Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zajímala jsem se o funkce ve smečce. Nikdy mi o tom nikdo neříkal a já si tak nějak myslela, že všichni dělají všechno. Nebo to dělají, protože je to baví, ne proto aby to fungovalo jak má. Tetička všechno poctivě vysvětlovala. Ona sama však funkci neměla, ale já bych pro ni měla naprosto perfektní. "Tobě by určitě slušela funkce učitelky," zamrkala jsem na ni s úsměvem. Její trpělivost byla až neuvěřitelná a všechno dokázala podat tak, že jsem to i chápala. "A to jsou všechny?" Zeptala jsem se možná trochu dotčeně. Zamyslela jsem se, která by mi asi slušela ze všech nejvíc. "Je mi líto, když musí umřít nějaké zvíře, lovec asi není pro mě. Ochránkyně bych asi taky úplně nebyla vhodná. A pečovatel a učitel, vždyť jsem ještě malá, spadám do té skupiny." Řekla jsem trochu smutně. Smutek mě však rychle přešel, protože sem začala vymýšlet dál. "Chtěla bych umět pomáhat vlkům! Uzdravovat je, může být taková funkce? Třeba... třeba na to budu mít talent!" Umět třeba oživit zvířata, nebo vyléčit zraněné vlky. Sice by mi asi tatínek nepoděkoval za to, že bych v úkrytu oživila zvíře, co celá smečka ulovila, ale já bych měla neskutečně dobrý pocit!
Tetička Isma mě vedla k nějakému novému vlku, nebo vlčici. Cítila jsem se opravdu nervózně. Naposledy jsem se seznamovala na akci s maminkou a babičkou. A nedopadlo to zrovna nejlépe. Teď budu mít alespoň druhou šanci zjistit, jak to vlastně ve smečce chodí. Tetička řekla, že když to půjde špatně, nakopeme mu zadek. "A nebude ho to bolet?" Zeptala jsem se a podívala se na tetičku. Nedokázala sem si jí představit, ale udělala jsem to. Představovala jsem si, jak tetička jednoduše nakopne vlkovi zadek. Sice se to nezdálo, ale musí to být vážně těžké, takhle to ale nejspíš úplně nemyslela. "To je dobrý, zvládnu to," přijala jsem tuhle výzvu a rychle se usmála. Čím blíž jsme ale byli, tím víc jsem se tlačila k tetičce. Div jsem jí neskončila na zádech. Před námi byla černobílá vlčice, kterou jsem viděla úplně poprvé.

Tetička Isma netoužila po vlastní smečce, nebo alespoň té zodpovědnosti. Líbilo se jí tady a nakonec...
všechny cesty vedly právě sem. Do Mechového lesíku, do zeleného lesa. "Tak to tu budeme spolu!" Zazubila jsem se, hold to takhle nejspíš dopadne. Já se taky nikam nechystala a toužila jsem zůstat právě tady. Navždy. "Ale tobě by to určitě šlo," přesto sem jí musela pochválit. Tetička Isma by byla pro smečku obrovskou pomocí, kdyby mohla taky dostat nějaké povinnosti. "A jak to funguje v naší smečce?" Zeptala jsem se zvědavě. "Máš taky nějaké povinnosti?" Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. "Třeba bych mohla taky s něčím pomáhat," napadlo mě. Chtěla bych umět pomáhat ostatním vlkům, ale jak? Zamyslela jsem se.
Zdá se, že zbytek rodiny se ještě nevrátil. Rozhlédla jsem se, čenichala, ale neuměla se zorientovat. I kdyby tady byly, nejspíš bych pach nedokázala úplně rozeznat. Povzdychla jsem si, byla jsem trochu smutná, ale tetička Isma mi dokázala kdykoliv zlepšit náladu. Takže jsem během chvíle zase myslela na něco jiného a doufala, že si užívají dobrodružství někde v jeskyni.
Byla jsem nervózní ze všech těch pachů. Znám je? Neznám je? Už jsem nebyla úplně vlče, měla bych se začít zajímat o to, co se tady děje. A začít se nějak vzdělávat, zlepšovat... Mít tady zmatené vlče asi nejeví úplně nejlepší pohled. Tetička Isma navrhla, že se můžeme s někým seznámit. Zastříhala jsem ušima a podívala se na ni, možná trochu provinile. "N-no jestli m-myslíš, že je to dobrý nápad, tak... tak jo." Přijala jsem nakonec trochu váhavě a rychle se usmála. Dřív nebo později bych na ně v lese stejně asi narazila. A teď jsem sebou měla tetičku Ismu, která určitě ví, co dělá.

// Úkryt

Tetička Isma byla skvělá! Všechno mi ihned vysvětlila a já hltala každé její slovo. Dozvěděla jsem se, že smečku si může založit prakticky každý. "Já bych asi nebyla dobrá alfa," zamyslela jsem se nakonec. Bála jsem se všeho nového, bála jsem se i cizích vlků. Alfa, která se bojí nových vlků by asi nebudila zrovna nejlepší dojem. Navíc se mi doma moc líbilo, Mechový les byl pro mě jak stvořený. A jednou potkám nějakého prince, zachichotala jsem se potichu nad svou myšlenkou. Zavrtěla jsem ocáskem a podívala se na tetičku. "A ty jsi nikdy smečku vést nechtěla? Třeba by tě to bavilo, jsi na to jako stvořená!" Tetička Isma byla tak vzdělaná, milá, určitě by k ní chtěl jít každý. Zajímalo mě, proč se nerozhodla založit vlastní smečku, když tak dlouho cestovala po lese. Musela mít tolik znalostí, ale přesto se vrátila domů, protože tenhle domov je jenom jeden.
Pak už jsme vyšli pomalu ven. Zima byla v plném proudu a nezdálo se, že by se chtěla odebrat do hajan. Tetička pak vzpomněla na zbytek mé rodiny, nejspíš je chtěla poznat. "Snad se vrátí brzy, maminka mluvila, že zajdou jen k nějakým kopcům kousek od lesa. Už je to ale celkem dlouho, že jo?" Zeptala jsem se ustaraně. Snad budou zpátky co nejdříve a Proxi bude v pořádku. Povzdychla jsem si. Kdo ví, co je na cestě potkalo. Třeba taky nějaké dobrodružství s pavoukem.
Přišlo mi, že les byl plný hlasů a já nedokázala žádný z nich poznat. "Je tu nějak... plno." Znervózněla jsem a přešlápla z tlapky na tlapku. Podívala jsem se na tetičku, která mi pomáhala trochu s odvahou. Přesto jsem se necítila úplně nejlépe, když sem věděla, že nikoho neznám. "Co myslíš, že tu všichni chtějí?" Když sem tu byla sama skoro celé léto, přišlo mi, že jsme jenom malá smečka. Ale teď v zimě, jako by se něco změnilo.

Odpočatě jsem doklusala k tetičce Ismě. Měla jsem v hlavě ještě slova, která mi sdělila před mým odchodem a mě to celkem šrotovalo v hlavě. "Smečku si může založit opravdu každý? Myslela jsem si... že alfa musí třeba projít nějakou zkouškou, nebo.. nebo mu jí někdo dá. To jen tak přijdu do lesa a řeknu si, tady budu teď bydlet?" Zeptala jsem se zvědavě. "Není lepší zůstat se svou rodinou?" Já žila v realitě, kde navždy budu s maminkou a tatínkem. A budeme společně žít a radovat se, samozřejmě i se sestřičkou Proxi. Nedokázala sem si představit, že bychom se nějak rozdělili, nejspíš by mi to zlomilo mé srdíčko.
Zima mi dávala zabrat. Usnula jsem na dýl, než bych dokázala odhadnout. Tetička si toho všimla, ale ta se na rozdíl ode mě měla čile k světu. Souhlasila s procházkou po lese a u toho můžeme zkontrolovat tatínka. Možná se už vrátil zbytek rodiny. "Tak dobře," usmála jsem se a zavrtěla při tom radostně ocáskem ze strany na stranu. "Jo, omlouvám se, asi jsem usla na delší dobu," omluvila jsem se zkroušeně a podívala se na tetičku, jestli se na mě nezlobí. Ale vypadalo to, že ne. "Je mi mnohem lépe," přiznala jsem. Zase sem byla plná energie a mohla začít se vším na novo. Takže jsem se protáhla a pomalu zamířila k východu z úkrytu. Psychicky jsem se připravovala na tu neskutečnou zimu, která na nás čeká tam venku.

// Les

Loterie 4

Probudila jsem se asi zhruba po půl hodině. Převalila jsem se na druhý bok a zívla. Unaveně jsem zamlaskala, i když to byl krátký šlofík, stačil mi k tomu, abych si doplnila energii. Ihned jsem vyskočila na nožky a byla zase jako znovuzrozená. Musím zpátky za tetičkou. Nemohla jsem se válet déle, přišlo mi to vůči ní špatné. A tak jsem cupitala zase ven, nechala jsem jí někde u vchodu. Ještě jsem byla trochu rozespalá, takže jsem se motala.
Naštěstí mě probudil chladný vítr, který mi to ubalil rovnou do tváře. Nakrčila jsem čumák a viděla, že tetička sedí pořád na stejném místě. "Jsem zpátky," zvolala jsem s úsměvem a vrtěla ocáskem. Přišla jsem k ní a zaujala zase stejnou polohu. Posadila jsem se k ní a podívala se ven. Světla už bylo o něco více. Bylo zase studené ráno, to už jsem věděla před chvílí, ale i tak jsem z toho nadšená nebyla. "Nepůjdeme se podívat ven? Třeba už se věci nějak pohnuli," navrhla jsem. Třeba už to tatínek má hotové a udělá mu radost, když nás uvidí. Z lesa se k nám dostávaly pachy, které jsem neznala. Nebyla jsem ještě v tom tak dobrá, abych mohla vědět, o koho šlo. A jestli to vůbec byli vlčí pachy, ale nejspíše ano. Je třeba tu záhadu rozluštit. Nechtěla jsem skákat rovnou do jámy lvové, necítila jsem se ve velkých skupinách vlků moc dobře. Ale krátká procházka na podívání? To se nemůže přece nic stát.

Loterie 3

Nasytila jsem žaludek, jak nejlépe jsem mohla. Přišla sem si o kilo těžší, alel aspoň jsem zahnala hlad. Byla jsem ovšem smutná z toho, že musím jíst jenom maso. V zimě žádné dobré a sladké bobulky nebyly. Ráda bych uměla takovou magii, abych mohla nechat vyrůst keřík s nejsladšími jahůdkami. Projelo mi hlavou. Jestlipak taková magie vůbec existovala? Když babička dokázala vykouzlit květinu na sněhu, proč by nešlo udělat si keřík?
Vykročila jsem ven ze spíže a rozhlédla se. Tím, že jsem byla nasycena mě popadla i krátká únava. Jedno dlouhé zívnutí mi stačilo k tomu, abych zamířila ještě směrem ke kožešinám. Rychlí šlofík mi neuškodí. Spokojeně jsem se zachumlala do jedné z kožešin. Pěkně sem se stočila do klubíčka a přes oči jsem si položila drobný ocásek. Zavřela jsem oči a snažila se na chvíli usnout. Vždyť jsem byla vzhůru celou noc, chvilka mi neuškodí. Za chvíli jsem už o sobě nevěděla a usnula.

Loterie 2

Prohlížela jsem si své puntikaté nožky. Po kom to asi mám? Napadlo mě a na chvíli jsem se nad tím musela zamyslet. Prohlížela jsem si počasí venku, zdálo se, že noc se přehoupla v nový den. Ale i tenhle bude stejně studený, jako předešlý. "Tak asi ještě nezačíná léto," povzdychla jsem si smutně. Jak dlouho asi tak zima může trvat? Není jí už dost? Přemýšlela jsem a pohledem jsem se zase dostala na zem.
Čas plynul a já dostala i trochu hlad. "Půjdu se podívat po něčem k snědku, hned se vrátím, tetičko Ismo," vysvětlila jsem v rychlosti a zvedla se. Cupitala jsem dovnitř jeskyně a hledala spíž, kde je maso z lovu. Netrvalo dlouho a narazila jsem na ni. Ta vůně se nedala přehlédnout, vkročila jsem dovnitř, kde mě přivítala spousta masa. Na moment mě píchlo u srdce, jelikož před tím to byla spousta živé zvěře. Někde rostla, někde se pásla a měla svůj bezstarostný život. Teď se tu válely pro nás, abychom naplnily prázdné žaludky. Povzdychla jsem si. Omlouvám se Vám, zvířátka. Poslala jsem myšlenku a podívala se ke stropu, jestli pak se má slova dostanou až do nebe. Přiskočila jsem k prvnímu, co jsem viděla a začala hledat nějaké místo, jak se dostat k masu. S chutí sem začala přežvykovat, abych naplnila můj malý žaludek.

Loterie 5
// Vsuvka. :3

Líbilo se mi, jak tetička Isma mluvila. Dozvím se díky ní zase tolik nových věcí a to nemusím vytahovat paty z lesa. Bylo to příjemné. Venku se schylovalo k noci, zachvěla sem se. Později si najdu nějakou kožešinu, do které se zachumlám a budu poslouchat další historky tetičky. Tady jsme byli v bezpečí, nic nám nehrozilo. Takže noc tu určitě přečkáme, dělala sem si spíše starosti o to, co se děje tam venku. Snad je tatínek v pořádku. A maminka, babička a sestřička Proxi, jsou schované? Tahle noc bude asi krutější, zima teprve začínala, ale já bych se klidně spokojila s tím, že už by mohla skončit. Ve sněhu byla zábava, ale byla zima. Jaro bude určitě mnohem lepší, jak se všechno začne probouzet k životu.
Těšila sem se, až zase na stezkách budu vídávat motýli. Sem tam hopsajícího zajíce a já si s nimi budu moci hrát. A všichni zažijeme nějaké dobrodružství, tetička Isma se k nám určitě ráda přidá! To bude žůžo. Zavrtěla sem ocáskem a pohlédla na ni. Poposedla jsem si blíže k tetičce, abych se o ní mohla trochu ohřát. Očekávala jsem, že se tu snad brzy objeví táta, ale zatím nikde. Očividně byl otrlý a zima mu nevadila. Nebo ho tak zdrželi ti cizinci na území? Co asi tak dlouho řeší?

Loterie 2

Ta magická situace, co se mi stala mi naháněla hrůzu. Sice teď když sem nad tím přemýšlela, byla to fajn vzpomínka. Na moment jsem měla i nového tátu, jehož jméno sem neznala a vzpomínky si nepamatoval. Ale pamatoval si mě a slíbil, že se ještě potkáme. Ale rozhodně bych se do dalšího dobrodružství jen tak nehrnula. Pak ale naštěstí tetička Isma začala vyprávět o strejdovi Santém. Smutně sem se na ni podívala, doufala jsem, že ho někdy také potkám. Udělala mi o něm celkem hezký obrázek, musel to být prima strejda. "On se... ztratil?" Zeptala jsem se ještě jednou a zvedla zrak. Ve stejném věku, jako jsem byla já? Nejistě sem přežvýkla. "Nestane se mi to, že ne? Nebo sestřičce Proxi? Nevím, co bych bez ní dělala... a jak jsi to zvládla ty?" Vyzvídala jsem, nemohla jsem se ubránit pocitu, že se mě to trochu více dotklo. To zjištění, že bych zůstala sama někde v lese, jako strýček Santé. A kdepak je asi teď?
Bylo mi líto i tuláků, tetička mi ale vysvětlila, že tuhle volbu si každý volí sám. "A co když je mezi těmi všemi tuláky nějaký vlk, který má prostě jenom smůlu a nemůže nalézt tu správnou rodinu?" Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Ale i ta malá jehla by určitě ocenila pomoc. Každopádně tohle bylo téma možná tak za pár let. Až budu dostatečně soběstačná a budu tak odvážná jako tetička, abych se vydala sama někam za hranice smečkového území. "Ale jo, určitě chci pomáhat smečce," přitakala jsem. "Jenom moc nevím jak," mrkla jsem na tetičku, určitě by mi něco vymyslela. "Zlí vlci jsou přece jenom v pohádkách, tetičko." Připomněla sem jí s úsměvem.
Představovala jsem si babičku Launee, musí to být opravdu krásná vlčice. Nehledě na to, že by nás s Proxi určitě měla moc ráda. Na noze měla květinu, muselo to vypadat kouzelně! Můj kožíšek žádné pastelové barvy neměl. Ani Proxi vlastně nemá nic takového barevného. Měl to jenom někdo a já netušila, kde se to vlastně bere. "Moje maminka? Moje maminka se jmenuje Sheya, má zrzavý kožíšek a na tlapkách má růžovou a žlutou barevnou srst. Taky u očka. A je moc hodná a do všeho se hrozně rychle žene," zasmála jsem se, snad tenhle popis tetičce Ismě stačil. Jo, mamka byla zbrklá, ale byla skvělá.

Loterie 5

Měla jsem spoustu otázek a postupně sem na ně získávala odpovědi. Nadšeně jsem měla uši nastražené, až jsem úplně zapomněla, že tam venku panuje možný zmatek s vlky a tátou. Tetička Isma byla velí e trpělivá a ochotně mi vysvětlila, jak to chodí na Galliree. "Ano, ne o jsem slyšela," přitakala jsem s úsměvem. Bylo mi líto vlků, kteří nemají domov a hledají ho ve velké zemi. Zase jsem si to mohla představit úplně jinak. Gallirea byla velká země, ve které jsou různé smečky. "Aha! Teď už je to lepší, děkuji," zavrtěla jsem nadšeně ocáskem. Páni, tak velká je Gallirea? Nikdy ji určitě neuvidím celou. Takové byly moje vyhlídky. Ale není všem dnům konec, i taková malá vlčice jako já může ukázat světu svou tvář. "Magická země, když jsme byli poprvé venku, sestřička Proxi najednou zmizela. Puf a byla pryč. Nebo ta výprava s babičkou a mámou, a šedým vlkem. Měli jsme vymazanou paměť a museli jsme vzpomínky získat zpátky. Nám se vrátili, ale tomu šedému vlku ne. Magie je zvláštní," povyprávěl a jsem dobrodružství, které se stalo nedávno. Už sem se s magii setkala a bylo to vážně zvláštní. Jako by si i svět pohrával s námi, ne jenom my s ním.
Do toho sem se začala zamotávat, ohledně rodinných vztahů. Tetička vycítila, že nejspíš netuším, která vlastně bije a tak se zvedla a zamířila k poprašku sněhu před vchodem. Ochotně jsem se také zvedla a cupitala za ni. Začala dělat otisky tlapek a vysvětlovat, kdo co je. "Páni, to máme velkou rodinu! A dokonce dvě babičky." Zavrtěla jsem ocasem. "Doufám, že poznám i zbytek. Jaký je strejda Santé?" Zeptala jsem se zvědavě. O tom sem slyšela poprvé, stejně jako před chvílí o babičce Launee. A i další zmíněná jména.
Tetička Isma se nikam nechystala, takže tu s námi zůstane. Ulevilo se mi, opravdu hodně. Slíbila, že mě naučí všechno co jen budu chtít. Vřele jsem se na ni usmála. "Chudáci tuláci," posmutněle jsem se podívala na tetičku. "Nemůžeme jim nasbírat nějaké jídlo a dát jim ho?" Jak naivně jsem si myslela, že já každý vlk dobrákem. Ale pomáhat ostatním se mi opravdu zamlouvalo. Nebo jim nějak pomoc? Je nespravedlivé, že my máme takový krásný úkryt, ale někdo nemá vůbec nic. Povzdychla jsem si ještě v duchu. Naštěstí mě tetička nenechala dlouho přemýšlet. Téma se obrátilo na kožíšky. Tetička ho měla po babičce Launee. "Musí být krásná, stejně jako ty!" Zazubila jsem se. Kéž bych ji tak mohla poznat, ale pokud má toulavé tlapky jako babička Cynthia, kdo ví jestli k nám někdy zavítá. Babička Launee je nejhodnější vlčice na světě, o to víc jsem byla ráda, že ji mám taky ve svém rodokmenu. "Já? Já vlastně... Nevím," dostala jsem se trochu do kouta. Na koho jsem se víc podobala? "Možná.. od každého něco?" Koukala jsem tázavě na tetu Ismu, já se vlastně tolik nikdy neprohlížela.

Loterie 4

Zajímalo mě téma smečky, vůbec jsem netušila jak to chodí. Pochopila jsem, že táta je nejspíš vůdce, neboť řeší všechno s ostatními vlky. Ale co dál? Chodí se na lovy, značkuje se území. Och! Já zapomněla označovat stromy a zvednout nožičku! Jako by mi právě uletěly včely, jak sem na to mohla zapomenout? "Daleko? Daleko od čeho?" Zajímala jsem se. Moje znalosti dosahovaly jen málo, snad jen k velkému jezeru, možná kousek za. Představivost o tom, jak je velký svět jsem neměla. "A jak to vlastně ve smečce chodí? Chodí se na lovy, značkuje se, všichni pomáhají všem?" Třeba mi tohle tetička vysvětlí. Moc se mi líbilo, jak byla tahle smečka otevřená převážně k mládeži. Možná mě to tady utvrzovalo v tom, jak je svět krásný a bezbolestný.
Pak jsme se snažili rozluštit šlamastiku ohledně vlků ve smečce, tetičce jsem ale moc nepomohla. Mitsua ovšem znala a tak sem se usmála. "Babička? Babička Cynthia? Ta ale říkala že bydlí všude," Nedošlo mi, že bych mohla mít babičky dvě. Otevírali se mi zcela jiné dveře a já si uvědomovala, že mám v hlavě naprosto prvotřídní guláš. Důležité bylo, že jsem tu žila s nejbližšími, ale mít přehled i o tom, že rodina je mnohem větší není na škodu. Více jsem si poposedla k tetičce, abych se pritulila k její srsti, která mě bude trochu více hřát. "Doufám, že se vrátí, byl moc fajn." Vzpomínala jsem na něj v dobrém, samozřejmě jak jinak.
Možná se mi tetička podobala víc než sem si myslela. Ihned jsem si ji oblíbila. Taky měla z cestování strach. "A kde jsi našla to odhodlání vyjít ven a prozkoumat svět?" Zeptala jsem se, protože já na to určitě neměla. Já tu zůstanu nejspíš navždy. Děsilo mě všechno, větší pavouk, velký pták, i stíny. Venku vypadalo všechno tak děsivě, zatímco tady doma bylo všechno zalité sluncem a láskou. "Takže už se nikam nechystáš?" Zavrtěla jsem ocáskem a ihned se mi rozzářila očka. "To by jsi mě mohla něco naučit," zazubila jsem se. Bylo tolik věcí, které jsem potřebovala znát a poznat. A pokud tu teticka zůstane, otevíralo se mnoho nových možností! "Zima je fajn, ale už by mohla skončit. Je už moc.. zima." Usmála jsem se. Radosti už byli, teď uz by to mohlo roztát a být zase hezky. Ale které roční období mám nejraději? "No.. bojím se vody, takže léto asi ne. Možná podzim, je takový barevný, jako my!" Zasmála jsem se a při tom kývla pohledem na kožíšek tetička a taky na ten můj.

Loterie 3

Byla jsem zvědavá, co mi tetička Isma řekne, určitě bude mít víc informací než já. Zdála se moc fajn, měla příjemný hlas, který si mě hned získal. Ale já bych uvěřila nejspíš komukoliv, mé srdíčko toužilo získat si srdce všech. "To zní asi důležitě, děje se to často?" Zeptala jsem se zvědavě. V létě tu moc cizích vlků nebylo. Snažila jsem se rozpomenout na mé letní dobrodružství. Byla jsem převážně s rodiči, i když v jednu chvíli jsem byla přece v lese. Tetička Isma pokračovala, dlouho tady nebyla a tak nemá moc přehled o tom kdo je ve smečce. Povzdychla jsem si a prohlédla si vlčici vedle sebe, tak ráda bych jí pomohla. "Pamatuji si že se tu v létě zatoulalo moc fajn vlče, Dyor se jmenuje. Tatínek mu dovolil zůstat, ale delší dobu jsem ho neviděla. A pak.. a pak na lovu byl takový šedý vlk, Mitsu." Povídala jsem zamýšlené na všechno, co jsem si dokázala v tuhle chvíli vzpomenout. Snad sem na nikoho nezapomněla. Ale měla sem to trochu v mlze. Přece jenom každý den byl pro mě novým zážitkem a uchovat si všechny vzpomínky, to snad ani nejde. "O tetě Biance nám tatínek říkal," přitakala jsem, ovšem její tvář sem si nepamatovala. Pokud nás navštívila, musela sem být opravdu hodně malá a už si to nepamatovala.
Přemýšlela jsem nad zimou, byla tak kouzelně bílá. Tetička Isma ihned začala povídat své zážitky ze zimy, byla podobné odvážná jako maminka. I ta měla jednu takovou historku za druhou. Mě to přišlo tak nebezpečné, že bych se mnohem raději bavila tím, že se budu jenom dívat. "Ty jsi tak odvážná!" Obdivovala jsem ji s úsměvem. Pak se mě tetička zeptala, proč nejsem taky na výletě. "Maminka o tom ví, utíkala jsem pak za tátou, ale byl rychlejší a nejspíš si mě nevšiml. Chtěla sem jít už domů. Těsně před tím než jsme šli k prdící vodě jsme s mámou a babičkou byly na výpravě, která nám vzala vzpomínky. Říkala jsem si že bude fajn nechat sestřičce Proxi taky prostor poznat pořádně babičku, jako jsem mohla já. A navíc jsem ráda doma," slušně řečeno jsem byla přesocializovaná. A potřebovala sem se trochu vrátit do normálu, navíc se umím skvělé zabavit sama. Dovádění ve sněhu mi vyčistilo srst, ale teď byla celá vlhká.

Loterie 2

Schovávala jsem se a snažila se poslouchat, jestli les ke mě přimotá nějaké zvuky. Uši jsem měla jako na trní. Nerada jsem byla ve společnosti moc vlků, zároveň sem nejspíš ani žádného neznala. Zdržela bych se stejně někde bokem a nervózně všechny sledovala. Proxi byla v tomhle mnohem lepší než já. Jak se asi má na výletě? Mohla sem jenom hádat. Zvelebila jsem se na malé kožešině, kterou sem si přitáhla z vnitřku úkrytu.
Uslyšela jsem křupání sněhu, přikrčila jsem se k zemi. Zlaté očka nervózně stříhala sem a tam a hledala zdroj onoho zvuku. Za chvíli jsem uviděla kožíšek, který mi absolutně nic neříkal. Vnitřně mě popadla panika. Co mám dělat teď? Mamka a i taťka tu není, ale vlci jsou přece hodní. Všichni To bylo něco jako moje motto, nevěřila jsem na zlo. Vlčice pozdravila a já radostné poslouchala. "A-ahoj, tetička Isma?" Zopakovala jsem překvapeně. Paní já mám velkou rodinu, nejdříve babička a teď i tetička. Počkat, taťka přece díval že jde za tetičkou Osmou. Uvědomila jsem si. Vykouzlilo mi to na tváři ten kouzelný úsměv. "Já jsem Saelind, můžeš budu ráda," špítla jsem potichu a tetičku si prohlížela. Jako každého nového vlka jsem se na ni nemohla vynadívat. "A co taťka dělá? Slyšela jsem různé vlky," Zeptala jsem se trochu nervózně. Moc jsem zatím do smeckovych povinností neviděla. Ale určitě to bude asi důležité a tetičku nejspíš na takové věci nepotřeboval. "Máš ráda zimu?" Zeptala jsem se, neboť na nás foukal studený vítr z venku. Byl chladný a píchal v plicích, když sem se nadechla moc. Ale bylo to fajn.

Loterie 5
// Mechový les

Když už sem měla úkryt na dohled, rozběhla jsem se. Dech mi ovšem nestíhal, i když sem se snažila sebevíc. Unavené sem před vchodem zpomalila. Či všechno bylo to vytí? Jsou to členové smečky? Nebo vetřelci? Táta je venku sám. Ale snad to bude dobré. Nehodlala jsem spát tak rychle, budu poslouchat, jestli se něco neděje. Svět byl přece dobrým místem. Na světě zadní nebezpeční vlci přece nejsou. Bude to dobré. To mě trochu uklidnilo a já tak mohla vejít do úkrytu. Konečně se trochu ohřejí, to dovádění ve sněhu mi dalo zabrat. Nejen mě ale i kožíšku. A zdálo se že i uhlík, kterým sem byla počmáraná už se vyčistil.
Nadechla sem se vzduchu v úkrytu. Byl cítit domovem, tak jako les. Zase sem se mohla cítí o ně o bezpečněji. Tady chvíli počkám. Projelo mi hlavou. Ale rozhodla jsem si na tu špionážní akci najít malou kožešinu pod zadek. Aspoň mi to vysaje vlhkost ze srsti. Zabrouzdala jsem dovnitř a našla něco menšího, co jsem dokázala odtáhnout blíže ke vchodu. Tam sem se schovala za mě si skalnatou vyvýšeninu a zůstala v bezpečí pozorovat okolí. Perfektní místo na sledovačku, nebo spíš poslechovku. Jakmile uslyším nějaký děsivý zvuk, co mám dělat? Asi bych se tam úplně nehrnula, už teď sem byla vystrašená k smrti ze všech těch přítomných vlků.

Užívala sem si své samostatně dobrodružství v lese. Cítila jsem se bezpečně, protože proč ne? Jsem přece doma. Táta o mně nejspíš ještě nevěděl, nehrnula jsem se k davu a spíše si hleděla svého. Chtěla jsem prozkoumat každý kout, když už byla ta zima. V zimě musí přece na každém rohu čekat nějaké překvapení, nebo ne? Slehla sem ze svého úkrytu a žuchla přímo do sněhové peřiny. "Heh," zasmála jsem se. V tom sem uslyšela jedno z prvních vytí. Ihned sem zbystřila a přejel mnou nepříjemný pocit. Za nedlouho po té se ozvalo další. Co se děje? Očka mi doslova létala ze strany na stranu. Hledala jsem, odkud to šlo, ale nejspíš byli vlci v druhé části lesa, někde s tátou.
Srdce mi tlouklo o sto šest, div mi neuvizlo někde v krku. Dobrodružství dneska už nejspíš stačí. Uvědomila jsem si. Rozhledla jsem se a začala přemýšlet nad tím, kde přesně jsem a kudy je ukryt. Není to úplně daleko, to zvládnu. Nebyla jsem už tak malá, abych v lese nenašla úkryt. I když sem se za malou stále považovala. Na nic sem nečekala a vydala se k úkrytu. Poháněl mě strach z neznámých pachů a vytí. Nebylo to příjemné nevědět, co se vlastně děje. Tatínek to určitě zvladne všechno sám. Byl to přece nejlepší táta na světě, nepochybovala jsem o něm. A kdybych za ním šla, byla bych jenom na obtíž. Takže sem se v tichosti přesunula do úkrytu.

// Úkryt