Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cesta byla opravdu delší, než sem si myslela. I když sem měla energie na rozdávání, kopec byl víc než náročný. Povzdychla sem si a dívala se nahoru, kde už si to šmarovala rezavá. Měla delší nohy, takže bylo logické, že se nahoru dostane mnohem rychleji, než já. Na chvíli jsem zastavila a mezi tím mě dohnali šedivá s šedivým. Šedivá mi mezi tím nabídla pomoc, kterou sem okamžitě přijala. Opřela jsem se o šedivou, jejichž tělo bylo samý sval. Já jsem si oproti ní připadala jako nějaká máčka, měkký plyšák, který o sval ani nezakopnul. "Děkuju, je to... dál než sem si myslela," pípla jsem mezi dechem a vděčně se na vlčici usmála. S šedivým očividně něco řešili, ale já nebyla schopna plně poslouchat. Mezi mými hlasitými nádechy jsem byla ráda, že jsem hlavou dokázala koordinovat své nožky.
Už sem ani nevěděla, kudy všudy jsme museli jít. Když v tom zavolala zpředu zrzavá, že něco našla. Ihned jsem ucítila silný příval energie a donutila jsem se přidat, abych to viděla. Byla tam velikánská kytka. "Jů!" Zavrtěla jsem ocáskem. Třeba když k ní přičichnem, tak nám vrátí vzpomínky! To je kouzelné! Radovala jsem se. Ale úsměv mi na tváři doslova ztuhnul. Protože z kytky vylézaly nohy. A ne jen tak ledajaké nohy, bylo jich víc... s každým dalším pohybem se objevila další. Přejel mi mráz po zádech a aby toho nebylo málo, celá srst jako by mnou projela statická elektřina. Doslova sem byla rozčepýřená jako nějaká slepice. "Ááááá!" Vmžiku sem se otočila a pelášila těch pár kroků k šedivému týmu. Oběhla sem ho a zaparkovala šedivému vlkovi se zeleným ocasem mezi zadníma nohama. Zůstala sem štronzo, dál sem se nemohla ani pohnout, zkrátka paralyzovaná z toho, co sem viděla.

// Vodopády, přes dlouhou řeku

Byla jsem ráda, že se mi konečně někdo věnuje. A pomáhá mi, takže jsem ihned skočila po té nabídce, že mi pomůže. Dostala jsem se na druhou stranu opět suchou nohou. Seskočila sem dolů a počkala ještě na ty dva opozdilce. Hehe, a kdo je tady brzda teď? Ale ne tak velká, vlci byli určitě hned v závěsu. "Co myslíte že tam najdeme?" Kromě bolavých nohou jsem to neuměla odhadnout. Tahle výprava byla opravdu skvělá, bludičky nás vedly zase dál.
Zrzavá vlčice vyrazila jako první a nasadila docela rychlé tempo. Lekla sem se, co se bude dít když nebudu stíhat. Ihned sem se teda dala taky do klusu, ne-li běhu. Ten mi ale vydržel jenom chvíli, velmi rychle sem se zadychala a musela zpomalit. Pokračovali jsme proti proudu někam nahoru. No, co čert nechtěl, nakonec tam dorazím jako poslední. Tělo mi odmítalo spolupracovat a už v půlce cesty sem šla s otevřenou tlamou, která neustále zívala. "Až nahoru?" Pipla sem potichu. Byli jsme už v horách a já hledala bludičky. Nechtěla sem zadat nikoho, ať mě nosí. Nechtěla sem být na obtíž. Proto jsem se nahoru vydala stylem, že mi nožky udělali dva kroky do stran, dva nahoru a jeden zpátky. To je pro pána jána ale fuška. Smutně sem sklonila hlavu. Už mě ani rohatí zajíci nezajímali. Ne dokud neuvidím aspoň jednu světlušku.

Zdálo se, že jsou tady všichni tak hodní. Vděčně jsem se vždy podívala, když někdo něco mířil ke mě. Ať už to bylo upřímné nebo ne, já to všechno hltala s dobrou náladou a brala jsem to, jako bych udělala něco správně. Místnost za vodopádem nebyla zrovna velká, ale to mi nevadilo. Pro mě byla obrovská, asi stejně jako celý svět. Malé očka obdivovala všechno, na co jen spočinul můj zrak. Nejvíc jsem ale fascinovaně koukala na světlušky. "To jo, necháme si je?" Pošeptala jsem zpátky zrzavé vlčici a při tom na ni zamrkala zlatými očky. Kéž by to bylo tak jednoduché a my si ty světlušky budeme moct vzít. Svítili by nám i v noci a ukazovali by třeba pohádky.
Pohádky jim šli, neboť začali ukazovat nějaké obrazce. Nejvíc sem slyšela slovo Smrt a to se mi moc nelíbilo. Kopce! Špičatý kopec! Divný kopec! Zajíc s ušima! Ne to budou rohy, zajíc s rohama!
Hubenej kopec! Hádala jsem v duchu a moc mě to bavilo. S každou další myšlenkou, která se mi dostala do hlavy jsem přeskakovala ze strany na stranu. Nakonec na tuhle záhadu přišla zrzavá vlčice. Ale šedivá s šedivým tátou nebyli moc daleko od pravdy. "A víš kudy to je?" Zeptala jsem se, nejspíš sem nedopatřením přeslechla slova - že to tam zná.
Zrzavá mi nabídla stejnou vstupenku přes vodopád jako před tím. "Ano prosím!" Zavrtěla jsem ocasem. Viděla jsem, že zrzavá už neztrácela čas a hnala se k blízkému východu. Nechtěla jsem ať na mě čeká a tak jsem vděčně cupitala za ní. Vyskočila jsem na kmen stromu, dělalo mi to trochu problém, nemohla sem odlepit zadek od země. Ale nakonec se mi to povedlo a já mohla přejít pod vlčicí suchým kožichem ven. Pak jsem jí už následovala a rozhlížela se, kdy uvidím toho srandovního zajíce s rohama.

// Ragar, přes Dlouhou řeku

Konečně jsem byla na druhé straně, zvládla jsem to díky vlčici. Seskočila jsem dolů a usmála se na ni. "Děkuji," zastříhala jsem ušima a zazubila se. Nějaká slova tu padla, ale já je přes ten hluk moc neslyšela. A byla jsem zábrana spíše do toho, abych se uklidnila. Srdíčko mi tlouklo o hrudník, cítila jsem každou jeho ránu. Počkali na nás, ti jsou hodní. Radostně jsem se rozklusala za dalšími dvěma. Ti už stáli u další kuriozity tenhle křížové výpravy.
Postavila jsem se a prohlédla vzhůru. Můj momentální táta začal hádat, co světlušky ukazují. Pak se přidala i šedivá a nakonec i moje zachránkyně. Obrázky byly srandovní a mě nenapadlo vůbec nic. "Mám v hlavě úplný prázdno," řekla jsem popravdě a culila se jako měsícem na hnoji. Jak trefné, neboť sem asi nebyla daleko od pravdy. Kam nás asi zavedou? A jak chtějí vrátit vzpomínky? Zamýšlela sem se. Moc jsem tomu nerozuměla a tahle situace vlastně nebyla tak špatná. Tátu jsem asi měla, a z dvou vlčic by byli skvělé další dvě mámy! Nebo možná i sestry. Žili bysme určitě moc hezky. Představovala jsem si nás jako jednu velkou rodinu. Posadila jsem se a dívala se na srandovní světlušky.

Chtěla jsem, ať šedivý otec udělá zase kouzlo, abychom mohli pokračovat za bludičkami. Rychle než se ztratí! Ale to byl jen začátek příběhu. Nápad to byl nejspíš dobrý, ale nejspíš nikdo nepočítal s tím, že jsem se asi bála vody, nebo neuměla plavat. Z ničeho nic tu vyrostl mohutný strom a svým kmenem nám tak udělal průchod přímo skrz vodopád. Suše jsem polkla. Jako první se přes kmen dostal šedivý vlk. Hele! Někoho si zapomněl! Volal na něj můj hlas v duchu. Poskakovala jsem sem a tam. Rozhodně se mi do toho vůbec nechtělo. Suše jsem polkla a rozhlédla se. Za šedivákem se rozešla i ta další vlčice.
Povzdychla jsem si, zůstala jsem tady se zrzavou vlčicí. Ta se zdála být v pohodě, aspoň mi tak připadala. Pokud byla nervózní, vůbec sem to z ní nemohla poznat! "T-tak dobře," přitakala jsem a lehce se usmála. Byla jediná, kdo mi aspoň nabídla pomoc, ať můžu jít taky. Přece bez mého nápadu bysme se dál ani nedostali, aspoň ne suchou nožkou. Nejistě jsem šlápla na kmen stromu a škrábala se nahoru. Oba vlci před námi to prošli jako procházkou, jenomže teď přicházela ta horší část. Nožky se mi klepaly o sto šest. Zrzavá vlčice byla nade mnou a já balancovala mezi jejíma předníma nohama. Občas mi tlapka sklouzla dolů, ale dávala jsem si pozor, abych našlapovala opatrně a nikam nechvátala.
Sice jsem měla sevřený žaludek, ale byla ráda když jsem mohla projít přes vodopád suchou srstí schovaná pod zrzavou vlčicí. Seskočila jsem dolů a byla na druhé straně. Nejistě jsem polkla a rozhlédla se. Zase jsem se mohla cítit o něco lépe.

Nadšení z vodopádů mi šlo rozhodně vyčíst z tváře. Až jsem na moment zapomněla na pud sebezáchovy, já nějaký popravdě měla? Prostě a jasně se mi tekoucí voda líbila, ale zároveň jsem z ní měla hrůzu. Uslyšela jsem za sebou hlasy, které mě okřikovali, ať dávám pozor. Trhla jsem sebou a uskočila zase zpátky dozadu. Jako první to byla ta šedivá vlčice. Zrzavá vlčice za mnou ihned přiskočila a já netušila proč. Ihned jsem se přikrčila a sklopila uši. "Aah... omlouvám se," řekla jsem tiše a nadšení mě zase rychle přešlo. Otec se prozatím neprojevoval, alespoň vůči mě ne. Ale to mi nevadilo.
Otočila jsem se zpátky na ty pozoruhodné bludičky. Ty vytvářely mezi tím útvary nad vodou. Ti se mají, že umějí létat. Stačilo jen roztáhnout ty malé křidélka a dokázaly takové věci. Jenomže pak zmizeli někam za vodou a mě se sevřelo hrdlo. "Já... já asi neumím plavat," těkla jsem pohledem k nejbližší zrzavé vlčici, až se mi objevili slzy v očích. Netušila jsem, jestli umím plavat, nebo neumím. Každopádně z takové množství vody jsem neměla vůbec dobrý pocit. Navíc, koupeme se v takovém počasí?
Ohlédla jsem se na ostatní a čekala, co se bude dít. Vrhat se do vody takhle bezhlavě, to jde? "Udělej ještě kouzlo, prosím. Než utečou!" S prosíkem jsem se rozběhla za svým provizorním otcem. Třeba něco zvládne, jak se tam dostat za pomoci suchého kožichu.

// Rozkvetlé louky

Podivuhodné kouzla se tu děli. Najednou se kolem tlapky vlčice objevilo zelené křoví. Úžasem jsem to sledovala. Něco v hlavě mi ale říkalo, že magii jsem už dříve znala, ale i přesto to pro mě byl zážitek. Zdá se, že to uměl můj provizorní otec. Je prostě skvělý, usmála jsem se. Ale vlčice na svou magii bude muset nejspíše teprve přijít. Neboť její oči byli zlaté, jako slunce. I já je měla žluté, znamenalo to, že nemám magii? Vlčata nejspíše ne. V tom zkoušela magii ta vlčí šedivá dáma. Nad hlavami proletěl motýl, což mě donutilo udělat krok dopředu a nasadit ten kouzelný, naprosto fascinovaný vlčecí výraz. Jenomže za chvíli zmizel a s ním i kouzelný výraz, co jsem měla. Ještě... Hodila jsem po vlčici pohled, ale netušila jsem, jestli ho vůbec vidí.
Zelený vlček nakonec svolil, že půjdeme za světluškami. Nadšeně jsem poskakovala sem a tam, ale ihned jsem se vrátila zase zpátky do klidového režimu. Jupí! Radovala jsem se alespoň uvnitř. Ťapkala jsem za třemi vlky, měla jsem co dělat, abych jim stačila. Tempo bylo celkem veselé, světlušky nejspíš neztrácejí čas.
Uslyšela jsem nějaký podivný hluk, který jsem neuměla identifikovat. Za chvíli jsem uviděla obrovské množství vody, jak padá z kopce. "Páni," vydechla jsem potichu. Světlušky a vodopád? Co může být lepší? Rozběhla jsem se k vodě, abych to viděla zblízka. Vrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Z vody jsem měla strach, takže jsem zastavila kousek od břehu. Pohled se mi ovšem líbil, chvíli jsem dala prostor obdivu a pak se vrátila zpátky ke světluškám.

Chtěla jsem se držet blízko toho, u koho jsem se probudila. Logicky jsem si myslela, že je to můj táta. Nebyla jsem z téhle situaci úplně v dobrém rozpoložení. Spíše naopak, popoháněl mě strach. Jenomže vlk mě víceméně tak nějak odpálkoval. Jsem na to zvyklá? Jsem jeho věčným ocáskem? Absolutně jsem si nemohla vzpomenout, jak bych se měla chovat. Co je pro mě přirozené a co ne. Vlk se zelenými odstíny se rozešel za nějakou vlčicí a začal se s ní bavit. Nenápadně jsem přiskočila blíž a držela se vlkovi neustále za zadkem. Pohledem jsem se rozhlížela sem a tam. Co tady budeme dělat? Projelo mi hlavou. Naštěstí jsem neměla ani hlad, žaludek jsem měla sevřený, že by se do něj ani špendlík nevešel.
Najednou se ale začalo něco v okolí dít. Hned tři různé podivnosti se hrnuly do třech směrů. Netopýři, pavouci a světlušky. Ihned jsem věděla, co by mě zajímalo ze všeho nejvíc. Tak moc jsem měla na jazyku otázku, kam půjdeme? Kterou jsem zmínila před chvílí. Ale jazyk, jako by mě neposlouchal a odmítal komunikovat. Rezavá vlčice se rozhodla pro světlušky, ten černý nemluvka zase pro netopýry. A já? Koukla jsem na svého provizorního tatínka. Lehce jsem ho zatahala za ocásek, jestli si mě všimne. Ovšem možná byl tak moc pohlcený do rozhovoru, že si mě ani nevšiml. Rezavá vlčice se ptala, jestli jde někdo s ní. Já, já, já. Řval ve mě můj hlas, který toužil se podívat za světluškami. Každopádně stála jsem jako tvrdé Y a čekala, kudy se rozejde šedivý vlk. "Je to tak děsivé," hlesla jsem skoro až neslyšně a držela se u zeleného ocasu, kudy se rozejde.

// Věčný ocas svého věrného otce Beliala, beru stejný směr.

Byla jsem zakoukaná do svého nového táty, byl to pozoruhodný fešák. A hrát si s jeho srstí byla taková bžunda. Ani mi nevadilo, že jsem si nic nepamatovala, brala jsem to jako hotovou věc. Ale doslechla jsem se, že vlci kolem byli s touto drobnou chybou poněkud nervózní. "Ahoj," řekla jsem tiše a zazubila se směrem k šedému vlkovi. Pak jsem si prohlédla o ostatní. Byli všichni takoví kouzelní, i když jsem byla poněkud nesvá. Bylo tu hodně vlků, naštěstí se pozornost nevztahovala na mě, takže jsem mohla být v klidu a pohodě. A také pod ochranou.
Sem tam se prohodila nějaká slova, jeden z nejhlučnějších vlků byl ten černý. Mluvil o nějakých pohádkách. Já měla pohádky moc ráda, teda asi. Byly jsme na louce obklopené květinami. Na domov to moc nevypadalo, ale určitě bych si tu zvykla. "A kam půjdeme?" Zašeptala jsem šedému vlkovi do ouška. Nemluvila jsem zrovna nahlas ani normálně. Spíše jsem se styděla a všechno ostatní šlo stranou. Když budu v blízkosti šedého vlka, nic se mi nestane. Takže jsem se odmítala někam hnout bez něho. Zkracovala jsem si chvíli poskakováním, válením a tulením s šedivým vlkem. Ač jsem absolutně netušila co je zač a možná bych z něj teoreticky měla mít noční můry, v tuhle chvíli pro mě byl celým světem. Středobodem vesmíru.

Byla jsem nadšená, že poznám konečně babičku. Ale rozhodně jsem si jí nepředstavovala, jako tohohle tmavého vlka. Ale vlci byli různí, možná na to nevypadal, ale když jsem naklonila hlavu, mohla to být babička. Ale na babičku měl opravdu hrubý hlas. A zkrátka... nevypadal, jako babička. Každopádně mě pozdravil kývnutím hlavy. Udělala jsem to samé, protože opakovat to, co dělají ostatní je strašná bžunda. Roztomile jsem se na něj usmála, tak jak jsem uměla, zkrátka ten kouzelnický úsměv roztomilosti, která by se dala krájet. Ovšem nezdálo se, že by se měl co ku řeči. Pak jsem ale uslyšela hlas maminky, ta mluvila o nějakých magiích a já to brala jako hotovou věc. Přece se mi rozplynula sestra přímo před očima, pche... nějaká magie, normálka. Pak ale zvolala, že už vidí babičku a já jí v davu vlků začala nadšeně hledat. Byla to šedá vlčí dáma a já se rozplývala štěstím. "Dobrý den Thio," řekla jsem nervózně a stále po ní pokukovala. Byla tak nádherná! Tak moc nádherná, až jsem se z toho dostala do mdlob a usnula.

Netušila jsem, co se stalo, ale když jsem se probudila, cítila jsem, že mě bolí celé mé malé tělíčko. Mžouravě jsem pomalu otevírala oči, jako bych se probouzela ze spánku. Zívla jsem a cítila příjemné teplo. Choulila jsem se k srsti, která jsem netušila ani komu patří. A komu vlastně patřím já, nebo co jsem já zač. Netušila jsem, viděla jsem své chlupaté, ťupkaté nožky a když jsem se naklonila, viděla jsem šedou srst velkého vlka. Jako by to snad nebylo jasné, musel to být někdo, ke komu mám blíž než ke komukoliv jinému. Musel to být můj rodič, i když v tuhle chvíli jsem ani nevěděla, co to slovo znamená. Tenhle vlk měl opravdu srandovní uši, ty mě zaujaly ze všeho jako první. Ihned mi to vykouzlilo úsměv na tváři a začala jsem se víc a víc choulit k neznámému vlkovi. Jak krásné, jak milé! Tolik lásky jen a jen mému tátovi? Naštěstí jsem k nevědomosti měla blíž, než veškerý zbytek osazenstva, vzhledem k tomu, že jsem měla jen pár měsíců života. Vracet se na začátek pro mě byla naprostá hračka. Vykouzlila jsem svůj neodolatelně roztomilý úsměv a válela se vlkovi na přední tlapce, snažíc se nasoukat mezi jeho přední nohy. Nemělo by to být těžké, vzhledem k jeho širokému hrudníku.

// Jižní Galtavar, přes Smrkový les

Utíkala jsem za zamýšlenou maminkou a hledala si nejvhodnější cestu pro mé tlapky. Bylo to občas dost komplikované, ale les přes který jsme šli byl celkem průchozí. "Je to daleko?" Houkla jsem na maminku zezadu a zavrtěla ocasem. Když v tom jsem se zarazila. Na louce byla spousta rozkvetlych květin. Bylo to divné, protože příroda spíš v tomhle období umírala. A tady se... činila. "Co se to děje?" Rozhlédla jsem se a zavrtěla při tom hlavou.
Maminka se zastavila a pozdravila nějakého vlka. Za to mohl on? Byl to nějaky milovník květin? A řekl mu někdo že všechny kytky zima zase zabije? Takže to byl vrahoun květin. "To je ona?" Zašeptala jsem mamince, když se ke mě sklonila. Představovala jsem si ji trochu více jako... vlčici? zamýšlela jsem se nad tím. "Ahoj," spitla jsem k tmavému vlku.

Maminka si Dyora hned zamilovala, nebylo se taky divit čemu. Stačí se na něj pouze podívat a je to. Nadšeně jsem se podívala na Dyora. Jeho příběh byl velmi smutný, ale teď se blýskalo na lepší časy. Určitě se mu u nás bude líbit. Napadlo mě. Musíme mu všechno ukázat, co tu vlastně máme. Házela jsem po něm nenápadně očkem, neboť jsem ho viděla jako vzor. Když se uměl takhle mlád sebrat od rodiny a jít hledat sám sebe. Já neuměla najít ani myš, natož samu sebe. Divné. Maminka mluvila o svých odznacích. Mě tak divné nepřišli, protože je má maminka odjakživa. Jednalo se o magii. Nejspíš o podobnou jako když nám zmizela tehdy sestřička z lesa.
Pak se ale maminka začala podivné rozhlížet. Nejspíš měla zaječí úmysli. Ale co ta kořist? Napadlo mě. Asi jo budeme muset odtáhnout sami. Ale pak zmínila i moje jméno a já nadšeně zamrkala. "Já mám babičku?" Zeptala jsem se zmateně. "A kde je?" Nedočkavě jsem se rozhlížela. Ale to už si maminka mašírovala jinam a já zmateně prohlédla na Dyora a na tátu. "A co Dy-" nestačila jsem nic říct protože máma měla už naspěch. "Hned jsme zpatky," ujistila jsem Dyora i tatínka a utíkala tak rychle, aby mi máma neutekla.

// přes Smrt, louky

Byla jsem z toho tak mimo, když jsem viděla dva Dyori, že jsem po zavolání tátou na nic nečekala a rozběhla se přímo k nim. Aniž bych se otočila jsem ze sebe vychrlila tolik slov, na které jsem ani nebyla zvyklá. Vždyť já nikdy moc nemluvila, ale teď jsem byla zkrátka rozhozená a chtěla mu tak hrozně pomoc, že jsem si ani nevšimla, že je všechno zase v pořádku. Jakmile mi ale tatínek, i maminka řekli, že Dyor je jenom jeden, podívala jsem se na něj a nechápavě zavrtěla hlavou. "Co-že?" Vykoktala jsem nechápavě a nedokázala to pochopit. Hledala jsem druhého Dyora, ale nebyl tu, ani se za ním neschovával. Tak o co tady šlo? Co je to za špatný fór? Chvíli jsem nechala konverzaci plynout. Ať si předají zdvořilosti, každý z nich se Dyorovi přátelsky představil, což muselo být fajn, vzhledem k tomu jak z toho seznámení byl nervózní.
Pak se slova ujal tatínek a začal mi představovat toho šedého vlka, který s nimi lovil. Zamrkala jsem na něj a nesměle se při tom usmála. Mitsurugi. Zopakovala jsem si jeho jméno, abych si ho zapamatovala. "Těší mě," řekla jsem potichu a při tom vrtala tlapkou do země, byla jsem z něj nervózní! Pak táta doplnil ještě informace Mitsuovi, ohledně smečky. Byla jsem už pro jistotu potichu a jen poslouchala. Po očku jsem se podívala na ulovenou kořist a hladově se olízla.

Snažila jsem se co nejvíce zapojit svůj nos. Byla to zábava se takhle učit, i když jsem nalézala věci, které by jinému nestaly ani za to sklonit hlavu. Já ale byla nadšená, když jsem ale měla bolavý nos od krtka, který se konečně pustil, ihned jsem se o něj začala zajímat, jestli je celej. I když mi v něm cukalo, zdálo se že mi nos nesnědl. Nezdvořák jeden. Tlapkou jsem si nos oplácala.
Podívala jsem se zpátky na Dyora, ale ten tu stál dvakrát. Nevěřícně jsem vykulila očí. "C-co to je za čáry?" Vykoktala jsem vyděšeně. Byly úplně stejní, ale Dyor je přece jenom jeden. Začali se mezi sebou handrkoval, že jsou oba dva praví. Stala jsem jako opařená a za chvíli i zapomnela že jsou tu rodiče na lovu. Klepala jsem se strachy, co tohle mělo znamenat? Najednou se jeden Dyor začal schovávat za mě a ten druhý to nemohl překousnout. "Dyorem?" Zvolala jsem na oba a doufala, že se ozve ten pravý. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
V tom jsem uslyšela volat své jméno. V očích jsem měla doslova slzy, co se to děje? Nejdříve mi zmizí sestra a pak se nový kamarád rozdvojí? Tady něco nehraje. "Pojďme, táta už bude vědět." Aspoň jsem v to doufala. A začala jsem pelášit přes louku za nimi. Srdíčko mi tlouklo o sto šest a když jsem se blížila, všimla jsem si že bylo už po lovu. Zvíře ulovili a může být tak hostina. "Tati! Mami!" Zavolala jsem na ně s úsměvem. Ale hned po tom jsem se otočila. "To je Dyor... ale Dyor je jenom jeden, ale teď jsou najednou dva. Proč jsou dva? Jak je zase spojíme v jednoho?" Zeptala jsem se smutně. Možná jsme měli řešit důležitější věci, jako proč je například tady se mnou. Ale nejdříve ho dostat zase do normálu, to je přednější. Nebo dostat kořist domu? Ne zmrznout v tomhle počasí? Stačí si vybrat, no problemo!

Dyor byl mnohem více vyspělejší než já, mluvil tak rozumně a rozhodně. Já se mu rozhodně nemohla vyrovnat, já byla klasická domácí puťka. "Páni," nedokázala bych si představit se sebrat a odejít za hledáním sama sebe. Netušila jsem, kdo vlastně jsem, ale nevadilo mi to. Měla jsem tatínka, maminku, bez kterých bych nedala ani ránu. Po mamince se mu stýská, ale nebylo to na něm vůbec znát. Viděla jsem ho jako takového toho drsňáka, ještě mu chyběla ta dospělácká dýmka a byl by úplně hot. "Ty už jsi tak dospělý, já asi nikdy nebudu." Povzdychla jsem si smutně. Navždy budu viset tatínkovi na krku a žádat ho o každou maličkost, která mě napadne.
Pak už jsem se zaměřila na čich a lov. Byla to zábava, ale takhle to asi vypadat úplně nemělo. Našla jsem jako první voňavou květinku, Dyor vypadal celkem trpělivý. Zazubila jsem se na něj a nadšeně pokračovala dál. Co najdu asi tentokrát? Pochodovala jsem kolem Dyora a hledala další zajímavý pach. Jeden jsem našla a tak jsem poodešla dál. Mezi trsy trávy jsem našla podivně vypadající čerstvou hlínu. Byl v ní takový malý důlek, jako dělaný pro můj malý nos. A tak jsem ho tam strčila. Pach tam byl opravdu hodně intenzivní a dala bych krk za to, že tam asi něco bude. Už jsem chtěla nos vytahovat a volat Dyora, když v tom jsem ucítila ostrou bolest, která mě kousla přímo do čumáku. "Jauvajs!" Vyjekla jsem, až mi z toho slzy vyprskly do všech směrů od očí. Na nose se mi pohupoval krtek, který mě svými jehličkami držel na nose. "Nee! Pusť mě!" Začala jsem pelášit kolem dokola, skákat, ale krtek se držel jako smyslů zbavený. Vždyť mi ukousne nos! Netušila jsem, že mě takový tvor může kousnout a ještě k tomu se takhle držet!