Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 2

Ta magická situace, co se mi stala mi naháněla hrůzu. Sice teď když sem nad tím přemýšlela, byla to fajn vzpomínka. Na moment jsem měla i nového tátu, jehož jméno sem neznala a vzpomínky si nepamatoval. Ale pamatoval si mě a slíbil, že se ještě potkáme. Ale rozhodně bych se do dalšího dobrodružství jen tak nehrnula. Pak ale naštěstí tetička Isma začala vyprávět o strejdovi Santém. Smutně sem se na ni podívala, doufala jsem, že ho někdy také potkám. Udělala mi o něm celkem hezký obrázek, musel to být prima strejda. "On se... ztratil?" Zeptala jsem se ještě jednou a zvedla zrak. Ve stejném věku, jako jsem byla já? Nejistě sem přežvýkla. "Nestane se mi to, že ne? Nebo sestřičce Proxi? Nevím, co bych bez ní dělala... a jak jsi to zvládla ty?" Vyzvídala jsem, nemohla jsem se ubránit pocitu, že se mě to trochu více dotklo. To zjištění, že bych zůstala sama někde v lese, jako strýček Santé. A kdepak je asi teď?
Bylo mi líto i tuláků, tetička mi ale vysvětlila, že tuhle volbu si každý volí sám. "A co když je mezi těmi všemi tuláky nějaký vlk, který má prostě jenom smůlu a nemůže nalézt tu správnou rodinu?" Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Ale i ta malá jehla by určitě ocenila pomoc. Každopádně tohle bylo téma možná tak za pár let. Až budu dostatečně soběstačná a budu tak odvážná jako tetička, abych se vydala sama někam za hranice smečkového území. "Ale jo, určitě chci pomáhat smečce," přitakala jsem. "Jenom moc nevím jak," mrkla jsem na tetičku, určitě by mi něco vymyslela. "Zlí vlci jsou přece jenom v pohádkách, tetičko." Připomněla sem jí s úsměvem.
Představovala jsem si babičku Launee, musí to být opravdu krásná vlčice. Nehledě na to, že by nás s Proxi určitě měla moc ráda. Na noze měla květinu, muselo to vypadat kouzelně! Můj kožíšek žádné pastelové barvy neměl. Ani Proxi vlastně nemá nic takového barevného. Měl to jenom někdo a já netušila, kde se to vlastně bere. "Moje maminka? Moje maminka se jmenuje Sheya, má zrzavý kožíšek a na tlapkách má růžovou a žlutou barevnou srst. Taky u očka. A je moc hodná a do všeho se hrozně rychle žene," zasmála jsem se, snad tenhle popis tetičce Ismě stačil. Jo, mamka byla zbrklá, ale byla skvělá.

Loterie 5

Měla jsem spoustu otázek a postupně sem na ně získávala odpovědi. Nadšeně jsem měla uši nastražené, až jsem úplně zapomněla, že tam venku panuje možný zmatek s vlky a tátou. Tetička Isma byla velí e trpělivá a ochotně mi vysvětlila, jak to chodí na Galliree. "Ano, ne o jsem slyšela," přitakala jsem s úsměvem. Bylo mi líto vlků, kteří nemají domov a hledají ho ve velké zemi. Zase jsem si to mohla představit úplně jinak. Gallirea byla velká země, ve které jsou různé smečky. "Aha! Teď už je to lepší, děkuji," zavrtěla jsem nadšeně ocáskem. Páni, tak velká je Gallirea? Nikdy ji určitě neuvidím celou. Takové byly moje vyhlídky. Ale není všem dnům konec, i taková malá vlčice jako já může ukázat světu svou tvář. "Magická země, když jsme byli poprvé venku, sestřička Proxi najednou zmizela. Puf a byla pryč. Nebo ta výprava s babičkou a mámou, a šedým vlkem. Měli jsme vymazanou paměť a museli jsme vzpomínky získat zpátky. Nám se vrátili, ale tomu šedému vlku ne. Magie je zvláštní," povyprávěl a jsem dobrodružství, které se stalo nedávno. Už sem se s magii setkala a bylo to vážně zvláštní. Jako by si i svět pohrával s námi, ne jenom my s ním.
Do toho sem se začala zamotávat, ohledně rodinných vztahů. Tetička vycítila, že nejspíš netuším, která vlastně bije a tak se zvedla a zamířila k poprašku sněhu před vchodem. Ochotně jsem se také zvedla a cupitala za ni. Začala dělat otisky tlapek a vysvětlovat, kdo co je. "Páni, to máme velkou rodinu! A dokonce dvě babičky." Zavrtěla jsem ocasem. "Doufám, že poznám i zbytek. Jaký je strejda Santé?" Zeptala jsem se zvědavě. O tom sem slyšela poprvé, stejně jako před chvílí o babičce Launee. A i další zmíněná jména.
Tetička Isma se nikam nechystala, takže tu s námi zůstane. Ulevilo se mi, opravdu hodně. Slíbila, že mě naučí všechno co jen budu chtít. Vřele jsem se na ni usmála. "Chudáci tuláci," posmutněle jsem se podívala na tetičku. "Nemůžeme jim nasbírat nějaké jídlo a dát jim ho?" Jak naivně jsem si myslela, že já každý vlk dobrákem. Ale pomáhat ostatním se mi opravdu zamlouvalo. Nebo jim nějak pomoc? Je nespravedlivé, že my máme takový krásný úkryt, ale někdo nemá vůbec nic. Povzdychla jsem si ještě v duchu. Naštěstí mě tetička nenechala dlouho přemýšlet. Téma se obrátilo na kožíšky. Tetička ho měla po babičce Launee. "Musí být krásná, stejně jako ty!" Zazubila jsem se. Kéž bych ji tak mohla poznat, ale pokud má toulavé tlapky jako babička Cynthia, kdo ví jestli k nám někdy zavítá. Babička Launee je nejhodnější vlčice na světě, o to víc jsem byla ráda, že ji mám taky ve svém rodokmenu. "Já? Já vlastně... Nevím," dostala jsem se trochu do kouta. Na koho jsem se víc podobala? "Možná.. od každého něco?" Koukala jsem tázavě na tetu Ismu, já se vlastně tolik nikdy neprohlížela.

Loterie 4

Zajímalo mě téma smečky, vůbec jsem netušila jak to chodí. Pochopila jsem, že táta je nejspíš vůdce, neboť řeší všechno s ostatními vlky. Ale co dál? Chodí se na lovy, značkuje se území. Och! Já zapomněla označovat stromy a zvednout nožičku! Jako by mi právě uletěly včely, jak sem na to mohla zapomenout? "Daleko? Daleko od čeho?" Zajímala jsem se. Moje znalosti dosahovaly jen málo, snad jen k velkému jezeru, možná kousek za. Představivost o tom, jak je velký svět jsem neměla. "A jak to vlastně ve smečce chodí? Chodí se na lovy, značkuje se, všichni pomáhají všem?" Třeba mi tohle tetička vysvětlí. Moc se mi líbilo, jak byla tahle smečka otevřená převážně k mládeži. Možná mě to tady utvrzovalo v tom, jak je svět krásný a bezbolestný.
Pak jsme se snažili rozluštit šlamastiku ohledně vlků ve smečce, tetičce jsem ale moc nepomohla. Mitsua ovšem znala a tak sem se usmála. "Babička? Babička Cynthia? Ta ale říkala že bydlí všude," Nedošlo mi, že bych mohla mít babičky dvě. Otevírali se mi zcela jiné dveře a já si uvědomovala, že mám v hlavě naprosto prvotřídní guláš. Důležité bylo, že jsem tu žila s nejbližšími, ale mít přehled i o tom, že rodina je mnohem větší není na škodu. Více jsem si poposedla k tetičce, abych se pritulila k její srsti, která mě bude trochu více hřát. "Doufám, že se vrátí, byl moc fajn." Vzpomínala jsem na něj v dobrém, samozřejmě jak jinak.
Možná se mi tetička podobala víc než sem si myslela. Ihned jsem si ji oblíbila. Taky měla z cestování strach. "A kde jsi našla to odhodlání vyjít ven a prozkoumat svět?" Zeptala jsem se, protože já na to určitě neměla. Já tu zůstanu nejspíš navždy. Děsilo mě všechno, větší pavouk, velký pták, i stíny. Venku vypadalo všechno tak děsivě, zatímco tady doma bylo všechno zalité sluncem a láskou. "Takže už se nikam nechystáš?" Zavrtěla jsem ocáskem a ihned se mi rozzářila očka. "To by jsi mě mohla něco naučit," zazubila jsem se. Bylo tolik věcí, které jsem potřebovala znát a poznat. A pokud tu teticka zůstane, otevíralo se mnoho nových možností! "Zima je fajn, ale už by mohla skončit. Je už moc.. zima." Usmála jsem se. Radosti už byli, teď uz by to mohlo roztát a být zase hezky. Ale které roční období mám nejraději? "No.. bojím se vody, takže léto asi ne. Možná podzim, je takový barevný, jako my!" Zasmála jsem se a při tom kývla pohledem na kožíšek tetička a taky na ten můj.

Loterie 3

Byla jsem zvědavá, co mi tetička Isma řekne, určitě bude mít víc informací než já. Zdála se moc fajn, měla příjemný hlas, který si mě hned získal. Ale já bych uvěřila nejspíš komukoliv, mé srdíčko toužilo získat si srdce všech. "To zní asi důležitě, děje se to často?" Zeptala jsem se zvědavě. V létě tu moc cizích vlků nebylo. Snažila jsem se rozpomenout na mé letní dobrodružství. Byla jsem převážně s rodiči, i když v jednu chvíli jsem byla přece v lese. Tetička Isma pokračovala, dlouho tady nebyla a tak nemá moc přehled o tom kdo je ve smečce. Povzdychla jsem si a prohlédla si vlčici vedle sebe, tak ráda bych jí pomohla. "Pamatuji si že se tu v létě zatoulalo moc fajn vlče, Dyor se jmenuje. Tatínek mu dovolil zůstat, ale delší dobu jsem ho neviděla. A pak.. a pak na lovu byl takový šedý vlk, Mitsu." Povídala jsem zamýšlené na všechno, co jsem si dokázala v tuhle chvíli vzpomenout. Snad sem na nikoho nezapomněla. Ale měla sem to trochu v mlze. Přece jenom každý den byl pro mě novým zážitkem a uchovat si všechny vzpomínky, to snad ani nejde. "O tetě Biance nám tatínek říkal," přitakala jsem, ovšem její tvář sem si nepamatovala. Pokud nás navštívila, musela sem být opravdu hodně malá a už si to nepamatovala.
Přemýšlela jsem nad zimou, byla tak kouzelně bílá. Tetička Isma ihned začala povídat své zážitky ze zimy, byla podobné odvážná jako maminka. I ta měla jednu takovou historku za druhou. Mě to přišlo tak nebezpečné, že bych se mnohem raději bavila tím, že se budu jenom dívat. "Ty jsi tak odvážná!" Obdivovala jsem ji s úsměvem. Pak se mě tetička zeptala, proč nejsem taky na výletě. "Maminka o tom ví, utíkala jsem pak za tátou, ale byl rychlejší a nejspíš si mě nevšiml. Chtěla sem jít už domů. Těsně před tím než jsme šli k prdící vodě jsme s mámou a babičkou byly na výpravě, která nám vzala vzpomínky. Říkala jsem si že bude fajn nechat sestřičce Proxi taky prostor poznat pořádně babičku, jako jsem mohla já. A navíc jsem ráda doma," slušně řečeno jsem byla přesocializovaná. A potřebovala sem se trochu vrátit do normálu, navíc se umím skvělé zabavit sama. Dovádění ve sněhu mi vyčistilo srst, ale teď byla celá vlhká.

Loterie 2

Schovávala jsem se a snažila se poslouchat, jestli les ke mě přimotá nějaké zvuky. Uši jsem měla jako na trní. Nerada jsem byla ve společnosti moc vlků, zároveň sem nejspíš ani žádného neznala. Zdržela bych se stejně někde bokem a nervózně všechny sledovala. Proxi byla v tomhle mnohem lepší než já. Jak se asi má na výletě? Mohla sem jenom hádat. Zvelebila jsem se na malé kožešině, kterou sem si přitáhla z vnitřku úkrytu.
Uslyšela jsem křupání sněhu, přikrčila jsem se k zemi. Zlaté očka nervózně stříhala sem a tam a hledala zdroj onoho zvuku. Za chvíli jsem uviděla kožíšek, který mi absolutně nic neříkal. Vnitřně mě popadla panika. Co mám dělat teď? Mamka a i taťka tu není, ale vlci jsou přece hodní. Všichni To bylo něco jako moje motto, nevěřila jsem na zlo. Vlčice pozdravila a já radostné poslouchala. "A-ahoj, tetička Isma?" Zopakovala jsem překvapeně. Paní já mám velkou rodinu, nejdříve babička a teď i tetička. Počkat, taťka přece díval že jde za tetičkou Osmou. Uvědomila jsem si. Vykouzlilo mi to na tváři ten kouzelný úsměv. "Já jsem Saelind, můžeš budu ráda," špítla jsem potichu a tetičku si prohlížela. Jako každého nového vlka jsem se na ni nemohla vynadívat. "A co taťka dělá? Slyšela jsem různé vlky," Zeptala jsem se trochu nervózně. Moc jsem zatím do smeckovych povinností neviděla. Ale určitě to bude asi důležité a tetičku nejspíš na takové věci nepotřeboval. "Máš ráda zimu?" Zeptala jsem se, neboť na nás foukal studený vítr z venku. Byl chladný a píchal v plicích, když sem se nadechla moc. Ale bylo to fajn.

Loterie 5
// Mechový les

Když už sem měla úkryt na dohled, rozběhla jsem se. Dech mi ovšem nestíhal, i když sem se snažila sebevíc. Unavené sem před vchodem zpomalila. Či všechno bylo to vytí? Jsou to členové smečky? Nebo vetřelci? Táta je venku sám. Ale snad to bude dobré. Nehodlala jsem spát tak rychle, budu poslouchat, jestli se něco neděje. Svět byl přece dobrým místem. Na světě zadní nebezpeční vlci přece nejsou. Bude to dobré. To mě trochu uklidnilo a já tak mohla vejít do úkrytu. Konečně se trochu ohřejí, to dovádění ve sněhu mi dalo zabrat. Nejen mě ale i kožíšku. A zdálo se že i uhlík, kterým sem byla počmáraná už se vyčistil.
Nadechla sem se vzduchu v úkrytu. Byl cítit domovem, tak jako les. Zase sem se mohla cítí o ně o bezpečněji. Tady chvíli počkám. Projelo mi hlavou. Ale rozhodla jsem si na tu špionážní akci najít malou kožešinu pod zadek. Aspoň mi to vysaje vlhkost ze srsti. Zabrouzdala jsem dovnitř a našla něco menšího, co jsem dokázala odtáhnout blíže ke vchodu. Tam sem se schovala za mě si skalnatou vyvýšeninu a zůstala v bezpečí pozorovat okolí. Perfektní místo na sledovačku, nebo spíš poslechovku. Jakmile uslyším nějaký děsivý zvuk, co mám dělat? Asi bych se tam úplně nehrnula, už teď sem byla vystrašená k smrti ze všech těch přítomných vlků.

Užívala sem si své samostatně dobrodružství v lese. Cítila jsem se bezpečně, protože proč ne? Jsem přece doma. Táta o mně nejspíš ještě nevěděl, nehrnula jsem se k davu a spíše si hleděla svého. Chtěla jsem prozkoumat každý kout, když už byla ta zima. V zimě musí přece na každém rohu čekat nějaké překvapení, nebo ne? Slehla sem ze svého úkrytu a žuchla přímo do sněhové peřiny. "Heh," zasmála jsem se. V tom sem uslyšela jedno z prvních vytí. Ihned sem zbystřila a přejel mnou nepříjemný pocit. Za nedlouho po té se ozvalo další. Co se děje? Očka mi doslova létala ze strany na stranu. Hledala jsem, odkud to šlo, ale nejspíš byli vlci v druhé části lesa, někde s tátou.
Srdce mi tlouklo o sto šest, div mi neuvizlo někde v krku. Dobrodružství dneska už nejspíš stačí. Uvědomila jsem si. Rozhledla jsem se a začala přemýšlet nad tím, kde přesně jsem a kudy je ukryt. Není to úplně daleko, to zvládnu. Nebyla jsem už tak malá, abych v lese nenašla úkryt. I když sem se za malou stále považovala. Na nic sem nečekala a vydala se k úkrytu. Poháněl mě strach z neznámých pachů a vytí. Nebylo to příjemné nevědět, co se vlastně děje. Tatínek to určitě zvladne všechno sám. Byl to přece nejlepší táta na světě, nepochybovala jsem o něm. A kdybych za ním šla, byla bych jenom na obtíž. Takže sem se v tichosti přesunula do úkrytu.

// Úkryt

Než sem se nadála bylo ráno. A to pěkně chladné, zda se ze trávit čas sněhovými radovánkámi bralo času habaděj. Na tváři mi pohrával úsměv, cítila sem se šťastně. Byla jsem doma a to mi opravdu hodně pomáhalo. Vždy když sem byla mimo les sem se cítila nervózně, jako bych to ani nebyla já. Chtěla jsem zjistit více o naší smečce a o tom, jak všechno funguje. A mezi tím si Proxi užívala s babičkou a maminkou. Potřebovala to, já je měla do teď, tak ona si může užívat dobrodružství s nimi.
Zavrtěla sem ocasem ze strany na stranu. V dálce jsem něco zahlédla, sklopila jsem ouška do stran a schovala se za hromádkou sněhu. Zatoulal se sem zajíček, nebo tu bydlel? Už sem ho jednou viděla, když sem ležela na stromě a dívala se na svět zvrchu. Je to pořád ten stejný? Mohla sem ovšem jenom hádat. Radostně jsem vyskočila ze svého úkrytu a ukázala se mu v celé kráse. Zavrtěla sem ocasem, jenomže zajíc asi neměl náladu na to mě jít pozdravit. Uskočil do strany a pak zase zpátky. Posadil se na zadek a zvedl tlapky, párkrát kývl hlavou a pak pelasil pryč. Počkej! Nechtěla jsem ho sníst, jen jsem si chtěla... Hrát. Utíkala sem za ním, ale byl neskutečně rychlí a já jeho stopu ztratila. Ale nebyl nevyhledatelný, neboť jsem měla sněhovou stopu. Tu jsem se rozhodla v plné parádě prozkoumat a potřebovat si tak i nos. Soustředila sem se na jeho čerstvý pach ve stopách a kdyby to nešlo, měla sem samotné stopy.

// Gejzírové pole

Tatínek mi stačil utéct, byl opravdu hodně rychlý! Ale mě to nevadilo, naštěstí sem cestu už znala, byla bych hloupá, kdybych neuměla jít v jeho stopách. Poskakovala sem a měla sem z toho velkou zábavu. A dokonce jsem se i hezky zahřála a nebyla mi taková zima. Být pěkně v teple domova, tak se mi to líbilo. I když měl tatínek nejspíš v plánu se k výletu zase přidat. Já to brala jako možnost být chvíli s ním.
Za malou chvíli už mě přivítali stromy na hranici. Tu vůni miluji. Projelo mi hlavou a otřela sem se o blízký strom, jako symbol, že jsem doma. Zlatavé očka hledala něco, čeho by se mohla chytit. Byla hluboká noc, ale mě se popravdě ještě spát nechtělo. Chtěla sem si ještě chvíli hrát ve sněhu. Byla to zábava a byl všude okolo. A tak sem hledala různé cestičky a když sem viděla sníh jako naducanou peřinku, hravě sem do ní skočila. Byla to opravdu zábava a mě se to moc líbilo. Ani mi nebylo líto, že jsem nechala maminku, babičku a Proxi jít na dobrodružství. Mě se doma zkrátka líbilo mnohem a mnohem více. Vždyť náš domov nabízel tolik možností! A aspoň se něco víc dozvím o tatínkovi a třeba jeho povinnostech. A poznám tetičku Ismu, kdo ví jaká vlastně je.
Ale zatím sem se držela v okolí a hledala si nějakou zábavu a program. Nechtěla sem tatínka vyrušovat, určitě si chce s tetičkou popovídat sám.

Postávala jsem a poslouchala. Zdálo se, že vyrazíme na další dobrodružství. Když sem vydechla, objevil se mráček dýmu, začínalo přituhovat. Tatínek se rozhodl vrátit zpátky do lesa, prý se vrátila nějaká další tetička. Zvědavě jsem zastříhala ušima, moc mě zajímalo, jak naše tetička asi vypadá. Maminka s babičkou a Proxi se rozhodli pokračovat dál. I když sem s nimi chtěla jít. Teď sem byla jako na houpačce. Jít na dobrodružství? Nebo se držet raději doma? Těkala sem pohledem sem a tam. Tatínek už se mi z obzoru docela ztrácel, zatímco zbytek se velmi dobře bavil nad historkami babičky.
Div sem se nerozbrečela, měla sem to na krajíčku. "Tak... já nakonec půjdou s tátou. Ať není sám," navrhla jsem nakonec a podívala se na maminku. Dobrodružství znělo opravdu skvěle, ale já jsem přece jenom raději v jistotě a doma. "Doběhnu ho jako nic," zamávala sem ocasem ze strany na stranu. Přiskočila sem k mámě, abych se jí otřela o nohu a pak i o babičku. Zamířila sem i za Proxi, kterou sem jemně drcla do chundelatého kožíšku na krku. "Dávej na sebe pozor," pošeptala sem jí. Nemohla bych přece zůstat na tomhle světě bez ní. Proxi byla mnohem lepší než já, úplně ve všem. Kdybych jí neměla, nebyla bych nic. "Pohlídáme les, než se vrátíte!" Byla sem zase o něco klidnější, protože se nebudu muset bát, že se něco stane.
A pak už sem na nic nečekala a cupitala honem rychle za tatínkem. Kdo ví, co mě v lese čeká.

// Mechový lesík

Byla jsem nejistá, tohle vypadalo vážně hodně nebezpečně. Suše jsem polkla, div mi to nezůstalo šprajclé někde uprostřed krku. Maminka vypadala spokojeně a moc se jí to líbilo. Byl tu hluk, teplo se míchalo s chladem. Neustále sem byla v pozoru a při sebemenším zvuku jsem sebou škubla. Tatínek byl u nás a vysvětloval, že se nemusíme ničeho bát. Přesto jsem se na něj podívala pohledem, který nebyl zrovna úplně důvěřivý. No to teda nevím. Problesklo mi hlavou, pohlédla sem na Proximu, která se zajímala o magie. Tohle téma už sem měla o krok dál, neboť sem byla na výpravě. A myšlenky mi zabrouzdaly k šedému vlkovi se zeleným ocasem, který se na tu chvíli stal mým druhým tátou. Snad je v pořádku. Projelo mi hlavou.
Babička se pak ujala slova a vyprávěla historku, která se zdála být zábavně děsivá. Vlčice co se na gejzíru projela na kusu kůry a stále žije. "A proč to dělala?" Naklonila jsem hlavu na stranu zvědavě. Proč by si někdo koledoval o zranění jen tak pro nic za nic? Byla to snad nějaká hloupá sázka? Musel tu být určitě tým zdravotníků, kdyby se náhodou něco pokazilo.
Tatínek navrhl pak další výlet k nějakým norám. "Tak jo," zastříhala sem ušima a podívala se i na maminku. Tam snad bude větší klid a nebudu muset neustále dávat pozor a trhat sebou do stran, při každém výbuchu gejzíru. Smutně sem potáhla sopel zpátky do nosu a už se štelovala na další cestu.

14. Ohřej se u gejzírů
// Mechový hvozd

Proxi se moc nebavila, zdálo se, že byla ze všeho toho sněhu trochu mimo. Chtěla sem jí nějak uklidnit, ale netušila sem jak. Já byla tentokrát klidná. To já měla být ta, co neustále kvůli všemu brečí a Proxi sem si představovala jako tu odvážnou. Jenomže teď... jako by to bylo naopak. Bylo to tím, že jsem prožila to dobrodružství s mámou a babičkou a teď sem se cítila v bezpečí? Možná potřebuje jen trochu času. "Jo, půjdu ráda," pípla jsem potichu a pak už se vydala na cestu.
Maminka šla v čele a já si to klusala tak nějak za ní. Táta s Proxi a babičkou byli také v závěsu. Snažila sem se jít ve stopách maminky, ale bylo to dost těžké, peřiny sněhu tu byly až až. A někdy se přes nějakou dostat bylo dost na prd. Když máma upozornila, že už tam budeme ihned sem zbystřila. Vypadalo to tady... jinak než sem si představovala. Zvědavě sem vystrčila hlavu a nejistě jí nakláněla. Všude kolem byl podivný pach a vzduchem lítalo něco, co jsem nedokázala odhadnout. "Eeh..." Trochu sem se pozastavila a dívala se na mámu, jak vysvětlovala, co nás bude čekat. Bylo tu okolo té vody teplo to jo, ale když máma upozornila, že voda bude pořádně horká, jako bych se opařila a ničeho ještě nedotkla. Výraz mi ztuhnul a já při tom skončila pohledem na babičce. Držela sem se trochu zpátky, když v tom sem ucítila na zadní nožce teplý proud. Zadní nohou jsem stoupla do sousedícího malého gejzírku. Zabolelo to a tak sem zakňučela a pelášila zase dopředu. Tak tak sem se zastavila ve zmatku. "Je to děsivý," pípla sem potichu a klepala se jako ratlík. Nikoliv zimou, ne to rozhodně ne, u gejzírů bylo teplo a tělo sem měla prohřáté až až. Ale spíše sem se bála. Netušila sem, co od tohohle čekat. Mám tam vlézt a upéct se jako kuře? Nebo počkat, jestli se voda zase ochládí, než stihne zase zteplat? Nejistě sem zavrtěla hlavou.

4. Obdivuj krásu zimy

Proxima byla zpátky a já z toho měla radost. Zase jsme byli šťastná rodina. Maminka nám vymýšlela všelijakou zábavu, kterou sem si užívala. Jako třeba před chvíli toho sněžného hada. Babička ani Proxima se nezapojili, přesto na hlavě hada vyrostla zajímavá květinka. Ihned sem k ní přiskočila a přičichla. Voněla jako v dobách, kdy sem se narodila. Vracelo mě to trochu zpátky. Zavrtěla sem ocasem a podívala se na ostatní.
Zima se mi opravdu hodně líbila. Byla tak kouzelná a dala se tvarovat podle všelijakých představ. Sebevíc šílenějších. Asi mám zimu ráda. Uvědomila sem si. Když jsme něco dělali, ani zima mi nebyla. Dospeláci pak ale navrhli, že půjdeme k teplé vodě, podle maminky prdící. Což byla pro mě další záhada, spojená se zimou. Jak chce hledat teplo, když je všude sníh? Byla sem na to zvědavá. Babička byla všímavá a ihned se ptala táty, jak to že neví o takové vodě, když je hned za rohem. Chechtala jsem se, ale to se mi snad promine.
Maminka vyrazila jako první v trochu... zajímavé formě. Začala válet sudy ve sněhu. Za chvíli měla na srsti všude nalepený sníh. Byla sem jí v patách. Tohle si nemůžu nechat ujít. Po očku sem stále sledovala i ostatní, jestli jdeme opravdu všichni. Moje tvář jasně naznačovala, že mě tohle baví. Co nás tam asi čeká? Stále sem si nedokázala představit, že bych se u vody mohla zahřát. Vždyť k ní se chodíme v létě ochlazovat? Tak jak je možné, že je někde místo, kde teče jenom teplá voda? Kličkovala jsem mezi stromy a hledala si různé nevyšlapané uličky, abych v nich zanechala mé malé stopy. Mám strašně malé stopy. Uvědomila jsem si, když sem se na ně otočila. Už z nich i mizela ta černá barva uhlí. Zvedla jsem jednu tlapku, abych si jí prohlédla. Polštářek byl čistý, ale srst zdaleka ne. Musela bych se v ní válet celé hodiny, abych se toho zbavila. Ale to nevadí, zatím sem se neviděla a tak sem svou čertovskou tvář neviděla. Možná by mě ale rozbrečela, kdybych to viděla. No, co není může za chvíli být.

// Gejzíry

18. Uplácej sněžného hada

Proxima nevypadala úplně nejlépe. Smutně sem se na ni dívala a snažila se přijít na to, co je vlastně na sestřičce špatně. Ona se pak ale z ničeho nic probrala a já zamrkala. Zdálo se, že je v pořádku, dokonce se o mně i otřela přičemž sem jí to ihned musela oplatit. Sestřičku mám přece jenom jednu a nemohu o ní hned přijít. Už to bude dobré, jsme tu všichni! Radostně jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
Táta ale vypadal šíleně nervózně, dokonce začal i koktat. Co se tady stalo během toho, co jsme byli pryč? Zasmála sem se. Chtěla sem poslouchat Proxi, co vlastně dělala ona. A tak sem zůstávala stát u ní. A jen vše z dálky pozorovala. Babička si nejspíš užívala, že tu s námi byla. A tatínka tak dobře neznala. To je divný, jak to že babičku táta nezná? Přemýšlela jsem nad tím, ale nemohla tenhle oříšek plně rozlousknout. Tatínek se pak otočil na mě a okomentoval mou srst. "Ach! Málem bych zapomněla!" Rozběhla jsem se k babičce, u které sem si nechala uhlík. Uchopila sem ho do tlamy a rozběhla se za tatínkem, kterému jsem uhlíkem počmárala kousek tlapky. "Uhlíky nosí štěstí!" A nejspíš to štěstí sem pohltila já celé, neboť sem byla černá od hlavy až k patě. Pokud mě bude chtít někdo vydrhnout, dá to sakra velkou práci.
Maminka pak chtěla jít k teplé vodě. Znělo to jako dobrý nápad, u kterého sem jen nadšeně přikyvovala. Sníh se ale dostával do lesa velmi rychle. Byla ho tu už dobrá kupa a maminka začala něco ze sněhu vyrábět. Zkusila sem to taky, když sem na něj stoupla sníh změnil svůj tvar. A dalo se s ním dělat spousta věcí. Radostně jsem přiskočila k mamince jí pomoct udělat nějakou divnou sněžnou šňůrku. To je paráda! Zavrtěla sem ocasem ze strany na stranu. Tenhle rodinný čas se mi opravdu líbil. Až na to že já sníh, na který jsem stoupla začernila, takže náš had měl vlastně takový tuning.

2. Chytej vločky na jazyk

Babička slíbila, že nás bude chodit s chutí navštěvovat mnohem častěji. I maminka vypadala spokojeně, takže se mi plán nejspíš povedl. Roztomile sem se zazubila. Maminka pak navrhla, ať vyzkouším, jestli uhlík bude platit i na babičku. Ihned sem ho chytla do své už teď špinavé tlamy a běžela za babičkou jí počmárat nožku. Moc to vidět nebylo. Hm! V malé vrstvě sněhu jsem ale viděla, že babička má tlapky světlejší. A tak sem sklonila hlavu a začala čmárat babičce po nožičce. "Funguje to!" Radostně sem se zasmála. Pak sem si uhlík schovala ještě pro taťku, uhlíky přinášejí prý štěstí, takže ho musím počmárat taky, když už sme byli všichni.
Mamka s babičkou si pak prohodili pár slov o nějaké poušti a plánech na léto. Já se mezi tím zaměřila na zcela novou, ojedinělou věc. A to na vločky, které k nám letěli skrz koruny stromu. Vyplázla sem jazyk a ihned začala jednu, či dvě chytat. Příjemně to studilo a já se u toho zatvářila trochu překvapeně. Studilo to, stejně tak i drobná vrstva sněhu pod našima tlapkama. To je krásné! Radovala sem se. Začala sem se ve sněhu válet, ale po mě zůstávala jenom černá skvrna od uhlíků.
Obě vlčice volali na tatínka a sestru, kdepak se asi schovávají? Za chvíli už se tu objevil otec i s brečící Proximou. Převalila sem se na bok a zvedla hlavu. Zvědavě sem zastříhala ušima a dívala se, jak sestřičce teče jedna slza za druhou. Babička ztuhla a maminka ihned přiskočila k ní, zjišťovat co se vlastně děje. Vyskočila sem na nožky a přistoupila blíž. Ihned mě přešla veškerá radost, která ve mě byla. Srdce mi tlouklo neskutečně rychle. "Ahoj," řekla sem potichu a při tom se dívala na sestřičku, kterou očividně něco trápilo. "To bude dobré," netušila sem, o co jde ale cítila sem, že jí musím nějak rozveselit, nebo jí pomoct. Zavrtěla sem v rychlosti ocáskem ze strany na stranu.