Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Zahlédnout bílého jelena (Skvělé místo pro život)

Koulovali se sněhovými koulemi. Rue to považovala za zábavu. Nikdy předtím nic takového nezažila. Bavila se. Vždycky si myslela, že tento pocit nikdy nezažije. Že pro ni neexistoval. Existoval. A byl skvělý. Vždycky, když jí přistála sněhová koule na těle, zastudila. Jen to Rue momentálně moc nevnímala. Jen trochu. I tak pokračovala v tvoření a házení nových sněhových koulí. Přestala, až když se Jerry někam zadíval. Byl tam jelen. Sněhově bílý, velký. Byl krásný. Ani by nepomyslela na to ho ulovit. Byl majestátní. Rue párkrát zamrkala. Jestli byl vůbec skutečný. Jenže pak už tam nebyl. Jako kdyby se najednou vypařil. „To bychom ale...měli halucinace oba,“ podotkla, v menším šoku. Bylo možné, že mohlo toto místo způsobovat halucinace. ale bylo tak krásné, úžasné. Nedokázala by tomu uvěřit. Že by v tomto byl takový zásadní háček. Šla s Jerrym prozkoumat místa, kde byl. Stopy jelena tam vážně byly vyšlapané. Jen najednou končily. „Gallirea je vážně plná nevysvětlitelné magie,“ poznamenala směrem k Jerrymu. Vydechla páru. „A...ne všechny činy bohů jsou špatné,“ troufla si říct. Jerry jí říkal o tom, že bohové dokázali vlkovi přinést do života tady překážky. Ale tenhle bílý jelen byl krásný výtvor. Zajímavý. Kdyby mohla, zahlédla by ho ráda zase. „Co teď?“ zeptala se Jerryho. Jejich koulovačka skončila. Bílý jelen zmizel. Tady bylo krásně. Jen věděla, že bude chtít Jerry jít dál. A ona chtěla vidět i další krásná místa Gallirei. „Další krásná místa?“ usmála se. Stejně by mrzli. Kdyby tu chtěli posedávat déle. Takže jakmile Jerry vybral směr. Vydali se tamtudy.

> tajga

13. Zúčastni se koulovačky

< řeka Kiërb

Přikývla. Možná nesnášela samotu. Jen spíše tu dlouhodobou. Potřebovala se cítit bezpečně. To věčně sama, bez stálého bydlení, moc nešlo. Jí ne. „Na tom něco bude. Pokud jeden chtěl a měl příležitost...“ řekla. I ona se jednou naučila mluvit. Chodit. Jen se těžko učilo. Když neměla jak. Jako to měla se svou komunikací. Teď už příležitost měla. Teď měla příležitost naučit se plno věcí. To, co se nedokázala naučit nikdy předtím. Co se nemohla naučit nikdy předtím. Třeba projde plno pokroky. Jerry ji následně ujistil, že most je udrží. Možná po něm už šel. Takže to věděl. Jen se mohlo kdykoli stát cokoli. Nestalo se to sice poprvé. Jenže se to mohlo stát podruhé. Zase měla pesimistické myšlenky. Už byly její součástí. Bohužel. Nikdy se jich nedokázala zbavit. Nešlo to. Byly silnější, než ona. Pokusila by se to aspoň prozatím zahnat zpátky. Jenže nešlo to. Nikdy to nešlo. Nakonec to zvládli. Ocitli se v zasněženém lesíku. Přímo na mýtince. Odkud viděli i pomalu zamrzající tůňku. Cítila tady hezkou atmosféru. Líbilo se jí tady. Jak to tady muselo teprve vypadat na jaře. Třeba tu rostlo plno kytiček. Byla hned klidnější. Lekla se, až po ní Jerry hodil sněhovou kuličku. Trochu leknutím uskočila. Podívala se po něm. Chtěl se koulovat. Rue tohle neznala. Jen si nemyslela. Že šlo o něco těžkého. Udělala si svou kuličku. Pak ji nečekaně po Jerrym hodila. Váhala nějakou dobu. Proto to bylo nečekané. Pak už se jen pokoušela vyhýbat. A házet po Jerrym další sněhové kuličky. Které narychlo vždycky splácala. Zjistila, že to nemohla dělat pomalu. Ale byla to zábava. Jako kdyby na chvíli zapomněla na své starosti a strachy.

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

„To je možný,“ přikývla. „Každý má občas rád svůj klid,“ dodala. Sama byla někdy ráda sama. Jinak ji samota děsila. Přišla ji strašidelná. Jako kdyby na ni mělo něco v každé chvíli skočit. Rue byla určitě smečkový vlk. Byť se narodila jako tulačka. Byť se pořád trochu zdráhala seznamovat se. Jen zatím nelitovala. Tak to snad půjde takhle dobře i dál. Jerryho názor na Smrt nevyvracela. Zároveň ale měla sama pochyby. Bohyně se bála už z pouhých slov. Slova ostatních na ni měla velký vliv. Vydali se nalovit ryby. I když to nebyla věc. Kterou by dělala nějak často. I tak se jí povedlo ulovit rybu na druhý pokus. Což považovala za naprostý zázrak. „Tréninkem to určitě půjde,“ souhlasila. I když měla určité pochybnosti. Nevěřila tomu. Že by se to někdy pořádně naučila. Jenže ona v životě nevěřila více věcem. Třeba tomu, že někdy skončí ve smečce. Nakonec skončila. Zatímco jedli. Rue pozorovala okolní sníh. Představovala si, že ovládala sníh. Byla to možná trochu přehnaná představa. Jenže zjistila, že Gallirea byla plná magie. Rue ovládala vodu. Mohla by ovládat i sníh. Třeba vyvolat sněhové vločky. Zkusila na to pomyslet. Nestalo se nic. Dalo se to přepokládati. Pokračovala v jídle. „Dobře. Tam se určitě ráda podívám...jak to tam vypadá,“ usmála se. Věřila Jerrymu. Že to tam bude hezké. Jak chtěla. Takže rychle dojedla. Aby nezdržovala. Potom se vydali přes most na druhý břeh řeky. Most byl dosti zchátralý. Chívli se bála, že se pod nimi propadne. Ale zvládli to. To bylo dobře.

> skvělé místo pro život

9. Ulov si kapříka

< travnatý oceán

„Poušť je takové...zajímavé místo k životu,“ podotkla. Přišlo jí zvláštní. Že by si taková vyšší entita vybrala k životu poušť. Jenže určitě k tomu měl Život důvod. Neměla by si dovolovat to takhle soudit. Mohl by jí číst myšlenky. A tím pádem by nemusela dopadnout dobře. „Myslíš, že...není?“ zeptala se Jerryho. Rue už děsil pojem smrt. Asi se nikdy neodváží k této bohyni jít. Tohle určitě nikdy nepřekoná. „Myslím si, že smečkoví vlci by se měli znát,“ řekla hloupě. Pak si to uvědomila. To musel Jerry určitě vědět. Sklopila hlavu. Musela si příště více uvědomovat. Co vůbec říkala. Znovu zvedla hlavu. Když Jerry navrhl případný návrat k vlkulákovi. „To zní dobře,“ přikývla s úsměvem. Věřila, že tu bude pořád stát a nikdo ho nezničí. I když mu musela dát za pravdu. Vlci byli různí. Někdo byl hodný, někdo zlý. I proto se Rue bála tak seznamovat. Vlk mohl být zlý, něco jí mohl udělat. Ale pokoušela se aspoň s 90% jistotou věřit vlkům ze Sarumenské smečce. Tam byli určitě všichni hodní a přátelští. „Ryby?“ pípla. „Nic moc,“ přiznala ostudně. I tak poodstoupila dál od Jerryho, ke svému břehu. Aby se o to aspoň pokusila a nebyla až moc za hloupou. První pokus se nepovedl. Chňapla naprázdno. Ryby se ve vodě rozutekli. Dostatečně se nesoustředila. To byla chyba. Po nějaké době se rybky sešly o kus dál. Pomalu se přiblížila, pozorovala ryby, jak se líně pohybovaly pod vodou. Udělala výpad. Ryba jí zůstala v tlamě. Než by ji nechala uplavat, tak stiskla čelisti, přičemž po vzoru Jerryho ji vyhodila do sněhu, nakonec ji usmrtila. „Povedlo se,“ řekla až šokovaně, že ulovila rybu. Bylo to spíš štěstí, její taktika nebyla prozatím moc dobrá. Ale to se snad časem naučí. Bylo hlavní, že se mohli na další cesty posilnit.

Trochu ji to vyděsilo. Nevěděla ani plně, čeho byli schopní. Tím pádem mohla očekávat asi cokoliv. „Už jsi někdy viděl některého z bohů?“ zeptala se ho. Pokud tedy mohl bohy normální vlk navštívit. Určitě už je plno vlků vidělo. Třeba i Jerry. Taky souhlasil, že se půjdou podívat po nějakých krásných místech. Byla za to ráda. Tak se musela usmát. „Už jsem chvíli o tom mluvila s Tonresem a Jasnavou,“ odpověděla mu. Byli také ochotni. „Taky jsou ze smečky. Ale asi je ještě neznáš...že?“ řekla mu. Těžko říci. Zda-li se s někým stihl poznat. Až se vrátí, musí se oba zase socializovat. Jenže Jerry s tím neměl narozdíl od Rue problém. Aspoň jí to tak připadalo. „Jo..jo...to je dobře,“ přikývla. Jerry o tom viditelně mluvit nechtěl. Takže si to nedovolila dál rozebírat. Radši se zabavili stavěním vlkuláka. Pak ho také důkladně ozdobili. „Proč by ho někdo ničil?“ zeptala se. Nechápala, že by k tomu měl někdo důvod. Ničit takovou krásnou výzdobu. „Jo, asi by se to chtělo najíst,“ souhlasila. Takže se společně vydali najít kořist. Rue by souhlasila, i kdyby hlad neměla. Jenže hlad celkem cítila. Stejně ne vždy dokázala rozhodnout sama za sebe. Spíše moc často ne. Takže se teď na Jerryho trochu přilepila. Asi jen nechtěla zůstat sama. A Jerry byl dobrá společnost. Ne někdo, od koho by musela utíkat.

> řeka Kiërb

5. Postav vlkuláka

„Zvláštní?“ podivila se. Vůbec si nedokázala představit. Co myslel Jerry tím zvláštním humorem bohů. „Neukážeš mi pak...nějaká krásná místa?“ zeptala se. Stydlivě. Ale měla ráda krásná místa, s příjemnou atmosférou. Pomohlo jí to hned se cítit lépe. „No...jo. Jedna kamarádka mi kdysi o Sarumenské smečce řekla. Já teda déle váhala, ale...ale nakonec jsem v ní. Jen jsou věci, které o smečkovém životě ještě úplně no...nevím,“ odpověděla mu. Bylo to logické. Když ve smečce žila poprvé. A taky nikdy s nikým o něm předtím nemluvila. Tak si snad nebude Jerry myslet něco špatného. „Ty jsi...přišel na Gallireu jako malý...sám,“ řekla lítostivě. Nedokázala vůbec pomyslet na to, co se mohlo tak vůbec stát. Že zůstal jako malý sám. Bylo to smutné. Ale dokázal tuto překážku překonat. Bylo si nevhodné pomyslet, že kdyby osaměla jako malá ona, ujal se jí někdo jiný. Tak by byla možná jiná. Jenže už si to pomyslela. A minulost se nedala změnit, Taky by to štěstí mít nemusela. „Vlkuláka? Jako...ze sněhu?“ zeptala se. Zněla to jako pohodová činnost. Třeba jí to trochu pomůže naučit se bavit. Chvíli pozorovala, jak shromažďoval sníh a následně ho začal tvarovat. Pak krátce zavrtěla ocáskem, přičemž se k němu přidala. Jako vlče neměla možnost tohle dělat. Bylo na čase začít od začátku. Tvarovala tvořícího se vlkuláka, když docházel sníh, došla pro nový. Nakonec před nimi stál bílý vlkulák. „To je krásný,“ rozzářila se. Teď se už cítila o něco více lépe. Tohle by jí bavilo udělat klidně ještě jednou. „Mohli bychom mu udělat z okolních kamínků oči a čumáček. Anebo ho celkově ozdobit zbytky trávy,“ navrhla své nápady. Když si všimla, že tady ležely kamínky a čouhaly trsy trávy skrz menší nános sněhu. Ale konečné rozhodnutí nechala na Jerrym.

< Sarumenský hvozd přes řeku Tenebrae

Chtěla by být taky tak veselý a sebejistá. Jako Jerry. Taky dalších mnoho vlků. Bohužel prožila moc těžké dětství na to, aby se jí to splnilo. Aspoň pro teď. „Aspoň mohu více poznat Gallireu a... ne sama,“ usmála se. Doufala, že mohla Jerrymu věřit. Snad ano. Patřil přeci také do smečky. Zatím teda krátce. Ale pro ni to byla automaticky zelená. Sama nebyla v Sarumenské smečce moc dlouho. Takže už proto si nemohla takhle vybírat. Jenže byla pravda. Že by byla schopna věřit i někomu cizímu. I kdyby svoji milou povahu jenom hrál. „Já jsem tulačka celý život. Není žádné přesné místo...odkud jsem přišla,“ řekla mu, trochu smutně. Až teď poznala ten pocit. Že někam patřila, že to mohla říct. Případně si jen myslet. Jako malá nepatřila někam. Všichni z rodiny byli ztracení. Odjakživa. „Ty ses narodil tady? Um...na Galliree, myslím,“ zeptala se ho. Vypadalo to. Že předtím žil už v jiné smečce. Ať už tady, nebo mimo Gallireu. Jen se na to neptala. Nenašla odvahu na to, vyzvídat. Třeba by mu to nebylo příjemné. A to nechtěla. Pokračovala za Jerrym.

> kančí remízky

Věděla to. Že nemohla zůstat na území navždy. Aniž by znovu vyšla ven. Byla pravda, že její mysl si to v první chvíle myslela. Protože tady cítila bezpečí, jaké předtím ne. Svět byl pro ni moc velký. Byla jako vlče. Ale nemohla by to udělat. Radši znovu vyjde ven, dokud jí to bylo nabízeno. To byla větší šance, než aby se odhodlávala sama. Taky se to brzy snad naučí. „J-jo, můžeme,“ přikývla, i tak v jejím hlase pořád zněla nejistota. Tu už Jerry slyšel určitě od začátku. Jako každý, s kým tady na Galliree kdy mluvila. To, že byli nedávno přijati, je tu nevěznilo. Snad. Bála se, že to bude bráno jako zanedbávání. Jenže bylo normální, že vlci z území odcházeli. Následně se sem vraceli. Všimla si také. Že řady členů hodně prořídly. Doufala, že tu zůstal někdo, kdo to tu bude hlídat. Uznala, že ona by neubránila nic. Byla na to příliš slabá a bojácná. „Kam chceš jít?“ zeptala se ho. Ona Gallireu neznala tolik. Jerry třeba ano. Možná by se ho mohla potom zeptat. Taky by bylo dobré. Kdyby i ona znala Gallireu více. Nakonec se vydali pryč z lesa. Zase pryč z bezpečí. To zvládne. Musela.

> travnatý oceán přes řeku Tenebrae

„Ano, to...je asi lepší pocit, pokusila se taky zasmát. Nic moc. Pořád byla ještě nervozní. Už to nepociťovala tolik. Zdálo se, že s čím více vlky se seznámila. Tím méně bojácně se cítila. Ještě pár. A možná se toho zbaví aspoň z větší části. Nebude vypadat jako uzlíček nervů. Nechtěla tak vypadat ani teď. Bohužel její tělo ani mysl jinak nedaly. Bude jen dobře. Když z ní smečka a vlcí v ní udělají odolnější vlčici. „Já jsem Rue. Těší mě,“ představila se taky. Jak se slušilo. Byla ráda, že i další noví členové byli milí. Alfa Maple musela dost dobře vědět, koho přijmout. Aby zapadl a cítil se tady dobře. Asi to musela umět každá alfa. Bylo hodně důvodů, proč by ne každý mohl vést smečku. Tohle byl jeden z nich. Nemyslela si, že to každý uměl. Ale nedovolila by si soudit to, kdo to mohl tak umět. A kdo ne. „Tak...co budeme teď dělat?“ zeptala se. Nečekala příliš, že Jerry věděl. Jestli tu nebyly nějaké povinnosti. Spíš tu nechtěla jen tak hloupě stát. Třeba Jerry něco vymyslí. Nebo se k nim někdo přidá. A něco půjdou dělat společně.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Zima už se blížila. Už se začala po okolí tvořit jinovátka. Doufala, že tohle bude první zima, kterou prožije aspoň trochu dobře. Jako malí si ani sněhu nikdy neužili. Byli natolik spoutáni otcem a jeho týráním. Nenechal je si užít ani zimu. Poznat první sníh s radostí. Užívat si radovánek. Poznávat zimní krajinu. Bylo určitě dobře, když se od něj osvobodili. Jen jí ten den zůstane v paměti navždy. I tak si občas představovala být vlčetem šťastné a spokojené rodinky. Kdy v létě chodili plavat, a v zimě se koulovat, nebo bruslit na ledu. Tahle zima snad pro ni bude novým začátkem. Bude to úplně něco jiného. Než za období, kdy byla menší. Kdy si nemohla užít nic. Snad si ještě uměla užívat života. Dlouho to nedělala. Vlastně nikdy to pořádně nedělala. Teď se procházela po území. Poslouchala křupání jinovátky. Nikdy ten zvuk pořádně nevnímala. Až dneska. Její pozornost najednou upoutal vlk s modrými znaky. Předtím od něj odcházela alfa. Možná byl taky nový. Jako ona. Tušila, že seznamovat by se měla s co nejvíc vlky, co tu potká. Pokusila se překonat znovu svoji bariéru. Vydala se za ním. Tady byli přeci všichni tak hodní. „A-hoj,“ pozdravila ho, trochu se pousmála. „Ty jsi taky...nový?“ zeptala se. Jeho pach ještě nešel tolik cítit smečkou. Jako její ne. Jinak ale nemohla moc vědět jistě. Neznala tu všechny vlky. Třeba jednou pozná. Třeba se jednou i bude seznamovat s větším seběvědomím. Celkově bude dělat všechno s větším sebevědomím. Uvidí se, zda-li jí pobyt ve smečce pomůže.

55

< Sarumenský hvozd

Dorazila k nim Maple. Chtěla nejspíše mluvit s Tonresem. Rue byla ten poslední vlk. Který by v něčem bránil komukoli. Natož samotné alfě. „Samozřejmě. Já ty šípky do úkrytu odnesu,“ nabídla se, aby se tím nezdržoval. Když byl potřeba. Vydala se přes mýtinu do úkrytu. Musela se znovu zadívat na nějakou dobu na starý javor. Který už jí nepřipadal tolik děsivý, jako zezačátku. Následně ale splnila svůj úkol a odložila klobouk se šípky do úkrytu. Klobouk tu nechá. Ať si ho pak mohl Tonres znovu vyzvednout. Následně si lehla, na chvíli si odpočinula. Taky se pravděpodobně vyspala. Teď nastal nový den. Vylezla z úkrytu, krátce zívla. Od té doby, co spala na území smečky. Cítila se více vyspaněji. Nebyla tolik vystrašená, že se jí mohlo něco přes noc stát. Tady byla ve větším bezpečí. Teď se vydala zpátky do hvozdu. Možná si najde nějakého dalšího nového kamaráda a kamarádku. Nebo dostane další úkol.

> Sarumenský hvozd

Jasnava odešla za známým. Její bratr by za ní takto nepřišel. Ale nechtěla na to myslet. Ne teď, když začínala nový život. Tonres jí zatím vysvětlil něco o dárcích, co dostávali od bohů. „Takže vlastně jednoho dne mohu dostat v podstatě cokoli? To zní...zajímavě,“ odpověděla, pomyslela na to, že bylo možné. Že i ona jednou něco dostane. Nebyla jako ty typy, co by po tom přímo prahly. Po nějakých korunkách a náhrdelnících. Ale pokud bozi rozhodnou, bude nosit cokoli. „Život a Smrt,“ řekla ještě jednou, aby si to zapamatovala. I když nad slovem smrt musela potlačit otřásnutí. Jenže k životu patřila i smrt. Bylo to logické. „Ti bozi...mají někde sídlo? Může je obyčejný vlk...vidět?“ zajímalo jí vlastně. O bozích nevěděla vůbec nic. O žádných, takže ani o těch Gallirejských. Ani nevěděla, zda-li by se měla aspoň občas pomodlit, nebo na tom nezáleželo. Ale Rue by udělala všechno. Co by bylo třeba pro život ve smečce i na Galliree samotné. „Nepozná se magie podle očí vlka? Ale já myslím...že mám vodu. Jen mi nejde zatím moc ovládat,“ odpověděla mu. Dokázala naposled jen poihnout jemně klidnou hladinou, nic víc jinak. Asi to bylo na cviku. „A ty drahokamy nebo květiny získám kde? Teda na jaře je všude květin hodně, ale...no...v zimě to musí být horší. A drahokamy...“ zarazila se. Musela by snad někam do podzemí. Jen ona moc nepochopila, že to byla měna. Pak se vydali směrem do úkrytu, bez dalších slov. Už teď cítila, že měla v hlavě plno nových informací. A to jich ještě asi hodně přibude.

> úkryt

Hlásím se jednou.:)

Tonresovi udělalo radost, že byla Kiana v pořádku. Určitě byla. Za tu krátkou dobu se jít nic stát nemohlo. Tady v lese určitě ne. Měla tu hodně ochrany. Území smečky muselo být vždy bezpečné. Nebo aspoň většinou. Jen ne, že by se v tom hodně vyznala. Ve smečce přeci žila krátce. Poprvé v životě. „Já o bozích nikdy nic neslyšela,“ vyhrkla překvapeně. Takže tyhle doplňky dávali vlkům bohové. „To dávají jen tak?“ zeptala se. Bylo by to zajímavé. Mít nějaký doplněk. Jenže jí by nikdo nikdy nic nedal. Aspoň si to myslela. Vždycky měla pesimistické myšlenky. Z těch ji ale vyvedlo vytí poblíž. Jasnavu lákalo jít se tam podívat, možná si myslela, že to byl někdo blízký. Taky se na vlčici pousmála, že to určitě zvládnou. Rue byla ta poslední, kdo by v tomto měl někomu bránit. Taky neměla sebemenší důvod to dělat. „Takže...do úkrytu?“ zeptala se pro ujištění Tonrese, zatímco zrak stočila z kloboučků s šípky na vlka. Potřebovala často veliké ujištění. Tak to měla. Vážně se bála, že udělá něco špatně. Přitom se na tomto nedalo nic špatně udělat. Hlavně byli dva. Snad se to časem díky životu ve smečce spraví. A nejen tohle.

Překvapilo jí, že se šípky daly jíst, dokonce byly zdravé. Jen by jí bylo trapné zmiňovat takovou věc, takže jen souhlasila, že pomůže. „Určitě se mi tu bude líbit. Vy jste taky moc milí,“ řekla, ráda, že nepotkala někoho zlého. Vlastně pokud měl Tonres pravdu, byli tu samí takoví vlci. Vlastně samotná alfa byla hrozně hodná. Přeci jen snad dopadla nakonec dobře. Jasnava následně prohlásila, že tohle byla taky její první smečka. Rue udělalo radost, že nebyla sama. „Je tu...víc vlků, kteří žijí ve smečce poprvé?“ zeptala se, už vážně nebyla tolik nervozní. Brzy tu určitě bude jako ryba ve vodě. „Funkce...zatím mi vaše...naše alfa o nich nic neříkala, ale určitě budu chtít být smečce jakkoli užitečná,“ odpověděla pevně, nehodlala tu jen ležet a nic nedělat. Vděčila smečce vším, že ji přijali mezi sebe. Nepromarní to. I když se musela najít vhodná funkce. Rozená bojovnice z ní určitě nebude. „Ach, chudinka,“ posmutněla, musela hodně trpět. Rodiče ji museli asi opustit. Čemuž nerozuměla, ona by své děťátko nikdy neopustila. „Ale ano, potkala jsem tady na území jako první, provedla mě trochu po území...Pak jsem si šla odpočinout, nevím, kde je teď, ale třeba se pořád toulá někde...tady,“ odpověděla mu. Třeba ji chtěli znovu vidět. Věřila, že ji tady pořád případně najdou. Následně začala pomáhat sbírat šípky do klobouku. „Ten klobouček je zajímavý. Komu patří?“ zeptala se. Tipovala, že Tonresovi. Jen nechtěla vyslovovat nahlas jen své tipy. Mohl být kohokoli ze smečky.