Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 7/10 / Reonys

Netroufala jsem si moc přemýšlet. Znala jsem Reovu rodinu. O tom jak je to mezi nimi, jeho otcem a matkami. Nechtěla jsem být jen výplní nějakého mezičasu mezi tím, co je a bude. Od této chvíle jsem byla rozhodnutá, že budu jako klíště držet Rea. On je můj a já budu jeho. Možná nám to hvězdy přece jenom přály. Ty byly momentálně na obloze úplně všude. A při tom nám svítili při naší chvilce. Ať se děje co se děje. Ale Reo je přece beta v Cedrové smečce, projel mi slabý hlásek v hlavě. Měli jsme před sebou ještě hodně rozhodování. Ale teď jsem se tím nechtěla zabývat. Teď jsme přece byli spolu. Snažila jsem se zachránit situaci, kdy byl Reo myšlenkami jinde. A já možná věděla kde. Kápl hřebíček na hlavičku, protože se ihned rozmluvil. "Maminka si pro nás přeje jenom štěstí. Když potkala tatínka věděla, že patří k němu. K jeho smečce. Maminka není alfa, ale je tam kde je tatínek. V jeho smečce a tetičky. Maminka nikdy netoužila být vysoko, stačilo jí štěstí," pokrčila jsem rameny. "Tatínek žil v Mechové smečce od dob co byl malý, pak mu babička předala smečku a někde mezi tím poznal maminku," vy rychlosti jsem to zrekapituovala. Ale teď o tohle vůbec nešlo. Vlastně bych dala z fleku svůj kožíšek, že vyprávění o poznání mých rodičů bylo to poslední, co v téhle chvíli Reo chtěl slyšet. Ale... já byla takový kazisvět, co se dalo dělat.
Ha! Lovec jak se patří. Lovec lechtivých míst, to jsem teď byla já. Hledala jsem a hledala... Přišlo mi totiž zvlášní, že tenhle vlk není vůbec lechtivý. A i když jsme spolu mluvili, nic s jeho postojem to nedělalo. A tak jsem šla níž. Hledala jsem důkladně, to mi opravdu šlo. A pak najednou! HA! "A mám tě," řekla jsem šibalským hlasem. Pořádně jsem se zapřela nohami, aby mě jen tak něco nerozhodilo. Přední část těla jsem se položila o Reovo břicho. Přední tlapy jsem si našponovala tak, abych ho držela v objetí. "A jsi v pasti," zazubila jsem se. I když Reovi by nejspíš stačilo mě jenom odstrčit, ale já byla pevné klíště! Donutím ho k aktivitě, protože já když najdu svoje místečko toho jenom tak nenechám. Libovala jsem si v tom. Radostně jsem vrtěla ocasem a užívala si, že jsem takového vlka měla na lopatkách, aspoň chvíli.

Červenec 6/10 - Reonys

V hlavě byla panika, ale ta jakoby najednou utichla. Jakmile bylo všechno řečeno, jako bych se stala někým úplně jiným. Svět pro mě neexistoval. Byla jsem jenom já a on, nebo spíše my. Stále jsem mu ležela na jeho mohutném těle. Schoulená, schovaná, uvolněná. Byl to přesně takový pocit, po kterém princezny v příbězích pátrají a hledají ho. A já ho měla přímo před nosem. I když jsem o sobě pořád pochybovala. Ale jakékoliv další slovo Rea mě utvrdilo v tom, že to tak má opravdu být. Že i když jsme mladí, patříme k sobě. Ty sny, představy které jsem měla před spaním, jak se k sobě choulíme, že se to možná jednou opravdu stane. A ten pocit v mých snech se nedá nahradit tím, co cítím teď a tady.
Konečně jsem dokázala zvednout hlavu od hledání lechtivých míst na Reově krku, a že jich měl celkem málo. Hold bude lechtivý někde jinde, ale to budu muset hledat až jindy. Slzy z očí mi zmizely. Uši jsem měla mírně sklopené do stran. "Přesně tak," usmála jsem se a začala při tom tancovat ocasem ze strany na stranu radostí. "Každá chvíle bez tebe mi přišla ztracená," povzdychla jsem si. S maminkou jsem si povídala hrozně ráda, ale chyběl si mi tam. Po boku. Cítit tvůj pach, tvůj dotek. Povzdychla jsem si. Zkrátka poprvé zamilovaná vlčice, linkovala jsem si, že to tak bude navždy.
Reo se při mých posledních slovech ovšem zarazil. Začala jsem pátrat v paměti, co jsem vlastně řekla, co jsem plácla, co jsem udělala špatně. "Na tom není nic špatného," řekla jsem ihned. "Mé srdce to táhne k tobě, maminka i tatínek to pochopí." Zavrtěla jsem se. A dost. Já to místo najdu! Najednou jsem měla hromadu kuráže. Dodal mi ji vlastně Reo. Na krku úplně lechtivý nebyl, tak jsem hledala jako správná vlčice dál. Každý je někde přece lechtivý, takže jsem čmuchala v srsti dál a dál. Dokud nenajdu ono místo. Obkročmo jsem se postavila nad Rea, moje boky lehce trpěly protože Reo byl oproti mě opravdu mohutný. Ale na to jsem nebrala jakýkoliv vliv, zkrátka jsem hledala. Nejdříve pod předními packami, pak na bříšku. Tak kde?!

Červenec 5/10 / Reonys

Ciri mi bylo líto, že jí žebra stále trápí, ale možná jsme přece jenom něco vymysleli. Kdyby se to ani po létě nezlepšilo. Možná bych pak mohla přijít i navštívit Rea do Cedru a když se zaštěstí, bude tam i Ciri.
Pak se to všechno odehrálo a ve mě hormony vřely, jako snad ještě nikdy. Měla jsem zatmění na malou chvíli před očima. Jako by mozek přestal fungovat a já nebyla vlastně já. Tenhle pocit jsem zažila úplně poprvé. Rozum se postupně, nebo spíše střídavě vracel. Ale byla to naprosto úžasná chvíle. Reonys byl vlk se srdcem na správném místě. A já ani nevím jak se z nás stalo vlastně tohle. Etney nás tehdy seznámil, mohl to vědět? Jak by mohl? Zavrtěla jsem se.
Myšlenky na útěk jsem měla plnou hlavu. To bylo snad to jediné, co mi přišlo v tuhle chvíli rozumné, ale neposlechla jsem. A zůstala. Dál jsem na mohutném vlku ležela, jako by mi snad tenhle velký pán patřil. A patřil nám i tenhle okamžik. Ovšem nebyla bych to já, kdybych tuhle chvíli nezkoušela aspoň trochu pokazit. A tak jsem se snažila vtlouct Reovi do hlavy lepší myšlenky. O tom, že svět je přece plný lepších vlčic než já. Jeho výraz najednou ztěžkl. Při jeho slovech se mi až zaleskly slzy v očích, bylo toho na mě zkrátka v tuhle chvíli moc. Zabořila jsem nos do jeho hustě chlupatého krku, abych se aspoň na chvíli skryla před zelenkavým pohledem. Trčely mi jenom uši, které v tuhle chvíli měli jen jeden směr. A to k němu. Pořádně jsem si přičichla jeho pachu. "I já chci opečovávat, starat a-" polka, protože jako by mi najednou vyschlo v krku, "milovat jenom jednoho vlka." Řekla jsem a při tom čenichem hledala různá místečka v srsti na krku Rea. "Už od prvního setkání tě mám pořád v hlavě a zanedbávám díky tomu i svou smečku, ale... čas s tebou je úplně jiný, než čas tam bez tebe," hlesla jsem potichu. Kdybych se Reovi dívala v tuhle chvíli do očí, nejspíš bych to nedokázala říct. Nebo bych nevydržela udržet oční kontakt. Tím, že jsem možná hledala nějaké lechtivé místa na jeho krku mi přišlo, že se trochu odlehčí situace, i když jsem mluvila tak jak to cítím.

Červenec 4/10 / Reonys

Zasmála jsem se, Reo měl pravdu. Zkrátka jsem dřív mluvila, než mi to vlastně došlo. A chovala bych se úplně jinak. Jak ale tenhle vlk přede mnou dokáže zachovat tak klidnou hlavu? Vidí všechno mnohem lépe než já. Proč já neumím na chvíli zastavit a rozumně přemýšlet? Ach jo. Zavrtěla jsem se.
Reonys pak začal popisovat jejich novou členku Sesi. Prý byla taková jiná, než jiné vlčice. "Ale určitě má své kouzlo," pochválila jsem ji, i když jsem jí ve skutečnosti neznala. Zazubila jsem se na něj. Pak sdělil, že Delta a Seilah nějak ze smečky zmizely. "To se stává, třeba se jednou zase někde objeví," pokrčila jsem rameny. Já na odchody byla vlastně zvyklá. V Mechovém lesíku to byl jeden vlk sem, druhý tam. Jeden na nějakou dobu zmizí a pak se z ničeho nic zase objeví. Znala jsem vlky, kteří měli toulavé tlapky, hlavně ti mladí. Možná k nim taky tak trochu patřím? Napadlo mě. Vždy jsem měla vžité, že budu doma, pomáhat tatínkovi. Ale od té doby co znám Rea jsem ve smečce strávila nula nula nic. Proxi tam musí vládnout svoji úchvatnou tlapkou a já svou sestru neviděla ani nepamatuju. Lov byl podle všeho v nejlepším pořádku, jen Ciri mu dělala problémy. "To mě mrzí, možná bych mohla Ciri vzít k nám, máme tam takovou horkou vodu. Možná by se jí ulevilo, i když teď v létě asi moc ne," napadlo mě. Ale opět jsem dříve mluvila, než myslela. Ale došlo mi to včas! Ale pokud jí žebra budou bolet i na podzim, můžu jí to navrhnout. Teď by se v horkých pramenech asi upekla.
Ta obrovská radost, jakou jsem z Rea zažívala byla úžasná. Opravdu jsem mu to přála celým svým srdcem, měl to zasloužené. "Jeho důvěru už sis určitě zasloužil, jinak by ses tak vysoko nedostal. A nezklameš to vím!" Jásala jsem s úsměvem. Rea jsem objímala tak nadšeně, jako bych snad ten post dostala já. Ale tak to nebylo, byla jsem na něj hrdá a ani nevím proč mi na tom tak záleželo. Na jeho štěstí a růstu. Když jsem se odtáhla byla jsem úplně celá v rozpacích. Nervózně jsem sledovala všechno okolo, ale Reo mi věnoval také objetí. Možná proto, aby mě uklidnil. Zachichotala jsem se, ale pak jsem najednou byla na něm a na zemi.
Zmateně jsem zamrkala. Nervozita a stydlivost ze mě doslova vyzařovala. Zmateně jsem vrtěla ocasem ze strany na stranu. "Hihi," cítila jsem, jak pod srstí celá úplně hořím. Jeden hlásek v hlavě mi napovídal, ať okamžitě vystřelím jako šíp se schovat do nejbližšího keře. Druhý, ten malý čertík mi zase říkal zůstaň. A já byla celá rozpolcená. Ale když jsem dostala polibek na tvář, zůstala jsem jako opařená. V tu chvíli jsem snad i přestala dýchat. Co se to děje? Ptal se můj hlas v hlavě. A ten hlásek, který mě nutil utéct byl čím dál silnější. Ale ať má nervozita byla kdo ví jak velká, tohle byl neuvěřitelně hřejivý pocit. Pocit bezpečí, kterého jsem se na jednu stranu bála, ale na druhou jsem jí vlastně i hledala. A ta touha dostává, co chce. Byli jsme mladí, já prakticky nerozuměla tomu, co vlastně teď cítím. Je to dobře? Je to špatně? Seber se. Uvědomila jsem si a zase se vracela do svého těla, které teď bylo plné absolutně všeho. Položila jsem si na něj přední tlapky a opětovala mu políbení na tvář. Hořela jsem, kdybych vládla plamenům a ohni, tak teď bych shořela jako fénix, protože bych ztratila veškerou kontrolu nad sebou. "Reo, na světě je určitě mnohem více schopnějších vlčic, které by si zasloužili... zasloužili tvoji pozornost. Já... já nejsem nikdo," hlesla jsem k němu možná trochu posmutnělým hlasem. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a růžovými očky ho při tom sledovala. Je tak krásný a důležitý, proč ho odrazuji? Vždyť já s ním chci trávit veškerý čas. Hlava a moje tlama si absolutně nerozuměly, stejně tak jako má hlava absolutně nespolupracovala se vším, co jsem teď zažívala. "Možná... možná tam někde na tebe čeká nějaká mnohem odvážnější, silnější, rozumnější. Někdo kdo se ti vyrovná," já jsem tak hloupá, tohle jsem říct nechtěla! Chci říct, že nejsem takový zbabělec! A že se mu vyrovnám! A že ho nechci vidět v takové situaci s jinou vlčicí, to určitě ne! Při tom pomyšlení se mi naježila srst na zátylku. Svádět takový vnitřní boj je katastrofa.

"To bych se možná hádala," zazubila jsem se. Ale já se snažila s každým vyjít za dobře, hádky jsem zkrátka neměla ráda... takže jsem si teď dost protiřečila. Ale co se dalo dělat. Na mě se přece může zlobit kdokoliv, ale já na někoho? Ani omylem! "Tak dobře," usmála jsem se na něj a spadl mi opravdový balvan ze srdce.
Užívala jsem si toho hezkého počasí a příjemné společnosti. Měli jsme krásný výhled a já doufala, že to nic nepokazí. Dokázala jsem obdivovat krásu vody, hezky z dálky. Trochu jsem se obávala toho, že Reo dostane ten úžasný nápad jít se zchladit, nebo si jít zaplavat. Jak bych se z toho vykroutila? Uvažovala jsem. Neuměla jsem plavat a voda mi naháněla strach, takhle v jeho očích přece správná dáma vypadat nemůže. Vypadala bych jako blbka. A tak jsem na to raději nemyslela, protože když na něco přece moc myslím, nakonec se to stane. Naštěstí se mi povedlo obrátit téma na Rea a tak jsem poslouchala jeho vyprávění o lovu a rodině. "Lov? Páni, hlavně že se Ti.. teda vlastně vám všem nic nestalo," snažila jsem se to zachránit. Lovy byly přece nebezpečné a kromě toho mě bylo vždy líto zvěře, které se ulovilo. Ale hlavní je to zdraví. A dokonce měli novou členku Sesi. "Páni, tak to se hezky rozrůstáte, to musí být táta nadšený, že jo?" Usmála jsem se. Etneye jsem měla opravdu ráda, přála jsem mu to.
Jenomže to nebylo všechno, Reo měl obrovskou novinku. Nechal mě teda chvíli v napětí, až mě to donutilo vstát a začít pochodovat na místě. Jako malé nedočkavé vlče, které čekalo, co dostane za dárek. Jenomže teď to byl dárek pro Rea a já byla naprosto, jako smyslů zbavená, že to nutně potřebuji vědět. Snažila jsem se mu to vyčíst z tváře, ale ta právě teď dosahovala možná podobného ega, jako měl jeho tatínek. Geny se v nějakém ohledu prostě nezapřou. A nakonec to z něj vylezlo. "No páni!" Vyhrkla jsem nadšeně a vrtěla ocasem. Až jsem se na Rea vrhla v takovém rozpoložení, že jsem to ani nečekala, skočila jsem na něj, abych ho objala. Možná trochu... no nebylo to zrovna elegantní, spíše takové krkolomné a málem jsem se vyvrátila na jednu stranu a spadla na zem. Ale zadní noha mě tak tak zachránila. "To ti hrozně přeju! Šíleně si to zasloužíš! Páni, beta... tak to je opravdu něco!" Jásala jsem. Mě se o tom mohlo jenom zdát, byla to obrovská zodpovědnost. Reo měl správnou povahu na to, byl rozumný, klidný a vyrovnaný. Zkrátka ideální na takovou pozici. Já jsem byla spíše taková ta hodná omega, ale já jsem tady nehrála žádnou roli. Reo byl beta! A to je panečku něco!
Když jsem si uvědomila, že Reovi na krku visím už poměrně dlouho, cítila jsem jak mi rudnou tváře a polívá mě horko. Ihned jsem z něj seskočila a udělala pár kroků dozadu. "Ehm... omlouv-nebo-tak... mám z tebe obrovskou radost!" Zazubila jsem se a při tom se snažila napodobit jeho americký úsměv před chvílí. "Jakožto beta už po tobě takhle skákat nemůžu že jo, takže... no," tahala jsem z paty jakékoliv téma, ale měla jsem v hlavě úplné prázdno! A tak jsem se cítila super-trapně.

Červenec 2/10 / Reonys

Potřebovala jsem to ze sebe jednoduše vysypat. A tak jsem to i udělala. A když jsem to vlastně řekla, ulevilo se mi. Reo to nebral nijak zle. Myslela jsem si, že na mě bude možná i naštvaný za to, že jsem nešla s ním. Ale takhle to nebylo. Vlastně od něj bylo moc milé, že nám s mámou dal prostor si promluvit. A sám si šel dělat své povinnosti, aniž by poslouchal. I když poslouchat klidně mohl, on to nebyl kdo ví jak tajný rozhovor. Spíše rekapitulace naší cesty. "Jsi poklad, že se nezlobíš," usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
Dozvěděla jsem se také, že on se nakonec za Vivi ani nevydal. Nebyli nijak zvlášť domluvení, přesto ho tam zvědavost určitě musela táhnout. "To mě mrzí, ale určitě se za ní někdy vydáme," a možná nejen to. Náhody se dějí každým dnem. Co když na Vivi jednoduše někde narazíme?
Ale nechala jsem to být. "A co doma? Všechno v pořádku? Tví sourozenci rostou jako z vody," usmála jsem se na něj zvesela. "Jsou skvělí," pochválila jsem mu. Já s vlčaty ráda trávila čas, i když jsem moc příležitostí prozatím neměla. Sice jsem nebyla kdo ví jak společenská, neboť jsem se hodně styděla, ale jakmile to ze sebe sesypu, je to paráda. A s Reem jsem byla nervózní úplně jinak, než když stojím před cizím vlkem, proč?

Červenec 1/10, Reonys

Jeho mladší sourozenci se již vrátili k rodince do lesa. A my s Reem jsme se vrátili k jezeru, abychom strávili trochu více času spolu. Stále jsem měla na srdci takový kámen, kterého jsem se potřebovala zbavit. A tak jsem Rea tak trochu sobecky zlanařila na svou stranu.
Pomalu jsme v tichosti došli až k jezeru, kde jsem se posadila. Byl krásný letní den, slunce svítilo a hřálo nám kožíšky. Mezi tím nádherné paprsky slunce se odrážely od hladiny jezera. Posadila jsem se v bezpečné vzdálenosti od vody, protože jsem neuměla plavat. A z vody jsem ve výsledku měla panickou hrůzu, ale hezky se na ni opravdu dívalo. "Reo, nejspíš ti dlužím omluvu. Víš, tehdy v tom Mechu, já... Já nevím, viděla jsem se s mámou po tak dlouhé době. Museli jsme si toho hodně co říct, bylo mi líto, že jsme nakonec za tvou sestrou nešli na tu výpravu," povzdychla jsem si. Tohle mě opravdu hodně tížilo. Tohle bylo to nejhorší. Já úplně zapomněla na čas. Mezi řečí s moji maminkou se Reo rozhodl vrátit se zpátky do lesa. Taky měl proč. Měl také povinnosti, já ty svoje díky němu v poslední době hodně zanedbávala. Ale tím jsem ho rozhodně nevinila! Na vině jsem byla hlavně já! "Ale ráda bych ti všechno vynahradila," usmála jsem se na něj. Ani nevím proč, ale jednoduše s ním šlo všechno tak lehce. Možná to byla mladická nerozvážnost, ale vem to čert. Už tohle co jsem řekla bylo na mě až příliš, na tohle jsem nebyla stavěná. Ale tenhle vlk si to určitě zasloužil. A když už nic, upřímnost byla nade vše a takhle jsem byla nastavená.

Dala jsem Reovi znamení a on to vzal tak hravě, jak jsem snad ani nepředpokládala. Ihned jsem se schovala a čekala, jestli mě ti dva raubíři vyčenichají. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu a při tom se mlsně olízla. Ani jsem se nesnažila být úplně tichá. Chtěla jsem jim dát co nejvíce indicií mě najít. A postupně jsem ty křoví měnila.
Bylo znát, že jedno vlče bylo rozhodně zvídavější. Ta slečinka, která měla kožíšek, který bych si z fleku vyměnila, byla zkrátka krásná. Už je blízko, ale drží se pořád dál. Povzdychla jsem si. Nebyla tak odvážná. Já bych se taky nenašla, ale chtěla jsem jí dopřát ten svatý grál. A tak jsem se potichu proplížila trochu dál. V tichosti. Abych jí ještě trochu více zamotala hlavu. Aniž bych chtěla jsem na Veru Ninu použila svoji vrozenou magii a dopřála jí tak odvahu a odhodlání zkoumat a hledat. Pobídla jsem jí takovou euforii, která by jí snad mohla pohltit.
Zůstávala jsem schovaná za takovým malým keříkem, kde mi ocas trčel ven. Terč byl velmi blízko. Usmála jsem se a sledovala mladou dámu, jak se zhostí svojí výhry, jakmile mě najde.

// Mechová smečka

Moje povaha tohle neschvaluje. Projelo mi jako první hlavou. Mám být doma, po boku tatínka a maminky a pomáhat smečce. Proč moje nohy jdou pryč? Ptala se mě má hlava. Proč? Protože aniž bych si toho všimla, mé srdce bylo poblázněné. A jednoduše kašlalo na vše, co jsem měla zažité. To já měla být neustále ve smečce. To já jsem měla pomáhat. Jenomže tohle všechno převzala má sestřička, kterou jsem milovala nade vše... A jenom já jsem teď nevím ani proč mířila zase k jezeru. Na místo, kterého jsem se bála ze všeho nejvíc, ale zároveň na něj mám krásné vzpomínky. Naše poslední setkání bylo zmatené. Já se soustředila na maminku, kterou jsem tak dlouho neviděla a Reo se vypařil jako pára nad hrncem. Vlastně takhle to úplně nebylo. Měl povinnosti, ale na ty jsem já z neznámého důvodu kašlala.
Došla jsem k jezeru a rozhlédla se. Ihned jsem ho uviděla a moje srdce poskakovalo nadšeně. Byl mnohem přitažlivější než kdy dřív. Jako by ten čas mezi námi mi zapaloval lýtka. Reo. Usmála jsem se a držela se tak tak, abych se za ním nerozběhla. Ovšem nebyl sám. Měl sebou své sourozence. Ocásek mi ihned začal kmitat, protože se zdálo, že hrají nějakou hru. A tak jsem po něm ňufla nenápadně, aby si mě všiml jenom on. Zdálo se, že hrají na čuchanou. A tak jakmile mě Reo zmerčil a určitě i můj pach. Přiskákala jsem k nejbližšímu keři a zůstala schovaná, schválně jestli mě drobotina co hlídal najdou. Vlčata jsem milovala, ale sama jsem s nimi neměla moc zkušeností. Ale přišlo mi to jako hrozně fajn nápad.

Čas plynul. Reo odešel a já si užívala chvíli s mojí mámou. O samotě, to bylo panečku tak kouzelné. Stačila jsem jí říct o všem co jsem zažila. Bylo to krásné, úžasné chvíle. A pak jako najednou jsem se cítila unaveně. A tak jsem si potřebovala odpočinout a nabrat síly.
Když jsem se probrala z toho všeho, všechno bylo jinak. Bylo léto a já se cítila plná energie. Les překypoval životem. Moc ráda bych si promluvila s tatínkem, sestřičkou a znova klidně i s maminkou. Moc jsem to tehdy nevychytala. Ovšem... něco bylo špatně. Když jsem se probrala, cítila jsem jenom jedno. A to jít a najít Rea protože naše rozloučení bylo nešťastné. Proč bych to ovšem dělala? Nemohla jsem k tomu vlkovi za tu chvíli něco cítit, nebo ano? Co když se na mě vykašle během chvíle?
Ale tohle jsem byla já. Tetička Isma mi tehdy doporučila jít ven a poznat svět. A já ho poznala, nebo spíš poznala HO. Povzdychla jsem si. Pořádně jsem se protáhla a zastříhala ušima. Soustředila jsem se na okolní pachy a cítila, že opravdu odešel před časem. Mám? Ptala jsem se v duchu. Na tohle moje povaha nebyla stavěná. Já přece měla zůstávat doma, po boku tatínka a maminky. Tak proč teď moje nohy kráčí jeho směrem?

// VVJ

Maminka už o Reovi slyšela, což byla skvělá informace. Dokonce ho i tatínek pochválil, což mu muselo určitě hodně lichotit. Určitě také rád sbírá chvály, jako jeho táta. Pak maminka vyzvídala dál, bylo to hrozně fajn znova slyšet. Já jsem toho s ním hodně zažila, měl opravdu obrovskou rodinu a ztrácela jsem se v tom všem zmatku. Navíc jejich rodina byla samé dráma! Ale Reo byl jiný, zdál se být takový klidný, vyrovnaný. A že jde všechno kolem něj a on jen v klidu proplouvá. Líbil se mi ten jeho vnitřní klid. Maminka nás pobízela k dobrodružství, zazubila jsem se. "Měla jsem strach odejít z lesa, ale pak to vlastně bylo hrozně fajn," jen mě zkrátka mrzelo, že jsem tu nebyla. Určitě se tady děli nějaké zajímavé věci.
Reo pak začal vyzvídat ohledně smečky jeho sestry. Maminka ovšem znala jen tu velkou, která tu byla snad už věčnost. Smečka jeho sestry bude novější a je fakt, že jsme hrozně daleko. A cestovat na jih je hodně náročné, obzvlášť když tu máme rodinu. "Území s mušličkami a mořem? To musí být krásný!" Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Představovala jsem si to. Vody jsem se sice šíleně bála, ovšem mušličky, ty jsou tak krásné! Nebo spíše musí být krásné. Našla jsem jenom občas nějakou u jezera, ale byly malé, ty u moře musí být mnohem hezčí a větší!
Maminka pak upozornila na oblohu, která byla posetá hvězdami. Nadšeně jsem se také dívala. "Tatínek se zajímá o hvězdy?" Zeptala jsem se s úžasem. To jsem opravdu netušila, možná by mě to také bavilo! A úplně jsem zapomněla na to, co jsme tady teď vlastně řešili. Jen jsem s úžasem sledovala mámin pohled na nebe.

Maminka mě z nadšením vyslechla. Naštěstí mi květinka z ucha nespadla, i když jsem všechno tak horlivě ze sebe musela sypat. Páté přes deváté a chudák Reonys jen doplňoval drobotinu mezi tím. Vlastně ani nemohl, protože slovo jsem měla já a maminka. Jako by to byla scéna vystřižená z Gilmorových děvčat. Nechala jsem mu prostor aspoň odpovědět na otázku, zda-li tady byl. I když to byl jenom zlomek okamžiku. Jenomže když se maminka zeptala na další věc, musela jsem do toho zase s nadšením skočit. "Cedrová smečka má krásný lesík hned vedle velkého jezera! Vede to tam Reův tatínek, jmenuje se Etney a je to také moc milý vlk! A ta smečka je vlastně hrozně rodinná, Reo má teď nové sourozence, takže to tam vlastně žije!" Raději jsem si nechala pro sebe veškeré složitosti. Doufala jsem, že to Reovi nebude vadit, že jsem to teď tak nějak naťukla. Ale vysvětlovat, že jeho maminka je pryč, tatínek má novou známost, se kterou má další potomky, to bylo nedůležité. Hlavní bylo, že ta smečka byla rodinná! Tak jako ta naše! A skvělá. "Určitě by se ti tam taky moc líbilo!" Plácla jsem. Pak se mě maminka zeptala, jestli se o mně hezky staral. Na chvíli jsem zamrkala. "Kdo?" Ano, opět se projevilo to, že dřív plácnu něco, než vlastně myslím. Pak jsem střelila pohledem po Reovi a musela se zasmát. "Jo! Reo! Reo se o mně neskutečně krásně staral! Teda jsem živá a zdravá! Pravidelně jíme, odpočíváme! Všechno je fajn!" Nadšeně jsem zavrtěla ocáskem. Nestyděla jsem se. K Reovi jsem si vybudovala takový ten přátelský vztah už, nebo možná takový rodinný už. A s maminkou? To šlo neuvěřitelně snadno. A teď když jsme tu byli jednoduše všichni spolu jsem neměla tendenci se držet zpátky.
Pak jsme se přesunuli k tématu letošní zimy. Už teď bylo vidět, že je zima na ústupu, což bylo fantastické. "Byla šílená zima, ale naštěstí jsme měli kde se schovat," vděčně jsem se na Rea usmála. Nejenom díky Cedrové smečce, ale i té Ageronské jsme našli letos útočiště, jak se zimě tak trochu vyhnout. I když se nám to cestování trochu prodloužilo. Maminka nám pak nabídla výlet do hor. Jako celá rodina a dokonce nabídla jedno místo i pro Rea. Nadšeně jsem se na něj podívala, ale zároveň jsem věděla, že měl trochu jiný plán. A jít navštívit sestru na jih. "Záleží na tobě," mrkla jsem na Rea. "Mimochodem, mami, neslyšela jsi někdy o smečce na jihu?" Zeptala jsem se jí.
Maminka ale byla plná nadšení a chtěla slyšet o naší cestě. Zazubila jsem se. Ale měla jsem už pocit, že pořád mluvím jenom já. Takže jsem nenápadně mrkla na Rea. Ať ho teda také pustím ke slovu a neblábolím tady sama.

// Já nemám problém a přizpůsobím se. V klídečku.

Pelášila jsem, co mi nožky stačily. Nebyla jsem kdo ví jaký atlet, ale když jsem zkrátka za něčím spěchala, nemohla jsem si pomoct. Slyšela jsem, že Reo běží za mnou. Nejspíš jsem měla ale výhodu známého prostředí, takže jsem měla přece jenom malý náskok. Ten se mi ovšem vymstil, když jsem předvedla naprosto luxusní skluz-skluz. Nemohla jsem se ale přestat smát, zvedla jsem hlavu a dívala se na maminku, která se na mě křenila jako sluníčko. "Hehe," zasmála jsem se. To už vedle mě zaparkoval i Reo a nabídl mi rámě, abych mohla vstát. A dělal si starosti, jestli jsem v pořádku. Opřela jsem se o něj a vstala. "Nic mi není," ujistila jsem ho s úsměvem.
Sklouzla jsem pohledem zpátky na maminku. "Mám se vážně moc dobře, prozkoumávám zdejší svět!" Jásala jsem. Chvíli jsem na maminku jenom tak koukala, protože jsem byla vážně ráda, že jí vidím. Až jsem si neuvědomila, že Reo se s maminkou vlastně nezná. Až když se zeptala, těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Růžové očka nakonec spočinula zpátky u maminky. "To je Reonys, je z Cedrové smečky, která sídlí kousek od nás. Díky němu jsem toho vlastně tolik viděla, sama bych si nikdy netroufla." Představila jsem ho. "Reo tohle je moje krásná maminka!" Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu. Tatínek šel s Proxi na lov a dělali si o mně starosti. Na moment mi tvář posmutněla, ale hned se zase vykouzlil úsměv. "Moc se omlouvám, ta zima a ten sníh nám dal hodně zabrat. Strašně špatně se cestovalo, takže jsem strávila chvíli u Rea ve smečce. Jsou tam moc milí! A pak jsme úplnou náhodou narazili na jeho bratra, který má taky kousek od nás smečku, takže nás na chvíli ubytoval." Vysvětlovala jsem, ale mluvila jsem šíleně rychle, doufala jsem, že to maminka všechno pochytí. A Reo určitě také něco přidá. Žvatlala jsem páté přes deváté, chtěla jsem toho říct opravdu moc a najednou.

Přesně jak Reo říkal, minulost se hold nezmění. "Musíme jenom doufat v lepší zítřky," zazubila jsem se na něj. Pak už jsem procházela do lesa, smečka šla očividně na lov. Snad se tatínek nebude zlobit, že jsem to nestihla. Posmutněla jsem, ale jenom na chvíli. Teď jsem přece zažívala tolik dobrodružství s Reem, jako snad ještě nikdy v životě. Poznávat svět může být možná zábava, ale zanedbávala jsem tím svůj domov. To už mi tak příjemné bohužel nebylo, ale buď to bylo jedno, nebo druhé.
Nabídla jsem Reovi procházku, že mu to tady nadšeně ukážu. Ten to s největším gentlemanským gestem přijal a já se rozzářila. "Naše smečka je vážně skvělá, vede jí tatínek s tetičkou Biancou," zazubila jsem se na něj. A při tom mu ukazovala jednu z nejvíc frekventovaných stezek. "Máme spoustu členů, kteří tu jsou už od malička a vyrostli tady. Což mi přijde naprosto fantastické, nejspíš se tady zkrátka všem líbí," zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu.
Najednou jsem uslyšela tak příjemné zavytí. "Nejsme sami!" Zavrtěla jsem nadšeně ocasem, až se mi rozhýbal i celý zadek. Tohle zavytí bych poznala naprosto kdekoliv. Celá rozzářená jsem se podívala na Rea. "Honem pojď!" Ťukla jsem do něj ramenem a rozběhla se, jako by mi hořelo za zadkem. Jako by mi snad maminka měla během minuty utéct. Vyřítila jsem se zpoza stromů, když v té chvíli mi tlapky podklouzly. Půda zkrátka byla ještě zmrzlá a na nějakém místě bylo náledí, což v té tmě nešlo úplně dobře vidět. Práskla jsem sebou na zem a dojela až k nohám maminky. Nevnímala jsem ovšem bolest, protože to obrovské nadšení, co jsem měla se nedalo s ničím srovnat. "Ahoj!" Nemohla jsem se přestat smát a ocas mi pořád vrtěl, jako bych chtěla rozvířit všechen prach.

// Severní Galtavar

Těžko říct, co všechno Crowley skrýval, určitě měl něco v malíku, vypadal tak. Ale já byla ráda, že už jsme od něho pryč. Nějak jsem z toho všeho neměla dobrý pocit, ať byl jaký byl... možná by se mu dalo nějak pomoc, každý má přece naději na lepší život. A možná si ho ještě vylepšit. Ale přece jenom on nebyl náš problém. Já i Reo jsme měli své rodiny, ke kterým se vracet a kterým pomáhat. "Zvláštní, jak se dokáže situace zkomplikovat, co?" Usmála jsem se. Já nikdy nic takového nezažila, naše rodina byla prostě báječná. Žádné hádky, nebo žádné scény. Jak jsem poslouchala vyprávění Rea, přišla jsem si, jako by mi vyprávěl nějakou naprosto šílenou pohádku. Ale on vyprávěl jenom to, co vlastně zažil. Na jednu stranu mi to bylo opravdu hrozně moc líto, zasloužil by si určitě lepší život, klidnější. "Můžeme věřit jenom v to, že jednou až budeme na místě našich rodičů, tak všechno proběhne hladce, a nic se... no nepokazí, že?" Zasmála jsem se nad tím. Byla to daleká budoucnost, ale já bych určitě nestála o to, řešit nějaké takovéhle potyčky. Spíše bych se radovala z nových životů. Vem čert, co se děje jinde. "Ale občas to asi tak jednoduché a říct si to prostě nejde," povzdychla jsem si.
To už jsme se brodili sněhem směrem k Mechovému lesíku. Jehož pach byl cítit na míle daleko. Reo upozornil, že je obloha zvláštní, zvedla jsem hlavu. "To ano, ale doufám že zima už bude brzy pryč," přiznala jsem se a zavrtěla při tom ocasem. To už jsme ovšem byli mezi prvními stromy. Ucítila jsem pach smečky, ale i to že les byl před chvíli plný a teď je prázdný. "Zdá se, že jsme se minuli," přiznala jsem a povzdychla si. "Počkáme? Určitě nebudou nikde daleko," navrhla jsem. "Můžu tě tu zatím provést, když to poprvé úplně nevyšlo, co říkáš?" Navrhla jsem hrdě, jestli to ovšem nebylo moc troufalé i na mě.