Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak moc sem chtěla vlkovi pomoci, i přes to že se babička tak tvrdě zatla proti němu. Každý si přece zasloužil šancí kolik jen potřeboval. Někdy přece trvá dojít k tomu správnému, nebo ne? Jenomže babička to tak rozhodně neviděla. Smutně jsem se na ni dívala, dokonce i slzy se mi zaleskly. Což nebylo zrovna to nejtěžší, neboť jsem brečela prakticky skrz úplně všechno. Držela jsem nožku šedivého vlka v sevření a odmítala se hnout. Mezi tím proběhli nějaká slova, věřila jsem stříbrnému vlkovi, vlci se můžou měnit a přece vždy k dobrému!
Pak jsem se ale ocitla na zemi, nic neobjímajíc. Pohlédla jsem nahoru na vlka, který se se mnou loučil. "P-počkej," řekla jsem potichu. "Buď opatrný!" Houkla jsem, ale to už byl vlk pryč. Nic si nepamatuje, tak jak chce v tomhle světě žít? No, já o něm taky věděla velký kulový a s námi by mu bylo o tolik lépe. Ale zmizel, jako pára nad hrncem. Podívala jsem se na babičku, která po něm neustále házela jen přísné a odtažité pohledy. Trochu dotčeně jsem se tvářila, ale obě vlčice chtěli jít už do tepla. Což bych uvítala i já, moje srst nebyla zrovna ideální na svou první zimu. Sice jsem byla jako taková chlupatá kulička, ale chmýříčko mě tolik nehřálo. Maminka mezi tím zmínila, že právě tady kdysi žila s babičkou ve smečce. Ale teď se tohle místo zdálo opuštěné. "Ty jsi nežila dřív v Mechovém lesíku?" Asi sem si to představovala, že tam maminka s tatínkem zkrátka jsou odjakživa. A ne, že všechno má svou minulost. Babička tu také žila. Podívala sem se i na ni. "A babičko, ty teď žiješ kde?" Pípla sem, abych zahnala ten smutek, který mi drásal mé srdíčko. Stále sem byla myšlenkami u šedivého vlka, který rozhodně věděl, kam má jít. Zajímalo mě, kde to místo je.
Šouravým a naprosto prvotřídním pomalým krokem sem se vydala za maminkou a babičkou domů. Ještě sem se ohlížela, jestli se náhodou vlk někde neobjeví.

// Sviští hůrky, přes Sopku

Smutný pohled mi ani tak nemizel z tváře. Šedivý vlk se zdál být zmatený z toho, že neví kdo vlastně je. A babička si zase sedla na svoji pravdu a odmítala pro něj hnout prstem. Vysvětlovala, proč tomuhle vlkovi nebudeme pomáhat. "Každý si zaslouží šanci babičko," řekla jsem smutně. "I kdyby byl sebevíc špatný, tak špatný být nemůže. Podívej se na něj, vždyť neví kdo je. Pokud se mu paměť nevrátí, už třeba nikdy nebude takový, jak si ho pamatuješ." Snažila jsem se jí přesvědčit, ale babička byla zkrátka rozhodnutá natvrdo.
Pak se do toho vložila maminka a já doufala, že řekne trochu více povzbudivého slova. Že mu také bude chtít pomoci, po někomu tu ochotu pomáhat mít přece musím, nebo ne? Mluvila o nějakým Životu. "Tak ho tam doprovodíme!" Zavrtěla sem ocasem ze strany na stranu. Nějak to přece jít musí. Jenomže co řekla maminka pak, mi na tváři ztvrdnuly všechny svaly. "Ne, ne, ne!" Protestovala sem. Vážně bysme do někoho měli trefit bleskem, aby se mu rozsvítilo? A ještě to měla být švanda? Brala jsem to tak neskutečně vážně. Rozběhla sem se za šedivákem, kecla si k jeho přední noze a sama předníma nohama jsem ho objala za nohu. "Tak to se rozsvítím i já!" Tvrdohlavě jsem nasadila naprosto dospělácký výraz, protože tohle bylo fest dospělácký, určitě to muselo být fest dospělácký.

Byla jsem nadšená, že jsem věděla kdo je kdo. Že jsem měla maminku a dokonce i babičku. Babička mě znova pozdravila a já se na ni nesměle uculila. "Nevypadáš jako babička, jsi mnohem hezčí!" Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu a zamrkala. Byla to velevážená vlčice a docela mi naháněla hrůzu, v dobrém slova smyslu. Mamka navrhla, že můžu zkusit válet sudy. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, než mi došlo jak to vlastně myslela. "Ale... ale to se mi bude točit hlava, ne?" Naklonila jsem hlavu na stranu a nechala slova chvíli plynout.
Očividně jediný problém byl ve vlkovi se zelenými odznaky. Chtěla jsem si ho nechat, bylo mi ho tak líto, že on si nevzpomněl na to kdo je. Do toho se ale obula babička, že v žádném případě s námi nepůjde. "A proč?" Utrousila sem smutně a kecla sem si na zadek. "Taky mu musíme pomoct!" Naléhala sem. Nějak se mu vzpomínky přece vrátit musí. A nemusí v tom být v žádném případě sám, měl přece nás.
Maminka s babičkou se chtěli mít k odchodu. Samozřejmě jsem chtěla jít taky pozdravit zbytek své rodiny. Jak se má asi tatínek a Proxima. Ale stále tu byl šedivý vlk a já na něj zůstala koukat. "Něco se přece dá dělat," řekla jsem smutně a nakrčila při tom nos. Zůstala jsem trucovně sedět na zadku a doufat, že se pavouk jenom spletl.

To poslední, co jsem si kdy v životě přála bylo projít podivuhodnou pavučinou hned pod nohama obřího pavouka. Držela jsem se v úkrytu pod zeleným ocasem, protože... co může být bezpečnějšího? Vlk měl určitě dost rozumu na to, aby tam nešel. Sledovala jsem zrzavou vlčici a čekala, že jí velký pavouk něco udělá. A chrabrý rytíř zelenáč jí určitě milostivě a romanticky zachrání! Jenomže... pavouk se rozhodl, že bude stát bokem a jen sledovat. Zrzavá i nadále pokračovala dál a zachránce? Místo toho aby zatahal zrzavou za ocas zase zpátky, vmžiku mě chytl za kožíšek za krkem a po zemi mě táhnul za sebou. "C-cože? N-e!" Pískla jsem hlasem tak vysokým, že jsem ani netušila, že něco takového jde s hlasem udělat. Nebylo to zrovna příjemné, neboť můj zadek šourající se po skalnatém povrchu dostával docela dost zabrat. Nejspíš bude holej, až tam dorazíme, ale naštěstí to netrvalo dlouho a já nijak neprotestovala. Cítila jsem, že jsme v tom tak nějak společně a to mě aspoň náznakově uklidňovalo.
Šedivý vlk se zelenými odznaky si vybral cestu neporušenou pavučinou a rozhodně myslel i na to, abych i já prošla těmi lanky. Nepříjemně jsem se cukala a když mě pustil vyběhla sem o pár metrů dopředu a snažila se pavučinu ze sebe střepat. Fujky! To je tak nechutné! Blé! Prskala jsem, jako bych pavučinu měla i v tlamě. Zrzavá vlčice pak začala vítat nějakou mámu, já se mezi tím stačila zbavit přebytečné pavučiny na sobě.
Než sem se nadála, mé vzpomínky se také začali vracet. Šokující však bylo, že žádná z nich nevedla k šedivému vlku, kterého jsem celou dobu považovala za otce. "Eh?" Naklonila jsem hlavu na stranu a netušila, o co vlastně jde. Maminka mě pak začala vítat a já na ni chvíli koukala jako na tvrdé Y. "Potřebuju koupel," a že by to panečku chtělo nějaký termály na holej zadek a pochroumanou hlavu. Ale jinak jo, přikývla jsem, že jsem v pořádku. Maminka začala představovat babičku - tu šedivou vlčici. A pak se otočila na šediváka, kterého okomentovala, že ho vůbec nezná. Sklesle jsem se na něj dívala. "To nevadí, může zůstat s náma?" Zeptala jsem se a usmála se na něj. To by mi srdce nedalo, abych to aspoň nezkusila, i když se vzpomínky vracely v obrovské míře.

Zůstala jsem ve svém úkrytu pod šedivým. Vyděšeně sem se dívala dopředu a byla ráda, že nevidím celého pavouka. Fujky, ten je tak škaredý! Ušklíbla jsem se. Byla jsem ráda, že jsem vlčici a ne pavoukem. Koordinovat osm nohou musel být záhul. A není mu zima když má tak tenké nohy? Snažila jsem se myslet na všechno možné, hlavně ne na to, že je velký pavouk přímo přede mnou.
Vlci se zdály, že chtějí s pavoukem komunikovat. Proč s ním mluví? Kdo by se chtěl bavit s pavoukem? Klepala jsem se jako malý ratlík. Pavouk vytvořil pavučinu, kterou zrzavá vepředu obdivovala a pak se tam vydala. Vždyť jí sní! Řval na ni můj hlas v hlavě. Vykoukla sem, co se stane a nebyla si jistá, jestli to vůbec chci vidět.
Zůstala jsem vzadu, odmítala sem se hnout do poslední chvíle. Pokud mě tam jeden ze šedivým násilím nekopne, nehodlala sem tam dobrovolně jít. Tedy až do chvíle, než bych zůstala sama. To bych se tam rozběhla se zavřenýma očima.

// Kdyby si chtěl někdo kopnout vlčetem do toho, případně půjde poslední. :D
- A moc děkuji za super osudovku! Byla to švanda a kdybych mohla poprosit, hvězdička do rychlosti by se určitě neztratila.

Cesta byla opravdu delší, než sem si myslela. I když sem měla energie na rozdávání, kopec byl víc než náročný. Povzdychla sem si a dívala se nahoru, kde už si to šmarovala rezavá. Měla delší nohy, takže bylo logické, že se nahoru dostane mnohem rychleji, než já. Na chvíli jsem zastavila a mezi tím mě dohnali šedivá s šedivým. Šedivá mi mezi tím nabídla pomoc, kterou sem okamžitě přijala. Opřela jsem se o šedivou, jejichž tělo bylo samý sval. Já jsem si oproti ní připadala jako nějaká máčka, měkký plyšák, který o sval ani nezakopnul. "Děkuju, je to... dál než sem si myslela," pípla jsem mezi dechem a vděčně se na vlčici usmála. S šedivým očividně něco řešili, ale já nebyla schopna plně poslouchat. Mezi mými hlasitými nádechy jsem byla ráda, že jsem hlavou dokázala koordinovat své nožky.
Už sem ani nevěděla, kudy všudy jsme museli jít. Když v tom zavolala zpředu zrzavá, že něco našla. Ihned jsem ucítila silný příval energie a donutila jsem se přidat, abych to viděla. Byla tam velikánská kytka. "Jů!" Zavrtěla jsem ocáskem. Třeba když k ní přičichnem, tak nám vrátí vzpomínky! To je kouzelné! Radovala jsem se. Ale úsměv mi na tváři doslova ztuhnul. Protože z kytky vylézaly nohy. A ne jen tak ledajaké nohy, bylo jich víc... s každým dalším pohybem se objevila další. Přejel mi mráz po zádech a aby toho nebylo málo, celá srst jako by mnou projela statická elektřina. Doslova sem byla rozčepýřená jako nějaká slepice. "Ááááá!" Vmžiku sem se otočila a pelášila těch pár kroků k šedivému týmu. Oběhla sem ho a zaparkovala šedivému vlkovi se zeleným ocasem mezi zadníma nohama. Zůstala sem štronzo, dál sem se nemohla ani pohnout, zkrátka paralyzovaná z toho, co sem viděla.

// Vodopády, přes dlouhou řeku

Byla jsem ráda, že se mi konečně někdo věnuje. A pomáhá mi, takže jsem ihned skočila po té nabídce, že mi pomůže. Dostala jsem se na druhou stranu opět suchou nohou. Seskočila sem dolů a počkala ještě na ty dva opozdilce. Hehe, a kdo je tady brzda teď? Ale ne tak velká, vlci byli určitě hned v závěsu. "Co myslíte že tam najdeme?" Kromě bolavých nohou jsem to neuměla odhadnout. Tahle výprava byla opravdu skvělá, bludičky nás vedly zase dál.
Zrzavá vlčice vyrazila jako první a nasadila docela rychlé tempo. Lekla sem se, co se bude dít když nebudu stíhat. Ihned sem se teda dala taky do klusu, ne-li běhu. Ten mi ale vydržel jenom chvíli, velmi rychle sem se zadychala a musela zpomalit. Pokračovali jsme proti proudu někam nahoru. No, co čert nechtěl, nakonec tam dorazím jako poslední. Tělo mi odmítalo spolupracovat a už v půlce cesty sem šla s otevřenou tlamou, která neustále zívala. "Až nahoru?" Pipla sem potichu. Byli jsme už v horách a já hledala bludičky. Nechtěla sem zadat nikoho, ať mě nosí. Nechtěla sem být na obtíž. Proto jsem se nahoru vydala stylem, že mi nožky udělali dva kroky do stran, dva nahoru a jeden zpátky. To je pro pána jána ale fuška. Smutně sem sklonila hlavu. Už mě ani rohatí zajíci nezajímali. Ne dokud neuvidím aspoň jednu světlušku.

Zdálo se, že jsou tady všichni tak hodní. Vděčně jsem se vždy podívala, když někdo něco mířil ke mě. Ať už to bylo upřímné nebo ne, já to všechno hltala s dobrou náladou a brala jsem to, jako bych udělala něco správně. Místnost za vodopádem nebyla zrovna velká, ale to mi nevadilo. Pro mě byla obrovská, asi stejně jako celý svět. Malé očka obdivovala všechno, na co jen spočinul můj zrak. Nejvíc jsem ale fascinovaně koukala na světlušky. "To jo, necháme si je?" Pošeptala jsem zpátky zrzavé vlčici a při tom na ni zamrkala zlatými očky. Kéž by to bylo tak jednoduché a my si ty světlušky budeme moct vzít. Svítili by nám i v noci a ukazovali by třeba pohádky.
Pohádky jim šli, neboť začali ukazovat nějaké obrazce. Nejvíc sem slyšela slovo Smrt a to se mi moc nelíbilo. Kopce! Špičatý kopec! Divný kopec! Zajíc s ušima! Ne to budou rohy, zajíc s rohama!
Hubenej kopec! Hádala jsem v duchu a moc mě to bavilo. S každou další myšlenkou, která se mi dostala do hlavy jsem přeskakovala ze strany na stranu. Nakonec na tuhle záhadu přišla zrzavá vlčice. Ale šedivá s šedivým tátou nebyli moc daleko od pravdy. "A víš kudy to je?" Zeptala jsem se, nejspíš sem nedopatřením přeslechla slova - že to tam zná.
Zrzavá mi nabídla stejnou vstupenku přes vodopád jako před tím. "Ano prosím!" Zavrtěla jsem ocasem. Viděla jsem, že zrzavá už neztrácela čas a hnala se k blízkému východu. Nechtěla jsem ať na mě čeká a tak jsem vděčně cupitala za ní. Vyskočila jsem na kmen stromu, dělalo mi to trochu problém, nemohla sem odlepit zadek od země. Ale nakonec se mi to povedlo a já mohla přejít pod vlčicí suchým kožichem ven. Pak jsem jí už následovala a rozhlížela se, kdy uvidím toho srandovního zajíce s rohama.

// Ragar, přes Dlouhou řeku

Konečně jsem byla na druhé straně, zvládla jsem to díky vlčici. Seskočila jsem dolů a usmála se na ni. "Děkuji," zastříhala jsem ušima a zazubila se. Nějaká slova tu padla, ale já je přes ten hluk moc neslyšela. A byla jsem zábrana spíše do toho, abych se uklidnila. Srdíčko mi tlouklo o hrudník, cítila jsem každou jeho ránu. Počkali na nás, ti jsou hodní. Radostně jsem se rozklusala za dalšími dvěma. Ti už stáli u další kuriozity tenhle křížové výpravy.
Postavila jsem se a prohlédla vzhůru. Můj momentální táta začal hádat, co světlušky ukazují. Pak se přidala i šedivá a nakonec i moje zachránkyně. Obrázky byly srandovní a mě nenapadlo vůbec nic. "Mám v hlavě úplný prázdno," řekla jsem popravdě a culila se jako měsícem na hnoji. Jak trefné, neboť sem asi nebyla daleko od pravdy. Kam nás asi zavedou? A jak chtějí vrátit vzpomínky? Zamýšlela sem se. Moc jsem tomu nerozuměla a tahle situace vlastně nebyla tak špatná. Tátu jsem asi měla, a z dvou vlčic by byli skvělé další dvě mámy! Nebo možná i sestry. Žili bysme určitě moc hezky. Představovala jsem si nás jako jednu velkou rodinu. Posadila jsem se a dívala se na srandovní světlušky.

Chtěla jsem, ať šedivý otec udělá zase kouzlo, abychom mohli pokračovat za bludičkami. Rychle než se ztratí! Ale to byl jen začátek příběhu. Nápad to byl nejspíš dobrý, ale nejspíš nikdo nepočítal s tím, že jsem se asi bála vody, nebo neuměla plavat. Z ničeho nic tu vyrostl mohutný strom a svým kmenem nám tak udělal průchod přímo skrz vodopád. Suše jsem polkla. Jako první se přes kmen dostal šedivý vlk. Hele! Někoho si zapomněl! Volal na něj můj hlas v duchu. Poskakovala jsem sem a tam. Rozhodně se mi do toho vůbec nechtělo. Suše jsem polkla a rozhlédla se. Za šedivákem se rozešla i ta další vlčice.
Povzdychla jsem si, zůstala jsem tady se zrzavou vlčicí. Ta se zdála být v pohodě, aspoň mi tak připadala. Pokud byla nervózní, vůbec sem to z ní nemohla poznat! "T-tak dobře," přitakala jsem a lehce se usmála. Byla jediná, kdo mi aspoň nabídla pomoc, ať můžu jít taky. Přece bez mého nápadu bysme se dál ani nedostali, aspoň ne suchou nožkou. Nejistě jsem šlápla na kmen stromu a škrábala se nahoru. Oba vlci před námi to prošli jako procházkou, jenomže teď přicházela ta horší část. Nožky se mi klepaly o sto šest. Zrzavá vlčice byla nade mnou a já balancovala mezi jejíma předníma nohama. Občas mi tlapka sklouzla dolů, ale dávala jsem si pozor, abych našlapovala opatrně a nikam nechvátala.
Sice jsem měla sevřený žaludek, ale byla ráda když jsem mohla projít přes vodopád suchou srstí schovaná pod zrzavou vlčicí. Seskočila jsem dolů a byla na druhé straně. Nejistě jsem polkla a rozhlédla se. Zase jsem se mohla cítit o něco lépe.

Nadšení z vodopádů mi šlo rozhodně vyčíst z tváře. Až jsem na moment zapomněla na pud sebezáchovy, já nějaký popravdě měla? Prostě a jasně se mi tekoucí voda líbila, ale zároveň jsem z ní měla hrůzu. Uslyšela jsem za sebou hlasy, které mě okřikovali, ať dávám pozor. Trhla jsem sebou a uskočila zase zpátky dozadu. Jako první to byla ta šedivá vlčice. Zrzavá vlčice za mnou ihned přiskočila a já netušila proč. Ihned jsem se přikrčila a sklopila uši. "Aah... omlouvám se," řekla jsem tiše a nadšení mě zase rychle přešlo. Otec se prozatím neprojevoval, alespoň vůči mě ne. Ale to mi nevadilo.
Otočila jsem se zpátky na ty pozoruhodné bludičky. Ty vytvářely mezi tím útvary nad vodou. Ti se mají, že umějí létat. Stačilo jen roztáhnout ty malé křidélka a dokázaly takové věci. Jenomže pak zmizeli někam za vodou a mě se sevřelo hrdlo. "Já... já asi neumím plavat," těkla jsem pohledem k nejbližší zrzavé vlčici, až se mi objevili slzy v očích. Netušila jsem, jestli umím plavat, nebo neumím. Každopádně z takové množství vody jsem neměla vůbec dobrý pocit. Navíc, koupeme se v takovém počasí?
Ohlédla jsem se na ostatní a čekala, co se bude dít. Vrhat se do vody takhle bezhlavě, to jde? "Udělej ještě kouzlo, prosím. Než utečou!" S prosíkem jsem se rozběhla za svým provizorním otcem. Třeba něco zvládne, jak se tam dostat za pomoci suchého kožichu.

// Rozkvetlé louky

Podivuhodné kouzla se tu děli. Najednou se kolem tlapky vlčice objevilo zelené křoví. Úžasem jsem to sledovala. Něco v hlavě mi ale říkalo, že magii jsem už dříve znala, ale i přesto to pro mě byl zážitek. Zdá se, že to uměl můj provizorní otec. Je prostě skvělý, usmála jsem se. Ale vlčice na svou magii bude muset nejspíše teprve přijít. Neboť její oči byli zlaté, jako slunce. I já je měla žluté, znamenalo to, že nemám magii? Vlčata nejspíše ne. V tom zkoušela magii ta vlčí šedivá dáma. Nad hlavami proletěl motýl, což mě donutilo udělat krok dopředu a nasadit ten kouzelný, naprosto fascinovaný vlčecí výraz. Jenomže za chvíli zmizel a s ním i kouzelný výraz, co jsem měla. Ještě... Hodila jsem po vlčici pohled, ale netušila jsem, jestli ho vůbec vidí.
Zelený vlček nakonec svolil, že půjdeme za světluškami. Nadšeně jsem poskakovala sem a tam, ale ihned jsem se vrátila zase zpátky do klidového režimu. Jupí! Radovala jsem se alespoň uvnitř. Ťapkala jsem za třemi vlky, měla jsem co dělat, abych jim stačila. Tempo bylo celkem veselé, světlušky nejspíš neztrácejí čas.
Uslyšela jsem nějaký podivný hluk, který jsem neuměla identifikovat. Za chvíli jsem uviděla obrovské množství vody, jak padá z kopce. "Páni," vydechla jsem potichu. Světlušky a vodopád? Co může být lepší? Rozběhla jsem se k vodě, abych to viděla zblízka. Vrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Z vody jsem měla strach, takže jsem zastavila kousek od břehu. Pohled se mi ovšem líbil, chvíli jsem dala prostor obdivu a pak se vrátila zpátky ke světluškám.

Chtěla jsem se držet blízko toho, u koho jsem se probudila. Logicky jsem si myslela, že je to můj táta. Nebyla jsem z téhle situaci úplně v dobrém rozpoložení. Spíše naopak, popoháněl mě strach. Jenomže vlk mě víceméně tak nějak odpálkoval. Jsem na to zvyklá? Jsem jeho věčným ocáskem? Absolutně jsem si nemohla vzpomenout, jak bych se měla chovat. Co je pro mě přirozené a co ne. Vlk se zelenými odstíny se rozešel za nějakou vlčicí a začal se s ní bavit. Nenápadně jsem přiskočila blíž a držela se vlkovi neustále za zadkem. Pohledem jsem se rozhlížela sem a tam. Co tady budeme dělat? Projelo mi hlavou. Naštěstí jsem neměla ani hlad, žaludek jsem měla sevřený, že by se do něj ani špendlík nevešel.
Najednou se ale začalo něco v okolí dít. Hned tři různé podivnosti se hrnuly do třech směrů. Netopýři, pavouci a světlušky. Ihned jsem věděla, co by mě zajímalo ze všeho nejvíc. Tak moc jsem měla na jazyku otázku, kam půjdeme? Kterou jsem zmínila před chvílí. Ale jazyk, jako by mě neposlouchal a odmítal komunikovat. Rezavá vlčice se rozhodla pro světlušky, ten černý nemluvka zase pro netopýry. A já? Koukla jsem na svého provizorního tatínka. Lehce jsem ho zatahala za ocásek, jestli si mě všimne. Ovšem možná byl tak moc pohlcený do rozhovoru, že si mě ani nevšiml. Rezavá vlčice se ptala, jestli jde někdo s ní. Já, já, já. Řval ve mě můj hlas, který toužil se podívat za světluškami. Každopádně stála jsem jako tvrdé Y a čekala, kudy se rozejde šedivý vlk. "Je to tak děsivé," hlesla jsem skoro až neslyšně a držela se u zeleného ocasu, kudy se rozejde.

// Věčný ocas svého věrného otce Beliala, beru stejný směr.

Byla jsem zakoukaná do svého nového táty, byl to pozoruhodný fešák. A hrát si s jeho srstí byla taková bžunda. Ani mi nevadilo, že jsem si nic nepamatovala, brala jsem to jako hotovou věc. Ale doslechla jsem se, že vlci kolem byli s touto drobnou chybou poněkud nervózní. "Ahoj," řekla jsem tiše a zazubila se směrem k šedému vlkovi. Pak jsem si prohlédla o ostatní. Byli všichni takoví kouzelní, i když jsem byla poněkud nesvá. Bylo tu hodně vlků, naštěstí se pozornost nevztahovala na mě, takže jsem mohla být v klidu a pohodě. A také pod ochranou.
Sem tam se prohodila nějaká slova, jeden z nejhlučnějších vlků byl ten černý. Mluvil o nějakých pohádkách. Já měla pohádky moc ráda, teda asi. Byly jsme na louce obklopené květinami. Na domov to moc nevypadalo, ale určitě bych si tu zvykla. "A kam půjdeme?" Zašeptala jsem šedému vlkovi do ouška. Nemluvila jsem zrovna nahlas ani normálně. Spíše jsem se styděla a všechno ostatní šlo stranou. Když budu v blízkosti šedého vlka, nic se mi nestane. Takže jsem se odmítala někam hnout bez něho. Zkracovala jsem si chvíli poskakováním, válením a tulením s šedivým vlkem. Ač jsem absolutně netušila co je zač a možná bych z něj teoreticky měla mít noční můry, v tuhle chvíli pro mě byl celým světem. Středobodem vesmíru.

Byla jsem nadšená, že poznám konečně babičku. Ale rozhodně jsem si jí nepředstavovala, jako tohohle tmavého vlka. Ale vlci byli různí, možná na to nevypadal, ale když jsem naklonila hlavu, mohla to být babička. Ale na babičku měl opravdu hrubý hlas. A zkrátka... nevypadal, jako babička. Každopádně mě pozdravil kývnutím hlavy. Udělala jsem to samé, protože opakovat to, co dělají ostatní je strašná bžunda. Roztomile jsem se na něj usmála, tak jak jsem uměla, zkrátka ten kouzelnický úsměv roztomilosti, která by se dala krájet. Ovšem nezdálo se, že by se měl co ku řeči. Pak jsem ale uslyšela hlas maminky, ta mluvila o nějakých magiích a já to brala jako hotovou věc. Přece se mi rozplynula sestra přímo před očima, pche... nějaká magie, normálka. Pak ale zvolala, že už vidí babičku a já jí v davu vlků začala nadšeně hledat. Byla to šedá vlčí dáma a já se rozplývala štěstím. "Dobrý den Thio," řekla jsem nervózně a stále po ní pokukovala. Byla tak nádherná! Tak moc nádherná, až jsem se z toho dostala do mdlob a usnula.

Netušila jsem, co se stalo, ale když jsem se probudila, cítila jsem, že mě bolí celé mé malé tělíčko. Mžouravě jsem pomalu otevírala oči, jako bych se probouzela ze spánku. Zívla jsem a cítila příjemné teplo. Choulila jsem se k srsti, která jsem netušila ani komu patří. A komu vlastně patřím já, nebo co jsem já zač. Netušila jsem, viděla jsem své chlupaté, ťupkaté nožky a když jsem se naklonila, viděla jsem šedou srst velkého vlka. Jako by to snad nebylo jasné, musel to být někdo, ke komu mám blíž než ke komukoliv jinému. Musel to být můj rodič, i když v tuhle chvíli jsem ani nevěděla, co to slovo znamená. Tenhle vlk měl opravdu srandovní uši, ty mě zaujaly ze všeho jako první. Ihned mi to vykouzlilo úsměv na tváři a začala jsem se víc a víc choulit k neznámému vlkovi. Jak krásné, jak milé! Tolik lásky jen a jen mému tátovi? Naštěstí jsem k nevědomosti měla blíž, než veškerý zbytek osazenstva, vzhledem k tomu, že jsem měla jen pár měsíců života. Vracet se na začátek pro mě byla naprostá hračka. Vykouzlila jsem svůj neodolatelně roztomilý úsměv a válela se vlkovi na přední tlapce, snažíc se nasoukat mezi jeho přední nohy. Nemělo by to být těžké, vzhledem k jeho širokému hrudníku.