou tu tací, kteří zůstanou.
Přišlo mi, že jsou oba v pohodě s tím, jak to teď ve smečce je. Jenomže jsem se šeredně spletla. I jejich aury se změnili. Možná jsem dávala jenom na první dojem, ale hluboko uvnitř byly rány, které se nedaly přehlédnout. Ihned jsem věděla, že jsem šlápla vedle. U Ciri jako bych i zahlédla slzičky, což mi přišlo líto. Ani jeden z nich s touhle situací nebyli v pohodě. "Šmankote," vydechla jsem smutně. "Hrozně mě to mrzí," hlesla jsem potichu. Ciri se i zranila, měla za to že má možná i zlomené žebra. A to jenom kvůli jedné zprávě, jak to dokáže udělat mnohé. Sama nevím, jak bych tohle řešila. Zamyslela jsem se. Kdo ví, možná bych se zachovala úplně stejně, jako teď Ciri. Reo se prozatím držel, ale také k tomu řekl svoje. Jeho obavy byly očividně také na místě. Zmínil i Vivi a Crowleyho, své zbylé sourozence. Je mi líto, že to musí teď být na bedrech Ciri a Rea, ti dva si to zřejmě neuvědomují. Od jejich otce to bylo krajně nezodpovědné, ale co já jsem mohla soudit? "Nezbývá než se s tím vyrovnat, že?" Povzdychla jsem si.
Reo se pak věnoval rodičovsky Ciri, aby jí vynadal za nezodpovědné chování. Zůstávala jsem v pozadí, Ciri se totiž pak rozhodla jít si odpočinout do úkrytu. "Určitě se ještě uvidíme, dávej na sebe pozor," usmála jsem se na Ciri. Přišlo mi líto, že odchází, ale pokud se necítila, nic jsem s tím nenadělala.
Pak už ale přicházelo na věc sněhové hraní. Reonys to vzal po svém, měl mnohem více síly než já, ale já se nehodlala jen tak pro nic za nic vzdávat! Měla jsem bojovného ducha. Když na mě ovšem hodil doslova kupu sněhu a já zůstala ležet pod ní, jen jsem foukla, abych se zbavila sněhu na nose. "Tak tohle ti nedaruji, braň se je-li ti život milý!" Řekla jsem svůj vojenský pokřik. Vyskočila jsem jako srnka ze sněhu. Skočila jsem na Rea, ale neodhadla jsem vzdálenost. Šup a bylo to. Hodila jsem záda na Reovi záda a převalila se na druhou stranu, dopadla do kupky sněhu. Máchla jsem tlapkou do sněhu, abych udělala aspoň nějakou lavinu, když už jsem tu zahučela. Zůstala jsem lehce zaklíněná, ale nic s čím by si mladá dáma přece neporadila!
Vymrštila jsem se zpátky nahoru a nemohla popadnout dech. "Dobře, dobře vzdávám se!" Vyhrkla jsem pobaveně. "Tentokrát si vyhrál, ale co takhle..." Zamyšleně jsem se zadívala. Pak jsem plácla Rea po rameni. "Máš ji!" Prskla jsem s úsměvem a při tom začala pelášit, co mi nožky a terén dovolovali.

// Ageron, přes Galtavar

Loterie 5/5, leden 10/10

Procházela jsem se mezi stromy, pod tlapami mi to křupalo. Na sněhu byla ledová krusta, která mě vždy bolela. Už se mi na bílé srsti začínali objevovat i kapičky krve. Řezalo to, ale já to nevnímala. Byla taková zima, že mi to bylo docela i jedno. Teď jsem měla hlavní úkol, vrátit se zpátky domů a potkat co možná nejvíce vlků. Být obklopená a cítit se zase po delší době milovaná. Mé cestování bylo dlouhé a tohle jim rozhodně dlužím. Nezúčastním se sice lovů, ale i tak můžu být nápomocná.
Pokračovala jsem dál, v lese panoval klid. Hm, ale je tu cítit život. Uvědomila jsem si a usmála se. Ponořila jsem nos do sněhu, když jsem ho zvedla zůstala na něm malá hromádka. Zavrtěla jsem se a musela se zasmát. Tak jo, teď bych měla být prospěšná, čím ale začít? Uvažovala jsem. Ucítila jsem známý pach, takže jsem na nic nečekala a hrnula se ihned k němu. Měla jsem toho na srdci tolik, že nám nebude stačit ani celá noc, než to všechno povyprávím, co jsem vlastně zažila.

Loterie 4/5, leden 9/10

Zhluboka jsem se nadechla a pak začala výt. Už tak dlouho jsem to nedělala, že jsem zcela zapomněla na svůj zvonivý hlas. Zajíc v té chvíli vystřelil, jako kdyby mu hořel jeho malej ocásek. Já se ale nenechala rušit. Znova jsem zvedla hlavu a začala výt. Výt tak moc, že jsem doufala že uslyším odezvu. Jako by to už ani pro vlky nebylo na prvním místě. Když se vlk cítil osamělý, zavyl, aby se mu ostatní také ozvaly. Jenomže tady bylo ticho. Přišla jsem si, jako bych na téhle planetě byla úplně sama. Povzdychla jsem si.
Poposedla jsem si a zkusila to ještě jednou. Můj hlas se odrážel od hor k lesu a zase zpátky. Šel dál, jako zvonivá ozvěna. Se zimou přichází samota. Projelo mi hlavou. Nekonečná samota, nakonec všichni zůstaneme sami. Ale já sama skončit nikdy nechtěla. Ale teď mi přišlo, že to tak dopadlo. Byla jsem tu sama. Zvedla jsem se a zamířila do lesa. Nechtěla jsem být v tento mrazivý den sama. A udělám všechno proto, abych někoho našla.

Loterie 3/5, leden 8/10

Zajíc se snažil na sněhovém povrchu nejspíš najít něco k jídlu. Naklonila jsem hlavu na stranu, pozorovala jsem ho. Zdá se, že si mě nevšiml, což bylo zvláštní. Můj kožich v zimě nebyl zrovna ideální. Rozhodně jsem byla jako pěst na oko. Ale zdá se, že když jsem tu tak nehnutě seděla, tak si mě jednoduše nevšiml. Ztišila jsem i svůj dech, snažila jsem se nehýbat. Jenom jsem ho sledovala, byl to jako film.
Usmála jsem se, našel očividně nějakou díru, protože se mi na malou chvíli ztratil z dohledu. Zastříhala jsem ušima. Vyčkala jsem ještě několik minut, ale zajíc se nevynořil. Přesto moje uši mi jasně říkali, že je někde tam pod sněhem. Kdybych se rozhodla ho ulovit, měla bych to v tuhle chvíli jednoduché. Ale ne, obejdu se bez masa, tentokrát. Musím jíst co nejmíň. Projelo mi hlavou. Potrava byla vzácná a já jí nechtěla zbytečně plýtvat. Navíc jsem se nemohla dočkat, až začnou růst jahody a ostružiny. Byla jsem těchto plodin milovnice.