Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vážně to pro ni udělá. Vážně ji doprovodí až na hranice. Případně jí pomůže. Na jednu stranu měla obavy. Alfa si mohla myslet, že třeba neuměla být samostatná. Že neuměla jednat sama za sebe. Na druhou stranu těžko říci. Zda by tam sama dokázala v blízké době přijít. Takže nabídku krátkoocasé vlčice přijala. Usmála se na ni. Přikývla. Vydala se za ní. Cestu sama zběžně věděla. Jen tady bude mít aspoň jistotu. Že se někde fakt blbým způsobem neztratí. Sice by se jí to nejspíše nestalo. Jen její sebevědomí bylo fakt slabé. „Vy...pomáháte takhle vlkům častěji?“ zeptala se. Třeba to už pro někoho dříve udělala. Takže jí napadlo. Že mohla pomoci i samotné Rue. Nebo to dělala poprvé. A i tak jí to napadlo. Určitě ráda pomáhala. Rue by taky ráda pomáhala ostatním. Jen si nevěřila. Že by dokázala někomu jinému schopně pomoc. To se ve smečce naučí. Jestliže se tam dostane. Snad. „Kde sídlí vaše smečka?“ zeptala se jí také. Nevěděla. Jestli to nebyla blbá otázka. Jen kdyby se náhodou do Sarumenské smečky dostala. Sžila se tam. Trochu se pobytem ve smečce změnila. Tak by ji navštívila. Oplatila jí její pomoc. Byla by nerada. Kdyby Ismy pomoc zůstala jen tak bez odezvy.

> Sarumenský hvozd (přes řeku Tenebrae)

Byla hodně nervozní. Nemohla za to Isma. Byla nervozní při setkání s kýmkoli. Možná by byla jiná. Kdyby si v dětství neprožila to. Co si prožila. Občas jí trápilo. Že mnoho vlčat mělo lepší život. Než ona a její sourozenci. Jenže bylo to za ní. Mohla být jiná. Jen nevěděla jak. Jen se nedalo tak lehce zapomenout. Možná se tu, na Galliree, časem srovná. Možná tu brzy získá dávno ztracenou kuráž. Vše ukáže jen čas. Vlčice jí dala nabídku. Podívala se na ni. Možná s údivem. Možná jen s překvapením. „To byste...udělala? zeptala se. Ještě mírně nejistě. Třeba by jí pomohlo. Kdyby někdo šel s ní. Kdyby tam prostě nešla sama. Do neznáma se vždy hodilo mít někoho s sebou. I když nevěřila tomu. Že by místní vlci byli zlí. Hlavně, když sama Bouře jí řekla. Že tam byli fajn vlci. Nemohla samozřejmě házet všechny do jednoho pytle. Ale věřila tomu. Že by tam mohla v klidu žít. Pomáhat. Najít si nové přátele. Vždy měla naděje. Ať už falešné. Nebo pravé.

Přihlašuji: Rue
Týmová výzva: určitě ano.:)

Vlčice byla asi hodná. Udělala jí ještě více prostoru. To Rue uvítala. Byť jí to nebyla schopná rozumně říci. Zatím. „Taky mě těší,“ řekla jí zdvořile. Stydlivě. Hrábla přední tlapou do měkké země. zatímco koukala směrem dolu. Neuměla udržet moc dlouho oční kontakt. Dělalo jí to moc velké problémy. Když Isma znovu promluvila. Zas zvedla hlavu. „Určitě stihly,“ odpověděla jí. Pokusila se o menší úsměv. Možná to byla její rodina. Možná pocházely ze stejné smečky. jako Isma. Tak je hledala. „To zní...hezky. Taky bych ráda měla vlky, na které...na které bych se mohla spolehnout,“ odpověděla jí. Mírně svěsila uši. Teď neměla nic. Nikoho. Musela spoléhat jen sama na sebe. Asi to brzy nezvládne. „Jedna kamarádka mi pověděla o jedné smečce víc na jihu. Chci se vydat tam, prý tam jsou moc hodní vlci,“ promluvila na ni znovu. „Jen...jsem zatím nenašla odvahu,“ přiznala se jí tichým hlasem. Jednou tam půjde. Určitě.

Ozval se za ní hlas. Skoro vyskočila z kůže. Hned se jí naježila srst na krku. Prudce se otočila. Stála tam vlčice. Jen tě zdravila, pomyslela si. S rychle bušícím srdcem nechala srst zas klesnout. „Já...já...o-omlouvám se,“ pípla tiše. Sklopila pohled k zemi. Teď se jí mohla vlčice bát. Vysmát se jí. Nebo si o ní myslet něco. Rue hodně řešila. Co si kdo o ní myslel. „Rue,“ řekla Ismě taky své jméno. Tak se to asi dělalo. Někdo jí řekl své jméno. Tak ona mu řekla její jméno taky. Nebyla si tím jistá. V komunikaci s ostatními tolik zaostávala. Neměla ani ponětí. Jak s ostatními normálně komunikovat. Možná se jen bála. Možná byla fakt nějaká zaostalá. Isma na ni začala znovu mluvit. Rue se dostala ze svých myšlenek včas. Aby ji stihla vyslechnout. „Net-tuším,“ řekla smutně. Zavrtěla hlavou. Lhala by. Kdyby řekla, že se teď necítila dobře. Když nemohla vlčici pomoci. Jen bohužel ona žádné tři vlčice neviděla. Ona tady na Galliree neviděla ještě skoro nikoho. „Jaký to j-je? Žít ve smečce?“ zeptala se vlčice tiše. Isma to přece zmínila. Že žila v nějaké Mechové smečce. Rue přece taky mířila do smečky. Jen do jiné. Přitom nevěděla. Jaké to ve smečce vůbec pořádně bylo. Nikdy v žádné nežila. Nemohla to vědět.

< středozemní pláň

Nakonec se rozhodla. Vydá se tam. Musela. Jako tulačka by dlouho nepřežila. Asi. Potřebovala u sebe nějakou oporu. Ochranu. Už neměla bratra. Tak musela do smečky. Jestli ji přijmou. To nevěděla. Jen Bouře říkala, že tam byli dobří. Třeba se tam najde místo. Pro jednu slabou a ztracenou duši. Vydala se podél pláně. Napojí se na proud nedaleké řeky. Půjde. Půjde, dokud neuvidí mlhu. To bude znamení, že trefila. v malé říčce chvíli sledovala ryby. Už se učila lovit ryby. Došlo jí, jaký měla hlad. Musela jednu ulovit. Sledovala rybky dál. Některé byly větší. taková by ji mohla zachytit. Aspoň trochu. Ve vhodnou chvíli máchla tlapkou do vody. Jednu rybu vyhodila do vzduchu. Ta skončila na souši. Zmítající se rybu zakousla. Byla mrtvá. Lov byl úspěšný. Rue se mohla nakrmit. Dostala se přes šupiny a začala si pochutnávat na čerstvém, byť mírně slizkém mase. Jen jí to moc nevadilo. Měla totiž velký hlad. Po jídle si olízla pysky. Protáhla se. Zvedla se a vyrazila dál. Na jih.

< dutá hrouda (přes Borovicovou školku)

Bouře se vypařila. Doslova. Možná jí utekla. Možná se něco stalo. Rue se moc bála. Na to, aby to šla prozkoumat. Tak tu zůstala sama. Znova. Rozhlédla se. Nevěděla. Co dál. Asi by se měla vydat do té smečky. Jen se hodně bála. Fakt hodně. Její komunikace byla špatná. Nebyla ničím moc užitečná. Schopná. Aspoň teď ne. Jenže jinou možnost neměla. Asi. I tak stála na pláni dlouho. Rozmýšlela se. Byla si tolik nejistá. Jako celý svůj život. Celý svůj život žila ve strachu a nejistotě. Dětství ji zničilo. Celé dětství svému otci důvěřovala. Své mamince. Svým sourozencům. Teď byla dospělá. Věděla to. Že otec se nikdy nezměnil. Dokud nezemřel. Že je mohla maminka lépe ochránit. Taky Corvus, její bratr, se na ni vykašlal. Odkopnul ji jako starou. Nepotřebnou věc. Jak byla tak sama. Přemýšlela. Byla zase smutná. Jen už nebrečela. Možná neměla už slzy. Možná už nebyla tolik smutná. Aby brečela. Ať to bylo, jak to bylo, prostě jen stála na místě. Rozhlížela se. Snad očekávala nějaký zázrak. Nějaké znamení. Co tak mohla právě udělat.

> esíčka

31

Pouze pokrčila rameny. Nevěděla to. Jen si nebyla jistá. Že by to dokázala vůbec udělat. Spíše nedokázala. Byla na to moc křehká. Moc hodná. Přesunuly se ke konverzaci o bozích. Život a smrt. Život zněl fajn. Podle Bouře byl taky fajn. Za to, když zmínila Smrt. To se jí zježily chlupy na krku. Podvědomě. Život rozdával život. Smrt asi smrt. Znělo to tak. Nechtěla ji nikdy potkat. Ono to tak občas nevypadalo. Chtěla žít. Něco dokázat. Jenže ona asi nic nedokáže. Bude navždy slabá. K ničemu. „Moc hezké,“ pousmála se. Pochválila jí oči. Kterými se chvástala. Jen Rue to jako chvástání nebrala. Nikdy nebrala nic jako chvástání. Možná ani plně nerozuměla tomu pojmu. „Tak asi dobře,“ souhlasila nakonec s jejím návrhem. Aby šla do nějaké té smečky. Jen, když jí vyhodí. No bude se cítit ještě hůř. Ale zkusí to. Udělá to. Když Bouře říkala, že byla smečka fajn. Že tam byli hodní vlci. Třeba to vyjde. „Vyřídím,“ řekla tiše. Teď už tam fakt musela. Musela vyřídit vzkaz. Pak se na její pokyn zvedla. Něco ulovit. Možná se to jídlo hodilo. Přece ji neodmítne. Přes řeku, zapamatovala si ještě trasu. Přibližnou. Aby věděla. Nejspíš ji stejně pozná podle té mlhy.

> středozemní pláň (přes borovicovou školku)

Duben - 8

Posmutněla. Zas tak dlouho pryč nebyl. i tak měla strach. Všichni měli o něj strach. Jim se mohlo tak lehce něco stát. Byli všichni tak věčně vyděšeni. Všichni byli pořád v pozoru. Možná byla váhoa, že byli více pozorní. Jenom všechno mělo své limity. Oni byli až moc v limitu. „Ty jsi chtěl utéct?“ zeptala se vyděšeně. Nedala se odbýt. Nevěděla, co by bez něj dělali. On jim kazil naděje. Byl věčně frustrovaný. I tak by nevěděla. Co by bez něj dělala. Tentokrát se vydala maminka jako poslední. Nechtěla, aby zase někdo utekl. Bylo to tak nejlepší. Když někdo hlídal vzadu. „Za chvíli tam budeme. Snad tam nečeká,“ fňukla. Směrem ke své sestře. Sice si o každém snažila myslet jen to dobré. Jen nebyla zas tak hloupá. Věděla, jak těmito zakázanými procházkami riskovali. Kdyby tam už byl. Kdyby tam čekal. Bylo by to špatný. Dopadlo by to špatně. Zatím je nikdy nenačapal. Jen co nebylo ještě, může se stát. Kdykoli. Ty procházky museli podnikat. Aby se naučili lépe lovit. Bojovat. Aby nebyli jen furt v tmavé noře. Táta je trénoval méně. Když ano, byl při tom krutý. Hlavně, když se jim něco nepovedlo. Maminka na ně byla milejší. O hodně. S ní se trénovalo lépe.

Duben - 7

Maminka si až pozdě všimla, že tu Corvus nebyl. Všichni si toho všimli až pozdě. Maminka začala panikařit. Začala zrychleně nasávat. Zachycovala jeho pach. Rue byla vyděšená. Myslela jen na to nejhorší. Něco ho přepadlo, uneslo. Táta ho stáhl do křoví a zabil. Jakmile se maminka rozběhla pryč, všichni sourozenci za ní. Nechtěli tu zůstat sami. Sami se příliš báli. Mohl se tu kdykoli objevit. Našli ho zanedlouho. Stál tam a koukal někam do dáli. Rue se prvně skrčila. Pod náznakem nebezpečí. Pak se zas narovnala. Nic tu nebylo. „Co to vyvádíš? Takový strach jsme měli,“ kníkla. Pořád v šoku. byl v pořádku. Byl. To bylo dobře. Mamka mu začala cosi říkat. Rue se rozhlížela. Nikdo nehlídal. Musela hlídat ona. Ona a její sestra. Seth také. Jenže Seth se zrovna válel v suchém listí. Taky nehlídal. Rue nechtěla hlídat. Nevydala by ani hlásku. Kdyby tu bylo nebezpečí. Kdyby táta přišel. Nedokázala by to. Její sestra Nirvana snad ano. Snad. Mírně se jí naježila srst. Strachem, stresem.

Duben - 6

Až se otce zbavíme. Tato slova jí rezonovala v hlavě. Pořád dokolečka. On je týral. Nikdy se na ně neusmál. I tak by si nepřála, aby se mu něco stalo. Aby se cokoli stalo komukoli z rodiny. Rue byla naivní. Neuvědomovala si plně otcův hněv. Brzy by se mohlo někomu něco státi. Stáhla uši dozadu, když na ni Corvus sykl. „Jsi zlý,“ řekla mu. Tiše. Vzdálila se od něj. Byl zlý. Vždyť ona potřebovala naděje. Všichni je potřebovali. Jen Corvus to pořád rozhazoval. Děsil je ještě víc. Než vyděšení byli. Do očí se jí zas draly slzy. Snažila se je zahnat. Když je zahnala, zanedlouho se k ní přidala její sestra. Ta jí ty naděje dá. Dají si naděje navzájem. Tiše mluvily. Každou chvíli se rozhlížely. S ní jí bylo dobře. Měla ráda i své bratry. Jen se svou sestrou měla speciální vztah. Rozuměly si více. Více, než se zdálo. Možná Nirvana ji ještě držela na zemi. Při smyslech. Držela jí ještě trochu odvahy a vůle. Aspoň, že ji měla. Aspoň, že svou rodinu měla. Nirvanu, Sethe, Corvuse, maminku. Táta bude zas hodný. Určitě bude.

30

„Vlastně...nikdy ne,“ přiznala se. Jen by se nikdy nedokázala fyzicky postavit svému bratrovi. Nikdy by to nedokázala. Ani fyzicky. Ani psychicky. „Věřím v ně. Určitě existují. Jen žádné konkrétní neznám. A tady...už vůbec ne,“ řekla jí stydlivě. Hrábla tlapkou do země. Neměla ještě příležitost se o jakýkoli svatých dozvědět. Jen i když žádné neznala, občas k nim vzhlížela. Poskytovali jí útěchu. Klid. Nad tím, že bylo něco výš. Co vlky snad chránilo. Hlídalo je. „Já bych chtěla do smečky. Mám pocit, že to sama nezvládnu. Ale asi by mě nikde nechtěli,“ odpověděla na téma o smečkách. Nic nedokázala. Byla slabá. Takové smečky nechtěli. Zbystřila, když Bouře začala mluvit o svém kamarádovi. Připadalo jí, že jí dělal radost. Taky by ráda měla někoho, kdo měl rád i ji. Nejen ona jeho. Postupem rozhovoru jí docházelo, že její bratr ji asi moc rád mít nebude. Opustil ji. Nevěřil ji. Urážel ji. Tak se nechoval vlk, který měl rád. „Máš ho hodně ráda? Toho Rolanda. Jaký je?“ zeptala se. Ne provokativně. Takové věci Rue nikdy nedělala. Jen by i ona ráda poznala další vlky. Měla nové kamarády. Jen jí to její nedůvěřivost příliš nedovolovala. Nevěděla, jak z toho začarovaného kruhu ven.

Duben - 5

Rue si neuvědomovala, jak moc byl její bratr jejich otci podobný. I kdyby si to uvědomovala, odmítala by si to přiznat. Její sourozenci pro ni byli všechno. Jediná útěcha. V tomto těžkém životě. Všichni. Taky jejich maminka. Jen sourozenecké vztahy byly jiné. Jiné, než ty rodičovské. Slova Corvuse jí celkem bolela. Matka by jim nelhala. Matka by jim nikdy určitě nelhala. „Třeba jsou ty naděje...skutečné,“ šeptla k němu nazpátek. Třeba bude všechno dobrý. Třeba všechno dobře dopadne. Třeba nastanou lepší věci. Rue měla růžové brýle. V tomto. Věřila, že to utrpení nebude trvat navěky. Věřila, že jednou táta přijde a usměje se. Olízne je. Přinese jim s láskou dost jídla. Věřila v to. Ale když je maminka vodila zpět k noře, třes se jí vrátil. Tak moc se bála. Tak moc tam nechtěla. Byť věřila v lepší časy. „Vše bude dobrý, vše bude v pohodě, určitě nás má rád, určitě nás miluje,...“ šeptala si pro sebe slova naděje. Slova naděje, které pro ně měla i maminka. Slzy se jejím očím nevyhly. Třes v tlapách taky ne. I tak tomu všemu věřila. Musela. Jinak by se zbláznila.