Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk a vlčice už na první dobrou působili mile. Taky tak mluvili. Ulevilo se jí. Mohla jim dělat společnost. Vlci v Sarumenské smečce museli být celkově milí. Vybrala si dobře. Udělala určitě dobré rozhodnutí. Přidat se sem. Aspoň, že jí o Sarumenské smečce Bouře kdysi řekla. Vlčice navrhovala, že by se mohla přidat ke sbírání šišek. „Určitě ráda. Na co je potřebujete?“ souhlasila, pousmála se. Ještě se úplně ve smečkovém životě nevyznala, neznala všechny zvyky a rituály, co se tu děly a dít budou. „Těší mě, Jasnavo a Tonresi. Já...jsem Rue,“ představila se jim na oplátku. Usoudila, že se to slušilo. „Ano, přidala jsem se hodně nedávno. Ale už jsem poznala i jednu mladou vlčici od vás, Kianu,“ odpověděla i s dodatkem, byť to možná bylo zbytečné. Možná chtěla jen vypadat, že se uměla přece jen socializovat. Jenže socializovat se s vlčetem bylo mnohokrát lehčí, než s dospělým vlkem. To už měla i vlastní zkušenost. „Pomoc mně? No...“ začala, na chvíli se zasekla. ...„přiznám se, že žiji ve smečce poprvé. Možná bych měla asi znát větší rozsah znalostí o smečkovém životě,“ vysoukala to ze sebe nakonec. Nebyla si jistá, jaký na to budou mít názor. Jen už se nemohla vyhýbat pomoci v různém smyslu slova. Už ne. Hlavně jí ji nabízeli sami. To určitě znamenalo, že rádi pomohou. Něco jí určitě nového naučí. Tolik toho nevěděla.

< mýtina

Došla někam do středu lesa smečky. Cítila tu po více čerstvých pachů. Některé tedy už pomalu mizely. Rue se musela socializovat. Nemohla se navždy stranit. Hlavně ne před ostatními smečkovými vlky. Oddechla si. Vydala se za nejbližší dvojici. byla to vlčice, co mělavěnec na krku, a pak další vlk. „A-hoj. Neruším?“ pozdravila, zeptala se stydlivě. Snad nebudou naštvaní, že je takto přepadla. „Není potřeba něco...udělat?“ zeptala se jich ještě. Nechtěla tu jen tak bloudit. nechtěla být přítěží. Chtěla k něčemu být. Vlastně vždycky se snažila zavděčit. Byla už zvyklá tohle dělat. Jenže vždycky to bylo zbytečné. Její otec neocenil nikdy nic. Nebudu na to myslet, připomenula si. Zavrtěla hlavou. Podívala se znovu na oba vlky, jakoby čekala nějaký úkol. Na jednu stranu se jí i celkem líbil věnec vlčice. Nikdy to v životě neviděla. Že by mohl mít vlk takovou věc. Jako měla ta vlčice. Pak hlavu zas mírně sklonila. Přece si je tu nebude prohlížet. To bylo neslušné.

Rue si odpočinula. Po tom, co prošly s Kianou i mýtinu. Tak se šla Rue najíst a trochu se vyspat. Potřebovala to hodně. Předtím toho udělala hodně, bez jakéhokoli odpočinku. Teď se cítila zase odpočatá. O to víc, když jí došlo, že spala v ochraně smečky. Nespala sama. Tady by se vlci navzájem ochránili. V případě nebezpečí. Cítit se bezpečně. To potřebovala snad celý život. Mýtina jí najednou nepřidala tak děsivě. Jako předtím. Zvykne si, určitě. Chvíli pozorovala obrovský javor, tyčící se tady na mýtině. Na chvíli jí tak proběhly myšlenky na její sourozence. Ráda by zas někdy viděla Nirvanu. Asi jen díky ní to všechno přežila. Jenže jediný, o kom věděla, že žil taky tady na Galliree, byl Corvus. Ten ji naposled odkopl jako kus suché větve. Možná už ji nechtěl ani vidět. Byla pro něj příliš slabá. Nejistá. Jenže i tak by ho ona ráda zas viděla. Ať se choval jak chtěl. Pořád to byl její bratr. Sice zabil otce, i jejich vlastního otce. Možná se dalo říci, že zbytek zachránil. Ty myšlenky jí stejně neudělaly nakonec dobře. Pod těmi myšlenkami se musela otřásnout. Nebude na to myslet. Zvedla se, naposled pohlédla na javor, přičemž se vydala hlouběji do území. Nebudu na to myslet, pomyslela si pořád roztřeseně. Stačilo na svou minulost jen pomyslet.

> Sarumenský hvozd

< Sarumenský hvozd

„Máš hezké jméno. A děkuji...za přivítání,“ odpověděla jí. Nejistá tím, zda-li se toto říkalo. Její schopnost komunikace byla špatná. To se odvíjelo už z jejího dětství. Taky tomu nahrával fakt. Že se nikdy s moc vlky nesetkávala. To z ní vytvořilo úplnou asociálku. Třeba jí smečka pomůže se z toho dostat. Z toho začarovaného kruhu, který neměl konce. Taky si všimla, že znervozněla i Kiana, jak se jmenovala. Chápala ji moc. Až moc. Zažívala při cizích vlcích to stejné. Rue tedy už nebyla vlče. Byla jenpravda, že se tak občas cítila. Ona by stejně chápala i to, co chápat nešlo. Byla až moc hodná. A empatická. „No můj úkol byl ulovit zajíce,“ odpověděla jí jednoduše. Byla pravda, že už asi nebyla přítomná. Když jí Roland zkoušku zadával. Bylo to pořád vlče. Ta lítala všude možně. Pokud měla poklidné dětství. „Vše...v pořádku?“ zeptala se jí. Všimla si, že ji začaly sžírat obavy. Poznala to v jejích očích. Bílávlčice nerada koukals cizím do očí. Jen tak zrovna omylem prolétla pohledem. Nechápala, z čeho měla obavy. Možná z ní. Což vyčarovalo obavy i jí samotné. Nechtěla, aby se jí kdokoli bál. Byla to spíš ona. Kdo se bál. Následně ji vedla směrem na mýtinu, jak si Rue vyžádala. Mýtina byla celkem pusté místo. Nerostla tu žádná tráva. Jen houbičky, které neznala. Uprostřed mýtiny se tyčil obří javor, očividně hodně starý. To šlo poznat. I tak byl krásný. Chvíli si to místo jen tak prohlížela. Připadalo jí trochu strašidelné. Potlačila otřásnutí se. Bylo tu bezpečno. Žila tu přece smečka. Teď tu bude žít i ona. Nemohla se bát. I když byla pravda, že zatím se moc bezpečně necítila. Ten strach se časem určitě zmírní. Musel. To už na ni tmavá vlčice znovu promluvila. Otočila se k ní. Skoro zapomněla, že tu nebyla sama. „Lovit není zas tak...těžké. Stačí se umět dobře plížit, být proti větru a vědět, kdy prostě...no prostě vědět, kdy po kořisti prostě skočit,“ odpověděla jí s menším úsměvem. Možná už tyto informace věděla. Ona to jen tím pádem opakovala. Jenže byla pravda, že vlčeti se občas informace zopakovat musely. Na druhou stranu Kiana vypadala učenlivě, trpělivě. Rue to dalo hodně práce. Jen za to mohlo její sebevědomí. Teď se stejně pokoušela vlčici jen trochu uklidnit. To jí už došlo, že její neklid pocházel z té zkoušky. Nevěděla, zda ji zkouška čekala jednou taky. Ve smečce už byla. Taky nevěděla, jestli všechny zkoušky byly stejné. Jen jí to nechtěla již říkat.

Dlouho sama nevydržela. Což bylo pravděpodobně lepší pro ni. Nevěděla. Zda byla mladá vlčice pro začátek nejlepší. Jenže Rue by nikdy neodporovala. K tomu určitě věděla, kde se občerstvit a odpočinout si. Podívala se na ni. „Ahoj. No...ano. Před chvíli jsem byla přijatá,“ odpověděla jí tiššeji. Necítila se při vlčeti tak nervozně. Jako při jiných vlcích. Ještě jí ten čas strávený s klidnějším vlčetem prospěje. „Jsem Rue. Ty?“ zeptala se jí na jméno taky. Bylo by horší. Kdyby nevěřila, že sem fakt už patřila. Na druhou stranu to byla určitě ta stejná vlčice. která byla i při zadávání úkolu pro ni. Určitě ji poznala. Takže musela vědět, že měla o smečku zájem. Určitě by se nepromenádovala územím. Kdyby ještě nebyla přijatá. Jen taky nemohla vědět. Čeho byla Rue schopná. Takže by jí to nevyčítala. Nevyčítala by jí to ani tak. Asi. „Prý bych se měla podívat na mýtinu a do úkrytu. Ty...určitě víš, kde to přesně je,“ pousmála se na ni. Když už tady měla snad znalou společnost, nebude tu snad bloudit. Chtěla se seznámit se svým územím. Než si půjde odpočinout. Pokud nebude vlčice chtít. Bude muset najít někoho jiného. Případně si ukázat vše sama. I když by to vítala, věděla, že by to bylo trapné. Prostě se musela seznámit s ostatními. Jak už zmínila. Jen to bude pro ni ještě chvíli těžké.

> mýtina

< tmavé smrčiny

Bylo včasné ráno. Když Rue vkročila na území Sarumenské smečky. Její nové, hlavně první smečky. Žila ve smečce. Byl to pořád zvláštní pocit. Možná bude mít přátele. Bude mít ochranu, podporu. Jen musela být užitečná. Ještě nevěděla vše plně o smečkovém životě. To se naučí určitě od pohledu. Případně se poradí. Musela. Jestli chtěla být plnohodnotnou členkou. Oslovovat ostatní jí vždy stálo hodně úsilí. To se teď mohlo o hodně zlepšit. Stejně jako další věci. Jako její sebevědomí nebo odvaha. na sebevědomí záviselo celkově dosti věcí. Na území se rozhlížela chvíli obezřetně kolem sebe. Nehledala tady nebezpečí. I když se to mohlo stát, vypadalo by to tu jinak. Ve vzduchu kromě plno pachů smečkových vlků cítila také pach čerstvé kořisti. Výrazný. Musela se tu lovit vysoká. Na tu bylo většinou potřeba více vlků. Přemýšlela. Že by se přece jen najedla. Nebo si odpočinula. Sama alfa jí řekla. Že mohla. Takže se vydala po pachu jídla. To jí dovede nejspíše na mýtinu. Pak do úkrytu. Pochybovala totiž, že by nechali ležet takovou velkou kořist jen tak pod širým nebem. Určitě ji schovávali do úkrytu.

Pousmála se. Když jí pochválila jméno. Nevěděla, co na to říct. Taky nevěděla, zdali to řekla jen ze zdvořilosti, anebo se jí její jméno vážně líbilo. Jen to dále neřešila. Důležitější část byla před ní. Maple se rozpovídala. Bylo jasné, že i alfa jednou byla jen nižší člen. Snažila se zapamatovat všechny nové informace. Vypadalo to pro ni moc nadějně. Což jí upřímně překvapilo. Vždy myslela jen na to nejhorší. Takže se jí teď ulevilo. Mýtina ve středu lesa. Úkryt nedaleko mýtiny. Oslovit někoho z členů. To bylo asi to nejdůležitější. Co by měla udělat jako první. Někoho oslovit. Následně se podívat na ostatní smečková místa. „Já...ani nevím, jak vám poděkovat. Budu se ze všech sil snažit být smečce...užitečná. Určitě se nerozhodnu jinak,“ prohlásila, s viditelnou úlevou. Žádnou svou emoci asi neuměla krotit. Bude jí stát asi ještě nějaké úsilí oslovovat i ostatní členy. Jenže seznamovat se musela. To věděla. „Určitě se vraťte, nechci vás dál vyrušovat. Seznámím se na území s ostatními a...někdo mě určitě územím a začátkem provede,“ odpověděla jí s přikývnutím. Udělala pár kroků směrem dál do lesa, pak se otočila nejen, že si stejně nebyla jistá. Zda mohla už odejít. „Kořist, co jsem... ulovila, mám vzít s sebou?“ zeptala se ještě. Tak nebo tak, cítila u sebe radost. Naději na lepší zítřky. Což necítila hodně dlouho předtím. Byl to neobvyklý pocit, pro ni ale vítaný.

> Sarumenský hvozd

Měla velké štěstí. Narazila přímo na samotnou alfu smečky. Ještě lépe věděla, o čem mluvila. Rue spadl v tomto ohledu kámen ze srdce. Alfa působila přátelsky. Uvolněně. Aspoň zatím se nepozastavila nad její nervozitou. Třeba to dobře dopadne. „Ah, já o-mlouvám se, ani jsem neřekla své jméno. Jsem...Rue,“ došlo jí. To bylo už trapné. Vychrlí ze sebe vše důležité, jen to jméno vynechá. Přičemž jméno bylo hodně důležité také. To už si jí ale vedla stranou od dvou dalších přítomných. Okem se na ně podívala, jinak si nedovolila si je prohlížet. Mířila poslušně za Maple. „Ano, určitě,“ přikývla na její slova. Její nervozita znovu stoupla. Otázky. Měla strach, že už na nich pohoří. Ať už ji přijme, nebo ne. Rue bude potřebovat pořádný psychický odpočinek. A taky asi terapii na zmírnění nervozity. Bylo to hrozné. Jen se neuměla chovat jinak. Skrýt ten neustálý stres a obavy. „Já...no nikdy jsem ve smečce nežila. Ale chtěla bych začít žít...jinak. Jako tulačka se po té době cítím už jako...ztracená duše. Moje kamarádka Bouře mi o vaší smečce říkala, mluvila o ní moc hezky, i o vlcích v ní. Proto jsem šla k vám,“ odpověděla popravdě. Tak, jak jí Maple bez jejího vědomí přinutila. I když pravda byla taková, že by řekla pravdu i tak. Rue nedokázala lhát. Sice asi nevěděla, kdo byl Bouře. Taky nezmínila, že hezky mluvila hlavně o Rolandovi. To snad nebylo tak důležité. Identifikace Bouře asi ještě ano.

< Sarumenský hvozd

Čekala. Čekala celkem dlouho. Vedení muselo mít hodně práce. Nebo udělala chybu, že se nijak neozvala. Pokud byli zatíženi, připadalo jí logické, že si Rue nevšimli. I když její odvaha byla na bodě mrazů, přičemž její nervozita na bodě varu. Bylo na čase jednat. Nechtěla už výt po té době, co tu strávila. Určitě by každý poznal, že tu už seděla nějakou chvíli. Bylo by to trapné. Ona se nechtěla ztrapnit. Možná už trapná byla. Nemusela to zhoršovat. Vydala se se zajícem podél hranic. Určitě tu na někoho blízko narazí. Její cesty ji zavedly až do dalšího lesa. Tady už nebylo území. Jen se tu vznášelo plno pachů vlků ze Sarumenské smečky. Některé byly ještě čerstvé. Aktuální. Zhluboka se nadechla, vkročila za nejbližšími pachy. Kdesi v lese narazila na tři vlky. Jednu vlčici a dva vlky. Roland, ten, co jí zadal úkol, tu nebyl, jenže tito jí mohli též poradit. Položila králíka před ně. Chvíli na ně jen koukala, pak až si uvědomila, co dělala. Zavrtěla hlavou, pokusila se nezazmatkovat. „Já...zdravím. Nedávno jsem...byla jako zájemkyně k přijetí do S-arumenské smečky. Od gammy Rolanda jsem dostala úkol ulovit...no králíka. Teď bych potřebovala poradit, kde najdu...vedení, alfu, aby mohla po-soudit, zda budu přijatá nebo ne. Všimla jsem si, že máte taky pach smečky. Poradíte mi?“ vychrlila ze sebe, pokusila se o menší úsměv. Občas musela znít až moc nervozně. Vynechala část o tom, že dlouho na území už čekala. Ještě by se jí vysmáli. Tohle jí dalo hodně odhodlávání se. Taky to asi vyčerpalo hodně její sociální energie.

> tmavé smrčiny

< liliový palouk

Splněný úkol k přijetí

Vzala uloveného králíka do tlamy a pomalu se vydala zpět do hvozdu. Samou nervozitou neměla ani hlad. Takže že dlouho nejedla, že držela v tlamě čerstvě uloveného králíka. To si ani pomalu nevzpomněla. Úkol splnila. To problém snad nebyl. Spíš se budou divit, kde tak dlouho byla. Budou si spíše myslet, že dlouho nedokázala nic ulovit. Což neudělá moc dojem. Oddechla si. Zkusí to. Když to nevyjde. Králíka si pak sní. Nebo jim ho pak nechá jen tak. Přitom si uloví něco jiného. Už byla tak blízko. Bylo by tak hloupé utéct. Vlezla mezi první stromy. Někam na hranice. Odložila králíka. Možná by měla zavýt. Dát o sobě vědět. Jenže její každý zvuk v jejím hrdle hned vyschnul. Její nervozita asi dosáhla nejvyššího stupně. Pach kořisti někoho určitě přiláká. Určitě. O tom se nedalo pochybovat. Králík byl ještě čerstvý. Voňavý. Ten pach se roznese brzy aspoň po půlce lesa. Sama se posadila. Rozhlížela se chvílemi do všech stran. Aby se nelekla, až se někdo objeví. Stejně se asi lekne.

< Sarumenský hvozd

Úkol k přijetí do smečky - lov

Ani už nevěděla. Jak dlouho váhala. Odvážila se tam jít. Požádat o přijetí. Jenže teď jakoby utíkala. Pořád to oddalovala. Už to nějaká chvíle byla. Nebyla si ani jistá, zda-li ji tam ještě vůbec očekávali. Možná by to měla vzdát. Odejít od toho rozhodnutí úplně. I když si vzpomněla, že udělala ten první krok. Tím pádem musela i druhý. To zvládne. Musela. Nemohla přece chodit od smečky ke smečce, následně pak utíkat od přijímacích úkolů. To by nebylo správné. Taky by se cítila hodně trapně. Dobře. Byla na louce. Rostlo tu plno květin. Neznala je. Byly krásné. Moc hezky voněly. Nejen květiny tu voněly. Králíky tady cítila. Určitě ne jediného. Muselo se to tady jimi jen hemžit. Schovaní v dlouhé trávě. Nevinně hledající svoji kořist. Rue teď šla hledat je. Navázala na nejbližší pachy, přičemž se za nimi vydala. Snažila se vzpomenout na co nejvíc svých loveckých zkušeností. Králíci byli blízko. Bohužel udělala přebytečný krok. Dvojice králíků si jí všimla a utekla. Věděla, že honit splašeného králíka nemělo cenu. Pomalu oddechla. Byla nervozní. Byla hodně nervozní, což jí lov dělalo ještě těžší. Našla jiný pach, v jiném směru. Tentokrát zahlédla králíčí uši, takže neudělala krok navíc. Rychle zkontrolovala, jestli byla proti větru. Pak se přikrčila. Pomalu, tiše, trpělivě, soustředěně. Najednou se vymrštila. Skočila přímo na nic netušícího králíka. Utéct nestihl. Přimáčkla ho k zemi. Asi dvě vteřiny na králíka koukala. Pak ho zakousla, zabila, než by se stačil vyvléknout. Tak, jak měla. O krok odstoupila. Zvládla to. Fakt to zvládla. Nemohla tomu uvěřit. Po dlouhé době. Snad se jí to jen nezdálo. Chytla tělíčko do tlamy. Vydala se zpátky na území. Pokud na ni už nezapomněli, možná ji ještě přijmou. Snad.

> Sarumenský hvozd

Dodatečný post k prvnímu setkání v červenci

Vlk Roland na chvíli konverzaci přesměřil k Bouři. Neušlo jí, že se snažil o to, aby se Rue trochu uvolnila. Pořád mu byla vděčná za to, že jí za její nervozitu hned nevyhodil. „No...ano. Vypadala celkem...spokojeně, ale...neptala jsem se jí přímo,“ odpověděla mu na obě otázky. Někdo mohl na venek vypadat dobře. Vevnitř se dobře cítit nemusel. Někteří to uměli perfektně maskovat. Takže mu to nemohla říct s jistotou. Řekla mu jen to, co si myslela ona sama. Následně sem přišla další vlčice. Prý beta smečky. „A-hoj. Těší mě,“ pozdravila Wolfganie zdvořile, přičemž se pokusila o menší úsměv. Už ani nemusela říkat. Že se chtěla přidat. Což jí poskytlo menší úlevu. Na druhou stranu, kdyby musela, asi by to udělala. Zvládla to jednou. Tak by to zvládla podruhé. I když si tím nebyla jistá. „Děkuji...za tipy. Tak já teda pomalu vyrazím,“ pokývla na svá slova. Už nebylo co řešit. Dokud nesplní úkol. Tak vyrazila do blízkého okolí najít nějaké zvíře. Musela věřit tomu, že to dobře dopadne.

> liliový palouk

VLA -= FM2

Vlk působil přátelsky. Zatím to nevypadalo. Že ji odsuzoval. Za tu její nervozitu. Zatím se necítila o nic víc uvolněná. To přijde možná až za chvilku. „Ty jsi tedy Roland? A-ano, o tobě mi přesně Bouře říkala,“ poznamenala. Tiššeji. Taky se jí potvrdilo. Že alfou nebyl. To by jí Bouře spíš řekla. Kdyby byl. Pouze přikývla. Pak jí řekl o úkolu. Znělo to logicky. Místní vlci určitě potřebovali vědět. Že měli schopné zájemce. Jen Rue si nikdy vůbec nevěřila. Myslela si. Že nic neuměla. Hlavně nelovila strašně dlouho. I když šlo nejspíše o ten nejjednodušší úkol. Co jí mohl zadat. Dá to. Určitě to dá. Musela tomu věřit. Aspoň ukáže. Že byla hodná být ve smečce. Musela si prostě více věřit. Takhle by být jinak ve smečce nemohla. Kdo by chtěl do smečky neschopnou vlčici. Která se všeho bála. Vydechla. Aby se uklidnila. „D-dobře. Přijí-mám tento úkol. C-o mám ulovit?“ zeptala se ještě. Přešlápla. Nějakou menší zvěř by zvládla. Na velkou kořist neměla odvahu. Hlavně to nikdy nedělala. Lovit kopytníky. Nebo prasata. Vždy si ulovila hlodavce. Nebo králíky. To pro jednoho vlka její nátury stačilo. Dostatečně. I když se velká zvěř lovila většinou ve více. Určitě by jí nedal hned na začátek takový požadavek.

VLA = FM1

Bylo to tady. Po tom. Co Isma řekla. Kde ji najde. Taky po komplimentu. Kvůli kterému se nevědomky mírně začervenala. Tak její nová přítelkyně zavyla. Chvíli čekaly. Pak se tu v povzdálí objevilo vlče. Něco na ně zlostně pořvávalo. To už se chtěla Rue otočit. Utéct. Odolala. Je to jen vlče, pomyslela si. Snažila se udržet klid. Jestli jí to šlo. Vlčata často jednala jinak. Než dospělí. Ona jako vlče žila celou dobu v iluzi. Ve falešné naději. Naštěstí její myšlenky přerušil další vlk. Ten se prvně snažil odlákat tmavé vlče dál. Pak celou svou pozornost přesměroval na dvě vlčice. U hranic. To zvládnu, snažila se podpořit v hlavě. Znovu odolala pokušení vycouvat. Jen už nemohla. Pár vteřin čekala. Že to za ní třeba poví Isma. To by bylo trapné. Musela začít sama. „Z-zdravím,“ vypravila ze sebe prvně. Nervozně. Fakt hodně. „Já jsem...Rue. No jedna moje kamarádka mi řekla...o vaší smečce. Prý jste tu dobří a...a já hledám nějakou smečku,“ pokračovala ve svém nervozním projevu. „Chtěla bych...se k vám přidat,“ vyhrkla to ze sebe nakonec. Ani si skoro neuvědomila. Že zadržovala nervy v podstatě dech. Zhluboka oddechla. Mohl ji rovnou vyhodit. Za její nervozitu. Mohl nesouhlasit. Ať už kvůli jinému důvodu. V hlavě se jí začaly prostě ronit ty nejhorší scénaře. Okem zabloudila k Ismě. V které viděla velkou podporu. Už jen tím. Že tu byla. Sama by to asi vážně nedokázala.