Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 3

< Sarumenský hvozd přes řeku Tenebrae

Vyrazila z území. Jakmile vylezla z lesa. Napojila se na nejbližší řeku. Měla to už trochu automatické. Jen se tentokrát vydala jiným směrem. Byla taky ráda, že již neřádila vánice. Sněhové vánice byly tak nepříjemná věc. Sníh samotný pak byl o hodně příjemnější. Jen hodně studil na tlapkách. Ale to jí zase tolik nevadilo. K této normální řece se napojovala další řeka. O hodně menší. Byla rudá. To bylo zvláštní. Hodně zvláštní. Přišla k břehu blíže. Všimla si červených řas. Které se trochu vlnily pod tokem. Možná tyto řasy vypouštěly nějaké barvivo. Možná. Na hladině taky plavaly kusy ledu. Řeka tekla. Takže nedokázala zamrznout úplně. Ani přes sněhovou vánici. Následně se od červené řeky vzdálila. Nechtěla by do ní spadnout a namočit se. Když už byla taková zima. Ještě by nachladla. To by nerada. Na chvíli se rozhlížela. Vydala se po proudu ještě dál. Byla celkem zvědavá. Kam až byla řeka červená. Kam až dosahovaly tyto červené řasy. Pokud to zjistí. Asi se hned vrátí zpátky. Snad to nebude až moc daleko. Neztratí se, to ne. Jenom se sama tady cítila divně. Možná by chtěla někoho při sobě. Někoho s kamarádskými úmysly. Milými úmysly. Jenže věděla, že věřit někomu pro ni bylo těžké. A přitom byla schopna uvěřit ledačemu.

> červená řeka přes ohnivé jezero

Loterie 2

Strávila na území zase nějaký čas. Poznávala ho. Již si už snad bude pamatovat cesty k mýtině, a hlavně do úkrytu. Už se ani tolik nebála toho zvláštního stromu. Ta mlha jí už nebyla vůbec cizí. Asi začne mít odteď ráda mlhu. I když se objeví i kdekoli jinde mimo území. V obyčejné mlze bylo tedy horší vidění. Ale už si na ni zvykla. Nebude mít divné myšlenky asi ani z té obyčejné. Zrovna postávala někde v lese. Přemýšlela, co teď. Hodně členů bylo pryč. Zahlédla tedy pouze kožichy Tonrese a alfy. Zdálo se, že je zaujalo vytí poblíž. Pravděpodobně další návštěva. Ani omylem se jim do toho nehodlala míchat. To by si připadala otravně. Nikdy se nikam necpala. Takže to nebude dělat ani teď. Ještě se trochu projde, protáhne tlapky. Po tom, co celou noc spala v úkrytu. Teď už bylo pozdní ráno. Její tlapky ji dovedly až k hranicím. Koukala na okolní svět. Možná si zajde na malou procházku. Jenom malou, kousek. Zkusí to. Jen nechtěla zůstat pryč dlouho. To už byli s Jerrym. Když jí ukazoval zimu na Galliree. Kousek tedy vyrazila.

> plamínek přes řeku Tenebrae

Loterie 1 - bez odměny

Šla takhle jednou na procházku. Svítilo takhle po ránu slunce. Sluneční paprsky vylezly, i když byla zima a sněhu všude leželo plno. Skoro ve sněhu splývala, jak ho bylo hodně a Rue byla bílá. Šla teda jen na krátkou procházku, ne moc daleko od území. Smečky se držela poměrně často, nechtěla se vzdalovat příliš na daleko. Sešla z mírného kopečku, aby se jí pohled naskytl na menší lesík. Stála u něho jen tak chvilku a přemýšlela. Stromy se zdály úplně normální, přirozené, ale i tak jí od lesíku cosi odrazovalo a zároveň přitahovalo. Slunce do lesa ale pronikalo normálně, les byl určitě v pořádku. Šla do útrobí lesa. Stromy byly hodně blízko u sebe, jako kdyby ji chtěli tísnit. Šlapala většinou do sněhu, jen ne do takového množství, jako na planině předtím. Stromy tady byly jehličnaté. Šlo, usoudila, o borovice. Spadlých šišek z těch stromů tu bylo dost. Šlápla na nějakou často a na její polštářky na packách to bylo trochu nepříjemné. Se jí celkem zdálo, jako kdyby jí něco vedlo dál. Stezka něčeho tajemného. Slunce přestínilo prudké modré světlo. Safír, ležel na zemi a jeho modř přestínila všechno okolo. Skrz stromy uslyšela křupání sněhu. Skočilo to po ní, ať to bylo cokoli, a byla pak jen tma. Sen. Šlo pouze o sen. Spala pouze v úkrytu území smečky, což zjistila, jakmile se rozhlédla kolem. Sedla si. Strašidelný, ale i zajímavý sen.

Loterie 1
hra leden/Kenai 1

Rue byla na procházce mimo území smečky. Sama. Občas si takhle sama na vycházku vyšla. Aby trénovala svoji odolnost. Své reakce. Už neměla takové obavy být sama. Nevěřila tedy tomu, že by se byla plně schopna ubránit. Jen neočekávala nebezpečí za každým stromem. Zrovna dorazila k velkému, rozlehlému jezeru. Byla zima. Takže bylo zmrzlé. Led vypadal dostatečně pevně, takže kdyby chtěla. Mohla by si jít zabruslit. Možná by šla. Kdyby nebyla sama. Samotná by na ten led nešla. Musel by jí to asi někdo navrhnout. Místo toho se posadila, začala si čistit packu. Ne proto, že by byla špinavá, jen jí svědila. Ani nemohla být špinavá. Všude leželo hodně moc sněhu. Sníh zasypal všechnu trávu i bláto. Ale i kdyby bylo to bláto vidět. Bylo by pravděpodobně zmrzlé. Že by si na něm spíše natloukla čumák. Než aby se ušpinila. Jenže netrvalo dlouhou dobu, než její čumák zachytil čerstvý pach vlka. Někdo se blížil. A Rue přepadly ty známé obavy.

Loterie 1

Vydala se na území. Vánice jí trochu cestu ztěžovala. Nebo spíše více. Chvíli se bála, že zabloudí. Že na území netrefí. I teď zrovna mohla jít úplně jiným směrem. Měla velké pochyby. Když ale zahlédla známé stromy a mlhu. Ulevilo se jí. Trochu zrychlila. Dokud se neocitla pod korunami stromů. V lese tolik nesněžilo. Neproniklo sem tolik sněhu. Mezi hustý les území. Otřepala se. Následně se rozhlédla. Když byla takhle doma. V bezpečí. Únava z předchozích dní na ni vážně dolehla. Nelitovala toho. To ne. Konečně poznala nějakou zábavu. Konečně poznala, že tady bylo více milých vlků. Její život se vážně možná měnil k lepšímu. Měla hodně tendencí se měnit. Rozvíjet. Lepšit se v mnoha směrech. Chtěla doufat. Že to tak půjde i nadále. Jenže měla pořád svou pesimistickou mysl. Takže měla i při tomto menší pochyby. Kdykoli se mohlo něco pokazit. Vždycky se něco pokazilo. Vždycky. Snažila se na to radši nemyslet. Teď byla unavená. Pokud cestou nikoho nepotká. Půjde si lehnout do úkrytu.

Ráda bych 100 oblázků vyměnila za 10 lístků.<3 Děkuji.

1.12.- 5 perel
4.12.- 25 drahokamů
5.12.- 10 perel
7.12.- 5 křišťálů
9.12.- 30 oblázků
10.12.- 2 bonusy štěstí
11.12.- 10 křišťálů
12.12.- magie od Života bez hvězd - poprosím o vzduch
15.12.- vymaxování 1 vlastnosti - poprosím vytrvalost
17.12.- 50 mušlí
18.12.- 2 hvězdičky do magie - ty bych ráda do vody
19.12.- 2 teleportační lístky
21.12.- magie od smrti bez hvězd - poprosím o neviditelnost
23.12.- 2 hvězdičky do vlastností - obě do obratnosti

Děkuji moc.<33

Přidáno.

< zubatá hora (přes sněžné velehory)

Byla to šílená jízda. Rue měla celou dobu zavřené oči. Byla mírně skrčená. Jízda ale netrvala zas tolik dlouho. Jak se zdálo. Nakonec přistáli oba vlci na sobě. Jakmile se skalní saně dostatečně zasekly ve sněhu. Který již napadl. Hodně ho napadlo. Čekala, jakmile se zvedne Jerry. Následně se zvedla i ona. Oklepala ze sebe sníh. „Přežili jsme to,“ pípla pouze. Jen by to možná udělala znova. Kdyby tolik nechumelilo. Kdyby nemusela znovu vylézat tu horu. Ale měla menší šok. Bylo to příliš riskantní. Mohli zavadit o nějaký výstupek. Nebo se saně mohly stočit úplně špatným směrem. Oba měli pravděpodobně zavřené oči. Kvůli hustému sněžení. Mohlo se stát cokoli. Možná by nakonec do toho znova vlastně nešla. „Já...asi se vrátím do smečky. Potřebuji si trochu odpočinout. Ale ukázal jsi mi mnoho nových věcí, a za ně ti děkuji, kdyžtak se pak uvidíme zase na území. Tím myslím...že se můžeš i tak stavit k Životovi...ten kousek už zvládnu,“ usmála se. Snažila se ho ujistit, že nemusel jít rovnou s ní. Pokud měl zájem o návštěvu. „Ale příště s tebou určitě půjdu,“ pronesla pořád s poloúsměvem. Když tím pádem došli k rozdvojení řek. Tak se rozdělili. Rue mířila zase domu. Jerry do pouště. Kde měl očividně Život bydlet.

> Sarumenský hvozd

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Bylo ráno. To zjistila až posléze, co do ní Jerry šťouchl tlapou. Aby se probudila. Zívla. Protáhla se. Rozhlédla se kolem sebe. Přes noc se jim nic nestalo. Byli v pořádku. za což byla ráda. Třeba je tajně i ochránil Vlčíšek. Nebo ostatní bohové. Ale asi nemusela být takhle paranoidní, jako vždycky. Celý život spala jako tulačka. Na náhodných místech. Bála se, vždycky. Jenže věděla, že bez spánku by to nešlo. Každý potřeboval spát. Asi si už vážně zvykala na smečkový život. Venku taky celkem hodně sněželo. Cesta dolu bude hodně zajímavá. Chvíli jen tak sníh pozorovala. zatímco Jerry mluvil. „To zní fajn. Určitě budeme na území potřeba,“ řekla. Cesty dolu se trochu obávala. Půjdou spíše více naslepo. Snad dokáží slézt v pořádku. Vykulila oči, když Jerry zmínil ten nápad. „Sklouznout?...Čím?“ pronesla, mírně vyděšeně. Tenhle nápad v tomhle počasí nezněl příliš dobře. Byla větší šance. Že se jim něco stane. Na druhou stranu budou dolu rychleji, nebude to tak složitá cesta. Ani na odpověď nemusela čekat. Jerry vytáhl ulomený kus skály. Rue přešlápla. Nakonec si opatrně vlezla dopředu. Jerry začal odstrkovat "saně", dokud už nejeli zprudka dolu. Rue musela při začátku jízdy zakřičet. Byla to hrozně rychlý jízda. Nakonec musela zavřít oči. Aby ji tolik nepálil sníh v očích. To dopadne dobře, to dopadne dobře, doufala trochu v mysli. Tohle byl šílený nápad. Jerry měl asi rád adrenalin. Ona vůbec ne. Jen momentálně se snažila vší silou svého těla udržet na místě. Snažila se jakkoli nehýbat. Možná jen trochu korigovat saně, naslepo. Pokud bylo potřeba.

> řeka Kiërb přes sněžné hory

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

To vlastně nějak opomněla. Že byla Gallirea plná magie. Usoudila. Že aspoň většina vlků tady ovládala aspoň jednu magii. Mnoho jich ale mělo i magií víc. Třeba měla i Rue víc magií. Jen se u ní nikdy neprojevily. Mohlo to občas trvat. Než se projeví. Zatím jen věděla, že nedokázala ovládat sníh. Případně zimu jako celek. Jenže magií bylo hodně. Muselo jich být fakt hodně. „To je také možné. Ty taky ovládáš...nějakou magii?“ zeptala se ho a usmála se. Údajně se aspoň jedna z magií dokázala poznat podle očí. Jerry měl oči zlaté. Jen krátce se podívala. Nevěděla, co znamenaly zlaté oči. K jaké magii to přiřadit. Ale to nevěděla určitě u více barev. „To je dobrý nápad. Já...jsem celkem dost unavená,“ přiznala. I když spíše jen proto, že Jerry navrhl odpočinek. Jinak by ho následovala dál. I když už pravděpodobně věřila tomu, že by jí vyhověl, kdyby si řekla. Nebyla si jistá, zda-li by to úplně přiznala. Ale nakonec by určitě musela. Našli malou jeskyni s výhledem na Gallireu. Nebyla v ní ani tolik zima. Možná proto, že sem tolik nafoukal vítr. Bylo to příjemné. Takhle ležet v útulné jeskyni. Přitom pozorovat noční, klidnou krajinu. Celou pokrytou bílou pokrývkou, která zamaskovala všechnu zeleň. Zimní krajina byla takhle obzvlášť z výšky moc krásná. To jí zanedlouho uspalo, poslalo do říše snů. Byla vážně unavená. Než úplně usnula, všimla si. Že Jerry již spal. Musela věřit tomu, že se jim tu během spánku nic nestane. I když spala po nějaké době mimo území smečky. Nebyla tu sama. Takže se tolik nebála. Jen trošku. I tak prostě usnula.

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)

< sněžné hory

„Určitě na něco přijdeš,“ podpořila ho. Určitě někdy najde takovou funkci. Která pro něj bude jako stvořena. Každý si musel někdy najít pro sebe nejvhodnější funkci. Takže si ji najde i Jerry. „To mě...mrzí. Jak se ti to...stalo?“ zeptala se Jerryho. Snad to nebylo moc neslušné. Nerada by ho vracela do nepříjemných vzpomínek. Jenže už to vyslovila. Nebylo cesty zpátky. „Uvidíme,“ pousmála se. Nakonec horu vystoupali. Nebyla mlha. Vážně viděli až na jih. Viděli zasněženou krajinu. Jak všechno bylo pokryté sněhem. Bylo to hezké. Bylo to krásné. Bylo také zajímavé být takhle na vyhlídce. Vidět daleké okolí z dálky. Ale vidět ho. Najednou se tu objevil. Byl to sám Vlčíšek. Nevšimla si ho. Neslyšela ani žádné kroky. „Dobrý večer. Já...taky tě ráda vidím a...určitě na tebe budu věřit i nadále,“ promluvila na Vlčíška také. „Co vše tu teda můžeme...najít?“ zeptala se. Nebyla si příliš jistá. Co tímto myslel. „To je na vás to objevit,“ usmál se Vlčíšek. Než zmizel. Rue se začala rozhlížet. Nikde už nebyl. Jako kdyby se rozplynul ve sněhu. „On musí být vážně polobůh,“ poznamenala s šokem. Normální vlk se z ničeho nic nevypaří. Ne, aby neviděla, jak odchází. Třeba byl dokonce bůh. Nejen polobůh. Ale setkání to bylo zajímavé. Určitě si ho bude pamatovat. Rue by věřila na cokoliv. I kdyby jí o tom jen někdo povídal. I kdyby to doopravdy nebyla vůbec pravda. Jenže věřila by. Hlavně pokud by to bylo něco hodně zajímavého. Něco, co by jí fakt zaujalo. Jí by možná zajímalo všechno. A pokud by to bylo něco strašidelného. Bála by se. Bohužel byla občas hodně důvěřivá.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

< tundra

Chtěla být ve smečce. Chtěla jí pomáhat. Pravděpodobně se toho nemusela bát. Že by o smečku někdy přišla. Pokud by sama nechtěla. Jen musela pravidelně docházet na území. Seznamovat se s ostatními členy. A být prospěšná. „Jo...jo, možná budu v budoucnu smečková lovkyně,“ řekla Jerrymu. Lov byl tím, co jí šel asi nejlépe. Nevěřila si v něm ještě tolik. Jen si v něm věřila víc, než v jiných činnostech. Všimla si, že začal Jerry kulhat. Jen se ho neptala. Chvíli se na to zadívala, pak trapností sklopila hlavu. To bylo neslušné. Tohle se nedělalo. A nechtěla se na to ptát. Mohlo by mu to být nepříjemné. Pokračovali v cestě. „Výhled zní skvěle. Třeba...zahlédneme celou Gallireu,“ souhlasila. Třeba tam také rovnou zahlédnou i Vlčíška. Třeba jednou v těch horách. Náhoda existovala. Štěstí třeba taky. Rue na štěstí nikdy moc nevěřila. Ale poslední dobou se jí děly velmi pěkné věci. Takže štěstí existovalo. Už ji nepronásledovala smůla na každém kroku. Alespoň prozatím. Bude muset věřit tomu, že bude už lépe. Že bude dělat další pokroky. Že se jednou stane více veselou, komunikativnější. Už teď dělala pokroky. Třeba to půjde i nadále takhle dobře. Při výstupu výš do hor byli tiše. Poslouchala skučení větru. Pozorovala padání vloček. Po vzoru Jerryho dvě u sebe chytla do tlamičky. Pak jen otřásla hlavou. Studené. Bez chuti. Jenže s tím se dalo počítat. Cítila chlad, když šlapala ve sněhu. Bylo to logické. Ale asi už sněhové vločky chytat nebude. Nebylo to tak zábavné. Jako například dovádět ve sněhu. Což dělali s Jerrym v tundře.

> zubatá hora

16. Dováděj ve sněhu

< tajga

Když tomu věřil Jerry. Bude i ona. Hlavně se jí tu začínalo líbit. Našla tu nový život. našla tu smečku. Začínalo se jí tu líbit. Nerada by o to přišla. Zase se posunula ve všem zpět. Jen se nedalo oporovat činům bohů. Pokud by se tak rozhodli. Nikdo by nemohl nic dělat. „To je dobré. Určitě do smečky patříš,“ uznala. Snad tam patřila i ona. I když nebyla společenská. Jen ji tam prozatím každý přivítal s otevřenou náručí. Takže to bylo asi dobrý. Byla vítaná. Určitě. Pak se ho zeptala na Vlčíška. „To nezní špatně. Můžeme se po něm zkusit podívat. Ale záleží...kam?“ zajímalo ji. Mohl být kdekoli. Pokud nevěděli, kam přesně jít. „Od koho jsi to slyšel? Ten...ti to neřekl?“ zajímalo ji. Začínala se i ptát. To byl pokrok. Většinou se neptala. Většinou se pouze vezla. Souhlasila se vším. Ale od přijetí do smečky se stal zlom. Dokázala se i zeptat. Přišlo jí to tedy občas blbé. Nebo spíše často. Ale udělala to. A ne jednou za poslední dobu. Ale pořád by pravděpodobně souhlasila s ledačím. Dorazili do tundry. Jerry tu začal poskakovat a dovádět dalšími způsoby. Rue se přidala. Začala poskakovat jako zajíc. Bylo to zábavné. Taky to byla asi nejjednodušší cesta, dostat se k horám. Aspoň hádala, že měl v plánu jít do hor. Jen nevěděla, co přesně plánoval. Možná si myslel, že Vlčíška najde právě tam. Bylo by to logické. Že by se mohl zdržovat v chladnějších oblastech. Teď bylo sice chladno všude. Jenže Rue věděla, že tundra byla polární oblast. Jen ji nikdy neviděla. Až dneska.

> sněžné velehory

„To je určitě pravda. Jaký by měli důvod...odstranit Gallireu?“ řekla. Určitě žádný. I když občas vlkům do cesty přichystali překážky. Nemohli být zase tak zlí. Bohužel život by byl příliš jednoduchý, bez překážek. A jednoduchý nebyl. Překážky ji čekaly i mimo Gallireu. Překážky ji čekaly všude. Ať by byla kdekoli. Pravděpodobně se to tu jenom snažili přizpůsobit co nejvíce normálnímu životu. „Tak jo,“ přikývla. I když měla pořád obavy. Medvěd se mohl vrátit. Jerry s jejím návrhem souhlasil. Což se jí ulevilo, a udělalo i radost. Navrhl i vlastní ozdoby. Přinesl šišky a listy. Když už nenašla žádné kamínky, pomohla Jerrymu s šiškami. Nakonec na stromek přidali také trochu sněhu. Takový poprašek. „To ano,“ usmála se. „Jsem ráda, že jsem našla někoho...no kdo mi víc ukáže Gallireu a různé věci, co tady dělat,“ pochválila ho. Mohli být klidně kamarády. Pokud by Jerry souhlasil. Ale zatím nenašla odvahu se zeptat. Chvíli u stromečku stáli. Následně se vydali dál. Tohle snad nikdo určitě nezničí. Maximálně medvěd. Sem se už spíše nevrátí. Rue ani nechtěla. „Vlčíška? Ne, o koho jde? Nějaký tvůj kamarád?“ zeptala se. Mohl to být i další bůh. Jen o takovém by jí Jerry řekl v jejich dřívější konverzaci.

> tundra

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

< skvělé místo pro život

„Bohové mají určitě velkou moc. Nemohli by být jen...zlí,“ řekla. Kdo měl velkou moc. Ten nemohl určitě jen škodit. Bylo by to špatné. Jen by nikdo nemohl nic dělat. Možná odejít. Ale vlků tu žilo plno. Spokojenými životy. Věřila tomu, že nebyli vždycky zlí. Bílý krásný jelen byl toho důkazem. Jerry souhlasil s návštěvou dalších krásných míst. To udělalo Rue radost. Takže vyrazili. Šli lesem. Byl hustý, trochu ji děsil. I když byl les jinak obyčejný, hezký, necítila se tu příliš dobře. K tomu tu ucítila čerstvý pach medvěda. Poznala pach medvěda. „Medvěd,“ kvíkla, očima přejížděla tam a sem. Kdyby na ně chtěl odněkud vyskočit. Musela myslet na jejich koulovačku před chvíli. To se bavila, nebála. Možná kdyby si tu našli další zajímavou aktivitu. Její strach by se znovu zmírnil. Bylo tu plno stromů. Možná by to tu bylo hned hezčí, kdyby aspoň jeden trochu ozdobili. Stromy byly takové obyčejné. Aspoň jeden se mohl lišit. „Co si...tak ozdobit strom? Aby to tu bylo hezčí,“ navrhla mile. Jen trochu se strachem, aby Jerry souhlasil, nebo mu to nepřišlo divné. Pokud souhlasil. Vzala nejbližší černý kamínek, schovaný pod menší vrstvou sněhu, dala ho na jeden blízký, malý strom. Teprve rostl. Našla by tu určitě více malých stromků. Ale nechtěla zacházet moc hluboko. Tenhle stromek byl dostatečně vhodný. Neměla tím pádem důvod. Hledat stromek jiný. Tady v lese nebylo tolik sněhu. Přes stromy neproniklo tolik sněhu. Jako by našla například na louce. Kam mohl sníh padat normálně, bez jakýkoli překážek. Šla hledat další kamínky. Třeba najde i jiné než černé.