Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I Reo si to vyčítal, co se mi vlastně stalo. On však za nic nemohl, tak jsem to viděla já. Kdybych zůstala sedět na zadku, nic by se nestalo. Povzdychla jsem si. Měla bych být ráda, že to dopadlo aspoň takhle. Mé tělo bylo zničené, ale časem se zahojí. Snad. Podívala jsem se na něj s úsměvem a olízla mu láskyplně nos. "Já tebe taky," přiznala jsem s úsměvem. Tak moc mi chyběl, že mi to teď přišlo jako z pohádky.
Reo se pak rozmluvil o tom, co se vlastně mezi tím vším stalo. Vypadal nadšený, možná jen chtěl ať se cítím lépe. A nemyslím na to, co se stalo. Zaposlouchala jsem se do jeho melodického hlasu. Ovšem to co mi prozradil bylo až neuvěřitelné, měl další sourozence. Vykulila jsem na něj oči. "No páni," vzdychla jsem s úžasem. "T-to je neuvěřitelné!" Zasmála jsem se nad tím. Etney a Nina měli obrovské štěstí, že je matička příroda obdařila tak honosnými dary. Ninu jsem tedy potkala jenom jednou, když měla čerstvě narozené vlčata. Pamatovala jsem si, že nebyla zrovna přátelská, ale vzhledem k situaci by se to dalo chápat. "Tak to ti gratuluji?" Zasmála jsem se. Nevěděla jsem, co na to přesně říct. Cedrové království zdá se, že bude obrovské. "Snad budu mít to štěstí je poznat," zazubila jsem se. Tak velká rodina, to je neuvěřitelné.
Co všechno udělá jedna cesta do úkrytu. Zazubila jsem se nad tou myšlenkou. Hold jsou osudy různé. Ale Etneyovi i Nině jsem to přála, samozřejmě i Reovi. Když o nich mluvil, bylo vidět že je hrdý, do jaké rodiny se narodil. "Tak velká rodina, to je teda štěstí," zazubila jsem se. "A-a co ty? Chtěl bys taky někdy tak velkou rodinu?" Sebrala jsem odvahu se zeptat. Vlastně by se dalo očekávat, že ano. Reo mi přišel jako rodinný typ. Kdo ví jak to vlastně cítil on sám. Zvědavě jsem naklonila hlavu, abych viděla jeho reakci.

Bylo to tak zvláštní, nepoznávala jsem sama sebe. A nepoznávala jsem, co bylo jen výmyslem a co se ve skutečnosti stalo. Byla jsem na sebe tak naštvaná, co se vlastně stalo? Nedokázala jsem si jednoduše vzpomenout. Hlava mě neuvěřitelně bolela. Maminka mi dala nějaké lístečky, po kterých mi bude lépe. Podívala jsem se na ni s úsměvem. Moje maminka věděla, že mám mnohem raději ovoce a rostliny, než maso. Bylo mi zkrátka líto, že něco musí umřít, abych se mohla najíst. Měla jsem proto raději takovou stravu. Jaro bylo v plném proudu a co nevidět bude plodů matky země habaděj. "Je to dobré," usmála jsem se na ni, když jsem se konečně plnohodnotně uvelebila. "Děkuji," poděkovala jsem s lístkami a při tom si ihned jeden z nich vložila do tlamy. Chutnalo to zvláštně, tuhle chuť jsem neznala. Ale bylo to dobré.
Maminku jsem pobízela k lovu, ať jde pomoci tatínkovi. I Reo by se jim určitě hodil. Ale ani jeden z nich by mi teď nezbaštil nabídku, že budu v pořádku a bez dozoru. "Neboj se, budeme tady," ujistila jsem jí a ještě jí naposledy objala, než utekla za tatínkem.
Užívala jsem si pohled, který se mi naskytl. Reo, jezero a náš les. Reo se ihned uvelebil vedle mě a já mu položila hlavu na přední tlapky. Reo mluvil o tom, jak krásně voní jaro. Já si při tom dlouze povzdychla. "J-já si zimu nepamatuji," hlesla jsem potichu. "Vím že zima byla, protože mi byla zima... asi. Přesně nevím," zakňučela jsem něco v tom smyslu. "Promiň, neměla jsem vycházet z úkrytu v Cedru," vím že se mi jen motala hlava a šla jsem Rea hledat. Pak jen... nic. Spousta vzpomínek, které nejspíš nejsou pravda. Ale pravda byla, že to co se mezi mnou a Reem stalo u jezera byla pravda. A že jsme hlídali jeho sestřičku. K tomu jsem se upnula. "Ale byl jsi tady... to si mě pořád hledal? Nevzdal si to?" Zeptala jsem se a růžové očka jsem při tom zvedla. Po těch maminčiných bylinkách mi bylo lépe. Zamrkala jsem očky. Kde kdo by to už dávno vzdal, šel určitě dál. Zapomněl, že nějaká Saelind vůbec existuje, že možná ještě někde žije. Šel by dál. Reův tatínek je přece král. Chtěl by, aby šel dál. Hledal někoho, kdo by jeho lásky byl hoden a naplnil tak osud, který by měl jako prvorozený mít. Chtěla jsem nad tím přemýšlet, ale tak neuvěřitelně mě bolela hlava, že to nešlo.

Kolem mě se to hemžilo slovem, každý něco postupně přidával. Nestačila jsem všechno pobrat, ale jedno dávalo smysl - mluvili o mě. Zhluboka jsem se nadechla a růžovými očky se snažila pochytit aspoň to málo, co mi dávalo smysl. Jezero, voda, jídlo, ochrana. Nějakým způsobem se mi podařilo lehnout si na Reovi záda a udělat si tak z něj dopravní prostředek. Ač bych mnohem raději šla po svých. Přesto jsem byla ráda za tu blízkost, která se mi naskytla.
Když jsem se zeptala, jestli je tady Proxi, maminka zkameněla a tatínek zase prozradil, že si s tím nemám lámat hlavu. A tak jsem ho vzala za slovo. Neměla jsem sílu na to pochytit vůbec, že by mělo být něco špatně. "Jasně, určitě je někde venku, tak ti ji představím později," zavrtěla jsem pomaličku ocasem, alespoň tak jak mi síly stačily. Možná bude se svou kamarádkou Háti, z dětství. Nebo má nějaké nové kamarády. Mohlo mě napadnout, že nebude právě teď doma. Vždyť já se doma taky zrovna moc neohřála.
Ale teď jsem tu byla a byla jsem za tohle setkání tak ráda. Tatínek se rozhodl jít na lov, doplnit zásoby. "O-opatrně, o nás si nedělej starosti, jsem v dobrých tlapkách," usmála jsem se na něj. Pak jsem mrkla i na maminku. "Klidně běž s tatínkem, já budu v pořádku. Počkám u jezera s Reem," nabídla jsem jí s úsměvem. "Teď už se mi nic nestane," houkla jsem nenápadně. Nechtěla jsem na sebe tak moc strhávat pozornost. A už vůbec jsem nechtěla, aby někdo zanedbával smečku. To se přece nesluší. O mě bylo postaráno, věřila jsem že Reo se teď ode mě nehne. Což bylo sobecké, ale já si ten pocit užívala.
Dorazili jsme k jezeru, kde jsem se pomaličku sklouzla na zem. Lehla jsem si na břicho a sledovala při tom vodu. Z vody jsem měla strach, ale když jsem ležela takhle u ní a hladina byla klidná, ušlo to. "Děkuji Vám," poklonila jsem hlavu a při tom se usmála. Už mi bylo o něco lépe. Stačila jen tahle výborná společnost.

// Hranice Mechu u jezera

Byl to zvláštní pocit. Dostávala jsem se do stádia, kdy jsem nevěděla, jestli se mi to pořád jenom zdá nebo ne. Ale čím dál tím víc náznaků, že je tohle ta skutečnost, ve které žiji. Co se teda stalo? Nechápala jsem. Hned za Reem dorazila moje maminka, mžouravě jsem se na ni podívala a usmála se. "Mami," pípla jsem s úsměvem. Společně s ní dorazil i tatínek. "Tati," radostně jsem se podívala i na něj. Přijala jsem od obou obejmutí a přivítání. Byli jsme tu všichni. Naštěstí se Reo zhostil situace a vysvětlil i mě, co se vlastně stalo. "J-jo," vykoktala jsem. I přemýšlení mě neuvěřitelně bolelo. Byla jsem v Cedrovém úkrytu, to by sedělo. "A pak jsme byli... u vodopádů, bylo tam moc teplo, bludičky nám dělali společnost," doplnila jsem ho. Pak jsem se na ně natočila hlavou, kde byla jasně vidět obří boule. Ta už mi na hlavě nejspíš nějakou dobu bydlela. Nejspíš to byl ten kámen úrazů, který mě nutil žít v jiném světě, ale já ho považovala za opravdový. Cestou, kdy jsem hledala Rea jsem musela ošklivě upadnout na hlavu.
Zdálo se mi, že je tady nějaké napětí. Přemýšlela jsem a přemýšlela, až mě to vlastně trklo. "Reooo, my jsme.." zazubila jsem se a vlastně tak potichu chichotala, protože jsem se tohle tak trochu styděla říct. Ne, že by na tom bylo něco špatného, ale rodičům představovat partnera? V tomhle stavu? Ale přišlo mi to správné! "My jsme partneřiii," pískla jsem a zamilovaně se na Rea podívala. Musí ho mít přece taky rádi, stejně jako já! Možná ne stejně, ale podobně. Jako bych úplně zapomněla, co mi je, že mám neuvěřitelnou žízeň a hlad. Tohle měla být dokonalá chvilka, naše chvilka. Otřela jsem se Reovi o tvář a olízla ho. Konverzace se stočila na jídlo, Reo mluvil o rybě a já jenom těkala pohledem z jednoho na druhého. Naprosto nechápajíc, o kom se vlastně teď baví. Vlna euforie mě doslova pohltila.
Reo trval na tom, že mě do úkrytu odnese. Lehl si, abych mohla lehnout na něj. "T-to je d-dobrý, já dojdu," když jsem se podívala na svoje třepotající se hubené nožičky. Kůži jen obrostlou kůží začínalo mi docházet, proč se tohle vlastně stalo. "T-tak jo," usoudila jsem nakonec. Opatrně se mi podařilo dostat se na Rea. Když jsem pohlédla na maminku, viděla jsem v její tváři smutek. To jsem vypadala tak hrozně? Něco mi tady nesedí. Hlava mě třeštila. "J-ještě musíme najít Proxi a budeme všichni," šeptla jsem s úsměvem. Ještě Reo musí poznat moji jedinou a milovanou sestřičku. Třeba bude taky v úkrytu! V obklopení mé rodiny jsem se cítila mnohem líp, aspoň psychicky. Jenomže pak mě pohltila další vlna obav, hlava mi spadla podél Reova krku a jen jsem koukala před sebe. Snažila se odpojit to, co jsem si vytvořila sama a co se doopravdy stalo.

Pomalu jsem cítila, že přicházím k sobě. Celou dobu, jako bych nevnímala, necítila. Žila jsem, prožívala nové a nové věci, ale nebyla jsem to vyloženě já. Necítila jsem vůně, které jsem milovala. Necítila jsem hlad, ani žízeň, případně jakoukoli bolest. Vnímala jsem jen obrázky, které jsem měla před očima. Ale tím, že jsem konečně ze své bubliny vylezla se to pomalu vracelo. Cítila jsem, že žaludek je jako uzel, který toužil po kousku masa. Suchý jazyk, který dychtil po kapce vody. A tělo, které potřebovalo extrémní péči, aby se vyléčilo.
Mžouravě jsem se rozhlédla kolem. Bylo ti jiné než doposud. Cítila jsem známou vůni, ale ne tu kterou jsem cítila naposledy. Bylo to jiné, ovšem stále mi to bylo blízké. Mlhavý opar se pomalu rozplýval a já před sebou uviděla vlka, který mi dělal celou dobu společnost, v mé hlavě. Usmála jsem se na něj, ale nešlo to tak jednoduše, jako před tím. Bolelo to. "Můj dr-drahý," vykoktala jsem se a při tom se snažila udělat nějaké radostné gesto. Ale nešlo to. Dokázala jsem si jen pod sebe strčit kostnatou tlapu, abych nebyla rozpláclá jako přejetá žába. Ocas mi také vypověděl službu, proč? Proč jsem byla v tomhle stavu?
Takovou otázku jsem si kladla já a byla jsem si jistá, že mi ji potom položí i ostatní. Jenomže já na to odpověď neměla. S Reem jsme byli u vodopádů, celou tu dobu. V jeskyni, na louce, při všem možném. Všechno to vypadalo až příliš dokonale. A mě stále nedocházelo, že to nebyla pravda. Že jsme neměli žádné povinnosti, jen jeden druhého. Na jednu stranu milostný sen, na druhou stranu tak naivní představa. "Pr-proč jsme v-v.. ehum u mě d-doma?" Drkotala jsem, když jsem konečně zjistila, kde vlastně jsem. Nemám do teď tušení, jak jsem se sem dostala. "B-byli jsme někde j-jinde, j-jak jsem s-se sem dostala?" Zeptala jsem se ho naprosto vážně. Měla jsem sucho v krku, hlas byl třesavý a chraplavý. "Blud-ičky, vodopád, s-stezka, cvak-cvak," drmolila jsem různé slova, které jsem si pamatovala. Nemohlo to dávat smysl, mě to nedávalo smysl, jak by mohlo ostatním? Pokusila jsem se o zvednutí svého těla, nohy se mi klepaly, spíš to vypadalo, jako bych se snažila o nemožné. Krkolomně se mi ovšem podařilo vstát. Všechno mi přišlo zpomalené a zároveň dvojité, viděla jsem dvojmo. Z nedostatku výživy, hádala bych kdybych byla při smyslech. Bojuj. Slyšela jsem svůj vnitřní hlas, jenomže já bojovat neuměla.

// VVJ

Spousta halucinací? Přišlo mi to na jednu stranu krásné. Tolik jsem toho zažila, s Reem. Tolik věcí, ale jen ve své hlavě. Jako by mé fyzické tělo odmítalo spolupracovat s hlavou. Vymyslela jsem si tolik výprav a zážitků, dokonce i hádek a pak zase usmiřování. To všechno se stalo, ale jen v mé mysli. V zuboženém stavu jsem se dopotácelo dal. Stále kolem mě byla všude mlha - tedy aspoň před mýma očima.
Tělo obalené pouze kůži a kostmi. Kdybych teď spadla hned několik z nich bych si zlomila, ale nejspíš bych to ani necítila. Necítila jsem ani bolest kterou jsem zažívala teď. Naprosto bez živin, bez energie. Ovšem nějakým způsobem jsem se dopotácela na hranice. Jako by mě snad samotná smrtka mě sem zavedla. Povzdychla jsem si a upadla na zem u hranic.
Mžouravě jsem se snažila zjistit, kde to vlastně jsem. Nepoznávala jsem okolí a hlavně jsem nepoznávala sebe. Mohla za to ta nemoc před zimou? Nebo to byl jen spouštěč? Proč jsem se nezvedla a nefungovala dál? Co se to se mnou stalo? Ptala jsem se sama sebe ale možna pokud ještě vůbec někoho budu zajímat, zeptá se mě. Co bych mela rict? Promiňte? Já vůbec nevim kde jsem byla, co se stalo. Byla jsem vězněm své hlavy, svých představ. Mela bych se tomu postavit. Ale nemám už sílu. Dívala jsem se před sebe a neviděla nic. Mrtvý pohled upřený jen na strom obalený mechem přede mnou. Všem by se ulevilo kdybys umřela. Řekl mi ostrý hlas v mé hlavě. Jenomže to byl můj hlas, jen jsem nepoznávala vlastní tón. Představy opět získávali nadvládu nad mou zuboženou maličkostí, mě zbyly jen oči pro pláč.

// Hello přátelé.

// Cedrová skalka, Cedr

Kolik času mohlo už uběhnout? Byla jsem jako v bublině, jako bych nedokázala zjistit kde jsem. Nebo kdo jsem? Ne, tak špatně jsem na tom ještě nebyla, ale mohla jsem být. Nevnímala jsem čas tak jak by měl správně plynout. Zimu jsem zkrátka nějak přežila, ale mé tělo bylo na pokraji sil. Bez jídla, vyhublé tělo bylo obklopeno jen kůži. Žebra mi narážela do boků. Zpustošená časem, proč? Proč, ptala bych se stále dokola.
Jednu černou tmu jsem se vypotácela z jeskyně Rea. Byl někde tam? Kde jsem byla já. Jako by mi hlava říkala že musím jít. Ublížila jsem mu víc než dost. Měla bys ho nechat jit. Radila mi hlava. Jenomže pak se mi všechno zamotalo. Představy se staly realitou a já jako bych se dostala do nějakého delíria. Rozhlížela jsem se a nepoznávala krajinu, ve které žiju celý život. Co se to stalo? Proč se to stalo?
Mžourala jsem před sebou, zaryla si drápy do půdy. Ještě nejsem mrtva, vzbuď se. Řekni kde jsi. Řvala jsem na sebe v duchu. Nedokázala jsem ale ze sebe vydolovat ani hlásku. Mé tělo bylo tál vyčerpané, žadonilo o trochu jídla a vody. Voda byla nadosah, někde.. cítila jsem ji ale neviděla. Byla jsem stále v představách a viděla kolem sebe jen mlhu. Nenech se. Jako by to byla poslední štace. Mlha, která tam ve skutečnosti ani nebyla, ale já ji viděla se rozplývala, na konci jsem viděla světlo. Měla bych? Ptala jsem se. Byla jsem na kost vyhublá, zničená. Ta představa jít za klidem byla tak neuvěřitelně lákavá. Usmála jsem se nad tou myšlenkou, v tu chvíli se mi propadly nohy. Upadla jsem na zem. Ne. Ještě ne. Znova jsem se postavila na nohy. A zamířila dál hrobníkovi z lopaty.

// Mech

Cítila jsem se, jako by mě zmlátila tupa hordy. Pamatuji si léto, to bylo krásné, byl tam Reo, můj Reo. Ale teď? Jak dlouho to mohlo být? Mžouravě jsem se rozhlédla a snažila se chytit jakéhokoliv stébla. Jsem asi v jeskyni. Nebylo tu moc světla. Kde se v jeskyni nacházím jsem neměla ani tušení. Kde to jsem, proč jsem tady. Všechno bylo zmatené. Bylo mi zle. Uvědomila jsem si. A stále mi bylo. Jako by mě podupalo stádo koní. Cítila jsem že přicházím k sobě. Tolik pachů. Uvědomila jsem si. Bylo jich spousty, nedokázala jsem se na žádný z nich soustředit. Připomínalo mi to ten kouzelný pach Rea, ale né úplně. Něco bylo jinak. Pomalu jsem otvírala očka. Nejsem v Mechové jeskyni. To mi muselo být jasné, ale chvíli to trvalo než mi to docvaklo. "Reo?" Houkla jsem prakticky neslyšně. Potichu. Jako bych ani nic neřekla. Poskládala jsem se a lehla si na břicho, ztěžka jsem dýchala.
Stále mi nebylo dobře, něco bylo špatně. Co se to se mnou děje? Možná umírám? Těžko říct, tohle jsem si nepřipouštěla, byla jsem přece mladá! Musím bojovat. Projelo mi hlavou. Reo, Reo promiň... Jsem u tebe doma, nejspíš. Jak dlouho? Možná se už hromada věcí změnila, promiň. Byla jsem zmatená. Prudce jsem se zvedla na nohy, ale vrávorala jsem. Okamžitě jsem spadla. Ucítila jsem ránu na rameni a hlavě. Uklidni se. Dýchala jsem jako bych měla infarkt.

// Cedrový háj

"Jsem tvou součástí, ale smečkové jídlo... je pro ně," usmála jsem se na Rea a byla ráda, že jsem to ze sebe dokázala dostat vcelku. Potřebovala jsem zhluboka dýchat, hlava se mi neustále motala. Čímž bylo také zdárným příkladem, že jsem se motala, až jsem spadla. Reo ke mě ihned přiskočil a zajímal se, co mi je. Zavrtěla jsem hlavou. "V pořádku," řekla jsem mu. Povzdychla jsem si, neměla jsem nejmenší tušení, co vlastně dělám.
Měli jsme namířeno k úkrytu, protože kam jinam kořist dát. Zmateně jsem se rozhlížela a chtěla čapnout kořist a pomoct mu. Ale Reo mě ihned upozornil, ať na to ani nemyslím. Sám vzal losici směrem k úkrytu a já jen poslušně šla za ním. Motala jsem se, sem tam jsem narazila do stromu, který mě obrátil tím správným směrem. Neměla jsem tušení, kam jdeme... Neměla jsem vlastně celkově povědomí o tom, kde Cedrové království má vlastně úkryt. A tak jsem šla za ním. Chudák, můj velký silák šel v plné polní s tím obrovským batohem - losicí, a já šla... jenom za ním. Náno, pomož mu, stále mi hlas říkal. Ale já jsem byla ráda, že jsem byla schopná jít. Ramena mě neskutečně bolela od toho, jak jsem neustále narážela do stromů. Ale pak se objevila skalka.
"Já jen... hrozně se mi... točí hlava," řekla jsem mu. Možná na mě něco lezlo, nebo to byl jen důsledek nic nedělání a stání na slunci. Šla jsem za Reem a když losici dal kde má, lehla jsem k zemi. Poskládala jsem si tlapky tak, jak jsem uznala za vhodné. "Je-je tu příjemně," řekla jsem. Cítila jsem pokles teploty i to tmavší světlo mi hrálo do karet. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Srovnala jsem se. "Měla jsem ti pomoct, omlouvám se," s lítostí jsem se na něj usmála. Překulila jsem se blíž k Reovi a při tom mu nosem začala čachrat po tlapce.

Ležela jsem u hranic, kde mě Reo nechal, nebo spíš kde jsem sama zůstala. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nějak fungovat. Měla jsem mdloby před očima, nebyla jsem si jistá tím kde vlastně jsem. Po té co jsem Rea ztratila z dohledu jsem upadla do spánku, probudil mě až křik - vytí vlků. Zmateně jsem se začala rozhlížet a hledat, čeho bych se mohla chytit. Chvíli to stačilo. Postavila jsem se nemotorně na nohy, ale hlava mě stále příšerně třeštila. Zmateně jsem se začala rozhlížet, než se objevil Reo.
Párkrát jsem zamrkala, než jsem si zvykla na světlo. "Drahý," usmála jsem se na něj, ale ve skutečnosti jsem stále bloncala mezi svými přeludy a tím, je vlastně reálné. "To... to nemůžu, je to pro sm-smečku," vykoktla jsem ze sebe. Nebyla jsem schopná stát na vlastních nohách. Cítila jsem vyčerpanost, mdloby, nebyla jsem si jistá co se mnou je. Byla tp úzkost? Strach? Zkrátka vyčerpání? Nejspíš. "Pomůžu ti... jen mi uk-ukaž kam," nebyla jsem ve své kůži i po tolika hodinách spánku. Přesunula jsem se za jeho kořist. Čímž jsem se snažila honem rychle, ale... jak už to tak při mé smůle bylo, přecenila jsem se. Spadla jsem na zem a udělala sud vedle. Zorničky jsem měla rozšířené, nevěděla jsem kde jsem. Opřela jsem se na malou chvíli o strom a nadechla se čerstvého a chladného vzduchu, "Mů-žeme?" Zeptala jsem se ho a usmála se tak na mého drahého, čapla jsem kořist a i když to nebylo zcela znát, hnala jsem ho k úkrytu.

// úkryt?

// VVJ, manipulace Reonysem

Reo s Verou našli poklad, co jsme hledali, i bez mé pomoci. Nebylo se čemu divit, zkrátka jsem z Rea byla prostě celá paf. A tak se vlčice nemohla divit, že mohla oči na svém vyvoleném mohla nechat, když se staral o svou mladší sestřičku. Držela jsem se vzadu a nechala je hledat poklad, který nakonec našli. Společně s nimi jsem se pak přesunula do Cedrového lesa. Ani nevím jak se mi upřímně podařilo dojít. Najednou jako bych dostala šílenou migrénu. Hlava mě začala bolest, klouby, tlapky zkrátka všechno. "Jen se běžte pochlubit, já... počkám na hranicích, neboj budu v pořádku," usmála jsem se na něj. Potřebovala jsem si na chvíli sednout, nebyla to kdo ví jak přesvědčivá odpověď, ale byla. Hlava se mi točila. Ale i přes to všechno jsem se na Rea usmála. Všechno je přece v pořádku. Vera byla celá paf ze svého pokladu a tak jsem jim nechtěla kazit radost.
Jakmile jsem je u hranic dostala z dohledu, zavřela jsem oči. Celý svět se mi točil a já nedokázala stát nohama pevně na zemi. Přitiskla jsem oči ještě víc, snažila se najít rovnováhu. Nevím co to bylo, horečka? Teplota? Návaly? Na návaly jsem asi mladá, ale nevím. Jednoduše jsem sebou pleskla na zem. Na bok. Unavená, zničená, nebyla jsem schopná ničeho. Reo šel a doufám, že mě nechá odpočinout aspoň tady. A nikdo mi to nebude mít za zlé. Párkrát jsem se snažila otevřít oči, ale kdykoliv jsem to udělala, celý svět byl v jednom kolotoči. Tohle bylo moc i na mě. Vypla jsem, usnula.

Stále jsem byla v té první fázi zamilovanosti po tom všem, co se vlastně stalo. Cítila jsem jak mi vibrují kosti a nedokázala jsem zcela zůstat jen tak nehybně stát. Ale měli jsme přece misi, tu jsme museli splnit do posledního puntíku. Vera Nina už na nás čekala s otázkami, jak takový poklad může vonět. Zamyslela jsem se. "Nejde o to jak vlastně poklad voní, tenhle poklad se blyští už z dálky. Určitě už vrstva písku odletěla, takže musíme jen dávat pozor, odkud na nás vykoukne." Zamyslela jsem se. Ihned jsem nahodila špionský výraz. A také i postoj. Vyskočila jsem do vzduchu a když jsem dopadla, přikrčila jsem se. Mrskla jsem ocáskem ze strany na stranu a začala brouzdat po okolí.
Loudila jsem pohledem ze strany na stranu. "Když nad tím přemýšlím," řekla jsem najednou. "Byla jsem možná podobně malá jako ty, když jsem svůj první poklad našla a schovala jsem ho někde k hranicím s malým lesíkem. Možná to bude někde kolem Vašeho lesa dokonce," napadlo mě. Mrkla jsem na Rea. "Možná..." pokrčila jsem rameny spiklenecky. "Tak co jít k Cedrovému lesu a omrknout, kde hraničí s jezerem?" Tehdy mi to přišlo asi jako fajn nápad. Ale teď bych k hranicím cizí smečky dobrovolně jen tak něco nezakopala. Hlavním bodem teď ovšem bylo najít jen záchvěv mých diamantů, které jsem měla to štěstí najít. A tak jsem se pomalu vydala směrem k Cedru. Třeba budeme mít štěstí. A tak jsem se přiblížila více k hranicím Cedru, ale zůstala i nadále u jezera. Někde tady to musí být.

Schovávala jsem se za keřem a nechala tak Rea, ať aspoň jedno vlče zkusí pořádně nasměrovat. Zavrtěla jsem se, nedočkavě jsem přešlapovala. Ale postupně své místo měnila. Aby to dravá slečna neměla zcela jednoduché. Ale i tak byla velice šikovná a během chvíle mě stačila najít. Její výraz vypadal překvapeně. A tak jsem se snažila vypadat přátelsky, vrtěla jsem ocasem a růžovým zrakem jsem přejížděla mladou slečnu, kterou mi tehdy nedovolila její máma vidět. Její maminku jsem si pamatovala, to byla ta naježená paní máma, která měla sotva malé vlčata. Nedivila jsem se, vlastně jsem se těšila na setkání znova s jejich mámou. Třeba to tentokrát bude jiné. "Zdravím tě, a gratuluji," zachichotala jsem se.
Usmívala jsem se a pak když přišel Reo mrkla jsem i na něj. Představil mě. "Moc mě těší mladá dámo," řekla jsem s úsměvem. "Já? Ale prosím tě, podívej se na sebe, hotová princezna! Tvůj kožíšek je úžasný!" Zalichotila jsem jí také. Ale ani jsem možná nemusela, byla opravdu nádherná. Chvíli jsem nechala plynout čas a pak se podívala na mladou dámu. "Poslyš, slyšela jsem že... že tady nedaleko je zakopaný poklad!" Technicky vzato jsem si ho zakopala já. Pár drahokamů a mušliček pěkných, co jsem našla. Ale už je to nějaká ta doba. Ale nemohlo to být příliš daleko. "A mám takový pocit, že je pravý čas ten poklad zase najít!" Navrhla jsem a při tom se na ni zadívala s dokonalým hereckým výkonem. Úplně tím pirátským pohledem. "Mělo by to odrážet sluneční svit, schované za mlsným keřem, myslíš že zvládneš najít další stopu?" Zeptala jsem se jí a zvědavě na ni pohlédla. Drahokamy nejspíš už budou vykukovat a budou se tak třpytit. Možná to bude kousek dál, úplně jsem netušila kde by to mohlo být. Sama jsem to zapomněla. Ale vím, že kolem byly keře a hned za nimi jsem to schovala. "Tak schválně, kdo najde první stopu?" Zeptala jsem se a vyskočila při tom na nohy. Začala jsem hledat úplně někde jinde a dala jsem tak malé přednost.
Mezi tím jsem se lehce přiblížila k Reovi. // Hra u jezera
Po pár minutách jsem se od Rea láskyplně odtáhla. "Měli bychom být konkurence ne?" Šťouchla jsem do něj čumákem. I když nerada ale odtáhla jsem se. A při tom hrdě se rozběhla za Verou jak daleko se za cestou na poklad dostala.

Červenec 9/10 / Reonys

Povídala jsem a povídala, co jen mi hrdlo ráčilo dát. Líbilo se mi, že mě Reo poslouchal. Měla jsem posluchače, který se zajímal konečně i o mně. "To máš pravdu, tuláci nebo aspoň tulácká vlčata najdou domov kdekoliv, ovšem... kdy naposledy převzal smečku právě nalezenec?" Zeptala jsem se Rea káravě. "U nás na krev se nejspíš tolik nehraje si myslím, u Vás jak jsem viděla je to něco malinečko jiného," nechtěla jsem úplně šťourat do vosího hnízda. Reo určitě na svůj rod bude háklivý. Ale chtěla jsem mu tím jenom říct, jak se věci mají. Jak jsem stačila poznat Etneye, pro něj byla krev důležitá, a to opravdu hodně důležitá. Byla jsem si jistá, že smečku by jen tak někomu nepředal, určitě ne jiné krvi, než by kolovala v žilách jeho potomstva. V tomhle byla Mechová smečka otevřenější a chtěla jsem to Reovi ukázat. "Ale ať si každý dělá jak chce, hlavní je aby byli šťastní, nebo ne?" Zeptala jsem se Rea. "Já jsem šťastná teď a tady," zazubila jsem se na něj.
Povídala jsem i o tom, že vlastně díky tetičce Ismě jsem šla ven. Reo jí ještě neviděl, ale určitě jí poznat musí. Byla to skvělá tetička, která roky cestovala a pak se vrátila domů. Ale už jsem Rea nechtěla unavovat dalšími řečmi o mé rodině. "Teď a tady," zopakovala jsem mu s úsměvem.
Tak jo, teď přišel pravý boj o nadvládu. Alias já - prakticky rozená omega - a nově zvolený beta. Kdo vyhraje v siláckém soupeření? Byla jsem si jistá, že můj triumf jsem ještě nepoužila. Jenomže nebyl ani čas. Reo byl tak rychlí, že ani ne za sekundu byl na zádech a já se ocitla na něm. Pak jsem se sklouzla dolů. A hle? "Eh?" Stačila jsem jenom zakňučet. Stačilo párkrát zamrkat a já byla na zádech. "Tohle se mi líbí," zavrčela jsem potichu, aniž bych si uvědomila, že jsem to právě řekla. Měla jsem za to, že jsem si to řekla v mysli. A tak jsem to zcela ignorovala, tenhle malý... detail. Tady šlo přece o výhru! A já byla na konci své cesty. Nešlo to nahoru ani dolů, aniž bych se sebevíc vrtěla. Položila jsem mu přední ťapky na ramena. Tak jo, rovnou na věc? Zeptal se mě ten ďáblík na pravém rameni. Nejspíš ano. A tak jsem se natáhla k Reovi a bezmyšlenkovitě jsem mu olízla nos, jen abych ho vyvedla z rovnováhy. Ale odrovnala jsem spíše jenom samu sebe. Co sem to zase udělala?! Tohle měl být ten triumf, kdy Reo znervózní a já se dostanu zase nahoru, jenomže.. Jsem zamrzla.

Červenec 8/10 / Reonys

Usmívala jsem se na Rea a nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Tohle byla krásná chvíle, kterou bych si z fleku nechala zarámovat. Byla to víc než radost, bylo to všechno, po čem jsem kdy prahla. A konečně se ten pohár naplnil tak, aby to všechno přeteklo v tohle. To že jsme měli spoustu nevyřešených otázek, na tom nezáleželo. Hlavní pro mě byla tahle chvíle, tenhle okamžik. Naše konverzace se na chvíli stočila k mým rodičům. Vlastně jsme se o nich tak úplně nebavili. U nás to bylo jiné, než u Rea ve smečce. Kde byla krev to hlavní. U nás to bylo... kdo přijde ten přijde.
A tak jsem se na moment uklidnila a zase se uvelebila na tom teplém místečku na Reově břichu. Líbilo se mi, že se zajímá i o tu část, odkud pocházím já. Reo poznal oba mé rodiče, ale jen lehce. "Tatínek ani maminka se na Galliree nenarodili," vysvětlila jsem hned na začátku. "Oba jsou to nalezenci, mého tatínka našla babička Launee, to ona vedla Mechovou smečku. Jeho i jeho sestru Biancu, moji tetu a druhou momentální alfu. Babička už se na alfu necítila, tak jim smečku předala. Maminka je také nalezenec, v Mechové smečce to tak úplně není jako u vás. Že... z otce na syna, ze syna se stane otec a ten to předá svému synovi. U nás je to... kdo přijde, zůstane stává se ihned rodinou," řekla jsem, jako bychom porcovali maso. Takhle to prostě bylo. "Mám ještě tetičku Ismu, to ta mi tehdy poradila, ať více chodím ven. To díky ní jsem tě také vlastně poznala," zamyslela jsem se. Takhle jsme prostě žili. Zcela jinak, než v Cedrovém lese. "Zkrátka v Mechové smečce, kdo se ztratí tam najde své místo a zaplní tak prázdný prostor, dává to smysl?" Zeptala jsem se Rea a usmála se na něj. Takhle to zkrátka bylo. I když by se mi vždy líbili příběhy, které byly plné rodiny.. ta naše, tam odkud pocházím já, to bylo jiné. Domov tam našel každý, kdo přišel. A buď zůstal, nebo šel dál. Možná i proto jsem byla já taková. Upřímná, snažila jsem se komukoliv pomoci. "Takže smečku vede tatínek a tetička Bianca, jeho sestra," doplnila jsem tedy jeho otázku nakonec. Možná to stačilo dát na začátek, ale... já měla příběhy hrozně ráda.
Ale pak už začala bitva o to, kdo z koho. "Milost?" Na moment jsem přestala. Zvedla jsem nadšeně hlavu a při tom na Rea ukázala ten nejroztomilejší kukuč, jaký se mi v té chvíli podařil. A že mi to s těmi růžovými kukadly vážně šlo. I ouška jsem svěsila, jako bych snad prosila o to, abych ho mohla lechtat. Ale v jednu sekundu byl konec. Uši mi nastražili jako radary. "Ani náhodou, kdo z koho," a teď jsem do toho dala úplně vše, chtěla jsem Rea dostat na nohy, i přes pomyšlení, že mě u toho možná poláme. Prostě když to lechtá, tak to lechtá!