Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Maminka už o Reovi slyšela, což byla skvělá informace. Dokonce ho i tatínek pochválil, což mu muselo určitě hodně lichotit. Určitě také rád sbírá chvály, jako jeho táta. Pak maminka vyzvídala dál, bylo to hrozně fajn znova slyšet. Já jsem toho s ním hodně zažila, měl opravdu obrovskou rodinu a ztrácela jsem se v tom všem zmatku. Navíc jejich rodina byla samé dráma! Ale Reo byl jiný, zdál se být takový klidný, vyrovnaný. A že jde všechno kolem něj a on jen v klidu proplouvá. Líbil se mi ten jeho vnitřní klid. Maminka nás pobízela k dobrodružství, zazubila jsem se. "Měla jsem strach odejít z lesa, ale pak to vlastně bylo hrozně fajn," jen mě zkrátka mrzelo, že jsem tu nebyla. Určitě se tady děli nějaké zajímavé věci.
Reo pak začal vyzvídat ohledně smečky jeho sestry. Maminka ovšem znala jen tu velkou, která tu byla snad už věčnost. Smečka jeho sestry bude novější a je fakt, že jsme hrozně daleko. A cestovat na jih je hodně náročné, obzvlášť když tu máme rodinu. "Území s mušličkami a mořem? To musí být krásný!" Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Představovala jsem si to. Vody jsem se sice šíleně bála, ovšem mušličky, ty jsou tak krásné! Nebo spíše musí být krásné. Našla jsem jenom občas nějakou u jezera, ale byly malé, ty u moře musí být mnohem hezčí a větší!
Maminka pak upozornila na oblohu, která byla posetá hvězdami. Nadšeně jsem se také dívala. "Tatínek se zajímá o hvězdy?" Zeptala jsem se s úžasem. To jsem opravdu netušila, možná by mě to také bavilo! A úplně jsem zapomněla na to, co jsme tady teď vlastně řešili. Jen jsem s úžasem sledovala mámin pohled na nebe.

Maminka mě z nadšením vyslechla. Naštěstí mi květinka z ucha nespadla, i když jsem všechno tak horlivě ze sebe musela sypat. Páté přes deváté a chudák Reonys jen doplňoval drobotinu mezi tím. Vlastně ani nemohl, protože slovo jsem měla já a maminka. Jako by to byla scéna vystřižená z Gilmorových děvčat. Nechala jsem mu prostor aspoň odpovědět na otázku, zda-li tady byl. I když to byl jenom zlomek okamžiku. Jenomže když se maminka zeptala na další věc, musela jsem do toho zase s nadšením skočit. "Cedrová smečka má krásný lesík hned vedle velkého jezera! Vede to tam Reův tatínek, jmenuje se Etney a je to také moc milý vlk! A ta smečka je vlastně hrozně rodinná, Reo má teď nové sourozence, takže to tam vlastně žije!" Raději jsem si nechala pro sebe veškeré složitosti. Doufala jsem, že to Reovi nebude vadit, že jsem to teď tak nějak naťukla. Ale vysvětlovat, že jeho maminka je pryč, tatínek má novou známost, se kterou má další potomky, to bylo nedůležité. Hlavní bylo, že ta smečka byla rodinná! Tak jako ta naše! A skvělá. "Určitě by se ti tam taky moc líbilo!" Plácla jsem. Pak se mě maminka zeptala, jestli se o mně hezky staral. Na chvíli jsem zamrkala. "Kdo?" Ano, opět se projevilo to, že dřív plácnu něco, než vlastně myslím. Pak jsem střelila pohledem po Reovi a musela se zasmát. "Jo! Reo! Reo se o mně neskutečně krásně staral! Teda jsem živá a zdravá! Pravidelně jíme, odpočíváme! Všechno je fajn!" Nadšeně jsem zavrtěla ocáskem. Nestyděla jsem se. K Reovi jsem si vybudovala takový ten přátelský vztah už, nebo možná takový rodinný už. A s maminkou? To šlo neuvěřitelně snadno. A teď když jsme tu byli jednoduše všichni spolu jsem neměla tendenci se držet zpátky.
Pak jsme se přesunuli k tématu letošní zimy. Už teď bylo vidět, že je zima na ústupu, což bylo fantastické. "Byla šílená zima, ale naštěstí jsme měli kde se schovat," vděčně jsem se na Rea usmála. Nejenom díky Cedrové smečce, ale i té Ageronské jsme našli letos útočiště, jak se zimě tak trochu vyhnout. I když se nám to cestování trochu prodloužilo. Maminka nám pak nabídla výlet do hor. Jako celá rodina a dokonce nabídla jedno místo i pro Rea. Nadšeně jsem se na něj podívala, ale zároveň jsem věděla, že měl trochu jiný plán. A jít navštívit sestru na jih. "Záleží na tobě," mrkla jsem na Rea. "Mimochodem, mami, neslyšela jsi někdy o smečce na jihu?" Zeptala jsem se jí.
Maminka ale byla plná nadšení a chtěla slyšet o naší cestě. Zazubila jsem se. Ale měla jsem už pocit, že pořád mluvím jenom já. Takže jsem nenápadně mrkla na Rea. Ať ho teda také pustím ke slovu a neblábolím tady sama.

// Já nemám problém a přizpůsobím se. V klídečku.

Pelášila jsem, co mi nožky stačily. Nebyla jsem kdo ví jaký atlet, ale když jsem zkrátka za něčím spěchala, nemohla jsem si pomoct. Slyšela jsem, že Reo běží za mnou. Nejspíš jsem měla ale výhodu známého prostředí, takže jsem měla přece jenom malý náskok. Ten se mi ovšem vymstil, když jsem předvedla naprosto luxusní skluz-skluz. Nemohla jsem se ale přestat smát, zvedla jsem hlavu a dívala se na maminku, která se na mě křenila jako sluníčko. "Hehe," zasmála jsem se. To už vedle mě zaparkoval i Reo a nabídl mi rámě, abych mohla vstát. A dělal si starosti, jestli jsem v pořádku. Opřela jsem se o něj a vstala. "Nic mi není," ujistila jsem ho s úsměvem.
Sklouzla jsem pohledem zpátky na maminku. "Mám se vážně moc dobře, prozkoumávám zdejší svět!" Jásala jsem. Chvíli jsem na maminku jenom tak koukala, protože jsem byla vážně ráda, že jí vidím. Až jsem si neuvědomila, že Reo se s maminkou vlastně nezná. Až když se zeptala, těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Růžové očka nakonec spočinula zpátky u maminky. "To je Reonys, je z Cedrové smečky, která sídlí kousek od nás. Díky němu jsem toho vlastně tolik viděla, sama bych si nikdy netroufla." Představila jsem ho. "Reo tohle je moje krásná maminka!" Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu. Tatínek šel s Proxi na lov a dělali si o mně starosti. Na moment mi tvář posmutněla, ale hned se zase vykouzlil úsměv. "Moc se omlouvám, ta zima a ten sníh nám dal hodně zabrat. Strašně špatně se cestovalo, takže jsem strávila chvíli u Rea ve smečce. Jsou tam moc milí! A pak jsme úplnou náhodou narazili na jeho bratra, který má taky kousek od nás smečku, takže nás na chvíli ubytoval." Vysvětlovala jsem, ale mluvila jsem šíleně rychle, doufala jsem, že to maminka všechno pochytí. A Reo určitě také něco přidá. Žvatlala jsem páté přes deváté, chtěla jsem toho říct opravdu moc a najednou.

Přesně jak Reo říkal, minulost se hold nezmění. "Musíme jenom doufat v lepší zítřky," zazubila jsem se na něj. Pak už jsem procházela do lesa, smečka šla očividně na lov. Snad se tatínek nebude zlobit, že jsem to nestihla. Posmutněla jsem, ale jenom na chvíli. Teď jsem přece zažívala tolik dobrodružství s Reem, jako snad ještě nikdy v životě. Poznávat svět může být možná zábava, ale zanedbávala jsem tím svůj domov. To už mi tak příjemné bohužel nebylo, ale buď to bylo jedno, nebo druhé.
Nabídla jsem Reovi procházku, že mu to tady nadšeně ukážu. Ten to s největším gentlemanským gestem přijal a já se rozzářila. "Naše smečka je vážně skvělá, vede jí tatínek s tetičkou Biancou," zazubila jsem se na něj. A při tom mu ukazovala jednu z nejvíc frekventovaných stezek. "Máme spoustu členů, kteří tu jsou už od malička a vyrostli tady. Což mi přijde naprosto fantastické, nejspíš se tady zkrátka všem líbí," zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu.
Najednou jsem uslyšela tak příjemné zavytí. "Nejsme sami!" Zavrtěla jsem nadšeně ocasem, až se mi rozhýbal i celý zadek. Tohle zavytí bych poznala naprosto kdekoliv. Celá rozzářená jsem se podívala na Rea. "Honem pojď!" Ťukla jsem do něj ramenem a rozběhla se, jako by mi hořelo za zadkem. Jako by mi snad maminka měla během minuty utéct. Vyřítila jsem se zpoza stromů, když v té chvíli mi tlapky podklouzly. Půda zkrátka byla ještě zmrzlá a na nějakém místě bylo náledí, což v té tmě nešlo úplně dobře vidět. Práskla jsem sebou na zem a dojela až k nohám maminky. Nevnímala jsem ovšem bolest, protože to obrovské nadšení, co jsem měla se nedalo s ničím srovnat. "Ahoj!" Nemohla jsem se přestat smát a ocas mi pořád vrtěl, jako bych chtěla rozvířit všechen prach.

// Severní Galtavar

Těžko říct, co všechno Crowley skrýval, určitě měl něco v malíku, vypadal tak. Ale já byla ráda, že už jsme od něho pryč. Nějak jsem z toho všeho neměla dobrý pocit, ať byl jaký byl... možná by se mu dalo nějak pomoc, každý má přece naději na lepší život. A možná si ho ještě vylepšit. Ale přece jenom on nebyl náš problém. Já i Reo jsme měli své rodiny, ke kterým se vracet a kterým pomáhat. "Zvláštní, jak se dokáže situace zkomplikovat, co?" Usmála jsem se. Já nikdy nic takového nezažila, naše rodina byla prostě báječná. Žádné hádky, nebo žádné scény. Jak jsem poslouchala vyprávění Rea, přišla jsem si, jako by mi vyprávěl nějakou naprosto šílenou pohádku. Ale on vyprávěl jenom to, co vlastně zažil. Na jednu stranu mi to bylo opravdu hrozně moc líto, zasloužil by si určitě lepší život, klidnější. "Můžeme věřit jenom v to, že jednou až budeme na místě našich rodičů, tak všechno proběhne hladce, a nic se... no nepokazí, že?" Zasmála jsem se nad tím. Byla to daleká budoucnost, ale já bych určitě nestála o to, řešit nějaké takovéhle potyčky. Spíše bych se radovala z nových životů. Vem čert, co se děje jinde. "Ale občas to asi tak jednoduché a říct si to prostě nejde," povzdychla jsem si.
To už jsme se brodili sněhem směrem k Mechovému lesíku. Jehož pach byl cítit na míle daleko. Reo upozornil, že je obloha zvláštní, zvedla jsem hlavu. "To ano, ale doufám že zima už bude brzy pryč," přiznala jsem se a zavrtěla při tom ocasem. To už jsme ovšem byli mezi prvními stromy. Ucítila jsem pach smečky, ale i to že les byl před chvíli plný a teď je prázdný. "Zdá se, že jsme se minuli," přiznala jsem a povzdychla si. "Počkáme? Určitě nebudou nikde daleko," navrhla jsem. "Můžu tě tu zatím provést, když to poprvé úplně nevyšlo, co říkáš?" Navrhla jsem hrdě, jestli to ovšem nebylo moc troufalé i na mě.

Byla jsem opravdu nejistá, nebo spíše jsem nevěřila tomu, že by to setkání dopadlo dobře, kdybych tam šla sama. Přece jenom ty první slova o mně nebyla úplně příjemná. Já byla křehká duše, určitě by mě to značně poznamenalo. A možná bych se rozbrečela a utekla. Ale před Reem jsem chtěla hrát tvrdou holku, takže jsem mu to jen tak říct nemohla. "Těžko říct, já... v duši je možná hodný, ale na druhou stranu, nevím." Pokrčila jsem rameny. Reo však zároveň říkal, že Ciri bude smutná z toho, že u tohoto setkání nebyla. Ale já věřila, že jakmile se za ním vypraví, bude to fajn. "Je vidět, že na rodině... nebo tomu zbytku mu záleží a Ciri mu určitě také dá šanci, dopadne to dobře uvidíš!" Zazubila jsem se. Mohli jsme být opravdu rádi, že to takhle dopadlo. I když ten konec byl takový chaotický, kdo ví co se jim v lese vlastně dělo.
Reo podotkl, že je to rodinka opravdu zvláštní. Musela jsem se nad tím z plna hrdla zasmát. "A která tak úplně normální není, co?" Zeptala jsem se Rea. "Ale je fakt, že ta vaše je vážně zvláštní s velkým Z!" Zazubila jsem se na něj. "Ale i tak jsi stále můj největší favorit," zakřenila jsem se. To bylo hrozně troufalé! Ihned jsem ucítila, jak se pod srstí začínám červenat. Ještě že jsem jí měla, protože bych byla teď rudá jako rajče.
Pomalu jsme se dostávali přes tu šílenou vrstvu sněhu. Byla to doslova obleva a já si při tom povzdychla. Musela jsem i podotknout, jak šílené a otravné to bylo. Reo souhlasil, nebyli jsme v tom Ageronu přece tak dlouho, nebo ano? "To teda, doufám že jsou doma všichni v pořádku, určitě to pochopí, že jsem byla tak dlouho pryč... Cestovat v tomhle," hlesla jsem a při tom si povzdychla. Ale blížili jsme se k hranici. Když jsem viděla první stromy, ihned jsem se rozzářila. Začala jsem vnímat všechny okolní pachy. "Zdá se že jsou všichni doma," povzdychla jsem si s úsměvem. Ta úleva, kterou jsem pociťovala byla neskutečná. Vracet se zkrátka domů bylo něco... zvláštního. Rodina pro mě znamenala úplně všechno. Ihned se mi dostal úsměv od ucha k uchu.

// Mechový lesík

// Stříbrná nora, přes Ageron

Reo měl spoustu různých názorů, ale jeden jsme přece jenom sdíleli. Nazval ho podivným broukem a já se musela zasmát. "Je zvláštní," souhlasila jsem s úsměvem. Zdá se, že to Reo bral trochu s rezervou. Nikdy spolu neměli moc času, který by mohli prožít společně. Ale já věřila v to, že ne všechno musí být nakonec špatné. "Možná, zezačátku mi přišel hodně děsivý, ale... je vidět, že na tebe nezapomněl. Kdybych na ten les narazila sama, nemyslím si, že by byl tak... jak to říct, ochotný? Taky ti nedává za vinu to, co se stalo, takže tenhle most ještě není zcela zbořený," napadlo mě s úsměvem. A to pozitivum se mi opravdu hodně líbilo. Dva bratři, kteří si po letech k sobě hledají cestu. Možná to bude prostě snadné! Jen si na sebe musí zvyknout. Vyjadřování Crowleyho bylo... šílené, ale možná se na to dá zvyknout. Měl smečku, rodinu kolem sebe, kterou tak pojal. A oni přijali jeho, možná to je možné.
Pomalu jsme se také sypaly z úkrytu. "Vypadá to tak," zamrkala jsem. Nechtěla jsem tu být déle než bylo nutné. Možná potřeboval pomoct, ale neřekl si o ni. A nebylo na místě ho sledovat a zjišťovat, co je špatně. Ani já ani Reo sem nepatřil, takže volba byla jasná. Nenápadně se vypařit a budeme rádi, že to dopadlo takhle dobře. Nabídla jsem kam a kudy jít. Nebo spíše jsem plánovala cestu. Reo souhlasil, určitě se chtěl setkat s mojí sestrou a třeba budeme mít štěstí. "Určitě se ti bude líbit," zazubila jsem se. Pak jsem mu nabídla, že když proletíme Mech, můžeme se vydat na jih. Reo měl ovšem trochu obavy, protože mu přišlo, že mě to znechutilo, to poslední setkání. "Co blázníš?! Poznávat tvou rodinu je hrozně cool," zasmála jsem se. Pak nadhodil, že třeba chytneme i mého tátu na pokec. "Možná by mohl vědět," pokrčila jsem rameny s úsměvem. To už jsme se ovšem brodili hlubokým sněhem. "Kdy to stihlo všechno napadnout?" Zeptala jsem se zadýchaně, z tlamy mi šla pára. Sotva jsme byli v půlce.

Nesnažila jsem se poslouchat, i když jsem všechno slyšela, ale moc jsem se nevměšovala. Přece jenom to byl bratrský rozhovor. A mě ten Crowley byl dost nesympatický, ale... nepřišel mi zase jako blázen. Jen jeho způsoby a vyjadřování, Reo byl úplně jiný. A v tomhle měl snad tisíc plusových bodů. S ním jsem se kamarádila mnohem radši. S Crowleym bych se kamarádit asi úplně nemohla. Neskutečně by mi vadila ta jeho mluva a urážky. Ale když jsem ho takhle celou dobu poslouchala. Z cesty tak úplně nemluvil. Ale rozhodně by si zasloužil mnohem lepší slovník, pak by možná bylo i o co stát a poslouchat. Musela jsem spolykat spousty slov, nejspíš mě to bude strašit i ve snech. Nejen ten jeho vzhled, ale celkově...
Když se rozhodl řešit nějakou situaci venku, rozloučil se. "Moc ti děkujeme za pohoštění a... ráda jsem tě poznala," usmála jsem se na něj slušně, ale to už lezl ven a nedivila bych se, kdyby to celé odignoroval. To by k němu sedělo. Mě přece nazval koštětem. Ale vzal mě sem, nechal nás najíst, to od něj bylo milé. Nemusel to dělat. Podívala jsem se na Rea a usmála se. "Co myslíš?" Zeptala jsem se ho a při tom do něj lehce drcla ramenem. "Asi tu nebudeme zaclánět co?" Pokrčila jsem rameny. "Co skočit na chvíli kouknout do Mechu? Třeba narazíme na Proxi," navrhla jsem s úsměvem a pokrčila rameny. "Mrknem, jestli je všechno jak má být a pokud počasí dovolí, můžeme se později vydat na jih." Navrhla jsem. "A najít tu smečku, kde žije tvoje sestra," doplnila jsem. Rozhodně jsem byla zvědavá co si o Crowleym a celkově tomuhle rozhovoru myslí. Ale nejspíš nebylo na místě to probírat úplně zde... u nich doma, kdo ví co tu všechno poslouchá. A tak jakmile jsme byli sbalení jsem se vydala ven z úkrytu a velmi rychlou cestou po hranicích i z lesa.

// Galtavar, přes Ageron

Bylo celkem fajn je poslouchat. Reo přece ještě před chvíli ani netušil, jestli s Crowleym může vůbec vyjít. Nebo jestli ho navštívit, jaké to bude. Bylo tak uklidňující ty dva slyšet. Jak si předávali informace o tom, jak oba žijí. Tohle se mi opravdu hrozně moc líbilo. I když to bylo... nebylo to dělané pro mé uši. Já jsem tohle všechno slyšet neměla. Ovšem, je jen otázkou času, než na to zapomenu. Měla jsem v hlavě jeden velký guláš. Reo pocházel z opravdu obrovské rodiny, utřídit si to mi bude nejspíš chvíli chybět. Chudák Reo mě pak bude poslouchat s otázkami, kdo je vlastně kdo. Možná bych ho už teď měla litovat, až na něj chrstnu tu spoušť otázek.
Ovšem novinka o tom, že Etney je nejen otcem, i dědečkem. Musela jsem se taky zasmát. "Jen počkej na ten výraz, až se to dozví! Etney a dědeček," zazubila jsem se pobaveně. On se na dědečka určitě ještě necítil. Vždyť to byl tak obrovský, majestátní vlk! V těch nejlepších letech! To že mu jeho dcera možná nadělila další generaci, to mu možná trochu pocuchá ego. Ale určitě je to radostná zpráva.
Vybízela jsem Rea, že je něco rozumného na tom, si něco nechat pro sebe. Dokonce Etneye i hezky obhajoval, Crowley to však vzal po svém. Jen nad tím mávl tlapou a přidal k tomu ten slizký smích. Kdyby vyrůstal s Reem, byl by jiný? Napadlo mě. Možná jo, přece jenom tohle z něj očividně udělalo okolí, ve kterém do teď žil. A z toho co jsem slyšela to nebylo zrovna... ideální. Možná tam měl radosti, ze strany svých matek, ovšem bylo tam i hodně zlých faktorů, které se do prostředí vyrůstajícího vlčete zrovna nehodí. Co jsem ale musela uznat, ušel kus cesty. A jestli se spřátelí s Reem a navážou tam, kde měli navázat už dávno... To bude výhra. Usmála jsem se.

Loterie 4/5

Usmála jsem se a znova se zakousla do masa. Maso jsem moc ráda neměla, ale teď v zimě nic jiného se sehnat nemohlo. A žaludek byl opravdu prázdný a tohle maso bylo skvělé! Nikdy by mě nenapadlo, že takhle dobře může chutnat vysoká. I když mi bylo líto, že mladík musel padnout. Hold koloběh života, na to si asi nikdy nezvyknu.
Když jsem skončila posadila jsem se a počkala na Rea. Ten žvýkal a zároveň se zapojoval do hovoru se svým bratrem. Zajímali se momentálně o jejich sestru Vivi. Crowley měl více informací a když mluvil, znělo to... jako kdyby nebyla pračka vymáchaná, zkrátka mluvil po svém, ale znělo to pravdivě. Neměl důvod lhát, i když... mi zkrátka úplně neseděl. Jeho vyjadřování bylo, svérázné, Reo byl v tomhle mnohem slušnější a lepší. Nelíbili se mi ani jeho jízlivé a slizké pohledy. "Tak to je príma, že má domov a je šťastná, že jo Reo?" zapojila jsem se s úsměvem a mrkla na Rea. Konečně jsem se možná mohla trochu zapojit. I když jsem spíše jenom přicmrndávala.
Crowley pak navrhl, nebo spíše radil svému bratrovi. Naklonila jsem hlavu na stranu, něco na tom bylo. "T-to je možná dobrý nápad," šeptla jsem potichu k Reovi. Kdyby se jeho táta dopídil, že Reo se potkal s Crowleym a povídali si... docela dobře? Tak by se možná rozčílil. Přece jenom si Etney svoji rodinku hlídal. A pokud o tom co Crowley dělá Etney věděl a Reovi to neřekl? Měl možná také nějaké ty tajemství. Možná by neuškodilo, kdybychom my taky jedno takové malinké měli. Hlavně aby byl jeho tatínek byl spokojený, vždyť je teď tak šťastný, proč mu to kazit? Podívala jsem se na Crowleyho. Stále jsem nechápala, jak může být Reův bratr, vždyť je úplně jiný...

Loterie 2/5
// Ageron

Bylo to zvláštní poslouchat takové výrazy, slova o vlastní rodině. Bylo mi to proti srsti, ale neřekla jsem ani slovo. Snažila jsem se tvářit tak, že tam vlastně ani nejsem. Začala jsem se v tom všem totiž šíleně ztrácet. Bylo tam tolik jmen, ke kterým jsem neměla tváře, což mi dělalo asi největší problém. Každopádně jsem tu byla jako plná podpora pro Rea, takže jsem se držela v blízkosti něj.
Když jsme pomalu mířili do úkrytu, Reo se zeptal na svou sestru. O té jsem věděla, že se s rodiči pohádala a od té doby byla pryč. Zdá se, že Crowley o ní něco věděl. Když nám nabídl jídlo, ihned jsem se rozhlížela. Byl tu los, toho jsem snad nikdy nejedla. Přiblížila jsem se k němu, přišel mi tak velký, jeho kopyta byla mnohem větší, než moje tlapka. Ale malý kousek jsem si urvala, nechtěla jsem se zbytečně cpát, ale něco do žaludku jsem už potřebovala. Byla jsem hladová, troška mi bude stačit. Lehla jsem si kousek dál a nechala bratry spolu mluvit. Nechtěla jsem se vměšovat, zdá se že oba našli společnou řeč ohledně svých sourozenců. A bylo fajn, že se Reo více dozví o těch dvou. Tohle je dobré! Jde mi to skvěle! I když jsem ve skutečnosti nedělala absolutně nic, jenom jsem tu byla. Ale byla jsem z toho nadšená, možná jsem pomáhala napravit něco, co už kdysi někdo mohl považovat za nenávratně zničené.

Vybídla jsem Rea, ať se jdeme najíst, když to jeho bratr nabízel. Věřila jsem, že je to dobrý začátek. Zazubila jsem se, když Reo také přijal. To bude dobrý. Z vlka jsem měla stále smíšené pocity, netušila jsem, jak se zachová. Přišel mi takový nevyzpytatelný, ale nikdo na světě nebyl zlý. Ne doopravdy. Dokonce mě Reo i představil. Hrdě jsem vypnula hruď, ale vlk to nijak nekomentoval. Ale při své zmíňce, alespoň před tím mě bral v potaz. "Těší mě, ty budeš Crowley, že jo?" Usmála jsem se. "Moc mě těší, slyšela jsem o tobě," usmála jsem se na vlka přátelsky a při tom zamávala ocáskem.
Jenomže ti dva měli očividně své věci k řešení. Ale já k tomu také měla co říct. Neptala jsem se na věci, které se tu šířili kolem. Snažila jsem se to ignorovat. Slyšela jsem jeho verzi, což bylo... dost děsivý. Přišlo mi to možná trochu zvrácené, ale... Ale dokázala jsem to překousnout. Zmínil i Ciri, u té se Crowley taky zastavil. Ptal se co se jí stalo. Podívala jsem se v té chvíli na Rea. Možná není tak ztracený, projelo mi hlavou. Pak se vlk zvedl a vedl nás do hlubin lesa.
Nejistě jsem pokračovala po boku Rea. Měla jsem smíšené pocity, ale nezdál se být v tuhle chvíli nebezpečný. Kdybych tu byla sama, asi bych se porůrala strachy při jeho pohledu. Ale byl to Reův bratr a Reo... byl správný vlk, jeho bratr by mohl být taky takový. "Bude to dobrý," šeptla jsem směrem k Reovi, aby nás Crowley neslyšel. Usmála jsem se na něj a nechala se vést do nory.

// Ukryt

Byla jsem potichu, jen jsem nenápadně těkala pohledem z jednoho na druhého. Hledala jsem mezi nimi podobnosti, ale moc společného rozhodně neměli. Barvu, ani charakter. Tenhle vlk, co byl před námi byl celý špatný. Nepřišlo mi, že bych mu mohla důvěřovat, ale moje srdce to tak chtělo. Moje srdce toužilo po tom, aby všichni byli hodní a vzájemně se respektovali. Viděla jsem před sebou vlka, který byl očividně už v mládí zlomený a teď si to silou vynucoval a snažil se napravit. Pak tu byl Reo, který svému bratrovi očividně nerozuměl. A já nerozuměla právě teď ani jednomu. Ale na co by svět měl mít další zlou krev mezi sebou? Všechno se dá urovnat! Všechno! Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu.
Historie těch dvou se mi pomalu otvírala. Možná bych to ani poslouchat neměla, tohle nebylo pro mé uši. Tohle byl soukromí rozhovor, ale vlk mě očividně ignoroval. Zjistila jsem, že má dvě mámy, na své rodiče očividně opravdu zanevřel. Co vlka donutí udělat takovou věc? Očividně to tehdy muselo být opravdu zlé.
Když se Reo zmínil o tom, že jejich táta má další vlčata, vlk vyprskl smíchy. Ale pak se uklidnil. Zamračila jsem se, i když se situaci snažil zachránit, nebo byla to snad nějaká snaha? Dost podivná. Ale nemá se svým otcem už nic společného. Pak ale najednou změnil téma a zeptal se, jestli nemáme hlad. Zadkem jsem drcla do Rea. "Já bych si něco dala," pípla jsem potichu. Dělala jsem to hlavně pro Rea. Tohle je možná šance na nový začátek. Pomyslela jsem si. Já vždy toužila napravovat vše, co bylo zlomené. Reo mě v tomhle možná ještě neznal, ale já nevěřila na to, že vlci jsou zlí z nějakého důvodu. Jsou pouze nepochopení. Usmála jsem se na Rea a při tom přikývla, aby tu nabídku také přijal. Možná to byla past, možná to nebyla past. Já věřila, že nebyla. Možná jejich vztah dokážu napravit, možná proto tu jsem! Usmála jsem se nad tou myšlenkou.

Loterie 4/5

Reo se opravdu rozmluvil, jeho minulost byla složitá. Ztrácela jsem se ve jménech, ale snažila jsem se to představit. Očividně měl ve své rodině i temné stránky, možná bylo opravdu dobře, že je rodiče vzali pryč. Pryč od těch... vlků. Takhle si žili sami pro sebe, dělali si co chtěli. "To zní, že máš opravdu zvláštní rodinu," podotkla jsem a provinile se na něj usmála.
Těkala jsem pohledem sem a tam. Reo mi dával najevo, že tu nejsem sama. Očividně jsem nebyla středobodem pro vlka a byla jsem opravdu ráda, že jsem teď byla takhle průhledná. Nazvali se bratry, takže to musel být ten Crowley, o kterém mluvil. A tohle nebyl Asgaar. A dokonce nejsem ani koště. "T-to nevadí," hlesla jsem s úsměvem. Snažila jsem se usmát se i na vlka, ukázat mu svou přátelskost, ale ani se na mě nepodíval. Ale mě přišlo důležité vypadat, že jsem v pohodě. Mrkla jsem i na Rea. Koštětem mě teda ještě nikdo nenazval, ale možná to nebylo špatné oslovení, nebo jo? Pak se vlk posadil, zdá se že i přes ty jízlivé tóny mezi nimi přece jenom něco bylo. Možná nějaká dávná láska? To asi ne. Mluvil o problémech v Asgaaru a o tom, jak ho opustil. A teď žije tady. Což pro mě bylo překvapení, netušila jsem, že tu máme nové sousedy a ještě k tomu Reova bratra. To bude možná novinka i pro tatínka. Napadlo mě a snažila jsem se si to zapamatovat, že mu to musím říct. A nesmím na to zapomenout, jak jsem měla ve zvyku, když šlo o vážné věci. Rozhodla jsem se nijak se nevměšovat do hovoru, tohle byla jejich chvíle. O moje poznámky tu očividně nikdo nestál, navíc by to byly jenom otázky, na které odpovědi tihle dva už dávno znali. A Reo mi k tomu třeba později řekne víc. Zavrtěla jsem přátelsky ocasem.

Loterie 2/5

Reo se rozmluvil o své minulosti, což mě potěšilo, moc ráda jsem ho poznávala. Byl tak zajímavý! Jeho příběh rozhodně nebyl obyčejným. Zmínil nějakou smečku, Asgaarskou, tu jsem bohužel neznala. Ale podle všeho tam má bratra a svého dědečka."To je škoda, ale můžeš je přece kdykoliv navštívit a udržet tak dobré vztahy," napadlo mě. Vždyť přece nemohl pykat za to, co se stalo kdysi. Zdá se, že jeho maminka o tom celém neví, kdo ví kde je jí konec. Povzdychla jsem si. "Moc ráda bych jí poznala, je to škoda," povzdychla jsem si nad tím. I to musela být určitě výjimečná vlčice.
Pak už jsme se vrhaly do víru hraní. Běžela jsem co to šlo, co mi síly stačily. Nadšeně jsem se smála a utábořila se tak mezi stromy. Reo mě velice rychle našel, ještě aby ne? Byla jsem dosti hlučná, doslova mě ta hra pohltila. Když jsem se začínala trochu uklidňovat, Reo se zajímal o to, kde to vlastně jsme. Zarazilo mě to, co očividně on už dávno věděl. Soustředila jsem se a uvědomila si, že je tu silný pach. "Jejda," vyděšeně jsem vyskočila na nohy a zůstala stát po boku Rea. "Mrzí mě to," byla to moje chyba. To já jsem vpálila rovnou na území neznámé smečky. Vůbec jsem netušila, že tu nějaká taková je. Tak blízko mé i Reovi.
"Co teď?" Zeptala jsem se potichu, ale odpověď už nebyla na místě. Někdo se k nám blížil. Kolem nás kroužil podivný tvor, neviděla jsem ho, ale byl rozhodně slyšet. Nezněl jako nějaké zvíře, chvíli po tom se před námi objevil vlk. Pofiderní, menší postavy, ale jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Na tváři měl vlčí lebku. Rozhodilo mě to, nikoho takového jsem ještě nikdy neviděla. Proto jsem se nalepila na Reův bok. Oslovil ho bratře a mě... koště? Koště? Zopakovala jsem v duchu. Ale nebyla jsem schopná cokoliv říct, snažila jsem se tuhle situaci pochopit. Nemá být jeho bratr v Asgaaru? My jsme v Asgaaru? Ptala jsem se sama sebe. Podívala jsem se na Rea a čekala, jak se zachová.