Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Cedrový háj

"Jsem tvou součástí, ale smečkové jídlo... je pro ně," usmála jsem se na Rea a byla ráda, že jsem to ze sebe dokázala dostat vcelku. Potřebovala jsem zhluboka dýchat, hlava se mi neustále motala. Čímž bylo také zdárným příkladem, že jsem se motala, až jsem spadla. Reo ke mě ihned přiskočil a zajímal se, co mi je. Zavrtěla jsem hlavou. "V pořádku," řekla jsem mu. Povzdychla jsem si, neměla jsem nejmenší tušení, co vlastně dělám.
Měli jsme namířeno k úkrytu, protože kam jinam kořist dát. Zmateně jsem se rozhlížela a chtěla čapnout kořist a pomoct mu. Ale Reo mě ihned upozornil, ať na to ani nemyslím. Sám vzal losici směrem k úkrytu a já jen poslušně šla za ním. Motala jsem se, sem tam jsem narazila do stromu, který mě obrátil tím správným směrem. Neměla jsem tušení, kam jdeme... Neměla jsem vlastně celkově povědomí o tom, kde Cedrové království má vlastně úkryt. A tak jsem šla za ním. Chudák, můj velký silák šel v plné polní s tím obrovským batohem - losicí, a já šla... jenom za ním. Náno, pomož mu, stále mi hlas říkal. Ale já jsem byla ráda, že jsem byla schopná jít. Ramena mě neskutečně bolela od toho, jak jsem neustále narážela do stromů. Ale pak se objevila skalka.
"Já jen... hrozně se mi... točí hlava," řekla jsem mu. Možná na mě něco lezlo, nebo to byl jen důsledek nic nedělání a stání na slunci. Šla jsem za Reem a když losici dal kde má, lehla jsem k zemi. Poskládala jsem si tlapky tak, jak jsem uznala za vhodné. "Je-je tu příjemně," řekla jsem. Cítila jsem pokles teploty i to tmavší světlo mi hrálo do karet. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Srovnala jsem se. "Měla jsem ti pomoct, omlouvám se," s lítostí jsem se na něj usmála. Překulila jsem se blíž k Reovi a při tom mu nosem začala čachrat po tlapce.

Ležela jsem u hranic, kde mě Reo nechal, nebo spíš kde jsem sama zůstala. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nějak fungovat. Měla jsem mdloby před očima, nebyla jsem si jistá tím kde vlastně jsem. Po té co jsem Rea ztratila z dohledu jsem upadla do spánku, probudil mě až křik - vytí vlků. Zmateně jsem se začala rozhlížet a hledat, čeho bych se mohla chytit. Chvíli to stačilo. Postavila jsem se nemotorně na nohy, ale hlava mě stále příšerně třeštila. Zmateně jsem se začala rozhlížet, než se objevil Reo.
Párkrát jsem zamrkala, než jsem si zvykla na světlo. "Drahý," usmála jsem se na něj, ale ve skutečnosti jsem stále bloncala mezi svými přeludy a tím, je vlastně reálné. "To... to nemůžu, je to pro sm-smečku," vykoktla jsem ze sebe. Nebyla jsem schopná stát na vlastních nohách. Cítila jsem vyčerpanost, mdloby, nebyla jsem si jistá co se mnou je. Byla tp úzkost? Strach? Zkrátka vyčerpání? Nejspíš. "Pomůžu ti... jen mi uk-ukaž kam," nebyla jsem ve své kůži i po tolika hodinách spánku. Přesunula jsem se za jeho kořist. Čímž jsem se snažila honem rychle, ale... jak už to tak při mé smůle bylo, přecenila jsem se. Spadla jsem na zem a udělala sud vedle. Zorničky jsem měla rozšířené, nevěděla jsem kde jsem. Opřela jsem se na malou chvíli o strom a nadechla se čerstvého a chladného vzduchu, "Mů-žeme?" Zeptala jsem se ho a usmála se tak na mého drahého, čapla jsem kořist a i když to nebylo zcela znát, hnala jsem ho k úkrytu.

// úkryt?

// VVJ, manipulace Reonysem

Reo s Verou našli poklad, co jsme hledali, i bez mé pomoci. Nebylo se čemu divit, zkrátka jsem z Rea byla prostě celá paf. A tak se vlčice nemohla divit, že mohla oči na svém vyvoleném mohla nechat, když se staral o svou mladší sestřičku. Držela jsem se vzadu a nechala je hledat poklad, který nakonec našli. Společně s nimi jsem se pak přesunula do Cedrového lesa. Ani nevím jak se mi upřímně podařilo dojít. Najednou jako bych dostala šílenou migrénu. Hlava mě začala bolest, klouby, tlapky zkrátka všechno. "Jen se běžte pochlubit, já... počkám na hranicích, neboj budu v pořádku," usmála jsem se na něj. Potřebovala jsem si na chvíli sednout, nebyla to kdo ví jak přesvědčivá odpověď, ale byla. Hlava se mi točila. Ale i přes to všechno jsem se na Rea usmála. Všechno je přece v pořádku. Vera byla celá paf ze svého pokladu a tak jsem jim nechtěla kazit radost.
Jakmile jsem je u hranic dostala z dohledu, zavřela jsem oči. Celý svět se mi točil a já nedokázala stát nohama pevně na zemi. Přitiskla jsem oči ještě víc, snažila se najít rovnováhu. Nevím co to bylo, horečka? Teplota? Návaly? Na návaly jsem asi mladá, ale nevím. Jednoduše jsem sebou pleskla na zem. Na bok. Unavená, zničená, nebyla jsem schopná ničeho. Reo šel a doufám, že mě nechá odpočinout aspoň tady. A nikdo mi to nebude mít za zlé. Párkrát jsem se snažila otevřít oči, ale kdykoliv jsem to udělala, celý svět byl v jednom kolotoči. Tohle bylo moc i na mě. Vypla jsem, usnula.

Stále jsem byla v té první fázi zamilovanosti po tom všem, co se vlastně stalo. Cítila jsem jak mi vibrují kosti a nedokázala jsem zcela zůstat jen tak nehybně stát. Ale měli jsme přece misi, tu jsme museli splnit do posledního puntíku. Vera Nina už na nás čekala s otázkami, jak takový poklad může vonět. Zamyslela jsem se. "Nejde o to jak vlastně poklad voní, tenhle poklad se blyští už z dálky. Určitě už vrstva písku odletěla, takže musíme jen dávat pozor, odkud na nás vykoukne." Zamyslela jsem se. Ihned jsem nahodila špionský výraz. A také i postoj. Vyskočila jsem do vzduchu a když jsem dopadla, přikrčila jsem se. Mrskla jsem ocáskem ze strany na stranu a začala brouzdat po okolí.
Loudila jsem pohledem ze strany na stranu. "Když nad tím přemýšlím," řekla jsem najednou. "Byla jsem možná podobně malá jako ty, když jsem svůj první poklad našla a schovala jsem ho někde k hranicím s malým lesíkem. Možná to bude někde kolem Vašeho lesa dokonce," napadlo mě. Mrkla jsem na Rea. "Možná..." pokrčila jsem rameny spiklenecky. "Tak co jít k Cedrovému lesu a omrknout, kde hraničí s jezerem?" Tehdy mi to přišlo asi jako fajn nápad. Ale teď bych k hranicím cizí smečky dobrovolně jen tak něco nezakopala. Hlavním bodem teď ovšem bylo najít jen záchvěv mých diamantů, které jsem měla to štěstí najít. A tak jsem se pomalu vydala směrem k Cedru. Třeba budeme mít štěstí. A tak jsem se přiblížila více k hranicím Cedru, ale zůstala i nadále u jezera. Někde tady to musí být.

Schovávala jsem se za keřem a nechala tak Rea, ať aspoň jedno vlče zkusí pořádně nasměrovat. Zavrtěla jsem se, nedočkavě jsem přešlapovala. Ale postupně své místo měnila. Aby to dravá slečna neměla zcela jednoduché. Ale i tak byla velice šikovná a během chvíle mě stačila najít. Její výraz vypadal překvapeně. A tak jsem se snažila vypadat přátelsky, vrtěla jsem ocasem a růžovým zrakem jsem přejížděla mladou slečnu, kterou mi tehdy nedovolila její máma vidět. Její maminku jsem si pamatovala, to byla ta naježená paní máma, která měla sotva malé vlčata. Nedivila jsem se, vlastně jsem se těšila na setkání znova s jejich mámou. Třeba to tentokrát bude jiné. "Zdravím tě, a gratuluji," zachichotala jsem se.
Usmívala jsem se a pak když přišel Reo mrkla jsem i na něj. Představil mě. "Moc mě těší mladá dámo," řekla jsem s úsměvem. "Já? Ale prosím tě, podívej se na sebe, hotová princezna! Tvůj kožíšek je úžasný!" Zalichotila jsem jí také. Ale ani jsem možná nemusela, byla opravdu nádherná. Chvíli jsem nechala plynout čas a pak se podívala na mladou dámu. "Poslyš, slyšela jsem že... že tady nedaleko je zakopaný poklad!" Technicky vzato jsem si ho zakopala já. Pár drahokamů a mušliček pěkných, co jsem našla. Ale už je to nějaká ta doba. Ale nemohlo to být příliš daleko. "A mám takový pocit, že je pravý čas ten poklad zase najít!" Navrhla jsem a při tom se na ni zadívala s dokonalým hereckým výkonem. Úplně tím pirátským pohledem. "Mělo by to odrážet sluneční svit, schované za mlsným keřem, myslíš že zvládneš najít další stopu?" Zeptala jsem se jí a zvědavě na ni pohlédla. Drahokamy nejspíš už budou vykukovat a budou se tak třpytit. Možná to bude kousek dál, úplně jsem netušila kde by to mohlo být. Sama jsem to zapomněla. Ale vím, že kolem byly keře a hned za nimi jsem to schovala. "Tak schválně, kdo najde první stopu?" Zeptala jsem se a vyskočila při tom na nohy. Začala jsem hledat úplně někde jinde a dala jsem tak malé přednost.
Mezi tím jsem se lehce přiblížila k Reovi. // Hra u jezera
Po pár minutách jsem se od Rea láskyplně odtáhla. "Měli bychom být konkurence ne?" Šťouchla jsem do něj čumákem. I když nerada ale odtáhla jsem se. A při tom hrdě se rozběhla za Verou jak daleko se za cestou na poklad dostala.

Červenec 9/10 / Reonys

Povídala jsem a povídala, co jen mi hrdlo ráčilo dát. Líbilo se mi, že mě Reo poslouchal. Měla jsem posluchače, který se zajímal konečně i o mně. "To máš pravdu, tuláci nebo aspoň tulácká vlčata najdou domov kdekoliv, ovšem... kdy naposledy převzal smečku právě nalezenec?" Zeptala jsem se Rea káravě. "U nás na krev se nejspíš tolik nehraje si myslím, u Vás jak jsem viděla je to něco malinečko jiného," nechtěla jsem úplně šťourat do vosího hnízda. Reo určitě na svůj rod bude háklivý. Ale chtěla jsem mu tím jenom říct, jak se věci mají. Jak jsem stačila poznat Etneye, pro něj byla krev důležitá, a to opravdu hodně důležitá. Byla jsem si jistá, že smečku by jen tak někomu nepředal, určitě ne jiné krvi, než by kolovala v žilách jeho potomstva. V tomhle byla Mechová smečka otevřenější a chtěla jsem to Reovi ukázat. "Ale ať si každý dělá jak chce, hlavní je aby byli šťastní, nebo ne?" Zeptala jsem se Rea. "Já jsem šťastná teď a tady," zazubila jsem se na něj.
Povídala jsem i o tom, že vlastně díky tetičce Ismě jsem šla ven. Reo jí ještě neviděl, ale určitě jí poznat musí. Byla to skvělá tetička, která roky cestovala a pak se vrátila domů. Ale už jsem Rea nechtěla unavovat dalšími řečmi o mé rodině. "Teď a tady," zopakovala jsem mu s úsměvem.
Tak jo, teď přišel pravý boj o nadvládu. Alias já - prakticky rozená omega - a nově zvolený beta. Kdo vyhraje v siláckém soupeření? Byla jsem si jistá, že můj triumf jsem ještě nepoužila. Jenomže nebyl ani čas. Reo byl tak rychlí, že ani ne za sekundu byl na zádech a já se ocitla na něm. Pak jsem se sklouzla dolů. A hle? "Eh?" Stačila jsem jenom zakňučet. Stačilo párkrát zamrkat a já byla na zádech. "Tohle se mi líbí," zavrčela jsem potichu, aniž bych si uvědomila, že jsem to právě řekla. Měla jsem za to, že jsem si to řekla v mysli. A tak jsem to zcela ignorovala, tenhle malý... detail. Tady šlo přece o výhru! A já byla na konci své cesty. Nešlo to nahoru ani dolů, aniž bych se sebevíc vrtěla. Položila jsem mu přední ťapky na ramena. Tak jo, rovnou na věc? Zeptal se mě ten ďáblík na pravém rameni. Nejspíš ano. A tak jsem se natáhla k Reovi a bezmyšlenkovitě jsem mu olízla nos, jen abych ho vyvedla z rovnováhy. Ale odrovnala jsem spíše jenom samu sebe. Co sem to zase udělala?! Tohle měl být ten triumf, kdy Reo znervózní a já se dostanu zase nahoru, jenomže.. Jsem zamrzla.

Červenec 8/10 / Reonys

Usmívala jsem se na Rea a nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Tohle byla krásná chvíle, kterou bych si z fleku nechala zarámovat. Byla to víc než radost, bylo to všechno, po čem jsem kdy prahla. A konečně se ten pohár naplnil tak, aby to všechno přeteklo v tohle. To že jsme měli spoustu nevyřešených otázek, na tom nezáleželo. Hlavní pro mě byla tahle chvíle, tenhle okamžik. Naše konverzace se na chvíli stočila k mým rodičům. Vlastně jsme se o nich tak úplně nebavili. U nás to bylo jiné, než u Rea ve smečce. Kde byla krev to hlavní. U nás to bylo... kdo přijde ten přijde.
A tak jsem se na moment uklidnila a zase se uvelebila na tom teplém místečku na Reově břichu. Líbilo se mi, že se zajímá i o tu část, odkud pocházím já. Reo poznal oba mé rodiče, ale jen lehce. "Tatínek ani maminka se na Galliree nenarodili," vysvětlila jsem hned na začátku. "Oba jsou to nalezenci, mého tatínka našla babička Launee, to ona vedla Mechovou smečku. Jeho i jeho sestru Biancu, moji tetu a druhou momentální alfu. Babička už se na alfu necítila, tak jim smečku předala. Maminka je také nalezenec, v Mechové smečce to tak úplně není jako u vás. Že... z otce na syna, ze syna se stane otec a ten to předá svému synovi. U nás je to... kdo přijde, zůstane stává se ihned rodinou," řekla jsem, jako bychom porcovali maso. Takhle to prostě bylo. "Mám ještě tetičku Ismu, to ta mi tehdy poradila, ať více chodím ven. To díky ní jsem tě také vlastně poznala," zamyslela jsem se. Takhle jsme prostě žili. Zcela jinak, než v Cedrovém lese. "Zkrátka v Mechové smečce, kdo se ztratí tam najde své místo a zaplní tak prázdný prostor, dává to smysl?" Zeptala jsem se Rea a usmála se na něj. Takhle to zkrátka bylo. I když by se mi vždy líbili příběhy, které byly plné rodiny.. ta naše, tam odkud pocházím já, to bylo jiné. Domov tam našel každý, kdo přišel. A buď zůstal, nebo šel dál. Možná i proto jsem byla já taková. Upřímná, snažila jsem se komukoliv pomoci. "Takže smečku vede tatínek a tetička Bianca, jeho sestra," doplnila jsem tedy jeho otázku nakonec. Možná to stačilo dát na začátek, ale... já měla příběhy hrozně ráda.
Ale pak už začala bitva o to, kdo z koho. "Milost?" Na moment jsem přestala. Zvedla jsem nadšeně hlavu a při tom na Rea ukázala ten nejroztomilejší kukuč, jaký se mi v té chvíli podařil. A že mi to s těmi růžovými kukadly vážně šlo. I ouška jsem svěsila, jako bych snad prosila o to, abych ho mohla lechtat. Ale v jednu sekundu byl konec. Uši mi nastražili jako radary. "Ani náhodou, kdo z koho," a teď jsem do toho dala úplně vše, chtěla jsem Rea dostat na nohy, i přes pomyšlení, že mě u toho možná poláme. Prostě když to lechtá, tak to lechtá!

Červenec 7/10 / Reonys

Netroufala jsem si moc přemýšlet. Znala jsem Reovu rodinu. O tom jak je to mezi nimi, jeho otcem a matkami. Nechtěla jsem být jen výplní nějakého mezičasu mezi tím, co je a bude. Od této chvíle jsem byla rozhodnutá, že budu jako klíště držet Rea. On je můj a já budu jeho. Možná nám to hvězdy přece jenom přály. Ty byly momentálně na obloze úplně všude. A při tom nám svítili při naší chvilce. Ať se děje co se děje. Ale Reo je přece beta v Cedrové smečce, projel mi slabý hlásek v hlavě. Měli jsme před sebou ještě hodně rozhodování. Ale teď jsem se tím nechtěla zabývat. Teď jsme přece byli spolu. Snažila jsem se zachránit situaci, kdy byl Reo myšlenkami jinde. A já možná věděla kde. Kápl hřebíček na hlavičku, protože se ihned rozmluvil. "Maminka si pro nás přeje jenom štěstí. Když potkala tatínka věděla, že patří k němu. K jeho smečce. Maminka není alfa, ale je tam kde je tatínek. V jeho smečce a tetičky. Maminka nikdy netoužila být vysoko, stačilo jí štěstí," pokrčila jsem rameny. "Tatínek žil v Mechové smečce od dob co byl malý, pak mu babička předala smečku a někde mezi tím poznal maminku," vy rychlosti jsem to zrekapituovala. Ale teď o tohle vůbec nešlo. Vlastně bych dala z fleku svůj kožíšek, že vyprávění o poznání mých rodičů bylo to poslední, co v téhle chvíli Reo chtěl slyšet. Ale... já byla takový kazisvět, co se dalo dělat.
Ha! Lovec jak se patří. Lovec lechtivých míst, to jsem teď byla já. Hledala jsem a hledala... Přišlo mi totiž zvlášní, že tenhle vlk není vůbec lechtivý. A i když jsme spolu mluvili, nic s jeho postojem to nedělalo. A tak jsem šla níž. Hledala jsem důkladně, to mi opravdu šlo. A pak najednou! HA! "A mám tě," řekla jsem šibalským hlasem. Pořádně jsem se zapřela nohami, aby mě jen tak něco nerozhodilo. Přední část těla jsem se položila o Reovo břicho. Přední tlapy jsem si našponovala tak, abych ho držela v objetí. "A jsi v pasti," zazubila jsem se. I když Reovi by nejspíš stačilo mě jenom odstrčit, ale já byla pevné klíště! Donutím ho k aktivitě, protože já když najdu svoje místečko toho jenom tak nenechám. Libovala jsem si v tom. Radostně jsem vrtěla ocasem a užívala si, že jsem takového vlka měla na lopatkách, aspoň chvíli.

Červenec 6/10 - Reonys

V hlavě byla panika, ale ta jakoby najednou utichla. Jakmile bylo všechno řečeno, jako bych se stala někým úplně jiným. Svět pro mě neexistoval. Byla jsem jenom já a on, nebo spíše my. Stále jsem mu ležela na jeho mohutném těle. Schoulená, schovaná, uvolněná. Byl to přesně takový pocit, po kterém princezny v příbězích pátrají a hledají ho. A já ho měla přímo před nosem. I když jsem o sobě pořád pochybovala. Ale jakékoliv další slovo Rea mě utvrdilo v tom, že to tak má opravdu být. Že i když jsme mladí, patříme k sobě. Ty sny, představy které jsem měla před spaním, jak se k sobě choulíme, že se to možná jednou opravdu stane. A ten pocit v mých snech se nedá nahradit tím, co cítím teď a tady.
Konečně jsem dokázala zvednout hlavu od hledání lechtivých míst na Reově krku, a že jich měl celkem málo. Hold bude lechtivý někde jinde, ale to budu muset hledat až jindy. Slzy z očí mi zmizely. Uši jsem měla mírně sklopené do stran. "Přesně tak," usmála jsem se a začala při tom tancovat ocasem ze strany na stranu radostí. "Každá chvíle bez tebe mi přišla ztracená," povzdychla jsem si. S maminkou jsem si povídala hrozně ráda, ale chyběl si mi tam. Po boku. Cítit tvůj pach, tvůj dotek. Povzdychla jsem si. Zkrátka poprvé zamilovaná vlčice, linkovala jsem si, že to tak bude navždy.
Reo se při mých posledních slovech ovšem zarazil. Začala jsem pátrat v paměti, co jsem vlastně řekla, co jsem plácla, co jsem udělala špatně. "Na tom není nic špatného," řekla jsem ihned. "Mé srdce to táhne k tobě, maminka i tatínek to pochopí." Zavrtěla jsem se. A dost. Já to místo najdu! Najednou jsem měla hromadu kuráže. Dodal mi ji vlastně Reo. Na krku úplně lechtivý nebyl, tak jsem hledala jako správná vlčice dál. Každý je někde přece lechtivý, takže jsem čmuchala v srsti dál a dál. Dokud nenajdu ono místo. Obkročmo jsem se postavila nad Rea, moje boky lehce trpěly protože Reo byl oproti mě opravdu mohutný. Ale na to jsem nebrala jakýkoliv vliv, zkrátka jsem hledala. Nejdříve pod předními packami, pak na bříšku. Tak kde?!

Červenec 5/10 / Reonys

Ciri mi bylo líto, že jí žebra stále trápí, ale možná jsme přece jenom něco vymysleli. Kdyby se to ani po létě nezlepšilo. Možná bych pak mohla přijít i navštívit Rea do Cedru a když se zaštěstí, bude tam i Ciri.
Pak se to všechno odehrálo a ve mě hormony vřely, jako snad ještě nikdy. Měla jsem zatmění na malou chvíli před očima. Jako by mozek přestal fungovat a já nebyla vlastně já. Tenhle pocit jsem zažila úplně poprvé. Rozum se postupně, nebo spíše střídavě vracel. Ale byla to naprosto úžasná chvíle. Reonys byl vlk se srdcem na správném místě. A já ani nevím jak se z nás stalo vlastně tohle. Etney nás tehdy seznámil, mohl to vědět? Jak by mohl? Zavrtěla jsem se.
Myšlenky na útěk jsem měla plnou hlavu. To bylo snad to jediné, co mi přišlo v tuhle chvíli rozumné, ale neposlechla jsem. A zůstala. Dál jsem na mohutném vlku ležela, jako by mi snad tenhle velký pán patřil. A patřil nám i tenhle okamžik. Ovšem nebyla bych to já, kdybych tuhle chvíli nezkoušela aspoň trochu pokazit. A tak jsem se snažila vtlouct Reovi do hlavy lepší myšlenky. O tom, že svět je přece plný lepších vlčic než já. Jeho výraz najednou ztěžkl. Při jeho slovech se mi až zaleskly slzy v očích, bylo toho na mě zkrátka v tuhle chvíli moc. Zabořila jsem nos do jeho hustě chlupatého krku, abych se aspoň na chvíli skryla před zelenkavým pohledem. Trčely mi jenom uši, které v tuhle chvíli měli jen jeden směr. A to k němu. Pořádně jsem si přičichla jeho pachu. "I já chci opečovávat, starat a-" polka, protože jako by mi najednou vyschlo v krku, "milovat jenom jednoho vlka." Řekla jsem a při tom čenichem hledala různá místečka v srsti na krku Rea. "Už od prvního setkání tě mám pořád v hlavě a zanedbávám díky tomu i svou smečku, ale... čas s tebou je úplně jiný, než čas tam bez tebe," hlesla jsem potichu. Kdybych se Reovi dívala v tuhle chvíli do očí, nejspíš bych to nedokázala říct. Nebo bych nevydržela udržet oční kontakt. Tím, že jsem možná hledala nějaké lechtivé místa na jeho krku mi přišlo, že se trochu odlehčí situace, i když jsem mluvila tak jak to cítím.

Červenec 4/10 / Reonys

Zasmála jsem se, Reo měl pravdu. Zkrátka jsem dřív mluvila, než mi to vlastně došlo. A chovala bych se úplně jinak. Jak ale tenhle vlk přede mnou dokáže zachovat tak klidnou hlavu? Vidí všechno mnohem lépe než já. Proč já neumím na chvíli zastavit a rozumně přemýšlet? Ach jo. Zavrtěla jsem se.
Reonys pak začal popisovat jejich novou členku Sesi. Prý byla taková jiná, než jiné vlčice. "Ale určitě má své kouzlo," pochválila jsem ji, i když jsem jí ve skutečnosti neznala. Zazubila jsem se na něj. Pak sdělil, že Delta a Seilah nějak ze smečky zmizely. "To se stává, třeba se jednou zase někde objeví," pokrčila jsem rameny. Já na odchody byla vlastně zvyklá. V Mechovém lesíku to byl jeden vlk sem, druhý tam. Jeden na nějakou dobu zmizí a pak se z ničeho nic zase objeví. Znala jsem vlky, kteří měli toulavé tlapky, hlavně ti mladí. Možná k nim taky tak trochu patřím? Napadlo mě. Vždy jsem měla vžité, že budu doma, pomáhat tatínkovi. Ale od té doby co znám Rea jsem ve smečce strávila nula nula nic. Proxi tam musí vládnout svoji úchvatnou tlapkou a já svou sestru neviděla ani nepamatuju. Lov byl podle všeho v nejlepším pořádku, jen Ciri mu dělala problémy. "To mě mrzí, možná bych mohla Ciri vzít k nám, máme tam takovou horkou vodu. Možná by se jí ulevilo, i když teď v létě asi moc ne," napadlo mě. Ale opět jsem dříve mluvila, než myslela. Ale došlo mi to včas! Ale pokud jí žebra budou bolet i na podzim, můžu jí to navrhnout. Teď by se v horkých pramenech asi upekla.
Ta obrovská radost, jakou jsem z Rea zažívala byla úžasná. Opravdu jsem mu to přála celým svým srdcem, měl to zasloužené. "Jeho důvěru už sis určitě zasloužil, jinak by ses tak vysoko nedostal. A nezklameš to vím!" Jásala jsem s úsměvem. Rea jsem objímala tak nadšeně, jako bych snad ten post dostala já. Ale tak to nebylo, byla jsem na něj hrdá a ani nevím proč mi na tom tak záleželo. Na jeho štěstí a růstu. Když jsem se odtáhla byla jsem úplně celá v rozpacích. Nervózně jsem sledovala všechno okolo, ale Reo mi věnoval také objetí. Možná proto, aby mě uklidnil. Zachichotala jsem se, ale pak jsem najednou byla na něm a na zemi.
Zmateně jsem zamrkala. Nervozita a stydlivost ze mě doslova vyzařovala. Zmateně jsem vrtěla ocasem ze strany na stranu. "Hihi," cítila jsem, jak pod srstí celá úplně hořím. Jeden hlásek v hlavě mi napovídal, ať okamžitě vystřelím jako šíp se schovat do nejbližšího keře. Druhý, ten malý čertík mi zase říkal zůstaň. A já byla celá rozpolcená. Ale když jsem dostala polibek na tvář, zůstala jsem jako opařená. V tu chvíli jsem snad i přestala dýchat. Co se to děje? Ptal se můj hlas v hlavě. A ten hlásek, který mě nutil utéct byl čím dál silnější. Ale ať má nervozita byla kdo ví jak velká, tohle byl neuvěřitelně hřejivý pocit. Pocit bezpečí, kterého jsem se na jednu stranu bála, ale na druhou jsem jí vlastně i hledala. A ta touha dostává, co chce. Byli jsme mladí, já prakticky nerozuměla tomu, co vlastně teď cítím. Je to dobře? Je to špatně? Seber se. Uvědomila jsem si a zase se vracela do svého těla, které teď bylo plné absolutně všeho. Položila jsem si na něj přední tlapky a opětovala mu políbení na tvář. Hořela jsem, kdybych vládla plamenům a ohni, tak teď bych shořela jako fénix, protože bych ztratila veškerou kontrolu nad sebou. "Reo, na světě je určitě mnohem více schopnějších vlčic, které by si zasloužili... zasloužili tvoji pozornost. Já... já nejsem nikdo," hlesla jsem k němu možná trochu posmutnělým hlasem. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a růžovými očky ho při tom sledovala. Je tak krásný a důležitý, proč ho odrazuji? Vždyť já s ním chci trávit veškerý čas. Hlava a moje tlama si absolutně nerozuměly, stejně tak jako má hlava absolutně nespolupracovala se vším, co jsem teď zažívala. "Možná... možná tam někde na tebe čeká nějaká mnohem odvážnější, silnější, rozumnější. Někdo kdo se ti vyrovná," já jsem tak hloupá, tohle jsem říct nechtěla! Chci říct, že nejsem takový zbabělec! A že se mu vyrovnám! A že ho nechci vidět v takové situaci s jinou vlčicí, to určitě ne! Při tom pomyšlení se mi naježila srst na zátylku. Svádět takový vnitřní boj je katastrofa.

"To bych se možná hádala," zazubila jsem se. Ale já se snažila s každým vyjít za dobře, hádky jsem zkrátka neměla ráda... takže jsem si teď dost protiřečila. Ale co se dalo dělat. Na mě se přece může zlobit kdokoliv, ale já na někoho? Ani omylem! "Tak dobře," usmála jsem se na něj a spadl mi opravdový balvan ze srdce.
Užívala jsem si toho hezkého počasí a příjemné společnosti. Měli jsme krásný výhled a já doufala, že to nic nepokazí. Dokázala jsem obdivovat krásu vody, hezky z dálky. Trochu jsem se obávala toho, že Reo dostane ten úžasný nápad jít se zchladit, nebo si jít zaplavat. Jak bych se z toho vykroutila? Uvažovala jsem. Neuměla jsem plavat a voda mi naháněla strach, takhle v jeho očích přece správná dáma vypadat nemůže. Vypadala bych jako blbka. A tak jsem na to raději nemyslela, protože když na něco přece moc myslím, nakonec se to stane. Naštěstí se mi povedlo obrátit téma na Rea a tak jsem poslouchala jeho vyprávění o lovu a rodině. "Lov? Páni, hlavně že se Ti.. teda vlastně vám všem nic nestalo," snažila jsem se to zachránit. Lovy byly přece nebezpečné a kromě toho mě bylo vždy líto zvěře, které se ulovilo. Ale hlavní je to zdraví. A dokonce měli novou členku Sesi. "Páni, tak to se hezky rozrůstáte, to musí být táta nadšený, že jo?" Usmála jsem se. Etneye jsem měla opravdu ráda, přála jsem mu to.
Jenomže to nebylo všechno, Reo měl obrovskou novinku. Nechal mě teda chvíli v napětí, až mě to donutilo vstát a začít pochodovat na místě. Jako malé nedočkavé vlče, které čekalo, co dostane za dárek. Jenomže teď to byl dárek pro Rea a já byla naprosto, jako smyslů zbavená, že to nutně potřebuji vědět. Snažila jsem se mu to vyčíst z tváře, ale ta právě teď dosahovala možná podobného ega, jako měl jeho tatínek. Geny se v nějakém ohledu prostě nezapřou. A nakonec to z něj vylezlo. "No páni!" Vyhrkla jsem nadšeně a vrtěla ocasem. Až jsem se na Rea vrhla v takovém rozpoložení, že jsem to ani nečekala, skočila jsem na něj, abych ho objala. Možná trochu... no nebylo to zrovna elegantní, spíše takové krkolomné a málem jsem se vyvrátila na jednu stranu a spadla na zem. Ale zadní noha mě tak tak zachránila. "To ti hrozně přeju! Šíleně si to zasloužíš! Páni, beta... tak to je opravdu něco!" Jásala jsem. Mě se o tom mohlo jenom zdát, byla to obrovská zodpovědnost. Reo měl správnou povahu na to, byl rozumný, klidný a vyrovnaný. Zkrátka ideální na takovou pozici. Já jsem byla spíše taková ta hodná omega, ale já jsem tady nehrála žádnou roli. Reo byl beta! A to je panečku něco!
Když jsem si uvědomila, že Reovi na krku visím už poměrně dlouho, cítila jsem jak mi rudnou tváře a polívá mě horko. Ihned jsem z něj seskočila a udělala pár kroků dozadu. "Ehm... omlouv-nebo-tak... mám z tebe obrovskou radost!" Zazubila jsem se a při tom se snažila napodobit jeho americký úsměv před chvílí. "Jakožto beta už po tobě takhle skákat nemůžu že jo, takže... no," tahala jsem z paty jakékoliv téma, ale měla jsem v hlavě úplné prázdno! A tak jsem se cítila super-trapně.

Červenec 2/10 / Reonys

Potřebovala jsem to ze sebe jednoduše vysypat. A tak jsem to i udělala. A když jsem to vlastně řekla, ulevilo se mi. Reo to nebral nijak zle. Myslela jsem si, že na mě bude možná i naštvaný za to, že jsem nešla s ním. Ale takhle to nebylo. Vlastně od něj bylo moc milé, že nám s mámou dal prostor si promluvit. A sám si šel dělat své povinnosti, aniž by poslouchal. I když poslouchat klidně mohl, on to nebyl kdo ví jak tajný rozhovor. Spíše rekapitulace naší cesty. "Jsi poklad, že se nezlobíš," usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
Dozvěděla jsem se také, že on se nakonec za Vivi ani nevydal. Nebyli nijak zvlášť domluvení, přesto ho tam zvědavost určitě musela táhnout. "To mě mrzí, ale určitě se za ní někdy vydáme," a možná nejen to. Náhody se dějí každým dnem. Co když na Vivi jednoduše někde narazíme?
Ale nechala jsem to být. "A co doma? Všechno v pořádku? Tví sourozenci rostou jako z vody," usmála jsem se na něj zvesela. "Jsou skvělí," pochválila jsem mu. Já s vlčaty ráda trávila čas, i když jsem moc příležitostí prozatím neměla. Sice jsem nebyla kdo ví jak společenská, neboť jsem se hodně styděla, ale jakmile to ze sebe sesypu, je to paráda. A s Reem jsem byla nervózní úplně jinak, než když stojím před cizím vlkem, proč?

Červenec 1/10, Reonys

Jeho mladší sourozenci se již vrátili k rodince do lesa. A my s Reem jsme se vrátili k jezeru, abychom strávili trochu více času spolu. Stále jsem měla na srdci takový kámen, kterého jsem se potřebovala zbavit. A tak jsem Rea tak trochu sobecky zlanařila na svou stranu.
Pomalu jsme v tichosti došli až k jezeru, kde jsem se posadila. Byl krásný letní den, slunce svítilo a hřálo nám kožíšky. Mezi tím nádherné paprsky slunce se odrážely od hladiny jezera. Posadila jsem se v bezpečné vzdálenosti od vody, protože jsem neuměla plavat. A z vody jsem ve výsledku měla panickou hrůzu, ale hezky se na ni opravdu dívalo. "Reo, nejspíš ti dlužím omluvu. Víš, tehdy v tom Mechu, já... Já nevím, viděla jsem se s mámou po tak dlouhé době. Museli jsme si toho hodně co říct, bylo mi líto, že jsme nakonec za tvou sestrou nešli na tu výpravu," povzdychla jsem si. Tohle mě opravdu hodně tížilo. Tohle bylo to nejhorší. Já úplně zapomněla na čas. Mezi řečí s moji maminkou se Reo rozhodl vrátit se zpátky do lesa. Taky měl proč. Měl také povinnosti, já ty svoje díky němu v poslední době hodně zanedbávala. Ale tím jsem ho rozhodně nevinila! Na vině jsem byla hlavně já! "Ale ráda bych ti všechno vynahradila," usmála jsem se na něj. Ani nevím proč, ale jednoduše s ním šlo všechno tak lehce. Možná to byla mladická nerozvážnost, ale vem to čert. Už tohle co jsem řekla bylo na mě až příliš, na tohle jsem nebyla stavěná. Ale tenhle vlk si to určitě zasloužil. A když už nic, upřímnost byla nade vše a takhle jsem byla nastavená.

Dala jsem Reovi znamení a on to vzal tak hravě, jak jsem snad ani nepředpokládala. Ihned jsem se schovala a čekala, jestli mě ti dva raubíři vyčenichají. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu a při tom se mlsně olízla. Ani jsem se nesnažila být úplně tichá. Chtěla jsem jim dát co nejvíce indicií mě najít. A postupně jsem ty křoví měnila.
Bylo znát, že jedno vlče bylo rozhodně zvídavější. Ta slečinka, která měla kožíšek, který bych si z fleku vyměnila, byla zkrátka krásná. Už je blízko, ale drží se pořád dál. Povzdychla jsem si. Nebyla tak odvážná. Já bych se taky nenašla, ale chtěla jsem jí dopřát ten svatý grál. A tak jsem se potichu proplížila trochu dál. V tichosti. Abych jí ještě trochu více zamotala hlavu. Aniž bych chtěla jsem na Veru Ninu použila svoji vrozenou magii a dopřála jí tak odvahu a odhodlání zkoumat a hledat. Pobídla jsem jí takovou euforii, která by jí snad mohla pohltit.
Zůstávala jsem schovaná za takovým malým keříkem, kde mi ocas trčel ven. Terč byl velmi blízko. Usmála jsem se a sledovala mladou dámu, jak se zhostí svojí výhry, jakmile mě najde.