Příspěvky uživatele

2

Maminka mi pomohla s drobným zakuckáním. Učila jsem se stylem pokus a omyl, to mě bude pronásledovat asi celý můj život. Objevovala jsem i schopnost chůze a běhu, zvídavě jsem naklonila hlavičku na stranu. Sestřička se zdála, že neměla potřebu to vyzkoušet tak plně, jako já.
Nadále jsem zůstala sedět na místě a sledovat všechny tři. Tatínek i maminka mluvili a já jen bedlivě poslouchala. Po chvilce jsem zvedla zadek a přišla k tatínkovi a sestřičce. Hravě jsem prolezla mezi otcovými nožkami a pak pokračovala za maminkou, kde jsem se uvelebila mezi jejími předními tlapkami. Zvedla jsem hlavu, abych se na ni mohla podívat. Vydala jsem ze sebe nějaký zvuk, ze kterého byli ostatní neuvěřitelně nadšení, ale proč?
Poslouchala jsem v tichosti a klidu líbezné hlasy, které jsem naprosto zbožňovala. Vyzařoval z nich klid a bezpečí a mohla bych ho poslouchat pořád. Otevírali tlamu a vypadalo to tak jednoduše. Zkoušela jsem taky otevřít tlamu a pohrávat si s jazykem, ale nevydala jsem ani pípnutí. Zkrátka se to ve mě pralo. Pak jsem pochopila pár slov, které ke každému z nás přiřadila. V hlavě mi to dá se říct zvonilo mnohem lépe, než na jazyku. Po chvíli zkoušení jsem tlamičku zase zavřela. Maminka, tatínek, Proxima a Saelind. Při posledním slově ukázala na mě. Zamrkala jsem očky a snažila se si to zapamatovat. Ale bylo jasné, že s mluvou budu ještě hodně zápasit, podobně jako s celým světem, jednou.
Tatínek pak ze sebe vydoloval mnohem více slov, které šli tu a tam. Zkrátka mi to v hlavě šrotovalo a snažila jsem se slova přiřadit k tomu, co by to mohlo znamenat. Ale vyplodila jsem ze sebe jenom výraz absolutního zmatení. Objevil se u mě dlouhý zívanec, ale spát jsem ještě nechtěla, vždyť jsem tak moc chtěla dávat pozor.

1

Nemotorně jsem se postavila na slabé nožky. Stání už mi začínalo jít, ale chůze na tom byla trochu hůře. Maminka s tatínkem se nás snažili podporovat a pomáhat, jak jim to jen šlo. Mimo to nám tady hodili takovou podivnou věc, která nechutnala tak úplně jako maminčino mlíčko. Snažila jsem se maso žvýkat, bylo tuhé a chtělo to pořádně rozkousat. Malé, ale ostré zoubky měly co dělat, aby to správně zpracovali. Jeden kousek mi uvízl v krku a donutil mě se pořádně rozkašlat. Naštěstí to pak zajelo hlouběji do krku. Olizovala jsem si tlamu, která byla celá od krve. A i já vypadala jako takové malé roztomilé prasátko zacákané krví.
Když jsem cítila, že můj žaludek je zcela plný, bylo na čase potrénovat zase chůzi. Nezbedně jsem vycouvala, ale bylo to až příliš rychlé, než aby to šlo zastavit. Nožky přestaly stíhat a já se posadila na zadek a následovně přepadla na záda s nožkama nahoru. "Bác," pískla jsem vyděšeně a začala hledat tu správnou nohu, na kterou se přetočit. Převalila jsem se na bok, jako malý uzlíček štěstí a soustředěně jsem se zase stavěla na nohy. Nešlo mi to příliš dobře, ale podařilo se. Rozhlédla jsem se po úkrytu, ve kterém jsme byli už od narození. Ale právě teď přišel ten pravý čas na to to prozkoumat.
Podívala jsem se na oba rodiče sem a tam, spiklenecky jsem doslova vyskočila a rozběhla se nějakým směrem. Stačilo ovšem zase pár skoků a já přepadla na tvrdou zem. Ale naštěstí jako správné gumové vlče jsem se dokázala střepat a zkusit to znova. Nohy nebyly jen na chůzi, proč bych měla chodit pomalu, když můžu běhat? Po dalších několika pádech už jsem se cítila jako boxovací pytel. Žvatlala jsem nesmysly pod nosem, které absolutně nedávali smysl. Ale přitom jsem se snažila jen opakovat slovíčka, které jsem slyšela od maminky, nebo tatínka. Jazyk mě ale absolutně neposlouchal! Bála jsem se vzdalovat se dál, navíc jsem měla ten nejlepší dozor. Opatrně jsem se posadila a zůstávala trpělivě sedět.