Gallirea - Příspěvky uživatele

Duben - 4

Sklopila uši. Stáhla ocas mezi tlapy. „Já...já...já...“ koktala. Nedokázala nic říct. Ani nevěděla, zda něco chtěla vůbec říct. Byla vyplašená. Corvusovým výbuchem vzteku. Tolik jí teď připomněl tátu. Takže se bála. Moc. „Proč by nám lhala?“ kníkla. Nelhala jim. Určitě ne. Náhle, když byli ve vodě, ozval se šustot v křoví. Všichni zabystřili. Všichni dostali strach. Z křoví vyletěl malý ptáček. U hrdla malé bílé vlčice se ozval výkřik. Spíše podvědomě. Lekla se. Byl to jen pták, ozval se jí hlásek v hlavě. Byl to jen pták. I tak se pořád ze šoku třásla. Kéž by ten nekonečný strach už někdy skončil...

Duben - 3

Sklopila pohled. Nedokázala mu už odporovat. Nezbývalo jí nic jiného, než mu věřit. Brzy nám už ubližovat nebude. Byla by ráda. Byla by ráda, kdyby za nimi jednou táta přišel a místo rány je oblízl. Pohladil. Řekl vlídná slova. Furt se na ně nezlobil. Nevěděla, proč se na ně furt tak zlobil. Nerozuměla tomu. Třeba to Corvus věděl. „Ploč je tak zlý?“ zeptala se ho. Smutně. „Strach nám pžece dává znamení, že máme nějaké city. Nějakou vůli. Každý se občas bojí. Maminka to říkala,“ řekla. Podívala se na něj. Ale už je maminka zvala si jít zaplavat. Všichni šli. její černý bratr jako poslední. Pokusila se bavit. Pokusila. Jen se bála. Bála se, že se tu každou chvíli objeví. Jejich otec. Corvus tam stál. Nic nedělal. Možná je hlídal. Možná se doopravdy bál více, než ostatní. Všichni se okem rozhlíželi. Okolo sebe. Nebavili se. I když to tak mohlo pro kolemjdoucího vypadat. Všichni byli ovládnutí strachem. Nikdo z nich možná ani nevěděl, jak se normálně bavit. Byli už příliš zničení.

Duben - 2

Její bratr Corvus nebyl rád. „Omlouváme se vám,“ pípla. Sklopila pohled. Styděla se za sebe. Překazila jim všem boj. Svou neschopností. Svým strachem. Za chvíli všichni od sebe poodešli. Její bratr na ně promluvil. „O-oplatit?“ řekla. Měla zděšený pohled v očích. „J-jak? Vždyť on nám pak jen ublíží jen víc,“ fňukla. Vždy se bála. Vždy se bála, když přišel za nimi. Vždy se třásla. Nikdy by neměla odvahu se mu postavit. Nikdy nebude silnější, než on. Jejich matka zrovna pila. Zatím si ani nevšimla, co se tu stalo. „Moc se ho bojím,“ kníkla také. Její sestra Nirvana se k ní přitiskla. Se svou sestrou měly lepší vztah. Lepší, než s jejími bratry. Vždy držely při sobě. Byly jiné, než Corvus a Seth. Díky ní se cítila, že nebyla nikdy sama. Své rány pak snášela lépe. Věřila jí víc, než bratrům.

Duben - 1

Říkalo se, že zakázané ovoce chutnalo nejlépe. Jen těmto vlčatům ne. Tato vlčata se bála. Musela to dělat. Aby byla schopná přežít. Aby byla schopná žít. Zatím to jako život nevypadalo. Život ve strachu nebyl život. Dnes se bojovalo. Rue neměla ráda bojování. Bylo to pro ni moc nehezké. Věděla, že se potřebovala umět bránit. Jenže dělala to nerada. Prostě. Jako vždy bojovala holka s holkou. Kluk s klukem. S třesavými pohyby tlap začala okolo Nirvany kroužit. Stejně jako ona kolem ní. Jí se tlapy netřásly. Vrhla se na Rue první. Bílá vlčice nepřipravená zakvílela. Nechala se srazit na zem. Pak ji spíše podvědomě kopla do břicha. Dostala ji ze sebe. Jen než se zvedla, byly zas v sobě. Chňapaly se. Škrábaly. Škubaly sebou. Skutálely se až ke stanovišti jejích bratrů. Takže se všichni zamotali do sebe.

24

Nepoznáš. Párkrát jí toto slovo zaznělo v hlavě. Zajímalo jí, proč ne. Bylo to určitě nějak poznat. Jen se dál neptala. Cítila, že to nedělalo dobře ani samotné Bouři. Ona nedělala věci, které byly jiným nepříjemné. „Myslíš, že bych byla schopna někomu vykopnout zuby?“ zeptala se jí. Byla si tím nejistá. Nebyla schopná argumentovat ani proti svému bratrovi. Jen to nemohla vědět ani její společnice. Nemohla vědět, čeho byl jiný vlk schopný. Ani Rue skoro neznala. „Dobře,“ odpověděla jí potichu. Občas nevěděla, čemu mohla věřit. Čemu nemohla věřit. Bylo to složité. Ale když Bouře tvrdila to, co tvrdila, snad to byla pravda. „On asi na žádný svatý nevěří,“ řekla jí. Hrábla tlapkou do země. Tato věta byla asi trochu mimo téma. Jenže i kdyby je viděl, asi by na ně nevěřil. Nikdy by na ně nevěřil. Jako na její magii. na její poslední slova pouze přikývla. Dál se snažila tvářit, že hlad neměla. Až dokud jí nezačalo kručet v žaludku. Možná to neslyšela. „Co...teď?“ zeptala se. Snažila se to nějak zakecat. „Slyšela jsem někdy dříve něco málo o smečkách. Jsou i tady poblíž...nějaké?“ začala nové téma. Smečky jí celkem zajímaly. Rue nikdy v žádné nežila. Život ve smečce mohl být dobrý. Jí by jen nikdo nechtěl. Připadala si zbytečná. Nepotřebná.

23

< borovicová školka

Měla na to stejný. Jen kdo neměl. Na světě byli lepší i horší vlci. „A-le jak poznám, kdo je dobrý?“ zeptala se. Byla nejistá. i tak jí tato věc vrtala hlavou dlouho. O kom říct, že byl dobrý, o kom říct, že nebyl dobrý. Rue byla schopná uvěřit každému jakoukoli blbost. Pak na to jen doplatila. Žila v tom, že každému se dalo důvěřovat. Ona si neuměla vlka prověřit. Bylo to těžký. Kdyby někoho odkopla, cítila by se špatně po zbytek svého života. „Asi ano. Jen mně nikdy nikdo moc nepomáhal,“ řekla jí popravdě. Hrábla tlapkou do hlíny. Poté jí Bouře pokynula, aby vlezla dovnitř. Byla zde tma. Nebyla zde ale zima. Rue se asi potřebovala trochu zahřát po tom, co ležela nějakou dobu ve studeném sněhu a plakala. nad představou sebe jako zmrzlé mrtvolky v té rozhlehlé pláni se skoro otřásla. Kdyby jí našlo nějaké malé vlče. Mrtvou. Ne, ne, to by nebylo vůbec dobrý. „Nechci tě zatěžovat. Zas takový hlad nemám,“ řekla tiše. Doopravdy hladověla hodně. Ona by si jen nikdy sama nepožádala o pomoc. O takovou laskavost. Bylo to pro ni blbý. Takže to nedělala.

< středozemní pláň

Bouři neznala. I tak v ní náhle viděla největší oporu, co kdy v životě měla. Viděla v ní skvělou možnou kamarádku. Rue to neuměla, jen se pokusí udělat vše možné proto, aby kamarádky byly. Nevěděla, kde se to v ní vzalo. Jindy by si dala větší pozor. Důvěřovat pro ni bylo těžké. K tomu jediný vlk, kterému věřila, tak ji už neměl rád. Možná jí svědomí napovídalo, že musela pokračovat v životě dál, i když přišla o bratra. Možná v tom byly vyšší síly. Rue nemohla vědět. „Když to-říkáš, bude to určitě dobře,“ řekla trochu stydlivě. Corvus jí i přes to vše chyběl, jen Bouře měla určitě pravdu. Bylo to dobře. „Nikdy-bych si o něm nemyslela, že se na m-mě vykašle jen kvůli svému egu. Na světě existují určitě lep-ší vlci,“ řekla smutně, i když pořád okouzlená tím, jak se jí snažila podpořit. Vedlo se jí. Rue už nebrečela. Rue už necítila takový smutek jako před chvíli. Byl tam, jen ne takový. Časem možná bude taková, že na svého bratra znovu zapomene. Brzy byly už v lesíku, schované pod sněhem. „Fakticky? Děkuji moc,“ začervenala se. Ocáskem vrtěla ze strany na stranu, aniž by to předem plánovala. Já...jsem ti fakt vděčná. Že si mě tam nenechala ležet. Že-že se mi snažíš pomoci,“ řekla Bouři a mírně se na ni pousmála. Tohle by jen tak někdo neudělal. Vydala se za ní do jejího úkrytu.

> dutá hrouda

Bratr jí ublížil hodně. I tak nechtěla, aby mu kdokoliv ubližoval. Chtěla, aby se měl dobře. Přála to komukoliv, ať se k ní choval dobře nebo špatně. Rue byla příliš naivní. „N-nevím, kde teď je,“ řekla jí. Protože aby mu nebylo ubliženo. A protože to doopravdy nevěděla. Utekla od něj. On ji nenásledoval. Mohl se vydat kamkoliv. Jakmile uslyšela od její nové společnice, aby ji následovala, následovala ji. Nenapadlo by ji, že by jí mohla zranit nebo zabít, když se jí tak hezky zastala. „Já jen myslela, že-že mi třeba poradí, jak tu-tu magii rozvíjet,“ řekla jí tiše. Myslela si, že měl taky magii. Myslela, že ji aspoň poradí. On ji jen seřval. Vlastní sestru. Slíbil, že pomůže. Nepomohl. I tak by ho někdy chtěla vidět znovu. „To je hezké jméno. Já jsem Rue,“ představila se Bouři taky. Zdálo se, že získala novou kamarádku. Aspoň to tak viděla. Přátelé byli důležití. „Ty-ty mě pozveš do své skrýše?“ zeptala se jí překvapeně. Do svých skrýší obvykle vlci ostatní nezvali. Rue fakticky získala nové přátelství. Byla za to ráda. Byla za to moc ráda. Už nedoufala v nové kontakty. Myslela si, že ji nikdo nebude mít rád. Že bude pro všechny slabá, neschopná, odtažitá.

> borovicová školka

Její smysly byly zastřené. Vlčici, která se pohybovala poblíž, necítila. Vlčici, která se k ní každým krokem blížila, ani neslyšela. Kdyby vlčice chtěla, Rue byla v tuto chvíli jednoduchý cíl a mohla ji lehce dorazit. Ke štěstí Rue to snad neměl osud krémové vlčice v plánu. Když uslyšela poblíž sebe hlas, leknutím se celá naježila a chytla silnou třesavku. Sílu zvednout se neměla. Pouze těžce zvedla hlavu tím směrem, odkud slyšela hlas. Stála tam také světlá vlčice. „T-t-to j-jde?“ pípla vyplašeně. Nechtěla mít více bolesti, než cítila teď. Nechtěla, aby jí zamrzly oči. Otřela si očka tlapkami. Už nemohla dál brečet. Jen by ráda. Jen jí nelákala ta bolest, co by následovala. „M-můj bratr m-mě nemá r-rád. Pro-protože jsem mu řek-řekla o své schopnos-ti...magii,“ řekla jí. Svěřila se jí. Její důvěřivost nezmizela. Takže mluvila o svých problémech s úplně cizí vlčici. Kterou to nemuselo ani zajímat, která se jí mohla vysmát. Ne, té bolesti už bylo dost. Víc se jí do ní nevešlo. Jen kdyby věděla. Jen kdyby věděla, že vešlo. Bolesti se do vlka vešlo nekonečno. Problém byl, čím více jí bylo, tím hůř se vlk cítil. To Rue nevědšla, vůbec nevěděla.

Rue by ráda zažila nové přátelství, případně chtěůa ovlivnit své pocity:)

Poprosím za jeden stříbrný ticket stříbrnou tajnou myška věc.<3 Děkuji.

novoroční loterie 5/5

< velká houština

Po tom běhu houštím byla unavená. Sice nedávno vstala, i tak byla unavená. Tlapky se pod ní skoro propadaly. Nánosem sněhu se brodila jen stěží. Věřila ve všelicos, jen v to, že se postaví zase na vlastní tlapy, už ne. Měla naději. Měla chvilkovou naději. Ta se rozplynula jak pára nad jezerem. Pohled měla sklopený, z očí jí tekly slzy. Dýchala stěží, musela jít pomalu. Hodně pomalu. Až to její tlapy nevydržely, podlomily se pod ní a dopadla do měkkého, studeného sněhu. Bylo v tom celém jen jedno pozitivum. Pojmenoval jí to. Ta její schopnost se nazývala magie. Bohužel se ji už nikdy nenaučí. Neměla sebemenši naději, neměla jedinou pozitivní myšlenku v hlavě. Někde uprostřed rozlehlé planiny se stočila do klubíčka a začala plakat. Dlouho neplakala. Myslela si, že nebude ani teď. Nevydržela to. Plakala pro všechno, co ji trápilo. Prý pláč pomáhal. Možná jí pomůže. Možná bude proto zas všechno dobrý. Možná se vše spraví. Nikdy nepřestane být aspoň trochu naivní. Pláč byla možná ta naděje. tyto nově nabité myšlenky jí pomáhaly. Tak plakala dále.

novoroční loterie 4/5

< řeka Mahtaë (jih)

Prvně jen rychle šla. Chtěla se dostat od svého bratra co nejdále. Nesnažil se jí ani zastavit. Nesnažil se o nic. Doopravdy ji rád vlastně neměl. Možná ji jen chtěl využít. Sám o tom mluvil, ať se nenechá furt využívat. Přitom to byl on, kdo to měl v plánu. Rue dělala pořád tu stejnou chybu. Nedokázala se z toho začarovaného kruhu dostat. Bohužel když jí nepomůže Corvus, nepomůže jí asi nikdo jiný. Tak mu věřila. On ji odkopl. Odkopl ji jak posmrkaný kapesník. Takže prvně jen rychle šla, pak už běžela. Běžela, co jí síly dovolily. Běžela, co nejrychleji uměla. Přes slzy skoro neviděla před sebe, místní křoviny jí drásaly kožich a možná i kůži, jen to nevnímala. Vyběhávala emoce. Vyběhávala smutek a vztek. Bude běžet klidně až na konec světa, jen aby to všechno vyběhala. Zastavila až na konci houštin a ztěžka, sípavě oddechovala. Dostala se do fáze, kdy necítila radši nic. Běh pomohl. Běh jí pomohl. To bylo dobře. Moc dobře. Vydala se dál, až na rozhlehlou planinu, celou pokrytou násypem sněhu. Nebylo jí očividně pomoci. Byla marná. Neměl ji rád ani vlastní bratr, natož vlci jiní.

> středozemní pláň

novoroční loterie 3/5

Naštval se na ni. Ona to měla vědět, že se to stane. Když začala mluvit o své schopnosti, úplně vybuchl. On jí vůbec nevěřil. Nechtěl přijat ten fakt. Došlo jí, že on nic takového neuměl. Kdyby to uměl, neřval by tu na ni. Věřil by jí to. začala kňučet a couvat od něj. Tak moc ji děsil. Neměla ráda, když na ni někdo křičel. Věřila všemu, nikdy jen nevěřila tomu, že by na ni takhle křičel vlastní bratr. Vlastní bratr, kterého měla tak ráda, kterého tak obdivovala. „P-proč jsi na mě tak z-z-zlý?“ kňučela dál. Dál od něj couvala. Do očí se jí vehnaly slzy. Tohle nečekala. Tohle asi pokazila. Byla to její chyba. Ona to ale uměla. Viděla to na vlastní oči. Určitě se jí to nezdálo. Určitě to uměla. „J-já to ale umím. Umím! A-a ty mi nevěříš,“ řekla mu tak nahlas, jak to uměla a posléze se rozběhla pryč od něj. Nechtěla to. Nechtěla, aby ji viděl brečet. Nechtěla, aby ji viděl brečet kdokoli. Musela být teď sama. I když nevěděla, zda svého bratra po tomto ještě někdy uvidí. Teď se zas cítila naprosto sama a ztracená. Díky Corvusovi měla trochu naděje. Bohužel o něj zase přišla. Neměla nikoho a nic. Nevěděla, co bude dál dělat.

> velká houština

novoroční loterie 2/5

„Plno divných věcí. V dobrém, nebo špatném slova smyslu?“ zajímala se o tuto informaci dál. Třeba tou divnou věcí myslel i schopnost typu ovládat vodu. To bylo určitě v dobrém slova smyslu. Zamávala ocasem. Měla pocit, že následně řekla něco špatně. Ona by tomu věřila. Corvus to vůbec, vůbec neschvaloval. Posmutněla. Třeba nemusel sníst něco špatného. Třeba to bylo skutečné. On asi neuvažoval o této možnosti. Nechtěl uvěžovat o této možnosti. Rue by ráda o této možnosti uvažovala. „Všechno může být možné,“ řekla mu potichu a sklopila pohled. Bylo jasné, že si tím jen přihoršovala. „Já...objevila jsem u sebe takovou schopnost. Umím ovládat vodu. Trochu,“ řekla mu už zase veseleji a podívala se na něj. „ty jsi zkušenější a já bych chtěla tuto mou schopnost rozvíjet. Nevíš, jak? Nemáš taky nějakou takovou schopnost?“ pousmála se. Bylo by skvělé, kdyby oba měli takovou schopnost. Třeba taky ovládal vodu. Což by bylo nejideálnější. Poradil by ji. Naučil by ji. Ten ji určitě ještě naučí plno moc věcí. Věřila tomu jako ničemu jinému.