Příspěvky uživatele

< návrat zpět

92

Tři samečci rostli hodně velkou rychlostí. Léta vlčat byla o hodně kratší. Než život dospělce. Ale bylo to důležité. Dospělý vlk měl již znalosti. Které potřeboval k přežití. Vlče mohlo hned něco ohrozit. Hlavně, pokud nemělo u sebe rodiče. Případně někoho jiného dospělého. „Ano, ano, zaslechla jsem už jejich jména. Jenom...asi nevím vlastně, který je který,“ odpověděla jí stydlivě. Byli si hlavně tolik podobní. Jenže už strávila v úkrytu mnoho času. Bylo na čase území zase trochu obhlédnout. Nechtěla je tu nechávat samotné. Ale ve smečkovém úkrytu se jim rozhodně nic nestane. A taky tu měli Světlušku. „Já...asi se půjdu trochu projít po území, abych tu pořád nerušila. Případně vám mohu také pak přinést něco k jídlu,“ navrhla. Jasnava určitě bude potřebovat hodně jíst. Takže Rue půjde někam poblíž nalovit. Naposled se usmála. Následně její kroky vedly přímo pryč ze smečkového úkrytu. Třeba se k ní rovnou někdo i přidá. Taky se bála. Že by neustálým odpočinkem v úkrytu byla pro ostatní označena spíše jako neužitečná. Mohli by ji pak i vyhodit. Ona si už tolik zvykla. Chtěla zůstat tak dlouho, jak to jenom půjde.

> kopretinová louka přes Sarumenský hvozd

91

Jasnavě se narodila tři vlčata. Tři malí kluci. Jak je novorozená maminka identifikovala. A následně pojmenovala. Tonres s Nicosem odešli. Takže se jenom tiše rozloučila. Rue ven nešla. Stále trávila čas u Jasnavy. Aby byla případně k tlapě. Kdyby na to přišlo. Jenže spíš doufala. Že k tomu nedojde. „Ano, musíš být...unavená,“ odpověděla. Když Jasnava řekla. Že se prospí. Rue se šla vyspat taky. Nemohla tu přece stát. A koukat na ni. To by bylo otravné a nanejvýš neslušné. Probudila se. Až když uslyšela hlasy. Jasnava již byla vzhůru. Povídala si s další vlčicí. Kterou Rue ještě také neznala. „Ahoj,“ pozdravila vlčici slušně s menším úsměvem. Byla taky ze smečky. Ve smečkovém úkrytu by nebyl jen tak někdo. Kdo do smečky nepatřil. „Je...všechno v pořádku?“ odvážila se zeptat. Mířila tím hlavně na Jasnavu. Jen i druhá vlčice byla z čehosi nejistá. Ale vypadalo to. Že kluci prospívali. Ani jeden z nich nevypadal špatně. Jenže Rue nebyla znalkyní. Nejlépe to pozná přeci rodič. Případně nějaký léčitel. Ale toho Sarumenská smečka neměla. Jak to vypadalo. Jenže to nemohla asi usoudit z jednoho porodu. Který proběhl hodně dobře.

90

Prvně to vypadalo. Že všechno bude v pořádku. Nakonec se ale ukázalo. Že za chvíli přivede Jasnava svá vlčátka na svět. Na chvíli jakoby zkobrněla. Jakmile ji ale Tonres požádal o kožešiny. Vzpamatovala se trochu a ihned se pro ně vydala. Zanedlouho se s nimi vrátila. Aspoň, že se tady neztratila. Smečkový úkryt, zdálo se, byl celkem dosti velký. Jenže takový byl asi každý. „T-to bude v pořádku. To...zvládneš. Budeme tu s tebou,“ snažila se jí podpořit, co nejvíc mohla. Jen nevěděla, jak jí to šlo. Její hlas byl celkem slabý. Byla celkem šokovaná. U porodu nikdy nebyla. Nikdy neznala ani nikoho březího. Samozřejmě věděla o zrodu vlčat. Jen to vidět takhle naživo, poprvý. Bylo to nezvyklé. Ale snažila se tu s Jasnavou být, a podpořit ji. I když to šlo Tonresovi pravděpodobně lépe. Uběhla nějaká doba. Ať už minuty, případně hodiny. A u Jasnavy již ležela tři malá vlčata. Vše dopadlo dobře. Bez komplikací. „J-jsou krásní! Gratuluju, Jasnavo,“ pokusila se o úsměv. Pořád se snažící vzpamatovat z toho stresu. Aby nepřišly nějaké komplikace. Chtěla následně něco říct. Když v tom se sem přišel podívat další vlk. Asi uslyšel vlčata. Tak to tu dorazil obhlédnout. Byl ze smečky. Takže žádná hrozba nehrozila. Ale nevěřila by tomu. Že by se dokázal cizinec dostat až do smečkového úkrytu. „A-hoj...já jsem Rue,“ představila se mu slušně na oplátku. „Ale Maple jsem bohužel neviděla,“ zavrtěla hlavou. Okem se podívala po všech. Jenže nikdo z nich to štěstí mít nemohl. Do úkrytu za celou dobu nepřišla. A oni trávili poslední dobou tu. Jasnava odpočinkem. Rue s Tonresem jako jejím dohledem. Pak se znovu zadívala na ta vlčátka. Byla vážně krásná. A všechna se měla tolik k světu. Bude to dobré.

89

Tonres se jí vyptával. Jak se zabydlovala ve smečce. „Ano, ano...moc se mi tu líbí. Určitě nemám důvod litovat,“ usmála se nazpátek. Byla vážně ráda. Že udělala nějaké dobré rozhodnutí. Našla tu pravou smečku přímo pro ni. Pomáhala jí se změnit. Získat více sebevědomí. Následně se zdálo. Že usnula. Když znovu otevřela oči. Do úkrytu už pronikalo slunce. Taky se zároveň ozval hlas Jasnavy. Rue se zvedla. Snad se nic nestalo. Zatímco tu takhle spala. „Jsem vzhůru,“ řekla. Co nejvíc pevně. Jasnava vypadala hodně ustaraně. „Už to...je tady?“ zeptala se taky. Přidala otázku k těm Tonresovým. Případně připravená také jakkoli pomoci. Jenže Rue nikdy u takového porodu nebyla. Ani nevěděla. Jak u jiných poznat blížící se porod. Kožešiny by určitě upravila hned. Jen kdyby se chtělo něco pokazit. Rue by neměla ani tušení. Co dělat. Tonres ale třeba věděl víc. Byl by schopný pomoci. Ale nemohla myslet na to nejhorší. Určitě vše dobře dopadne. A Jasnava bude mít své vysněné potomky. Jenže ať by se dělo cokoliv. Určitě by si nedovolila nechat ji na holičkách. Nikdy. I tak nervozně přešlapovala.

Ahoj, poprosím všechny mé výhry na Rue, jinou postavu k dispozici nemám.:) Děkuju.<3

Jedna z odměn převedena na komodity, jelikož se nedala jinak uplatnit :) Odměny připsány.

88

Loterie 1

< Sarumenský hvozd

Takže její vlčátka nebyla plánovaná. Rue se pak hodně divila. Jen by si vážně nedovolila cokoli namítat. Měla radost. To bylo hlavní. Nebylo potřeba to rozebírat dále. Ale otec by mohl být rád i takhle. I když šlo jenom o jednu nespoutanou noc. Jenže bylo jen na Jasnavě. Zda-li mu to řekne. Rue se to netýkalo. Aspoň jí pomůže. „Určitě nezdržovalo,“ usmála se. Neměla momentálně cokoli dělat. A Rue ráda pomáhala. Takže když nebyla jiná nutnější práce okolo smečky. Pomůže aspoň jedné březí vlčici. „To...ano. Už i proto je dobré být zase doma,“ souhlasila. Doufala, že nebude další sněhová vánice. Teď byla sice na území Sarumenské smečky. Jen by jí bylo líto těch ostatních vlků. Co by se schovat nestihli. Měla až moc velkou empatii. Zamířily do úkrytu. Tam byl kromě nich i vlk Tonres. „Ahoj,“ pozdravila ho mile. Tonres stihl navrhnout pomoc taky. Jasnava ale prvně potřebovala nějaký odpočnek. To chápala. I Rue začínala pociťovat po celém dni únavu. Přičemž nemusela v sobě ani nosit vlčátka. Zatím nic neříkala. Neměla co. Nechtěla hlavně rušit. Takže si taky lehla. A odpočívala. Stejně byl už večer. za chvíli nastane čas spát.

Loterie 1

< kopretinová louka

Měla radost. Hodně velkou. Takže v tomhle se nemýlila. „Mít vlčátka je určitě krásná věc,“ usmála se. Ona nikdy žádné neměla. Ani si nebyla jistá, zda-li někdy mít bude. Byla to taková zodpovědnost. A Rue žila jenom v samých pochybách. Ani nechtěla vědět, kolik pochyb by doprovázelo mít děti. „I otec bude mít určitě velkou radost jako ty,“ řekla. Jen jí následně došlo. Že neznala jejího potenciálního partnera. Otce jejích dětí. Mohl to být někdo ze smečky. Neměla přece ještě takový přehled o členech. Nenapadlo jí, že by mohlo jít o omyl. Byla přeci hodně šťastná. Nedokázala by si spojit omyl s takovou radostí. Takže to prostě řekla, přičemž si nemyslela. Že se trefila do černého tentokrát. Konečně dorazily do Sarumenského hvozdu. Ulevilo se jí, hodně. Nic se nestalo, dorazily úplně v pořádku. „Já bych řekla, že určitě,“ přikývla. Vždycky bylo vhodné se včas připravit. Sama by se připravila dostatečně dopředu. Jenom Rue nebyla zrovna dobrá rádkyně v mateřství. Ale věřila, že plno vlků tady ano. Nebo měla Jasnava už vlčata někdy předtím. Jen dohlížet na ni určitě mohla. Kdyby chtěla. Nechtěla by, aby se jí něco špatného nedělo zrovna, když by nikdo nebyl kolem. „Budeš chtít s přípravami pomoci?“ nabídla jí. Nerada by ji v tom nechala zase samotnou. I když mohl brzy dorazit táta.

> sarumenské skalisko

Loterie 1

< ohnivé jezero přes plamínek

Pokračovaly v cestě. Každou chvíli se na Jasnavu ohlížela. Pořád se bála, že by se jí mohlo udělat ještě víc špatně. I když řekla, že bude v pořádku. Doopravdy by z ní nerada cokoli páčila. Mohla vědět důvod. Jen ho nechtěla všude říkat. To plně chápala. Jasnava ale nakonec začala. Podívala se na ni. Takže čekala možná vlčata. To nebyla vůbec špatná zpráva. Aspoň jí to tak nepřipadalo. Vlčata byla fajn. „Tak to je ale skvělé. To tím pádem gratuluju,“ pogratulovala ji, přičemž se usmála. „Ty...sis přála vlčátka, že?“ zeptala se, pro jistotu. Její řeč tedy napovídala právě nadšení. Musela mít určitě co dělat. Aby nejásala ještě víc. Jen i kdyby radost naopak neměla. Gratulovat by mohlo býti až nepříjemné. A Rue doopravdy nechtěla někomu způsobovat nepříjemné pocity. Ale vysvětlovalo to její náhlý záchvat slabosti. Tohle se určitě při březosti aspoň občas dělo.

> Sarumenský hvozd

Loterie 4

< staré meandry přes červenou řeku

„Tak to tam musím určitě brzy zajít,“ rozhodla se. Mohla tam jít nedávno. Nešla. Ale věřila, že příležitosti bude ještě plno. Aby si k Životovi mohla zajít. Pozitivní energii. Té potřebovala hodně. Hlavně, jak často pesimisticky myslela. Jasnava si myslela. Že nebyla nemocná. Jen Rue nenapadalo teď nic jiného. Že pročpak by jí mohlo býti tak špatně. Jenže taková chvilková slabost mohla potkat každého. Kdykoli. Nebyl to nakonec důkaz. Že byla nemocná. Dojedly kachny a pomalým krokem se vydaly zpátky do Sarumenské smečky. Rue se vydala vlastně stejnou cestou. Kudy sem přišla, když zkoumala, kam až vedla tato červená voda. „Vážně?“ zeptala se. Byla najednou zmatená. Muselo jí čekat něco hezkého. Když to říkala. Rue si netroufala zvažovat možnosti. Mohlo to být hlavně cokoliv. I to, co by na první dobrou neuhodla. „Teda...nechci vyzvídat...ehm...nemusíš nic říkat, pokud nechceš,“ zavrtěla hlavou. Byl to pro ni občas ještě nezvyk. Že se zeptala. Nikdy předtím se v podstatě neptala. Taky nechtěla na Jasnavu jakkoli tlačit. Každý měl svá tajemství. A potenciální překvapení.

> kopretinová louka přes plamínek

Loterie 3

Rue ještě uvidí. Zda-li jednou svůj kožíšek změní. Třeba ano. Třeba ne. Byly věci. Které se nechávaly náhodou. Měla tolik času o tom přemýšlet. Kolik jen chtěla. Určitě. „Jednou se stejně za Životem stavím. I kdyby mi nakonec kožíšek změnit nechtěl,“ řekla. Bylo určitě vhodné poznat místní bohy víc. A Život byl podle mnoho vlků tak hodný. Nakonec si každá ulovila svou kachnu. Jen se Jasnavě udělalo špatně. „Možná...na tebe leze nějaká nemoc,“ vyslovila tiššeji. To by o to víc bylo lepší. Když bude v pohodlí smečkového úkrytu. Ale byla pravda, že také magie ubíraly určitou část energie. V kombinaci s případnou začínající nemocí to nemuselo dopadnout vždy dobře. Ale dál nevyzvídala a pořádně se najedla. I tak se snažila mít přehled. Musela by hned zakročit. Kdyby se něco stalo. Jen nevěděla jak. Což jí děsilo. Bude věřit, že domu dojdou v pořádku. Bez dalších problémů. „Tak asi tedy vyrazíme? Ale spíš pomalu...“ zeptala se pro jistotu. Nerada takhle rozhodovala. Potřebovala vždycky ujištění. Ale vypadalo to, že se Jasnava už těšila, až si odpočine. Rue se taky těšila, až dorazí.

> ohnivé jezero přes červenou řeku

Loterie 2

„Tak s tím musím souhlasit,“ zasmála se taky. Krátce. Potřebovala si vážně na nějakou dobu odpočinout. Od všech těch zážitků. Od té sněhové vánice. Potřebovala také vstřebat plno těch nových poznatků. Které za poslední dobu získala. „Myslíš...že by se mi taky hodily nějaké barevné ozdůbky?“ zeptala se. Tišším hlasem. Nikdy o tom nepřemýšlela. Až teď. Byla čistě krémová. Nehrála na krásu. Jen takhle zlehka uvažovala. Třeba by jí bůh Život taky něčím pěkným obdařil. Jako obdařil Jerryho. A dalších plno vlků. Sice by se už nemohla schovávat v kopretinách. Kdyby to měla rozsáhleji. Ale kdyby vyšla trochu ze své komfortní zony. Mohlo by to pro ni být dobré. „Já taky ne...netroufnu si...ale pojďme na ty kachny,“ přikývla. Jasnavě rozuměla. Taky z toho měla strach. Aspoň sama. Věděla, že jako lovkyně bude chodit na lovy velkých zvířat. Jenže s dalšími vlky. Budou spolupracovat, pomáhat si. To bylo úplně něco jiného. Než to lovit samotná. Společně s dalšími vlky určitě takové lovy zvládat bude. Musela. Vyrazily obě na kachny. Ty se celé vylekané splašily. Rue vystřelila snad ve vhodný čas. Aby jednu kachnu chytla do tlamy. Povedlo se. Sevřela ji v čelistech, zabila ji. Ostatní kachny se rozletěly pryč. To byla ta jejich výhoda. Podívala se na svoji společnici. I když měla ulovenou kachnu. Očividně se jí udělalo špatně. „Je ti špatně?“ zeptala se starostlivě. Mírně se k ní naklonila. Jakmile položila svůj úlovek na zem. Jen jí osobní prostor nenarušovala. To by si nikdy nedovolila. „Možná by ti mohlo zatím pomoci...se třeba trochu napít,“ navrhla. Pak by se mohly pomalu vydat na území. Kde si Jasnava pořádně odpočine. Jinak moc nevěděla. Co dělat. Snad se její stav zatím ještě víc nezhorší.

Loterie 1

„To je dobrá možnost, to by mě ani...nenapadlo,“ odpověděla souhlasně. Kopretiny byly taky bílé. Byla pravda, že dlouhodobý úkryt by jí určitě neposkytly. Jenže i ten krátký byl často důležitý. „Ale je to za námi, a to je hlavní,“ usmála se. Jen snad nepřijde další, pomyslela si. S mírnými obavami. Bylo to hodně možné. Že jednou sněhovou vánicí to neskončí. Nakonec jen zavrtěla hlavou. Pokusí se na tohle nemyslet. „Ano, Jerry je ze smečky. Je nový, stejně jako já,“ odpověděla jí okolo Jerryho. „Je šedý a místy má jeho srst modrý nádech. Abys ho kdyžtak poznala,“ popsala ho trochu. Snad tedy nežil v Sarumenské smečce i jiný šedý vlk s modrými znaky. By se kvůli ní mohla Jasnava nakonec splést. Dostaly se k lovu. Jasnava navrhla kachny. Ty tu určitě někde budou. Také je cítila. „Neloví se velká kořist spíš...ve více vlcích?“ zeptala se nejistě. Měla velké pochyby. Že by sama dokázala ulovit například srnu. „Ale kachny jsou určitě dobrý nápad. Jen...nám nesmí uletět,“ tiše se zasmála. Ale momentálně byl čas nalovit. Pomalu a tiše se vydala po pachu kachen. Musely vážně opatrně. Ptáci měli velkou výhodu. Měli křídla. Kachny mohly uletět klidně dřív. Než se na ně vlčice vrhnou. To Rue nechtěla.

Loterie 1

„Jee, já tě nechtěla vylekat,“ řekla, mírně sklopila ouška. Ale Jasnava nevypadala, že se zlobila. „To je pravda, jen v létě to je pak...horší,“ usmála se. V létě například v lese musela skoro zářit. Nikdy si to pořádně neuvědomovala. Jak moc nápadná musela být. Jen na to nemohla neustále takhle myslet. Nápadný mohl být vlk mnoho způsoby. Nejen vzhledem. „My jsme se zrovna s Jerrym vraceli z hor, když začalo hodně chumelit. Trochu se až divím, že jsem se dokázala dostat zpět do lesa a...neztratila se,“ promluvila tiššeji. Jasnava bohužel takové přímé štěstí neměla. „Ale jsem moc ráda, že to i tobě nakonec dopadlo dobře,“ pousmála se také. Bylo vidět, že pořád byli vlci. Kteří rádi pomáhali ostatním. I když byli i ti zlí, nemusela takhle hned smýšlet o všech. Plno vlků umělo druhému pomoci. „Ano, na takovou...menší,“ přikývla. Jen jí neřekla, proč. Třeba by jí to přišlo divné. Takže to nechtěla přiznávat. „Určitě. Já...chci se stát lovkyní ve smečce. Ráda potrénuju nějaký lov,“ přiznala, zavrtěla ocáskem. Měla nějaký cíl. Byl to dobrý pocit. Třeba se jí tento cíl vyplní. A bude hodně užitečná.

Loterie 2

< červená řeka

Červená voda nevedla do moře. Končila tady, kde přesně teď stála. Napojovala se na další řeku. Ta už měla normální barvu, v ní červené řasy už nerostly. Střihla uchem. Ukojila svoji zvědavost. Dokázala dojít až do konce cesty. Kterou takhle narychlo naplánovala. Mohla se cítit dobře. Pro většinu vlků by to byla jen obyčejná blbost. Možná rutina. Pro Rue to bylo něco víc. Dělala pokroky věcí, které ostatní většina už dost dobře ovládala. Ona bude jednou třeba taky. Ale to bude pravděpodobně ještě trvat nějakou dobu. Rozhodla se tedy vrátit zpátky. Její procházka byla u konce. Pak najednou ucítila čerstvý pach někoho ze Sarumenské smečky. Někdo byl asi taky na procházce. Případně se mohl předtím ztratit ve sněhové vánici, co tu řádila. A teď se jen vracel. Rue se divila, že se neztratila taky. I když byla tak blízko lesa, jakmile se s Jerrym rozdělili. Jen hodně věřila ve svou smůlu. Vlčici zahlédla hned, nebylo tu nic. Co by jí bránilo ve výhledu. byla to Jasnava, s ní si už přeci povídala. Takže se ani tolik nebála. Jen toho, že by mohla otravovat. „Ahoj, Jasnavo,“ pozdravila ji, trochu se usmála. „Ztratila ses v té...sněhové vánici, co byla předtím?“ zeptala se. Nemyslela, že by potřebovala zavést zpátky. Určitě cestu znala, hlavně teď už bylo zase hezké počasí. Jenom chtěla nějak konverzovat. Ne, že by jí to nějak hodně šlo.

Loterie 1

< plamínek přes ohnivé jezero

Červená malá řeka vedla až do červeného jezera. Jezero bylo malé, ale červených řas v něm bylo nespočet. Jezero teda bylo spíše zamrzlé. I tak bylo vidět úplně červenou hladinu. Barva z řas skoro zářila i přes les. Bylo to zvláštní. Zároveň fascinující. Co všechno dokázala příroda vytvořit. Ukázat světu. Hlavně tady na Galliree. Nikde jinde si nevšimla takových úkazů, jako viděla tady. Jezerem červená voda nekončila. Z druhé strany se k ní napojovala další řeka, taky červená. Byl to pěkný kus červené vody. Třeba vedla až do moře, jen u ústí musely řasy končit. Moře přeci nebylo červené. To věděla zrovna dost dobře. Na druhou stranu dost dlouho moře neviděla. Jen pochybovala, že se najednou hodně moc rozmnožily červené řasy a tím pádem moře zčervenalo. Nebo se to třeba stát mohlo. Z nějakého důvodu si to potřebovala ověřit. Zda-li nezčervenalo moře. Takže se vydala po proudu i této řeky. Snad nebylo moře, případně konec červené vody moc daleko. Zdálo se jí, že se v ní probouzela celkem vážná zvědavost. Byla v ní asi vždycky, většinou strachem potlačena. A momentálně byla zvědavá. Kam až vedla červená voda. K tomu byla sama.

> Staré Meandry