Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem sopku, kterou tatínek zrovna popisoval. Znělo to zajímavě, ale prý nahoře nic není, kromě horka a smradu. "To je všechno pro takovou námahu?" Povzdychla jsem si smutně. "Myslím, že náš les je lepší," zavrtěla jsem s úsměvem hlavou a lehce jsem si povyskočila. Opět jsem trochu zavrávorala, ale nožky už mě začínali poslouchat čím dál tím více. Myšlenky jsem raději nasměřovala směrem k té velké louži, ke které mě chtěl tatínek vzít. Byla jsem zvědavá, i když by mi nevadilo zůstat i tady doma. Přece jen všude dobře, ale doma je to nejlepší. Škoda, že s námi nepůjde i maminka. Povzdychla jsem si, ale byla asi hodně unavená, proto si šla odpočinout.
V tom se ozval tatínek, že cítí Proximu, vrátila se. Zvědavě jsem začala sledovat okolí, jestli jí náhodou někde neuvidím. "Kde je? Kde? Je v pořádku?" Ihned jsem začala vyzvídat, jako by snad táta měl lepší informace. Ale to už jsme šli nějakou cestičkou, která nás k ní za chvíli zavede. Cupitala jsem si to hned za ním, abych se někde neztratila. Co bych pak dělala, kdybych tu zůstala sama? Sedla bych si a brečela, dokud by někdo nepřišel. Zavrtěla jsem ocáskem a už mohla vidět dvě vlčí kuličky přímo před námi. Jednu jsem moc dobře znala. Táta ihned pozdravil a začal sestřičku zpovídat. Přivedla sebou další vlče, bylo o něco větší než Proxima. Nikdy jsem cizí vlče neviděla, takže mi to přišlo takové zvláštní. Jen jsem se rychle usmála a nesměle kývla hlavou. Chtěla jsem to pozorovat, jak se chovají, abych to od nich pak mohla také okopírovat. Radost z toho že vidím Proximu zdravou a hlavně živou ovšem převládal.

Kouzel bylo mnoho a mě to téma začínalo okrajově zajímat. "To zní zábavně," řekla jsem nakonec a neměla už takový strach. I když při slově kouzlo jsem si vždy vzpomněla na Proximu a to, jak vlastně zmizela. A kde se může asi tak nacházet? Ale maminka byla unavená, takže se teď musíme zabavit jinak. Tatínek měl v rukávu spoustu věcí, které můžeme dělat. A jedna z nich bylo značkování, které mě začínalo opravdu bavit. Co už nebylo tak zábavné bylo, že můj močák byl opravdu malinký, takže jsem zase tolik práce neudělala. "Tak dobře," řekla jsem, tatínka jsem možná nějakou poznámkou dostala do úzkých, ale co bych to byla za dcerku, kdybych se chytala každého detailu. Svět byl plný neznámých věcí a já toužila zjistit co možná nejvíce.
Došla jsem k dalšímu stromu u kterého jsem se snažila ho poškrábat, nebo se o něj alespoň otřít. Tatínek se pak ujal slova a začal mi vysvětlovat, co máme v okolí. Nejdříve se zaměřil na jeden obrovský kopec. Nedokázala jsem si představit, že bych se na něj mohla třeba sama vydat a dojít až nahoru. "Sopka je obrovská, tam ani vlk nemůže vylézt, ne?" Zeptala jsem se trochu nejistě a zastříhala ušima. Kousek dál byly zase hory, na které jsme taky mohli velmi dobře vidět. Když jsme skončili naši obhlídku hor, tatínek navrhl podívat se k blízkému jezeru, velké kaluži s vodou. "A je to daleko?" Doma se mi hodně líbilo, ale co bych mohla vidět za hranicemi našeho lesa by mohlo být také velmi vzrušující. A pokud se tatínkovi chtělo na výlet, nebyla jsem rozhodně proti. Nadšeně jsem zavrtěla ocáskem ze strany na stranu a nedočkavě vyhlížela, kudy se bude vyvíjet náš směr.

Byla jsem stále nesvá ze zmizení Proximy, i toho podivného vlka v dálce. Neuměla jsem ovšem odhadnout, co je správné a co špatné. Cítila jsem jen, že nám tady chybí, ale naštěstí mě tatínek nenechal dlouho s vlastními myšlenkami. A tak jsem svůj kukuč zvedla směrem na něj, když mi začal vysvětlovat, že kouzla nejsou jenom taková. Také prozradil jedno zajímavé slovo, kvůli kterému jsem musela naklonit hlavu na stranu. "Legrace?" Zopakovala jsem zvědavě a zastříhala ušima, jako bych snad čekala, že se teď stane něco zajímavého. Tvář mi trochu pookřála a já se tak mohla trochu více uvolnit. Vylezla jsem z pod tlap maminky zase ven, protože se zdálo, že je vše zase v pořádku. A že jsem v bezpečí, což bylo hlavní.
Maminka se nakonec omluvila a vzdálila se, že si musí odpočinout. Ale já odpočívat nechtěla, tatínek měl však zcela nový nápad, čímž si přitáhl moji absolutní pozornost. "Jo!" Řekla jsem nadšeně, znělo to důležitě a já si cenila nových vědomostí. Musíme značkovat les, aby každý věděl, že je náš. "Ochránkyně," zopakovala jsem s úsměvem. "To se mi líbí," rozvazovala jsem pomalu a jistě a tak jsem se nechala ochotně namotat a zamířila s tatínkem k hranicím. Prolézala jsem kolem stromů a pod nimi.
Nejspíš jsme dorazili na místo určení hranic. Tady les končil a kousek dál tekla nějaká voda. Tatínek už začal vysvětlovat, jak se značkují hranice. Drápy zarývat do stromu, vyzkoušela jsem to, ale moje drápky byly příšerně měkké a na kůře se tak nic neobjevilo. Ale mělo to i alternativu. Můžu udělat loužičku, pozorně jsem sledovala tatínka, jak zvedá nožku a rychle se vyčůral. "Co to je?" Zeptala jsem se zvědavě, když zvedal nožku. Ale ihned jsem na to nejspíš zapomněla, protože jsem taky zamířila ke stromečku. Snažila jsem se držet balanc, nakonec jsem taky zvedla nožku, ale musela jsem se opřít o kmen stromu. "Jupí! To je super!" Zajásala jsem. "Jako tatínek!" Usmála jsem se na něj pyšně, jak krásně jsem to zvládla. "Ale... ale mě už se asi čůrat nechce, to musím čůrat často když... když tohle děláme?" Zeptala jsem se, můj močák byl absolutně vyprahlý, je třeba doplnit tekutiny!

Padalo to jako houby po dešti, zdálo se že i rodiče to vystrašilo, nejen mě. Hrudník se mi zvedal rychlostí blesku, dívala jsem se skrz tlapky maminky na bezmocné výrazy obou dvou. Kde je? Nemohla jsem ani hádat, jelikož jsem neměla tušení, co všechno je v tomhle světě možné. Netrvalo dlouho a měla jsem pozornost obou rodičů, kterou jsem si chtěla užít, i když mi to moc nešlo. Sklesle jsem zvedla hlavu a vylezla tak ze svého úkrytu, abych mohla být na očích obou. Provinile jsem se dívala z jednoho na druhého, naštěstí mě ujišťovali, že se Proxima za chvíli vrátí. Živá a zdravá.
Ihned mi oba dva začínali nabízet, co můžeme dělat. Maminka nabízela, že můžeme něco prozkoumat. Tatínek naopak vysvětlil, že zmizení sestřičky jsou zdejší kouzla a hned mi chtěl další ukázat. Nahodila jsem naprosto zděšený výraz. "Ne!" Protestovala jsem. "Kouzlo... Proxi... puf. Kouzlo... Saelind.... PUF!" Zavrtěla jsem protestně hlavou. Já se teda rozhodně nechtěla stát nějakou objetí zdejšího fóru. Na to jsem i tak byla dost vyděšená. Rozhlédla jsem se po okolí, abych zjistila, co bych chtěla dělat. Jazyk jsem měla suchý jako lunt. "Kouzla špatný," zavrtěla jsem hlavou a snažila se najít si nějaké milé východisko. Přesto jsem byla napnutá jako šráky, stále. Saelind zůstane tu. Nechtěla jsem, abych se stala terčem kdo ví čeho. Přišlo mi to nebezpečné, zrovna v téhle době. Pomalu jsem začala zdálky nahlížet na různé cestičky, které mohli vést kamkoliv.

Sledovala jsem oba rodiče, jak se dobře baví. Jejich úsměvy na tváři jsem si musela zapamatovat a z paměti jsem je nikdy nechtěla smazat. Maminka pak skočila po tatínkovi a celého ho povalila do mokrého mechu. U toho jsem se musela roztomile zachichotat. Maminka dobrá. Projelo mi hlavou a sama se při tom rozhlížela po okolí. "Baví koukat," řekla jsem potichu, ne že bych se nechtěla namočit v bahně, vlastně nechtěla... ale dívání se z dálky mělo přece jenom taky něco do sebe. Nechtěla jsem se nijak vzdalovat, to se ovšem nedalo říct o sestře. Ale já si všímala spíše svého nového kamaráda a to podivně vypadajícího a velkého brouka. "Brouk," zopakovala jsem a byla jsem z toho nesvá. Proč ten brouk taky nemluvil jako my? Nepozdravil, nebo neřekl jak se vlastně jmenuje. Nemohla jsem po něm však chtít zázraky, když jsem teprve sama rozvazovala a snažila se slyšet co nejvíce slov.
Proxima a tatínek se trochu vzdálili, když v tom se tu objevil i velký černobílý vlk. Stáhla jsem uši do stran a trochu se přikrčila. Schovala jsem se mezi maminčiné přední tlapky a dívala se na něj zpovzdálí. Proxima už si to hnala podobnou trasou, akorát zepředu směrem k mámě. Ovšem uklouzla a najednou byla pryč. Vyvalila jsem oči. "Aaaaa!" Vyjekla jsem vyděšeně, moje sestra se rozplácla o zem a najednou tu nebyla. Zakňučela jsem a podívala se s prosíkem po tatínkovi, jak se mohla takhle vypařit. Spadnout do mechu znamená puf! Pryč! A pak že nic nedělá! Klepala jsem se smutně a při tom se tiskla k mamince. Doslova jsem ani nevnímala vlka, kterého v následujících sekundách bude čekat bohužel podobný osud.

Když se mi namočila tlapka, popadla mě panika a strach. Podívala jsem se na otce, který se na mě usmíval a ujišťoval, že se nic neděje. Jednalo se jen o vodu, ale sluníčko mech jistě bez pochyby za chvíli vysuší. Při slově sluníčko jsem se podívala mezi koruny stromů, kde se prořezávalo ostré světlo. Nedalo se na něj dlouho dívat a tak jsem musela sklouznout zpátky dolů. To nic, je to voda. Opakovala jsem si a znova tlapku položila na onen mech. Voda stékala níž do půdy, kde byla jasně vidět kluzká hnědá zemina.
Očividně se nám v lese líbilo, zkoumat nové věci. Já jsem byla ovšem zdrženlivější, neměla jsem potřebu se teď o cokoliv snažit, nebo se vzdalovat. Líbilo se mi pozorovat vše pomalu a zdálky. Proxima už se snažila rozvazovat nějaké slova a já jí poslouchala a při tom očky lehce podporovala. Zarazila se u tetičky Bianci, přičemž se oba rodiče na sebe s podivem podívali. Byla nejspíš na procházce, na něčem podobném, jako teď my. Prakticky na výpravě po lese.
Udělala jsem několik kroků po měkké a nacucané půdě. Kdykoliv jsem stoupla do většího mokra, nebo bahna, kontrolovala jsem si spodek tlapek. Přece jsem nechtěla být špinavá od hlavy až k patě. Maminka pak navrhla, že si můžeme v mechu i hrát. Našponovala jsem uši a pohled směrem k ní, přičemž se přidal i tatínek. Dívala jsem se na oba velké vlky, jak se radovali v mechu. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři, mírně jsem přední část těla snížila a zadek vyšpulila, ale jen náznakově. Nechtěla jsem se do toho úplně hrnout, zdálo se to nebezpečné! Napodobovala jsem tak jen pózy, které nám oba rodiče ukazovali. Udělala jsem malinký skok předníma nohama dopředu, když v tom si to z jednoho z mechu štrádoval velký brouk. Měl hodně noh a nevypadal, jako my. "C-co.." zdlouhavé cé, "to jé?" Dodala jsem a při tom jsem musela ihned začít couvat, co kdyby mě chtěl ten brouček napadnout? Co to je a proč bydlí v tátově lese? Probleskla mi mírná myšlenka spojená se všemi slovy, které jsem za poslední chvíli slyšela.

// Úkryt

Houpala jsem se v tatínkově tlamě a nechala se pomalu pohltit denním světlem tam venku. Jakmile jsem zvedla zrak od maminky, která šla před námi, naskytl se mi pohled, který mě absolutně na chvíli vypnul. Přestala jsem tiše kňučet a místo toho se zaměřila na ten velký svět široko daleko. Pod tatínkovými tlapkami to vydávalo podivné zvuky. Divná tekutina byla znát prakticky kamkoliv velký vlk položil tlapku.
Maminka před námi zastavila, viděla jsem jak Proximu dává na nějakou divně vypadající šedivou věc. Tatínek mě pak opatrně položil hned vedle ní. Chvíli jsem hledala rovnováhu a zkoumala, co to vlastně je. Pak se ujala slova maminka, která nám vyprávěla nejspíš základní informace. Mechový domov. Naklonila jsem svou hlavičku na stranu a při každém slově, které maminka zdůraznila jsem se podívala směrem, který ona. Ty obrovské sloupy byly stromy, menší keře a v neposlední řadě mech. Opatrně jsem položila tlapku do zeleně, která byla podivně mokrá. Nepříjemně jsem tlapku zase zvedla a zkoumala, cože to na ni vlastně mám. Podívala jsem na tatínka se znechuceným výrazem a kymácející se tlapkou, na které byla voda a možná i trošku bláta.
Otřela jsem se a přistoupila k mechu, který byl hned vedle. Domov. Znova jsem to zopakovala, sklonila hlavu a přičichla k tomu. Zdálo se, že to voní svěžestí, podívala jsem se na maminku a pak znova na mech. Tatínkovi patřil tenhle les a tetičce Biance, kterou si absolutně nepamatuji. Pokud nás viděla, museli jsme být nejspíš hodně malé. Když promluvil tatínek, zase jsem hlavičku otočila na něj. Udělala jsem to samé gesto, jak uvnitř jeskyně udělala Proxima. Kývla jsem hlavou nahoru a dolů, neboť to před tím bylo znamení, že to bylo asi dobře.

3

Zůstala jsem sedět mezi tlapkami maminky a při tom se snažila pochopit vše, co se kolem dělo. Dívala jsem se i na Proximu, která se zdála, že se v tom orientuje možná malinko lépe. Její přikývnutí byl jasný signál pro maminku, aby se zvedla a uchopila jí do tlamy. Zvědavě jsem zastříhala ušima a trochu povystrčila nosík směrem nahoru. Zůstala jsem ovšem sedět jako pecka, která tam čekala až se pro ni někdo sehne. A někdo opravdu přišel. Otec ke mě přistoupil a znova vysvětlil, že se půjdeme podívat ven do lesa. Les? Instinktivně jsem si ze sedu lehla, aby mě mohl lépe vzít.
Natažená kůžička na krku mohla vypadat tak jemně, že se šíleně rychle přetrhne. Ale celá ta drobná kůže držela celé tělíčko ve vzduchu. Zamrkala jsem a dívala se, kudy všudy to vlastně jdeme. Tohle obydlí mi najednou přišlo tak velké, až jsem se začínala cítit nesvá. Za chvíli se k tomu všemu přidal i vítr, který nás vítal venku. Přivřela jsem oči a potichu začala kňučet v domnění, že by si toho někdo mohl všimnout. Cítila jsem strach z neznáma, které nás čeká tam venku. Uvnitř to bylo přece jenom lepší, leželi jsme tam dlouho a nikam jsme nemuseli chodit. Ale teď? Přichází nový svět, nové pachy a nové světlo. Před námi šla maminka s Proximou, kontrolovala jsem, jestli jsme neustále všichni.

// Les, pardón, chytly mě záda. :(

2

Maminka mi pomohla s drobným zakuckáním. Učila jsem se stylem pokus a omyl, to mě bude pronásledovat asi celý můj život. Objevovala jsem i schopnost chůze a běhu, zvídavě jsem naklonila hlavičku na stranu. Sestřička se zdála, že neměla potřebu to vyzkoušet tak plně, jako já.
Nadále jsem zůstala sedět na místě a sledovat všechny tři. Tatínek i maminka mluvili a já jen bedlivě poslouchala. Po chvilce jsem zvedla zadek a přišla k tatínkovi a sestřičce. Hravě jsem prolezla mezi otcovými nožkami a pak pokračovala za maminkou, kde jsem se uvelebila mezi jejími předními tlapkami. Zvedla jsem hlavu, abych se na ni mohla podívat. Vydala jsem ze sebe nějaký zvuk, ze kterého byli ostatní neuvěřitelně nadšení, ale proč?
Poslouchala jsem v tichosti a klidu líbezné hlasy, které jsem naprosto zbožňovala. Vyzařoval z nich klid a bezpečí a mohla bych ho poslouchat pořád. Otevírali tlamu a vypadalo to tak jednoduše. Zkoušela jsem taky otevřít tlamu a pohrávat si s jazykem, ale nevydala jsem ani pípnutí. Zkrátka se to ve mě pralo. Pak jsem pochopila pár slov, které ke každému z nás přiřadila. V hlavě mi to dá se říct zvonilo mnohem lépe, než na jazyku. Po chvíli zkoušení jsem tlamičku zase zavřela. Maminka, tatínek, Proxima a Saelind. Při posledním slově ukázala na mě. Zamrkala jsem očky a snažila se si to zapamatovat. Ale bylo jasné, že s mluvou budu ještě hodně zápasit, podobně jako s celým světem, jednou.
Tatínek pak ze sebe vydoloval mnohem více slov, které šli tu a tam. Zkrátka mi to v hlavě šrotovalo a snažila jsem se slova přiřadit k tomu, co by to mohlo znamenat. Ale vyplodila jsem ze sebe jenom výraz absolutního zmatení. Objevil se u mě dlouhý zívanec, ale spát jsem ještě nechtěla, vždyť jsem tak moc chtěla dávat pozor.

1

Nemotorně jsem se postavila na slabé nožky. Stání už mi začínalo jít, ale chůze na tom byla trochu hůře. Maminka s tatínkem se nás snažili podporovat a pomáhat, jak jim to jen šlo. Mimo to nám tady hodili takovou podivnou věc, která nechutnala tak úplně jako maminčino mlíčko. Snažila jsem se maso žvýkat, bylo tuhé a chtělo to pořádně rozkousat. Malé, ale ostré zoubky měly co dělat, aby to správně zpracovali. Jeden kousek mi uvízl v krku a donutil mě se pořádně rozkašlat. Naštěstí to pak zajelo hlouběji do krku. Olizovala jsem si tlamu, která byla celá od krve. A i já vypadala jako takové malé roztomilé prasátko zacákané krví.
Když jsem cítila, že můj žaludek je zcela plný, bylo na čase potrénovat zase chůzi. Nezbedně jsem vycouvala, ale bylo to až příliš rychlé, než aby to šlo zastavit. Nožky přestaly stíhat a já se posadila na zadek a následovně přepadla na záda s nožkama nahoru. "Bác," pískla jsem vyděšeně a začala hledat tu správnou nohu, na kterou se přetočit. Převalila jsem se na bok, jako malý uzlíček štěstí a soustředěně jsem se zase stavěla na nohy. Nešlo mi to příliš dobře, ale podařilo se. Rozhlédla jsem se po úkrytu, ve kterém jsme byli už od narození. Ale právě teď přišel ten pravý čas na to to prozkoumat.
Podívala jsem se na oba rodiče sem a tam, spiklenecky jsem doslova vyskočila a rozběhla se nějakým směrem. Stačilo ovšem zase pár skoků a já přepadla na tvrdou zem. Ale naštěstí jako správné gumové vlče jsem se dokázala střepat a zkusit to znova. Nohy nebyly jen na chůzi, proč bych měla chodit pomalu, když můžu běhat? Po dalších několika pádech už jsem se cítila jako boxovací pytel. Žvatlala jsem nesmysly pod nosem, které absolutně nedávali smysl. Ale přitom jsem se snažila jen opakovat slovíčka, které jsem slyšela od maminky, nebo tatínka. Jazyk mě ale absolutně neposlouchal! Bála jsem se vzdalovat se dál, navíc jsem měla ten nejlepší dozor. Opatrně jsem se posadila a zůstávala trpělivě sedět.