Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Než sem se nadála bylo ráno. A to pěkně chladné, zda se ze trávit čas sněhovými radovánkámi bralo času habaděj. Na tváři mi pohrával úsměv, cítila sem se šťastně. Byla jsem doma a to mi opravdu hodně pomáhalo. Vždy když sem byla mimo les sem se cítila nervózně, jako bych to ani nebyla já. Chtěla jsem zjistit více o naší smečce a o tom, jak všechno funguje. A mezi tím si Proxi užívala s babičkou a maminkou. Potřebovala to, já je měla do teď, tak ona si může užívat dobrodružství s nimi.
Zavrtěla sem ocasem ze strany na stranu. V dálce jsem něco zahlédla, sklopila jsem ouška do stran a schovala se za hromádkou sněhu. Zatoulal se sem zajíček, nebo tu bydlel? Už sem ho jednou viděla, když sem ležela na stromě a dívala se na svět zvrchu. Je to pořád ten stejný? Mohla sem ovšem jenom hádat. Radostně jsem vyskočila ze svého úkrytu a ukázala se mu v celé kráse. Zavrtěla sem ocasem, jenomže zajíc asi neměl náladu na to mě jít pozdravit. Uskočil do strany a pak zase zpátky. Posadil se na zadek a zvedl tlapky, párkrát kývl hlavou a pak pelasil pryč. Počkej! Nechtěla jsem ho sníst, jen jsem si chtěla... Hrát. Utíkala sem za ním, ale byl neskutečně rychlí a já jeho stopu ztratila. Ale nebyl nevyhledatelný, neboť jsem měla sněhovou stopu. Tu jsem se rozhodla v plné parádě prozkoumat a potřebovat si tak i nos. Soustředila sem se na jeho čerstvý pach ve stopách a kdyby to nešlo, měla sem samotné stopy.

// Gejzírové pole

Tatínek mi stačil utéct, byl opravdu hodně rychlý! Ale mě to nevadilo, naštěstí sem cestu už znala, byla bych hloupá, kdybych neuměla jít v jeho stopách. Poskakovala sem a měla sem z toho velkou zábavu. A dokonce jsem se i hezky zahřála a nebyla mi taková zima. Být pěkně v teple domova, tak se mi to líbilo. I když měl tatínek nejspíš v plánu se k výletu zase přidat. Já to brala jako možnost být chvíli s ním.
Za malou chvíli už mě přivítali stromy na hranici. Tu vůni miluji. Projelo mi hlavou a otřela sem se o blízký strom, jako symbol, že jsem doma. Zlatavé očka hledala něco, čeho by se mohla chytit. Byla hluboká noc, ale mě se popravdě ještě spát nechtělo. Chtěla sem si ještě chvíli hrát ve sněhu. Byla to zábava a byl všude okolo. A tak sem hledala různé cestičky a když sem viděla sníh jako naducanou peřinku, hravě sem do ní skočila. Byla to opravdu zábava a mě se to moc líbilo. Ani mi nebylo líto, že jsem nechala maminku, babičku a Proxi jít na dobrodružství. Mě se doma zkrátka líbilo mnohem a mnohem více. Vždyť náš domov nabízel tolik možností! A aspoň se něco víc dozvím o tatínkovi a třeba jeho povinnostech. A poznám tetičku Ismu, kdo ví jaká vlastně je.
Ale zatím sem se držela v okolí a hledala si nějakou zábavu a program. Nechtěla sem tatínka vyrušovat, určitě si chce s tetičkou popovídat sám.

Postávala jsem a poslouchala. Zdálo se, že vyrazíme na další dobrodružství. Když sem vydechla, objevil se mráček dýmu, začínalo přituhovat. Tatínek se rozhodl vrátit zpátky do lesa, prý se vrátila nějaká další tetička. Zvědavě jsem zastříhala ušima, moc mě zajímalo, jak naše tetička asi vypadá. Maminka s babičkou a Proxi se rozhodli pokračovat dál. I když sem s nimi chtěla jít. Teď sem byla jako na houpačce. Jít na dobrodružství? Nebo se držet raději doma? Těkala sem pohledem sem a tam. Tatínek už se mi z obzoru docela ztrácel, zatímco zbytek se velmi dobře bavil nad historkami babičky.
Div sem se nerozbrečela, měla sem to na krajíčku. "Tak... já nakonec půjdou s tátou. Ať není sám," navrhla jsem nakonec a podívala se na maminku. Dobrodružství znělo opravdu skvěle, ale já jsem přece jenom raději v jistotě a doma. "Doběhnu ho jako nic," zamávala sem ocasem ze strany na stranu. Přiskočila sem k mámě, abych se jí otřela o nohu a pak i o babičku. Zamířila sem i za Proxi, kterou sem jemně drcla do chundelatého kožíšku na krku. "Dávej na sebe pozor," pošeptala sem jí. Nemohla bych přece zůstat na tomhle světě bez ní. Proxi byla mnohem lepší než já, úplně ve všem. Kdybych jí neměla, nebyla bych nic. "Pohlídáme les, než se vrátíte!" Byla sem zase o něco klidnější, protože se nebudu muset bát, že se něco stane.
A pak už sem na nic nečekala a cupitala honem rychle za tatínkem. Kdo ví, co mě v lese čeká.

// Mechový lesík

Byla jsem nejistá, tohle vypadalo vážně hodně nebezpečně. Suše jsem polkla, div mi to nezůstalo šprajclé někde uprostřed krku. Maminka vypadala spokojeně a moc se jí to líbilo. Byl tu hluk, teplo se míchalo s chladem. Neustále sem byla v pozoru a při sebemenším zvuku jsem sebou škubla. Tatínek byl u nás a vysvětloval, že se nemusíme ničeho bát. Přesto jsem se na něj podívala pohledem, který nebyl zrovna úplně důvěřivý. No to teda nevím. Problesklo mi hlavou, pohlédla sem na Proximu, která se zajímala o magie. Tohle téma už sem měla o krok dál, neboť sem byla na výpravě. A myšlenky mi zabrouzdaly k šedému vlkovi se zeleným ocasem, který se na tu chvíli stal mým druhým tátou. Snad je v pořádku. Projelo mi hlavou.
Babička se pak ujala slova a vyprávěla historku, která se zdála být zábavně děsivá. Vlčice co se na gejzíru projela na kusu kůry a stále žije. "A proč to dělala?" Naklonila jsem hlavu na stranu zvědavě. Proč by si někdo koledoval o zranění jen tak pro nic za nic? Byla to snad nějaká hloupá sázka? Musel tu být určitě tým zdravotníků, kdyby se náhodou něco pokazilo.
Tatínek navrhl pak další výlet k nějakým norám. "Tak jo," zastříhala sem ušima a podívala se i na maminku. Tam snad bude větší klid a nebudu muset neustále dávat pozor a trhat sebou do stran, při každém výbuchu gejzíru. Smutně sem potáhla sopel zpátky do nosu a už se štelovala na další cestu.

14. Ohřej se u gejzírů
// Mechový hvozd

Proxi se moc nebavila, zdálo se, že byla ze všeho toho sněhu trochu mimo. Chtěla sem jí nějak uklidnit, ale netušila sem jak. Já byla tentokrát klidná. To já měla být ta, co neustále kvůli všemu brečí a Proxi sem si představovala jako tu odvážnou. Jenomže teď... jako by to bylo naopak. Bylo to tím, že jsem prožila to dobrodružství s mámou a babičkou a teď sem se cítila v bezpečí? Možná potřebuje jen trochu času. "Jo, půjdu ráda," pípla jsem potichu a pak už se vydala na cestu.
Maminka šla v čele a já si to klusala tak nějak za ní. Táta s Proxi a babičkou byli také v závěsu. Snažila sem se jít ve stopách maminky, ale bylo to dost těžké, peřiny sněhu tu byly až až. A někdy se přes nějakou dostat bylo dost na prd. Když máma upozornila, že už tam budeme ihned sem zbystřila. Vypadalo to tady... jinak než sem si představovala. Zvědavě sem vystrčila hlavu a nejistě jí nakláněla. Všude kolem byl podivný pach a vzduchem lítalo něco, co jsem nedokázala odhadnout. "Eeh..." Trochu sem se pozastavila a dívala se na mámu, jak vysvětlovala, co nás bude čekat. Bylo tu okolo té vody teplo to jo, ale když máma upozornila, že voda bude pořádně horká, jako bych se opařila a ničeho ještě nedotkla. Výraz mi ztuhnul a já při tom skončila pohledem na babičce. Držela sem se trochu zpátky, když v tom sem ucítila na zadní nožce teplý proud. Zadní nohou jsem stoupla do sousedícího malého gejzírku. Zabolelo to a tak sem zakňučela a pelášila zase dopředu. Tak tak sem se zastavila ve zmatku. "Je to děsivý," pípla sem potichu a klepala se jako ratlík. Nikoliv zimou, ne to rozhodně ne, u gejzírů bylo teplo a tělo sem měla prohřáté až až. Ale spíše sem se bála. Netušila sem, co od tohohle čekat. Mám tam vlézt a upéct se jako kuře? Nebo počkat, jestli se voda zase ochládí, než stihne zase zteplat? Nejistě sem zavrtěla hlavou.

4. Obdivuj krásu zimy

Proxima byla zpátky a já z toho měla radost. Zase jsme byli šťastná rodina. Maminka nám vymýšlela všelijakou zábavu, kterou sem si užívala. Jako třeba před chvíli toho sněžného hada. Babička ani Proxima se nezapojili, přesto na hlavě hada vyrostla zajímavá květinka. Ihned sem k ní přiskočila a přičichla. Voněla jako v dobách, kdy sem se narodila. Vracelo mě to trochu zpátky. Zavrtěla sem ocasem a podívala se na ostatní.
Zima se mi opravdu hodně líbila. Byla tak kouzelná a dala se tvarovat podle všelijakých představ. Sebevíc šílenějších. Asi mám zimu ráda. Uvědomila sem si. Když jsme něco dělali, ani zima mi nebyla. Dospeláci pak ale navrhli, že půjdeme k teplé vodě, podle maminky prdící. Což byla pro mě další záhada, spojená se zimou. Jak chce hledat teplo, když je všude sníh? Byla sem na to zvědavá. Babička byla všímavá a ihned se ptala táty, jak to že neví o takové vodě, když je hned za rohem. Chechtala jsem se, ale to se mi snad promine.
Maminka vyrazila jako první v trochu... zajímavé formě. Začala válet sudy ve sněhu. Za chvíli měla na srsti všude nalepený sníh. Byla sem jí v patách. Tohle si nemůžu nechat ujít. Po očku sem stále sledovala i ostatní, jestli jdeme opravdu všichni. Moje tvář jasně naznačovala, že mě tohle baví. Co nás tam asi čeká? Stále sem si nedokázala představit, že bych se u vody mohla zahřát. Vždyť k ní se chodíme v létě ochlazovat? Tak jak je možné, že je někde místo, kde teče jenom teplá voda? Kličkovala jsem mezi stromy a hledala si různé nevyšlapané uličky, abych v nich zanechala mé malé stopy. Mám strašně malé stopy. Uvědomila jsem si, když sem se na ně otočila. Už z nich i mizela ta černá barva uhlí. Zvedla jsem jednu tlapku, abych si jí prohlédla. Polštářek byl čistý, ale srst zdaleka ne. Musela bych se v ní válet celé hodiny, abych se toho zbavila. Ale to nevadí, zatím sem se neviděla a tak sem svou čertovskou tvář neviděla. Možná by mě ale rozbrečela, kdybych to viděla. No, co není může za chvíli být.

// Gejzíry

18. Uplácej sněžného hada

Proxima nevypadala úplně nejlépe. Smutně sem se na ni dívala a snažila se přijít na to, co je vlastně na sestřičce špatně. Ona se pak ale z ničeho nic probrala a já zamrkala. Zdálo se, že je v pořádku, dokonce se o mně i otřela přičemž sem jí to ihned musela oplatit. Sestřičku mám přece jenom jednu a nemohu o ní hned přijít. Už to bude dobré, jsme tu všichni! Radostně jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
Táta ale vypadal šíleně nervózně, dokonce začal i koktat. Co se tady stalo během toho, co jsme byli pryč? Zasmála sem se. Chtěla sem poslouchat Proxi, co vlastně dělala ona. A tak sem zůstávala stát u ní. A jen vše z dálky pozorovala. Babička si nejspíš užívala, že tu s námi byla. A tatínka tak dobře neznala. To je divný, jak to že babičku táta nezná? Přemýšlela jsem nad tím, ale nemohla tenhle oříšek plně rozlousknout. Tatínek se pak otočil na mě a okomentoval mou srst. "Ach! Málem bych zapomněla!" Rozběhla jsem se k babičce, u které sem si nechala uhlík. Uchopila sem ho do tlamy a rozběhla se za tatínkem, kterému jsem uhlíkem počmárala kousek tlapky. "Uhlíky nosí štěstí!" A nejspíš to štěstí sem pohltila já celé, neboť sem byla černá od hlavy až k patě. Pokud mě bude chtít někdo vydrhnout, dá to sakra velkou práci.
Maminka pak chtěla jít k teplé vodě. Znělo to jako dobrý nápad, u kterého sem jen nadšeně přikyvovala. Sníh se ale dostával do lesa velmi rychle. Byla ho tu už dobrá kupa a maminka začala něco ze sněhu vyrábět. Zkusila sem to taky, když sem na něj stoupla sníh změnil svůj tvar. A dalo se s ním dělat spousta věcí. Radostně jsem přiskočila k mamince jí pomoct udělat nějakou divnou sněžnou šňůrku. To je paráda! Zavrtěla sem ocasem ze strany na stranu. Tenhle rodinný čas se mi opravdu líbil. Až na to že já sníh, na který jsem stoupla začernila, takže náš had měl vlastně takový tuning.

2. Chytej vločky na jazyk

Babička slíbila, že nás bude chodit s chutí navštěvovat mnohem častěji. I maminka vypadala spokojeně, takže se mi plán nejspíš povedl. Roztomile sem se zazubila. Maminka pak navrhla, ať vyzkouším, jestli uhlík bude platit i na babičku. Ihned sem ho chytla do své už teď špinavé tlamy a běžela za babičkou jí počmárat nožku. Moc to vidět nebylo. Hm! V malé vrstvě sněhu jsem ale viděla, že babička má tlapky světlejší. A tak sem sklonila hlavu a začala čmárat babičce po nožičce. "Funguje to!" Radostně sem se zasmála. Pak sem si uhlík schovala ještě pro taťku, uhlíky přinášejí prý štěstí, takže ho musím počmárat taky, když už sme byli všichni.
Mamka s babičkou si pak prohodili pár slov o nějaké poušti a plánech na léto. Já se mezi tím zaměřila na zcela novou, ojedinělou věc. A to na vločky, které k nám letěli skrz koruny stromu. Vyplázla sem jazyk a ihned začala jednu, či dvě chytat. Příjemně to studilo a já se u toho zatvářila trochu překvapeně. Studilo to, stejně tak i drobná vrstva sněhu pod našima tlapkama. To je krásné! Radovala sem se. Začala sem se ve sněhu válet, ale po mě zůstávala jenom černá skvrna od uhlíků.
Obě vlčice volali na tatínka a sestru, kdepak se asi schovávají? Za chvíli už se tu objevil otec i s brečící Proximou. Převalila sem se na bok a zvedla hlavu. Zvědavě sem zastříhala ušima a dívala se, jak sestřičce teče jedna slza za druhou. Babička ztuhla a maminka ihned přiskočila k ní, zjišťovat co se vlastně děje. Vyskočila sem na nožky a přistoupila blíž. Ihned mě přešla veškerá radost, která ve mě byla. Srdce mi tlouklo neskutečně rychle. "Ahoj," řekla sem potichu a při tom se dívala na sestřičku, kterou očividně něco trápilo. "To bude dobré," netušila sem, o co jde ale cítila sem, že jí musím nějak rozveselit, nebo jí pomoct. Zavrtěla sem v rychlosti ocáskem ze strany na stranu.

6. Naplánuj si letní dovolenou
// Sopka

Vyzvídala sem více o životě babičky, moc mě to zajímalo. Zvědavě jsem naštelovala uši, bylo fascinující poznat někoho, kdo vlastnil celý svět! Když babička přece žila všude, tak to muselo být všechno její! Byla to zkrátka bohyně! Moje maminka má hustou maminku! "Teď už můžeš chodit i za námi," připomenula sem babičce. Bylo by fajn tady mít takové živo v podobě jedné velké rodiny. Zavrtěla sem při tom ocáskem ze strany na stranu.
Babička měla ovšem svoji pravdu a nešlo jí nějak obejít. Proto sem byla raději už potichu a nijak jí to nevyvracela. Takhle by to jenom otrávilo atmosféru a tak sem se zaposlouchala do slov maminky. Ta už nás vítala doma a s úsměvem začala výt a svolávat všechny ostatní. Dokonce mi doporučila, ať ten uhlík vezmu i taťkovi. "Tak dobře!" A svírala jsem uhlík i nadále, abych ho mohla donést taťkovi, zaprasená ještě víc! To už je něco!
Rozhodli jsme se tu počkat, až se tady objeví. A tak sem se posadila. Vypadala sem jako nějaký čert, černá jako uhel, alespoň zepředu. Položila sem si uhlík mezi přední nožky a poslušně čekala. Maminka mezi tím začala plánovat, kam vyrazíme až bude teplo. Tady byla teda pořádná zima, to sem musela uznat. Chtěla se vydat na pláž, netušila sem co to znamená, ale vyprávěla to s nadšením. "To by bylo fajn! A cestou můžeme zkontrolovat Stříbrňáka, jestli už zjistil kdo je!" I já měla svůj plán. Jenomže kde ho v tomhle velkém světě hledat? Na to sem měla jednoduché řešení, babička to bude vědět! Babička přece vlastní celý svět! I když ona asi nadšená nebude, rozhodla sem se nahodit úplně ten nejvíc cute výraz, jaký mi na tváři kdy přistál. A s odlesky černých uhlíků se tomu snad nedalo odolat, nebo ano? Zamrkala sem a podívala se na babičku.

VK7. Udělej někomu radost dárkem
// Ragar, přes Sviští hůrky

Babička si s maminkou velmi dobře rozuměla, bylo to z jejich konverzace cítit. A tak jsem pomalu šla za nimi, možná se i trochu loudala. Byla jsem z toho stále smutná, ale musela sem být silná. A doufat, že se zelený vlk rozpomene a bude zase v pohodě. Zeptala jsem se, jak je možné, že maminka bydlela před tím jinde. Ochotně mi na to odpověděla, že s tatínkem bydlí jenom krátce. Překvapeně sem zamrkala. "Takže... až já někoho potkám, tak se za ním mám hned přestěhovat taky?" Naklonila sem hlavu na stranu a zvědavě se zeptala. Tohle jsem si z toho přece měla vzít, nebo ne? Zamrkala jsem a při tom se zazubila. Už sem potkala Dyora, ale ten domov neměl... takže bysme neměli kde bydlet. Měla bych hledat proto lépe, alespoň někoho, kdo má nějakou jeskyni, nebo noru. "Ale to by mi pak bylo smutno po vás," nakonec jsem dospěla k závěru, že budu věčné vlče, které bude viset na krku rodičům nejspíš už navždy. Protože se mi nikam jinam chodit nechtělo. Babička mezi tím prozradila, že ona bydlí prakticky úplně všude. "A jak stíháš všechny místa sledovat?" Když bydlí všude, čas od času je třeba se podívat přece všude, nebo ne? ?"A není ti někdy smutno?" Dodala jsem další otázku. Nejspíš sem se už začínala vracet zpátky do starých kolejí.
Pokračovali jsme dál. Vzduch se změnil, už nebyl tak pichlavý, ale spíše... odpuzující. Maminka to mezi tím nakousla a já jen nakrčila nos. "Smrdí to hodně," přitakala jsem smutně. Podívala jsem se nahoru, tohle nebyla obyčejná hora, ale sopka. Možná jsem to v Mechu jen necítila, jak smradlavého souseda máme. Bylo to... zvláštní. Babička se pak rozvyprávěla o tom stříbrném vlkovi a proč ho vlastně nemá vůbec ráda. "Ale vlci se můžou změnit," řekla jsem smutně. Babička na to možná nevěřila, ale já ano. Já bych dokázala odpustit prakticky všechno a vůbec by mi to nevadilo. Stříbrňák nebyl přece vůbec špatný, sice žádný otcovský grif neměl... ale něco dobrého na něm být muselo.
Mezi tím jsem ale poskakovala po hoře a hledala něco zajímavého. Něco, co bych mohla vzít a někomu dát. Jenomže na sopce zrovna nic zajímavého nebylo. Teda kromě... podivných černých kamenů, který se čas od času objevil. Přičichla jsem k němu a smrděl jak bolavá noha. Divný. Pokrčila jsem rameny a chytla ho do tlamy. Nevšimla sem si, že tenhle pozoruhodný kámen barví. Takže jsem za chvíli měla celou tlamičku černou jako uhel. Nastartovala jsem svůj hnací motor a rozběhla se k mamince a babičce. "Dájek!" Zvolala jsem s plnou tlamou, teda s plnou černou tlamou. Uhlí jsem svírala v tlamě. Třeba se tenhle kámen bude k něčemu hodit. Kromě toho jsem já byla špinavá jako bota. Neboť jsem kámen dolovala mezi dalšími. Takže kromě černé tlamy jsem měla černé i tlapky. Dáreček... to jsem byla přesně já. Vrtěla sem ocasem ze strany na stranu a kámen dala mamince k nohám. Spokojeně jsem se pak rozběhla k Mechovému lesu, hned po slovech maminky, kdo se těší na tátu. "Já!" Naprosto ignorujíc, že vypadám jako strašidlo, které prolezlo tou nejčernější kominickou dírou.

// Mechový les

Tak moc sem chtěla vlkovi pomoci, i přes to že se babička tak tvrdě zatla proti němu. Každý si přece zasloužil šancí kolik jen potřeboval. Někdy přece trvá dojít k tomu správnému, nebo ne? Jenomže babička to tak rozhodně neviděla. Smutně jsem se na ni dívala, dokonce i slzy se mi zaleskly. Což nebylo zrovna to nejtěžší, neboť jsem brečela prakticky skrz úplně všechno. Držela jsem nožku šedivého vlka v sevření a odmítala se hnout. Mezi tím proběhli nějaká slova, věřila jsem stříbrnému vlkovi, vlci se můžou měnit a přece vždy k dobrému!
Pak jsem se ale ocitla na zemi, nic neobjímajíc. Pohlédla jsem nahoru na vlka, který se se mnou loučil. "P-počkej," řekla jsem potichu. "Buď opatrný!" Houkla jsem, ale to už byl vlk pryč. Nic si nepamatuje, tak jak chce v tomhle světě žít? No, já o něm taky věděla velký kulový a s námi by mu bylo o tolik lépe. Ale zmizel, jako pára nad hrncem. Podívala jsem se na babičku, která po něm neustále házela jen přísné a odtažité pohledy. Trochu dotčeně jsem se tvářila, ale obě vlčice chtěli jít už do tepla. Což bych uvítala i já, moje srst nebyla zrovna ideální na svou první zimu. Sice jsem byla jako taková chlupatá kulička, ale chmýříčko mě tolik nehřálo. Maminka mezi tím zmínila, že právě tady kdysi žila s babičkou ve smečce. Ale teď se tohle místo zdálo opuštěné. "Ty jsi nežila dřív v Mechovém lesíku?" Asi sem si to představovala, že tam maminka s tatínkem zkrátka jsou odjakživa. A ne, že všechno má svou minulost. Babička tu také žila. Podívala sem se i na ni. "A babičko, ty teď žiješ kde?" Pípla sem, abych zahnala ten smutek, který mi drásal mé srdíčko. Stále sem byla myšlenkami u šedivého vlka, který rozhodně věděl, kam má jít. Zajímalo mě, kde to místo je.
Šouravým a naprosto prvotřídním pomalým krokem sem se vydala za maminkou a babičkou domů. Ještě sem se ohlížela, jestli se náhodou vlk někde neobjeví.

// Sviští hůrky, přes Sopku

Smutný pohled mi ani tak nemizel z tváře. Šedivý vlk se zdál být zmatený z toho, že neví kdo vlastně je. A babička si zase sedla na svoji pravdu a odmítala pro něj hnout prstem. Vysvětlovala, proč tomuhle vlkovi nebudeme pomáhat. "Každý si zaslouží šanci babičko," řekla jsem smutně. "I kdyby byl sebevíc špatný, tak špatný být nemůže. Podívej se na něj, vždyť neví kdo je. Pokud se mu paměť nevrátí, už třeba nikdy nebude takový, jak si ho pamatuješ." Snažila jsem se jí přesvědčit, ale babička byla zkrátka rozhodnutá natvrdo.
Pak se do toho vložila maminka a já doufala, že řekne trochu více povzbudivého slova. Že mu také bude chtít pomoci, po někomu tu ochotu pomáhat mít přece musím, nebo ne? Mluvila o nějakým Životu. "Tak ho tam doprovodíme!" Zavrtěla sem ocasem ze strany na stranu. Nějak to přece jít musí. Jenomže co řekla maminka pak, mi na tváři ztvrdnuly všechny svaly. "Ne, ne, ne!" Protestovala sem. Vážně bysme do někoho měli trefit bleskem, aby se mu rozsvítilo? A ještě to měla být švanda? Brala jsem to tak neskutečně vážně. Rozběhla sem se za šedivákem, kecla si k jeho přední noze a sama předníma nohama jsem ho objala za nohu. "Tak to se rozsvítím i já!" Tvrdohlavě jsem nasadila naprosto dospělácký výraz, protože tohle bylo fest dospělácký, určitě to muselo být fest dospělácký.

Byla jsem nadšená, že jsem věděla kdo je kdo. Že jsem měla maminku a dokonce i babičku. Babička mě znova pozdravila a já se na ni nesměle uculila. "Nevypadáš jako babička, jsi mnohem hezčí!" Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu a zamrkala. Byla to velevážená vlčice a docela mi naháněla hrůzu, v dobrém slova smyslu. Mamka navrhla, že můžu zkusit válet sudy. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, než mi došlo jak to vlastně myslela. "Ale... ale to se mi bude točit hlava, ne?" Naklonila jsem hlavu na stranu a nechala slova chvíli plynout.
Očividně jediný problém byl ve vlkovi se zelenými odznaky. Chtěla jsem si ho nechat, bylo mi ho tak líto, že on si nevzpomněl na to kdo je. Do toho se ale obula babička, že v žádném případě s námi nepůjde. "A proč?" Utrousila sem smutně a kecla sem si na zadek. "Taky mu musíme pomoct!" Naléhala sem. Nějak se mu vzpomínky přece vrátit musí. A nemusí v tom být v žádném případě sám, měl přece nás.
Maminka s babičkou se chtěli mít k odchodu. Samozřejmě jsem chtěla jít taky pozdravit zbytek své rodiny. Jak se má asi tatínek a Proxima. Ale stále tu byl šedivý vlk a já na něj zůstala koukat. "Něco se přece dá dělat," řekla jsem smutně a nakrčila při tom nos. Zůstala jsem trucovně sedět na zadku a doufat, že se pavouk jenom spletl.

To poslední, co jsem si kdy v životě přála bylo projít podivuhodnou pavučinou hned pod nohama obřího pavouka. Držela jsem se v úkrytu pod zeleným ocasem, protože... co může být bezpečnějšího? Vlk měl určitě dost rozumu na to, aby tam nešel. Sledovala jsem zrzavou vlčici a čekala, že jí velký pavouk něco udělá. A chrabrý rytíř zelenáč jí určitě milostivě a romanticky zachrání! Jenomže... pavouk se rozhodl, že bude stát bokem a jen sledovat. Zrzavá i nadále pokračovala dál a zachránce? Místo toho aby zatahal zrzavou za ocas zase zpátky, vmžiku mě chytl za kožíšek za krkem a po zemi mě táhnul za sebou. "C-cože? N-e!" Pískla jsem hlasem tak vysokým, že jsem ani netušila, že něco takového jde s hlasem udělat. Nebylo to zrovna příjemné, neboť můj zadek šourající se po skalnatém povrchu dostával docela dost zabrat. Nejspíš bude holej, až tam dorazíme, ale naštěstí to netrvalo dlouho a já nijak neprotestovala. Cítila jsem, že jsme v tom tak nějak společně a to mě aspoň náznakově uklidňovalo.
Šedivý vlk se zelenými odznaky si vybral cestu neporušenou pavučinou a rozhodně myslel i na to, abych i já prošla těmi lanky. Nepříjemně jsem se cukala a když mě pustil vyběhla sem o pár metrů dopředu a snažila se pavučinu ze sebe střepat. Fujky! To je tak nechutné! Blé! Prskala jsem, jako bych pavučinu měla i v tlamě. Zrzavá vlčice pak začala vítat nějakou mámu, já se mezi tím stačila zbavit přebytečné pavučiny na sobě.
Než sem se nadála, mé vzpomínky se také začali vracet. Šokující však bylo, že žádná z nich nevedla k šedivému vlku, kterého jsem celou dobu považovala za otce. "Eh?" Naklonila jsem hlavu na stranu a netušila, o co vlastně jde. Maminka mě pak začala vítat a já na ni chvíli koukala jako na tvrdé Y. "Potřebuju koupel," a že by to panečku chtělo nějaký termály na holej zadek a pochroumanou hlavu. Ale jinak jo, přikývla jsem, že jsem v pořádku. Maminka začala představovat babičku - tu šedivou vlčici. A pak se otočila na šediváka, kterého okomentovala, že ho vůbec nezná. Sklesle jsem se na něj dívala. "To nevadí, může zůstat s náma?" Zeptala jsem se a usmála se na něj. To by mi srdce nedalo, abych to aspoň nezkusila, i když se vzpomínky vracely v obrovské míře.

Zůstala jsem ve svém úkrytu pod šedivým. Vyděšeně sem se dívala dopředu a byla ráda, že nevidím celého pavouka. Fujky, ten je tak škaredý! Ušklíbla jsem se. Byla jsem ráda, že jsem vlčici a ne pavoukem. Koordinovat osm nohou musel být záhul. A není mu zima když má tak tenké nohy? Snažila jsem se myslet na všechno možné, hlavně ne na to, že je velký pavouk přímo přede mnou.
Vlci se zdály, že chtějí s pavoukem komunikovat. Proč s ním mluví? Kdo by se chtěl bavit s pavoukem? Klepala jsem se jako malý ratlík. Pavouk vytvořil pavučinu, kterou zrzavá vepředu obdivovala a pak se tam vydala. Vždyť jí sní! Řval na ni můj hlas v hlavě. Vykoukla sem, co se stane a nebyla si jistá, jestli to vůbec chci vidět.
Zůstala jsem vzadu, odmítala sem se hnout do poslední chvíle. Pokud mě tam jeden ze šedivým násilím nekopne, nehodlala sem tam dobrovolně jít. Tedy až do chvíle, než bych zůstala sama. To bych se tam rozběhla se zavřenýma očima.

// Kdyby si chtěl někdo kopnout vlčetem do toho, případně půjde poslední. :D
- A moc děkuji za super osudovku! Byla to švanda a kdybych mohla poprosit, hvězdička do rychlosti by se určitě neztratila.