Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dyor se dal do vyprávění a já ho nadšeně poslouchala. Bylo to zajímavé a já ho opravdu hodně obdivovala. Vždyť musel být podobně starý jako já ne? Nebo možná o něco starší, nevěděla jsem podle čeho se to odhaduje. "Objevit sám sebe? Paní. Tak brzo? A.. nebál ses? Opustit svou rodinu? Nechybí ti třeba máma?" Zeptala jsem se možná trochu smutně. Já si nedokázala představit opustit svůj domov. Smečku a vůbec, nerada jsem i jen vytahovala paty z lesa. I teď jsem byla nervózní z toho, že nejsem v teple domova. Ale kousek od nás byl táta i máma, tak bych se bát neměla. "Určitě to nebude náhoda. Možná se ti u nás zalíbí a už tu zůstaneš." Viděla jsem to optimisticky a nadšeně při tom zavrtela ocasem. Bylo by fajn mít ve smečce podobné starého kamaráda. Ne že by mi sestřička nestačila, ale čím víc tím líp.
Pak už mi vysvětlil jak najít nějakou kořist. Dávala jsem pozor a při tom prikyvovala s každou další větou. "Tak dobře, já to zkusím," souhlasně jsem se rozhlédla. Zavřela jsem oči a nechala se unášet okolními pachy. Žádný mi nic moc neříkal. Poznala jsem pach svých rodičů, byl podobný jako ten můj. Dyor voněl jinak, ale taky moc hezky. A pak jsem ucítila něco, co mě zaujalo. Nechala jsem ten pach uložený v hlavě a jakmile jsem otevřela oči, rozzářené očka už hledala můj cíl. Chvíli jsem se motala kolem Dyora a pak zašla dál. Pach mě zavedl k nádherné bylině, byla už trochu uschla, ale voněla opravdu intenzivně. Usmála jsem se a otočila se na Dyora. "Našla jsem bylinku a moc krásně voní!" Sice to nebyla myška, ale za výhru jsem to považovala a měla z toho opravdu velkou radost. Chvíli jsem u ní postávala a čmuchala. Pak jsem se ale vydala po další stopě, s hlavou skloněnou jsem kráčela mezi stébly trávy a hledala něco zajímavého.

Dyor se mnou souhlasil, ale jestli to bylo upřímné kdo ví. Zavrtěla jsem ocasem a mrkla na něj. "S námi se nemusíš bát. Táta bude vědět co dělat. Nebo co bys chtěl dělat? Teď." Zeptala jsem se. Odněkud přece přišel. Nejspíš sam odešel, aby už nebyl s těmi zlými vlky. To se dalo chápat. Šel hledat něco lepšího. Ale co maminka? Nebo tatínek? To žádné rodiče neměl? Já bych byla moc smutná a oni taky, kdybych bez řečí odešla. Ale jaký měl příběh jsem mohla jen odhadovat. O svůj příběh se zatím asi podělit nechtěl a to jsem musela respektovat. Musela jsem ho přivést na nové a lepší myšlenky. Aby s námi zůstal co nejdéle. A ukázat že život může být taky radost a zábava. "Dobře, budeš můj první projekt. Musím tě donutit se usmívat." Zazubila jsem se na něj roztomilé a tlapkou při tom vrtala do země.
Sledovala jsem vlky před sebou. Té zvěře je mi tak lito. Kéž by to šlo bez zabíjení. Musím se zeptat, jestli můžu jíst i něco jiného než jen maso. Vždyť jsou to živá stvoření. Projelo mi hlavou a zase ucítila bodnou ránu v srdíčku. V hlavě jsem stále přemýšlela nad tím, kdo je ten šedý vlk. "Neboj, táta je vážně hodný. Sestra nedávno zmizela jako kouř a po chvíli přišla s novou kamarádkou. A táta ji uvítal s otevřenou náručí. Určitě tě vezme stejně. I ostatní." Zastrihala jsem ušima a vzpomněla si na Háti. Je stále se setrickou někde? Nejspíš ano, protože tady jsem jí nikde neviděla. Teď jsem se ale zajímala o Dyora. "Než skončí můžeme zkusit taky něco ulovit. Třeba myšku, těch tu určitě bude hodně. Ale já zabíjet nechci, tak... tak ji zkusím jen vyčmuchat, co říkáš?" Nabídla jsem nabídku snů a usmála se. Aspoň potrénuju svůj nos. A Dyor mi může dát lekci. Zabavime se než dospěláci uloví pořádné jídlo.

// Mahtae

S Dyorem jsme stáli nemohli najít nějakou stejně emoční cestu. Kolísalo to nahoru a dolů bez možnosti najít nějaké dobré téma. Dyor si toho zažil více než já, byl tak zkušený. A já? Sedím doma a honím motýly, dokud ještě venku létají. Mela bych to napravit. Projelo mi hlavou a při tom sem zastrihala ušima.
Dále se rozvypravěl o tom, jak to vlastně chodilo u nich. "Na jednu stranu je hezké si chránit svoje místo. Ale pomáhat i ostatním má taky něco do sebe. Přece nikdy nevíš, kdo k tobě dojde. Může být zlý, nebo naopak potřebuje pomoct. Já ráda pomáhám," sice jsem tolik příležitostí někomu pomoci neměla... ale myšlenka to byla vskutku unikátní. Určitě to jednou bude mé poslání.
Překročili jsme řeku velmi hravě. Ještě nás čekala túra přes plán, ale nebylo to nic v porovnání s tím co jsme za tu chvíli zatím ušli. Chtěla jsem na ně zavolat, ale zdálo se že jdou zrovna na to. "Asi chvíli počkáme," navrhla sem. Motat se mezi nimi, když ani nevím jak pomoci, to by mi táta dál. Pořádně jsem si je prohlédla. "Támhle ten s tou tmavší srsti to je táta. A ta světlejší je maminka. A toho šedého neznám." Zašeptala jsem Dyorovi s nadšením, ale konec už byl tak nějak... bez nadšení. Ten vlk mi nikoho nepřipomínal. Kdo to byl?

// Mech, kolem VVJ, omlouvám se popletla sem přechody.

Zajímala jsem se o ty zlé vlky, proč taky ne? Byla jsem zvědavá a nemohla vědět, že je to špatné téma a někomu se o tom nechce úplně mluvit. Zjistila jsem to až po té co se Dyor trochu uzavřel. Odmítl mi o tom říct víc a já věděla, že jsem šlápla na kuří oko. Ihned jsem začala zmatkovat a netušila jak tuhle šlamastiku zase dostat do normálu. "Omlouvám se, já.. já netušila." Opravdu sem netušila nic, čím si mladý vlk musel projít. Já myslela že každé vlče musí mít krásné vlčecí začátky, bez ohledu na to kde je. Ale takhle to nebylo. Moje rodina byla očividně zahrnuta láskou a nevědomosti, neboť moji rodice byli opravdu mladí a nezkušení. A tak nějak do toho nedopatřením spadli a teď se s tím perou. Ale ani o tom sem nemohla vědět vše.
Nechala jsem jsem tedy Dyora pořádně nadechnout a jen pomalu kráčela. Potok jsme zvladli bez obtíží. A teď jsme procházeli kolem velkého jezera. Dívala jsem se na hladkou hladinu a doufala, že už brzo najdeme tátu. Dyor se pak rozmluvil o tom, jak by se zachovali vlci z jeho smečky, kdybych tam přišla. "Vyprášili by mi kožich?" Prohlédla jsem na něj trochu vyděšeně. "To jsem... nevěděla. Myslela jsem si že jsou smečky hodné, že svět je hodný." Řekla jsem trochu smutně. Svět byl ale plný zákeřnosti a hořkosti. A já si budu muset dávat pozor na to, kam a kudy lezu.
Zastrihal jsem ušima, když jsme došli k další řece, kterou budeme muset preskakat. Tady jsem to už tolik neznala, ale vlci se přece musí dostávat z jednoho břehu na druhý. Pro nás to bude určitě taky hračka. V dálce jsem viděla na pláni několik vlků, zdálo se že loví. "Jé, támhle jsou, našli jsme je!" Orientovat se umím, ale s čichem to bude potíž. Na chvíli jsem zase cítila smutek a pak už jsem skočila na jeden z kamenů. Díky horkům a ještě probíhajícímu letu tu nebylo tolik vody a proud nebyl tak silný. Proto to šlo celkem dobře. Snad i Dyor bude mít štěstí, před chvílí ho to skákání po kamenech bavilo.

// Jižní Galtavar

Zdálo se, že Dyor toho zažil mnohem více než já a já mu tak mohla závidět. Ale bylo co závidět? To moje hlavička pochopit nemohla. "Jak to myslíš? Tobě se stalo něco zlého?" Zeptala jsem se zvědavě, jako by to měla být historka o tom jak si šel umýt nohy do řeky. Zamrkala jsem a usmála se na něj.
Dyor mi slíbil že mi pomůže s čichem a orientovaním se. Bylo to příhodné protože teď to můžeme vyzkoušet. "Tak hned po tom co najdeme tátu na to spolu vlítnem jo?" Zahubila jsem se na něj nadšené. A to jsem taky byla, moc jsem se těšila že se zase něco nového naučím. U IT se sama bylo dost náročné a nešlo mi to. Samotnou me to nebavilo.
Dyor byl nejspíš nervózní že situace, do které se dostal. Jeho smečka cizince moc nebrala. "Neboj, táta je úplně jiný, bude to fajn." Povzbudila sem ho. Určitě bude rád že mám nového kamaráda. Nebo že mám aspoň nějakého kamaráda, co mluví a není to třeba brouk. Zamýšlela jsem se v rychlosti. "Takže kdybych se já zatoulala k vaší smečce? Co by se stalo? Tam by mě nepřivítali a nedali třeba kus žvance?" Zeptala jsem se zamýšlené. Ne že bych se chtěla někde vtírat, vlastně bych si ani nedala, ale přišlo mi to správné.
Pak jsem se pomalu vydala cestou ven z lesa, odkud šlo tátovo zavytí. "Přejdeme řeku a za chvíli jsme tam, vím kudy." Zavrtěla jsem ocasem a rozklusala se. Za chvíli jsme našli brod, který lze hezký preskakat po velkých kamenech. Já jako obvykle jsem spadla zadkem do vody. Hold jsem byla smolař ve všem, co dělám. Ale náladu jsem i tak měla povzbuzující.

// Mahtae, kolem VVJ

Podívala jsem se na Dyora a usmála se. "Takového vlka jsem ještě nepotkala. Znám jen hodné," nadhodila jsem s úsměvem. Vlastně bych si ani nedokázala představit někoho zlého, jak se asi chová? Možná že takový vlk si jen nechce povídat.
Byla jsem fascinována z toho že se Dyor umí orientovat podle pachů. "Mě to moc nejde," řekla jsem smutně a pri tom na moment sklonila hlavu. Hned jak mi ale Dyor nabídl že mi to ukáže a pokud možno naučí, nálada se mi zase o tolik zvedla. "To bys pro mě udělal? To je krásné!" Až se mi z toho zaleskly oči slzami. Byla jsem dojatá, že by mě chtěl něco naučit, mě.. místní budizknicemu.
Konečně bych třeba něco zvládla, třeba stopovat zvěř. Rozhodně jsem nemyslela na zabíjení, to mi bylo proti srsti a je mi zvířat hrozne líto. Jakmile jsem ale Dyora seznámila s místem kde se objevil, najednou se začal chovat divné a já netušila proč. "Proč bys tu nemohl být? Já jsem tady přece taky. Neboj se, jsi můj kamarád! Můžeš tu zůstat jak dlouho chceš, tátovi to určitě vadit nebude." Ujistila jsem ho. Vždyť i jak se Proxi vrátila s Hati, taky mu to nevadilo.
Když v tom jsem uslyšela z dálky zavytí. "To bude možná on, chceš se jít podívat? Nebo chceš první ukázat les?" Teď to byl přece host a já bych se o něj měla postarat jak nejlépe umím.

Byla jsem trochu v rozpacích, proč taky ne? Tohle se mi neděje každý den. A tak jsem musela posbírat veškerou svou mizernou hrdost a porvat se s tím jak nejlépe umím. Vlček se zdál být z toho všeho taky trochu nesvůj, takže jsme na tom byli možná i podobně. I když jsem z toho byla opravdu vykolejená, ale v dobrém. "To je v pořádku... Já myslela že jsem tu sama, občas nebo pořád nedávám dost pozor." Řekla jsem trochu provinile a nesměle se usmála.
Byla jsem zvědavá co je zač a co tu vlastně takhle v lese dělá. Jako by to nebylo jasné, určitě patří do smečky jinak by si tu takhle nechodil. Aspoň tak mi to přišlo a zavrtěla sem ocasem. Ještě že bylo takové horko, být mokrá mi ani trochu nevadilo. "Orientuješ se podle pachů? Fascinující!" Ona to možná taková věda nebude, ale pro mě to bylo naprosto šokující. Pak ale pokračoval a já se snažila v tom všem zorientovat. "Ty.. ses ztratil?" Zeptala jsem se ještě jednou smutně. "Neboj najdeme odkud si," utěšovala jsem ho, ale kdo utěší mě? Zkoumala jsem ho od hlavy až k patě, možná mám teď taky kamaráda. "Těší mě, to se tak prý říká, říkal táta. Mě říkají Saelind," taky jsem se představila. "Teď už někoho znáš, hehe... No.. a tohle.. tohle je Mechový les, nebo Mechová smečka, to vyjde asi na stejno." Řekla jsem nejistě a při tom ukázala na okolí. Chtěla jsem aby se cítil trochu dobře a tak jsem nasadila nesmělý a krkolomný úsměv.

Moc se mi líbila tahle hra, máchat se klacíkem v tůňce. Voda byla fascinující, moc hezky tvořila zajímavé vlnky a útvary. Byla jsem do toho opravdu hodně zabraná a ani ve snu by mě nenapadlo, že bych tu nebyla sama. Zkrátka já jsem byla spíše taková tichá myška, co se snaží být víc než nenápadná. Možná ani vůbec neexistuje, vystačila jsem si sama samotinká. Když v tom jsem uslyšela hlas, který jsem neznala. Vyděšeně jsem sebou cukla tak, že mi klacík z tlamy spadnul do vody. A kromě toho jsem tam skončila celá, uskočila jsem vstříc tůňce a v ní také skončila. Jedno menší žbluňk se ozvalo hned vzápětí.
Voda nebyla hluboká a tak jsem přepadla na bok a namočila si tak jen část svého těla. Ne, že by to nebylo příjemné, ale bylo to neplánované. Zorientovala jsem se už velmi rychle a zrak mi padnul na podobně velkého vlčka, jako jsem byla já. Přesto jsem ho tady ještě neviděla. Srdíčko mi tlouklo o sto šest, skoro jako by chtělo vyskočit z mého drobného hrudníku ven. Je... to vlk. Projela mi první myšlenka hlavou. Malou chvíli jsem tam jen tak ležela a hleděla na vlče přede mnou. Měla bych pozdravit. To dá přece rozum. Já ale nebyla vůbec zvyklá s někým mluvit, proto jsem z toho měla obrovské obavy. "Ahoj," doplnila jsem a začala se sbírat na nohy. Možná je to můj bráška, maminka se jen zapomněla zmínit. A on se tu teď celou dobu jenom potuloval. "Stojíš tu už dlouho?" Nenapadlo mě nic lepšího, než se zeptat na tohle. Možná mě sledoval, jak se šťourám v té tůňce a musel si myslet kdo ví co. Sestra by si s ním určitě poradila lépe. V mžiku se mi na tváři propletl smutek, ale ten jsem se snažila rychle zakrýt a nasadila tak spíše obavy. "Jsi tu sám?" Možná stejně jako já. Zastříhala jsem ušima a prohlížela si bělavou hlavičku. Přesto jsem měla knedlík v krku a chraplavý hlas.

Usnula jsem pod stromem na nejspíš delší chvíli. Možná se ve mě probudil takový lenoch, lenoch smečky. To na mě táta bude určitě hrdý. Projelo mi hlavou a musela jsem se při tom ušklíbnout. Pomalu jsem se začínala zvedat a uvědomovala si, že jsem úplně ztuhlá. Několik minut jsem se jenom protahovala a dávala dohromady všechny kosti, které mi postupně křupali.
Pak jsem zívla a rozhlédla se. Les se zdál být stále stejný, nic moc nového jsem neslyšela. Pokud na sebe někdo upozornil, muselo to být v době, kdy jsem byla ještě v hlubokém spánku. Ach jo. Uvědomila jsem si. A tak jsem se rozešla po lese. Bylo opravdu horko, kdyby tu nebyly ty stromy, nejspíš bych se upekla. Co je to za divné počasí? Zavrtěla jsem hlavou a ztěžka dýchala. Snažila jsem se najít nějakou tůni na pití. Tušila jsem, v kterých místech by se mohla ještě zdržovat voda. A tak jsem se pomalu proplétala mezi stromy a zvědavě při tom nakukovala sem a tam. Zdá se, že v lese nikdo nebyl, neboť jsem nikoho neviděla, ani necítila. Ale to nebylo nic nového. Zdá se, že rodiče vzali někam Proxi. Napadlo mě a usmála se. Aspoň jsem mohla prozkoumat les a vlastně ho i pohlídat! Velká ochránkyně lesa! Strážkyně! A v tom kousek ode mě vylezl nějaký větší brouk. Uskočila jsem vyděšeně do strany a zalápala po dechu. Je to jen brouk, ten ti neublíží. Dobře, měla bych slevit ze svých nároků. Došla jsem k tůňce a hlavu trochu sklonila dolů, abych se napila. Voda nebyla ani trochu chladná, spíše vyhřátá. U jezera by byla určitě chladnější. Napadlo mě. Ale zatím jsem zůstávala u tůňky, chytla jsem klacík a začala si ve vodě čvachtat a vytvářet tak kroužky.

Seděla jsem stále na mohutné větví stromu a rozhlížela se po všem možném, co se kde šustlo. Očka mi zářila jako kdybych viděla něco naprosto fascinujícího. A mohlo to být naprosto cokoliv, i sebemenší obyčejný ptáček. Líbilo se mi, že tu máme tolik druhů opeřenců a každý z nich měl na sobě zcela jinou barvu. Přišlo mi to opravdu zajímavé a jindy bych si toho možná ani nevšimla. Až teď když sem se stala jedním ze zdejších pozorovatelů.
Zavrtěla jsem svým slaboučkým ocáskem ze strany na stranu a rozhodla se podívat se zase do nížin. Opatrně jsem dávala jednu tlapku za druhou, byla jsem na sebe opravdu hodně opatrná. Nechtěla jsem aby se mi něco stalo a udělala si tak bolino. Jakmile jsem se dotkla země úsměv na tváři se mi rozšířil. Pánoval tu klid. Nikde jsem nikoho neslyšela, což by mi mělo nahnat hrůzu ale nedělo se tak. Byla jsem tu sama, ve vlastním lese, doma. A přišlo mi to příjemné. Pomalu jsem se rozešla cestičkou podél mechu. Bylo až příšerně horko a těžce se dýchalo. Možná by bylo fajn zajít zase k jezeru a porozhlédnout se. Půjdu až večer, teď bych se upekla kdybych tam měla jít po svých. Přišlo mi totiž že moje nohy vůbec nerostou. Měla jsem je krátké a slabé, ostatně jako zbytek těla. V tom mi zpod packy vyletěl motýl a já ho začala hravě chytat. Zapomněla jsem i kde jsem, to vše za honbou motýla, kdo ví kam mě může dovést?

// VVJ

Pelášila jsem zpátky do svého domova. Nechala jsem za sebou veškerou rodinu, ale věděla jsem, že bude určitě v pořádku. Navíc jsem jim nechtěla kazit zábavu, Proxi se zdála oproti mě tolik vpředu. Smutně jsem sklonila hlavu a vklouzla mezi stromy. Opatrně jsem našlapovala tak, abych byla co nejtišší. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, kdo by taky hledal malé a drobné vlče?
Začenichala jsem kolem a cítila spoustu pachů, neuměla se však dobře orientovat a tak jsem prostě šla. Bylo na čase si les projít jako velká holka. Vždyť tady budu bydlet celý život, měla bych znát každou květinku, i každý kamínek. Sem tam jsem označkovala území, jak mě to učil tatínek, pěkně s nožkou nahoru. Nedávna bouřka mi vzala hodně energie, ale touha zkoumat stále ještě překypovala.
Přímo přede mnou posedával ptáček, měl křídla a vypadal docela srandovně. Vydával srandovní zvuky a já jen naštelovala uši a dívala se na něj. Hezky schovaná v houštině mechu. Vrtěla jsem ocasem sem a tam, brala jsem to jako takovou hru. Očka se mi rozšířila jako to dělávají kočky před lovem. Vyskočila jsem ze svého úkrytu přímo na ptáčka, ale ten stačil uletět na nejbližší větev. Hmm... Ale nevadilo mi to, zabíjet zvířata... kdo by to chtěl dělat? Já to brala jako takovou hru, možná i výzvu. Strom byl podivuhodně rostlý, dalo by se na něj vylézt. Kmen nebyl tak tlustý, abych se na něj bez pomoci dostala. A tak jsem se vyškrábala nahoru a opatrně začala stoupat. Byl to ležérní stromek a já se snažila zarývat drápky tak, abych nespadla. První větev byla celkem vysoko, aspoň pro někoho jako jsem byla já. Po několika minutách se mi ale povedlo se na něj dostat. Ptáček byl ovšem až na jeho úzkém konci. Jednou to taky zvládnu. Líbil se mi můj nový úkryt na větvi stromu a tak jsem tam zůstala spokojeně sedět a užívat si krásu, která se mi naskytla.

Netušila jsem, co se děje. Měla jsem opravdu hodně starostí sama se sebou, vždyť jsem měla durch mokrou ťapku a začala z toho panikařit. Slzičky po tváři doslova padaly co jim jen síly stačily. Neviděla jsem ani přes ně, co se děje tam vepředu ve vodě. Sestřička Proxima i Háti byli polapeni do spárů té ďábelské vody. A jak tatínek, tak i maminka jim utíkali na pomoc. Háti se kolem mě ochomýtla a podpořila mě v tom, že to vlastně nic není. Měla pravdu, neboť během chvíli se strhnul silný déšť a já tentokrát neměla jen mokrou ťapku, ale i celé tělo. "Tak jo," fňukla jsem a při tom zkoumavě zvedla očka nahoru.
Nechala jsem je v popředí a sama při tom zůstávala sedět tam vzadu. Bylo to nepříjemné, tancující kapky deště do mého kožíšku. Když v tom se ozvala prudká a přesto tak hlučná rána. Donutilo mě to nadskočit přímo do výšin, jak jen nejvíce to šlo. Ihned jsem začala hledat viníka, kdo takový zvuk mohl udělat. Byl to tatínek? Ne. Maminka? Ne. Sestřička nebo snad naše nová sestřička Háti, která byla na zkoušce? Já na takovou zkoušku teda nechci! Hulákal můj hlas v hlavě. Jenomže ty nepříjemné světla, která se linula z oblohy byla tak nepředstavitelně děsivá a pak přišlo to hlavní, samotný hrom. "Já půjdu... domů." Řekla jsem tiše a nebyla si ani jistá, jestli to někdo vůbec zaregistroval. Každopádně Mechový lesík naštěstí nebyl daleko a cesta tam byla jednoduchá. Pelášila jsem co mi jen síly stačily, div mi tlapky samotné stačily. Zpátky do bezpečí mého domova.

// Mechový lesík, omlouvám se, že Vám Saelind takhle sprostě beru, ale odjíždím na pracovní cestu.. A zdržela jsem Vás už celkem dost. :3

Naslouchala jsem rozhovoru přítomných a snažila se co nejvíce pochytit. Tatínek vše trpělivě vysvětloval, zdálo se že je naprosto skvělý, nic ho nerozhodí. Co je to fráze? Naklonila jsem hlavu na stranu a při tom se zkoumavě dívala na Háti. Háti byla na nějaké zkoušce, já stále netušila, co bych si pod tím měla představit, ale asi to byla nějaká hra. Moc ráda bych si jí také zahrála, ale jít tak daleko od svého domova? Rodiny? Nic pro mě. Tady to bylo celkem fajn, les jsme měli blízko a navíc tu byl tatínek. A šli jsme přece hledat jídlo, což byl celý účel téhle cesty. Takže jsem chtěla být trpělivá, tichá a vyčkat, než mi někdo hodí kus flákoty pod nos. Pomeranč je kulatý a oranžový. Ale jak to mělo vlastně vypadat? Všichni vlci se začali křenit ve stylu, že to určitě nebude dobré. Takže jsem logicky udělala to samé, ve tváři jsem dala náznak kyselosti a nechuti.
To už jsem se ale řítila k mamince, která se k nám vracela v plném elánu. Ihned mě přivítala a po mě i Proxi. Užila jsem si tu chvíli, kdy mě olízla mezi ušima a nenápadně jsem zavrtěla ocáskem. A jsme tu všichni. Cítila jsem se moc dobře, byly jsme kompletní rodina a Háti, která byla naše nová rodina a určitě bude žít s námi. "Vzal nás na jídlo," tiše jsem se usmála a skromně při tom začala přední tlapkou vrtat do hlíny, ve stylu nervozity.
Tatínek chtěl ulovit nějakou kachnu, což byl pták. Ale maminka zase navrhla zajíce, obě slova jsem netušila, kam zařadit. "Prostě maso," potichu jsem pošeptala mamince, protože jsem měla už hlad. Jenomže jsem slyšela jak Háti pobízí Proxi ať se jdou klouzat. Klouzando? Zvědavě jsem zastříhala ušima a dívala se, jak se Háti rozběhla do vody a najednou tam nebyla. Zalápala jsem po dechu a ihned jí očima hledala. Už není. Projela mi myšlenka jako první. Voda vypadala lepkavě, podobně jako to bláto. Přiblížila jsem se k vodě a položila do ní opatrně tlapku. Bylo to studené, nejspíš za to mohlo i to podmrakem počasí a deštivo. Jenomže jsem se znechuceně podívala na tatínka, pak na maminku. Byla jsem mokrá, až moc. Nechutně to kapalo z drápků dolů, začala jsem proto ihned couvat. A to nebylo ovšem všechno, neboť se mi do očí hrnuly slzy, doslova vodopád. "Fůj! Mokro!" Vzlykala jsem, jako malé dítě, které právě upadlo do bahna. Slzy se rozprskly do všech stran a já se tam jen klepala a chtěla být suchá. Déšť tomu zrovna nepomáhal, ale voda z jezeru byla zkrátka voda z jezera. Mokro! Kape to!

// Mechový lesík

Tatínek vedl očividně velmi důležitý rozhovor s novou svěřenkyní Háti, já to poslouchala a dělala si při tom poznámky do své vlastní hlavy. Zkouška? Někdo někoho někam posílá? Háti nebydlí už nás? A proč ne? Náš les je přece tak velký. Dumala jsem v duchu a přemýšlela nad tím, odkud se asi Háti mohla ztratit, nebo odkud aspoň přišla. Bylo to naprosto alarmující, jak mi mozek pracoval, ale absolutně nestíhal vůbec nic. Naivně jsem si myslela, že mi bude stačit jen všechno poslouchat, ale já měla tolik otázek. Kéž by mi jenom můj jazýček trochu pomohl a donutil mě samotnou mluvit a ptát se. Svět byl přece tak velký a já se toužila vzdělávat a všechno vědět, jenomže jsem se bála jen promluvit. Ťapkala jsem si to ve šlépějích mého milovaného tatínka a dávala pozor, abych nespadla do nějaké díry.
Za chvíli už jsem viděla tu obrovskou louži, která mě donutila na chvíli rozevřít koutky k úsměvu. V tom jsem uslyšela protestující Háti, která zrovna zmínila, že vůbec neví kde je. "Já taky ne," hlesla jsem až příliš potichu, ale vůbec mi to nevadilo. Byl tu přece tatínek, sestřička Proxima a Háti! Byly jsme jedna velká šťastná rodinka, i když jsem si Háti nepamatovala u svých brzkých vzpomínek. Vždy se stane nějaký ten error. Došli jsme až k jezeru, kde nás tatínek chtěl nechat a ulovit nějakou kachnu, to bude asi nějaký divný vlk, kterého za chvíli sníme, žádná škoda. "Kouše?" Zeptala jsem se potichu a zvedla hlavu, jestli to tatínek vůbec slyšel, ale on už se rozhlížel všude možně, aby našel nějakou kořist.
Jenomže jeho cesta byla naprosto traumatizovaně zničena příchodem maminky. Snad nezapomene, že nás má nakrmit. Zastříhala jsem ušima a zvedla s úsměvem hlavu. "Mami," tiše jsem sklonila hlavu a přiblížila se, abych se jí otřela o nohu. Odpočinek je asi jenom něco, co trvá jenom chvíli.

//

Sopka zůstala sopkou a my se mohli věnovat novým tvářím, nebo jedné staronové. Měla jsem radost z toho, že vidím svoji sestřičku a dokonce i další novou tvář. Osobně jsem ale byla hodně nervózní, takhle jsem se ještě s nikým cizím neseznamovala, tatínek se zdál být v pohodě. Těší mě? To znělo divně, divila se tomu i vlčice s krásným kožíškem. Naklonila jsem hlavu mírně na stranu, abych si mohla tatínka prohlédnout, co na to hodlá vlastně říct.
Vlče mluvilo o tom, že je tohle její zkouška. Další neznámé slovo, které mi nedávalo moc smysl, ale nehodlala jsem se zapojovat. Držela jsem jazyk pěkně za zuby a snažila se vypadat, že nemám ze všeho kolem tak úplný strach. Srdíčko mi ovšem bilo jako o život. Hati. Představila sestřička její novou kamarádku. A očividně měla hlad, neboť se jí bříško ozývalo všude kolem. Popravdě i já bych něco ráda snědla, naposledy jsem jedla ještě v jeskyni. A tak jsem pohlédla na tatínka, jestli tedy budeme náš výlet muset odložit. Ale on to vymyslel naprosto perfektně, jednoduše se to spojí. "Jídlo, já ráda." Pípla jsem potichu a sklonila při tom trochu hlavu. Rozhodně jsem neměla nic proti tomu, aby se další dvě přidali, čím víc tím víc toho nejspíš zažijeme. Držela jsem se ale v těsné blízkosti tatínkovi přední nožky. Nechtěla jsem se od něj vzdálit víc, než by bylo nutné.

// VVJ